|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Ocel a led ::
 Gandalf |
publikováno: 25.11.2007, 20:52
|
| Antarktida, pobřeží ostrova Jamese Rosse – polární stanice Arctica. |
| |
|
|
„Julie?“
„Jsem u tebe, nemusíš se bát.“
„Zdá se mi to, nebo se dnes mírně ochladilo?“
„Nezdá, je to tak. Ale jen o půl stupně, to bude v pořádku.“
„Bojím se, Julie. Bojím se toho, že se to stane.“
„Čeho se bojíš, Tome?“
„Tmy. Bojím se tmy a všudypřítomného chladu. Neskryješ se před nimi.“
„Zvládneme to, Tome. Spolu to zvládneme, uvidíš.“
„Děkuji, že jsi zůstala, Julie.“
„Nemáš zač, Tome.“
„Julie?“
„Ano? Chceš se napít?“
„Ne, ne, to ne.“
„Copak se děje?“
„Už to začalo, Julie.“
„Co, co začalo?“
„Přeměna.“
„O čem to mluvíš?“
„Neměla bys to vidět, Julie.“
„Tome?“
„Raději odejdi. Jsi jediná, koho mám. Nechci tě ztratit.“
„Já ti nerozumím. Jaká přeměna? Co se to s tebou děje?“
„Julie?“
„Tome… prosím…“
„Otevři, prosím, šuplík v mém stolku a podej mi to, co tam najdeš.“
„Který, Tome?“
„Ten vlevo.“
„Ten? Ale je tu jen tužka a nějaký sešit.“
„Ano, to je ono. Podej mi to.“
„Tady – chceš i tužku?“
„Ta nebude třeba.“
„Je ti dobře? Jsi celý zpocený. Nemáš horečku?“
„Nemám… nemám čas, Julie.“
„Čas? Na co?“
„Na život…“
„Tome…“
„Tohle, tohle je deník, který jsem si vedl už od příjezdu na stanici. Znamená pro mě hodně, ale v porovnání s tebou je jen pouhou vločkou v letním žáru.“
„Začínám se bát, Tome.“
„Neměj strach. Ty nesmíš mít strach, Julie. To je totiž to, po čem oni touží.“
„Oni?“
„Otevři ten sešit a začni číst. Nemáme moc času. Pak budeš muset odejít.“
„Proč?“
„Neptej se, prosím. Jen čti.“
„Je – je toho tam hodně.“
„Čti jen to, co je podtrženo. Ostatní teď není důležité.“
„Dobře.“
„Věřím ti, Julie.“
„Opravdu jsi v pořádku?“
„Ano… zatím. Teď, prosím, čti.“
…pátek, dnešní snídaně byla hrozná. Snad nejhorší za ty tři měsíce, co tu jsem. Nechávám si to však pro sebe, jelikož dnes vařila Julie…má sladká Julie…
„Tome?“
„Promiň, bál jsem se ti to říct.“
„Ty sis to podtrhnul?“
„Nešlo o snídani, Julie. Šlo o to, co jsem cítil, když jsem jedl. Už to bylo ve mně.“
„Co?“
„Čti dál. Prosím.“
…začínám mou Julii podezřívat, že se dnes nevyspala nejlépe. Oběd byl ještě odpornější. Jakoby se proti mně všichni spojili, přidávali si a pochvalovali Julii ten výborný oběd. Raději jsem mlčel a hrál žaludeční nevolnost. S obavami vyčkám na večeři, kterou snad připraví někdo jiný…promiň, má Julie, kdybych jen věděl, jak projevit své city k tobě…má tajná lásko s pomněnkou v očích…
„Tome…“
„Neříkej nic, prosím. Teď ne. Čti dál…“
…je po večeři. Všichni už jsou ve společenské místnosti. Všichni až na jednoho – mě. K mé radosti připravoval večeři John, takže jsem se těšil na ten výborný požitek. Jak jsem se mýlil. Okamžitě po pozření prvního sousta se mi zvedl žaludek a musel jsem utéct od stolu. Ještě teď se mi třesou ruce a nohy, jaký to byl ošklivý pocit. Celé tělo se vzepřelo a jakoby se chtělo obrátit naruby – vše, co je uvnitř, chtělo ven. Už je mi jasné, že to v jídle není. Něco se děje a děje se to v mém těle. Musím na vyšetření…
„Tome, teče ti krev!“
„To je v pořádku, Julie. Namočíš mi ten kapesník? Hned to přejde.“
„Tohle se mi nelíbí…“
„Julie, prosím…“
„Tady.“
„Jsi hodná. Teď pokračuj.“
…doktor Hub mi příliš nepomohl. Rozbor krve nic neukázal a žaludek mám prý také v pořádku. Dostal jsem nějaké léky na stres a nevolnost – vyhazuji je do koše. Nikdy jsem neměl důvěru v ty barevné pilulky. Nikdy jsem nevěřil obchodníkům se smrtí v bílých pláštích. Dostanu se z toho sám. Spánek pomůže, vždy mi pomáhal…
„Ukaž, už je celý od krve. Přinesu čistý.“
„To je v pořádku, přestalo to. Občas se mi to stává.“
„Jak myslíš.“
„Čti, Julie.“
…sobota, ráno jako každé jiné. Probouzí mě nepříjemný chlad, a tak jdu hned pod sprchu. Horká sprcha, to je jediná má droga. Mohl bych pod ní strávit zbytek svého života. Dnes jsem si sprchy moc neužil. Jakmile se horká voda dotkla mé hlavy, nastartovala nespočet obraných reakcí v podobě ostrých, tepajících bolestí po celém těle. Tohle nebylo normální. Bál jsem se, že to bude mít nějakou spojitost se včerejškem. Bál jsem se jít znovu za doktorem. Nakonec jsem ten strach přemohl…
„Tome, proč jsi mi o tom nikdy nic neřekl?“
„Já… bál jsem se, Julie. Bál jsem se, že tě ztratím.“
„Mohlo se ti něco stát.“
„Už se stalo. Čti, prosím, dál.“
…ještě teď sedím s otevřenou pusou a nemohu uvěřit tomu, co mi řekl doktor Hub. Udělal několik testů, ale bez výsledku. Vyšetřil mě pohledem i hmatem. Nic. Nakonec mi pro jistotu chtěl udělat rentgen hrudníku, aby vyloučil nějaké vnitřní zlomeniny. V momentě, kdy zapnul přístroj, aby do mě vpravil rentgenové záření, projela mou nohou tak prudká bolest, že jsem kleknul na kolena a zakřičel. Namísto hrudníku měl doktor rozmazaný snímek mé hlavy. Nešťastná náhoda tak odhalila mrazivé tajemství – dvanáct centimetrů dlouhý kovový předmět v mé hlavě…
„Co je to?“
„To se brzo dozvíš. Pokračuj, Julie.“
„To mi to nemůžeš říct?“
„Prosím, čti dál.“
…středa, dnes jsem přišel kompletně o zrak. Stále přemýšlím nad tím, jak se ta věc ocitla v mé hlavě. Ani doktor Hub nedokázal vysvětlit, jak mohu žít s kovovým předmětem, který zasahuje polovinou své délky do mozku. Jen je jisté, že nechutenství a bolesti, nyní už i ztráta zraku, zcela jistě souvisí s tím, co mám v hlavě. Všichni se o mě bojí, ale já jim tu jejich falešnou tvář nevěřím. Snad jen mé sladké Julii, stojící po mém boku častěji, než by si sama přála. Byl to osud? Začíná se ochlazovat…
„Tome, já už to nevydržím!“
„Julie, ještě chvíli. Už jen pár řádek. Prosím…“
„Tome…“
„Prosím.“
…pátek, s konečnou platností se dnes všichni shodli na tom, že budu převezen na kontinent a transportován do vojenské nemocnice, abych podstoupil náročnou operaci, jež možná zachrání můj život…možná…tak takovou jsem dostal naději. Vím vše. Natolik mi ještě mozek neochrnul, abych si nespočítal, že jedna a jedna jsou dvě – že se mě chtějí co nejrychleji zbavit, především pak zodpovědnosti za můj život. To jim nevyjde, o to se už postarám. Jsou to lháři, loutky co si navzájem tahají za nitě. Celé to tady je jedna velká maškaráda… jen Julie, má sladká láska, ta jediná je nahá a bez přetvářky. Společně zůstaneme, společně zemřeme. Jako chladná ocel pohřbená v ledu, který neroztává…
„To ne...“
„Julie? Kam jdeš, Julie!“
„Jsi nemocný, Tome!“
„Julie! Vrať se!“
„Vždyť si je všechny zabil! Tvá chorá mysl z nich vysála všechen život. A teď se obrací na mě…“
„Julie, nesmíš se bát. Oni chtějí, aby ses bála, lásko.“
„Oni?“
„Obchodníci se smrtí, Julie. To oni nepřejí naší lásce!“
„Nešahej na mě!“
„Julie, prosím. Musím ti ještě něco říct.“
„Už mi raději neříkej nic.“
„Ta ocel, co ji mám v hlavě. To jsem udělal já.“
„Proč proboha?!“
„Sama si to přála, sama mi to řekla. Na nejvyšším vrcholku Ellsworthova pohoří, když jsme zkoumali ten kráter, Julie. Tam mě oslovila a chtěla, abych ji snesl dolů, sem k nám. K nám dvěma.“
„Blázne, co jsi to přinesl za věc?“
„Pomohla mi zbavit se strachu, Julie. Strachu z ostatních. Strachu z toho, že ti nedokážu říct, jak moc tě miluji. Ona je tím, co nás spojilo dohromady.“
„Pak si žij s ní… navždy!“
„Julie!“
„Proč je zamčeno? Kde jsou klíče!“
„Julie.“
„Tome, nepřibližuj se ke mně… dej mi ty klíče!“
„Už to začalo, Julie. Varoval jsem tě, teď je pozdě.“
„Prosím, nechej mě jít…“
„Ocel a led, Julie. Spolu navěky.“
„Bojím se tě, bojím se… Tome.“
„Lásko, strach je to, co brzo opustí tvou mysl. Já… já ti pomohu.“
„Ne!“
„Spolu… navěky.“
„…“
„Ochladilo se…“
Doktore! Doktore! Na dvacítce máme hlášený úraz, pacient krvácí z nosu…Ano, je to Tom Ellsworth, má zvýšenou ostrahu na pokoji. Mám mu dát další sedativa? …Dobře, převezu jej na sál, zřejmě si ten blázen zase strčil do nosu lžičku. Jdu tam, nemusíte mít starost, doktore Hube.
„Tome! Zase porušuješ pravidla? Pan doktor se bude zlobit a nevím, co by na to řekla sestřička Julie, kdyby tě takhle viděla…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 50 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
