obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V knize osudu jsme všichni zapsáni v jednom verši."
William Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390271 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Anděl a sedmikrásky ::

 redaktor čuk publikováno: 18.11.2007, 17:30  
Téma z rychlovky, tentokrát zpracované trochu sentimentálné
 

Sedím před prázdnou rozsvícenou obrazovkou, na které je pouze napsán název povídky: Sedmikráska pro anděla. A pak už nic, skoro deset minut nic. Ani hláska. Hryžu konec tužky, zvyk z mládí, hryzat myš se neodvažuji.
Když nic hlavu nenapadá, je třeba postupovat systematicky. Rozviňme myšlenku: Anděl a dítě. Dítě ještě v anděla věří, anděl je dobrácky prozkoumáván a není omezován.

Třeba tento příběh. Dítě samo, nemocné, pohlíží skrz okno do temné noci. Přilétá anděl. Povídá:
„Když mi, Miluško, namaluješ sedmikrásku, budu ti povídat pohádku.“
Při opakovaným návštěvách se z nich stanou přátelé. Děvčátko sedá ke stolku, maluje, Anděl povídá pohádku. Anděl snímá kouzelnou dlaní horečku z dívenčina čela. Miluška se uzdraví, ukazuje mamince poslední sedmikrásku, na kterou ji anděl než odletěl nakreslil nádhernou nebeskou kresbu.
Ne, je to obehrané, byť veselé klišé. Ne!
Příběh druhý: začátek stejný jako u předchozího příběhu, andělovi se však léčení nedaří, a tak zve Milušku na výlet v lodi ze sedmikrásek, do vysokých krajin nebe, kde ji bude jen a jen dobře, vždyť v ráji už na ni a její sedmikrásky čekají.
Obehrané smutné klišé. Ne!
Podvarianty: anděl je padouch: od holčičky malující sedmikrásky se dozví, kde schovává její tatínek peníze a maminka šperky, a posledního dne návštěvy se změní v lupiče. Nebo padouch anděl dívku sprostě unese a na pohozenou sedmikrásku napíše svůj finanční požadavek na výkupné.
Varianty beroucí iluze o andělech a dělající z nich zločince. Také ne!
Příběh třetí: Chlapcova maminka je pravidelně odvážena bílým vozem k pánovi v bílém. Maminka chlapcovi říká: pan doktor mě vyléčí, je to anděl mezi doktory. Chce to jen trpělivost při ozařování. Když jim na zahrádce vyraší první sedmikrásky a jsou ozářeny jarním sluncem, chlapec natrhá kytičku a říká mamince:
„Dej to panu Andělovi, ať má radost, v kytičkách jsou ukryty sluneční paprsky. V lékaři ten prostý dar od srdce probudí inspiraci a maminku vyléčí.
Bože!? Takhle nikoliv Po tomhle by skočili léčitelé!
Sedmikrásky jsou tedy jakýmsi klíčem, kterým pootvírají lidská i andělská srdce. To by se líbilo! Anebo lyrická použití při zamilovaném cvrkání milenců?
Opět klišé!

Všechno jsem uložil do složky: „návrhy blbůstek“.
A začal jsem psát svůj skutečný příběh.
Byl jsem těsně po pubertě, dosti velký vodvaz a vtipálek. Vypadal jsem však poměrně seriózně a leckdo mi na mé chování důvěřivě skočil. Bohužel se to netýkalo dívek a tak jsem vymyslel seznámení pomocí inzerátu. Dal jsem si na textu záležet. Po úvodních srdcervoucích frázích jsem přešel ke konkrétním okolnostem setkání: ten a ten den, v tu a v tu hodinu, v jedné restauraci se sálem, kde je diskotéka. Lze nepozorovaně přijít, prohlídnout si mne a nepozorovaně odejít. Zcela nezávazné. Já budu mít v ruce časopis Naše kráska, a heslo, jímž mě mohou oslovit zájemkyně o seznámení k výletům do přírody zní „chudý Anděli“. Moc se mi ty formulace líbily: vznešené a přesto prosté. No co, ještě puberťák zcela ze mne neodešel.
Dvacet minut před hodinou H jsem seděl na lavičce v parku, skrýval se za skripty a pozoroval vchod do seznamovacího podniku. V určený čas jsem vešel zadním vchodem, kamarád barman mi přinesl velkého frťana, z krabičky jsem vyňal kytičku sedmikrásek a začal jsem vrávorat lokálem s opileckými řečmi: dala mi kopačky, ani tuhle kytičku nechtěla. Z kapsy saka mi vyčuhoval růžek časopisu, z pusy táhl rum. Děvčata se dívala na hořekujícího opilce s despektem, ani je nenapadlo oslovit ho Anděli a raději odvracela oči.
Z kouta mě pozorovaly široce posazené modré oči ve tváři s vystouplými lícními kostmi, částečně zakrytými hnědými vrkočemi. Na ústa jsem neviděl, byla schována jakýmsi časopisem, který četla.
Nyní vzhlédla a odpočívala očima.
Když jsem se k ní přiblížil, řekla mi přísně:
„Vy se motejte jak chcete, ale ty kytičky zabijete, muchláte je jako neurvalec. Ukažte, dám vám je tady do vázičky.“
„Dě-ku—ji.“
„Nemusíte si sedat, pane, u baru je volněji.“
Ostentativně mi ukázala název časopisu, který četla : „Pohlavní choroby.“
Zasmál jsem se světácky:
„Mráz kopřivu nespálí.“
„Já jsem medička a očkovaná.“
„Tady na mne není tolik vidět. Už se stydím za tu ostudu.“
„Vaše kytička není z květinářství, je neodborně ručně trhaná. Na rozchod, pane, se dávají růže s trny.“
„Ani za peníze jsem jí nestál. Aby koupila pořádnou kytku.“
„Udělala dobře. Vaše květinka má dvě jména, jedno hezčí než druhé: sedmikráska je naše kráska a chudému člověku se u nás nářečím říká chudobec nebo chudobka. V kostele se chudobky kladou k sochám andělů, když není na dražší.“
Pořád se na mne dívala. Přestal jsem se rozvalovat na židli a poručil jsem si minerálku. Pak řekla jen tak mimochodem:
„Vždycky jsem věřila, že andělé nemají světské potřeby, že neexistují bohatí a chudí andělé.“
Sáhl jsem si rukou na časopis v kapse a dívka se rozesmála zvonivým smíchem:
„Tak vy jste anděl!“
„Chudý anděl. Jan Královec.“
„Těší mě.“
„A vy sedmikráska. Protože naše kráska je sedmikráska.“
„Shodou okolností se jmenuju Květoslava.“
Zasmáli jsme se, připili si na tykání.
Pak mě trochu deptala svým uměním luštit křížovky, rébusy a sudoku, předvedla mi hned několik hádanek, které jsem neuhodl. Začal jsem se vytahovat, že slova mě zajímají tehdy, když vykazují své skryté významy v básních. Ona namítala, že v hádankách je význam slova skrytější. Tak jsme se smáli i hádali až jedna láhvinka vína nestačila.
Byli jsme posledními hosty. Já jsem nesl v ruce časopis Pohlavní choroby, ona kytičku sedmikrásek. Poprvé jsme se podívali na hodinky a svorně jsme konstatovali: ten poslední vlak nám ujel. Procházeli jsme se po parku. Květa se vyznala v botanice a já v líčení záludnosti tmy. Tehdy se ke mně trochu přivinula, aby rázem přiskočila k nějaké květince v trávě. To vzdalování a přibližování se nám docela líbilo, při východu z parku jsme se již drželi za ruce.
Začalo nám být trochu zima. Ale ne tolik, aby to vedlo k horoucímu objímání.
Pak řekla:
„Ta kytička sedmikrásek trpí. Jak jsme na ni mohli zapomenout. Potřebuje vodu.“
„Pěkně si rozložit stonky ve vázičce a odpočívat.“
„Pak ti našeptá třeba i nějaký básničky, Honzíku.“
„Květě bych se v otázkách života a mluvy květin neodvážil odporovat.“
Ulice byly temné, žádná povalující se láhev s vodou nebo alespoň prázdná láhev a vodovodní kohoutek.
Na celém náměstí svítil jediný dům: Hotel u dvou sluncí. Květa řekla: „Květinky mají sluníčko ráda.“
„V recepci budou mít vázičku.“
Vstoupili jsme. Ujal jsem se slova:
„Tahle květinka nám vadne, nemáte prosím vázičku. Ujel nám vlak a zítra hned ráno bychom si pro ni přišli.“
„To vám na tý kytce tolik záleží?“
„To je první, co jsem dostala.“
„Ode mne.“
Postarší paní recepční si nás zkoumavě měřila šedivýma unaveným očima, které se trochu rozsvětlily, když uviděla jak rudneme rozpaky.
Pak se otočila, a když se obrátila měla v jedné ruce vázičku a v druhé klíč.
„Ale my...“
„Poflakovat se v noci po ulicích je nebezpečný. A bar už má taky zavřeno.“
Vystoupali jsme do prvního poschodí, otevřeli skromný pokojík, vyhnuli se pohledem dvouposteli.
Květa natočila do vázičky vodu, vložila do ní kytičku sedmikrásek, rozprostřela je, aby měly pohodlí a usadila se do křesla.
„Tady se hezky sedí. Nemám ráda proleželé matrace.“
„Ale to přece.“
„Jen si okupuj tu rozviklanou parádu sám. Mně je v křesle dobře. A promiň, už se mi klíží oči, chci spát. Ráno si všechno vysvětlíme.Teď mlč!“
Poslušně jsem zalezl pod dvojdeku, pomyslel jsem si: jseš donchuan na baterky, tohle vědět kámoši, máš ostudu na dlouhé měsíce. V sladkobolném stavu jsem usnul.
Asi po hodině spánku ze mne někdo stahoval deku a něco se ke mne přikulilo
„V tom křesle se nedá spát, Honzíku.“
„Tady je místa dost a deka je široká.“
Voněla po květech, určitě se navoněla než ke mne přišla. Přitiskla mi hlavu na rameno:
„Nebude ti to vadit? Ten polštář pod hlavu je pro mne málo.“
Pohladil jsem ji. Trochu se odtáhla. Pak pohladila ona mne. V pokoji bylo dost chladno a tak jsme se obejmuli. Šátravé ruce byla dovolena pouze oblast ramenní a nadramenní. Věděl jsem ze zkušenosti, že takhle se obvykle začíná a když polibky jsou žhavější, ruka může níž a níž. Polibky byly přátelské, a ruka byla držena nahoře s citem, ale pevně. Těch polibků zase tolik nebylo, neboť Květa si chtěla povídat. Nu co. I osobním vlakem dojedeme do cíle, i když musíme přestupovat a čekat.
Začala si ze mne dělat legraci, což je jeden ze způsobů zchlazení mužského sebevědomí a na něm závislého chtíče.
„Tak ty jsi anděl: Podívejme. A jak se chovají andělé, a kde bydlí. Já jsem tedy čertice, tento týden na dovolené. A květiny jsou skoro všude. Dělají radost a někdy taky ne. Plevel, ale zase vzory na šatech. Cítíš, jak ty sedmikrásky krásně voní, mají vlastnost vůni předávat, když vlastně příliš nevoní. Jsou naše. Zachraňujeme jim život. Ty taky voníš. A ty nebeským odporným pudrem, Anděli (Neřekla pudrem na uhrovitou pleť). A začala povídat o medecíně a rébusech a květinách, docela to šlo dohromady. A já zase o básních, převtělování na divadelních prknech a zběsilých jízdách na kole krajinou. Ona také jezdí. Pomalu, že? Alespoň si nasbíráme pěkné kytičky a pak to rozpálíme. Hovor byl příjemný, dalo se s ní hovořit o všem a přitom naše slova i pohledy byly stále osobnější a vřelejší. Měla neobyčejnou zásobu slov připravených k pronesení. Ale nenudila a neunavovala. Uspávala.
Probudili jsme se pozdě ráno, drželi jsme se za ruce. Jako dva sourozenci. Měl jsem smíšené pocity, trochu jsem se hanbil, že po noci se mnou je ještě pannou a hlavně že vášnivé city byly schovány v šuplíčcích. Bylo mi trapně, takovéhle seznámení, a jsem to nekňuba! Ale na druhé straně je zase dobře, že nám šlo o víc než o tělo na jednu noc..
Osprchovali jsme se, a ve své bujnosti, která po ranní mdlé náladě nastala, jsme si poručili přinést bohatou snídani do postele. A pak...

Přestal jsem psát, pootevřel jsem dveře do kuchyně a zeptal se:
„Mámo, jak to bylo tenkrát v tom hotelu po snídani?“
„V jakým hotelu?. Nevzpomínám si.“
Věděl jsem, že si vzpomíná.
„Svlíkal jsem tě a říkal, že sedmikrásky nemají šatičky.“
„A já jsem si myslela, že jsi anděl a že mi nic nemůžeš udělat.“
Věděl jsem, že věděla, co chceme udělat.
„A taky jsem nic špatnýho neudělal.“
„Hele, dědo, nech si ty pubertální řeči, ano? Za chvíli tady máme vnoučka Honzíčka.“
„Bábo jedna zapomnětlivá, za hodinu vnučku Květušku“
Přišla ke mně do pokoje, podívala se na mne ještě zářivýma očima ve vějíři vrásek, téměř jako tehdy, a řekla:
„Ale ty nejsi dědek, Anděli.“
Sundal jsem si brýle a usmál se:
„A ty nejsi babkou, Sedmikrásko.“
Pokus o objetí přerušil zvonek.
Do bytu se vhrnuli Honzíček s Květuškou, dnes vyjímečně přišli spolu. A za nimi jejich rodiče, dcera, Honzíčkova maminka a syn, Květuščin tatínek.
Manželka cupitala do kuchyně vařit kakao a k tomu krajíce chleba s bylinkovým máslem.
Děti mi přinesly pohádkovou knížku.
„Ale nejdřív, dědo, vyprávěj ty pohádky, které umíš zpaměti.“
„A jaké?“
„O andělovi a sedmikrásce. A tu, jak si anděl udělal krásnou zahrádku. Jak ty jsi, dědo, získal první cenu za tu tu, jak jsi to říkal na té výstavě té výherkyni kytce Bellis peren..peren.“
„Dobře, jen všechno po pořádku.“
Babička Květuška políbila své děti, ubezpečila je, že o vnoučky bude dobře postaráno a jen dodala: Daisy, dcerko, prosím tě drž trochu dietu, a ty, Angeli, mysli na nás na všechny, nejezdi s tvým fárem jako kdyby ti za patama hořelo.

Usmál jsem se těm pošetilostem a můj úsměv zesmutněl, když jsem pohlédl na příborník. Ve vázičce tam odevzdaně odpočívaly prastaré stonky sedmikrásek, hned vedle sošky porcelánového anděla vedoucího za ruce dvě děti. Ne, ten můj úsměv nebyl vůbec smutný.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 50 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 lucinda 17.01.2008, 13:14:00 Odpovědět 
   Pohladilo mou dušičku. Máte úžasný cit pro vyjádření myšlenek a pocitů. Za 1
 ze dne 18.01.2008, 0:29:25  
   čuk: Moc ti děkuju za komentář. I mně jsi pohladila duši, protože teď vím, že jsem to nepsal nadarmo a že to člověk cítí lze sdělit druhému.
 sirraell 26.11.2007, 19:06:35 Odpovědět 
   Jeden z tvych lepsich kousku. Krasne, moudre, vhanejici cerven do tvari, romanticke a proste uzasne. 1 s *
 ze dne 28.11.2007, 8:49:29  
   čuk: Jem rád, že se ti líbilo a moc děkuji. Život má v jednom uzlíčku veselé i smutné věci, pokud se člověk potěší nebo trochu ocitliví, patří to k těm lepším stránkám
 čuk 21.11.2007, 17:23:15 Odpovědět 
   Děkuji moc.Vystihlas symbol- začátek a konec: střed uteče jako voda. I druh pohledu starých lidí.
 Jana Čechová 21.11.2007, 15:15:34 Odpovědět 
   V kytičce svázaný celý život. Výborně.
 Te Bi 20.11.2007, 14:45:54 Odpovědět 
   Pojato je to zvláštně a netypicky, je příjemný sledovat cestu od úvah s tužkou v ruce/puse po líčení příběhu (kterej leží "autorovi" kdesi hlubokánsko, opečovávanej, bez zrnka prachu) křehce milostnýho, půvabně nevinnýho a přitom šeptajícího to, co je mezi řádky.
Je to krásný.
 ze dne 20.11.2007, 18:22:38  
   čuk: Moc mě těší, když příběh oslovil tvou citlivost. Děkuji za hodnocení.
 amoska 20.11.2007, 12:01:43 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: amoska ze dne 19.11.2007, 23:52:03

   Jsem ráda za povzbuzení, mám to přesně tak, jako Ty. Někdy se mi psaní samo vnutí a věty se vybavují rychleji, než stačím psát, jindy temno. Jsem ale ráda, že energii ke psaní mám podobně, jako Ty. Ono nás psaní stále jakoby obživuje, nezdá se Ti? Budu mít v Tobě další vzor, který mne ponouká stále dál! Kéž to dlouho vydrží. Zdraví Jana.
 amoska 19.11.2007, 23:52:03 Odpovědět 
   Dovolím si tykat, protože jsem skoro stejného věku. Tedy milý Čuku ( to je vzpomínková přezdívka!),nějak jsem se ještě dosud nedostala ke čtení některé Tvé práce. Až dnes a četla jsem povídku zatím 3x a určitě budu opakovat. Chválit je zbytečné, dobré zboží se chválí samo. Pouze dodám, že jsem přestala mít chuť psát. Toto bych nedokázala a naučit se už není čas! Jsi úžasný, díky za zážitek. 1, JJ.
 ze dne 20.11.2007, 0:11:12  
   čuk: Díky za přečtení a hodnocení. Nesmíš mě tolik chválit. někdy to ve mně píše ani nevím jak. Ale asi už to příliš dlouho nepůjde. Strašně mě těší, když je někdo v této dosti chladné zemi citlivý a když mu mohu udělat radost. Když je energie a málo bolesti, vždycky je čas na psaní. jen piš, ať si něco od tebe přečtu.
 Ekyelka 18.11.2007, 21:48:13 Odpovědět 
   Ve fóru jsem napsala komentář a hrdě ho zopakuji i tady: nádhera! Čuk je skutečně Pan spisovatel.
 ze dne 19.11.2007, 9:45:28  
   čuk: Eky! Díky, potěšíš, ale u mně už jsou to dozvuky skomírajícího těla, kdežto ty jsi na žebříku, který vede ke hvězdám. Ale nejvíc mě těší, když v někom mohu vyvolat dobrý pocit
 čuk 18.11.2007, 21:22:16 Odpovědět 
   Děkuji všem, jsem polichocen a musím si toho vážit, neboť stárnutím má inspirace vysychá a síly stravuje boj s bolestí. Ale dneska je mi fajn.
 Kaunaz Isa 18.11.2007, 19:51:42 Odpovědět 
   Krásné. Víc k tomu nemohu dodat.
Komentoval jsem již na fóru. Jsi mistr rychlovek.
(o=
 ze dne 18.11.2007, 21:25:34  
   čuk: Od mistra experimentu mě potěší, že se mu zavděčím i neexperimentálním skoro obyčejným příběhem.
 amazonit 18.11.2007, 19:51:08 Odpovědět 
   úvodní rozpakové pochybnosti o tom, co a jak psát, čtenáře nalákají do dalšího čtení, vezmou do romantického mladistvého příběhu, který se završí velmi citlivým pohledem, který nás přenesl o mnoho let později, opravdu působivé, zvláštně křehké a hluboké
 ze dne 18.11.2007, 21:24:37  
   čuk: Díky moc. vystihlas to líp než jsem napsal. Kéž by se v životě dělo to, co se píše na papír.
 Šíma 18.11.2007, 19:43:40 Odpovědět 
   Čuk opět nezklamal a zabodoval! :-D

První polovina hezky popisuje, jak nenapsat příběh o anděli a sedmikrásce. Druhá část je ještě lepší a jeden by netušil, co spolu dokáží anděl a čertice! Takže jen tleskám a pokyvuji hlavou...

Za Jedna! ;-)

P.S. Hodnocení jsem opsal z hodnocení v "rychlovce", které jsem Ti tam napsal, tak nějak se mi nechtělo vymýšlet něco nového... :-D
 ze dne 18.11.2007, 21:23:09  
   čuk: OPět moc děkuji a nevím co bych kromě rdění dodal
 Maura 18.11.2007, 17:29:21 Odpovědět 
   Krásné a moudré vyprávění, citlivé a mistrovské. Díky. 1
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Vzduchem bez kř...
micromys
TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr