obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915688 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5808 autorů a 392454 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Istrie - Pokrevní pouta ::

 autor Trenz publikováno: 28.11.2007, 23:33  
 

Pokrevní pouta

Slavila své osmnácté narozeniny a zároveň probírala s kamarádkami výzdobu sálu na maturitní ples, když v baru, kde slavila, zazvonil telefon. Zvedl ho barman, chvíli naslouchal a potom se otočil a zavolal Sonyu. Sonya došla k telefonu a poslouchala. Když telefon položila, byla bledá.
„Co se stalo?“ zeptala se Nicole, jedna z jejích dobrých kamarádek.
„Můj strýček. Je mrtvý. Někdo ho zavraždil.“
„Ach, Sonyo. Sedni si tady. Ericu. Nalij Sonye něco na uklidnění.“
„Ne. Musím se hned vrátit do Německa.“
„Nevypadáš moc dobře. Měla bys teď jet domů,“ usoudil Eric a sáhl po telefonu, aby jí zavolal taxi.
„Ne. Musím hned na letiště,“ trvala Sonya na svém. Nemohla uvěřit, že je její strýček mrtvý. Byl poslední, koho měla. To on ji po smrti matky poslal studovat do Anglie, aby se vzpamatovala. V podstatě jí nahradil otce i matku, neboť matka se už nikdy pořádně nevzpamatovala ze smrti svého manžela a posledních osm let plných depresí a slzavých nocí ukončila sebevraždou. Teď musela do Německa, aby přesně věděla, co se s jejím strýčkem stalo. Vždyť to byl dobrý muž. Jak ho někdo mohl zavraždit?
„Ericu. Nevolej taxi. Odvezu Sonyu na letiště a poletím s ní,“ozval se Rodrigo, když mu Nicole řekla, co se stalo. On a Sonya byli dobří přátelé. Rodrigo se jí ujal, když začala chodit do školy. Doprovázel ji do tříd, chodil s ní do knihovny, pomáhal jí s angličtinou. Přesto nikdy nebyli víc, než přátelé. Žádné milostné dotyky, žádné líbání a ani žádný sex. Sonya se řídila heslem: “Co je v domě, není pro mě,“ a tak se musel Rodrigo porozhlédnout jinde. V tuto chvíli ho ale Sonya potřebovala, a proto se omluvil své nynější přítelkyni a zavezl Sonyu na letiště. Tam koupil letenky a brzy už seděli v letadle, které mířilo do Německa.

Probudila se a protáhla se. V ložnici, kde spala, byla zima, a tak vstala a sešla dolů, kde v krbu plápolal velký oheň.
„Rodrigo?“
Otočil se na ni a usmál se.
„Dobré ráno, Sonyo.“
„Dobré,“ kývla a zívla. Pak si všimla, že má Rodrigo společnost. Kousek od krbu stál vysoký štíhlý muž v tmavém oblečení. Rodrigo si povšiml, že na něj Sonya hledí a napadlo ho, že by je mohl představit.
„Sonyo, tohle je Assassin. Assassine, tohle je Sonya.“
Muž udělal krok vpřed a Sonya mu konečně viděla do tváře. Měl hnědé, nakrátko ostříhané, vlasy a šedivé oči. Čelo bylo poznamenané vráskami a těsně pod okem k nosu se mu táhla bílá jizva. Tváře měl ostře řezané a nos orlí. Rty tenké a semknutá jako linie římských vojáků. Nebyl od pohledu hezký, ale vyřazovalo z něj charisma. Sonya nikdy nebyla příliš senzibilní, ale cítila, že je velmi silný. A taky jí někoho připomínal.
„Máš hlad?“ zeptal se Rodrigo Sonyi a ta přikývla.
„Tak se zatím posaď a já něco udělám.“
Sonya se posadila, aniž by odtrhla zrak od Assassinovy tváře. Byl jí opravdu povědomý.
„A má sestra?“ otázal se Assassin a z jeho hlasu přejel Sonye mráz po zádech. Byl hluboký a chraplavý.
„Isabel a ostatní by měli přijít každou chvilku,“ odvětil mu Rodrigo a pak vyklouzl z místnosti.
„Isabel je tvoje sestra?“ zeptala se Sonya. Už věděla, koho jí ten muž připomínal.
„Ano.“
„Dlouho jste se neviděli, že?“
„Ne.“
„No moc hovorný zrovna nejsi,“ pomyslela si s povzdechem Sonya a protože neměla náladu ho rozpovídávat, zadívala se do ohně a myšlenkami zabloudila k dýce, kterou nechala ležet na stole nahoře v ložnici. Rychle vstala a vyběhla nahoru. Když jí držela v ruce, cítila obrovskou touhu se říznout. Touha byla tak silná, že jí Sonya nebyla schopná odolat. Řízla se do dlaně a pak vykřikla, když jí bolest vystřelila od ruky k hlavě.

Alan kráčel jeskyní, oči napínaje do tmy. Vůbec netušil, kde by měl Isabel hledat. Pak zaslechl nějaké zvuky. Jako by někdo něco jedl. Slyšel, jak křupají kosti a modlil se, aby to nebyly kosti Isabel. Schoval se za sloup a podíval se směrem, odkud vycházelo křupání. Spatřil několik Kreonů, jak si pochutnávají na mrtvém druhovi. Alanovi se zvedl žaludek. Viděl rozstřílené muže i ženy, vyrvané orgány i těla ohořelá až na kost, ale nikdy nebyl svědkem pojídání vlastního druhu. Ujistil se, že tam Isabel není a potichu pokračoval v cestě. Dvakrát se skryl před Kreony, kteří procházeli kolem a náhle stál na místě osvětleném loučemi. Vzhlédl a ze stropu spatřil viset až po krk zabalenou Isabel v síti. Rozhlédl se, ale neviděl nic, po čem by k ní mohl vyšplhat.
„To bude tvrdý oříšek, že?“ ozvalo se za ním. Alan se prudce otočil, s nožem vytaženým, a na zemi spatřil sedět muže věkem něco málo přes třicet. Byl tak o dvě hlavy nižší než Alan, měl střapaté blonďaté vlasy s černým melírem a modrošedé oči, v kterých tančili malé plamínky.
„Co jsi zač?“
Muž vyskočil na nohy a vysekl poklonu, přičemž se představil: “Soris, jméno mé.“
„Patříš k nim?“
„Jsem jen jejich otrok. Sloužím pro zábavu.“
Alan se znovu podíval na Isabel.
„Jakpak se tam asi dostat, co, udatný Ochránce?“
„Jak víš, že jsem…“ začal Alan a Soris ukázal na jeho paži.
„Ach to tetování,“ vzpomněl si.
„Úplně jsi ho kvůli naší královničce vypustil z hlavy, co, vojáčku?“
Alan přešel ke stěně a položil na ni prsty. Okamžitě se na stěnu přisály. Alan se zamračil a odtrhl se.
„Zajímavé, že?“
„Co… Jak…“ najednou Alan nevěděl, jak se zeptat.
„Ale. Snad nemáš problémy se řečí,“ rýpal do něj Soris. Alan stiskl ruce v pěst. Na tohle mu bohatě stačil Williams.
„Dá se potom vylézt?“
„Zkus to,“ vyzval ho Soris.
Alan se znovu dotkl stěny, tentokrát dlaní. Ta se okamžitě přisála. Položil tam i druhou ruku a zkusil, jestli ho udrží. Začal pokládat jednu ruku za druhou, jako by šplhal, zachytávaje se nohama o malé výstupky.
„Už tam budeš. Už jenom kousek,“ povzbuzoval ho Soris. Alan byl kousek od Isabel, když se ocitl u výklenku, odkud na něj hleděly tři rudé oči. Natáhl se po noži, aby zjistil, že ho nemá.
„Nehledáš náhodou tohle?“ ozvalo se zezdola škodolibě. Alan pohlédl dolů a viděl Sorise, jak mu mává jeho nožem.
„Tys mi ho ukradl!“
„Ty ses nechal,“ pokrčil Soris rameny.
Alan zaklel. Tolik se soustředil na záchranu Isabel, že si nehlídal záda.
„Už stárneš, plukovníku.“
Alan uvažoval, že sleze dolů a nůž si vezme, když Kreon vylezl a škrábl Alana do paže. Alan se neudržel a spadl z výšky tří metrů na zem, kde si narazil hlavu.
„To muselo bolet,“ poznamenal Soris a podíval se na Kreona, který spokojeně kývl. Soris odhodil nůž na zem, jako by ho pálil. Díval se na Alana v bezvědomí a věděl, že si pro něj Kreonové brzy přijdou a poprvé, za celých šestnáct let, co jim sloužil, pocítil výčitky svědomí.

Rodrigo se vrátil do místnosti s krbem a na stolku spatřil ležet vzkaz:Nemůžu už déle na Isabel čekat. Půjdu jí naproti.
„Jsi tak netrpělivý, Assassine,“ povzdychl si a začal hledat Sonyu.
„Sonyo? Kde jsi? Oběd už je na stole. Sonyo?“
Vešel do její ložnice a ztuhl. Sonya ležela na zemi, v obličeji mrtvolně bledá, s řeznou ránou na dlani a s dýkou ležící opodál.
„Sonyo!“ vykřikl a vrhnul se k ní. Zkontroloval jí tep a tlukot srdce. Obojí bylo v pořádku, ale Rodrigo věděl, že je teď Sonya daleko. Hodně daleko.
„Proč jsi to Sonyo udělala? Proč?“ Rodrigo zoufale stiskl její ruku v naději, že ji tak přivede zpět. Zavrtěl hlavou a polkl slzy. Tak naivní nebyl ani on. Teď se mohl jen modlit, že na své cestě uspěje.

„Už jsou pryč příliš dlouho,“ prohlásil Cirkis po tříhodinovém čekaní a vyrazil zpátky k jeskyni.
„Počkej. Kam to jdeš?“ chytil ho Sean za ruku.
„Najít Alana a Isabel.“
„Iceman řekl, že máme pokračovat v cestě, jestli se nevrátí do tří hodin a tři hodiny už uplynuly.“
„Něco se mu muselo stát. Musím tam jít.“
„To nemůžeš. Musíš nás vést.“
„Nemůžu je tam nechat.“
„Iceman to tak sám chtěl.“
„A odkdy ho ty posloucháš?“
„Byl to jeho první rozumný nápad. Byla by škoda ho neposlechnout.“
„Sean má pravdu,“ ozval se k jejich překvapení Andy.
„Jestli to nezvládl Alan, jak bys to mohl zvládnout ty?“
Cirkis musel chtě nechtě přiznat, že mají pravdu. Přesto nebyl smířený s tím, že by tam Alana měl nechat, obzvlášť teď, když se konečně usmířili a Alan mu zase začal důvěřovat. Jak to bude vypadat, když ho tam nechá? Na druhou stranu by ale nechtěl, aby dlouho setrvávali na jednom místě. Stál před těžkým rozhodnutím a nebyl nikdo, kdo by mu s ním pomohl.

Soris pozoroval Alana a čím víc na něj hleděl, tím víc pochyboval o svém rozhodnutí předhodit ho Kreonům. Byla to jeho práce. Byl to jen otrok, to ano, ale Alan v něm vzbuzoval pocity, o kterých si myslel, že je nemá. Lítost, smutek, pocit viny. Přitom se na pohled ničím nelišil. Bylo to snad v něm? Měl snad už dost toho, že žil jako otrok a to, že se tu Alan objevil zrovna v tuhle chvíli byla náhoda nebo snad Osud chtěl, aby se střetli? Nepotrvá dlouho a Kreonové si pro něj přijdou. I kdyby ho náhodou zachránil, jeho i tu královničku, nežil by dlouho. Jejich škrábnutí jsou jedovatá a oběť do několika hodin zemře, jestliže se jí nepodá protijed a ten on neměl. Taky proč? Jeho nikdy zabít nechtěli a ostatní mu byli lhostejní. Střídavě hleděl na Alana a střídavě na stále pověšenou Isabel. Pak se rozhodl.

Cirkis hleděl do jeskyně, stále nerozhodnutý, co dělat, když Eris zvolala: “Podívejte.“
Otočil se a stejně jako ostatní uviděl Assassina. Byla to pro něj úleva. Věděl, že Assassin přišel zachránit svoji sestru a on do té jeskyně nemusel. Assassin se od nich zastavil asi dva metry a všechny je přejel pohledem. Na několik okamžiků se zastavil pohledem na Eris a pokynul ji hlavou, jako by jí vzdával úctu. Pak se otočil k Cirkisovi a řekl: “Když jsem tě naposledy viděl, utíkals od Argona a přesvědčils mě, abych šel taky.“
„Jo. No…“ Cirkis byl na rozpacích.
„Kde je Isabel?“
„V jeskyni. Alan ji šel zachránit a ještě se nevrátili.“
Assassin se tam vydal.
„Počkat. To tam půjde jen tak?“ zeptal se překvapeně Sean.
„Je to snad sebevrah?“
„Je to nájemný vrah a bratr Isabel,“ odvětil mu Cirkis.
„Má šanci přežít?“ zeptal se Andy.
Cirkis neodpověděl. Doufal, že ano. On jediný mohl Isabel a Alana přivést živé.

Soris přeřezal síť, která spoutávala Isabel. Dostat ji dolů nebyl problém. Byla zavěšená na kladce, kterou měl za zády, takže ji Alan neviděl. Isabel se probrala zrovna ve chvíli, kdy s ní smetával poslední zbytky sítí.
„Soris, jméno mé,“ vysekl jí poklonu tak jako předtím Alanovi.
„Pomohls mi.“
„Ano, pomohl.“
„Proč? Jsi otrok.“
„To bylo na královnu dost netaktní, nemyslíš?“
„Promiň.“
Pak si všimla Alana a rychle k němu poklekla.
„Co se mu stalo?“
„Šplhal pro tebe a spadl.“
„Sám od sebe?“ zapochybovala Isabel.
„No proč ne?“
„Možná proto, že ten škrábanec mu nezpůsobil pád.“
„Možná mu tu trošku způsobil Kreon,“ připustil Soris. Isabel se zamračila. Škrábnutí Kreonů bylo smrtelné, jestli se do dvou hodin nepodal protijed.
„Musíme ho odsud dostat,“ řekla nakonec. Rána se potáhla černým strupem a začala pomalu hnisat.
„Pomůžeš mi dostat ho ven?“
Soris zaváhal. Najednou ztratil odvahu. Měl tady všechno. Jídlo a pití, lůžko a bezpečí. Když půjde ven, nebude mít nic.
„Pomůžu, když mě vezmete s sebou.“
Isabel se znovu zamračila. Už tak jich bylo dost. A čím větší skupina budou, tím víc budou na očích. Věděla však, že bez jeho pomoci se ven nedostane.
„Dobrá. Můžeš se připojit k nám,“ souhlasila nakonec a s Alanem jemně zatřásla, aby se probral.
„Alane. Musíš vstávat. Musíme pryč.“
Alan otevřel oči a posadil se. Promnul si zadní část hlavy a nahmatal bouli. Něco zavrčel a pak s Isabelinou pomocí vstal.
„Ty…“ začal, když viděl, že se k nim Soris připojil.
„Teď je na naší straně, Alane.“
„Jak dlouho? Než se objeví Kreonové?“
„Doufám, že víc.“
„No to brzy zjistíme,“ kývl Alan hlavou dopředu a Isabel a Soris spatřili Kreony. Soris couvl a Alan se ušklíbl.

Assassin se zastavil uprostřed cesty, všude kolem něj tma, a zavřel oči. Několik vteřin soustředěně dýchal, a když pak oči otevřel, viděl jako ve dne. Byl Argonem vytrénovaný tak, aby se jeho smysly přizpůsobily každým podmínkám a tmu měl nejradši. Byl jako kočka. Viděl v ní téměř víc, než ve dne. Opatrně pokračoval v cestě, dávaje bedlivý pozor na to, kam šlape. Mohl ho prozradit sebemenší špatný pohyb. Věděl, že bude muset bojovat, ale chtěl využít momentu překvapení, a když se mu podaří zabít královnu, ostatní zemřou s ní. Tak fungoval život Kreonů. Byli takřka nesmrtelní, dokud žila jejich královna, ale když zemře a nová ještě není připravena, zemřou také. Dotkl se země a pohlédl na otisky. Patřily muži. Zřejmě ten, co ji šel zachránit a padl do zajetí. Možná už byl i mrtvý, ale to ho nezajímalo. Jeho prioritou byla Isabel. Brzy je uviděl. Oba byli v pořádku. Alespoň v prozatímním, což nebude mít dlouhé trvání, neboť se k ním právě blížili Kreonové. Byli tři. Vytáhl meč a z boty dýku. Královnu mezi nimi neviděl. Byla tedy ještě hlouběji v jeskyních. Musel tedy doufat, že nedostane chuť na svačinku. Tyhle tři ještě vyřídí, ale bez momentu překvapení by proti královně neměl šanci. Zatím si ho nevšimli. Viděl, jak se Alan postavil před Isabel. Ačkoliv byl beze zbraně, byl ochoten ji chránit i za cenu svého života. Pohledem zachytil jeho tetování a usmál se. Záchrana Istrie nebyl zas tak ztracený případ. Ještě měla šanci. S Ochráncem ano. Tedy pokud to přežije. Vyskočil, ve vzduchu udělal přemet, a dosedl Kreonovi na hřbet. Nůž mu vrazil přímo mezi oči a meč hodil Alanovi, přičemž na něj křikl: “Musíš je zasáhnout přímo mezi oči. To pak umřou rychle!“
Alan ho poslechl a meč zabodl druhému pavoukovi doprostřed. Třetí se po něm ohnal a byl by ho zasáhl, kdyby Soris nevykřikl: “Pozor!“
Alan uhnul, Assassin na něj skočil a zabil ho dřív, než stihl Kreon zjistit, co se to vlastně stalo. Ještě chvíli na něm seděl, jako by se chtěl přesvědčit, že je skutečně mrtvý a potom slezl, zarazil nůž zpátky do pochvy a od Alana si vzal meč na zpět.
„Dobrá práce, Ochránce,“ pak se otočil k Isabel, která se na něj chvíli dívala a nakonec s výkřikem: “Christiane!“ se mu vrhla do náruče. Assassin ji objal a držel v náruči. Konečně svou malou sestřičku držel v náruči. Ani jeden z nich nepromluvil. Vychutnávali si přítomnost jeden druhého. Neviděli se přes dvacet let. Tohle byl okamžik šťastného shledání a možná by tam stáli věčně, kdyby je nevyrušilo Sorisovo odkašlání. Assassin se na něj dost nevraživě podíval, ale Soris jen kývl hlavou k Alanovi, který klečel na zemi, škrábnutí na ruce opuchlé s černými strupy na povrchu.
„Ne že bych chtěl rušit vaše jistě dojemné setkání, ale náš hrdinný voják zemře, jestli se mu do hodiny nepodá protijed.“
„Předpokládám, že znáš ingredience,“ ozval se Assassin.
Soris se ošil.
„No bohužel ne.“
„Pak nám nemůžeš být ničím užitečný,“ a chtěl ho zabít, ale Isabel ho zadržela.
„Ne, Christiane. Pomohl nám.“
„Je to zbabělec!“ zavrčel Assassin.
„Každý jsme nějaký, nájemný vrahu!“ odsekl mu Soris. Assassin stiskl rukojeť meče pevněji.
„Christiane. Prosím. Musíme Alana dostat ven. Jsou tam přátelé, kteří mu pomůžou.“
„Dokážeš chodit?“ zeptal se ho Assassin.
„Když mi pomůžeš…“
Assassin ho podepřel a zvedl na nohy. Alan se narovnal, a i když byl ve tváři zpocený a v očích se mu zračila bolest, začal za Assasinovy pomoci postupovat vpřed. Krok za krokem se blížili k východu, kde už na ně ostatní čekali.
„Alane!“ vyhrkla Eris a poklekla k němu, když ho Assassin položil na zem. Položila mu ruku na čelo. Bylo úplně horké.
„Má vysokou horečku…“
„…a zbývá mu tak čtyřicet minut života,“ prohodil Soris.
„A ty jsi kdo?!“ zamračil se Sean. O dalšího společníka nestál.
„Soris, jméno mé,“ vysekl mu poklonu.
„Určitě ne Kašpar, jméno mé?“ otázal se ho Sean. Tenhle típek ho příliš nenadchl. Možná proto, že v něm jako herec viděl potencionální konkurenci, a i když tady nebyl v práci, ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile.
„Potřebuju pomoct,“ obrátila se Eris na Andyho. Ten k ní okamžitě přispěchal.
„Co můžu udělat?“
„Zůstaň tady u něj, než se vrátím.“
„Kam jdeš?“
„Musím najít bylinky, co poslouží jako protijed.“
„A co mám dělat?“
„Jen tu s ním zůstaň.“
„Jen tohle?“
„Má půl hodiny života, Andy. Musím nasbírat ty bylinky,“ a byla pryč.
„Klid, žebráku. Iceman nás jen tak neopustí,“ ozval se Sean. Andy po něm vrhl vzteklý pohled, ale mlčel. Díval se na Alana. Puchýře se natáhly přes celou ruku až paži, takže jeho ruka teď vypadala jako by byla spálená. Isabel vzlykla a Assassin se zamračil. Skoro to vypadalo, jako by s ním Isabel něco měla. Vzal si ji stranou, i když nechtěla.
„Co s ním máš?“ zeptal se jí na rovinu.
„Miluju ho,“ odpověděla mu Isabel popravdě.
„Miluješ Ochránce?“
„Takhle to neberu.“
„A jak tedy? Isabel. Víš přece, že s Ochránci si nesmíš nic začít.“
„Naše matka si vzala Ochránce.“
„A ty ji chceš následovat? Isabel,“ Assassin ji vzal za ruku, ale Isabel se mu vyvlékla. Byla ráda, že ho vidí, strašně ráda, ale teď nebyl nejlepší čas na rozebírání soukromých záležitostí.
„Buď bez obav, Assassine. On mě nemiluje a nikdy milovat nebude. Ve svém srdci chová jinou a nikdy nepřestane. Bohužel.“
Isabel sklonila hlavu. Assassin ji zvedl bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí.
„Ublížil ti? A chci slyšet pravdu.“
„Christiane. Nech to být. Je to jen mezi mnou a Alanem. Nepleť se do toho, prosím.“
Assassinovy oči ztmavly, ale pak jen pokrčil rameny.
„Jak chceš, sestřičko. Ty se budeš trápit. Já bych ho teď mohl zabít a ušetřit bolest jemu i ostatním.“
„Je poslední. Nemůžeš ho zabít.“
Isabel na Alana pohlédla a polkla. Strupy pokryly už půl tváře a tudíž i půl těla.
„Chceš ho takhle zohavit celého?“
„Nemůžu ho zabít.“
„Já ano.“
„Ale já ti to nemůžu dovolit.“
„A co chceš dělat?“
„Eris ho zachrání. Každou chvilku tady bude a zachrání ho. Určitě,“ Isabel tomu chtěla věřit. Opravdu chtěla. Nedovedla si představit, že by Alan z jejího života prostě odešel. Obzvlášť, když se mu to stalo při jejím osvobozování. Jestli umře, nedokáže si to odpustit.
Andy hleděl na Alana a v duchu se modlil, aby si Eris pospíšila. Alanovi nemohlo zbývat víc, jak pět minut života. Téměř celé jeho tělo už bylo zčernalé jako uhel, až se mu z toho obracel žaludek. Na okamžik odvrátil hlavu a uviděl přibíhat Eris.
„Myslím, že už je pozdě,“ zamumlal.
„Á, věčný optimista opět promluvil,“ ozval se Sean. Hleděl, jak se Alanovo tělo mění a ani to s ním nehnulo. Ostatně Iceman mu byl vždycky lhostejný.
Eris otrhala lístky a položila je na Alanovu zraněnou ruku.
„Zabere to?“ zeptala se tiše Isabel a cítila, jak ji Assassin zezadu objal, aby jí byl oporou.
„Nevím. Možná už je opravdu pozdě. Bylo tak těžké ty správné rostliny najít.“
Věděla, že je to jen výmluva, ale musela to říct, i když to její pocit viny nezmenší. Náhle z Alana všechny strupy opadaly a on měl zase narůžovělou kůži. Andy mu přiložil prsty ke krku a sklonil hlavu. Isabel zatajila dech. Když nakonec hlavu zvedl, Isabel v jeho očích spatřila slzy. Andy zavrtěl hlavou a Isabel se schovala do Assassinovy hrudi.
„Je mrtvý,“ zašeptal Andy po několika dlouhých vteřinách, i když už to všichni věděli.

Probudily ji motýlí polibky na kůži. Otevřela oči a nazvedla se na loktech. Spatřila mladou dívku, jak ji rty laská po celém těle. Zachvěla se slastí a položila se zpátky do postele, aby si to vychutnala. Vypadalo to, že dívka přesně ví, co dělat. Náhle si uvědomila, že je úplně nahá a leží na měkké posteli. Jak se sem dostala? Sonya se zprudka posadila a dívku tak od sebe odehnala. Ta se vylekaně stáhla ke dveřím, jako by se bála, že ji zbije.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Sonya. Její vlastní hlas jí zněl podivně cize.
„Jsem Ester,“ odpověděla jí dívka s třesoucím se hlasem.
„Mě se nemusíš bát. Já ti neublížím.“
Ester neodpověděla. Jen se dál třásla. Sonya si až teď všimla, že i dívka je nahá. Viděla její pevná ňadra, vztyčené bradavky a vyholený klín.
„Pojď ke mně. Opravdu ti nechci ublížit.“
„Jiným jste už ublížila,“ pípla a schoulila se, jako by čekala, až dopadne rána. Sonya se zamračila. Nikdy na žádnou dívku nevztáhla ruku. O čem to tedy mluvila?
„Opravdu ti neublížím,“ slíbila Sonya dívce a natáhla k ní ruku. Ester se jí chytla a Sonya si ji přitáhla k sobě, přičemž zabořila nos do jejích hustých hnědých vlasy a nasála vůni. Voněla po skořici a Sonya skořici milovala. Políbila ji na rty a pak se zeptala: “Kde to jsem?“
„Přece ve svém paláci, paní,“ podivila se Ester.
„V mém paláci?“ nepamatovala si, co se událo za…vlastně si nepamatovala vůbec nic. Jen své jméno. Zároveň cítila, že tohle je její domov, ale byly to vůbec její pocity? Skoro jí přišlo, jako by byla v nějakém cizím těle.
„Dnes večer už tě nebudu potřebovat,“ slyšela se, jak říká, a její hlas zněl mrazivě. Tohle nebyla ona. Co se to s ní dělo? Ester se jí několikrát uklonila, než vycouvala ze dveří. Sonya se rozhlížela po místnosti, až narazila na zrcadlo. Postavila se před něj. Byla to ona. Její tělo, její tvář, její vlasy. Přesto si připadala jako vetřelec. Hlas byl studený, oči chladné. Tohle nebyla ona. Nemohla být.
Slyšela, jak se dveře otevřely a automaticky sáhla po přikrývce, aby se zakryla. Dovnitř vešel Arsen.
„Arsene,“ nechala přikrývku spadnout na zem a nahá k němu přešla. Arsen za sebou zavřel dveře a nechal se obejmout a políbit.
„Co to dělám?!“ ptala se Sonya sama sebe v duchu, snažíc se převzít kontrolu nad svým tělem, ale vypadalo to, že je jen divák. Šla k posteli, přitom smyslně pohupovala boky. Lehla si na ni a čekala. Arsen se začal pomalu svlékat. Měl krásnou vypracovanou postavu, lehce opálenou. Když už měl na sobě jen kalhoty, lehl si k ní a přejel jí prsty po bříšku. V tu chvíli se v Sonye něco vzedmulo a málem začala zvracet. Rychle vyklouzla z postele a zakryla se peřinou.
„Nedotýkej se mě!“
Arsen se zamračil.
„Takže jsi silnější, než jsem si myslel.“
Sonya se na něj nechápavě a zároveň znechuceně podívala. Arsen v ní vzbuzoval odpor. Cítila, jak z něj vychází zlo. Kruté a nemilosrdné.
„Kde to jsem?!“ vyštěkla.
„V mém paláci.“
„A jak jsem se sem dostala?!“
„Pomocí té dýky, kterou jsi ukradla mému drahocennému bratříčkovi. Podařilo se mi tě ovládnout, ale očividně jen na chvíli. Škoda. Mohl jsem si užít.“
„Ty jsi Arsen!“ došlo Sonye.
„A ty jsi chytrá zlodějka,“ v Arsenově hlase byla slyšet ironie.
„Co ode mě chceš?!“
„Jsi dárek pro mého syna.“
„Nejsem ničí dárek a tobě radím, abys mě nechal odejít!“
„Na to že jsi nahá a beze zbraně si dost dovoluješ, nemyslíš?“
„Nebojím se tě!“
„Možná bys měla!“ zašeptal Arsen výhružně a v mžiku stál za ní a držel ji za vlasy. Stočil je k sobě a Sonya pod tíhou bolesti klesla na kolena.
„Teď mě dobře poslouchej, zlodějko! Můj syn má dneska narozeniny a já chci, aby si je užil. Ty mu posloužíš nebo tě zabiju, jasný?!“
„Nikomu nebudu posluhovat!“ procedila Sonya skrz zuby.
„Nemáš na výběr!“ potom ji pustil a odstoupil od ní. Otočil se k židli, na které bylo oblečení. Sebral ho a hodil po Sonye.
„Obleč se, pokud nechceš být k mému synovi přivedena rovnou nahá!“ a byl pryč.
Sonya zaskřípala zuby, ale bylo jasné, že to Arsen myslí vážně. Oblékla se tedy a znechuceně se prohlížela v zrcadle. Měla na sobě šaty, tedy spíš by se dalo říct, že to bylo několik 'cárů' látky, šikovně sešitých k sobě. Rozhodně o dost víc ukazovaly, než schovávaly. Látka nepravidelně přecházela ze smaragdově zelené na tmavší hráškově zelenou a černou. Sukně byla vrstvená, boková a působila dojmem, že stačí jen zatáhnout za správný cár a spadne dolů. Vršek byly vlastně dva pásky látky omotané kolem ňader, co se chovaly trochu jako korzet. Také těsně pod ňadry končily. Ze zbytku hedvábné látky byl zhotoven rukáv, který zakrýval rameno, paži a přesahoval konečky prstů. Na druhé ruce rukáv nebyl, na rameni a lokti byly tenoučké hliníkové placičky, kterou k sobě poutal zeleno-černý provázek. Stejná placička byla i ve výstřihu. Tam se provázky táhly z podpaždí a potom k pevně uvázanému šálu kolem krku, jež tvořil součást šatů. Kousek nalevo a nad pupíkem byl poslední stříbrný plátek a provázky, které, jdoucí z něj, byly omotané kolem jejího bříška. Jak naivní byla, když si myslela, že jí dají alespoň slušné oblečení. Znovu si připadala jako děvka a přitom doufala, že tenhle pocit už nikdy nezažije.
Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupila stráž. Sonya několik vteřin uvažovala, že by se pokusila utéct, ale stráž byla až po zuby ozbrojená a jevila se velice silná. Nechala se tedy odvést. Vedli ji dlouhou chodbou plnou morbidních obrazů. Viděla lebky naskládané na sebe, psa požírající lidské vnitřnosti. Hřbitov plný těl, jako by se je ani nikdo neobtěžoval pohřbít. „Malíř očividně musel být často v depresi,“ usoudila Sonya v duchu a to už ji postrkovali do ložnice, která byla velká jako Argonův sál, kde s ním bojovala. Stráž za sebou dveře zase zavřela a odešla. Sonya se rozhlédla. Ložnice byla vkusně zařízena. Stěny byly vymalovány modrou barvou a i postel byla povlečená do modrého. Na stolku u dveří byla křišťálová mísa s ovocem a Sonya si uvědomila, jaký má vlastně hlad.
„Jen si nabídni,“ ozvalo se od okna. Sonya viděla, jak od okna k posteli přešel vysoký muž v koženém oblečení hnědé barvy. Byl urostlý s černými vlasy a s tmavě zelenýma očima. Podle podoby to tedy musel být Arsenův syn. Horní ret měl tenký a dolní plnější a lícní kosti vystouplé. Mezi očima trůnil zakřivený nos, jako by mu ho někdo zlomil a doktorovi se nepodařilo ho správně narovnat.
„Pojď ke mně!“ přikázal ji.
„Ani se odsud nehnu!“ odvětila mu Sonya vzpurně a založila si ruce na prsou.
„Jmenuju se Nadran.“
„To je mi fuk!“
„Měla bys vědět, komu dáš rozkoš.“
„Tobě určitě ne!“
„A v tom se mýlíš, Sonyo.“
„Nikdy se ti nepoddám!“
Nadran se usmál, jako by právě na tohle čekal.
„To nemusíš. Vezmu si tě a prosím. Křič u toho. To mě rajcuje.“
Sonya chtěla ustoupit, ale za sebou měla už jen dveře. Než se k nim ale stačila otočit čelem, Nadran byl u ní. Uchopil ji kolem pasu a hodil ji na postel. Na okamžik si vyrazila dech a než se vzpamatovala, už byl u ní a strhával z ní oblečení. Zatmělo se jí před očima a vybavila si čtyři muže, kteří jí znásilnili a zbili, když si ještě vydělávala svým tělem. Vybavila si tu bolest, ponížení. Jasně měla před očima jejich chtíč, jejich krutou radost, že s ní takhle můžou zacházet. Znovu je cítila v sobě, znovu cítila jejich rány a kopance a pohltila ji panická hrůza, že se to bude znovu opakovat. Nadran ji políbil a ona ho kousla do rtu, až mu vytryskla krev.
„Děvko!“ zavrčel a dvakrát ji udeřil do obličeje. Serval z ní vršek a tvrdě ji stiskl prsa. Sonya bolestivě vykřikla a začala sebou prudce zmítat, přičemž křičela: “Ne! Znovu ne! Nenechám se znovu znásilnit!“
Několikrát Nadrana kopla do nohy a pak se jí podařilo udeřit ho do tváře a tím získala čas. Sklouzla z postele, rozrazila dveře a utíkala pryč. Nadran si olízl ret.
„Ta byla ale divoká,“ a natáhl se po zrcadlu, aby viděl, jak je rána hluboká.

Sonya utíkala a utíkala a ani si neuvědomila, že je v lese, dokud do někoho nenarazila.
Vzhlédla a spatřila vysokého muže, který se hodně podobal Argonovi. Vysoký, černé vlasy, tmavě hnědé oči. Mohl být o něco starší než on a Sonya dostala strach, že ji odvleče zpátky k Nadranovi. Chtěla od něj utéct, ale držel ji za zápěstí pevně. Viděl její strach v očích. Byla jako malé vyděšené zvířátko, které se snaží utéct svým věznitelům a podle jejího stavu si mohl muž domyslet, co se ještě před chvilkou dělo.
„Uklidni se. Já ti nechci ublížit.“
„Ne! Jsi jeden z nich! Ublížíš mi! Ublížíš!“
„Ne. Jsem váš přítel.“
„Nikdo od nich nemůže být náš přítel! Nemůže!“ křičela a snažila se mu vytrhnout.
„Jsem Autumn. Jejich nejstarší bratr. Já nejsem zlý.“
Sonya se přestala vzpouzet a pohlédla na něj.
„Neublížím ti. Opravdu.“
„On… chtěl mě znásilnit,“ vzlykla. Autumn se zamračil. Měl tedy pravdu. Objal ji.
„Už to bude v pořádku. Tady ti nikdo neublíží.“
Sonyu ani na vteřinu nenapadlo, že by se měla od Autumna odtáhnout. Byl cizí a přitom jí byl tak známý. Jeho přítomnost a objetí ji uklidňovalo a ona skutečně začínala věřit, že už je v bezpečí.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.11.2007, 11:54:00 Odpovědět 
   Možná by bylo bláhové si myslet, že při tomto dlouhém a velmi nebezpečném putování nikdo z hrdinů nezemře! Vždyť jsou sami proti přesile temného pána, jeho bratra a armády skřetů a jiných posluhů...

Sonya nemá na růžích ustláno a být ženou v tomto světě není jednoduché (muži si berou, co se jim zlíbí, či po čem jejich chlípné srdce zatouží)!

Společenství má nyní o člena méně. Jsem zvědavý, jak se všichni vypořádají s tímto faktem. Půjdou dál, nebo je tato ztráta odradí? Zdá se, že boj o Istrii ještě není zdaleka vyhraný! Těším se na další část! ;-)
 Pavel D. F. 28.11.2007, 23:32:58 Odpovědět 
   Sonya se ocitla v divokém běhu událostí a Alan po všech těch útrapách nakonec zemřel. Nu což, jak víme z příkladu Gandalfa, některá smrt nemusí být ve fantastickém světě definitivní. Pokud bude, půjde o další originální prvek tohoto komplikovaného, ale skvělého příběhu. Smrt klíčové postavy může děj posunout zcela nečekaným směrem.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Anjel so zašíva...
Beduín
Příběhy Nedokon...
Alinnela
Labyrint
Doll
obr
obr obr obr
obr

Lavór
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr