|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 6 ::
We are the greatest II. Kapitola 6. Důvěra
V minulém díle se Jana probudila na diskotéce, aniž by přesně věděla, jak se tam ocitla. I po dlouhém spánku je vyčerpaná a navenek to vypadá, že se opila. Toho využije nějaký muž a snaží se ji sbalit. Když ho odmítne, začne být hrubý.
Všimne si toho Daniel, mladík, který už ji na diskotéce delší dobu pozoruje. Z nepříjemné situace ji dostane a nakonec odveze domu.
Jana si myslí, že už ho nikdy nepotká...
Snad opět zaujme :-) |
| |
|
|
We are the greatest II. Kapitola 6. Důvěra
Jana zašla do vchodu a neobtěžovala se rozsvítit. Posadila se na lavičku, která v létě sloužila venku maminkám hlídajícím své ratolesti a v zimě se odnášela do chodby. Těžce oddychovala a dělalo se jí temno před očima.
V mysli si stále přehrávala události posledních pár hodin. Nechápala, jak ji mohl řád zradit. Ve výcviku byla přes rok, naučili ji tam kromě systému boje i věrnosti, tak proč?
Vybavovala si tváře; nejedna jí utkvěla v paměti.
Chtělo se jí spát – musela vstát a vyjít těch pár schodů do bytu. Lehne si a nabere energii, její tělo ji potřebovalo.
Uslyšela klíče v zámku. Jakmile někdo otevřel dveře, světlo z bytu ozářilo nástěnku vedle schránek. Zabouchl za sebou a na rozdíl od Jany rozsvítil.
Do chodby vešel Petr. Bydlel sám v bytě po Evě a od první chvíle si nepadli do oka. Přidal se do zdejší party, se kterou si Jana také nerozuměla. Jejich celovečerní náplní bylo kouření, alkohol a sex.
Jejich nejapné poznámky na její styl ignorovala, ale ostentativní narážky o tom, co všechno dělá špatně, ji doháněly k zuřivosti. Jednou to nevydržela a málem Petra zabila. V ten den ji členové donutili vypít lektvar, který měl na určitý časový okamžik rozvinout Janiny schopnosti, proto se neovládala. Stejně zabila – člověka, který chtěl zničit ji.
Zabij, nebo budeš zabit.
„Co tu chceš?“ vyštěkl Petr.
„Já tu bydlím,“ odvětila. Stěží mluvila. Oči měla zarudlé a Petr si toho musel všimnout.
„Snad ses nebyla vožrat,“ ušklíbl se. Přistoupil k ní, vzal ji za ramena a surově ji vytáhl na nohy.
„Dej si pauzu,“ prskla mu do obličeje a pokusila se mu vykroutit.
Zamrkal nebesky modrýma očima. „Tos přehnala, čubko!“ zasyčel a praštil ji.
Rána ji srazila zpátky na lavičku. Jak po ní sklouzla na zem a vykřikla bolestí, začal se neovladatelně smát. Kopl ji do břicha, až se schoulila do klubíčka. Vlasy jí zakryly uslzený obličej, když ji kopl znovu, tentokrát do obličeje.
Pusou jí projela palčivá bolest. Jana si otřela krvácející ret. Neměla sílu vstát a bránit se. Místo toho se k ní Petr skrčil a drapl jí po vlasech. Kvůli bolesti byla nucena hlavu zaklonit a podívat se mu přímo do očí.
Jeho dech páchl po alkoholu.
Na svém jazyku ucítila teplou krev.
„Seš jen hloupá děvka,“ smál se. „No tak, řekni to, řekni, že seš kurva! Nebo ti tu tvojí krásnou držku rozmlátim!“ vyhrožoval Janě.
Snažila se zachovat klid, byla na tyhle situace cvičená. K čemu jí to ale bylo, když teď nedokázala bez odpočinku vyjít ani schody?
„Kurva, řekni to!“ zvýšil hlas. Násilím ji dotáhl ke dveřím svého bytu. Na její vkus to šlo až moc lehce; chtěla křičet, kdyby jí to hlasivky umožňovaly. Ztratila hlas a propadala se do vlastního světa.
„Zasvinilas mi koberec!“ Dovolil si na ni zakřičet, když ji vtáhl dovnitř.
Rána nepřestávala krvácet a rudá tekutina skapávala přímo na koberec, kde tvořila obrazce.
Když jí loni Petr vyhlásil válku, čekala efektivnější způsob; tohle ji nezlomí, na bolest byla zvyklá.
„Řekni: Jsem tvoje kurva. Řekni to!“ cloumal s ní. Náhle se přestal smát a vrazil jí další facku.
Jana neřekla ani popel. Dál bezmocně ležela na podlaze a přemýšlela, co by musel udělat, aby ji donutil tohle vyslovit. Na svůj vkus byla až moc v klidu.
Tentokrát se začala smát ona. Chtěla mu ukázat svoji vnitřní sílu. Ze zbývajících sil na něj plivnula.
Přesně, jak chtěla – Petra její chování rozčílilo ještě víc a nevěřícně na ni civěl.
„Tak teď si to pohnojila, ty couro,“ řekl skrz zaťaté zuby. Rozepnul jí bundu a svetr a roztrhl triko.
„Malá – proradná – děvko!“ šeptal a přes podprsenku jí mačkal prsa. Právě se chystal zavřít dveře, když ho někdo zaskočil.
Jana měla rozmazané vidění, takže spatřila jen siluetu muže, která se objevila ve dveřích. Postava do ruky vzala sluchátko telefonu položeného na stolku a silně s ním praštila Petra do hlavy.
Jeho těžké tělo spadlo přímo na Janu, bylo jí to ale jedno. Uvědomila si, že ji Daniel právě zachránil před velmi nepříjemnou situací.
Dnes již podruhé.
Odstrčil jeho tělo a přiklekl k ní. „Dejcháš, tak je to dobrý,“ zhodnotil situaci krátkou větou.
Proč jsi tady? Chtěla se ho zeptat, ale nedokázala ze sebe vyloudit ani slabiku. Ucítila příjemnou vůni pravé kůže. Podebral ji v podpaží, aby se ho mohla chytnout kolem krku.
„Nemám zavolat záchranku?“ zeptal se, když za Petrem zabouchl dveře. „Ať tam třeba shnije,“ odůvodnil své jednání.
Zakroutila hlavou.
„Jaký patro? Kde máš klíče?“
Až teď si uvědomila, že někde zapomněla svou cestovní tašku. Klíče zůstaly v ní.
Nic neřekla a dál se nechala podpírat. Společnými silami vyšli schody a Jana mu posunkem naznačila, kde jsou schované náhradní.
Volnou rukou odemkl a pomohl jí dovnitř. Našel vypínač a rozsvítil.
„Ty si jdi rovnou lehnout, jsi úplně zřízená…“ začal se smát.
Jana se zmohla na chraptivou otázku: „Proč se směješ?“
Zabouchl dveře, aby sousedům nedělali divadlo. Prošli krátkou chodbou vedoucí do jejího pokoje a Daniel ji posadil na postel.
Automaticky se rozhlédl. Pokoj osvětlovala jen pouliční lampa a světlo z předsíně.
„No,“ začal vysvětlovat, „když jsem k tobě přišel, obtěžoval tě nějakej opilec. Pak jsem si všiml, že ti dal někdo přinejmenším pěknou facku. A teď tě najdu, jak se chceš nechat znásilnit – teda podle toho, co jsem zaslechl od toho maníka dole. Samozřejmě to nemá nic společnýho s tou pěknou krajkovou podprsenkou, kterou mi tu vystavuješ na obdiv,“ odlehčoval situaci. „Ty máš na ty magory nějaký štěstí.“
Říkal to spíš pobaveně než vážně. Ani jeho výraz nenaznačoval starost, což Janu mírně rozhodilo.
„Nebolí tě něco? Na ten nateklej ret si dej něco studenýho. Kde je kuchyň?“ položil si řečnickou otázku a za chvíli se vrátil s ledem zabaleným do utěrky.
Jana si ho přiložila ke rtům a mlčky Daniela sledovala. Měl pravdu, dnešek nestál za nic a kdyby nebylo jeho, mohl skončit ještě hůř.
„Jestli tě nebolí hlava, tak se vyspi. Kde máš rodiče?“
„Přes víkend tu nejsou,“ zalhala a odhrnula si ze zpoceného čela pramen rudých vlasů.
„Nechci být dotěrnej, ale nemám tady přespat?“ zeptal se nezaujatě.
Chvíli se nad jeho nabídkou zamyslela. Hrozilo jí ještě něco od Petra? Možná by ocenila, kdyby tu Daniel strávil noc. Dnes jí hodně pomohl – získal si její důvěru a to se podařilo málokomu.
Odložila led na stůl a ze skříně vyndala staré vytahané tričko. Nosíval ho na spaní Lukáš, když u ní tenkrát bydlel. Hodila ho po Danielovi.
„Do toho se můžeš převléct. Koupelna je za kuchyní, záchod v chodbě. Kdybys měl hlad, víš, kde najdeš lednici. A tohle dej, prosím tě, do dřezu-“ ukázala na nasáklou utěrku a louži na stole. „Chovej se jako doma. Můžeš spát na gauči, jestli ti to teda nevadí.“ Sama se vysvlékla do spodního prádla, bundu přehodila přes židli a zbytek oblečení nechala na kraji postele. Vyndala si pro sebe košilku, lehla si do postele a do minuty usnula.
Daniel počkal, až Jana usne. Potom si šel dát dlouhou sprchu. Převlékl se do půjčeného pyžama a v lednici si vzal něco málo k jídlu. Posadil se k jídelnímu stolu a z kabátu, který položil na stůl, vytáhl mobil.
Jeden nepřijatý hovor. Okamžitě volal zpět.
„To jsem já,“ představil se Daniel neurčitě. „Jsem u ní doma… Ne, přes noc… Něco se sousedem, pak ti to vysvětlím… Je úplně zřízená, už spí… Jo, důvěřuje mi, nemusíš se bát… Není můj typ… OK, jdu se po tom podívat, pak ti brnknu… Čau,“ ukončil hovor a dojedl housku s jogurtem.
Vrátil se do pokoje. Snažil se pohybovat co nejtišeji. V jeho chování byla jistá elegance, přirozenost. Sáhl na stěnu a jemnými dotyky ji prozkoumával.
Obraz, který visel nad plazmovou obrazovkou, jen lehce nazdvihl a sklonil hlavu, aby se podíval, co je za ní.
Jen holá stěna.
Vrátil obraz spěšně na místo a s lehkostí pokračoval dál. Zastavil se až u stolu, ale bál se, aby Janu neprobudil.
Nedalo mu to a otevřel horní šuplík.
Tužky, propisky, pravítko, guma, lepidlo, izolepa, papíry – jen běžné věci. Ve druhém byly školní sešity, ve třetím učebnice. Až ve čtvrtém narazil na sešit v tvrdých deskách, opatrně ho vyndal a namátkově otevřel.
Středa, 24. října 07, doma
Už se to ticho kolem nedá vydržet. V hlavě mi hučí, nejradši bych mlátila něco – nebo někoho. Chybí mi Eva a její drzý poznámky. Navíc-
Jana hlasitě zachrápala. Otočila se na bok a spala v klidu dál. Chvíli na ni zíral – nemohl si dovolit, aby ho přistihla. Sklonil hlavu zpátky k deníku a snažil se ve světle lampy přečíst něco víc.
Navíc mě pořád otravuje matka, sice mi ty peníze posílá, ale já to stejně sama finančně neutáhnu. Zaplatím z toho byt, jídlo, ale na nic jinýho mi nezbývá. Už takhle jsem si musela půjčovat na učebnice.
Párkrát jsem byla na jednorázový brigádě, ale na pravidelnou čas nemám – je to těžší, než jsem si myslela. Potřebuju čas hlavně na sebe, jinak mi praskne hlava… Ty emoce se v poslední době stupňujou. Pořád si vyčítám, co se stalo. Sakra, proč? Přece vím, že jsem to musela udělat…To je ten důvod, proč jsem skončila – nemám na to.
Martin. Musím na něj pořád myslet. Doufala jsem, že se stalo jen nějaké nedorozumění… Jsem vážně tak naivní? David je sice strašně hodnej, ale tenhle přístup mi nepomáhá. Potřebovala bych pár facek :)
Čtvrtek, 25. října 07, postel
Potkala jsem Retgera. Právě jsem mu napsala zprávu, že bych ho ráda viděla. Jsem unavená, ani jsem dneska nebyla běhat.
Daniel deník zavřel a vrátil ho zpátky do šuplíku. Byl už příliš unavený na hledání něčeho nového, takže si půjčil jeden z polštářů, na kterých zrovna Jana nespala, uvelebil se na gauči a přikryl se kabátem. Ani se nedivil, že mu nenabídla přikrývku. Být na jejím místě…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 33 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
