» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Sen je sůl bez chleba."

Ramón Gómez de la Serna

počet přístupů: 2140102

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Proti vodě plouti 1. díl ::

OH	publikováno: 28.11.2007, 17:35

Podzimní love story, na jehož pozadí jsem se pokusil vykreslit, jak je těžké ke břehu doplout a jak lehké je od něho odrazit.

(Kdyby se to někdo odhodlal číst a viděl tam pravopi. chyby, ať mi je prosím napíše)


	"No to si Alenko dej, co tvý krásný hrdýlko ráčí!" Odpověděl Jirka Aleně na otázku, co si má dát. Sám si objednal kávu a džus. Seděli spolu u stolku v poklidné hospůdce na okraji města. Podzim byl v plném proudu, chodníky i silnice zbarvilo spadané listí a všichni se pomalu začínali těšit na zimní radovánky v závějích. "No, ale já bych ti navrhoval dvojku červenýho na úsměv tvý krásný pusinky." Jirka se díval na Alenu, jak si bez úsměvu prohlíží inventář hospody, aniž by něco řekla a pro sebe si dodal: A nebo černý pivko na kozy Alena se trochu nejistě usmála Jirkovým lichotkám a u statného majitele restaurace, který trpělivě čekal na její přání, si objednala kávu a Fantu. Náhle se Jirka rozesmál, až se začal na židli kymácet. Alena na něho překvapeně pohlédla a on jí rukou ukázal na zeď, kde na větvi seděl vycpaný králík s přidělanými křídly nějakého dravce. "To je frajer, tak tady se bát nemusíme!" Dodal a s úlevou si povšiml, že i Alena se zasmála. Jirka pozval Alenu na kafe po seznámení na bowlingu, kam se šel podívat na svojí sestru, která po dvou letech přijela z ciziny. Zalíbila se mu ihned, jak soustředěně posílala koule po dráze, jak se bavila s ostatními a také, že nepila alkohol a nekouřila. Byla střední postavy, černé vlasy měla sčesané z obličeje na týl a seplé červenou sponou. "Hele, já nevim, vona je to taková ryba, moc nic nenakecá. Jo, vona dělala nějaký vobrazy, nebo tak něco. Zeptej se na ní spíš ségry, né?" Řekl mu o ní jeho kamarád a pokrčil rameny. A protože Alena se s posledním přítelem rozešla před měsícem a od té doby neznala nic jiného, než práci v kanceláři a mytí nádobí doma, pozvání přijala. No, kafe si dám i když on vypadá spíš zhulit se v nějakým pajzlu s nějakou... Pomyslela si, rozhodnutá se s ním nevyspat, alespoň po první čtyři rande. "Ty si prej Alenko umělkyně jó? To se teda stydim, ale o umění nevim celkem vůbec nic..." Pokračoval v rozhovoru Jirka. Alena zvážněla a zadívala se na desku stolu. "Ále né, to bylo jen...Já jsem, to asi skoro každej zkoušel bejt někdy umělec né?" No, tak to asi není to správný téma, je teď nějaká naježená, řekl si jirka a pokusil se vše napravit. "No to teda né, to přece musíš mít talent a jak jsem tě pozoroval při bowlingu a vůbec, tak ty seš talentem přímo přeplněná!" "No tak to nevim, jestli jsem..." Odpověděla s úsměvem a pro sebe si dodala: To spíš budu brzy přeplněná těma tvejma řečma. Ale Jirka se k ní choval hezky a tak za chvíli padly její ostychy a začala mu vypravovat o sobě a svém životě. Alena seděla v prázdné kanceláři podniku a očima přejížděla od nástěnných hodin k oknu, za kterým podzim hýřil svými barvami. Ještě tři minuty a padám vocaď, řekla si a zhluboka se nadechla. Zádumčivé ticho prázdných místností, ve kterých jindy nebylo k hnutí, v ní vyvolávalo zvláštní nostalgii, které se někdy ráda poddávala. Prej bral drogy a chodí do toho feťáckýho OK Baru. Ale je s ním docela legrace a není to žádnej hulvát, jak sem se nejdřív bála. Přemýšlela o Jirkovi a s překvapením si uvědomila, že je jí docela sympatický. Jakmile hodiny ukázaly třetí, převlékla se a vyšla z budovy do podzimních ulic. Pozorovala, jak při chůzi rozhrnuje barevné listí na chodníku. Ještě loni mi ty zbarvený listy připomínaly obrazy Kandinského a Miróa. Jo, ale to už je všecko minulost. Alena si po maturitě na ekonomické škole podala přes protesty rodičů přihlášku na vysokou uměleckou školu, ale nevzali ji, a to i přes to, že se o přijetí pokusila na třech výtvarných oborech. Tekrát měla Alena na denním pořádku hádky s rodiči, které ji jěště po letech často vytanuly na mysli. "Já měl mít syna! Proboha, dyť seš jak haranti na ulici, čmárat si nějaký... Ani neni poznat, co to je! No já nevim Alen, když tě nevzali ani na jednu tu školu..." A to si hned připomínala věty své kamarádky Marcely a své tety: "Proboha, ty seš fakt úplně pitomá Alčo! Dyť všechny tydle umělci udělali přijímačky třeba až po pátý, to musíš furt zkoušet a né hned utýct, jakmile na tebe houkne ten tvuj fotříček! Náhodou, mně se tvý vobrázky líběj Alenko, dycky ráno se na ně podívám a hned je mi líp." Ale jak čas ubíhal, čím dál více se smiřovala s místem účetní ve firmě vyrábějící elektrotechniku a na své někdejší sny o umění zapomínala. Jak šla na zastávku městské dopravy, všimla si, že muži po ní už nekoukají jako v létě, ačkoliv byla pěkně oblečená a lecos se na ní obdivovat dalo. Jó, léto je pryč a jsou už nějaký unavený. Asi čekaj na jaro, až se jim zas vzbouřej hormony. Vzpoměla si na svého posledního partnera. Mámě se líbil, takovej solidní, říkala o něm. Ale já s ním měla pocit, že ze mě ty děti chce snad vyklepat hned a byl vo pět let starší... Jirkovi se dnes po práci nechtělo hned domů, do prázdné garsonky na sídlišti. "Tam zas budu sám čumět do zdi a nakonec vyrazím do nějakýho pajzlu..." Bručel si pro sebe, když pozoroval, jak se otvírají dveře tramvaje na zastávce, kde měl vystoupit. Seděl dál a jen koukal po lidech okolo sebe. Z okna pozoroval auta na silnici a celý ten ruch venku. Lidé do tramvaje nastupovali, jiní zas vystupovali a Jirka přemýšlel, jak se vším tím žitím dál. Na to,že je mi sedmadvacet a mám práci a jakejsi pronájem, je můj život celkem k ničemu, pomyslel si a pozoroval slečnu o pár míst před sebou. Ta má tutově nějakýho menežéra, kterej jí každej rok vezme do Thajska, nebo Dominikánský republiky. Určitě má jednoho,nebo dva milence, ke kterejm si vobčas vodskočí, taková SOFISTIkovaná, EMANCIpovaná... Vedle ní stála skupinka školních dětí a Jirka si pomyslel: Ty to maj ještě dobrý, je ten život ještě nezvohejbal a nepolámal. Vzpoměl si na restauraci v níž byl s Alenou, U lítacího králika ji nazvali, když šli domů. Ta Alena, tu musim zbalit a rozjet to s ní od začátku jinak. Žádný pajzly, žádný hulení, ale pěkně piánko výlety a procházky zakončený čajíkem, nebo kafíčkem v nějakejch příjemnejch... Vzpoměl si na bar, kam občas zašel, když měl depresi. Jednou tam někdo pozvracel pánský záchod a když tam přišel za další dva dny, ještě tam nebylo uklizeno. Příště ji musim koupit nějakou čokoládu, nebo nějakou malou bonboniéru...Ještě, že jsem se ke Králikoj líp voblíknul. Většinou je mi total jedno v čem chodim, safra... Tramvaj dojela na konečnou a Jirka v ní seděl už jen s dvěmi babičkami a nějakou ženou, která k němu byla otočená celou cestu zády. Když na zastávce osaměl a kolem jen šedivé zdi továrních hal, řekl si polohlasem: "Já to už musim kurva nějak zmněnit, takhle to dál prostě nechci." "Ále tak já nevim, von táta neni špatnej, nebo jako zlej, ale von mě prostě odmítá uznat. Myslím jako,že si nemůžu dělat co chci, a tak. Von chtěl syna. A to ještě chtěl, abych šla na vysokou ekenomku, ale když viděl, jak jsem dopadla u maturity a vůbec, tak nade mnou zlomil..." Jirka s Alenou šli spadaným listím po chodníku a povídali si o všem možném a hlavně o sobě. Alena na sobě měla vlněný kabátek a džíny, svoje černé vlasy rozpuštěné na ramenou. Jirka, oblečený v kožené bundě, se hned zeptal: "Jako jak jsi dopadla u maturity? Dyť sto udělala, tak co, né?" Alena se zasmála, mávnula rukou a pronesla slova profesora účetnictví: "I přes ty mezery, které ve znalostech máte, vás nechám k maturitě přistoupit. Ale nikdy a nikde neříkejte, že jsem vás učil já!" "No, já doteďka nechápu, jak jsem tu maturu udělal..." Přiznal se Jirka a vzpoměl si na večer, kdy seděl v hospodě a barmanka mu říkala: "To zejtra dobře dopadne..." "A to vod matury děláš furt v tom samým kanclu?" Jirka si vzpoměl na všechny své pokusy v nějaké práci vydržet. "To musí bejt na zbláznění." "Ani né, já si tam udělám svoje a pak myslím na něco jinýho, páááč ty úřednický řeči se moc poslouchat nedaj!" Alena se zasmála a vzpoměla si na svého o dvacet let staršího kolegu, jehož rady do života přemáhala jen s potlačovaným smíchem. "No jo, to já v tom pitomým skladu musim furt dávat bacha co mi berou a pak zas co dávaj. To si snad ani neumíš představit, jakej bordel jsou lidi schopný udělat s pár krámama. Já vždycky cestou domu jen kroutim hlavou." Jirka si vzpoměl na všechny ty formuláře a dělníky, co mu neustále odnášeli a přinášeli něco jiného někam jinam, než jako skladník potřeboval. "A ty jaks říkala vo tom starším, cos s ním chodila, tak to ti potom nevadilo se zas vráti domů k rodičum?" Alena zvážněla: "No, tak já jsem zrovna dvakrát neměla na výběr. Za těch devět tisíc, co mi dávaj, toho k bydlení moc neseženeš! A taky musim za něco papt, žejo!" "Hmmm..." Zabručel Jirka, zastavil se a řekl Aleně: "Já už asi dýl nevydržim ti neříct, že ti to strašně sluší a že tě asi v..." Na to k ní zezadu přistoupil, rukama ji pevně obejmul a do černé záplavy vlasů zašeptal: "Božínku, ty seš tak krásnej kus ženský...Že tě asi brzo schramstnu!" Se smíchem se mu ze sevření vykroutila: "AŽ TAK JO? No, to abych si na tebe dala pozor ty KANIBAle jeden!" Zašli do restaurace, kde Jirka potlačil výkřiky zděšení nad cenovým lístkem a oba si objednali kafe a džus. "No, já nevim mami. Von je na mě hodnej a udělá pro mě, co mi na očich vidí, ale má fakt hroznou pověst. Ptala jsem se Hanči a ta teda říkala věci." Alena utírala utěrkou talíř a bavila se s matkou, která nádobí myla. Matka ji podala další talíř a odměřeně odpověděla: "Já ti nevim Alčo, mělas zůstat s tím Pavlem, a že byl starší, to bylo jen dobře. Měl svůj byt a především jasno v hlavě. Věděl co chce, a ty si teď namluvíš nějakýho násosku..." "Jéžišmarja mami! Nezačínej zas, dyť Pavel moch bejt muj strejda a Jirka neni žádnej vožrala!" Obhajovala Alena Jirku, ačkoliv si nebyla příliš jistá tím, co o něm říkala. Hodila utěrku uschnout na radiátor, krátce se podívala na matku, která jen kývla hlavou na znamení, že už po ní nic nepotřebuje a šla do svého pokoje. "Jó, teta mi volala, jestli bys nebyla tak hodná a nezajela k ní zas někdy." Ještě za ní zavolala matka přes rameno. Alena, která už seděla ve svém pokoji u počítače, řekla jen: "No to je jasný, že jo..." Spustila počítač a podívala se na došlou poštu. "Marcela, to zas bude nějaká čuňačinka..." Otevřela došlý e-mail od své kamarádky, která pracovala v hlavním městě. Na monitoru se objevil nápis: "Když se doktoři nudí." Klikla na nápis a na monitoru se začaly objevovat rentgenové fotografie lebky v jejíchž rozevřených čelistech byl stín penisu a za ním kyčelní kosti. "No, jako bych to neříkala, to je prostě Marcela." Shlédla ostatní fotografie s podobným obsahem a po krátkém zamyšlení, jak se ti údajní doktoři a doktorky před rentgenem poskládali, e-mail smazala. "Marťa mě zve, ať za ní přijedu..." Řekla si a otevřela zbývající e-mail od kamarádky ze střední školy. Chudák, ta se vdala a ten její ji za tři roky uďál dvě děti a teď se nezastaví. Bych se nedivila, kdyby ji ten její blbec zahejbal. Prej furt chodí s chlapama na fotbal, ale prej nepije... Alena se na chvíli zastavila a vzpoměla si na Pavla. "No, to bych na tom byla brzo stejně, budu jí muset o víkendu něco odepsat."


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 21		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	28.11.2007, 17:54:59

Jo, jo, nějaká ta čárka sem tam a jedna neukončená věta! :-D Ale to se dá "přežít", uvidím, co přinese pokračování... ;-)


ze dne 29.11.2007, 14:19:46
OH: Děnka Šímo, asi mi tam řádil ten tvůj pravopisný skřítek.

Redrum	28.11.2007, 17:34:56

No uvidíme, jak se to ještě rozjede. Napsaný to je slušně, ale mám pocit, jako by autor někam spěchal a chtěl mít všechno už za sebou. Klídek, pohoda. Jinak k chybám, jednou jsem tam viděl Jirku s malým J, Vzpoměl se píše mně, a asi dvakrát tam ve větě chyběla čárka. Nic hrozného.


ze dne 29.11.2007, 14:28:56
OH: Díky R., uspěchaně a klipovitě to mám napsané vědomě až do konce. O klídku ani o pohodě to jako celek není. "Vzpomněl", je pro mě novinka, říkal jsem si "vzpomínat", tam není en a vono... Ještě jednou dík.