|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 5 ::
We are the greatest II., Kapitola 5. Vyřízeno
Janě byla znemožněna schůzka s panem Kalivodou, jejím nevlastním dědečkem. Pod nátlakem se se svým bývalým trenérem vydala na základnu v očekávání, že chce řád s něčím pomoci.
Tam ji ale tři členové podrazí a násilím ji donutí vypít lektvar, který ji má zbavit schopností.
Enjoy :-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 5. Vyřízeno
„Ivory,“ oslovil Nick Matěje přezdívkou, „postarej se o ni – prosím,“ dodal, když si všiml jeho pronikavého pohledu. „Musím jít, už takhle nám sebrala dost času,“ vysvětlil krátce a splynul s okolím.
„Řekni někomu v centrále,“ doporučila mu Melisa. „Já taky musím jít. A nepřenášejte ji odsud rovnou domů. Nebo nejlépe – ať se nepřenáší vůbec.“
Ivory přikývnul, když se Melisa ponořila do tmy.
Vrátil se do centrály a požádal Derecka, jednoho z mužů sedících u stolu za monitorem, aby se o Janu postaral.
„Je v bezvědomí,“ kývl směrem k pokoji, odkud před chvílí vyšel. „Bude stačit, když ji odneseš ze základny. Na nějaké nenápadné místo. Ale hlavně se nepřenášejte přímo z budovy…“ kladl mu na srdce.
„Chápu,“ kývl Dereck, bez řečí se zvedl a šel pro Janu.
Všiml se, že se Ivory posadil na jeho židli.
Vešel do pokoje. Na zemi ležela mladá dívka, metr vedle ní sportovní taška. Došel až k ní a klekl si. Otočil ji na záda a prohlédl si její obličej.
Místo kolem oka měla zarudlé.
„Hej, holka, probuď se,“ podepřel ji a jemně popleskal po tváří; když viděl, že se neprobudí, popadl sportovní tašku, hodil si ji přes rameno a nakonec vzal do náruče i Janu. „No, budu sice vypadat divně, ale co je tady normální, viď?“ mluvil si spíš sám pro sebe.
Na přání Ivoryho odnesl Janu několik desítek metrů od základny a až odtamtud se s ní přenesl.
Cesta zpátky byla poněkud zdlouhavá. Díky zvýšeným bezpečnostním opatření se zhmotnil o notný kus dál. Jakmile se zorientoval, vrátil se bez problémů na základnu ke své práci.
Počítač stále běží , uvědomil si. Automaticky se po minutě vypínaly; tak byly nedávno přenastaveny.
Rozhlédl se, jestli někde neuvidí Ivoryho. Potom se posadil a zobrazil poslední úpravy.
Jana Deáková – vyřízeno.
Mávl nad tím rukou; jeho starost to nebyla. Přesto si vzpomněl na její pohmožděnou tvář a způsob, jakým o ní mluvili.
Svět se vměstnal do malé rozmazané skvrny. Všechno kolem se pohybovalo astronomickou rychlostí a ostrá světla dráždila Janiny oči.
Nejasné šmouhy kolem se zvolna rozostřovaly. Pomalu začala přicházet k sobě. Ve spánku jí pulzovala nesmírná bolest a chtělo se jí zvracet.
Hlava jí opět spadla na stůl. Domyslela si, že sedí na gauči; cítila pod sebou měkkou výztuž. Za víčky jí poletovala světélka.
Někdo ji chytil za rameno. Neměla sílu vzdorovat. Jen něco zamručela a rukou se ohnala.
„Hej,“ zatřásl s ní někdo.
Jana neochotně otevřela oko. Barevná světla divoce blikala a ozařovala mladé tancující páry. Přes clonu kouře se všechno podivně lesklo a Jana tak přišla na důvod, proč se jí zvedal žaludek. Cigaretový kouř nesnesla.
Začala kašlat. Byla nucena zvednout hlavu, aby se neudusila. Někdo ji třikrát bouchl do zad, aby se nezalykala.
„Seš v pohodě? Už dobrejch pár hodin tu sedíš. Vlastně od doby, co sem dorazil,“ prohodil. „Nechceš něco k pití?“
Měla ukrutnou žízeň. Nebyla plně při smyslech, tak jen kývla. Postavil před ni pivo. „To ti udělá dobře,“ zasmál se.
Civěla na půllitr, jako by to byla poslední věc na světě.
Vzápětí si uvědomila, že je na Domažlické diskotéce.
Sakra… Kde jsem se tu vzala...?
„Kolik je?“ zeptala se, když se lehce vzpamatovala. Sklenice zůstala netknuta.
„No, skoro jedenáct. Jak říkám, tvrdneš tu už docela dlouho. Nechtěla ses napít?“
Ignorovala jeho podbízení a vstala; muž ji ale strhl zpátky. „Hej, kam se ženeš, kočičko? Zaplatil sem ti pivo, tak se zase hezky posaď!“
Snažila se vykroutit z jeho sevření. Na nic jiného jí nezbývaly síly. Chyběla jí potřebná energie k vytvoření tlakové vlny, která by ho uzemnila. Jakmile se o to pokusila, zavrávorala a poddala se jeho síle.
„No vidíš, že to jde,“ pochválil ji a stiskl jí stehno.
„Do prdele, nesahej na mě!“ sjela ho, to byla ale jediná obrana, na kterou se zmohla. Rukou jí zajel do rozkroku a do ucha jí zašeptal: „No ták, kotě, užijeme si, je mi jasný, že to chceš. Každá coura to chce, jenom si teď myslíš, že ne…“
Protáčely se jí panenky a čekala, že se každou chvíli probudí doma v posteli.
U stolu daleko od pódia seděl na první pohled nenápadný mladík. Z lahve upíjel pivo, ze skleničky džus a nezúčastněně zíral přes davy tančících lidí. Hudbu nevnímal. Schovával se za clonu vlasů a přemýšlel, kvůli čemu nebo komu se opila ta mladá holka sedící pár metrů od něj.
Už pěkných pár hodin měla hlavu opřenou o desku stolu a nezajímalo ji dění kolem. Bylo mu to celkem jedno, sám se bavit nepotřeboval.
Za pár minut si k ní přisedl nějaký chlápek. Vypadal dost podnapile. Zacloumal jí ramenem a když zvedla hlavu a začala kašlat, poplácal ji po zádech.
Po chvíli před ní postavil pivo a přisedl si.
Dívka na sklenici nepřítomně zírala a něco prohodila. Drapl ji po ruce, když chtěla odejít. Zavrávorala.
Sebral skleničku s džusem, vstal a došel až k nim.
„Slečno, neobtěžuje vás,“ hledal nově příchozí vhodná slova pro popis toho zjevu, „ehm – tenhle muž?“
Jana těžce přikývla. Měla příliš práce s udržením vlastní rovnováhy.
„Hele, mladej, dej si vodchod, tohle je moje kost, najdi si svoji!“ začal nadávat opilec, ale asi měl ještě dost rozumu na to, aby odešel.
Mohl být totiž o dvě hlavy vyšší než ona a patrně spadal do její věkové kategorie.
„Uhm,“ zamručela. Mělo to být poděkování. Rozhodně ho neplánovala vyzvat, aby si přisedl. Udělal to sám.
„To pivo bych na tvým místě nepil,“ usmál se trpce a odsunul ho stranou. „Chceš džus?“ nabídl ji svou skleničku.
„Jakej je rozdíl v pivu od ochlasty a džusu od maníka, jako jsi ty?“ zvedla hlavu a konečně si ho prohlédla.
Měl delší, tmavé, vlnité vlasy, které mu padaly do obličeje. Všimla si, že měl na sobě netradiční oblečení na diskotéku – černý kožený kabát.
„No, asi žádnej, ale z tohohle se klidně i napiju,“ řekl a následoval svého příkladu. Dvakrát si lokl a nabídl skleničku Janě.
Neochotně si usrkla, měla ukrutnou žízeň. Hlava jí stále klimbala ze strany na stranu.
„Daniel,“ potřásl jí rukou. „Ne, nech mě hádat… Alena? Karolína?“
„Ušetři mě těch manévrů, já na tohle nejsem,“ přerušila ho. „Jsem Jana.“
„Cos všechno vypila? Sedíš tu už sakra dlouho,“ snažil se otočit list po nevydařeném pokusu o flirt.
„Já nic nepila…“ řekla Jana neurčitě. „Ani si nepamatuju, že bych sem přišla.“
„Máš se jak dostat domů?“
„Hele, vážím si toho, žes mě zbavil toho otrapy, ale já vážně nemám náladu…“
„No, toho jsem si všiml taky,“ ušklíbl se Daniel.
„Nemám, domů už mi nic nejede.“
„Jsem tu autem, můžu tě hodit,“ nabídl se.
Snažila se koncentrovat na sebemenší stopy provinilosti v jeho hlase, ale zaboha se nedokázala soustředit. Rozum jí říkal, ať v žádném případě nabídku nepřijímá, ale na druhou stranu, kam by teď v noci měla jít?
Ne, za matkou nepůjdu ani omylem!
Nakonec přikývla, i když se jí rozbušilo srdce. Nemotorně vstala a zamířili k východu. Daniel ji lehce podpíral. Měla pocit, že každou chvíli omdlí.
Dovedl ji k černému BMW.
„Počkej… To je tvoje? To je X5…? Nejsi na to ještě moc mladej?“ namítala, ale auto si s obdivem prohlížela.
„Se podívej na sebe, stěží chodíš,“ ušklíbl se a odemknul ho. Posadil se za volant a otevřel ji zevnitř dveře spolujezdce.
„Žádný podrazy, už jsem vystřízlivěla,“ varovala ho, ačkoliv si v tuhle chvíli nebyla sama sebou vůbec jistá.
„A kde vůbec bydlíš?“
„V Koutě,“ řekla naschvál zkratku. Doufala, že kdyby na ni vše jen hrál a nebyl místní, zeptal by se jí na cestu a ona by mohla ještě utéct, pokud by mu to nedošlo u první směrovky.
„To je asi osm kiláků, to není tak hrozný.“
Zařadil, vycouval z parkoviště a vydal se na cestu.
„Tak kdo s tebou vymetl?“ zeptal se, když vyjeli z města.
„Když už ses mi nabídl jako odvoz, tak se starej o řízení,“ řekla nabroušeně. Už tak si matně vzpomínala, co se stalo na základně.
„Co se ti stalo?“ zajímal se Daniel dál.
„Tak hele, snad jsem jasně vymezila-“
Pohrdavě se zasmál. „Měl jsem na mysli, kdo ti dal přes držku. Jestli to bylo kvůli drzosti, tak zaslouženě.“
Ignorovala jeho výsměch. Místo toho se Jana trochu uvolnila, aby neseděla tak křečovitě.
Dál jeli mlčky. Před odbočkou do Kouta se akorát ujistil, jestli má zahnout.
„Kde chceš vysadit?“ zeptal se, když projížděl větší vesnicí. Posunkem ukázala na autobusovou zastávku u bytovek, kde bydlela.
„Tady,“ odvětila.
Zastavil u krajnice a počkal, až si vystoupí. Stáhl okénko a čekal, jestli něco řekne.
„Hm, díky za odvoz,“ poděkovala rozpačitě.
„Sice jsem ještě plánoval tam zůstat, no, ale tak – nemáš zač,“ kývl. „Třeba se ještě potkáme.“
„Třeba,“ řekla Jana nepřesvědčivě, pozvedla ruku na rozloučenou a pospíšila si domů.
Daniel se za dívkou ještě díval. Chtěl mít jistotu, že zašla do domu. Poté vytáhl svůj mobilní telefon a vytočil poslední volané číslo.
Po chvilce vyzvánění hovor někdo přijal.
„Ahoj, to jsem já… Jo, byla tam. Dovezl jsem ji domů. Všechno…? Dobře… OK… Dobrou – ale mám to u tebe.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
