obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39643 příspěvků, 5754 autorů a 391000 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Null ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kolo osudu se pootočilo
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Epizody
 autor Karel Čížek nepublikováno  
Před problémy nelze utíkat donekonečna. Jednou přijde okamžik, kdy je nutné se otočit a postavit se jim čelem, a to i přesto, že je to čiré zoufalství. Ten okamžik nastal právě teď.
 

Někdo vypálil salvu do chladného vzduchu, hejno ptáků poplašeně vzlétlo, vítr střepával barevné listí ze stromů. Přišel podzim.
Přesně v ten okamžik on - bezejmenný a zapomenutý chaotik - padal v urvané kabině výtahu stopatrovou šachtou hotelu Flakturm a jediné na co se zmohl, bylo ječet stále dokola „Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo.“ Ta slova v ten okamžik neměla žádný smysl a jejich vlnobití se několikrát naprázdno odrazilo od plechových stěn utržené rakve, která s hřmotem pádila do černé hlubiny dole. Na lítost bylo už příliš pozdě a nic na světě nemohlo změnit situaci ve které se právě nacházel.
Dělalo se mu zle z náhlých poryvů gravitační síly, ale ve skutečnosti mu bylo ještě hůř. Pohyb! V hlavě mu pulzovalo jediné slovo: Pohyb!

Bedna s živou mrtvolou se řítila vstříc nástrahám Newtonovské fyziky a kdesi daleko na severu ležel pár mrtvých těl.

Kolo Osudu se pootočilo.
O nějakou dobu dřív stál před Kolem a potil se jako prase. Srdce mu divoce bušilo a skoro nedýchal.
Kolo se zastavilo. Teď nebo nikdy.
„Vylosoval jste si otázku z diferenciální geometrie. Chcete pokračovat?“ Reflektory divoce zavířily a televizní kamery přejely z moderátorky na shrbeného soutěžícího. V publiku seděl muž v klobouku a tmavém kabátu a mnul si ruce: Už těď stojíš jednou nohou v hrobě.
„Ano.“ Polkl on a pomyslel si: Pět mega nebo provaz.
Nevěděl, prohrál, ztratil poslední vidinu naděje a tak se teď řítil zcela bez peněz tubusem výtahu.

Všechno začalo a skončilo v jednom prchavém okamžiku na obrovském nákladním nádraží, kdy kolem něj prohučlo několik nekonečně dlouhých vlaků. Slunce zapadalo a on se proplétal kolem vagonů na odstavných kolejích. Před ním se tyčily k nebi hromady kontejnerů, dále za touto přehradou železných škatulí se neohrabaně posunovaly veliké nakladače osvětlované reflektory na čtyřicetimetrových sloupech a pomalu, ale neúnavně, překládaly stovky kontejnerů.
Utíkal před problémy, které se mu lepily na paty a které se v tu chvíli zhmotnily do podoby dvou ostrých chlapů s kudlami v rukách a pistolemi za pasem, kteří z něho toužili vymlátit všechny peníze nebo duši. Podle nálady a možností. A očividně jim nedělala vrásky žádná ze dvou nabízených voleb.
Všichni věřitelé, lichváři, zapomenutí kamarádi, společníci, nebo mafiáni, kteří pro něj kdysi dávno udělali nějakou maličkou službičku a teď by ji chtěli oplatit, ho hledali, zjevovali se v průjezdech, čekali na něj na nárožích za deštivých dnů a přicházeli během mlžných večerů. Většinou nikoho z nich neznal a nikdy dřív ho neviděl a jenom si přál, aby ho ty pijavice konečně nechali volně dýchat. Byl zahnán do kouta a navíc se před ním otvíral hrob jeho vlastních vzpomínek. Podíval se do prolákliny, ze které vydechovala studená hlína a uviděl mladou ženskou tvář. Srdce se mu zastavilo a tepnami se rozlil tekutý dusík.

V lebce mu rotoval glóbus, jeho malý interní svět a právě teď v tomto světě nebyla ani jediná koruna.
Když se krčil za uhelnými vozy, dvakrát obrátil kapsy, ale vyklepal jen hejna švábů.
Ozubená kola komplikovaného soukolí osudu divoce rotovala a v jeho hlavě se rodil komplikovaný a velice riskantní plán.
Zapadlými kolejemi nákladního nádraží se neslo ticho. Opatrně vyhlédl z úkrytu, zabořil ruce do kapes, sklopil hlavu a klopýtal pryč.

Už téměř padla noc a neživé město se potopilo do černé lepkavé mlhy, ve které číhalo nejedno překvapení. Procházel kolem dlouhého vlaku naloženého kontejnery a obklopovala ho jenom tichá temnota. Uslyšel slabé zaskřípění a tichý dech. Otočil se a tam stál muž v klobouku, dlouhém těžkém potrhaném plášti, na rukách rukavice bez prstů a kolem krku obtočenu hrubou šálu.
„Čekám tu na tebe,“ řekl a od úst mu stoupala pára.
„Kdo jsi a co do prdele chceš?“
„Můžeš mi říkat třeba Rváč nebo jenom K. Chci prachy, které dlužíš panu Alexovi.“
„Alex? Neznám!“ odsekl, otáčel se a pomalu zrychloval.
K. se za ním rozeběhl, proletěl kolem několika vagonů a srazil ho k zemi.
Jeden vlak se pomalu rozjížděl.
On se vysmekl a jako o život utíkal podél akcelerujícího vlaku. K. se za ním vydal a byl znatelně rychlejší. On nemohl popadnout dech, ale K. dokázal ještě mluvit: „Už dávno jsi mrtvý muž, už dlouho nemáš na vybranou. Promarnil jsi svoje mládí, ztratil jsi dvacet let života a tuhle ztrátu už nikdy nemůžeš dohnat. Proč se tolik zadlužuješ a děláš podobné nesmysly. Když už nemáš naději ani víru, proč se s klidem nepostavíš před popravčí četu? Proč pořád utíkáš z oprátky? Problémy musíš vyřešit, nebo ti jednou jejich tíha zlomí vaz. A okamžik, kdy se tak stane, se v tvém případě zatraceně rychle přibližuje. Za svoje činy neseš absolutní zodpovědnost. Něco uděláš a už nikdy nemůžeš couvnout. Doufal jsem, že jsi tuhle jednoduchou pravdu už dávno poznal, ale asi jsem se spletl. Mám jedno moto, kterým by ses měl řídit: rozhodni se teď a nikdy toho nelituj. Rozumíš, už nikdy!“
Sto metrů běhu a sto slov. K. běžel rychle a vytrvale a dokázal by udržet nasazené tempo ještě tisíc kilometrů. Jemu naopak docházely síly, stejně jako písek v přesýpacích hodinách jeho života. Sebral poslední zbytky sil, překonal gravitaci a naskočil na prázdnou plošinu posledního vagonu jedoucího vlaku a spolu s ním zmizel v dálce.
Připadalo mu, že přes hluk zrezivělých podvozků k jeho uším dolehla slova: „Kde je tvoje bohyně?“ Ale nebyl si tím příliš jistý.
K. setrvačností urazil ještě dvacet metrů, ale nemohl dohnat rozjetou masu oceli. Zastavil se jako socha a za chvíli ho pokryl temně šedý popílek tmy.

Zase nebyl dostižen, ale přesto mu docházelo, že prohrává. Setkání s K. mu nahnalo strach. Samozřejmě K. znal, i když tvrdil opak. Rváče znal každý, kdo se kdy zapletl s panem Alexem. Stejně tak znal i Bratry, ale jich dvou se nebál ani z poloviny tolik jako Rváče. Jak později řekli jeho kolegové nad dvěma hnijícími mrtvolami: „Když všichni Alexovi vymahači a zabijáci selhali; poslal Rváče osobně.“ Vyděsilo ho také, co všechno o něm K. věděl. Byl si jistý, že se to nemohl dozvědět ani od Alexe ani od jeho kompliců. K. musel mít spoustu kontaktů a dlouhé prsty.

Druhý den si sehnal paruku černých vlasů, které mu lezly do očí, zkombinoval povětšinou černé oblečení s výraznými barvami, nasadil falešný piercing dolního rtu a oči orámoval brýlemi s výraznými tmavými obroučkami bez dioptrií. Jelikož jeho bankovní účet viděl kladná čísla už velice dávno, veškeré nabývání majetku se odbývalo formou velice blízkou krádeži.
A pak vyrazil. Na internet. Musel vypátrat jednu bytost, která vystupovala pod síťovou identitou godess - bohyně a která zavinila valnou většinu jeho problémů a díky které už několik měsíců nespal. Začal slídit a po chvíli zavětřil stopu na jednom zapadlém diskuzním fóru, následoval linky, sledoval imaginární linii a prodíral se neskutečnými katakombami internetu, skákal ze sítě na síť, ze stránky na stránku. Našel její IP. Víc vědět nepotřeboval. Domluvil pár falešných schůzek a vymyslel několik krycích historek a šel spát.
Ale ještě před tím, než ulehl do postele a v nočním tichu pod okny zaslechl těžké kroky Rváčových bot, se podíval do zrcadla, aby znovu zhodnotil svůj převlek. Užasl. „Tohle jsem já?!“ Skoro ho ten pohled vzrušil.
Černý emo účes ho naprosto fascinoval. A to i přesto, že šlo jen o přestrojení, které mu mělo pomoci se vyhnout vymahačům dluhů a zabijákům s jeho fotkou vypálenou do sítnice, aby měl klid k realizaci svého absurdního plánu. Ze skříňky nad umyvadlem vytáhl velice nenápadnou rtěnku, která mu tam zůstala ještě po jeho bohyni. Držel jí v ruce před zrcadlem a váhal.
„Ale co, žiju jen jednou.“

Nocí se prohnal rudý Jaguár XJ12 se čtyřmi šílenými pasažéry na palubě.
„Šlápni na to, nemáme co ztratit!“
Motor zaburácel a červený vůz se hnal dál jako vystřelený projektil.

Dalšího dne z trezoru vytáhl svojí milovanou pistoli ČZ 75 a šel na vlak.

Stará motorová jednotka se kodrcala republikou, vymetala všechny myslitelné kouty rozsáhlé železniční sítě a plazila se vpřed jako Noemova archa nekonečným mořem.
V plátěné tašce přehozené přes rameno měl samozřejmě ručník a knihu s vlídným nápisem Nepropadejte panice, ale stopování se nechtěl věnovat ani okrajově.

Vlak se rozjel a zase zastavil v zaplivaném nádražíčku, které by se vešlo do dlaně. Vystoupil a v nose ho zašimral prach, který pokrýval drážní budovu. Na dveřích bylo napsáno: Očistec, vstup zde. Tak tedy vstoupil, prošel temnou chodbou a ocitl se na rušném náměstí.
„Tady to je.“ Střelka neviditelného kompasu v jeho hlavě se divoce roztočila a pak ukázala směr. Vstoupil do hezké klidné pizzerie, chvíli se rozhlížel a pak zamířil k velkému stolu u výkladního okna na náměstí. Nenápadně se připlížil k veselému hovornému kolektivu v záplavách smíchu a zakašlal. Dvanáct párů dychtivých dívčích očí se otočilo, nastala chvilka nejistého ticha. Vítr hnal přes náměstí chuchvalce slámy, vlci zavyli, lítačky neslyšně zavrzaly.
„Tak jsem tady!“ mile se usmál a odhrnul vlasy z očí. První dojem je v tomto případě nesmírně důležitý, pomyslel si, přelétl pohledem po všech tvářích a v tu chvíli si mohl v klidu říct, že tuto bitvu vyhrál. Svým příjemným dvacetiletým úsměvem, který nebyl víc něž jen dokonalou přetvářkou, si všechny ženy získal a dostal se do jejich přízně. O větším sblížení nemohla být řeč vzhledem k situaci v níž se nacházel.
Ocitl se jako jediný kluk na srazu autorek slashe a to jaksi stačilo, aby byl minimálně považován za homosexuála. Za normálních okolností by sem nechodil, ale dnes nemohl jinak. Některé z autorek měly kontakt na Bohyni, to spojení, které on tak zoufale potřeboval. Ale nemohl jen tak říct o co mu jde a rychle zmizet. To by vzbudilo nežádoucí podezření. Proto si vymyslel krycí historky a proto v autorském kolektivu zůstával a pomalu zjišťoval, že je mu tam docela příjemně.
Posledních několik měsíců strávil na útěku, malé problémy řešil vyvoláváním větších, neměl peníze ani přátele. Ve skutečnosti to bylo pochopitelně horší. Měl absolutní dluhy daleko za horizontem jeho platebních možností a většina obyvatel známého vesmíru se ho snažila zabít.
V přestrojení a v neznámém prostředí si najednou připadal uvolněně a příjemně.
Předně všechny autorky byly hezké, což nečekal, ale také to nebyly ty unifikované růžové kosmopolitanové slečinky. Téměř každá z nich byla akčním typem se striktně vyhraněnými názory; byly to pohledné rváčky, u kterých člověk cítí, jak divoce jim tluče srdce.
Zjistil, že téměř každá má několik bratrů a otce s výrazným koníčkem. Otec jedné si koupil obrovské dalekonosné dělo a každé ráno odstřeloval vylidněnou vesnici vzdálenou padesát kilometrů. Několik salv budilo celou jeho rodinu, ale i několik blízkých měst. Zvykla si. Otec druhé stavěl modely druhoválečných bombardérů v nadživotních velikostech.

Během večera a v průběhu noci došlo i na rozebírání jeho soukromí a v ten okamžik musel od boku střílet jednu lež za druhou, aby vyhověl romantickým představám všech autorek, ale to mu nedělalo sebemenší problém. Dostal se do svého živlu. Lhal kdykoli to bylo nutné a další smyšlené události jeho fiktivního života vymýšlel jenom proto, že ho to bavilo. Měl před sebou čistý list, na který začal psát. Identifikoval sebe jako citlivého jedince, rozervaného kreativce, snílka a básníka, který touží po symbiotickém soužití s jinou bytostí. Ve skutečnosti byl člověkem poháněným zuřivostí, prostoupený nenávistí, s životní filosofií: je to jedno, nezájem, lehký nihilista, těžký pesimista, který nevěřil vůbec ničemu a nikomu, nevyspalý neklidný šílenec, který vrazí ránu jenom proto, že může. Rozpor mezi skutečným chaotickým zlem v jeho nitru a idealizovaným novým ID byl natolik obrovský, že se v duchu občas sarkasticky zasmál. Svojí roli však hrál stále dál.
Vymyslel si krásný imaginární vztah s neexistující bytostí, který byl prostoupen podivnou, téměř osudovou atrakcí a který byl náhle přerušen.
„Už mi to žíly netrhá. Rozešli jsme se tak dávno a teď nás dělí dva tisíce kilometrů. Snažím se zapomenout.“
I když pravda byla taková, že ve vztazích, až na jedno krátké období, nikdy neprožíval pocity štěstí. Stal se strnulou sochou, která buď krvácí nebo se snaží nevnímat.

Sen se rozplynul ve chvíli, kdy vrzly dveře, zavanul studený podzimní vítr a do pizzerie vstoupil K. Pomalé kroky jeho těžkých bot se rozléhaly místností.
Strachem mu přestalo pracovat srdce, strnul a tiše pronesl: „K.“
Rváč zvolna procházel místností a ostražitě se rozhlížel. Ruce měl v pozoru, jako kdyby čekal na správný okamžik, kdy vytáhne kolt a začne střílet.
Bokem se podíval do veselé společnosti na jeho zesinalou masku lháře. Mrkl a šel dál.
K. ho poznal, on to věděl. Zhluboka se nadechl, několika křečovitými pohyby si prohrábl vlasy.

Zvon kostela na náměstí několikrát temně udeřil. Minula půlnoc. Blížila se první hodina. Vědomí se ztratilo.

Vprostřed noci v zaplivané nádražní kavárně seděla skupinka lidí s pohublými tvářemi a nebezpečnýma očima, kteří se hrbili nad monitory notebooků a prsty jim létaly po klávesách.
„Co se děje?“
„To bys nechtěl vědět! Svět je jako ze řetězu utržená batysféra, která neodbytně klesá ke dnu moře.“
Před kavárnou oddechovala obrovská červená šelma, sálalo z ní horko a pára stoupala v kuželech světel pouličních lamp.

Probudil ho supersonický třesk v lebce; probudil se a sotva dýchal. Mozek mu rotoval v hlavě jako zběsilý kvasar, hrdlo měl vyprahlé, tělo křehké a nevlastní. Černá díra v hrudníku nasávala zbytky duše a vnitřností. Post-intoxikační stavy jím třískly o přední sklo jedoucího rychlíku reality. Ale to nebyl ten největší problém, který ho v té chvíli trápil.
Začínaly ho svrbět prsty, pálila ho hlava, tělo mu zaplavoval neklid. Cítil ty horké jehlice, jak mu proplouvají žilami ke konečkům prstů a zpátky k srdci v rytmu zběsilého tance. Proč teď, proč teď? Ruce měl spoutané růžovými chmýřovitými pouty a v ústech roubík. Ležel znehybněn a zcela nahý v obří vodní posteli podkrovního bytu na půli cesty do pekla.
Pohyb, v hlavě mu hučelo slovo: pohyb. Zase ztrácím, zase prohrávám. Na hladinu vyplouvaly staré hříchy a nové omyly. Nevěděl přesně, co se stalo a jak se tam ocitl, ale to ho jen pramálo zneklidňovalo. Byl připoután na skřipci vlastního svědomí a pokoušel se křičet: „Střelte mě do hlavy, tohle se nedá vydržet! Vždyť šlo o jedinou pusu.“ Uslyšel hlas, povědomý proud slov, ale neviděl přesný jeho zdroj. Svět se rozmazal do krvavých šmouh. Pokusil se postavit a trochu se protáhnout, ale zjistil, že má kotníky pevně svázané. Nemohoucně poskakoval po metaforické cele vězení pětihvězdičkového hotelu Grand.

„Kde jsou moje prachy!“
„Má je ta mrcha. Sbalila je a vzala čáru.“
„Ale, vždyť to byla nehynoucí láska! Tolik jsi ji miloval, člověče.“
„Ten člověk je už dávno mrtvý, nezbylo po něm vůbec nic.“
„Něco přece. Sem tam nějaké ty dluhy.“

Pak se něco stalo a on zase seděl v pomalém vlaku někam do neurčita. Podíval se na hodinky a zjistil, že se pomalu blíží ráno.
Nedokázal rozlišit, zdali se mu před očima pouze proháněly sny nebo zdali šlo o skutečnost. Spoutání? Líčení? A ti zatracení vědci? Tohle se mi taky muselo zdát! Nezdálo. Vědci seděli ve vedlejším oddíle a vedli tiché hovory sterilními hlasy.

„Jak dlouho už tě vlastně znám?“ ptal se jeho dávný kamarád někdy v dobách už dávno zapadaných prachem. „Celé věky! A nikdy bych neřekl, že se dostaneš do tak obrovských problémů.“
„Někdy tam spadneš ani nevíš jak, ale mě ke dnu táhl někdo další - neskutečná přítěž mého života. Štěstí je pohyb, ale já měl ruce i nohy svázané a pomalu jsem se potápěl ke dnu oceánu. A pak se na mě přilepil ten nevyspalý rváč.“
„Tyhle řeči mě nezajímají. Řekni mi, co se chystáš udělat.“
„Nevím. Nemám ponětí, co vlastně dokážu. Jde mi po krku Bestie, má mojí stopu a slídí. Nikdy jsem se takhle nebál. Nikdy.“
„Tvoje věc, ale připadá mi, že ať uděláš cokoli, stejně se z toho svrabu nemůžeš nikdy dostat. Jdeš k zemi tak jako tak.“
Přesto dostal nejisté tušení. Najednou mu tělo rozechvěly struny naděje a odhodlání.

„Teď můžu něco změnit.“ Skřípal zuby a poháněný zuřivostí uháněl dál, i když cítil neurčitý strach z budoucnosti a z následků toho, co se chystá udělat.

Odpověď ležela v nedávné minulosti. Bylo letargické léto, všichni randili, nebo se váleli u vody. Světem vládl klid a on seděl se svojí bohyní v maličké kavárně na břehu jezera. Jedli zmrzlinové poháry z velikých skleněných misek na vysokých nožkách. Byl šťastný a doufal, že tento stav vydrží napořád, ačkoli věděl, že je to naprosto zoufalé přání.
Už v tom okamžiku stál na palubě potápějícího se křižníku Potěmkin, který byl postaven výhradně ze slibů.
Iluze se rozplynula v okamžiku, kdy si k vedlejšímu stolku sedli dva viditelně nevyspalí lidé s velkými batohy. Jeden z nich ho požádal: „Nemáte dvacku na jízdenku.“
Odpověděl jednoduše: „Ne!“
„Ale nepovídejte,“ užasl nově příchozí, „tohle se panu Alexovi nebude líbit!“
Do soukolí osudu se pomalu dostával písek a působila v něm rez.

Potom se probudil a po ulici před jeho domem kroužil K., každou chvíli se díval na hodinky a vzhlížel k jeho oknu.
Dostal strach, který inicioval roznětku uloženou hluboko v jeho hlavě.
„Musím to udělat. Musím se odhodlat k činu.“ Nervózně si mnul rozklepané ruce a stíral mrazivý pot z čela.

Seděl ve vlaku, v poloprázdném oddíle, hlavu pokleslou na hrudi, vlasy mu téměř úplně zakrývaly tvář, byla mu vidět jen ústa a kousek nosu. Kýval se ze strany na stranu v rytmu nerovných kolejí a neklidně podřimoval.
Někdo přisedl naproti němu a po chvíli o něj tento nový cestující zavadil pohledem. Nic neviděl, všechno vnímal polo-telepaticky a mimosmyslově, tak jak je běžné u chronických vlakových spáčů, kteří hodinu spí, ale přesto vědí, že čtyři místa za nimi sedí němý důchodce ve větrovce.
On to také cítil, tušil pohledy, které na něho směřovaly přímo zpředu, vytušil nejisté zakašlání vteřinu před tím něž přišlo, slyšel tlukot srdce.
Uplynula půlhodinka, usnul tvrdým spánkem podobným hibernaci, do lebky se mu vklínila noční můra a násilím přetrhla jeho spánek. Trhl sebou a probudil se s přidušeným výkřikem.
„Co se děje?“ slova mu vyrazila naproti.
„Jenom zlý sen,“ odpovídal potichu a snažil se vyhnout jakémukoli zabarvení hlasu stejně jako nějakému konkrétnímu slovesnému rodu. Tady bude ještě sranda, pomyslel si.
Chvíle ticha. „Kam jedeš?“ Slova byla vyřknuta a zněla, jako kdyby pod nohama najednou praskla ledová krusta.
„Pořád za nosem, bez cíle. Spíš prchám, než cokoli jiného. Nemám kam jít.“
„To zní docela smutně. Jak se to stalo... pokud tedy...“
„Nevadí, klidně se podělím. Je to dlouhý příběh.“

Pak padlo slovo „slečna“ a bylo jasno. V duchu se smál, ale nic neprozradil.
Ve skutečnosti se na protější sedačku posadil jeho kamarád, jeden z mála lidí, kterým nic nedlužil.
Vytvářel jednu lež za druhou, aby živil oheň konverzace a vytvářel vhodné situace k posílení přitažlivosti.
Rozhovor eskaloval. Křivka intenzity pole přitažlivých sil souznění stoupala strmě vzhůru. Přišla rána, pohádka končí.

„Podívej se mi od očí,“ řekl a odhrnul vlasy z obličeje.
Naproti sedící kamarád přimhouřil oči, velice pomalu zaostřil a pak v něm hrklo. „Do prdele! Co to kurva. Tohle...“
„No, co ty na to?“
„Ale vždyť vypadáš jako docela hezká holka. Co to má znamenat?“
„Tomuhle se říká emo. Ty lidi to dělají, vypadají takhle. Ale pro mě je to jenom převlek, abych utekl před všemi lidmi, kteří po mě jdou. Takhle radikální přeměna překvapila i mě. Docela mile, abych pravdu řekl.“ Usmál se. „Když mě chtějí sbalit kluci jako ty, tak to něco znamená.“
„Nech toho,“ kamarád snažil zmírnit a umlčet trapné pocity, které se mu rozlévaly po těle. „O co jde? Před čím zase utíkáš? Do jaký jámy zase padáš?“
„Teď se problémům nevyhýbám, teď se jeden z nich chystám vyřešit a zabodnout dýku přímo do srdce zla. A navíc na to nejsem sám, několik lidí mi přišlo na pomoc.“
„Kdo? Vždyť tobě nevěří vůbec nikdo, ani ty sám. Tak jaký blázen, by ti mohl dát svojí důvěru nebo nedej bože slíbit nějakou pomoc?“
„Tohle jsou mí chlapci,“ ukázal do vedlejšího oddílu. „Nejnebezpečnější sebranka ve vesmíru.“
„Tihle? Vždyť to jsou vědci.“
„No právě.“
Měl pravdu, ti lidé byli velice nebezpeční. Byla to parta vědců, kteří došli k teorii všeho. Jeden jako druhý velice silní pijáci a rváči bez naděje. Celá léta řešili neuvěřitelně složité rovnice a formulovali a dokazovali bizarní teorie, které pak dokázali zformulovat do jednoduché rovnice podobné slavnému Einsteinovu vzorci é se rovná em cé na druhou.
„Ten zatracenej klikař, ta proradná kurva!“ nadával jeden z nich, když zaslechl jeho jméno. „Žil v době, kdy bylo možný udělat významnej objev v jednom člověku za docela krátkou dobu. My jsme museli pracovat desetiletí ve velikém týmu.“
Byla to partička nejlepších matematiků a fyziků na drogách, vyhublí géniové s bílými tvářemi a kruhy pod nevyspalýma očima. Od té doby, co poznali děsivou a beznadějnou pravdu našeho vesmíru, nemohli spát.
„Jak rádi bychom se mýlili, ale není to možné! Nejde to! Tisíckrát jsme to ověřovali a tisíckrát se potvrdilo, že jde o nezvratnou pravdu.“
Kvíleli jako neurotické uzlíčky nervů krátce po odhalení hrůz prapodstaty hmoty, času a prostoru. Mnoho z nich se zbláznilo a bylo uvázáno na postele v opuštěných pokojích blázinců a po nocích vyli a maniakálně křičeli. Nedokázali unést tíhu svého objevu. Nikdy nikde nezveřejnili výsledky své práce, nenapsali ani řádku, nechtěli, aby celé lidstvo ztratilo naději a raději si nechali tu hrůzu pro sebe.
„Lhali jsme vám. Lhali jsme, stejně jako budete lhát i vy, když se vás budou ptát, co je na tom pravdy. Řeknete jim, že nic takového jako teorie všeho neexistuje, že jsou to jen pověry. Ale vy jí znáte, vy jste jí pochopil a teď jste na stejný lodi jako my.“ Říkal jeden z vědců oblečený v kostkovaném svetru a s pistolí za opaskem, která mu chladila bederní páteř. Řekli mu to a on pochopil, zděsil se a propadl panice. Naštěstí byl napěchován barbituráty a benzodiazepinem a to jediné ho zachránilo od kolapsu a zbláznění.
A teď uháněli ve vlaku a on říkal svému kamarádovi: „Tihle lidi jsou ty nejhorší bestie na světě. Jejich světonázor šel po jejich velkém objevu opravdu hodně dolů, takhle chaoticky zlé hajzly jsi neviděl. Poslední věc, které by chtěli věřit je humanismus. Neváží si nikoho a ničeho, zabijí tě a ani nemrknou. Definitivně ztratili naději, jeden jak druhý silný alkoholik a nebezpečný filosof. A právě tahle sebranka mi pomůže zabít bohyni.“
„Zabít?“ zhrozil se kamarád.
„Nedá se svítit.“

„Konečná stanice.“
Kradmé pohledy a jedno letmé pokývání.

Nikdo z nich nemluvil, ani nejevil jiné známky života.
Betonové sídliště vydechlo únavu nastřádanou ve zdech. Starý výtah se skřípěním stoupal panelovou klecí.
Poslední patro.
Polkl, zavřel oči, nadechl se a otevřel už úplně jiné oči. Vytáhl pistoli jako první. Hned poté tasila zbraně jeho sebranka zabijáků.
Patrem se nesl zvuk zvonku následovaný šouráním bosých nohou po koberci. Bohyně, ještě rozespalá, si promnula oči rukávem veliké košile - jediného kusu oblečení, který měla na sobě. Otevřela a spatřila mnoho zbraní, čekajících na rozhodující impulz.
„Ahoj,“ pozdravil bez známek emocí.
Nastala jedna mikrosekunda strnulého ticha a pak se spustila salva výstřelů.

Nikdy nevěřil, že to dokáže. Stál nad vyhasínající mrtvolou se skupinou už dávno vyhaslých vědců za zády a jedním vyplašeným kamarádem, který se snažil nekřičet. V rukách měli zbraně ze kterých ještě stoupal průhledný dým a štiplavý pach střelného prachu.
Jeho problém měl kořeny v minulosti, v několika chybách a nesprávných volbách. A i když zničil minulost, její důsledky trvaly dál.
Nikdy nedoufal, že se dostane až takhle daleko. Myslel si, že stejně jako tisíckrát předtím couvne v polovině cesty, že se jeho motor poháněný zuřivostí zastaví, že racionalita zvítězí a zmrazí veškeré pokusy o čin. Ale on dokončil svůj nesmyslný plán.
Příčina všech jeho problémů ležela před ním na podlaze v kaluži krve a horké návaly šílenství v jeho mozku začínaly chladnout, cítil jak mrznou a mění se v led.
Ještě chvíli nehybně stál a díval se do sebe.
„Poprvé je to vždycky stejné.“ Matematik za jeho zády mu šeptal do ucha strohé pravdy světa. „Člověk prostě nechce uvěřit co udělal, ale teď máme větší problém. Musíme zdrhnout z místa činu.“
„A navíc,“ přidal se jeden z fyziků, který už zastrčil pistoli zpátky za opasek, „co jsi chtěl pro Kristovy koule dokázat? Tím, že jsi ji zabil, jsi nic nevyřešil. Všechny tvoje problémy přetrvávají, stále nemáš prachy a pořád po tobě pasou všichni detektivové a nájemní zabijáci světa.“
„Vy jste to věděli!“
„My víme všechno, máme Vzorec. Už dávno se rozjelo pátrání. Kamaráde, problémy teprve začínají.“

Vzduchem se rozhořel křik policejních sirén, kvílení pneumatik roztrhalo ospalý klid sídliště.

„Mizíme!“
Otočili se a za nimi stál nepříčetný Rváč a s pozoroval je.
„Vy bestie, vy zvířata, co jste jí udělali? “
„K.!“ zasmál se jeden z vědců. „Tebe poslal pan Alex, mrcha jedna beznohá a ti jeho kolegové Ehrenberger a Malysiak, nebo jaké jméno používají tentokrát?“
„Vy svině, vy jste jí zabili!“ bezhlavě na ně křičel.
„Už je to tak,“ odsekl vědec. „A možná, že ty se k ní zanedlouho připojíš.“
K. je probodl pohledem a rozeběhl se proti nim.
Vrah bohyně zvedl pistoli a vystřelil. Další čtyři hlavně se připojily v husté palbě. K. se potácel a cukal sebou, jak se do jeho hrudníku zarývaly projektily. Křik výstřelů se změnil prázdné cvakání spouští.
K. se svalil na zem.
„Asi půjdeme.“
Dívali se na mrtvoly pod svýma nohama. Prach si sedal v nehybném vzduchu.
Pak zaslechli pohyb a bolestivé sténání. „Vy svině!“ K. se zvedal ze země a z úst mu tekla krev. „Vy hajzlové, vás roztrhám holýma rukama!“
„Jak to, že ještě žije?! Vždyť jsme do něj nasázeli celkem pět zásobníků!“
„Do prdele, prostě ho zabijte!“
„Nemáme náboje!“
„Jak to!“
„Vzali jsme si jenom jeden zásobník, zbytek jsme nechali v autě.“
K. z kabátu vytáhl vlastní zbraň.
„Padáme.“
Seběhli ze schodů a za nimi se ozvaly dva výstřely. Vyrazili dveře hlavního vchodu a do uší je bodl podprahový jekot sirén. Kdesi daleko mezi betonovými krabicemi spatřili kolonu policejních vozidel.
„Právě včas! Ukradneme nějaké auto a mizíme odsud.“
„Vy víte, jak se to nastartuje bez klíčků.“
„My víme všechno, jsme vědci.“

Tříštilo se sklo, motor zaburácel. Šestice lidí napěchovaná v malém luxusním sporťáku se hnala dálnicí a za ní svištěla světla a sirény policejních aut.

„Všechny exity jsou zablokovaný. Jsme v pasti!“ Vědec za volantem se snažil překřičet nesmírný hluk motoru. „Stačí jeden zátaras nebo hřebíky a jsme nahraný!“
„Proč se prostě nevzdáme? Proč jednoduše nezastavíme a nevystoupíme s rukama nad hlavou.“
„Hohohó, z hrdiny se najednou stal srab,“ zasmál se vědec natlačený vzadu v miniaturním kufru. „Kamaráde, za svoje činy neseš absolutní zodpovědnost. Něco uděláš a už nikdy nemůžeš couvnout. Ale myslel jsem si, že jsi tuhle jednoduchou pravdu už dávno poznal. My máme jedno velice dobré moto: rozhodni se teď a nikdy toho nelituj.“
„Musíme pryč, tahle dálnice je vězení a musíme hned,“ ozval se řidič.
„Jak to myslíš pryč?“ vyjekli současně on a jeho kamarád, který s nimi zůstával, ačkoli sám nevěděl proč.
„Most! Držte se, pánové!“
Vědec u řízení s jekotem strhl volat a žhnoucí střela se odklonila z dálnice. Prolétla skleněnou protihlukovou bariérou, prosvištěla vzduchem a dopadla na silnici, kterou dálnice překonávala po mostě.
Ozvala se rána, plechy skřípaly, praskal kov a sypalo se sklo.
„Žijete?“ zařval někdo ve změti zpřelámaných těl uvnitř auta.
„Nejsem si jistej!“
„Ale tohle auto je už po smrti, daleko nedojedeme.“
Na horizontu se vztyčila nekonečně vysoká věž z šedavého betonu.
„Hotel Flakturm. tam se můžeme ještě chvíli bránit.“
„Ale jak, když nemáme zbraně?“
„V kufru tohohle miláčka je několik stříkaček. To víš, mafiánský auto.“

Tak tohle je konec, řekl si v ten okamžik, stejně jako mnohem později ve chvíli, kdy se v utržené kabině výtahu řítil do hlubin hotelu Flakturm. Obrovský hotel byl obsazen zásahovými jednotkami, ze střech okolních budov mířili odstřelovači, v okolních ulicích parkovala obrněná vozidla a všichni netrpělivě toužili po jeho skalpu. V nejvyšším patře se zabarikádovali vědci, kteří seděli na několika jaderných pumách, nezaujatě si čistili nehty a vyhrožovali odpálením náloží v případě, že jim nebude poskytnuta půlhodinka ve vysílání všech světových televizí. Už toho měli dost a hodlali všem prozradit strašlivé tajemství teorie všeho.

Někdo vypálil salvu do chladného vzduchu, hejno ptáků poplašeně vzlétlo, vítr střepával barevné listí ze stromů. Přišel podzim.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 40 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tomáš P. 26.12.2007, 15:25:03 Odpovědět 
   Ty bláááho..
K tomuhle sem se odhodlával hodně dlouho, ale prostě ne a ne se k tomu dostat... A teď jen sedim, zírám do prázdna s otevřenou tlamou a nevim co dodat... Prostě výborný! ; )
 m2m 04.12.2007, 4:12:35 Odpovědět 
   No přečteno ještě jednou za bezesné noci. Protože workshop jsem odvolil, tak si konečně dovolím sem prsknout tu zaslouženou známku.
 Nameless 22.11.2007, 18:26:03 Odpovědět 
   Wow ... tohle mi vzalo dech ...

já vím, že tahle věc si zaslouží mnohem inteligentnější komentář, ale vše potřebné bylo už, myslím řečeno, v komentářích pode mnou, proto se budeš muset spokojit jen s tímhle ...
 m2m 22.11.2007, 17:36:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: m2m ze dne 22.11.2007, 2:16:43

   Tak osobně vím, jaká hrůza je psát v er formě o bezejmenném týpkovi. A když se Ti do scény přimotá ještě jeden chlap, je to samé on a jemu a mu a něj atd...
Ale právě ta bezejmennost postav je skvělá, nejen samotná hlavní postava, ale i K. (takovej skoro Karel :-) ), bohyně nebo prostě jen pan Alex. Je to skvělé a myslím, že tohle byl také účel, proč jsi postavy nerozváděl. Přátelé jsou bezejmenní, nepřátelé taktéž, kromě již zmiňovaného Alexe.

Tak dál: čárky. Už jsem je zmiňoval, někde chybí, někde přebývají; věřím, že pročíst ještě jednou text a odhalíš je, kde jsou a kde nejsou :-)

Mno ale teď příjde to nejhlavnější: Chvála.
Příběh - na jedničku.
Kompozice - na jedniššššku s hvězdičkou. Tvá chronologie je perfektní, působí syrově a tvrdě a přitom tak dobře klouže. Za tohle, jako za člověka, který s ní také experimentuje, máš ode mně tu hvězdičku snad dvakrát.
Skvělé dějové přechody a skvělé návraty do reality. Dobré obraty, které působí syrově a autenticky a přesto jsou umělecky zvládnuté.

Řemeslně máš text opravdu dobře udělaný, až na těch pár chybek v čárkách a trochu gulášku ve scénách s K. a hlavní postavou.
Spletitost lží, do nichž jsi svou postavu umístil, je obdivuhodná, její důvtip nezaostává a vůbec, myslím si, že toto je jeden z nejlepších textů, co jsem tu za poslední dobu četl. A rozhodně jeden z těch, které stojí za to komentovat.

Velký potlesk pro pana Karla Čížka!! :-)
Ch.
 ze dne 22.11.2007, 21:33:38  
   Karel Čížek: No! Že identifikace postavy, která nemá jméno a zároveň interaguje s jinými persónami, bude peklo, to jsem se dozvěděl velice záhy po začátku psaní. Ale když se na začátku řeklo, že bude bezejmenný, tak bude bezejmenný.
S tím K. máš skoro pravdu (ale jenom skoro, sám nemám ani klobouk ani ten kabát). Ale zajímavé je, že (v jiných povídkách a konceptech) mám dvě postavy, které se jmenují K., jedna si říká K.K., pak je tu jeden Adam K. a Peter K. a to už je trochu podezřelé...

Na kompozici je vtipná metoda, jak jsem se k ní dopracoval. V okamžiku nula to byl vesměs lineární text od čerta k ďáblu, ale bez nějakých větších skoků. Pak jsem na to nasadil iterační metodu, kdy jsem to donekonečna četl a na určitá místa vrážel klíny a narušoval všední realitu až do bodu, kdy jsem si říkal: to je ono. A části s K. byly přidány úplně nakonec.

Netleskejte a radši mi místo mého zbytečně zdlouhavého jména říkejte jednoduše K. :)
 m2m 22.11.2007, 2:16:43 Odpovědět 
   Slíbil jsem, konám.
Bohužel denní hodina pokročila a moje mozková aktivita se rovná nule. Pár přípomínek bych měl, to samozřejmě, především čárky, ale více Ti řeknu zítra, až to přečtu ještě jednou.

Workshop neworkshop, toto je zatraceně kvalitní dílko, které stojí za to přelouskat, ač je sakra dlouhé.

Talže zítra v přijatelnější hodině tu budu. Prozatím tu zanechám jen tenhle koment jako příslib něčeho většího :-)
 Šíma 21.11.2007, 11:52:54 Odpovědět 
   Dobré to bylo! ;-) Možná je slovo "dobré" jen slabým odvarem, ale možná mám obavy použít slovo "výborné"! Našel jsem Tvou reklamu na Fóru a to bych nebyl já, abych se nešel plný zvědavosti podívat na Tvé dílko! Vypadá to, žes mým druhým favoritem tohoto WS! :-DDD

Docela dobře sis pohrál s časem a jednotlivými dějovými přechody. Měl jsem na mysli několik postřehů, ale díky délce díla jsem je (jaksi) zapomněl... :-p

Peníze hýbou světem (nejen tím poctivým, ale také galérkou) a šílení vědci možná nejsou dost šílení, možná také cestují časem... Kdoví, zda-li pak odpálili své atomovky (ať už byly opravdové, či nikoliv). Začátek i konec tvoří pomyslný kruh, který se v závěru Tvého dílka uzavřel. Za vším hledej ženu? Nebo snad: "Kam čert nemůže, strčí ženskou?" Možná mi v příběhu chybí, proč ta ženská našemu hrdinovi utekla i s penězi?

Dílko se mi líbilo. Na WS je docela dlouhé, ale zdá se mi povedené a popravdě jsem v něm žádné chyby nehledal (a ničeho si také nevšiml)... :-D Za Jedna!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Inteligenční kv...
Apinby
Písečníci a blu...
vaclav-dvorak
Posel smrti V: ...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr