|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 2 ::
|
 |
|
:: Začátek ::
| No ... je to prostě začátek příběhu :) a doufám, že se bude líbit (za případné pravopisné chyby se omlouvám) |
| |
|
|
Prolog
Přikrčila jsem se, když se kolem mě prohnala obří ohnivá koule. Tlaková vlna mě vzápětí srazila do střepů – jediného pozůstatku po bezpečnostním skle, které ještě před pěti minutami chránilo vchod.
Kousky skla mě tlačily do zad a v několika místech prořízly ochranný oblek, který jsem měla na sobě. Cítila jsem, jak se mi s každým mým pohybem zařezávají hlouběji a způsobují mi vtíravou bodavou bolest.
Pomalu jsem vstala. Musela jsem se opřít o ocelovou desku stolu. Tedy spíš o to, co z ní zbylo. Zbyly z ní jen začernalé okraje, které byly kupodivu netknuté. Ovšem uprostřed po celé délce stolu se táhl obrovský kráter, ze kterého v pravidelných intervalech vyletovaly tisíce jiskřiček.
Sundala jsem si z obličeje ochranné brýle. Stejně mi jsou už k ničemu. Ochranná vrstva byla spálená na uhel.
Zírala jsem na spoušť přede mnou a snažila se pochopit, co se vlastně stalo.
„Tohle se nemělo stát." ozvalo se za mnou přidušeně.
Pomalu jsem se otočila. Musela jsem se přemáhat, abych profesoru Pascalovi neřekla, co si o něm vlastně myslím.
Ono to totiž vyjde nastejno.
Vím, co si myslí on a on pro změnu ví, co si myslím já.
Jsem totiž Siliquent – člověk, který je schopen do své mysli absorbovat jiné lidi. Mrtvé lidi.
A abych byla přesná – duše mrtvých lidí.
Ve skutečnosti tam profesor nebyl. Ve skutečnosti byl totiž už patnáct let po smrti.
Ale já ho před sebou viděla tak, jak vypadal předtím, než zemřel.
Delší, rozevláté šedinami prokvetlé černé vlasy, výrazné lícní kosti, tvář zarostlá strništěm černých vousů. Flekatý bílý plášť v jehož kapse měl tlusté brýle.
„Tohle se nemělo stát." zopakoval trochu přihlouple.
"Jasně, že ne." odsekla jsem vztekle. "Tohle říkáte vždycky!"
Profesor trochu zčervenal a neklidně přešlápl. "Jenže tentokrát to konečně vyšlo."
Napočítala jsem co nejpomaleji do deseti a teprve potom jsem mu odpověděla: "Nějak s vámi nemůžu souhlasit."
Jenom lhostejně pokrčil rameny. "Jsi jenom průměrný člověk, žádný chemik."
Málem jsem mu zatleskala, konečně měl alespoň jednou pravdu.
"Co to vlastně má být?" zeptala jsem se podezřívavě, když jsem z kráteru vymetla stříbrný prach.
Znovu pokrčil rameny, ale v očích se mu vítězně blýskalo. "Pracovní název je Sérum moci. Prášek, který dokáže ovládat všechny mysli, které v sobě Siliquent má."
Nechápavě jsem na doktora zírala. "Cože?"
Náhle mě něco prudce srazilo na zem.
Prudce jsem lapala po dechu a snažila se do plic dostat alespoň trochu kyslíku.
"Není to ironie? Ta největší a nejmocnější z Prastarých a válí se tady v prachu." ozvalo se kdesi za mnou. Bezpečně jsem poznala hlas Závistivého.
Slyšela jsem, jak kolem mě v kruzích obchází a cítila, jak mi srdce začíná bušit stále častěji. Žaludek se mi sevřel strachy.
"Čeká na svou smrt. Ta, která nikdy nemohla zemřít." pokračoval Závistivec dál. "Až doteď." dodal samolibě.
Svištivý zvuk letícího nože se ke mě neúprosně blížil.
1.
Vystoupila jsem z velkého džípu a - jak jinak - hned jsem měla kozačky až po kotníky v blátě. Možná, že kdybych z toho sedadla tak neseskočila, mohla jsem vypadat ještě jako normální člověk.
To bych ovšem musela měřit víc než metr padesát pět.
Jacob za mnou se rozřehtal na celé kolo a škodolibě si na mě ukázal prstem. "Cate, ty máš fakt štěstí," řekl po chvíli, zatímco popadal dech. "První den v nové škole a už si tě každý zapamatuje."
Z druhé strany vozu k nám nakoukla Lucy - má drahá a milovaná Lucy s hřívou tmavých vlasů a velkýma modrýma očima. Doufala jsem, že alespoň má spolubydlící se mě zastane.
"Chudinko," podotkla Lucy soucitně a já cítila, jak se ve mně vzmáhá vlna vděku. "Jacob má pravdu. Být tebou, ani bych tam nelezla."
Plesk! Bublina plná vděku se rozprskla v nenávratnu a místo ní nastoupila vlna zlosti.
"Dík. Jste tak laskaví!" zavrčela jsem vztekle a s čvachtáním jsem se přebrodila na kousek suché půdy. "Oba!" dodala jsem polohlasně, ale všichni v autě mě očividně slyšeli. Protože o dvě vteřiny později se z auta ozvala bouře smíchu.
Dokonce i Adam - Adam věčný student - vzhlédl od svého laptopu a obdařil mě pobaveným úsměvem.
Vztekle jsem si upravila batoh na zádech a vydala se směrem k budově střední školy.
Janet se mi v hlavě rozhihňala. <i>Já ti říkala, že si máš najmout soukromého učitele!</i>
Kopla jsem do kamínku před sebou.
<i>Samozřejmě, žes mi to říkala!</i> vřískla jsem v duchu. <i>Ale když má člověk sedmnáct, chce taky vědět jaké to je chodit do školy!</i>
Janet můj výbuch očividně velmi pobavil, protože se mi zhmotnila před očima ve svých obeplých, vyzývavých a naprosto dokonalých červených šatech a zářivě se na mě usmála.
<i>Netvař se jak kakabus!</i>řekla svým zpěvavým hláskem v mé hlavě a zmizela.
Měla jsem chuť vraždit. Konkrétně jednu osobu se jménem Janet. Škoda, že už je po smrti.
Prošla jsem kolem hloučku roztleskávaček, které na mě zíraly jako na strašidlo. Sotva jsem se k nim ocitla zády, ozval se za mnou tlumený smích.
Cítila jsem jak rudnu.
Větší potupu jsem nikdy nezažila. Ani když jsem se loni zúčastnila tanečního kurzu.
<i>A to je co říct.</i> podotkla Janet suše. <i>Větší nemehlo než ty, jsem v životě neviděla.</i>
Došla jsem až do vstupní haly a rozhlédla se kolem.
"Tak to je síla." zamumlala jsem rozpačitě a zírala na postavu před sebou.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
