|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Yár Fenumë - 2 ::
 Annún |
publikováno: 02.12.2007, 5:58
|
V minulém díle bohyně Ladérian zachránila elfí dívku z kobky v pevnosti Krul a přenesla ji na mechové lůžko uprostřed kapradí v hlubokém lese.
Co bude dál s náší zraněnou elfkou?
Podaří se ji najít včas?
Kdo bude její zachránce?
To se dovíte v tomto díle. |
| |
|
|
II. Zvláštní úlovek.
"Tak vzhůru jen, už svítá den a štěkot psů, ať nese se tmou, tak vstaňte od vína, vždyť lov začíná, já volá družinu svou."
Pronesl zvučný hlas mladě vzhlížejícího muže oděného do loveckého úboru a sedícího na kaštanově hnědém koni.
Několik mužů pozvedlo lesní rohy a zadulo na ně loveckou fanfáru. Psi stopaři kňučeli a poštěkávali, pak byli vypuštěni. Koně lovecké družiny neklidně zaržáli a pobídnuti svými jezdci vyrazili vpřed, aby sledovali své psí přátele.
Trouby zněly, hlahol lovců se nesl v dál, toť Dorien, budoucí král Vysočiny, se na lov vydal, aby se svou družinou bohatý úlovek zvěřiny domů přivezl. Koní cval se rozléhal v údolí a v lesích zněl ozvěnou. Psí smečka zachytila pach lovené zvěře a vyrazila po stopě. Skrz houštiny a kapradiní, skrz trávu i maliní sledovala svou oběť. Křik družiny a bujaré povykování se linulo po královských lesích.
Lovci se hnali na svých koních a přeskakovali s nimi přes spadlé stromy, přes potok i vřesoviště. Dorien nechal v čele jet ostatní členy družiny a sám se držel vzadu. Ne, že by nedokázal jet rychleji, ba naopak byl jedním z nejrychlejších jezdců v království a i nejlepším lovcem, ale prostě si lov a vyjížďku užíval a vychutnával. Vedle jeho hnědého koně běžel bílohnědočerný krátkosrstý lovecký pes. Doprovázel svého pána při všech loveckých výpravách. Náhle pes zavětřil a změnil směr, kterým běžel, a pustil na úplně jinou stranu než jeho pán.
"Brine! Brine! Vrať se!" zavolal za ním Dorien. "Zpátky! K noze!"
Pes však nereagoval na příkazy a dál utíkal pryč. Dorien trhnutím opratě otočil koně a vyrazil za svým psem. Bylo mu divné, že ho Brin neposlouchá, protože normálně uposlechl každý jeho příkaz hned na poprvé. Musel zjistit, co ho donutilo neuposlechnout majitelovy pokyny.
Toho, že se budoucí král odtrhl od družiny, si všiml jeden z lovců a též se za ním vydal.
*
Pes běžel stále v před a byl následován dvěma jezdci. Tu se zarazil, jako by nevěděl jak dál. Dorien ho dostihl, zastavil koně a sesednul. Pustil otěže, neboť věděl, že mu kůň nikam neuteče, a sklonil se k udýchanému čtyřnohému miláčkovi.
"Kampak ses to rozběhnul, hochu?" zeptal se.
Pes na něho upřel pohled a zakňučel.
"Copak se děje, Brine?"
Pes zafuněl a zaštěkal. Pak svého pána chňapnul za nohavici a zatahal ho za ni div ho neporazil.
"Chceš mi něco ukázat?"
Brin pustil jeho kalhoty, zavrtěl ocasem a štěknul.
"Dobře, veď mě, kamaráde."
Pes poskočil a zamířil k vysokému kapradiní. Dorien ho následoval po svých. Prodíral se tmavě zelenými, skoro metr vysokými kapradinami, až se před ním objevil malý mechem porostlý plácek mezi stromy. A tam spatřil to, k čemu ho Brin vedl.
*
V mechu leželo cosi stočeného do neuzavřeného kubíčka, co by se dalo nazvat lidským tělem, nebo spíš živou troskou. Neviděl tomu stvoření do tváře, protože k němu bylo zády. Však to, co viděl mu úplně stačilo. Skrz naprosto rozcupované cáry oděvu, prosvítala popelavě šedá kůže do krve rozbičovaných zad a všude po celém těle se nacházely modřiny, škrábance a podlitiny. Přistoupil blíž a poklekl. Opatrně jí položil ruku na rameno a chtěl ji otočit tváři k sobě. Věděl, že to zřejmě nebude nic pěkného, ale musel se dovědět, co je ta bytost zač. Obrátil bezvládné tělo obličejem k sobě. Jeho předtucha byla správná. Též zepředu ji zdobily samé modřiny a šrámy. Shledal, že je to žena, přestože v tomto stavu by ji poznal jen málokdo, neboť byla vyhublá na kost. Při bližším pohledu spatřil špičaté uši vyčnívající z krátkých, střapatých, špínou slepených vlasů. Byla to elfka. Tohle zjištění ho nesmírně překvapilo. Neměl totiž zdání, kde se tu mohla vzít. Přiložil jí na krk dva prsty, aby nahmatal tep. Našel ho. Sice jen slabý, ale aspoň nějaký.
"Co jste to objevil, pane?" zeptal se náhle za jeho zády hlas muže z jeho družiny.
Dorien se na něho podíval.
"Raněnou ženu."
"Cože? Ono to ještě žije?" podíval se podezíravě mladý lovec na odpudivě vypadající stvoření, které jeho pán nazval ženou.
"Žádné ono, je to žena a elfka k tomu." Odvětil Dorien lehce podrážděně.
"Nepletete se, pane? Copak tohle," pokrčil odporem nos nad ušpiněnou bytostí , "může být něco tak vznešeného jako elf?"
"Ano, je. Vezmu ji s sebou do zámku. Potřebuje ošetřit."
"To nemyslíte vážně, výsosti." Zaprotestoval. "Přece to skoro mrtvé stvoření nechcete odvést do vašeho sídla." Namítnul lovec. "Bylo by lepší ji zde nechat, stejně tu cestu nepřežije."
"Jak se opovažuješ zpochybňovat mé rozhodnutí!" Obořil se na poddaného Dorien.
"Promiňte, pane."
"Pokud vím, jsem stále následník trůnu a tvůj vládce."
"Omlouvám se, veličenstvo." A pokorně sklonil hlavu.
"Elfové jsou naši odvěcí přátele, a já se k ní tak hodlám chovat. Poskytnu jí ošetření a vše, co bude potřebovat. Rozuměl si?"
"Ano, pane," přitakal mladý muž.
"To jsem rád. Vezmi roh, svolej družinu a ukonči lov." Přikázal mu Dorien. "Musíme ji co nejrychleji dopravit na zámek."
* * * * * *
Lovecká družina prošla velkou branou v opevnění rozlehlého zámku Gloss a zamířila na hlavní nádvoří. Obešli zdobnou kašnu, v níž tiše zurčela voda. Dorien dal rukou znamení k zastavení a sesedl k grošáka. Družina ustala v chůzi a zastavila se. Na konci nádvoří se tyčila krásná, třípatrová budova zámku s klenutými portály, ozdobnými sloupy, umě dělanými štuky, vitrážovými okny, mozaikovou podlahou a s mnoha malými věžičkami a cimbuřím. Opravdu majestátní královské sídlo.
Po krátkém schodišti, vedoucím od výstavního, dvoukřídlého vchodu do budovy zámku, jim přicházel naproti mladý muž a postarší žena s plavými vlasy, které měla na spáncích již lehce prokvetlé stříbrem. Dorazili až k nim a mladík se na Doriena usmál.
"Tak co? Jaký byl lov, bratříčku?" zeptal se zvesela mladý muž Doriena.
"No, nic moc. Zvěřiny vezeme jen málo, budeme muset na lov ještě jednou," odvětil. "Tím se teď zabývat nehodlám, mám nyní důležitější věc na mysli. Prosím tě, Calene, přiveď ihned felčara," požádal mladšího bratra s naléhavostí v hlase.
Mladík se nezeptal bratra, proč chce doktora, určitě proto měl dostatečný dobrý důvod ,a tak jen souhlasně přikývnul. "Dobře, jdu pro něj," a spěšnými kroky se odebral do majestátně vzhlížející budovy.
"Stalo se něco, synáčku? Někdo z tvé družiny je raněn?" zeptala se starostlivě elegantní žena v sametových šatech.
"Ne, matko. Má družina je v pořádku, ale v lese jsem našel někoho, kdo ošetření potřebuje." Odpověděl a poukázal na provizorně vytvořená nosítka, ve kterých lovci nesli raněnou elfku.
Ženin zrak si tu vyhublou, ztýranou bytůstku prohlédnul.
"Ach bože," povzdechla si a přiložila si dlaň pravé ruky na srdce. "Vypadá příšerně. Co se té ženě stalo?" a tázavě se podívala na staršího syna.
"To nevím, matko, ale jak se zdá, nebylo to nic dobrého."
"Pospěšte a zaneste ji do severního křídla, kde má své lékařské pokoje doktor Gilbert." Poručila lovcům královna.
Muži přikývli a poslušně se vydali i s raněnou k lékaři. Hned za nosítky spěchal Dorien.
*
Když procházeli klenutou chodbou do severní části zámku, tak už jim šel naproti doktor Gilbert společně s princem Calenem. Jen co ji doktor spatřil, tak se málem pokřižoval, neboť takto zřízeného člověka, a elfa už vůbec, ještě dohromady nedával. Doufal, že se mu to podaří. Zavedl je do lékařského pokoje, kde již čekal pomocník a jedna dívka.
Sotva raněnou položili na stůl, doktor všechny muže z lovecké družiny, i oba prince, vykázal na chodbu se slovy.
"Na práci potřebuju klid. Jen by jste tu překáželi. Až budu hotov, řeknu vám."
A pak za nimi zabouchnul vyřezávané dveře.
Bratři se na sebe podívali, protože takhle se k nim doktor nechoval, ani když byli malými chlapci, natož teď v dospělosti. Vždy k nim měl patřičnou úctu, jakožto k následníkům trůnu a budoucím vládcům. To mohlo znamenat jen jedno. Stav té elfské ženy byl zřejmě opravdu velice vážný, jak se Dorien v duchu domníval.
"Pojď," Calen položil bratrovi ruku na rameno. "Nemá cenu tu stát, stejně jim tím nepomůžeš."
"Ano, máš pravdu," přitakal.
Otočili se a odkráčeli chodbou do malého salonku nedaleko lékařových pokojů. Tam se posadili na čalouněnou pohovku u otevřeného okna, kterým dovnitř vanul svěží vánek.
"Vypadá jako uprchlá otrokyně," poznamenal mladší princ.
"Jenže elfové otroctví vůbec neznají," namítnul. "A i v naší zemi je zakázané už po několik století."
Mladší princ souhlasně přikývnul.
"Máš zdání, kdo to je?" otázal se Calen.
"Nemám nejmenší tušení," odvětil Dorien. "I když podle těch ušpiněných cárů látky, co měla na sobě, bych soudil, že je z výše postavené rodiny."
"A kde se tam vzala?"
"To kdybych věděl, tak mě můžeš začít nazývat bohem, Calene, protože jen on ví, kudy dosud vedla její životní cesta."
"Vypadala na to, že ji někdo dost ošklivě mučil."
"Taky si to myslím. Jen by mě zajímalo, kdo a kde. Protože Vysočina je spřátelená s elfskými zeměmi a nikdo od nás by si snad něco takového vůči elfům nedovolil."
"To je pravda. Co když to byli skřeti? Ti přece elfy moc v lásce nemají," podotkl Calen.
"Ale kde by se tu vzali? Kdyby se v naší zemi objevili, věděli bychom to."
"Hmm.."
"A kdyby ji mučili v Blackgeru, jak by se dostala až sem? Obzvlášť v tomto příšerném stavu? " pronesl řečnickou otázku Dorien.
"Tak to nevím," povzdechnul si Calen. "Opravdu je to záhada. No, snad se ji doktoru Gilbertovi podaří zachránit, aby nám potom mohla říct, co se jí přihodilo."
"Snad. Nezbývá nic jiného, než se modlit za její uzdravení."
*
Dveře lékařského pokoje byly dlouho zavřené a za nimi bylo slyšet šustění, cinkání nástrojů a tichý hovor. Když se otevřely, vyšel z nich doktor Gilbert a zamířil do salónku, kde na něho čekal jen Dorien, protože Calen odešel před chvílí. Princ se zvedl z pohovky a přistoupil k lékaři.
"Tak co, doktore?" zeptal se Dorien.
Blonďatý muž ve světle šedém plášti, vzal prince za paži a odvedl ho zpět k pohovce.
"Posaďte se, výsosti," vyzval ho.
Dorien se tedy posadil a doktor Gilbert se uvelebil vedle něj.
"Jak to s ní vypadá?"
"No, mám-li zhodnotit její situaci, tak musím říct, že je velký div, že ještě vůbec žije. To v jaké stavu jste ji sem přivezl, je pro mě nevídané. Tak domlácenou, rozlámanou a zmučenou bytost jsem ještě neošetřoval." Přiznal upřímně lékař.
"To je mi jasné, ale na to jsem se neptal, doktore. Jak je jí?"
"Srovnali jsme a zafixovali zlomeniny, ošetřili a zašili hlubší rány, omyli jsme jí a vyčistili všechny škrábance a rány od biče na jejích zádech, ale přesto nevím, zda to bude stačit. Nyní je sice stabilizovaná, ale stále v bezvědomí. Ztratila dost krve a je dehydratovaná a podvyživená. Nevypadá to s ní zrovna nejlépe, pane. Pokud se do tří dnů neprobere k vědomí a rány se zanítí, nedávám jí na přežití dalších dnů šanci. Udělali jsme, co jsme mohli, výsosti, ale je na tom opravdu velmi špatně."
"Děkuji za vaši snahu, doktore."
"Nemáte zač. Rád bych pro ni učinil víc, jenže to již není v mých silách, teď zbývá už jen vůle boží."
"Mohu ji vidět?"
"Samozřejmě, veličenstvo."
"Kde je?"
"Mí asistenti ji přenesli do zeleného pokoje."
"Ještě jednou děkuji."
Felčar mu na to už nic neodpověděl, jen přikývnul. Dorien se zvednul z pohovky a zamířil chodbou ke dveřím do zeleného pokoje, který byl na konci chodby.
*
Princ potichu otevřel dveře, vešel do pokoje a zavřel za sebou. Přistoupil k lůžku, položil ruku na sloupek u pelesti postele a zahleděl se na nemocnou elfku.
Ležela v bílých pokrývkách a její pleť měla skoro stejnou barvu. Téměř celá byla zafačovaná a kde ji obvazy nezakrývaly, tam mohl zahlédnout modřiny, podlitiny, škrábance či dokonce drobné vybledlé jizvičky.
Při pohledu na ni se mu svíralo srdce lítostí. Mrzelo ho to, že někdo dokázal ublížit tak vznešené a krásné bytosti, jako je, nebo spíš bývala tato elfka.
Obešel pelest a opatrně se posadil na bočnici postele. Natáhnul ruku a něžně pohladil krátké hnědé vlasy, pak se dotknul její tváře. Byla chladná jako zimní den.
"Nevzdávej to, elfská paní. Zkus najít v sobě touhu a odhodlanost ještě žít," pronesl Dorien.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
