|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Přetvořeni ::
 Arvinej |
publikováno: 25.11.2007, 19:25
|
| Ha! Tak zde je jedna ze dvou celkem publikovatelných částí mého letošního nanorománu nazývaného pracovně Zatracenci. Předpokládám že ačkoliv je to vlastně taková vysvětlovací část, stejně se tam objeví nevysvětlené termíny, které se pak na požádání pokusím osvětlit v komentářích. Jinak si nechte chutnat a těšte se na další části :-) |
| |
|
|
Bylo časné ráno a na Champs-Ellysés se procházelo jen málo lidí. Za pár hodin, až slunce postoupí a až restaurace otevřou dveře svých kuchyní tu budou nekonečné zástupy cizinců i místních, ale teˇd ještě ne. Je přece teprve půl osmé ráno, tou dobou všichni správní Francouzi ještě sladce spí, tedy pokud nemají tak nevděčnou práci, jako je ta její.
Jasmine se pozdravila se svým známým, který stál stejně jako každé ráno na zastávce autobusu a podívala se na hodinky. Digitální displej na ni vesele zablikal modrými číslicemi. Sedm třicet dva. V prestižním hotelu, jenž se hrdě vypínal jen několik metrů od slavného Vítězného oblouku, kde dělala recepční, jí směna začínala až v osm. Když si pospíší stihne to i pěšky. Několik vteřin ještě váhala, ale doživotní láska k procházkám po Staré Paříži ji zlákala.
Svižným krokem na vysokých podpatcích, což jí mnoho jejích kamarádek závidělo, se vydala od Place de la Concorde, Náměstí Svornosti, po slavném bulváru směrem výš do kopce. Kdesi za ní mlčenlivě blýskal svým zlatem egyptský Obelisk, začínalo se točit obrovské ruské kolo a otvíraly se Jardin de Tulleries, Tullerijské zahrady jako malé předměstí Louvru. Nalevo měla Seinu a sídlo vlády s jeho prosklenou střechou, za nimi vystupovala Eiffelovka, už dávno ne nejvyšší stavba na světě. Minula odkvétající záplavy květin, zatímco se k ní nepozorovaně přiblížily domy a vystrnadily park. Přešla tak do horní části Champs-Ellysés.
Už po tolikáté obdivovala nádhernou architekturu zdejších staveb, nakukovala do zatemněných výkladních skříní a letmo kontrovala jídelní lístky jejích oblíbených restaurací. S mírným odporem zjistila, že už zase zdražili. Někde dokonce i o víc, jak třicet centů. Jasně, člověk si řekne to je málo, ale v dlouhodobém měřítku to dělá několik eur týdně a to si pomalu už skoro nemůže dovolit. Bude se muset přimluvit u šéfa, aby jí zvedl plat, nakonec těch turistů je čím dál tím víc a s počtem se samozřejmě zvyšuje jejich náročnost na obyčejný personál...
Najednou se probrala se zamyšlení a zjistila, že stojí těsně před podchodem vedoucím pod silnicí do prostředka náměstí, kterým slavný francouzský bulvár končí. Zvedla hlavu a její oči zaostřily na L'Arc du Triomphe, mohutný vítězný oblouk strážící hrob neznámého vojína. Historie na ni dýchla svěžím dechem a připomněla jí, že archivářské knihy a odborné bichle se píší pořád, dokonce i právě teˇd.
Kolik je sakra hodin? pomyslela si Jasmine a zhrozila se nad tím, jak dlouho jí muselo trvat, než překonala rovné dva kilometry dlouhou Champs-Ellysés, nemluvě o tom, že tu teˇd civí na Vítězný oblouk a hlava jí poletuje v oblacích.
Osm nula nula.
„Sakra!“ ulevila si potichu a rozběhla se směrem dolů, kde jí o padesát metrů níž právě začínala pracovní doba. Podle směrnic by měla být nastoupena na výměnu se svou noční předchůdkyní přesně ve tři čtvrtě na sedm. Na druhou stranu Cindy, americká dívka, která bůhvíproč dostala tuhle práci, byla poměrně chápavá a klidně to za ni na těch pár minutek vyřídí. Jestli si ale ředitel přivstal a všimne si, že za recepčním pultem sedí někdo jiný, než má, tak...
Jasmine utíkala na svých drahých podpatcích a ve hlavě už měla zase úplně jiné myšlenky, než před chvílí. Vůbec by si už nevzpomněla na svůj téměř hypnotický stav před chvílí. Bohužel jí byl rázně připomenut nenadálým výbuchem za jejími zády.
Co to...? pokusila se otočit a zastavit najednou, což mělo za následek téměř dokonalý pád na chodník, jenže podivnou souhrou náhod byl poblíž lelkující zametač ulic, jenž ji zachytil.
„Ech... díky,“ poděkovala mu Jasmine, když se vzpamatovala. Pak si vzpomněla.
„Co to bylo za výbuch?“ chtěla se zeptat uklízeče, ale už viděla jenom jeho záda, jak mizí opačným směrem, než ona před chvílí utíkala. Podívala se podrobněji a hledala známky něčeho neobvyklého. Na první pohled se nic nezměnilo, ale pak se její oční čočky zaostřily a ona uviděla...
(Paní Ellis)
… uviděla malou černou postavu, jak se vznáší uprostřed Vítězného oblouku. Vypadala proti němu jako nevýznamná figurka. Její výjimečnost však vyzdvihoval fakt, že tam za a) před chvílí nebyla a za b), že tam visí naprosto bez lana. Až odtud uviděla, že je to žena a že drží v rukou něco černého.
Pak se silueta pohnula, šílenou rychlostí vyrazila přímo vstříc Jasmine, lehce změnila kurz, aby chytila do náruče jakéhosi muže, v němž recepční prestižního hotelu poznala onoho zametače-zachránce, a minula její hlavu jen o několik milimetrů. Než se celá otřesená otočila, létající žena už byla dávno pryč.
Jasmine pomalu a zcela automaticky zamířila do práce. Jestli nic jiného tak potřebovala kafe a kohokoli, kdo bude poslouchat. Cindy si s ní přece vždycky tak dobře rozuměla.
To byl ten začátek. Byla to ohromná náhoda, že zrovna já z těch miliard lidí, kteří ve Městě žili, jsem byla při tom. Viděla jsem, jak se ta prokletá ženská objevila uprostřed Vítězného oblouku, popadla toho svého uklízeče a málem mě srazila na chodník. Někteří lidé, kteří měli to samé štěstí jako já pak později zešíleli, někteří na tom vydělali, někteří – jako já – nad tím jenom mávli rukou. Moje mávnutí sice spočívalo v několika opravdu velkých hrncích kafe a dvouhodinovém rozhovoru se Cindy, tou mojí noční zástupkyní, ale nakonec jsem to vážně přešla. Nikdy jsem nebyla hysterka a věř mi, že tímto zážitkem moje kariéra ženštiny kříčící při každém sebemenším vzrušení vážně nezačala.
Další den už jsem si na tu příhodu skoro nevzpomněla, neboˇt jsem měla dost práce s pořádáním nějakého banketu malajských zbohatlíků, kteří si sem vyjeli. Cindy mlčela jako zařezaná, koneckonců už toho měla taky dost – v noci tam prý s jednou obtloustlou uklízečkou honila kočku nějaké staré Američanky, která na každém kroku cinkala svými nespočetnými zlatými řetízky. Vůbec by mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, co se mi stalo předchozího dne. Co se stalo nám všem. Na to, že jsme ztratili naše peněženky a bankovní konta, která nám zajišˇtovala budoucnost. Ztratili jsme tehdy naše peníze, kterými jsme platili dnes a denně krvežíznivým bohům skutečnosti– ztratili jsme naše životy! Ale to jsme tehdy samozřejmě netušili.
Uběhly tři měsíce plné obyčejného každodenního shonu, který snad nemá ani cenu popisovat, než jsem byla přinucena si na tu létající ženu se zametačem ulic a malým černým cosi vzpomenout. Jednoho večera, kdy jsem domů dorazila utahaná tak jako vždy, jsem zapnula televizi a hodlala na ní civět do té doby, než u ní usnu. Bohužel mi to nebylo souzeno. Přepínala jsem kanály sem a tam, hledala nějaký slušný program, když jsem pozastavila na speciálním zpravodajském kanále pouze pro francouzský okruh Města. Zaujaly mě tam totiž záběry nějakého páru, který se podle titulků, které pluly pod nimi, objevil dnes odpoledne v Louvru a prohlašoval nějaké žvásty o změně celého světa.
Normálně by mi to připadlo jako další útok maniakálních ruských teroristů, kteří v poslední době vyrukovali se svou zbrusu novou komunistickou filozofií pro občany Města, ale dnes jsem se zaposlouchala a zpozorněla. Ta žena totiž až nebezpečně stejně vypadala jako ta od Oblouku a ten muž vedle ní, přestože v některých rysech až bolestivě jiný, byl na sto procent ten, který mě tehdy zachránil před tím, abych hodila profesionální rybičku na chodník Champs-Ellysés. Stáli tam pronášejíc své napůl příčetné řeči a drželi mezi sebou černý kámen, velký přibližně jako moje hlava. Určitě to jsou oni! proběhlo mi tehdy mozkovnou a já jsem věděla, že mám pravdu.
Když byli hotovi se svým proslovem, ta žena se sklonila a políbila ten kámen. Jestli čekáš, že následoval nějaký velice efektivní dějový prvek, musím tě zklamat, nestalo se vůbec nic. Tedy nic viditelného. Žena potom položila kámen přesně doprostřed chodby v Louvru a znovu se postavila. Chytila svého společníka za ruku a v tu chvíli byli pryč. Vzduch tam, kde před chvíli stáli, se jaksi nafialověle vlnil, podobně jako když v létě svítí slunce na silnici a nad ní je pak vidět levitující horký kyslík. Nic jiného po nich nezbylo.
Tedy kromě kamene, který stál přesně tam, kde jej dáma zanechala. Na zpravodajském kanále následovalo zběsilé blekotání hlasatelky a pak další záběry z Louvru, kde se policisté snaží přiblížit k tomu předmětu. Ovšem vždy, když byly jejich pendreky kolem pěti centimetrů daleko, se lehce zablesklo a je to odhodilo na podlahu. S trochou fantazie to vypadalo přesně tak, jako malý osobní štít, kteří nosili pouze ti nejvýznamnější a nejbohatší muži a ženy světa. Byly to malé kopie monster, které chránily celou Novou Evropu a podle zpráv kontinentální rozvědky i Ameriku, Asii a ostatní kontinenty samozřejmě s výjimkou Afriky, která, jak každý věděl, byla tou dobou zamořena radiací po tom výbuchu světových zbraní hromadného ničení. Když už jsme u toho – bez štítů by celé Město zamořily nebezpečné sluneční delta paprsky, přesně tak, jak se děje teˇd, když jsou štíty nefunkční.
Každopádně tehdy jsem z té zprávy v televizi byla pěkně vyděšená a můj stav tak měl trvat ještě několik dní. Abych byla přesná bylo jich šest – přesně tak dlouho Evropa potřebovala, aby pochopila, že nemá šanci. Paní Ellis a Darmoděj – jak jsme se později dozvěděli, že se jmenují – rozšířili neléčitelný virus, který byl ve své podstatě naší zhoubou i spásou. Dělal mezi námi všemi čistku, vybíral pouze ty nejlepší jedince a to velmi bolestivou a dlouhou cestou. První oběti byly ještě následujícího rána, ale ty poslední umřely až za deset let. Tak dlouho trvala první fáze toho viru a věř mi, nikdo z nás to neměl lehké, když jediným lékem byla odevzdanost. Nebo sebevražda.
Tuším, že poslední obětí byl nějaký stařík na Balkáně. Pak přišla ta druhá fáze, a pokud to tak lze vyjádřit, ještě horší než ta předchozí. Dělala z nás všech zrůdy, prožírala naše těla skrz naskrz, plnila nejhorší a nejtemnější přání našich zvrácených částí podvědomí, vybírala naše nejlepší schopnosti a převracela je do úplně jiných směrů využití a přizpůsobovala tomu naše tělesné schránky i psychického ducha. Všichni kdo přežili i tu druhou část mají nějakou speciální schopnost kolem které se točí celé jejich – naše – existence. A abych nezapomněla ze všech se stali téměř nesmrtelní; nejsme schopni zemřít pomocí nemocí či stáří, ale vůči roztrhání těla nebo vykrvácení samozřejmě imunní nejsme.
A pak jsme postupně jeden po druhém ztráceli své vlastní vědomí, ovládaly nás pudy a instinkty našich nových těl, třískaly a mlátily s námi o zdi naších bývalých životů jako to s dětmi dělala puberta. Nepamatuji si z toho mnoho a ani si to nepřeji. Kdo ví, co bych za tou černou dírou ve svém životě objevila. Bylo to všechno tak zamlžené, dokud nepřišel On.
Abys mi rozuměl, byl to syn Paní Ellis a jejího špinavého Darmoděje, původců té nákazy. Z nějakého důvodu se narodil dospělý a s plnou genetickou pamětí svých rodičů a co je ještě zajímavější, vzepřel se svým rodičům a snažil se odčinit to, co oni napáchali. Bohužel ten proces se musel u každého jednotlivce provést o samotě v průběhu několika dní obrovského úsilí. Než Ho stačili najít a zničit, trvalo jim to jen více než rok. Udělali mu pomník uprostřed městského centra a uložili do něj ostatky, které už se nikdy nezrodí, aby znovu pomáhaly.
Za tu dobu, co byl naživu, stihl jen něco kolem stovky případů, které byly pro onen doslova obřad nejslibnější. Těm se říká Probuzení a já jsem jednou z nich. Od té doby, co jsme prohlédli své tehdejší zaslepení se snažíme naučit se, jak co nejlépe ovládat své schopnosti a co nejlépe poznat všechno, co se týká těch dvou odporných stvoření společně s tím záhadným Černým kamenem, který se zdá zdrojem jejich síly. Naše zkoumání už trvá dva a půl tisíce let, stejně dlouhou dobu, jako je zde Paní Ellis a Darmoděj, plus mínus dvacet let průběhu nákazy a padesát před příchodem jejich Syna, ale co to je v porovnání s takovým časem?
Už dlouho jsme čekali, než se stane něco, co uvede naší činnost do pohybu, něco, co odstartuje to, o co se hodláme snažit – osvobodit Město od těch dvou zvířat a snažit se udělat něco dobrého, lepšího, změnit celý tenhle shnilý svět. A já si myslím a jsem si jista, že to všichni ostatní cítí stejně, že ty jsi to něco, ta náhlá akce, která nás vytrhne – a už vytrhla – z dřímoty. Ty jsi ta změna, ten léčitel, který nás dá všechny zpátky dohromady, do časů, kdy Nová Evropa byla plná života Města.
Proto ti budu říkat Javelin, stejně jako se jmenoval syn Paní Ellis a Darmoděje. Nechˇt nám přineseš stejné uzdravení.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
88.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 37 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
