obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Pýcha a zmar (část 5. - závěr) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Pýcha a zmar
 autor Mathew publikováno: 21.11.2007, 14:42  
Věnováno Anetě Majerové
 

      Rozdrásané zápěstí mě pálilo a okovy mne tížily téměř tak silně jako pocit, že už ji nikdy neuvidím. Měsíční světlo rýsovalo na dlažbě stíny mříží a zvláštní zápach čpavku naplňoval místnost nedýchatelným těžkým vzduchem. Řetězy zaštěrkaly - téměř vesele - do nočního ticha, když jsem změnil pozici, aby mi netuhly údy. Snažil jsem se na nic nemyslet, chtěl jsem spát, ale před očima se mi pohybovala nesourodá řada obrazců.
      Dopis který přivezl Roland změnil osudy náš všech. Otec v zámoří přišel při převratu o postavení i o majetek a s tím související moc. Naše rodina se stala ze dne na den ničím. Naše jméno nic neznamenalo a nikdo již nepoklonkoval před mým prahem. Otec však nepřišel jen o jmění, ale také o život. Vrátil jsem se tedy okamžitě domů, ale jeho věřitelé požadovali splacení úvěrů a náš rodinný majetek byl zabaven včetně onoho zámečku, jež mi býval domovem. Vrátil jsem se tedy do bezútěšného a pustého světa.
      S Rolandem jsem ztratil kontakt ihned po příjezdu, neboť si našel jinou práci a v podstatě se mnou neměl a patrně snad ani nechtěl mít co do činění.
      V zoufalství jsem se tedy obrátil na Dana, dlouholetého přítele a ten mi poskytl vše potřebné. Střechu nad hlavou, jídlo i zábavu.
      Zanechal jsem Rowan krátký vzkaz, ve kterém jsem ji vyrozuměl se situací, ale jinak jsem o ní neměl žádné zprávy. Rychle jsem se vrátil k onomu “velkolepému” stylu života, zatížen zármutkem, hněvem a hanbou, nejistotou a zoufalstvím, rychle jsem se naučil přilnout k tomu prsu jež mne tak nezištně kojilo mlékem, na které jsem byl zvyklý.
      Smál jsem se hlasitě a bujaře a přímo křečovitě jsem se napájel veselím a slastmi, ještě nepoměrně víc, než kdysi, a nakonec jsem usínal, udolán vínem či koňakem, v melancholických náladách na stole, s bezútěšnými vzpomínkami na onen krátký čas, jež mi bylo dovoleno strávit s Rowan a který mi připadal jako sen. Obracel jsem se zpět do starých mravů a rychleji, než padá sokol svrchu na svou kořist, jsem padal do nepřehledné změti pitek a bujarých oslav. Všichni tušili tu změnu, jež byla ve vzduchu, změnu, kterou odtržení Indie teprve předznamenávalo. Jako by vše bylo temné, jako by industriální strašák hodlal vycucat i poslední zbytky lidství z našeho světa a staří bohémové, jako byl Dan se natolik báli pádu veškeré svobody, že ještě rozšafněji a hýřivěji prožívali své životy, ale právě taky s onou toliko příznačnou křečovitostí, s balastem nejistoty a vidiny konce něčeho velkého.
      Rowan však byla jako anděl spadlý shůry, jemuž zhořela křídla při tom nekonečném pádu a jednoho dne, z ničeho nic, zaklepala u Danových dveří.
      Byl jsem poněkud opilý, ale vyrozuměl jsem, že pro mne přijela, že se můžu sbalit, že mě vezme k sobě a postará se o mne, že mi dají práci a mohu žít jako slušný člověk. Chvíli jsem ještě vydržel hrát si na hrdinu a žvatlat o svobodě a hrdosti, ale brzy jsem pod jejím pohledem zjihl, tolik v něm bylo dobré vůle a čistého záměru, tolik jakési nestranné a strohé lásky, že jsem se zanedlouho odpotácel pro svůj kufr.

      Když jsem se vrátil do společenské místnosti, ustrnul jsem a chvíli jsem nemohl popadnout dech. Mezi povalujícími se židlemi, nedopitými číšemi a strženým brokátovým závěsem se skvěla velká temně rudá skvrna. Danovo tělo tvořilo podivné zátiší a nad ním stála třesoucí se Rowan a stále ještě třímala těžký mosazný svícen, měla nateklý ret, z nějž jí tekla krev a hleděla na mne vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy.
“On...mě, já...nemůžu za to!” vypadlo z ní a dřív než stačila cokoli říct, okamžitě jsem pochopil co se stalo. Dokázal jsem si představit opilého Dana, jak ho provokovala její oddanost, její okázalý nezájem o jeho osobu, jako by představovala vše co nemůže za daných okolností mít a bylo mi jasné, jak moc to chtěl získat. Nebylo skrupulí, vždy jsme si brali to, co jsme chtěli a mělo tomu tak být i vtomto případě. Jenže Rowan se bránila a takhle to dopadlo. A tak vše, k čemu jsme celý život spěli nabylo obludných rozměrů a já pochopil, že před minulostí není úniku, že nás dřív nebo později doženou naše vlastní činy a rozhodnutí. Pocítil jsem lítost nad tím, že Rowan musí být součástí tohoto zvrhlého a pokrouceného života a měl jsem pocit, že vše co udělám vždy skončí jen nezdarem a i to, co se zdá, že by se mělo podařit nakonec padne do prachu, je poničeno a zkaženo a to co mělo být krásné, promění se v temnou kaluž, v bažinu ve které uvízne každý, kdo by se ke mě chtěl přiblížit a milovat mne, nebo mi jen pomoci.
      Pohlédl jsem na Rowan. Byla vystrašená. Obejmul jsem ji a cítil, jak je mi vděčná, jak v ní něco povoluje. V rychlosti jsem si vše uspořádal v hlavě, pak již nezbylo, než plán provést.
      Nalhal jsem ji, že mi zbyly ještě nějaké konexe, že to zařídím, že zařídím dobrého právníka, ať odjede domů, že bude všechno v pořádku. Lhal jsem, lhal a lhal, až se mi nakonec podařilo ji přesvědčit a Rowan odjela. Nebylo to tak těžké, vždyť se nacházela v rozpoložení, kdy potřebovala oporu.
Nechal jsem všechno tak a druhého dne, hned ráno, jsem se šel přiznat k hrdelnímu zločinu.
      Na komisařstí stačilo uvést, že jsem majetný, a že jsme se s přítelem v opilosti pohádali, a že svého činu lituji. Zavřeli mne a zanedlouho i odsoudili k trestu smrti, stejně jako onoho nebohého chudáka, na kterého padla tíha viny za můj vlastní zločin.
      Poprava bývalého šlechtice, zbohatlíka, ještě k tomu velice dobře zapadala do nastávající politické situace a já si nedělal pražádné iluze, že bych se z toho dostal.

      Noc se pomalu přehoupla v ráno a slunce vykreslovalo růžové odstíny na světlajícím nebi. Cela se však nestala o nic útulnější. Když se první paprsky dotkly špinavé zdi, uslyšel jsem těžké kroky mnoha nohou a o chvíli později již v zámku rachotil klíč. Vzali mne pod pažema, zvedli a odvedli dlouhou spletitou chodbou až na náměstí, kde se již tísnil nemalý dav připravený ulehčit svým dlaním o nějaký ten kus shnilé zeleniny, či ovoce, někteří z nich třímali dokonce kameny. Jako by tak mohli očistit i své svědomí, jako by po tom aktu zostuzení a opovržení mohla lidská důstojnost opět povstat a zaskvět se v celé své kráse.

      A tak jsem se octnul na nevelké plošině z dřevěných prken a hlavou se mi prodíralo stádo splašených buvolů v podobě myšlenek, které jako by se snažily dohnat vše, co zameškaly, v jediném okamžiku.
      V tu chvíli mi došlo, jak moc pro mne Rowan skutečně vykonala. Jak moc se podepsala na tom, kým jsem dnes a přesto, že to asi nemělo valný význam pro lidstvo, cítil jsem nesmírnou vděčnost a lásku, kterou jsem po celý svůj život nehledal a nenalézal a nyní ke mně přicházela jako by svévolně, a sama se mi skýtala, jako by to měl být nějaký dar za mé rozhodnutí, a přesto to nebyl dar, nýbrž jen pouhý důsledek mých činů a ten pocit přirozené spravedlnosti mne blažil ještě více, než blaženost sama. Stál jsem tam a zatímco pověřený hodnostář drmolil rozsudek se všemi příslušnými ceremoniemi, já jsem myslel na to, co se vlastně změnilo a jak je možné, že jsem tak klidný.
      A já klidný byl, tak klidný jako tehdy v kočáře, když jsem uháněl podzimní zlatavou krajinou a snad ještě o něco více, jako by mne prostoupilo něco nekonečného, jako bych už ani nebyl člověkem, ale jen zrnkem písku, jež může být zmítáno větrem a bouřemi, ale pořád má svou vlastní váhu, kterou mu nelze upřít, kterou nelze pošpinit, ani rozdupat. Věděl jsem že svým činem nemohu vykoupit své předešlé skutky, neboť následkům svých činů se nevyhneme, ale mohl jsem udělat ještě alespoň toto málo; obětovat svůj život pro život mladé ženy, která dohnána okolnostmi překročila chabý lidský zákon. Mohl jsem ještě zachránit nejčistšího člověka, jakého jsem na své cestě životem poznal, od jisté smrti. A kde byla lidská spravedlnost ve srovnání s tou, jakou jsem cítil uvnitř, ve svém nitru? Jaký zákon mi mohl zabránit obětovat se pro bližního, byť byl podle práva zločincem?
      Hleděl jsem do komíhajícího se davu, pozorujíce nesčetné hlavy a ruce, poslouchal jsem zlostné výkřiky, nadávky a smích - hleděl jsem do zrcadla. Pýcha, kterou jsem mohl pozorovat v jednotlivých tvářích mi naznačovala nicotnost toho všeho. Rychle jsem si vzpomněl na peklo své existence, jak jsem se utápěl v pocitu vlastní důležitosti, v tom, že jsem lepší než jiní, že mám moc být lepší. Jako by to, že někdo nestojí pod oprátkou nic neznamenalo, jako by smrtka byla jen strašákem v dáli, okamžikem, před kterým se nemusíme zodpovídat, místem, kam nemusíme dospět. Ale není to tak. V okamžiku smrti není čas si něco nalhávat. Tak konečně mi někdo ukazuje, jak jsem žil, pomyslil jsem si. Viděl jsem jen pýchu a zmar, to vše přede mnou vyvstalo jako nějaká obludná hydra a tisíce hlav se strkaly jedna přes druhou, aby mi ukázaly kým jsem. Ta výška, ze které jsem na dav shlížel měla mi snad něco napovědět. Vždyť nebylo nic, na co jsem shlížel svrchu, než to čím jsem byl po většinu svého života a najednou mi došlo, že není nic, co by bylo správného, či špatného, ale jen to, s čím bude člověk žít až do konce života, co ponese s sebou a před čím neunikne, jakkoli by jen chtěl. A přesto se mne nic z toho nedotýkalo, jako bych až nyní pochopil a plně doznal celý význam mého setkání s Rowan, kdy veškerá má láska a touha zdála se být nicotná vzhledem k poznání, jež mi toto setkání přineslo. Jako by má poprava měla být jediným logickým a správným završením našich osudů.
      Pocítil jsem tupou ránu do lícní kosti, to po mě někdo hodil kus staré brambory. Podíval jsem se instinktivně tím směrem a hledíc takto do davu a měříc své poslední chvíle i celou společnost nejkritičtějším metrem, zahlédl jsem v té vlnící se mase její tvář.
      V tu chvíli všechno potemnělo a zastavilo se a ta dálka, jež se mezi námi rozpínala, zdála se náhle nesmírně nicotná a my opět stáli proti sobě a zblízka hleděli jeden druhému do očí. Veškerá vzdálenost pominula a čas ustal. Přesto to byl jen okamžik, kdy jsem ještě stačil vyjádřit jediným pohledem vše, co jsem cítil, hnán nezkrotným démonem času, věda, že toto je naše poslední setkání, poslední pohled, jímž buď sdělím vše a nebo nic, dřív, než se odevzdám do náruče smrti. A ač se to může zdát směšné a neuvěřitelné, doslova jsem cítil, že mi rozumí, když v mém nitru propukl ohňostroj pocitů, který sděloval, že se nemá čeho bát a co si vyčítat, že tato má smrt je dar, který mi darovala, a který jsem přijal, že není nic, čím bych se jinak mohl odvěčit a že toto nakonec ani není žádný vděk, jen klidné a promyšlené rozhodnutí, dát svůj život kdykoli vsázku pro její blaho, neboť má důvěra v ní byla tak nezměrná, že jsem cítil, jako by mé a její štěstí nebylo od sebe odděleno, ale naopak jako by bylo nerozlučně spjato. A nebyla to závislost na štěstí druhého, jen niterné a ztěží pochopitelné přání, které vyvěralo odněkud z hlubin lidké duše, jako bych někde v průběhu svého života narazil na životadárný pramen moudrosti a odlesk jeho klokotající hladiny jako by mi dával spatřovat dobré i zlé. Vždyť poslední okamžiky života, které jsem směl strávit s Rowan byly novým rozměrem všeho, co jsem již znal, života, který mi ukázala, který jsem s její pomocí nalezl, byl nekonečně plnější a smysluplnější, než cokoli, co jsem konal předtím, byť neskonale déle, avšak nicotně. A tak to, co jsem k ní cítil přesáhlo i sám život a já svou smrtí o nic nepřicházel, ale naopak, nalézal jsem daleko víc, než jsem za celý svůj život byl třeba jen schopen ropoznat.
      A přesto, že plakala, viděl jsem, že chápe a rozumí mému štěstí a musel jsem se chtě nechtě usmát. A tak - s tím všeříkajícím úsměvem - nasadili mi na krk oprátku a vykonavatel se mračil nad tím úšklebkem, neboť si dozajista myslel, že jen blázni chodí na smrt s úsmevěm na tváři.
      Lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl ani trochu strach, ale navzdory strachu, měl jsem nyní i odvahu, odvahu odolávat strachu samému, sílu, jež mne ujišťovala v tom, že existuje něco víc, než jen pýcha a zmar, že lidská důstojnost se nemusí válet v bahně, že čest není jen pozlátko, které lze zahodit do prachu. Přestože pomalu a na sklonku života, v posledním krátkém okamžiku, jsem počal chápat, že moudrost a láska nejsou jen abstraktní výjevy pro slaboduché, jež se bojí riskovat, ale že právě naopak, právě ona láska je riskem a sázkou do nejistoty, že přijetí moudrosti je zodpovědností, která ulpí na člověku jako smola a přesto jsem v sobě nalezl sílu tuto tíhu nést a touhu milovat poctivě a upřímně, být tím, co jsem v sobě nalezl a nebát se toho.
      A snad může vyznít smutně, že jsem člověku, kterého jsem na světě nejvíce miloval poděkoval svou smrtí. Ale já cítil cosi nepopsatelného a v momentě, kdy se mi smyčka počala utahovat kolem krku a propadlo pod mým nohama se otevřelo, začala se ztrácet její tvář i tvář davu a vše se smíchalo a prolilo a já měl vidinu jakési zvláštní světelné bytosti, jež vypadala jako drobná víla s křídly, jak ropíná paže a malá černá klec, která ji spoutává, jak se tříští a rozplývá v prostoru a jak všude kolem tisíce, ba miliony takových bytostí ničí i svá pouta a své ohrádky, své klece. A to byla má poslední vzpomínka.

      A tak, klečím sic v prachu, ruce zbrocené krví nevinných, ale slzy moudrosti a pokory zkrápějí mé líce a já se nebojím již...


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 15 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Black Cherie 20.01.2008, 15:20:11 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Black Cherie ze dne 10.01.2008, 15:35:42

   Tak doufám, že nepustil. Začal mi být nějaký sympatický. Ráda bych si s ním v Peklíčku povídala :-)
 ze dne 21.01.2008, 10:28:12  
   Mathew: Tak to jsi proadla iluzi propagandy - peklo je součástí nebe.=o)
 Black Cherie 10.01.2008, 15:35:42 Odpovědět 
   Možná jsem protivný pedant, ale jak může psát paměť někdo, kdo je na konci povídky mrtvý? A ještě ke všemu popisovat stav po utažení oprátky? Chápu, kdyby to končilo, že ho odvádějí na šibenici...
 ze dne 12.01.2008, 10:43:40  
   Mathew: On to vypráví Sv. Petrovi před bránou... aby ho jako pustil!=o)
 sirraell 27.11.2007, 20:52:15 Odpovědět 
   Well, co dodat. Uz jsem ti rekla svuj nazor. Konec je skvely, neni preslazeny a pritom stale romanticky, zanechavajic v ctenari touhu po dobrem konci, touhu po pokracovani. Tohle je opravdu 1st class. Skvely zpusob jak predstavit svou filozofii ostatnim lidem, krasne a nenasilne...
 ze dne 30.11.2007, 9:58:12  
   Mathew: Díky, snažím se, to je jen začátek...=o))
 Dědek 22.11.2007, 13:17:23 Odpovědět 
   Tak tohle dílo rozhodně stojí za přečtění. Musím přiznat, že jsem ho přečetl s velkou chutí. Historických povídek se dnes už tolik nevidí a těch dobrých je jako šafránu. Díky za pěkné počtení a inteligentní zábavu. Nedělám hlubší rozbor, to pitvání díla nechám pro jiné, já jen hodnotím celek a ten je kvalitní.
 ze dne 30.11.2007, 9:57:33  
   Mathew: Díky za zastavení. Jsem rád, že se líbí. Opravdu. =o)
 Aenica 22.11.2007, 11:31:48 Odpovědět 
   Pěkně jsi to vyjádřil, je to právě ta "krása záměru", která dovedla uhladit ten neupravený impulz v linii.

Co se týká té schránky... no teď by tam asi mělo něco být. Pokud počítač dovolil. Kdyby ne, dej mi vědět a pokusím se ho uplatit bramborovou kaší od oběda...
 ze dne 30.11.2007, 9:56:37  
   Mathew: Je to tam. =o)
 Aenica 22.11.2007, 11:02:32 Odpovědět 
   Nejspíš mám na "obsah" povídky trochu jiný pohled než Šíma a proto (nebo snad přesto?) na mě tolik zapůsobila. Musela jsem se odtrhnout od vět a vnímat jen slova a jejich hodnotu, abych se ponořila do toho, co jsi vyjadřoval. Proto ti nevypíšu všechny překlepy, kterých ses dopustil, protože jsem stylisticky zkrátka nevnímala a jen jsem "vdechovala příběh". Konec jsem opravdu takto překlenula, aniž bych přemýšlela, snad jako v nějaké meditaci když jen vnímáš povrchem sebe co se děje kolem.

Musím se ale aspoň v jedné věci postavit nohama na zem. Nalezla jsem tu nesrovnalost hned na začátku, a proto ji mám tady na papírku poznačenou. Píšeš totiž o rozdělení Indie a o úmrtí Rupertova otce na pozadí událostí. V tom případě mi ale nesedí některé předešlé skutečnosti, například jízda v kočáře ze sídla na sídlo, vždyť jsi se pohyboval v letech, kdy první letadla překonávala rychlost zvuku... Nevím, možná jsem jen špatně pochopila a šlo jen o nějaký malý koloniální boj, ale myslím, že ses zmínil přímo o rozdělení Britské Indie.

Teď ale opravdu nemohu dát nic jiného než jedničku, i kdyby se nakonec ukázalo, že jsi psal sci-fi. Příběh na mě tolik zapůsobil, že ti musím všechny chyby odpustit. Doufám, že od tebe brzy uvidím něco dalšího...
 ze dne 22.11.2007, 11:24:13  
   Mathew: Máš pravdu, že události jsou jen symbolické a nepokoušel jsem se ani náznakem o historickou přesnost. Šlo zde jen o záminku pro vytvoření dané atmosféry, kdy mi šlo prvotně o vyjádření pocitů a to nejen vyjádření strohé, ale o přiblížení se oné neskutečné a nepolapitelné skutečnosti, která leží uvnitř nás a je prakticky nevyjádřitelná, kdy slova se jí jen ztěží přibližují a proto je jich třeba použít tolik, až to čtenáře zahlcuje a on si pak říká, že je to vlastně krásné(teda doufám), ale to co na něj působí není zase nakonec krása techniky, či formy, ale ten vnitřní plamen, jež se zjevuje skrz barvy a tvary, ale sám jimi není. A tak až díky tvým komentářům jsem pochopil, že vlastně ani mým záměrem nebyla krása formy jako záměru, ale jako nutnosti pro to, abych dokázal vyjádřit něco, co je vysoce abstraktní a stěží uchopitelné, kdy kdykoli použiješ jen trochu jiné slůvko, pozměníš ten tolik citlivý obsah daného pocitu. Učím se každým dnem. A jsem rád, že má touha se zdokonalovat, nikoli v psaní, ale v podání a odhalení toho, co je podstatné, někoho zaujala. Ještě jednou ti musím poděkovat a na oplátku se těším na tvá díla, na to, až se objeví v mé schránce.
 Šíma 21.11.2007, 22:29:50 Odpovědět 
   :-DDD Dobře! Chvíli jsem nevěděl, zda-li se mám rozlobit (nedej Bože urazit), nebo ne! Ale nakonec jsem sám tvrdil, že jsem "kecka" a je to samozřejmě čistá pravda a nic než pravda! Drž se! ;-) Snad sem zase něco dáš (nějaké to dílko)! :-DDD
 Šíma 21.11.2007, 16:12:29 Odpovědět 
   Mohlo by se říci: "Byl natolik nabažený všemi lahůdkami života, že se dobrovolně vydal na smrt, protože na sebe vzal cizí vinu, pokud je sebeobana vinou..."

Jenomže to není zase tak jednoduché... Možná chtěl pykat za svůj čin, který spáchal v oné mladické nerozvážnosti, kdy kamenem zabil mladou dívku v lese a namísto něj zemřel někdo jiný!

Nic není takové, jaké se to na první pohled zdá. Hrdina tohoto příběhu vydal sám sebe, aby zachránil mladou ženu, která bránila svou čest. Co mohl Rupert ztratit? Přišel o otce i o majetek, o své jméno i o přátele! A ti, kteří mu zůstali jej obdarovali svou falešnou přízní. Dan měl smůlu, že byl ve špatnou dobu na špatném místě se "špatnou" ženou, která mu nepodlehla. Těžko někoho soudit...

Jak zhodnotit povídku jako celek? Ano povídku (neuváženě jsem se zmínil o románu). :-DDD Trochu mi připomněla E.A.Poa a jeho povídky, které mají také mnohdy morbidní konec, kdy se už už zdá, že vše dopadne dobře, ale "život" samotný tropí hlouposti a ukáže hrdinům svou ironickou tvář!

Na konci jsem si v šíleném tempu závěru této povídky všiml jednoho "překlepu", z jednoho slůvka vypadlo nějaké to písmenko: >...jak ROPÍNÁ paže a malá černá klec...< Kdoví, patrně tam mělo být "rozpíná", nebo tak nějak!

Jde o DETAIL... Když se dívám na svá dílka, najdu v nich možná 10x více chyb, než jsem našel (nebo nenašel?) v této povídce! Dobré to bylo! Je konec a kruh se uzavřel... Můžeme se (jako čtenáři) jen zamyslet nad lidským životem, jeho smyslem pro již zmíněnou ironii a tragikomičnost (z pohledu nezúčastněných osob), protože vlastní bol prožíváme vždy nejvíce a nedíváme se, zda-li je to komické, nebo ne! Po pravdě, nechtěl bych být v hrdinově kůži, kdo má tolik odvahy, aby obětoval svůj život, třeba jen pro jediného člověka?

Končím, nebo se zase rozkecám! ;-) Ano, už se stalo...
*stydící se smajl*

P.S. Jednička!
 ze dne 21.11.2007, 21:34:12  
   Mathew: =o), klidně kecej dál, vždycky mě pobavíš. A to je dobře.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Prohra nebo výh...
Kordula
Tak trochu smut...
Hubert Šíma
Istrie - Posled...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr