obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Yár Fenumë - 1 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 27.11.2007, 5:30  
Tak dnes zde máme část osmnácti dílného příběhu o Dračích elfech. Chci svými příběhy poukázat, že i když jsou elfové nesmrtelní a velmi vznešené bytosti k tomu, mají též svá trápení, bolesti, lásky a takové ty problémi, jako normální lidé. Též se mezi nimi mohou najít výjimky, které potvrzují pravidlo , takové ty černé ovce, jejichž chování zrovna moc elfsky nevypadá.

Předmluva:
Nu, a já vám tentokrát budu vyprávět o životě a osudu dětí krále Darnela, jeho ženy dračí princezny Dalian. Jejich třech dětem se od narození říkalo Yár Fenumë – Dračí krev či děti Dračí krve, protože v jejich žilách krom elfské kolovala i krev Dračího národa.
Mé vyprávění se týká jejich prostředního dítěte. Takže vám přeji hezké počtení a doufám, že se příběh bude líbit.
 

Yár Fenumë - Dračí krev.



I. - Božská pomoc.


Nebeské zahrady jsou zvláštní místo, kam nikdy žádná lidská bytost nevstoupila a nevstoupí, neboť je to domov bohů.
Krásná žena s rusými vlasy, oděná do lehounkých duhově zelených šatů, procházela mezi keři z načechraných obláčků a kolem krajkově jemných květin z mlhy. Cestička se proplétala bílými mráčky a vedla ji k postavě v bílém hávu, která seděla na oblačném trůnu. Nacházela se jen kousek od ní, když se ozval hlas, z něhož nešlo usoudit, zda mluví žena či muž.
"Co tě k nám přivádí, naše milovaná dcero?"
"Buď pozdraven, nejvyšší. Ty, jenž jsi náš stvořitel, náš otec i matka, náš Osud," pozdravila žena a uctivě před ním poklekla.
"Povstaň, dcero," vyzval ji.
Žena uposlechla, vstala, narovnala se a zahleděla se do bezvěké tváře svého stvořitele.
"Oč nás chceš požádat, Ladérian? Čteme ti v očích, že máš na srdci prosbu."
"Čteš správně, nejvyšší. Ano, mám žádost."
"Tak nám pověz, co tě trápí?"
"Ty víš, Osude, že nikdy neporušuji tvé zákony, ale dnes tě chci poprosit, abys mi dovolil zasáhnout a pomoci jedné elfské bytosti."
"Víme, o kom mluvíš, vždyť známe osudy všech lidí, elfů i ostatních tvorů a bytostí."
"Proto tě žádám, otče, smiluj se nad tou nebohou, nevinnou dívkou a dej mi svolení jí pomoci."
"Proč bychom to měli učinit?"
"Copak nemáš v sobě kousek citu?" vyčetla mu.
"Cit, to není nic pro nás. My nesmíme nic cítit. Jsme bůh, Osud, a ten se citem neřídí," odvětil jí na to.
"Jak to můžeš říci? Je ti snad lhostejné, co s ní bude?" zeptala se pohoršeně nad otcovou necitelností.
"Vždyť je to též jedno z tvých dětí. Ta elfka nikdy nikomu neublížila a teď trpí. Skoro denně tě žádá, abys ji ušetřil dalších strastí a bolesti. Ty ji však nehodláš vyslyšet. Pokud má zemřít, tak přetrhni nit jejího života, skonči to, a dovol jí odejít ze světa. Má-li však dál žít, povol mi ji vysvobodit a dostat ji co nejdál od těch, kteří jí nyní tak moc ubližují."
"Máš nesmírně dobré srdce, Ladérian. Jsme pyšní na to, jak svědomitě pečuješ o své svěřence a dbáš o jejich duše. Máš pravdu." Na okamžik se odmlčel a pak pokračoval. "V jejím osudu ještě není psáno zemřít, proto nit jejího života bude dál spřádána."
"Smím jí tedy pomoci?" požádala ho.
"A když ti to nedovolíme?"
"Jsem odhodlaná a udělám to i bez tvého svolení, Osude."
"Jsi tvrdohlavá, Ladérian. Však to se nám na tobě líbí. Jsme rádi, že naše děti mají svůj vlastní úsudek, i když nás tím občas zlobí."
"Tak mohu?" zeptala se opět.
"Nu dobrá, dáváme ti svolení, aby si jí z nesnází pomohla tak, jak uznáš sama za vhodné." Pronesl Osud a varovně pozvedl prst. "Vysvoboď ji, ale nic víc. Zakazujeme ti ji léčit. To už musíš přenechat jejímu osudu."
Souhlasně přikývla. "Děkuji ti, otče."
"Nemáš zač, Ladérian. A teď jdi, dcero," posunkem ruky jí dal najevo, že má odejít pryč. "Máme ještě něco na práci."
Ladérian se poklonila a poté poslušně odkráčela skrze oblačné keře.

* * * * * *

Tma, černočerná tma, nic víc. Žádná okna, co by dovnitř přiváděla světlo. K tomu všudy přítomný chlad silných kamenných zdí, podlah a stropů. Ve vzduchu byl cítit nesnesitelný zápach hniloby, zatuchliny a síry. Žádný normální člověk ani elf se tu nemohl pořádně zhluboka nadýchnout. Obzvlášť pro elfy to zde bylo velmi nepohodlné. Trpěl tu jak jejich citlivý nos, tak i uši a zrak. Tak odpudivé místo, jako byly kobky v pevnosti Krul v Černostínových horách, si umíte jen stěží představit. Byly vyhlášeny za ty nejodpornější, nejnehostinnější žaláře, co kdo znal. Byly to malé uzavřené místnosti s vrzavými dřevěnými pryčnami a se shnilou, páchnoucí slámou místo podestýlky. Ze všech cel, za těžkými okovanými dveřmi, bylo slyšet chrastění, dunění, dupání, kvílení, chrchlání, úpěnlivý nářek a žalostné bědování.

*

Těžké dubové dveře jedné z cel se se zaskřípěním otevřely a do neútulné kobky pronikl proužek mihotavého, nažloutlého světla, který vrhala louč z chodby. Dva neohrabaní skřetí strážci mezi sebou něco bezvládného táhli. Vězeň se nevzpíral, protože na odpor neměl sílu. Skřeti prošli dveřmi vlekouce své lehké břemeno, neboť postava byla velmi vyhublá, téměř vychrtlá na kost. Nadzvedli ji a pak hodili na zem v cele. Na chladné podlaze přistálo, jako pytel brambor, ochablé tělo jakési bytosti zahalené do úplně rozcupovaných šatů. Jakmile postava dopadla na studené dláždění, z úst jí uniklo velmi žalostné heknutí a bolestné zasténání.
"Chrr. Haha. Chrr. Bolí tě to? Bolí? Chrr. To je dobře. Haha." Zakřenil se ohavný skřet.
Však bytost na to nic neodpověděla. Skřetí strážce přistoupil ke stvoření ležícímu na podlaze a nakopnul ho. Ozvalo se opět nesrozumitelné zaúpění plné utrpení. Postava se skrčila do klubíčka. Skřet si nakročil a vší silou ji nakopnul do břicha ,až ji ta rána přetočila na druhý bok. Bylo slyšet jen bolestné sténání.
„Elfská ušatice. Chrr. Ty odporný špičatý ucho.“ Posmíval se chrchlavě skřetí dozorce.
„Ty smradlavý hnusáku.“ Zasípala ležící postava z posledních sil.
Skřet ji opět kopnul těžkou botou, ale tentokrát do zad. Prohnula se, a kopanec ji obrátil čelem k trýzniteli.
„Měla by sis čuchnout k sobě. Chrr. Taky moc dobře nevoníš.“ Zachechtal se chrochtavě. "Není se čemu divit. Vzdoruješ už dlouho, ty smíšená elfská čubko z dračí krve, ale marně, tvá tvrdohlavost ti nepomůže. Haha. Náš pán z tebe jednoho dne ty věci, jež chce znát, stejně dostane. Vytluče je z tebe jako z mléka máslo. Chrr." Prohlásil skřetův chrchlavý hlas.
Sklonil se, popadl tu elfskou bytost za hnědé střapaté, špínou, potem a krví slepené vlasy. Zvedl její hlavu ze země, zaklonil jí ji do zadu a zašklebil se jí do ušmudlaného obličeje.
"Chrr. Dnes byl k tobě kníže přívětivý, elfská slečinko, ale zítra, ty elfsko-dračí bastarde, tomu tak už nebude. Cha, cha." Dodal se smíchem.
Pustil její nakrátko ostřihané vlasy, čímž hlava elfky opět klesla k zemi.
Když zaslechla slovo přívětivý, v mysli se jí vynořila vzpomínka na prožité mučení, které před okamžikem skončilo. Alespoň pro dnešek, na rány bičem, který upletly z kůže hada ostrokoha, jehož pokrývají drobounké a velmi ostré hroty. Takže při každém šlehnutí měla pocit, jako by se jí do těla zabodlo tisíce jehliček, na všechny ty údery a kruté bití, když byla za ruce a nohy připoutaná ke zdi, na lámání kostí, pálení žhavým železem, na ponižování a týrání, které doprovázela nesnesitelná bolest. Pokud tomuhle říkají přívětivost, tak to potom k ní byli přívětivý každý den jejího zajetí.
"Zítra ráno si pro tebe zas přijdu, ty elfí dračice." Skřet si zhnuseně odplivnul na podlahu vedle ní a ještě jednou ji nakopnul.
Vyšel ven z prozatím spoře osvětlené cely. Dveře se za skřet s ostrým skřípáním, které elfce doslova rvalo citlivé uši, a s nepřiměřeným třísknutím, zavřely a cvaknul zámek. Tím zmizel i ten trošíček světla, který na chvíli byl v cele. Kobka se opět ponořila do bezútěšné temnoty.
Elfka neměla sílu ani na to, aby se pokusila doplazit k pryčně. Zůstala ležet tam, kam ji hodily slizké ruce skřetů. Příšerná bolest jí projížděla všemi končetinami a svaly a měla pocit, že jí hruď drtí obrovský kámen. Tohle už dál nebyla schopná snášet. Po celou dobu toho trýznění jen mlčela a nanejvýš jí uniklo zasténání či syknutí a někdy pláč. Snažila se být statečná a věrná svému lidu, ale i kdyby nebyla, nemohla čarodějnickému knížeti prozradit, co chtěl vědět, protože to nevěděla. Nevzpomínala si ani na své jméno a už vůbec ne na věci, které chtěl Černý kníže znát. Jenže on jí to nevěřil, protože si myslel, že mu lže. Každý den ji mučily i těmi nejhoršími způsoby, že když ji přivlekli do její kobky, ocitala se na hranici života smrti. Však mocné kouzlo vládlo touto pevností. Večer málem umírala a ráno těsně po svítání se její tělo uzdravilo, aby mohla podstoupit další týrání své tělesné schránky i duše. Byla naprosto vyčerpaná. Neměla už ani touhu žít, jediné po čem doopravdy toužila byla smrt. Klid a vysvobození, kterého by tím dosáhla, ale nebylo v dohlednu. Zkroutila se do klubíčka a tiše chraplavě vzlykla.
"Bože, Osude, prosím, pomoz mi... Už nemohu... Ó Ladérian, vezmi si mě k sobě... Ušetři mě." Sípala roztřeseným hlasem.
Tělem jí projela další vlna bodavé bolesti, která jí vehnala slzy do očí.
"Prosím, smiluj se. Prosím, Ladérian smil...," poslední žádost již nedořekla, neboť vyčerpaná bolestí omdlela a upadla do bezvědomí.

*

Jen stěží se dá určit kolik času uplynulo od chvíle, kdy elfka upadla do bezvědomí. Jestli to bylo pár minut, či několik hodin, když se v cele z ničehož nic objevilo lehce nazelenalé světlo. Nejdřív by se dalo přirovnat k světýlku svatojánské mušky a pak se začalo postupně zvětšovat. Nakonec osvětlilo celou pochmurnou kobku a vystoupila z něj žena s rusými vlasy. Světlo dál zářilo a chvějivě se tetelilo. Tou ženou byla sama bohyně země Ladérian. Přistoupila k na zemi ležícímu tělu elfky a poklekla u ní. Pohladila ji po slepených vlasech a v očích se jí zračil soucit a lítost. Při pohledu na to zubožené křehké stvoření by se snad každému normálnímu tvoru sevřelo srdce žalem.
"Mrzí mě, že jsem nepřišla dřív, ale nemohla jsem. Promiň," omlouvala se bohyně, i když věděla, že elfka ji nejspíš stejně neslyší. "Teď jsem zde a pomohu ti. Sice tě nesmím vyléčit, ale přesto neměj obavy, tvá Yár Fenumë - dračí krev tě ochrání. Vezmu tě pryč odtud. Někam do bezpečí, kde už nad tebou nebude mít Černý kníže moc. Tam ti pomůžou a uzdraví tě."
Pak opatrně zvedla vyhublé a pomlácené tělo elfky do náruče. Kdo by to viděl, musel by si myslet, že ta dívka snad nic neváží, jak lehce ji bohyně zvedla, jenže tak to není. Bohyně stejně jako bohové mají obrovskou sílu, kterou používají jen tehdy, když je jí zapotřebí. Ladérian se postavila a i s bezvládným stvořením v náruči vešla do nazelenalého světla. Jakmile do něj vstoupila, světelný kruh se začal zmenšovat, až úplně zanikl ve tmě.

*

Stejný světelný kruh se objevil i v borovém lese, vzdáleném mnoho set mil od země Blackgeru, v níž leží Černostínové hory a pevnosti Krul. Tento les se nacházel v zemi jménem Vysočina. Ze světla vyšla bohyně a nesla stále v bezvědomí dlící elfku. Sehla se a pomalu uložila její tělo do měkkého mechu. Opět něžně pohladila slepené a nehezky ostříhané vlasy.
"Tady už se ti nic zlého nestane. Věř mi, tví zachránci přijdou brzy." Zašeptala slib ujištění. "Sbohem, dítě Yár Fenumë - dračí krve. Ještě máš před sebou dlouhou cestu, než nadejde tvůj čas. Využí ho, jak nejlépe to půjde. Sbohem."
Pak vešla do světelné aury a zmizela stejně tajemně, jako se objevila.
Začalo svítat a probouzel se nový den. Den naděje pro tu, jež byla mučena a pro ty, kteří pro ni dosud truchlili.

* * * * * *

Stejné ráno, však v pevnosti Krul, moc veselé nebylo. Když skřetí strážci ráno přišli pro vězeňkyni, aby ji odvedli do mučírny, zjistili, že kobka, ve které byla elfka uvězněna, je prázdná, a nastal šílený rozruch. Všichni se snažili přijít na to, jak se odtud mohla dostat a kam zmizela. Prohledávali celu po cele, každé temné místo v pevnosti, ale nic nenašli a nic nezjistili. Prostě jako by se vypařila. Skřetům by její zmizení nevadilo, kdyby nebyla tak moc důležitá pro jejich pána, čarodějného Černého knížete Hagora, jenž sloužil svému čarodějnickému veleknížeti Tanronovi. Skřeti se mezi sebou dohadovali, kdo to půjde knížeti oznámit, nakonec to zbylo na těch, kteří měli vězně hlídat.
Strážci vešli do sálu s malými, úzkými okny, kterými pronikalo jen velmi málo světla, a tak místnost osvětlovaly louče. Pomalu se přišourali s k muži v černém hávu, sedícímu na stroze vyřezávaném trůnu.
"Co tu chcete, vy smradlavé potvory?" Osopil se na ně nabroušeně Černý kníže. "Proč mě rušíte! Kde máte tu elfskou flundru? Proč jste mi nepřivedli tu elfskou míšenku?" otázal se a přejel skřety zlým pohledem, až se jim roztřásla kolena.
"No, chrr víte, pane..." chrchlal jeden ze strážců.
"Tak, co? Dovím se od vás, kde je má dnešní zábava?"
"No, ta elfice, ehm... Jak bych to jen chrr... Zmizela." Dodal roztřeseným nakřáplým hlasem druhý skřet.
Když to skřet svému pánovi oznámili, kníže se velice rozzuřil.
Muž se rozčíleně opřel rukama o opěradla křesla a hbitě se zvednul. "Cože si to řekl?" zahřímal zlověstně.
"Že zmizela, pane," zabručel skřet.
"Jak vám mohla utéct?" rozkřikl se na strážce. "V tom stavu, v jakém byla, by sama jen těžko někam odešla. Kdo jí pomohl?"
Skřeti jen nevědoucně pozvedli ramena a zas je spustili dolů.
"Prohledejte pevnost!" přikázal jim příkře.
"To už jsme udělali, kníže, ale nenašli jsme ji."
"Za to se mi zodpovíte, vy slizký obludy." Procedil skrz zlostí zaťaté zuby.
Pak na skřety ukázal svou rukou a zkřivil prsty. Strážci se začali svíjet, kvičet jako prasata na porážce, protože nějaká neviditelná síla, kterou jejich pán vládnul, jim svírala a drtila vnitřnosti. Když kníže skončil se svým krutým trestem, na zem dopadli jen dvě nehybná těla skřetích strážců. Bylo po nich, Černý kníže je ze vzteku zabil. Do sálu nahlédlo několik skřetů.
"Odkliďte ten svinčík!" přikázal svým ohavným sluhům a posadil se zpět do svého křesla. Přemýšlel, jak zmizení té elfky vysvětlí svému nadřízenému, veleknížeti Tanronovi.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky :

Yár Fenumë - dračí krve


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 58 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 08.12.2007, 13:12:03 Odpovědět 
   Hm, začíná to zajímavě. Jsem zvědav, jak se to vyvine a jaká bude další cesta té elfky s dračí krví. Jediné co mi tam chybělo, je jak se ta dívka dostala do rukou skřetů.
 ze dne 08.12.2007, 16:14:08  
   Annún: Děkuji Kondrakare.
Neboj se na tvou otázku, jak se elfka ke skřetům dostala bude odpověď v jednom z příštích dílů.
 Imperial Angel 28.11.2007, 19:34:38 Odpovědět 
   Koukám, že dneska čtu samá povedená dílka :)...Pěkný začátek, opravdu...sem tam se ti sice mihla nějaká hrubka, ale spíše šlo o nedokončená slova ;)...
Elfská ušatice ? - zajímavé spojení slov :)...stejně jako chrchlání (nebo chrchotání?) skřetů hezky oživilo text, teda ne že by to potřeboval ;)
Jen jedinou výtku mám - chvíli čtenáři trvá než zjistí jestli je ten vězeň muž nebo žena ;)...
 ze dne 29.11.2007, 8:32:59  
   Annún: Děkuji Imperial Angel za komentář.
Tím chrčením jsem jen chtěla upozornit na to, že krom mluvení vydávají chrčivé zvuky.
A s tím, že do určité chvíle nebylo jasné zda vězeň je muž či žena - tak to byl záměr - držet chvíli totožnost té bytosti v tajnosti.
I když bohyně Ladérian se zmiňovala o tom, že chce zachránit dívku.

Hlavně jsem chtěla poukázat na to, jak nehezky s ní skřeti a kniže Hagor zacházeli. A že pobyt v pekle by byl proti vězení Krul učiněná procházka růžovou zahradou.
 ZITULE 27.11.2007, 21:18:36 Odpovědět 
   Opet moc krasny fantasy pribeh, trochu napeti i legrace, pobavila jsem se , byl moc krasny a tesim se na dalsi pokracovani. Zitule
 ze dne 28.11.2007, 8:13:05  
   Annún: Děkuji Zitule.
 Šíma 27.11.2007, 11:29:53 Odpovědět 
   Hm... Další fantasy příběh na obzoru! ;-) Některé dialogy mě spíše pobavily (ono tu zatím nic k legraci není), ale líbilo se mi to, ano, skřetí myslí jako skřeti, ani Bůh či temný pán se nezapřou, stejně jako ona bytost, která naší elfce pomohla. Čte se to dobře, děj vypadá zajímavě a jak už naznačila "amazonit", nad příběhem visí mnoho otazníků a rozplétání nitek osudů hrdinů samotného příběhu bude jen a jen na tobě! Těším se na další pokračování! :-D
 ze dne 27.11.2007, 19:29:01  
   Annún: Děkuji Šímo za komentář.
Ano, nad příběhem visí jak si řekl mnoho otázek a já doufám, že na hodně z nich časem v příběhu odpovím a ze zapletených nitek utkám síť pěkného fantasy příběhu.
 amazonit 27.11.2007, 5:30:08 Odpovědět 
   takže "úvod" máme za sebou, zaujal, opět je tu mnoho otazníků, které nutí čtenáře pokračovat dál, aby zjistil, jak se příběh rozvine dál...
 ze dne 27.11.2007, 8:17:10  
   Annún: Děkuji Amazonit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Perspektiva
angel_without_wings
Išiel som na pr...
iwka
Černý sen
Nicolass
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr