|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Bedřich by se divil. ::
 amoska |
publikováno: 02.12.2007, 6:11
|
| Další příběh korpulentní lázeňské pacientky. |
| |
|
|
Různých zážitků báječných, hrozných, veselých, smutných, trapných, významných, dokonce nebezpečných jsem nasbírala při mých lázeňských pobytech v Luhačovicích přehršli. I kulturních zážitků vždy bylo, co hrdlo, či spíše cit ráčil. V sezoně více, ale i nyní, kdy se podzimní vítr prolítává milým lázeňským údolíčkem a člověka to spíše láká dovnitř, do společnosti, je z čeho vybírat.. Divadlo, kino, koncerty komorní, kolonádní, dokonce koncert symfonický střídají recitály sólistů pěveckých i instrumentálních. Ale čtenář si právě určitě pomyslel:
„Ta osoba je nějak upjatá, ona snad denně chodí na klasiku! Vždyť je v lázních, měla by uvolnit svoje myšlenky. Spíše by to chtělo nějakou legraci, zasmát se, prostě odvázat se! Vážnosti si doma užije až, až!“
Tak tedy, jednak i ve vážné hudbě je často humor, ale obecně se tomu nevěří, ovšem nechci, probůh, polemizovat, dokonce poučovat či něco podobného. Vždyť jsou tady ve větší míře aktivity veselé – cimbálovky se sólisty, dechovky, harmonikáři, dívčí saxofonový ansámbl, různé disco skupiny, lidové taneční soubory dospělých i dětské, také komorní divadelní představení, vystoupení lidových zpěváků, vyprávěčů, kabarety místních i přespolních žertéřů, známí zpěváci pop muziky, populární herci s veselými příběhy, večerní tanečky ve vinárnách i jinde, nelze si stěžovat. Je tu zkrátka veselosti - dosytnosti!
Dneska volím na večer zábavnou klasiku. Ve zdejším malém, ale hezkém divadle, budou zpívat operní sólisté z Brněnských divadel. Program s názvem „Romantika a humor v národní opeře Prodaná nevěsta“ je pro mne lákavý. Na opery jsem zvyklá odmala, kdy moji rodiče doma pouštěli často na stařičkém gramofonu desky s operní hudbou, tatínek zpíval s nimi, a i já jsem uměla přezpívat na příklad celou Smetanovu Prodanou nevěstu zpaměti. Ráda si připomenu něco z dávného mládí.
To se ví, že jsem se do divadla náležitě načesala a v souladu s věkem i nalíčila. Už doma v Praze jsem počítala s návštěvami různých kulturních akcí, proto jsem se patřičně vybavila. Dnes si na sebe vezmu kostýmkové šedostříbrné šaty,ve kterých se sama sobě líbím a doufám, že budu i pro okolí za fešandu. Jako kabelku mám černé „psaníčko“ a na nohy černé lodičky. Nedávno jsem si je zakoupila ve Zlíně, kam jsem se jela podívat hlavně do prodejny Baťa, abych si na nohy pořídila něco lepšího.
Doma si libuji ve starší „zaježděné“obuvi, protože už moc sama za kulturou po Praze nejezdím, a na běžné pochození je nejlepší pohodlná bota. Ono stačí, že mne při chůzi bolí záda, plochá chodidla, občas nějaký ten otlak, když nechci přímo napsat kuří oka, otékají mi kotníky, loupe mi v kolenou a někdy i kyčlích. S tím moc nenadělám, takže když nechci zapustit kořeny doma do židle u počítače, musím chodit na procházky. Proto mám obuv takovou, aby mi i ona ještě nepřidělávala bolesti a starost.
Nové lodičky už jsem si dlouho nekupovala, takže jsem je vybírala snad půl dne, abych byla po všech stránkách spokojená. Prodejna byla hned na ráně, prodavačka, která se mne ochotně ujala v oddělení dámské obuvi, mi po vyslechnutí mých požadavků přinesla úplné„samochodky“. Měkká jemná kůžička, báječně vystlaný vnitřek bot, a i když byly širší, aby netlačily, seděly mi na noze jako ulité. Vypadaly úžasně a měli je v mém čísle i černé barvě! Když jsem v nich udělala pár kroků, nevěřila jsem skoro, že mám na noze boty, dokonce lodičky s šikovně polovysokým podpatkem a nádherně elegantního tvaru. Bože, to bylo pochozeníčko! Přišlo mi, že je to nějak moc štěstí najednou, a to mne po trpkých mnoholetých životních zkušenostech varovalo. Před zrcadlem jsem si jednu botu vyzula a podívala se, je-li uvnitř nebo na spodní straně cena. Byla, ale to jsem hned nemohla pochopit. Přišlo mi to jako výrobní číslo, nebo co. Na ozdobné cenovce byla napsána číslice 3 400,-.Tolik přece nemůžou stát lodičky! To by musely být snad pozlacené! Vrátila jsem se k ochotné prodavačce a na cenu jsem se nesměle zeptala.
„Je to speciál, dovoz z Francie, už zbylo jen několik párů a stojí…“ a teď vyslovila onu sumu, co jsem si na botce přečetla. Docela jsem se opotila, když jsem jí po chvíli boty vracela s tím, že mi nějak nesedí. Podívala se na mne a radila, abych vše ještě uvážila, něco podobně kvalitního prý nebude hned tak. Jen jsem záporně zavrtěla hlavou a vypadla z krámu ven.
Bylo mi trochu smutno! Jsem skromný typ, v životě jsem si nikdy nedovolila koupit sice třeba pořádnou, ale drahou věc. Živila jsem dlouho sama dvě děti z nízkého platu učitelky, navíc jsem nebyla v KSČ, proto jsem nemívala ani nijak vysoké odměny za mnohé hodiny strávené se žáky mimo vyučování a další veškerou práci navíc pro školní děti, na úkor svých vlastních. Dokonce jsem si jeden čas, dokud mi to bylo povoleno, přivydělávala jako uklízečka. Neplahočila jsem se, odbývala se, nedopřála si ničeho.I v době prázdnin, tudíž dovolené, jsem jezdívala dlouhá léta na dětské tábory jako vedoucí, aby byly moje vlastní děti v přírodě a já jsem si ještě vydělala trochu peněz. Dnes, po pilném životě, si nemohu dopřát boty, které by dál neničily moje chudinky nohy a usnadnily mi jinak nelákavou a často bolestivou chůzi.
Našla jsem jiný obchod s obuví, prohlédla nejdříve ceny a nakonec si vybrala hezké boty skoro podle mých představ, ale skoro za pětinu ceny těch u Bati. Byly sice tužší a mírně tlačily, tak mi prodavačka našla o půl čísla větší s tím, že určitě povolí. Celá radostná z výhodné koupi jsem lodičky přivezla a zkusila si v nich párkrát přejít po pokoji. Docela to šlo, takže si je dnes vezmu prvně do divadla.
Postavila jsem se oblečená, v nových botách před velké zrcadlo a vypadala jsem docela dobře. Ještě jsem si přehodila přes sebe lehké černé paleto, protože venku bude večer chladněji a vyšla jsem.Nesla jsem si to skoro namyšleně a přezíravě se očima vyhýbala kolemjdoucím v běžných oblecích. Po chvíli jsem začala pociťovat, že lodičky ještě nepovolily. Občas jsem se zastavila někde u stromu, abych se jednou rukou opřela a druhou si vyzula tu jednu, pak zase druhou botu. Tlaky ze všech stran, nejvíce přes klouby a na patách, mou chůzi dost zpomalovaly. Skoro bych se byla vrátila, ale jednak vzhledem k nedostatku času a pak kvůli tomu,že jsem byla blízko k divadlu, pokulhávala jsem dál.Ten poslední kousek do kopečka, vydlážděného chodníkovými kostkami, mi připadal jako oběť za strašné hříchy, kterých jsem se asi musela dopustit. Všude se trousili lidé, zout se a jít bosa nepřipadalo v úvahu, tak jsem dotrpěla až do divadla, dopadla na sedadlo, zula boty a chtěla si protáhnout chodidla.Ta byla z mých lodiček tak omráčená, že s prsty přitlačenými k sobě a tvarem otlačeným přesně podle vnitřku bot, se nedala rozpohybovat. Musela jsem se sklánět a rukou se snažit spodní části nohou masírovat. Na patách se vzedmuly pěkné puchýře, takže cestou domů si je rozhodně rozedřu……skoro jsem se rozbrečela nad svým osudem.
V divadle přišlo sice menší, ale přece jen další zklamání.Bylo poloprázdno! Jak je to možné?
Vždyť v televizi nic není a jinde taky nedávají nic zvláštního.Jak už jsem tak zvzklá někoho stále hodnotit, což je moje pracovní postižení, vzedmulo se ve mně rádoby spravedlivé rozhořčení nad lázeňáky:
„No jistě, panstvu opera nevoní! Kdyby to nebyla vážná hudba, to by přišli! Oni šli raději na tanečky, aby celou dobu vdechovali do nemocných krků a plic smrad a cigaretový kouř, než by si tady poslechli něco hodnotného! Ach, jo! Nějak moc upadá kulturnost našeho národa!“ uzavřela jsem svou polemiku, kterou jsem si vlastně kompenzovala vztek na tlačící boty, na sebe a snad nakonec i na celý svět.
Ale to už se objevil konferenciér a dost nevhodně stále zdůrazňoval kvalitu zpěváků, jejich role a další úspěchy na poli hudby. Něco uvnitř ve mne se začalo nepříjemně cukat. Zpoza opony vyšli v lidových krojích pán a paní, která nebyla rozhodně štíhlá a věk bych jí raději nechtěla hádat. Zato pán byl mládenec jako panna, určitě o polovinu mladší než jeho partnerka. Začali Věrné milování z Prodanky. Ó, Bože! Kdes byl, když jsem dávala za vstupenku na koncert hříšné peníze! Trpěla jsem po dobu jejich zpěvu jak zvíře. Náš nejklasičtější český milostný duet, který jsem měla tak ráda, zpívali operní sólisté na mikrofony, které třímali oba v rukou. Šňůry od nich byly patrně dlouhé, protože pár ve snaze předvádět láskyplná objetí, což k této roli patří, se
zaplétal šňůrami a galantní Jeník každou chvíli popotáhl buď svou, či partnerčinu šňůru, někdy ji také mírně povyhodil, což vypadalo, že bude házet šňůrou jako lasem.
„Bedřichu, odpusť !“ odprošovalo moje nitro klasika, který jistě na nebi trpěl stejně, jako já tady na zemi.
Jsem srab a tleskala jsem spolu s ostatními chudáky, co se nechali zlákat. Jenže to byl teprve začátek! Co dál? Byl to paskvil a já, zmořená lítostí ze zkaženého večera, jsem přečkala i Vaškovu koktavou árii o mamince, i Mařenčin zpěv, při kterém jsem se měla co držet, abych buď neplakala, nebo se nesmála, když korpulentní dobře čtyřicátnice něžně špulila pusinku, cudně
mrkala z podhledu dlouhých černých řas na obecenstvo, hopkala po jevišti jak srnka pětitunka a při tom všem máchala nešťastnou šňůrou a mikrofonem. Přestála jsem utrpení z Kecala, který se více snažil o komično, než o zpěv, rádoby vesele se motal a poskakoval, šklebil se a dělal různé taškařice, takže někteří bodří diváci se pobaveně řehtali. Jediný lepší pěvecký projev měl Jeník v krásném sólu „Jak možná věřit“, když najednou se ozvala ohlušující rána a třeskot skla. Na zlomek vteřiny se udělalo ticho jak v hrobě, ale vzápětí nastalo v řadách publika šeptání stále hlasitější. Jeník pochopitelně zmizel za oponu v pozadí, čekalo se a čekalo, až nějaká velmi ustaraná dáma ze zadní řady zvolala (bez mikrofonu) na kohosi v zákulisí:
„Tak řekne nám tu někdo, co se stalo a co bude?“, po čemž následovalo souhlasné mručení nepočetného davu diváků. Určitě ji bylo dobře slyšet i za jevištěm, protože z opony se vymotal konferenciér a taky bez mikrofonu nás uklidňoval, jako prvňáčky:
„To nic nebylo.Chvilku mějte strpení, hned budeme pokračovat v programu.“
Jistý elegantní pán v první řadě povstal a decentně se zeptal konferenciéra, jestli není zapotřebí lékař. Byl ubezpečen stejnými slovy, jako už my všichni, že se nic nestalo a hned se bude pokračovat v programu.Lékař si jakoby omluvně sedl, jeviště osiřelo a zase ticho po pěšině.
Co se dělo v zákulisí nikdo z nás v hledišti nevěděl a hrozilo, že se po netrpělivém čekání prostě půjdeme všichni za oponu podívat .Jako by to herci vytušili, vystoupil konferenciér s návrhem, že se udělá kratší přestávka, prý pro možnost osvěžení diváků a v hale se za tím účelem prodává káva, víno a další osvěživé různosti. Bylo to řešení, které je mohlo napadnout dříve, ale i teď přišlo vhod.
Malé espresso mi přišlo k chuti. Posadila jsem se ke stolečku k paní středního věku, ke které po chvíli přisedla její kamarádka. Slovo dalo slovo a už jsme jako správné Češky začaly společně pomlouvat zpěváky a celou situaci.
„ To si představte ještě ke všemu, že jsem si vzala na to nové lodičky a nemohla jsem se bolestí do divadla ani dopotácet. Neumím si představit cestu zpět do Jestřebí.“ Na dokumentování svých slov jsem ukázala paty s puchýři, z nichž jeden už praskl a krev máčela punčochu. „Kdybysem to byla bývala věděla, tak bysem sem byla nechodila!“ parodovala jsem trochu slova roztomilého klučiny z francouzského filmu Knoflíková válka, kterýžto film a zvláště tento citát zná a používá spousta lidí u nás. I oběma mým spolusedícím citát přivolal úsměv na tváři. Obě soustrastně stáhly obličeje.
„Můžu vám pomoct!“vyhrkla ta první. „Bydlím vedle v Myslivně a klidně vám půjčím volné pantofle! Vidím, že budeme mít podobné číslo bot. Já mám čtyřicítky.“
To byla vzácná ochota, zaskočeně jsem nejprve kývla a chtěla jsem ji zahrnout svými díky a chválou. Ovšem ona byla žena činu. Vymačkala se ven z řady a spěchala ven. Její kamarádka vše dovysvětlovala:
„Taková je Zdena vždycky.Znám ji odmala, chodily jsme spolu do školy a pořád jsme kámošky.
Teď se mnou jezdí na dovolené, protože jsem rozvedená, tak abych měla někoho s sebou.“
Pochválila jsem její snahu a trochu jsme se rozpovídaly. Než jsme si řekly pár vět, milá Zdena už se tlačila do řady zpět a v ruce třímala bílé pantofle na klínku.
„To se ještě nehraje?“ byla udivena a podala mi pantofle. Na moje díky mávla odmítavě rukou,
Já jsem se sklonila v vjela pohodlně do pantoflí, které mi byly ještě volné. Zalila mne vlna euforie nad tím, že lidi jsou přece jen dobří. Povystrčila jsem nohu na ukázku, ale už jsem jen došpitla své díky, vypadalo to, že se bude pokračovat v představení.
Z ničeho nic nastal za oponou pohyb a na jeviště se vyrojilo několik herců v krojích, včetně hlavních mužských představitelů, v rukou plné půllitry a jali se vesele zpívat: „To pivečko, to věru je nebeský dar, je nebeský dar! Že sloty a trampoty vede na zmar,vede na zmar….“, známou
sborovou vstupní píseň opery. Při produkci se vesele pokyvovali, plácali se vzájemně po zádech a hojně upíjeli z půllitrů. Jejich bezstarostné veselí bylo prudkým kontrastech proti starosti diváků, že se za hroznou ránou, která před chvílí všechny vyděsila, skrývá nějaká tragedie. Divák, sedící na krajním křesle ve druhé řadě nevydržel, a když se svými poskoky přiblížil zpívající jinoch těsně k okraji podia, přikrčen k němu popošel a polohlasně se zeptal:
„Hele, co to bylo za ránu?“
Sbor zpíval dál, ale mladík se ohnul co nejblíže k tazateli a s pusou od ucha k uchu zašeptal tak, že přešeptal celé hlediště a všichni jsme slyšeli:
„Franta, tedy jako Kecal, si dal víc půllitrů, než unes, porazil vzadu jednu stojku, ta padla do okna a rozbila obě skla.“
Všechny oči v sále se otočily na Kecala, jež bujaře zpíval, z obou stran zapřen o ramena dvou kolegů zpěváků. Jeho bujarost a radost diváků z toho, že se nikomu nic nestalo, očividně přinesla
své ovoce, neboť zpěváci sklidili opravdu bouřlivý aplaus. Ledy byly prolomeny a další pěvecké projevy už se nezdály tak zoufalé ani mně.
Po závěrečném zpěvu sborové písně Proč bychom se netěšili zpívala s sebou i část publika. Všichni si oddechli úlevou, že to máme za sebou, nastalo zase velké tleskání.Pochopitelně se přišli klanět a loučit všichni herci a Mařenka si vše vysvětlila po svém.V domnění, že největší díl spokojenosti diváků patří jí, se culila a klaněla na všechny strany tak vehementně, že se v jeden nešťastný okamžik střetla v úklonu se zpěvačkou stojící vedle ní.Ta stejně jako Mařenka měla na hlavě čepeček zvaný „holubička“, se širokými vyšívanými jakoby křidélky.Tuto typickou součást lidového kroje žen v některých oblastech všichni jistě známe. Jenže, ouha! Čepeček je hodně škrobený, aby držel dobře tvar. Zpěvačka svým čepečkovým křidélkem zachytila za Mařenčin dlouhý cop, ta bezděčně trhla hlavou a už to bylo! Cop, zřejmě ne dobře na jejich vlasech upevněný, se zachytil za tuhé křidélko a jak zpěvačka zvedla hlavu, visel copan směšně na jejím čepci. Stát se to mně, letěla bych někam ukrást flintu a šla bych se oběsit do rybníka! Ne tak naše subreta. Stáhla svůj cop od vedle, hbitě ho podstrčila pod svůj čepec a bylo to.Tentokrát aplaus patřil opravdu jí a ona zářila, jak vystřelená světlice.
Herci se doklaněli, diváci dotleskali a z představení, které hrozilo fiaskem, se stal veselý a vyprávěníhodný zážitek. Pak že vážná hudba není veselá! I když je ale zase fakt, že v Národním divadle bych se při Prodané nevěstě tolik nenasmála!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 7 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 31 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
