» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140103

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28984 příspěvků, 4549 autorů a 303372 komentářů :: on-line: 1 ::

:: Tisíc dalších příště ::

Ada Mišková	publikováno: 28.11.2007, 13:59

Jeden z mých prvních experimentů...


	Tak mě teda pustili. Už na začátku jsem tvrdila, že to nezvládnou držet mě tam a klovat do mě, že se vzepřu, a tady to mají. Obtiskla jsem se už? Tak nevím, mám to zkusit, nebo to mám vzdát? Před obchodem stál kočárek, dítě řvalo. Podle hlasu to byla holka, tak tě vítám do života a nezapomeň se bránit, až si pro tebe přijdou. Kousej a kopej nohama. Nedej se jako já. Maminka vyšla ze dveří a divně na mě koukla. Odbrzdila kočár a rozjela se k papírnictví. Jde to na mě tak vidět, nebo co? No dobře, tak jsem zdrhla, a co má bejt. Oni by to bejvali sami nevydrželi a řekli by mi: Hele, tak di, utikej. Huš! Oni i jinak byli celkem hodný, teplý jídlo, každej tejden čistý ponožky, voda přímo z kohoutku. Jen kdyby mě tak nehlídali. Člověk si nemoh ani zapálit cigaretu, aby u toho nebyl jeden z nich. A dnes ráno se probudím, dveře otevřený, klíč v zámku, a oni pryč. Zmizeli. Takže to vlastně ani nebyl útěk, to oni schválně, chtěli vědět, co budu dělat, když se tohle stane, no a já teda vyšla ven. Tak krásnej den jsem ještě neviděla! Zahrada obsypaná létem, tráva až do pasu, stromy šuměly jako ještě nikdy. Prošla jsem kolem nich až na silnici a chvíli se rozhlížela. Nalevo stála bouda, v oknech žaluzie, napravo potok, akorát na jeden krok. Vyhla jsem se boudě a sledovala silnici. Šlo se mi parádně. Nohy nebolely, teda nejdřív jo, ale když jsem našla u cesty tu paní a sundala jí boty, už to bylo dobrý. Spala, tak je nepotřebovala. Navíc město nebylo daleko. Hned u prvního obchodu jsem se zastavila. Kručelo mi v břiše, a tak mě napadlo, že v tašce u mimina v tom kočárku najdu něco k snědku. Kromě plen tam ale nic nebylo, a teprv pak mě napadlo, že kdyby už měli nakoupíno, nestáli by před krámem. Když maminka ujížděla, vyběhla jsem za ní. Nedalo mi to. „Paní, počkejte!!! Nechci, abyste si o mně myslela…“ Kočárek zpomalil, žena se ohlédla a zamračila se. „Musíte tak řvát, ženská? Malá usíná, prosim vás.“ „No jo, pardon, já jen, abyste si nemyslela-“ „Co?“ „No, že jsem vám ji chtěla vzít. To totiž neni žádná pravda, víte?“ „No dobře, jak řikáte.“ „Ale bála jste se, že?“ „To víte, že jo, člověk dneska nikdy není dost opatrnej.“ „A paní?“ „Hm?“ „Měli rohlíky?“ „Ještě teplý a měkoučký.“ „To je dobře.“ Maminka se usmála, opřela se do kočáru a pokračovala v cestě. „Jenže stojí dvě koruny,“ vzdychla jsem, když zajížděla za roh papírnictví. Vrátila jsem se před obchod. Sklo výlohy pálilo a dveře se co chvíli otvíraly a pouštěly mi do vlasů vítr. Tak mě teda pustili, ale co z toho vlastně. Člověk baží po svobodě, ale pak neví co s ní. Má jí najednou moc. Je to, jako bych se znovu narodila. Nic nevim, nic neumim. Jen cucat prst a doufat, že tak zaženu hlad. A kde je máma, aby mi dala jíst? Z obchodu to vonělo všelijakým jídlem. Cítila jsem salám a za chvilku povidla. Obracel se mi ze všech těch vůní žaludek, nadával, že chce taky ochutnat, ale já mu to dopřát nemohla. Možná jsem utekla, ale zloděj vlastně nejsem. Ty boty jsem si půjčila. Přišel pes a počůral mi je. Staroch, co ho vedl, se ani nezastavil, jen sklopil hlavu níž, kam až mu to dovoloval jeho hrb. Ze dveří to zase zafoukalo, trochu jsem tomu ucukla. Neměla bych si dřepnout na zem a natáhnout ruku? Sklopit oči jako ten chlap a dělat, že mě mrzí, že nemám co jíst? Ale ono mě to nemrzí, jen mi to brání jít dál. Bojim se, abych došla, ono je to ještě docela daleko. „Slečno? Čekáte na někoho?“ Lekla jsem se. „Já?“ „Ano, vy. Promiňte, ale mohla byste trošku dál, víc na stranu? Víte, stojíte přímo u vchodu a ono se nám to potom furt otvírá a strašně to luftuje.“ „Ale samozřejmě. Nezlobte se. – Nemáte dvě koruny?“ „Cože to?“ „Dvě koruny.“ „No dovolte!?“ Žena v bílém plášti zalezla zpět k jídlu. Asi jsem jí vylekala, jako tu maminku. Ta se ale aspoň usmála, snažila se předstírat, že jí nevadí můj vyraženej zub a košile s utrženým límcem. Rozhodla náhoda. Nemá cenu tu čekat, že mě napadne způsob, jak s grácií pronést dva rohlíky. Cestou si utrhnu jabko. Nebo najdu borůvky. Sakra, co je vlastně za měsíc? Červenec? Kolem cedule s přeškrtnutým názvem města jsem proběhla. Nechtěla jsem vědět, kde se to ke mně tak chovali. Mám snahu udržet si jen ty nejpěknější vzpomínky. Už odmalička, jako tehdy, když jsem dostala knížku, co neměla stránky. Ty desky byly krásný, malovaný zlatem. To stačilo. Je příjemné domýšlet se obsahu, každý den nový příběh, jiné dobrodružství. Už si vlastně nepamatuju, že jsem brečela jak želva, protože jsem nevěděla, co se stane Zlatovlásce. Vzpomínám si jen, že pak se jí událo tolik věcí, co by vystačily na dva životy. Pravá bota mě tlačila do paty. Zkoušela jsem si povolit tkaničku, pak jsem jí úplně vytáhla, jenže to nepomohlo. Chvíli jsem kulhala, nakonec jsem se ale vyzula a skákala jen po levačce. Tak mě potkal hlemýžď. Coural se šikmo přes silnici, slinil si pod nohu. No vidíš, kamaráde, jak jsme dopadli. Každý jen s jednou nohou, jenže ty máš aspoň střechu nad hlavou. Stačí se zastavit a stáhnout. A já? Brzo bude tma. Ten dům na sebe nenechal dlouho čekat. Stál uprostřed kukuřičného pole, kukuřice volala. Snědla jsem, co jsem mohla, a v noci nemohla spát. Trápila mě běhavka. Dveře držela petlice bez zámku, všude prázdno, v místnostech kromě myší a pavouků jen ozvěna. Mluvila jsem sama k sobě, zpívala s ní dvojhlas. Každou chvíli jsem vybíhala za dům do pole, abych si ulevila, pak mě to ale přestalo bavit a pustila jsem to do kouta druhý cimry. No co. O půlnoci mě probudil kostel. Možná to byl budík někoho, kdo přišel na noc stejně jako já, ale znělo to jakoby z velké dálky, dutě a rozmazaně. Navštívila jsem svůj koutek a posadila se pod okno. Voněly břízy. Noc se bála ztmavnout, nebo tak zářily hvězdy. Kroutila jsem hlavou co to dalo, neviděla jsem ani jedinou, přesto jsem ale cítila jejich odraz v očích. Hřály. A tak mě zastihlo ráno. Tma se stáhla jako škraloup lžící, opačný proces – z kakaa mlíko. Dala bych si cornflakes, napadlo mě hluboko. Nasypala bych je do misky a zalila dnem. Požila bych ranní, čerstvé světlo. Jenže jsem neměla nádobí. Naposledy jsem si přidřepla a vyšla do pole. Kukuřice po mně vztahovala dlaně. Musela jsem zavřít oči a hmatat před sebou rukama, abych se vymotala na silnici. …A ztratila jsem směr. Měla jsem dům včera nalevo? Šla jsem za sluncem, nebo mě hřálo v zádech? Na které straně stromů rostl lišejník? Střihla jsem si kámen nůžky papír, pravačka to vyhrála. Otočila jsem se za ní a vykročila. Za pár hodin jsem míjela ceduli, nevěnovala jsem jí ale pozornost, dokud jsem neviděla obchod, před nímž stál kočárek, paní v bílém plášti zametala chodník před vchodem. Ve výloze nápis – sleva rohlíků. V kočáře řvalo dítě, podle hlasu to byla holčička. No, maličká, takhle to teda chodí mezi námi děvčaty. Neboj, já vím, že v tašce hlídáš mamince jen plínky. Žena v plášti přestala šmrdlat koštětem, nasedla na něj a uletěla. U stromu ležela jiná, bez bot, díru na palcích obou ponožek. Prošoupala si je, nebo jí je prokousaly krysy? Vrátila jsem jí levou, pravá dávno zemřela u cesty. Snad mi odpustí, ale může přece ještě skákat. Nic to není. V zahradě na mě už čekali. Chytli mě za ruku a pohladili po tváři. „Ještě chceš utíkat, nebo ti tohle stačilo?“ Usmála jsem se. Ještě mě neobrátili. Ještě jsem se neobtiskla. Co na tom, že ačkoliv příště zahnu na druhou stranu, dostanu se k témuž krámu, k téže ženě a kočárku. Důležité je, že jsem si jistá, že nějaké příště bude. Napořád. Svoboda není totéž, co volnost. Je nejistá jako každý stav. Holčičko, nenech se chytit a pohladit, smrskne se ti svět. Nebude žádné kam ani odkud, bude jen tisíc dalších příště. A to je škoda.


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 38		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Thomas	18.07.2008, 14:52:29

Odpověď na příspěvek od uživatele: Thomas* ze dne 18.07.2008, 14:36:41* No musim si "tě" přečíst celou :)), protože tvoje díla se mi fakt líbí


ze dne 18.07.2008, 14:58:44
Ada Mišková: No, já bych hned nemluvila o "dílech", ale beze všeho, bránit ti nebudu, spíš naopak.... 8))))

Thomas	18.07.2008, 14:36:41

No musím opět zkonstatovat, že máš velmi přínosné myšlenky a mě se dost líbí. Nádherně je vykresluješ, ale ještě zajímavější je, že se jimi zabýváš... to dneska moc lidí nedělá :) a když se kouknu níž, shledávám, že si to myslí víc lidí :)


ze dne 18.07.2008, 14:40:30
Ada Mišková: Díky moc. Jsem vždycky moc ráda, když se objeví komentář u věcí se starším datem, a navíc ještě takhle pozitivní! Člověk se rád stává "oblíbeným" 8))))

JAB	15.03.2008, 10:53:18

Barvy cituplna rozkreslené perem básnířky a něhy. Snad jen nesouhlasím, že je škoda těch příště. Vždyť právě v tom je naše štěstí.

jackiesparrow	15.12.2007, 20:58:58

Něco tak nádherného, plného citů, jsem dlouho nečetla. Líbily se mi metafory, které si v textu použila. Takové jako: Tma se stáhla jako škraloup lžící,... jsem v životě neslyšela. Dokázala si napsat něco tak zvláštního, že by i někteří slavní autoři mohli od tebe čerpat nápady. Děkuji za milé počtení.


ze dne 17.12.2007, 16:49:58
Ada Mišková: Za podobný komentář se nedá poděkavat, protože i to by bylo málo.... 8)

čuk	03.12.2007, 18:23:20

Odpověď na příspěvek od uživatele: čuk* ze dne 01.12.2007, 19:13:38* Díky. Ale pro mou vlastní potřebu a poučení bych rád věděl, zda jsem se alespoň trochu strefil a samozřejmě co tím autor chtěl říci ( dá-li se to někdy určit)


ze dne 03.12.2007, 18:31:24
Ada Mišková: Vpodstatě se nedá nesouhlasit, všechno, co říkáš, tam určitě je. Jen ta jednonohost je nepřesná - ztotožňuje se s hlemýžděm, neboť skáče jen po jedné noze (ztratila botu). Tím mělo být naznačeno, že i jednoduché problémy lze řešit absurdně, složitými cestami. Žena (dívka) chodí v kruhu - má jít o jakousi metaforu jejího života, v němž je svázaná, upoutaná každodenní rutinou, která je pro život ženy v dnešní době stále ještě příznačná. Možná i jistá asociace na vztah k jinému člověku, který ženě bere potřebnou volnost. Myslím, že klíčově - a přesto stále mnohoznačné - jsou poslední řádky psané kurzívou.

čuk	01.12.2007, 19:13:38

Zajímavé vyprávění s možností opakování. Děvče ještě ne zcela mentálně vyspělé (nebo ještě nevložen algoritmus děvčete -až se místy zdá zaostalé- to plyne z narážek) Setkání s hlemýžděm ukazuje, že si vypravěčka myslí, že je jednonohá. Moc se mi líbilo svou uvolněností, a místy absurdní metaforičnosti v kombinaci s pěkným realistickým detailem


ze dne 03.12.2007, 18:16:31
Ada Mišková: Jako tradičně Ti, čuku, děkuju za zajímavý rozbor a za čas, který jsi mi věnoval... Myslím, že podobné texty přímo vybízejí k vlastní interpretaci, která nemůže být nikdy chybná, a proto se k té tvé přímo vyjadřovat nebudu, neboť by to nemělo žádnou váhu. Děkuju Ti za zastavení...

Selket	29.11.2007, 16:16:48

Líbí se mi. Čtivé a dokonale vtíravé - samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Nic tak nedonutí k přemýšlení jako dobře "vtíravý" text A to se mi líbí!! ...1


ze dne 29.11.2007, 16:20:36
Ada Mišková: 8) V tom případě jsem ráda, že jsem se tak pružně vetřela... Díky.

Maura	28.11.2007, 21:57:45

Citlivě pojato. Moc se mi to líbilo. Ráda ti dám za tvou poídku nejvyšší ohodocení a dík za zážitek. M.


ze dne 29.11.2007, 19:54:28
Maura: Jsi opravdu dobrá, v tom jsi se předvadla. Možná, že časem začneš psát poutavé povídky, které si ráda přečtu. Máš to v sobě. Ahoj, Ado.


ze dne 29.11.2007, 11:46:23
Ada Mišková: Děkuju, Mauro. 8)

Šíma	28.11.2007, 16:52:27

Začetl jsem se a pak přišel konec, už? Bylo to lidské a o lidech i zvířatech a o tom, jak tu žijeme. S tím hlemýžděm Couralem na tom asfaltu, to mě rozesmálo! No, já být jím, tak tam neparkuju, lidi jezdí jako prasata a na hlemýždě se nedívají! :-D Konec byl trochu absurdní, ale krásný! Za Jedna.


ze dne 28.11.2007, 16:59:33
Ada Mišková: Beru počítač do rukou a při četbě tvého komentáře tančím po pokoji 8) Dovol, abych teď ohodnotila já tvůj názor: autorka si myslí, že je excelentní a naprosto pravdivý (skromný úsměv)!!!!

Redrum	28.11.2007, 13:59:40

Nějak mi to připomnělo Franze Kafku. Asi tou rozervaností, jakou jsem pociťoval při čtení. Je to dobře rozepsaná myšlenka a experiment se zřejmě podařil.


ze dne 28.11.2007, 14:17:36
Ada Mišková: Já nemám slov...opravdu jsi mě potěšil, to vzdálené přirovnání (byť ho chápu s dostatečnou rezervou, samozřejmě) mě povzneslo do nadoblačných výšin. 8) Díky ti.