|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Aristodémos ::
Asi bych to nejlépe popsal jako historickou povídku. Snažil jsem se vyhnout nějakým historickým chybám (o danou dobu se celkem zajímám), ale určitě se několik věcí najde. Psaní této povídky mě velmi bavilo a měl jsem ji brzy hotovou. Doufám, že nebude vadit (pro někoho) přílišná odbornost.
Je to pohled na bitvu u Thermopyl (480 př.n.l.) z trochu jiného soudku. Držel jsem se povětšinou Herodótova popisu. Uvítám jakékoliv komentáře. |
| |
|
|
„Už přicházejí!“ doneslo se hlasité volání k Aristodémovým uším. Stál v plné zbroji na svém místě ve formaci a očekával rozkazy. Z ostatních bojovníků šla cítit nervozita a strach. Všichni trpěli bez rozdílu; Lakedaimónští i spojenečtí Řekové. Každý si v hloubi duše uvědomoval, že v nadcházející bitvě bude muset šáhnout až na dno svých sil. Nepřítel, jehož vojsko bylo tak obrovské, jako by ho vyslal sám Áres, se chystal svobodné Řecko zotročit a připojit ke své říši. Zde v Thermopylách, bude muset Perský král Xerxes svést svou první velkou bitvu na Řecké pevnině.
Aristodémos se rozhlédl a spatřil, jak se hroty kopí třesou. Všichni napjatě očekávali jaký to nepřítel proti nim vlastně nastoupí. Zda se na ně vyhrnou hordy prapodivných stvůr s jakými bojovali mýtičtí hrdinové daleko na Východě, č i zda proti nim nastoupí armáda podobná jejich, avšak v daleko větším počtu. Konečně se v dálce vynořily první siluety…
K smrti unavený a ubitý voják se na zemi neklidně převalil. Každá rána, každá modřina nesnesitelně pálila, ale to vše nebylo nic proti té řezavé bolesti v očích. Arstodémos měl pocit, že má oči plné železných pilin. Zkoncentroval všechny síly, pozvedl zakrvácenou a zablácenou ruku a silně si jí protřel oči. Pak několikrát zamrkal, jenže neviděl nic. Ještě je noc, pomyslel si unaveně a brzy opět upadl do neklidného spánku.
Nejistota už ze všech opadla. Zůstal jen vztek a chladná vypočítavost zkušeného válečníka. Po všem tom strachování byl nepřítel skoro k smíchu. Oproti Řeckým hoplítům nebyl chráněn žádným pancířem a jejich křehké štíty se snadno tříštily pod náporem těžkých, pokovaných aspid. Rovněž kopí měli synové Východu krátká a slabá. Těžko se mohli ve výzbroji rovnat Řekům, avšak jejich síla spočívala v množství.
Neustávající příliv barbarů narážel na Aristodémovu jednotku a tříštil se jako voda o útes. Aristodémos se kryl štítem a zkušeně využíval většího dosahu své zbraně. Nevnímal nic, jen svou paži a kopí, jenž se opakovaně zabodávalo do hrudí nepřátel a ti pak padali jako hadrové panenky na své již mrtvé spolubojovníky. Větrem se nesl drásající řev zraněných a prach téměř zabránil Slunci, aby sledovalo ta nekonečná jatka.
Konečně k bojujícím, kteří se už téměř stali stroji na zabíjení, dolehl rozkaz. „Zpátky! Vystřídáme řady!“ Aristodémos uštědřil svou poslední ránu Médovi, jenž vypadal příliš nerozhodně, zda má utéct a čelit hněvu svých pánů, nebo se má raději vrhnout na ty děsivé bytosti před ním. Když padal k zemi, zdálo se, že ještě sále řeší onu poslední otázku ve svém životě. Aristodémos na něj vrhl ještě jeden lítostivý pohled a pak přenechal své místo rozložitému mladíkovi z Tegey.
Dopotácel se sotva pár kroků od bitevní vřavy a rázem se sesul k zemi. Zůstal klečet a z hlavy si strhnul rozpálenou přilbu. Tvář měl rudou a vlasy propocené. Chvíli setrval v kleče a pak ztěžka dolehl na zem. Musel se napít a sebrat síly, neboť dnes ho čeká ještě pár zápasů. Mimo jiné i s Královými „Nesmrtelnými“. Jen kdyby ten prach v očích tak nesnesitelně neřezal…
Aristodémos nedokázal odhadnout na jak dlouho znovu upadl do spánku, ale brzy si uvědomil, že ty okolní zvuky okolo neodpovídají běžné tiché noci po bitvě. Slyšel chvástání mladých válečníků a nesouhlasné mručení veteránu. Slyšel sténání zraněných, kterým se felčaři snažili zachránit život. Slyšel rány kladivem, jak se někdo snažil opravit kus své výbavy a také slyšel zostra udělované rozkazy.
Pokusil se pootevřít oči, ale nakonec jen bolestně sykl. Snažil se zrovna posadit, když v tom s ním někdo hrubě trhl a zatřásl.
„Co si myslíš, že děláš?! Vstávej!“ zaslechl Aristodémos chraplavý hlas. Slepě kolem sebe zamáchal rukama a pak přijal nabízenou oporu. Hlas, který se nyní znovu ozval, zněl už trochu nejistě:
„Počkej… podívej se na mne!“
Aristodémovi se konečně povedlo pootevřít oči a otočil se za hlasem. Viděl jen černý stín na bledém pozadí. „U všech Bohů!“ zvolal ten stín. „To už je druhý!“
„Cože? O čem to mluvíš?“ vypravil ze sebe Aristodémos zmateně.
„Ha! Ještě mi tvrď že s tím zánětem na voku můžeš bojovat, mladej! Jseš úplně slepej! Tak jako chudák starej Eurytos! Ten prach je děsný svinstvo!“
Aristodémos ztratil řeč. To by znamenalo, že se vyhne dalším krutým bojům. Sám pocházel z Lakedaimonu a pyšnil se tím. Věděl že by ho ta zpráva měla zdrtit, avšak něco v něm se zaradovalo. Něco v něm nechtělo zemřít v bitvě.
„Já… nevím co říct…“ vykoktal ze sebe nakonec.
„Zůstaň tu zatraceně sedět a nehejbej se! Přinesu ti vodu a pohovořím s králem.“
Pak Aristodémos uslyšel vzdalující se kroky. Konečně si maně uvědomil s kým teď mluvil. Byl to Diénekés, jeden z nejvýše postavených Sparťanů ve vojsku. To on tehdy odvětil na zprávu o množství Perských lukostřelců, že aspoň budou bojovat ve stínu. Ta poznámka pozvedla nízkou morálku Řeků a Aristodémos byl vděčný za to, že se s tímto mužem setkal.
Uplynula nějaká doba a ozval se nový hlas. „Hej ty! Mám tebe a Euryta doprovodit někam do bezpečí. Asi do nějaké vsi jménem Alfénoi. Král Leonidás vás dva propouští, protože nejste schopni bojovat.“
Aristodémos se zmohl jen na nejisté přikývnutí a pak se nechal svým průvodcem, pravděpodobně heilotem, odvést. Brzy se k ním připojil i Eurytos vážený veterán a tvrdohlavý Sparťan. Sám velmi těžce nesl svou neschopnost a velmi sprostě klel. Aristodémos jeho nadávky považoval téměř až za svatokrádež.
Ještě než zubožená skupinka došla k východu z tábora, zaslechl Aristodémos proslov jednoho z velitelů.
„Je to jasné! Zvědové nám potvrdili že Perští psi nestáhli ocas jak jsme čekali, ale Xerxes znovu hodlá hnát své hordy do boje. Vím, že většina z vás už utrpěla několik zranění, vím že někteří přišli o zbraně a vím že jste unavení, ale pohlédněte (při tomto slově se Arstodémos hořce pousmál) na to, co jsme již dokázali! Naší nepřátelé už jistě získali trochu respektu ze statečných Řeků a Xerxova sebejistota už určitě utrpěla velkou ránu! Co jsme dokázali včera dokážeme i dnes!“
Aristodémos pochopil že může jen doufat a obětovat bohům za své přátele. Poprvé od rána bolestivě pocítil osten stud. Konečně opustili tábor a vyrazili na cestu do Alfénoi.
Ves byla malá a špinavá, avšak také z části vylidněná. Obyvatelé utekli ve strachu z přicházejícího Perského vojska. Dva Sparťané a jejich otrok vzbudili zaslouženou pozornost a dostalo se jim ubytování. Blížilo se poledne a Eurytos zůstával zasmušilý a zamlklý. Arisodémovi bylo proto nepříjemné setrvávat v jeho společnosti a s pootevřenýma očima se dotrmácel před dům. Posadil se a zhluboka dýchal čerstvý vzduch.
„A podívejme se! Sparťan! Buď zdráv!“ ozval se neočekávaný příchozí a Aristodémos v něm vycítil náznak jízlivosti. Cizinec ho zřejmě poznal podle rudého pláště, který měl na sobě.
„Kdo jsi?“, pokusil se vytočit za hlasem.
„Jsem Epitáles, syn Eurydémův, vzácný cizinče. Doneslo se mi, že váš král se snaží zastavit Perský postup v Thermopylách.“
Aristodémos jen přikývl.
„Jak bláhové! Samotný Zeus by nedokázal zastavit Xerxův postup!“
Aristodémos se náhle cítil nesvůj. Pravil: „Jak to myslíš? Co tu vlastně chceš?“
Po krátkém zaváhaní Epitáles odpověděl: Jsem tu na… lovu. Ano, na lovu. Přicházím z nedaleké Mélie. V téhle oblasti se docela vyznám a rád tu trávím léto. Ale teď už budu muset jít, hodně štěstí, Sparťane.“ Dodal úlisně a začal se rychle vzdalovat. Aristodémos ho chtěl ještě na chvíli zastavit, ale rozmyslel si to. V rozpacích se vrátil do domu.
Hned na prahu ho přivítal hrubý hlas. „Nebyl ti podezřelý, mládenče?“
„Ano, asi byl, ale…“ odvětil Aristodémos.
„Hmm…“ zamyslel se Eurytos. „A proč ses ho nezeptal co vlastně loví?“
Aristodémos pokrčil rameny. „Copak je to důležité?“
„U Dia, ano!“ zakřičel starý veterán. „Takové jako je on znám! Tihle loví odměny! Přivítají peníze za cokoliv! I za zradu vlastního lidu!“
Aristodémos se náhle cítil nesvůj, ale také nevěřil starému paranoidnímu vojákovi. Znechuceně si šel lehnout a sotva zavřel oči, usnul. Únava z včerejší bitvy byla pořád ještě znát.
Probudil ho až druhý den povyk na návsi. Zrak byl již trochu lepší a tak opustil dům a šel se podívat co se děje. Daleko na kopci spatřil velké, pohybující se skvrny. Vojsko. Okamžitě ucítil mráz na zádech. Ať už to byly ustupující spojenecká vojska, nebo nepřítel, obojí bylo velmi špatné. Obojí znamenalo porážku.
Nakonec se ukázalo, že se jedná o Řeky. Skupina hoplítů z Arkádie si to zamířila přes ves. Většina neustále klopýtala a naříkala na zranění. Byly pokrytí zaschlým nánosem bláta a krve. Z jejich útržkovitého vyprávění se Aristodémos dozvěděl, co se stalo. Nějaký „zrádce z Mélie“ právě provádí Nesmrtelné přes hory, tak, aby vpadli Řekům do zad. Zůstal jen Leonidás se Sparťany, Thespíjci a král zadržel proradné Thébany. Tato hrstka bude bránit Thermopyly do posledního dechu. Ostatní byli odesláni domů a to s radostí přijali.
Zrádce z Mélie. Epitáles. Aristodémos se cítil jako bodnutý mečem. Měl toho všiváka zabít dokud měl možnost. Měl to vycítit. Teď si bude do smrti muset vyčítat vinu za smrt svých druhů.
„Osedlej mi koně, uslyšel Eurýta za zády. Starý veterán mluvil s heilotem. „Dones i výzbroj a připrav se k odjezdu, jedeme do Thermopyl.“
„Jsi blázen!“ rozkřičel se Aristodémos. „Copak jim tam budeš něco platný?!“
Eurytos se k němu klidně otočil. „Ty bys taky měl jít, kdybys věděl co je pro tebe dobré. To tě v agoge nic nenaučili? Jsi připraven snášet tu hanbu? Má cenu žít dlouhý a zbabělý život?“
Aristodémos byl dokonale zaskočen. Jen znovu zopakoval: „Jsi blázen.“
Pak se otočil a vběhl do domu. Chvíli stál uprostřed místnosti, ztěžka oddechoval a zatínal ruce v pěst. Na čele mu perlil pot. Pak vyrovnaně šáhl po meči. Zakrátko stál v plné zbroji a zamířil ven. Eurytos už seděl na koni a heilot se ho chystal vést na místo jeho smrti.
„Jdeš tedy?“ otázal se veterán chladně. Aristodémos otevřel ústa, aby promluvil, ale pak se zdálo, že se mu zrak jako by zázrakem rozjasnil. V nevidomých očích vévodících té vrásčité tváři s prošedivělou pokrývkou viděl Aristodémos smrt. Smrt a šílenství. O chvíli později se svět znovu ponořil do mlhy a změti nejasných kontur a obrysů.
„Ne, nejdu.“ zašeptal nakonec.
„Pak ti tedy přeji dlouhý život, zbabělče.“ zavrčel Eurytos skrze zuby. „Jedem!“ Zavelel otrokovi a vydal se vstříc své záhubě.
Aristodémos dlouho bezduše postával na návsi a pak se vrátil do domu. Zbytek dne strávil zarmoucen a neustále přemýšlel o svém rozhodnutí. Konečně se setmělo a on ulehl do postele. Spánek však nepřinesl úlevu, ba naopak noční můry…
„Jsme v koncích! Nesmrtelní sestupují z horské stezky! Dienekés bolestně zavyl a zavelel: „Nemáme už jinou možnost, chlapi! Vezmeme těch psů do Hádu co nejvíc!“ A vrhl se do boje s nevídanou odvahou. Sám Herákles by před ním couvl. Král Leonidás padl brzy, zasažen Médským oštěpem. Sparťany jeho smrt rozzuřila a snažili se jeho ostatky ochránit před Perskou havětí. Nikdo už neměl svou původní zbraň a často se bránili jen holýma rukama. Krev se mísila s potem a už zdaleka nepřipomínali lidi. Jejich ústa také chrlila krev, neboť hlasivky nevydržely ten neutuchající řev. Spousta už utržila několik smrtelných ran, avšak přesto stáli na nohou. Médové i samotní Nesmrtelní brzy ztratili úsměv ze rtů. Nechali přeživší stáhnout na kopec a tam je zasypali sprškou šípů. O pár chvil později nezůstal v Thermopylách jediný živý Řek. Ještě než se Aristodémos probudil, spatřil ve snu poslední děsivou věc: hlavu svého krále, nabodnutou na kůlu dle rozkazu zuřícího Xerxa.
Aristodémos se probudil zpocený a s horečkou. Zrak se opět zlepšil. Byl na tom tedy lépe než nebožtík Eurytos. Dlouho váhal opustit místnost, ale nakonec se odhodlal. Venku na lavici našel znaveného heilota.
Otrokovo hysterické vyprávění potvrdilo Aristodémovy obavy. Vojsko bylo pobito do posledního muže. Heilot se zachránil útěkem sotva slepého Euryta dovedl na bojiště. Starý válečník se zuřivě vrhl do bitvy. Se zničeným zrakem se však nezmohl na nic a brzy padl pod přívalem šípů. Perský král bude teď oslavovat své první hořké vítězství (přece jen jeho ztráty byly nadměrné) a pak se vydá dál. Dál na Athény. Dál na Spartu. Aristodémovi se zastesklo po domově, ale s návratem nespěchal. Někde uvnitř věděl, co ho čeká doma. A bál se toho víc než smrti na bojišti.
Heilot však hodlal vyrazit brzy a Aristodémovi vytanul na mysli děsivý nápad. Měl by toho ubohého otroka zabít, ať v Lakedaimonu neroztrubuje zvěsti o jeho zbabělosti. Avšak nakonec ten děsivý nápad zamítl. Není možné zapřít pravdu a je třeba nést následky.
Poníženy Sparťan se vydal na cestu tři dny po heilotově odchodu. Bezcílně se toulal Řeckem a odkládal návrat co se dalo. Sledoval rozklad obcí na severu. Sledoval, jak se jedna po druhé přidávají k Peršanům, nebo ze strachu prchají. Doslechl se o tom, co se stalo v Athénách a jak špatně si ti bláhoví demokrati vyložili věštbu z Delfské věštírny. Zkáza Athénské Akropole ho nenechala klidným.
Věděl i o bitvě u Salamíny, o tom jak „Král králů“ prchl zpátky do své Asie a zanechal zbytky své armády pod děsivým Mardoniem. Naneštěstí i ty „zbytky“ byly příliš velké sousto pro zastrašené Řecké obce.
Přesto se návratu nedokázal vyhnout. Jednoho chladného večera dorazil do Sparty. Plížil se jakou stín podél domů, aby ho nikdo nespatřil. Než dorazil ke svému domu, vzpomněl si na léta svého výcviku v agoge, kdy se musel ze společných nocleháren za svou manželkou plížit. Kdy jí musel navštěvovat potají. Ano, tak se teď cítil. Pousmál se, když stanul před svým domem. Potichu otevřel dveře a čekal že spatří náruč své ženy, avšak…
Stál před ním nějaký muž, žena stála se slzami v očích za ním. Aristodémos měl sotva čas uvědomit si kdo ten chlap je. Thrasydéos. Vídal jsem ho v agoge. Je o dva roky mladší než já.
Pak se mu zatmělo před očima. Thrasydéos ho tvrdě udeřil pěstí. Aristodémos se zapotácel a utíral si krev z rozbitého nosu. Thrasydéos začal řvát tak, že snad musel probudit několik okolních domů: „Ty se tu máš odvahu ještě ukázat? Zbabělče! Ostatní hrdě položí život za své domovy a ty zbaběle utečeš.!“ V jeho očích viděl Aristodémos Euryta a další Řeky, kteří padli v Thermopylách. V očích Thrasydéa viděl všechnu jejich nenávist. Všechno jejich pohrdání zbabělcem. „Odteď jsi ve Spartě zván zběh Aristodémos!“
Zběh Aristodémos. To jméno symbolizovalo prokletí. To jméno zmařilo všechny jeho vyhlídky na šťastný život. Už nikdy se mu neotevřely dveře společných jídelen. Vždy byl s povykem vyhozen a musel se živit tím co našel. Jako za časů v agoge. Nikde se mu nedostalo pohoštění a nikdo mu nedopřál ohně. Účast na oslavách, na svátcích, na obětech mu byla zapovězena. Žádná žena v Lakónii ho už nikdy nepřijala. Byl zkrátka vyvrhelem. Jen se ploužil po městě v roztrhaném plášti, kdysi krásně rudém.
Doslechl se také o Pantítovi. Další přeživší ze tří stovek Sparťanů u Thermopyl. Byl vyslán jako posel do Thesálie a tak si zachránil život. Avšak po návratu do Sparty se mu dostalo stejného zaházení jako Aristodémovi. Nevydržel to a oběsil se. „Lepší než zběh Aristodémos, měl více cti a ukončil to sám.“ říkali Sparťané.
Aristodémos během několika měsíců zestárl o mnoho let. Byl z něj už jen ubohý žebrák. Zbytek svého života zasvětil hledání způsobu jak se očistit před svými spoluobčany. Hledal tu šanci tak dlouho, dokud se nenaskytla. Nenasytný Mardonios se znova chystal táhnout na Athény. Řekové, v čele s Athéňany a Sparťany se s ním chystali střetnout u Platají. Zde ukončí tu vleklou válku a zde má Aristodémos šanci očistit své jméno.
Když se po mnoha zmatcích a zbytečných přesunech strhla bitva, ocitl se Aristodémos nedaleko oddílu samotného Mardonia. Ten měl kolem sebe shromážděny ty nejlepší Peršany, avšak ani to mu nemohlo pomoci. Lakedaimónci se na ně zuřivě vrhli a prosekávali si cestu k Perskému vojevůdci. A právě v něm viděl Aristodémos své vykoupení. Vrhl se slepě kupředu a nebral ohled na svou vlastní bezpečnost. Mocně kolem sebe bil mečem a nikoho nešetřil. Brzy se vzdálil z dosahu svého oddílu a ze všech stran se na něj vrhli Peršané. Několik jich srazil štítem a jednoho probodl mečem, avšak žádný z jeho spolubojovníků nedokázal zastavit šavli která neomylně mířila na krční tepnu. Z rány vytryskla teplá krev a Aristodémos padl k zemi. Umírajícíma očima jen sledoval dění kolem a viděl jak Arimnést zasazuje smrtící ránu Mardoniovi. Bohatě oděný Perský šlechtic byl sražen ze svého koně a Perská porážka nebyla daleko. Poté Aristodéma už na dobro opustilo vědomí.
Rokování na vítězné hostině toho dne bylo velmi neklidné. Ačkoliv kořist byla nesmírná a radost nevylíčitelná, mezi Sparťany to vřelo. Vojevůdce Pausiánas se účastnil rozhodování, který z padlých se vyznamenal nejhrdinštějšími činy. Kandidáti byli jasní Aristodémos a Poseidónios. Debata byla bouřlivá, ale rozhodnutí bylo jasné: Aristodémos chtěl zemřít aby odčinil své činy, proto nelze jeho hrdinství srovnávat s hrdinstvím Poseidonovým, který bojoval statečně, ačkoliv měl mnoho důvodů proč žít.
Jak o dvě století později pronesl Spartský král Kleoménes: „…neboť smrt zvolená dobrovolně nesmí být útěkem před činy, musí být sama činem…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 8 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 16 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 86 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
