|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 4 ::
We are the greatest II., Kapitola 4. O krok blíž
Omlouvám se za délku, nebyla jiná možnost... |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 4. O krok blíž
„Ne!“ řekla Jana potichu, ale důrazně.
Konečně byla na půli cesty do Holýšova. Už týden tam měla domluvenou schůzku se svým nevlastním dědou, od kterého by se mohla dozvědět potřebné informace o svém ztraceném bratrovi.
„Carmen, pochop, že tě tu potřebujeme,“ přemlouval ji po telefonu její bývalý trenér Marek, který na ni kdysi dohlížel a zadával jí úkoly.
„Už jsem s tím skončila,“ pěnila. „A navíc mám teď jinou práci. Nemám na to čas!“
„No tak, je to jen maličkost. Malinkatá maličkost,“ přesvědčoval ji dál, ale Jana si stála za svým. S řádem už neměla nic společného a kvůli němu nehodlala rušit důležitou schůzku.
„Hele, kdybych věděla, kdo mi volá, ani bych to nezvedla, jasný? Mám na práci něco důležitějšího! A navíc bych se tam neměla jak dostat,“ vymlouvala se. „Jsem v Plzni.“
„Zlato, nejsi v Plzni, jsi přesně… Kilometr před Horšovským Týnem.“
„Tak tímhle mě vytáčíš ještě víc!“ vyjela Jana a už jí bylo jedno, jestli ji uslyší polovina autobusu. „Vy mě sledujete? Vy mě sledujete!“ Bylo to spíše konstatování, než otázka.
„No, ale opravdu jen výjimečně. Vystopovali jsme si tě jen proto, že tě tu teď potřebujeme. Dlužíš nám to,“ řekl Marek přesvědčivě.
Sváděla boj sama se sebou. Když odmítne, mohli by jí opravdu znepříjemnit život. Ovšem pokud jeho požadavku vyhoví, bude muset odložit schůzku, na které jí nesmírně záleželo.
„Marcusi, podívej, já bych vám vážně ráda pomohla, ale dneska to doopravdy nejde. Dnešek je pro mě skutečně důležitý. Promiň.“
„Důležitější než nevinný život?“
„To je vydírání,“ rozčilovala se. „A stejně se tam nemám jak dostat!“ zopakovala Jana předchozí argument, ale Marek okamžitě pochopil, že má vyhráno.
„Vystup v Tejně a počkej u kolejí. Je to asi sto metrů od zastávky.“
„Já ale neřekla ano!“
„Tak u kolejí. Sto metrů nahoru.“
„Sakra, vždyť já vím, kde to je. Tímhle jste mě ale doopravdy naštvali,“ rezignovala.
„Díky, Carmen, máš to u nás,“ zaradoval se.
„Udělej mi laskavost, Marcusi. Říkej mi Jano,“ řekla sarkasticky, nečekala na odpověď a zavěsila. Strčila si mobil do kapsy džínů, oblékla si bundu a jakmile autobus zastavil v Týně, popadla svou tašku a vystoupila.
Byla mnohem větší zima než ráno. Než si Jana nandala rukavice, vytočila číslo pana Kalivody. Tak se jí dědeček představil.
Hovor přijal po pár vteřinách vyzvánění.
„Ano? Kdo volá?“
„Umh, tady je Jana Deáková,“ znejistěla. Nebyla si jistá, jak by ho měla oslovit. Sám se ale ujal iniciativy a mile ji přivítal.
„Ahoj Janinko, stalo se něco?“
„Nezlobte se, pane Kalivodo, ale já musím dnešní schůzku zrušit.“
„Nic neříkej, to je v pořádku. Vždyť jsme se hledali tak dlouho, pár dní už nás nevytrhne, co říkáš?“ Představila si milého, starého muže. Z jeho hlasu sršely jiskřičky spokojenosti, tu energii cítila i přes telefon.
„Přísahám, že když to stihnu, přijedu zítra,“ snažila se, aby to nevypadalo jako výmluva. V jeho hlase nezazněla ani stopa po výčitce. Naopak; snad byl z jejich setkání stejně nadšený jako ona sama.
Rozloučili se a Jana se s těžkým srdcem vydala k místu, kde ji měl Marek vyzvednout. Tvářila se odevzdaně a naštvaně zároveň.
Cesta ke kolejišti se stáčela kolem kravína. Domyslela si, že toto místo vybral schválně kvůli přenosu; moc obytných domů tu totiž nestálo. Jakmile zahnula za roh, spatřila svého bývalého mistra. Zrovna si otíral zamlžené brýle.
Revoluce, napadlo ji. Všimla si totiž, že mu z pod černého teplého kabátu vykukují džíny. Neubránila se myšlence, jak mu je strhává.
„Ahoj Jano,“ natáhl k ní Marek ruku, ale odpovědí mu byl její zkoumavý pohled. Zklamaně ji zase svěsil.
„Tak co chcete?“ zeptala se jízlivě.
„Jen malou pomoc. Ale potřebuju, abys jela se mnou.“
„No, tak to se dalo předpokládat, když už jsem tady,“ přikývla a až teď mu ruku podala.
Místo toho ukázal na stříbrnou Felicii zaparkovanou pár metrů od nich.
„Hm, pěkný,“ nechápala Jana.
„Musíme jet autem,“ sdělil jí.
„Eh? Tak přenést se snad ještě umíš, ne?“
Ušklíbl se. „Vysvětlím ti to, až dorazíme na místo, dobře?“
„Počkej, jestli jsi tu ale autem… Tys tu na mě čekal?“ žasla a pospíšila si za ním.
Auto odemknul dálkovým ovládáním. „Ano, čekal. Říkal jsem přece, že je to důležité. Teď si, prosím, nastup a já ti to pak všechno vysvětlím.“
Pokrčila rameny a nasedla si. Připásala se a v myšlenkách se vrátila do loňského roku, kdy na ni před školou čekali dva trenéři a dva členové a odvezli ji na základnu.
Nastartoval a pomalu vycouval na hlavní silnici. Přejel koleje a jakmile vyjel z vesnice, sešlápl plyn a rychlost se vyšplhala na sto dvacet za hodinu.
Bylo jí to jedno, pokutu ať si platí sám. Místo toho ji zajímalo něco jiného.
„Jedeme na základnu? Protože jestli jo, nemám přístupovou kartu.“
„S tím si nelam hlavu,“ řekl jakoby mimochodem a dál se soustředil na řízení. Předjel několik aut, aniž by pořádně zkontroloval ta v protisměru. „Krizová situace,“ dodal, když odtušil její nechápavý výraz.
„Tak co se děje, že potřebujete jednu ze svých méně schopných žáček?“
„Nech si to,“ odbyl ji. „Sama víš, že to není pravda. Stejně jsi s výcvikem končit nemusela. Teď už jsi dávno mohla být tam, kde já před rokem.“
„A co teď děláš ty? Jak sám říkáš, rok je dlouhá doba.“
Po krátké odmlce stručně odpověděl: „Jsem ve členství.“
„Jak překvapivé,“ zasmála se ironicky a už se rozhodla dál nevyptávat. „A dlužíš mi čtyřicet za cestu,“ žertovala.
Za deset minut dorazili do Domažlic. Projeli městem a pokračovali do Kouta. Marek se snažil jet co nejrychleji. Za dalších pár minut už parkovali na odlehlejším místě vesnice a na základnu se vydali pěšky.
„Proč jsme se nepřenesli?“ neudržela se Jana a spíš vedle něj klusala, než šla. Byl vysoký, tudíž měl dlouhé nohy a šel velice rychle; nebral na ni ohledy.
„Pochopíš,“ vyhnul se odpovědi a ztratil se v lese. Jana se ze zvyku rozhlédla a následovala ho.
Stará budova vyhlížela zchátraleji, než si ji pamatovala. Pár měsíců už tu nebyla. Vypadalo to, že se nic jiného nezměnilo.
Marek použil ID kartu, aby je oba bezpečně dostal dovnitř. Nečekal na další otázky a suverénně vyrazil světlou chodbou k točitému schodišti. Po pravé straně bylo několik tělocvičen. Všechny je Jana velice dobře znala.
Ani ji nepřekvapilo, že v jedné z nich právě probíhal trénink. Nechávalo ji to chladnou; kdyby si jen na okamžik připustila, že jí to chybí, neudržela by se a vrátila se.
Seběhli schody a pokračovali tmavější částí základny směrem k řídící místnosti. Tuhle část už z dřívějška také velice dobře znala.
Marek zadal své přístupové heslo a vešel do místnosti. Jana ho následovala.
Uvnitř bylo mnohem rušněji, než jak si pamatovala. Pracující vyhlíželi mnohem vytíženěji. Každý si všímal své práce.
Nemohla se příliš zdržovat zkoumáním každého z nich, Marek si ji velice poctivě hlídal. Ani se nebránila, když ji chytl za paži a popostrkoval ji do zadní části, kde se místnost opět zužovala do chodby.
Tentokrát byla osvětlená, takže neměla problém s orientací. Připadala si jako nezvaný host a v duchu stále nadávala, že se nechala přemluvit.
Zastavil asi po dvaceti metrech. Zaťukal na dřevěné dveře a když se zevnitř ozvalo „Dále“, vstoupili.
Pokoj byl rozlehlý a narozdíl od ostatních, které mohla zatím poznat, světlý. Stěny byly sice kamenné, ale vypadalo to, že obyčejné žárovky vyměnili za zářivky, které prosvětlovaly každý kout.
Uprostřed stál malý kovový stůl se dvěma židlemi. Zem byla potáhnutá béžovým kobercem, podél stěn byly rozmístěné skříně, knihovny nebo obyčejné vitríny. Celkově působila místnost skromně.
Zprvu jí bylo divné, proč Marek klepal. Až teď si totiž Jana všimla, že tu nejsou sami. U jedné police stál Nickolas.
„Uhm,“ vyšlo z Jany. Trochu ji překvapovalo setkání právě s ním. Měla dojem, že už dávno jako člen skončil.
„Taky tě zdravím,“ ušklíbl se Nick. „Díky, Marcusi. Můžeš jít.“
„No tak to moment,“ vyhrkla. „Slíbil jsi mi, že mi všechno vysvětlíš!“
Marek pokrčil rameny a odešel. Jana ho stačila sjet vražedným pohledem. Takhle naštvaná už dlouho nebyla.
Otočila se zpátky k Nickolasovi. Stáli vedle něj další dva členové – tedy alespoň si to domyslela.
Trochu si oddechla, že nemusí být v jeho přítomnosti sama. Poznávala Melissu, se kterou se loni krátce setkala ve své vidině. Pamatovala si ji jako jedinou ženu členství. Druhého muže ale neznala. Byla zvyklá, že všichni členové byli urostlí a na první pohled z nich vyzařovala autorita. Tenhle vypadal jako někdo, z koho si okolí rádo dělá legraci.
Nemohl měřit víc jak sto sedmdesát pět čísel, neměl příliš atletickou postavu a tmavě hnědé vlasy, které mu neposlušně rostly po celé hlavě, byly skvělým doplňkem domněnky, že tenhle člověk v sobě moc vážnosti nenajde. Mohla si jen domýšlet, že život bere s lehkostí.
Během chvíle ji přesvědčil o opaku.
„Proč jsi skončila s řádem, když se tak vystavuješ prozrazení?“ začal mluvit Nick.
„Prosím?“ zeptala se nevěřícně.
„Odpověz.“
Jana na něj zírala překvapeně a zároveň pobaveně. Co mu je do toho, že skončila? Už to nebyla jejich starost, ačkoliv si byla vědoma, že jí mohli velice znepříjemnit život, ba dokonce ho během několika vteřin ukončit.
„Myslela jsem, že máte nějaký problém, se kterým chcete pomoct. Alespoň tak mi to prezentoval Marcus.“
„Ptal jsem se, proč nadále používáš věci, které jsme tě zde naučili, když už je nemáš kde využít,“ zopakoval Nick a propaloval ji pohledem. Uzavřela svou mysl, jak nejlépe to dovedla. Naposledy to skončilo velkým fiaskem a bylo by bláhové si myslet, že se ji nesnaží psychicky napadnout.
Nepřála si, aby věděli o jejím samostudiu. Celé ty měsíce dřela. Domyslela si, že je stále objektem zájmu nejen řádu, ale i ostatních znepřátelených organizací. Proto se potřebovala naučit rychlosti a účinné obraně.
„Ale já je nepoužívám,“ zapírala s klidem. Naučila se celkem obstojně uzavírat svou mysl před útoky nepřátel. Navíc měla výhodu, že dokázala velice přesvědčivě lhát.
„Nelži nám,“ zapojila se do obviňování Melissa. „V posledních pár měsících jsi aktivně využívala své schopnosti bez dohledu.“
„Vždyť to není možné-“
„Nás možná svým úžasným šarmem okouzlíš, ale programy, které používáme, ne. Pravdou je, že jsme to měli začít řešit už mnohem dřív. Bohužel jeden ze členů nepovažoval za důležité se s námi o tuto drobnost podělit. Jeho smůla.“
Musela s pravdou ven. Do řádu už dávno nepatřila, tak jen doufala, že se to rychle a bez problémů vyřeší.
„Nechtěla jsem tím nikomu způsobit žádné problémy…“
„Ale naopak, tys ty problémy způsobila maximálně sobě. Jak bude Retger potrestán, to už není tvoje věc.“
Retger, strnula. Mělo ji napadnout, že Janu bude zapírat. Byl to právě on, kdo ji před odchodem z výcviku podpořil nejvíc.
„Tohle je moje vina-“
Melissa ji nenechala domluvit. „To je dobře, že si to uvědomuješ. Vystavuješ tím nebezpečí nejen sebe, ale hlavně řád. Naši základnu. Už si konečně uvědom, že si nehrajem. Tohle místo je centrála s nevyčíslitelnou cenou informací. Dochází ti to?“
„Jak by mohlo, když jediná část, kterou znám pořádně, jsou tělocvičny? Když se stejně jako žačka k takovým informacím nedostanu? Když jsem po roce pořádně nevěděla, jaká je struktura řádu? “
„Ten tón si schovej pro někoho jinýho, my nežertujeme. Poloha základny je specifická. Napadlo tě někdy, jakou pozornost by budila, kdyby ji jen tak někdo potkal - uprostřed lesa?“
„Nevím, nepřemýšlela jsem o tom,“ řekla popravdě tichým, ale pevným hlasem.
„Je chráněna od těch, kteří neznají její umístění. Kdyby se to ale náhodou dostalo ven, byl by to docela problém. Chytáš souvislosti?“
Než stačila zareagovat, vrátil se k řeči Nickolas. „Myslíš si snad, že oni nemají podobné systémy? Že neumí zachytit energii? Že je to snad nějaký naše privilegium?“
Zdálo se, že muž, který ještě nepromluvil, spíše přihlíží, než že by se chtěl do diskuze zapojit. Dělal, že ho nesmírně zaujala židle, ale Jana se neubránila a její pohled padal neustále k němu.
„Ne, to teda není! Nechápu, proč si pro tebe ještě nepřišli. Muselo jim dojít, že patříš k nám. Dostat tě, už dávno by udeřili. Už nejsi ve výcviku, tudíž už nemáš naši ochranu!“
Na chvíli se odmlčel.
„I my se v poslední době snažíme omezit používání našich schopností. Jsme ve válce a ty nemáš dostatečný postavení na to, aby ses této situaci vysmívala. Týká se tě stejně, jako nás. Nemůžeš zavřít oči nad svou minulostí.“
Jeho hlas se neustále zvyšoval, ale Janě to bylo jedno. Pořád si stála za svým názorem. Už to není jejich věc, může si dělat, co se jí zachce. A co se týče její minulosti – nikomu do jí nic nebylo.
Sakra, Jano, nemůžeš si dělat, co se ti zachce!
Evo? Zeptala se v duchu.
Zemřela jsem pro nějaký důvod… našeptával jí hlas. Zatřásla hlavou a snažila se vnímat Nickovo peskování.
„Z toho vyplývá jedna věc,“ zklidnil se. „Buďto se vrátíš k nám a potom už nebudou s tvými schopnostmi problémy, nebo máš zakázáno je používat.“
Jana se ironicky zasmála. „Vy mi vyhrožujete? Promiňte, ale tohle už není vaše věc. Umím se o sebe postarat sama a do řádu mě už nikdo ani nic nevrátí.“
„Jsi si jistá?“
„To je moje poslední slovo. A opravdu by mě zajímalo, jak mě chcete zakázat takovouhle věc.“
Byla si stoprocentně jistá, že se teď dokáže přemístit. V žilách jí kolovala nesmírná energie, která jen čekala na své využití.
Matěj vytušil, co chce udělat. Během vteřiny, kterou nabírala potřebnou energii, se jí dostal za záda a sevřel ji do kravaty. To ji přenos znemožnilo; musela by zamezit přímému kontaktu, nebo se přenést s ním. Ani v jednom případě neměla šanci.
„Naprosto jednoduše,“ odtušil Nick a postavil se před ní.
Jana vykopla nohu, kterou Nick s klidem chytil a překroutil. Matěj ji srazil na břicho a jednou nohou si na ni klekl.
„Pust!“ kroutila hlavou. Nick se k ní sklonil. Až teď si všimla, že v ruce drží malou lahvičku. Odšrouboval zátku a zelenou tekutinu jí násilím vpravil do krku.
„Řekni sbohem svým schopnostem,“ zasmál se sarkasticky a uhodil ji do spánku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 30 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 35 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
