|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 4 ::
 honzoch |
publikováno: 27.11.2007, 18:08
|
| Mame tu paty dil Trnité cesty. Zatim nechame Lidku s Kristianem, ti maji svuj cas a budeme se venovat otcovu prijeti mezi zbojniky a také kapitanu Szendreiovi se Zuzanou. |
| |
|
|
Nejedna shledání a setkání
Nastalo mrazivé ráno po ještě mrazivější noci v lese. Zbojníci seděli u vyhasínajícího ohně. Bylo jich asi dvacet. Rokovali, jak naložit s Martinem Pleškem. Otec Lidky a Zuzky seděl zaraženě opodál, Janko z něj nespouštěl oči, připraven mu zabránit v útěku.
Martin Plešek dobře věděl, že jakýkoliv pokus o útěk by mohl skončit tragicky. Ale ubíhající čas ho hnal k činům. Každou hodinou, každou minutou, strávenou v té zimě musí být jeho dcerám hůře a hůře. Říkal si, jestli by nebylo lepší své tajemství prozradit, ale když viděl ty drsné tváre všude kolem, okamzitě pustil takovou neuváženost z hlavy. Z vojny znal dobře, co se stalo, když po dlouhé době bez ženských na nějakou natrefili. A mezi zbojníky a vojáky není zase až takový rozdíl.
Rozhlédl se kolem sebe. Šlo vesměs o mladé lidi. Byli tu hlavně chlapci, kteří utekli před verbíři. Ale seděli i muži, kterým už hlava zešedla. Tak vypadali chalupníci, kteří utekli ze svým vesnic před robotou a nelidským zacházením.
Marek, chlapec se slámově žlutými vlasy, si urovnal obnošený kožich, který mu byl velký a oznámil otci: „Až se vrátí náš velitel Staněk Cervenka s Václavem, tak rozhodneme, co s tebou.“
Postarší Marián Kentoš dával otci naději: „Nevypadáš jako panský přisluhovač, myslím, že ti nás velitel dá za pravdu a přijme tě do naší bandy!“
„Kéž by.“ přikývl hlavou Martin Plešek. V duchu si ale naříkal: „A zatím Liduška se Zuzkou zmrznou!“
„Zatracené počasí!“ jako by mu četl myšlenky zarostlý Cyril, který vypadal celý jako porostlý mechem a to včetně širáku.
„Kdoví kde Stano s Václavem uvízli.“ posteskl si Benedikt, když upřel pohled k šedivé obloze. Ruce si stále mnul v horečné snaze se zahřát.
Byl to drsný život, ale byli svobodní. I když prchali před pandury, hajduky, císařskými vojáky či bočkajovskou milicí. A v létě byl tenhle život asi stokrát lehčí a radostnější. Žádná robota, žádné tvrdé dření na panském. Jediné, co jim vadilo, byl neustálý strach. Všude bylo plno vyzvědačů. Pečlivě vybírali, komu věřit, či koho se stranit.
Kentoš hodil klacek do ohně a začal rozfoukávat žhavé uhlíky. Zvedl zrak k Markovi a prohodil: „Vám mladým je hej, máte silná, čerstvá těla.“
Tu se mezi stromy ozval šelest, to sem přicházeli zbývající dva členové tlupy. Její kapitán Stano s Václavem.
Nejprve vkročil mezi zbojníky vysoký zarostlý velitel, ale Martina Pleška snadno přehlédl. Ten druhý, Václav, zůstal stát vzadu a nebylo mu pořádně vidět do tváře. Pojednou se otočil čelem k Martinu Pleškovi.
Vida! Jaké překvapení, otec oněměl.
Urostlý mladík byl totiž jeho vlastní syn! Ale to říkejte nešťastnému otci, jenž v posledních hodinách umíral strachy o dcery a proklínal nepřízeň osudu. Osudu, který si s ním nyní znovu pohrál. Ani Janko nezabránil Martinu Pleškovi, aby se vrhl ke svému synovi. Václav zprvu otce nepoznal, pak mu ale vyrazil vsříc.
„Otče!“
„Václave, jsi to ty?!“
„To víte, že ano, otče!“ dojatě přitakával Václav Plešek.
Zbojníci jen němě zírali. Stále nepochopili.
Václav se k nim obrátil: „To je můj drahý otec, kamarádi! Od něj vám nebezpečí nehrozí!“
Zbojníky to zvedlo na nohy. Cyril, Marián, Benedikt, Marek i všichni ostatní už rychle přicházeli věci na kloub.
„Co tu proboha děláš, otče?!“ zvolal Václav, stíral otcovi slzy dojetí. „Nachytali mne, jak jsem pytlačil! Prchl jsem. Se Zuzkou, Lidkou i Mařkou! To je dlouhé vyprávění!“
Jenže Václavovi tu někdo scházel: „A kde je Liduška? A Zuzka? A její matka?“
Martinu Pleškovi nezbylo než vyprávět o strastiplné cestě, o tom, jak matka zahynula, jak poté přišel i obě dcery. Zbojnický kapitán Stano Cervenka i ostatní si otce s Václavem pozorně vyslechli. Netrvalo chvíli a vypravili se ve strachu, ale i tak trochu ze zvědavosti, hledat Lidku se Zuzanou.
Ján Szendrei se probral ze spánku. Nebylo to příjemné vstávání. Po noci v křesle ho pořádně bolela záda. Měl co dělat, aby dokázal vstát. Venku už bylo světlo, sníh jiskřil na slunci a udělalo se docela hezky. Vzepřel se na okenním rámu a otevřel okno dokořán. Ovál ho studený větřík, který se jen díky chabému slunci nestal naprosto mrazivým. Promnul si oči a otočil se, aby zjistil, že včerejšek nebyl jen sen. Na jeho lůžku v rohu místnosti vyspávala Zuzanka.
Zanedlouho už stál na hradbách a pohlížel do kraje směrem k Váhu. I přesto, že výhled směrem k řece bral dech, Jána příliš optimismem nenaplnil. Stromy byly holé, všechno leželo spící pod sněhem. Zapnul si poslední knoflík na červené pandurské uniformě, aby mu netáhlo na holý krk. Vyšel na obchůzku. Nedošel daleko, protože k němu vzápětí přispěchal doktor Kamenský. Vypadal o mnoho lépe než včera, alespoň závan lihoviny nebyl tak silný. Přiznal, že v noci několikrát zvracel a vůbec to s ním šlo od desíti k pěti. Modlil se prý, aby už bylo ráno. Události se zraněnou Zuzanou si přirozeně vůbec nepamatoval a sám byl v úžasu, jak mohl v takovém stavu vůbec ovládat svůj lékařský um. Moc se divil, když mu celou příhodu Ján vykládal.
Jejich rozhovor přerušil přicházející Vavřinec Brezničan, velitel hajduků. Vyžádal si s kapitánem rozhovor o samotě a vyřídil mu vzkaz: „Kapitáne Szendrei, ctěná paní baronka vás očekává! Přeje si také vidět to děvče, které jste včera propašoval na hrad.“
„A hrome, té nic neujde,“ hlesl Szendrei, „vzkažte jí, že hned přijdu!“
V duchu se vztekal. Někdo vše vyžvanil baronce! Reháková! Kdo také jiný! Chlapi ze strážnice sotva. Ale tohle, tohle je velký průšvih! Baronka to určitě nenechá jen tak. Znal ji až moc dobře, než aby pozvání s mávnutím ruky přešel.
Od smrti starého barona Végha nebyl na tomhle prokletém hradě nikdy klid. Baronka, ale hlavně její potomstvo, byly postrachem pro celé okolí. Vynikala lakotou jako málokdo, sama se však slepě nechávala podvádět od svého správce, kterému bezmezně důvěřovala.
Byla vdovou po zámožném baronu Véghovi, kterého nikdy neměla ráda. Na chlapy nedělala dojem ani jako mladá, což bylo nejspíše příčinou jejích šílených nalad, které ji nikdy neopouštěly, ani ted, dávno po čtyřicítce. V poslední době byla zamilovaná do jednoho mladého šlechtice, který jí však mnoho pozornosti nevěnoval. Když vyváděla, všichni se raději běželi schovat, aby nepřišli k úhoně. Neměla ráda mladé služky, protože od ní odlákávaly mužskou pozornost a mimo jiné také proto, že pro ni její vlastní děti byly jen velkým zklamáním a nemohla si připustit, že cizí neurozené děti jsou jí vlastně sympatičtějsí. Proto se nejednou stalo, ze jedna nebo druha dívka uprchla s nářkem po výprasku rákoskou.
A jsme u potomstva, dvacetiletá dcera Žofie skutečně laskavostí nepřekypovala. Matka z ní byla upřímně nešťastná. Kdekdo říkal, že na světě nemůže být horší fúrie než právě staré baronky, ale snadno přitom zapomínal, že je tu ještě Zofie, která už stihla matku v mnohém překonat.
Pak tu byl syn Štefan, o rok starší než Žofie. Způsobem myšlení i chováním trošku prostoduchý a zlomyslný výrostek. Obklopoval se bandou těch nejhorších vyvrhelů a na panství si dělal, co chtěl. Když toužil po nějaké ženě nebo děvčeti, hned ji unesl, marné byly stížnosti poddaných. V krčmách se opíjel, společně s kumpány pak rozbíjeli vše, co jim v té chvíli přišlo pod ruku. Matka ho dříve rozmazlovala a přivírala nad jeho řáděním oči. Ale v poslední době se jí začal Štefan protivit tak, že ho přestávala bránit. Stávalo se totiž i to, že v návalu zuřivosti někoho zbil nebo zranil a to se těžko ututlávalo. Jeho chování k chyceným pytlákům či domnělým rebelantům si v ničem nezadalo ani s divokými Turky. V tomto směru jeho vynalézavost mladého Végha skutečně neznala mezí.
Pravou rukou bláznivé baronky byla bába Reháková. Takhle a ještě mnohem hůře ji služebnictvo nazývalo, když zrovna nebyla v dosahu. To se však moc často nestávalo. Její sluch, ještě zdokonalený starým trychtýřem, zachytil skutečně vše, co se jen na hradě šustlo. Mnozí raději nechávali dveře dokořán, aby k nim babice nemohla přitlačit ucho. Zubů měla poskrovnu, ty, které stále držely na svých místech, se spíše černaly než bělaly. Působila sešle a odepsaně, trochu jako oživlá kostra, což ovšem nemohla být dokonalejší kamufláž. Pod pláštěm zanedbanosti a vzezřením osoby nad hrobem se skrývalo tolik energie, kolik by sotva měl dvacetiletý mladík. Co neměla ve vrásčitém těle, to měla v hlavě. Byla to zlolajná osoba, bez které by se baronka neobešla. Také se vždy náramně bavila při vykonávání různých trestů, což jí rozhodně na popularitě nepřidalo.
Správce Reichert pocházel z Vídně, odkud si ho kdysi baronka přivedla na Štivianov. Jeho těžký krok a supění ho vždy prozradily, ještě než ho lidé viděli. A jakmile ho spatřili, mohli si v duchu říci, že k dokonalému tvaru průměrného sudu nechybí správci mnoho. Vedle jeho pochybných finančních operací, o kterých si všichni kromě baronky mysleli své, se mu ale jisté schopnosti upřít nedaly. Snadno se zapomínalo, že hlavně díky němu jsou zisky z miniaturního panství relativně vysoké. S penězmi, které sám neukradl, uměl hospodařit.
Tato skupina měla moc pevně ve svých rukou a nebylo radno se vzpouzet. Baronka byla pod vlivem Rehákové schopna jakékoliv ohavnosti a s tresty nešetřila. Ján Szendrei sice věděl, že on sám jistě nebude potrestán, maximálně pokárán, ale co děvče? K baronce se mu dnes nešlo lehce. A nikdo se nedivil.
„Nejsou tady!“ hlesl zdrceně Martin, když našli chýši prázdnou.
Zbojnící zůstali bez hlesu stát před chatrčí. Duchapřítomný Cervenka se hned jako pes vrhl všechny čtyři a hledal stopy. Poněkud rozpačitě pohlédl na své druhy, kteří nevědomky všechny zdupali.
„Podívejte tamhle!“ ukázal Marek opodál, směrem k řece. Na bahnité pěšince se jasně rýsovaly otisky koňských kopyt. Martin Plešek už nepochyboval, že se Lidce a Zuzce přihodilo něco zlého.
„Proboha,“ plácl se do čela Stano, „vždyť tady předevčírem slídil ten bystrický lotr Balaša!“
Otec věnoval zbojnickému kapitánovi tázavý pohled. Nevěděl, kdo je Balaša, ale měl už jisté tušení, do jakých rukou se jeho ratolesti dostaly.
„To je špatné,“ potvrdiljeho obavy Cyril, „ten zatracený bystrický loupežník!“
„A kde sídlí ten Bala...nebo jak se jmenuje?“ zajímal se skleslý otec. Zbojníci ho místo odpovědi dovedli až k řece a ukázali na pyšné orlí hnízdo na nedobytné skále. I tomu největšímu optimistovi muselo být jasné, že tenhle hrad by nedobyli ani všichni Turci, natož malá skupinka otrhaných psanců. Proti nim stála z východu strmá skála a ostatní strany kopce, jen málo schůdnějsí, byly tak holé, že by obránci z hradeb snadno spatřili každého už na začátku a zmařili útok v zárodku.
Cervenka popohnal ostatní zpět do stínu lesa a povzbuzoval otce: „Není všem dnům konec. Čest svých dcer už asi neuhájíš, na to známe toho odporného lotra moc dobře, ale nemyslím, že by si je pak chtěl vydržovat na hradě. Neboj se, dopadne to dobře!“
„Jo, to opravdu známe,“ připojil se nevesele Beno, „jako s naší Dorou! Unesl ji, užil si a hned další den ji zase vrátil!“
Pohrdlivě si odplivl směrem k Bystrickému hradu.
Václav, který cítil otcovu bezmoc a navíc mu na sestrách záleželo, ihned křísil naděje: „Třeba to vůbec nebyl on! Můžeme chytit někoho z hradu a zeptat se!“
„Chytit někoho z hradu,“ bručeli ostatní, „to se lehko řekne!“
Chystali se k návratu do ležení a cestou přišla slova na Václavovy příhody po útěku z Moravy.
Otec byl zachmuřen, byl také ale jediný, kdo se chmury nesnažil maskovat. V duchu házel vinu na sebe, vždyť nebýt zdržení, snad by své dcery zachránil.
Václav vycítil, že je potřeba přivést otce na jiné myšlenky, umlčel druhy a začal s vypravováním: „Já myslel, že už tě nespatřím, otče! Potom, co jsem utekl našim pánům a rozloučil se s tebou u té kapličky v polích, jsem šel, kam mne nohy nesly! Překročil jsem moravskou hranici, měl jsem totiž pořád strach, že mne chytí. Těžko říci, jak dlouho mi byli na stopě! Ale mezi Uherčíky jsem se snadno ztratil! Neměl jsem moc zkušeností, na cestách jsem putoval s žebráky či tovaryši. Nebudu tě unavovat tím, jak jsem prosil o chleba a jak jsem rval s osudem. Byly doby, kdy jsme na Moravě na vše nadávali, ale ty nové obtíže je zcela překonaly! A ještě jsem rád vzpomínal, jak jsme jedli kořínky... jednou to bylo obzvlášť hrozné! Měl jsem prázdný žaludek, už jsem byl ochotný udělat pro kus žvance skutečně vše. Ležel jsem hlavou na stole a jen čekal, až mne krčmař najde a vyhodí ven, do zimy!
A najednou koukám! Ve dveřích stojí vousatý bočkajovský kapitán s pořádnou tlupou hajduků! Namířili na nás pušky a všechny vyvedli ven! Ten lotr nám ukázal oběšence na rozcestí a prozradil, že tenhle se odmítl přidat k jeho hajdukům. To se ví, nikomu z nás se nechtělo, ale ten umrlec, hlavně pušek ale i teplé jídlo nás záhy přesvědčily! Když někdo nechtěl, tak ho ten zlosyn bez milosti poslal na věčnost!
Pod tím kapitánem jsme krátce bojovali proti císařským! Ale nechoval se k nám jako k lidem, jen málokdy nám vyšel vstříc. Naverbovaní často utíkali, však málokdo mu proklouzl pod rukama živý. Jednou nás nechal hlídat nějakou rozstřílenou kapli, byli jsme tam na očích císařských. Těžko bychom s holým životem vyvázli, kdybychom neutekli! Schovávali jsme se v lesích, málem nás ten ničema chytil! Hrozně jsme se báli. Aby rozuměl, byly jsme tam dva, já a Lojza, krajan z Hradce. Lojza mne pak opustil, nevím, co se s ním stalo. Já se snažil někde uchytit, však zem byla v jednom plameni! Já byl proti všem. Císařští by mne asi zabili, bočkajovci určitě! A když už to vypadalo, že zase nenajdu práci, nasedl jsem k jednomu formanovi, aby mne dovezl do Spiše.“
Stano Cervenka ho se smíchem přerušil: „A my jsme formana přepadli…“
„Stano, prosím!“ zarazil ho Václav Plešek.
„Promiň, Václave! To musím říci sám!“
„Tak dobře! Vyschlo mi v hrdle!“ využil příležitosti Václav. „Dojdu ke studánce, přinesu nějakou vodu. Stano, dopověz mému drahému otci, jak to dopadlo.“
„Přines jí více, Václave! Pamatuj, opatrnosti není nikdy dost!“ nabádal ho Kentoš. Václav odkráčel a slovo převzal Stano Cervenka. „Přepadli jsme formana a našli Václava! Chtěl se rvát, ale včas dostal po hlavě. Forman dokázal utéci, ale Václav už zůstal s námi. Dost se ošíval, nechtěl být zbojníkem, ale dnes už si nestěžuje!“
Otec přikývl. Vyprávění stejně moc neposlouchal. Našel syna, ale ztratil dcery. A v rukou pánů ty ubožačky jistě nic hezkého nečeká. Taková krásná a milá děvčata! Cervenka se jako na zavolanou ozval: „Nědělej si starosti, otče! My už je najdeme!“
Zbojníci souhlasně zamručeli.
Ján Szendrei vedl Zuzanu hradními chodbami. Musel ji podpírat, aby se slabostí a horečkou nezhroutila na zem. Už se představil, na což předchozího dne zcela zapomněl. „Musím tě ukázat baronce, Zuzko! Chce tě vidět.“
Děvče na něj tázavě pohlédlo. Szendrei jí vysvětlil: „Až zjistí, že nejsi žádná poběhlice, vezme tě do služby!“
To, co říkal, bylo spíš zbožné přání, než jistota.
„Mimochodem,“ pokračoval ve snaze z ní vydolovat jediné slovíčko, „bolí tě ještě ta ruka?“
Hloupá otázka! Musela bolet. A jak! Zuzka přivřela oči bolestí, když si rukou sáhla na ránu. Přemáhala se: „Pane kapitáne, nedělejte si starosti. Nebylo to vaše vina, já vás vyděsila!“
„Málem jsem tě zastřelil, musím se ti....“ sypal si popel na hlavu Ján Szendrei.
„Neberte si to tak, pane.“ přerušila ho slabě a sevřela mu ještě pevněji ruku. Samotnou ji trápili velké rozpaky, jestli mu po jeho včerejším chování vůbec může věřit. Ale ráno nebylo po vzteku ani památky a choval se k ní hezky. A za teplou postel byla nakonec také vděčná. Chtěla mu položit otázku, ale už to nestihla.
„Tiše, Zuzko!“ napomenul jí, protože došli k barončiným dveřím. Szendrei se před vstupem nadechl. Zuzka nevěděla, jak se má chovat, tak jen sklopila stydlivě hlavu. Křídla dveří se rozlétla pod lokajovýma rukama a oba stanuli tváří v tvář baronce Véghové.
Baronka měla hranatý obličej s bradavičkou pod okem, krk jí zakrýval široký krajkový límec, oděla se v krásné šaty, ostře kontrastující s jejím zjevem. Na prstech se jí blyštily prsteny, jeden hezčí než druhý. Zuzku ten přepych oslnil, pokoj velitele pandurů se s tím nemohl srovnávat. Baronka seděla v pohodlném křesle, nalevo se rozvaloval správce Reichert, napravo Vavřinec Brezničan. Všichni zvědavě upřeli zrak na umouněnou dívenku, kterou vedl Szendrei za ruku. Zuzka poklekla, Szendrei se jen lehce poklonil. Baronka na něj upřela kalné oči: „Kapitáne, měl jste se za mnou zastavit hned po vašem příjezdu! Požaduji vysvětlení!“
„Nebyl jsem si jist, zda Vaše milost nespí,“ lhal Ján Szendrei, „tak jsem vás nechtěl budit a raději počkal až na dnešní ráno.“
Baronce to stačilo, očima nyní bloudila po zdobených stěnách, aby se nemusela dívat kapitánovi do očí. Szendreiův pohled jí vadil, byl totiž těkavý a vyvolával v ní nepříjemné pocity. Kapitán spojil ruce za zády nervozitou. Jen aby baronka nedostala hysterický záchvat a nevyhodila ho i s děvčetem za dveře. Její Milost se ho zlobně tázala: „A co to děvče? Reháková mi říkala, že jste ji včera přivlekl a dělal s ní pěkné nemravnosti! To si příště odpusťte! Na mém hradě!“
„Ano, paní! To pravidlo respektuji! Ale žádných nemravností jsem se, Milosti, nedopustil! Ta chudinka byla tak unavená, že hned usnula! Má horečku, paní! A Reháková zase bujnou fantazii!“
Baronka upřela zrak na bázlivě klečící děvče. Zuzana byla celá neupravená, velmi špinavá a dlouhé rozcuchané světlé vlasy jí spadaly téměř k pasu.
„Proč jste tu špindíru přivedl?! Cožpak nemáme dost služek?!“ obořila se na kapitána, přelétávajíc pohledem z děvčete na něj a zpět. Zuzana se udělala co nejmenší, nemohla však před pohledem přísné šlechtičny nikam utéci.
„Myslel jsem…“ opáčit Szendrei, ale baronka mu nedovolila ani slovo.
„Zase jste myslel, kapitáne! Takhle to dopadá, když myslíte! Co mám asi nyní dělat?!“
„Mohu…“ skočil jí do řeči, než byl znovu umlčen.
„Nemůžete, kapitáne! Nic už neříkejte. Nakonec máte docela štěstí! Děkujte mi z celého srdce, najdu pro ni práci!“
Odkašlala si a chtěla řeč dokončit, když očima zachytila obvázanou paži nešťastnice, kde se rozplýval krvavý flek. Vykřikla, až se všichni kolem lekli: „Co ta krev? Proč je od krve?“
Její Milost vypadala na omdlení. Nesnesla krev a už jen pohled na žilní tekutinu v ní vyvolával silný otřes. Žofie, její dcera, na tom nebyla jinak.
„Omylem jsem ji postřelil, Milosti! Už se jí dostalo ošetření od doktora Kamenského!“ bránil urychleně vznikajícímu problému kapitán. Baronka mu nevěnovala pozornost, dál sledovala děvče a sama se jen pomalu vzpamatovávala z šoku.
Nechápala, jak může být někdo tak špinavý. Když si uvědomila, že by mohla svým strachem ztratit u Zuzky respekt, zcela změnila výraz tváre. Pohlédla dívce do očí: „Jakpak se jmenuješ?“
„Zuzana Plešková, má paní.“ představilo se děvče, které při předchozím rozhovoru kapitána s baronkou poléval ledový pot.
Baronka se jí vyptávala na všechno možné a Zuzce z toho šla hlava kolem. Nakonec přikázala paní nejistému Szendreiovi: „Kapitáne, protože jste si ji přivedl, tak dohlídněte, ať jí dají nějaké nové šaty! Nebude tu chodit nahatá nebo v těhle hadrech, byla by pro ostudu! Hlavně se musí umýt, nějak nám nevoní!“
Paní Véghové neunikl jediný detail na zanedbaném zevnějšku její nové služky.
„Jen další nanicovaté nemehlo, kterou snadno naučím!“ myslila si, když spatřila, jak před ní Zuzana uhýbá pohledem. Však ona už ji zapřáhne tak, až bude ten slizký kapitán valit oči.
Zuzka se baronky dost bála, celou dobu rozhovoru klečela v pokoře u jejích nohou. Ta nekonečná chvíle úzkosti v ní vyvolala obrovský respekt vůči nové vrchnosti. To, jak se na ní dívala přísným pohledem, trochu odsuzujícím, ji naplnilo děsem.
Zato Szendrei se v duchu radoval. Sice se pořádně zapotil, ale děvčeti službu našel. Zuzana ihned po návratu do komnaty klesla na zpátky na lůžko.
„Jen lež, Zuzko,“ domlouval jí, „spi! Celá hoříš!“
Nemoc a zraněná ruka zapříčinily, že se jí po jediné návštěvě u Véghové a delším chození po hradě zmocnila strašná únava. Než ulehla, už sotva pletla nohama. Usnula dost rychle, Ján Szendrei jí hadrem otřel zpocené čelo. Chvilku na ni hloubavě hleděl. Byl by tu s ní zůstal sedět, ale povinnost ho hnala do strážnice. Měl o ni starost.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
