obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Pravda a lež ::

 autor Trenz publikováno: 04.12.2007, 22:54  
 

Pravda a lež

Seděla na posteli a tupě zírala do zdi. Doktorka už provedla ošetření a teď byli na řadě policisté. Závěs se odhrnul, někdo vešel dovnitř, a zase závěs zahrnul.
„Jsem poručík Sebastian Roxburgh. Můžete mi odpovědět na pár otázek, slečno?“
Sonya se ani nepohnula. Dál zírala před sebe.
Sebastian natáhl ruku a lehce se dotkl její tváře. Sonya ucukla.
„Nebojte. Neublížím vám. Teď už jste v bezpečí.“
Sonya se na něj podívala a výraz v jejích očích byl prázdný. Sebastian si povzdechl. Nesnášel tuhle práci. Ani by tu nebyl, kdyby Maky nepředpověděla, že tahle žena může zachránit říši, kterou on zničil.
„Musíš zapomenout, Sonyo. Žít dál, abys mohla zachránit náš svět. Zapomeň.“
Sebastian se zlehka dotkl jejího čela. Sonya zamrkala a rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Zdálo se jí snad něco?
Přistoupila k ní zdravotní sestra.
„Můžete jít, slečno Pavlovičová. Měla jste ošklivou nehodu, ale zdá se, že až na modřiny jste v pořádku.“
Sonya kývla a odešla. Netušila, že vzpomínky na znásilnění byly zaměněny za vzpomínku na autonehodu.

Napila se šálku horkého čaje a pohlédla na Autumna, který ji tiše pozoroval.
„Už jsme se jednou setkali,“ promluvila nakonec Sonya.
„Ano, setkali,“ přikývl Autumn.
„Pozměnils mi vzpomínky. Proč?“
„Na nepříjemné věci je vždy lepší zapomenout.“
„Nemůžeš jen tak měnit vzpomínky!“
„Muselo to tak být.“
Sonya si pročísla vlasy.
„Věděl jsi, co mě čeká, že? Proto jsi potřeboval, abych byla v pořádku, nepoznamenána vzpomínkami na znásilnění a smrt těch mužů.“
Autumn znovu přikývl.
„A byls alespoň doopravdy policista?“
„Ano, byl a to je paradox. Místo, abych své bratry zatkl, jsem jim pomohl utéct do Istrie.“
„Nemohls vědět, co udělají,“ snažila se ho ukonejšit Sonya, aniž by vlastně věděla proč. Autumn v ní vzbuzoval pocity přátelství, důvěry. Autumn potřásl hlavou.
„Měl jsem to vědět. Jejich nenávist byla příliš silná. Cítil jsem to a přesto…“
Zavrtěl hlavou.
„Co se stalo, stalo se. Svou chybu napravit nemůžu.“
„Ale my ano.“
„Proto jste tady.“
„Kdo psal ten vzkaz, co mi přišel od milence?“ zeptala se znenadání.
„Já. Zařídil jsem, abyste se setkali na určitém místě v určitý čas. Šener si myslí, že je to jen práce Atlantise, ale musím říct, že jsme se dohodli.“
„A proč jsi nám sem nepřivedl ty?“
Autumn se smutně pousmál.
„Nemůžu se otevřeně postavit proti svým bratrům.“
„Proč ne?“
„Protože krev není voda, Sonyo.“

Celou noc zůstal Cirkis vzhůru, aby ochránil Alanovo tělo před hladovými supy. Celou noc vzpomínal na chvíle s ním. Celou noc se proklínal, že tam nešel s ním. Za rozbřesku si k němu přisedla Eris a vzala ho za ruku.
„Musíš si odpočinout, Cirkisi. Tam, kam míříme, budeme potřebovat hodně sil.“
„A kam míříme? Máme vůbec nějaký směr?“ Cirkisův hlas zněl odevzdaně.
„Alan by nechtěl, abys to vzdal. Věřil ti.“
„A já ho zklamal.“
„Ještě ne.“
Cirkis se na Eris podíval.
„Musíme do mé říše. Ke Květinovým dětem. Musíme jim říct, že Istrie může znovu povstat.“
„Jakou šanci máme bez Alana?“
„Alan nebyl střed vesmíru.“
„Ale byl náš vůdce.“
„Teď jím jsi ty.“
„Já? To je hloupost. Jsem zbabělec. Nemůžu nikoho vést.“
„Eris má pravdu,“ ozval se Andy a pokračoval: “To ty nás musíš vést.“
„Jsi jediný, kdo zná tuhle zemi,“ přihodil Williams.
„Nikdo nechce, aby ses rozhodoval hned, Cirkisi,“ promluvila Isabel, „ale bez tebe to nezvládneme. Můj bratr s námi nemůže být. Není zvyklý pobývat s tolika lidmi pohromadě a já tady nebyla přes dvacet let. Neznám tuhle zemi. Jsi jediný, kdo nás může vést.“
Cirkis zavrtěl hlavou.
„Nevím, jestli děláte dobře, že zrovna mě si za vůdce volíte, ale udělám, co budu moct. Nejdřív ale musíme Alana pohřbít.“
„Nedaleko odsud je pláž plná kamenů,“ nadhodil Assassin.
„Pláž by se Alanovi líbila,“ povzdechl si Cirkis.
„Odnesu ho tam,“ nabídl se Assassin, a aniž by čekal na odpověď, vzal Alanovo chladné tělo do náruče a odnášel ho pryč. Ostatní ho následovali.
„Nemusíš to dělat,“ šeptla tiše Isabel.
„Ano, to nemusím.“
„Tak proč to děláš?“
„Chtěl tě zachránit. To je to nejmenší, co pro něj můžu udělat.“
Isabel sklonila hlavu.
„Nevím, co si teď bez něj počnu.“
„Musíš jít dál. Byl to Ochránce. Nechtěl by, abys zůstala stát.“
„Jak s tím mám žít, Christiane?“
„Nemysli na to. To jediné mi pomohlo přežít, když Argon zabil naše rodiče.“
Isabel stiskla rty.
„Nikdy si nepřestanu vyčítat, že mě rodiče poslali pryč a tebe zajal Argon.“
„Můžeš mi vyprávět, jak se ti tam žilo. Pomůže ti to zapomenout na bolest, kterou teď cítíš.“
Isabel věděla, že to Assassin řekl jenom proto, aby nemusel mluvit o pobytu u Argona. Nemohla ho nutit. Ani jí se nechtělo moc mluvit o jejím životě, ale věděla, že o něčem mluvit musí, jinak se zblázní.

Osmileté děvčátko bloudilo Londýnem hladové a špinavé. Skrývalo se před policisty i lidmi ze sociální péče. Nechtěla do sirotčince. Nemohla tam. Chyběli jí rodiče. Chyběl jí bratr. Kde mu asi tak byl konec? Zabil ho Argon nebo se zachránil? Byla tu už tři dny. Tři dny nic nejedla a kromě vody z kašny ani nepila. Spala v zapadlých uličkách a na velká prostranství přicházela jen v noci. Náhle ucítila vůni pečeného kuřete. Vzhlédla a spatřila cirkus. Rychle se tam rozeběhla, doufajíc, že tam pro ni bude něco k jídlu. Myslela si, že kočovní lidé by se nad ní mohli smilovat.
„Neměla by ses tu potulovat takhle v noci,“ ozval se za ní mladý ženský hlas. Isabel se vyděšeně otočila a spatřila vysokou štíhlou ženu v pestrobarevném oblečení.
„Neublížím ti. Jak se jmenuješ?“
„Isabel,“ pípla.
„Kde máš rodiče, Isabel?“
„Jsou mrtví.“
„Celá se třeseš. Moc se mnou do stanu. Dám ti najíst, umyju tě a odvedu na policii.“
„Ne!“ Isabel couvla.
„Neboj se. Tam se o tebe postarají.“
„Ne!“ Isabel se dala na útěk.
„Počkej!“ volala na ni žena, ale Isabel se nezastavila. Ze stanu vyšel muž jen o něco vyšší, než byla žena.
„Co se děje, Amando?“
„To děvčátko. Nemůže zůstat na ulici.“
„Dojdu pro ni.“
„Ale buď opatrný, Marcusi. Je vyděšená.“
Marcus kývl a za Isabel se rozběhl. Doběhl ji a chytil za ruku. Isabel chtěla zavřísknout, ale Marcus ji položil ruku na pusu.
„Pššt. Nic se ti nestane. Chci ti jen pomoct, ano?“
Isabel přikývla.
„Teď se mnou půjdeš a hezky se vykoupeš a najíš, ano?“
„Nechci na policii. Chci zůstat s vámi.“
„My jsme cirkus, maličká.“
„Určitě budu užitečná. Prosím.“
„Dobrá. Zeptám se principála, ale nic neslibuju.“
Isabel jen kývla a Marcus ji vzal za ruku. To děvčátko ho okamžitě okouzlilo. Byl synem kartářky a cítil senzibilitu a z té dívenky přímo zářila. Jak to tak viděl, právě našli novou kartářku, což bylo jedině dobře. Alespoň se už nebude muset jeho matka tolik přetěžovat a konečně bude mít dceru, po které tak toužila. Nevěděl, odkud děvčátko přišlo, ani co se jí stalo, ale věděl, že už teď patří do rodiny.

Isabel zamrkala, aby se zbavila slz deroucích se jí z očích ven. Viděla, jak Assassin položil Alana na zem a ostatní na něj začali kupit kameny. Jeden za druhým. Jediný, kdo se nepřidal, byl Sean a ona a ona to právě teď hodlala napravit. Vzala kámen a přidala ho na hromadu a pak ještě další a další. I Soris pomáhal a Sean stál opodál a hleděl na ně. Nechtěl si ušpinit ruce a nechtěl ani Alanovi vzdát úctu. Nesnášel ho za života tak proč by ho měl mít rád po smrti? Přistoupila k němu Eris.
„Ty vůbec nic necítíš? Není ti ho líto? Strávils s ním několik týdnů. Vůbec nic pro tebe neznamenal?“
Sean se na ni klidně podíval.
„Vlastně ne, neznamenal. Už od mládí nesnáším vojáky a on se ani nesnažil můj názor změnit. Choval se chladně, někdy arogantně. Myslel si, že může spasit tenhle svět a doplatil na to. To ani nemluvím o tom, že jsem mu neodpustil jeho zradu stejně jako jsem neodpustil zlodějce, že mě opustila, zanechala mě tam beze zbraně, jen aby se mohla pomstít! Já neodpouštím, děvče.“
„Pak už chápu proč jsi tak nešťastný.“
Sean se tiše uchechtl.
„A to ti řekl kdo, hippísačko?“
„Tvé oči.“
Sean se ušklíbl.
„Tuhle psychologickou hru můžeš hrát se zlodějkou, ale ne se mnou. Já jsem šťastný, v rámci možností. Iceman je mrtvý, a tudíž o jednoho „tvrďáka“ na světě míň. Copak necítíš, jak se vzduch pročistil?“
Eris se na Seana smutně podívala a odešla.
„Jen si mě lituj, když ti to udělá dobře, ale já jsem za Icemanovu smrt rád,“ pomyslel si Sean a pak si uvědomil, že mu vlastně chybí ten pocit uspokojení.
Brzy byl z kamenů utvořený hrob a Cirkis ho kouzlem zpečetil, aby kameny nikdo nemohl sundat a vyrušit tak Alana z odpočinku. Od západu začal foukat vítr a všichni si uvědomili, že je to už jejich druhý pohřeb od doby, co jsou v Istrii. Andy se zeptal Cirkise, jestli by nemohl o Alanovi říct pár slov, neboť ho z nich znal nejdýl a nejlíp.
„Alan Richard Iceman byl dobrý člověk, skvělý voják a výjimečný přítel. Ti, kdož měli to štěstí stát se jeho přáteli, získali nezapomenutelné zážitky. Alan byl muž činu, nenáviděl bezpráví a trestal ty, jež ubližovali slabým a nevinným. Navždy zůstane v našich srdcích a myslích. Nechť mu je země lehká a konečně dojde zaslouženému klidu.“
Všichni setrvali nad hrobem ještě několik minut, dokonce ani Sean se neodvážil narušit pohřeb, byť mu to bylo sebevíc nepříjemné.
Assassin položil Isabel ruku na rameno.
„Je čas jít,“ šeptl. Kývla. Otočila se k němu a objala ho. Když se s ním setkala znovu po tolika letech, nechtěla ho znovu ztratit, ale věděla, že s ním zůstat nemůže.
„Uvidíme se ještě?“
„Brzy, má královno,“ políbil jí ruku a byl pryč.
Isabel si roztřeseně povzdechla, otočila se k ostatním a tiše řekla: “Chtěla bych tu zůstat. Navždy, ale vím, že musíme jít dál. Máme úkol, který musíme dokončit už jenom proto, aby nebyla Alanova smrt zbytečná.“
„Podle Maky by měla být Sonya za tímhle lesem,“ Cirkis ukázal před sebe a všichni viděli les listnatých stromů.
„Doufám, že nejste unaveni, protože cesta potrvá několik hodin,“ dodal ještě a vyrazil. Sean ho následoval, aniž by pohlédl na hrob. Andy se na hrob několik vteřin díval a šel za nimi. Eris a Isabel osaměly.
„Můžu říct, ať na tebe počkají,“ nabídla Eris.
„Ne, už půjdu,“ zavrtěla hlavou Isabel.
„Sbohem Alane,“ zašeptala a připojila se k ostatním. Eris se dotkla prstem svých rtů a poté je položila na kameny.
„Ještě tvá pouť neskončila, Ochránce. Ještě ne,“ a rozeběhla se, aby dohnala ostatní.

Isabel vkládala karty do sáčku, když se závěs jejího stanu rozhrnul a dovnitř vstoupil principál.
„Camerone,“ Isabel byla překvapená, že ho tu vidí.
„Musíme si promluvit, Iso,“ promluvil principál a Isabel se zvedl žaludek, jak z něj byl cítit alkohol.
„Myslím, že by to mělo počkat na ráno.“
„Když tě Marcus přivedl, bylas malé špinavé děvčátko. Po dvanácti letech je z tebe krásná mladá žena. Myslím, že je na čase, abys mi splatila svůj dluh.“
„Amanda mě varovala, že na mě něco zkusíte.“
„Amanda je jen coura.“
„To bych neřekla. Chtěla jsem vám to říct až zítra, ale očividně spěcháte, takže není důvod, aby otálela. Odcházím. Jsem vám vděčná, že jste se o mě postaral, ale je na čase, abych šla dál.“
„Nemůžeš jen tak odejít ty malá nevděčná…“
Ale Isabel ho neposlouchala. Měla výčitky, že odchází takhle bez rozloučení, ale už tu nemohla být ani vteřinu. Muž, kterému věřila, si s ní chtěl užít a to mu nehodlala dovolit, i když se jí ujal. Cítila se nevděčně, ale kdyby chtěl peníze, dala by mu je, ale na tohle právo neměl. Chtěla kolem něj projít, když ji principál chytil za zápěstí a bolestně stiskl.
„Nikam nepůjdeš, dokud nesplatíš svůj dluh!“ zavrčel jí do ucha a chtěl ji políbit, ale Isabel ho znechuceně odstrčila. Byla silnější, než čekal, než čekala ona. Pustil ji, ztratil rovnováhu a hlavou se udeřil o stůl. Isabel se dívala, jak se na zemi pod principálovou hlavou objevuje krev a nakonec se otočila na patě a odešla, aniž by cítila jakoukoliv vinu nebo lítost.

Sonya stála na kraji lesa a čekala, až se její společnost vynoří. Autumn jí řekl, že by se tu měli objevit každou chvilku tak teď netrpělivě přecházela. Když už to trvalo příliš dlouho, opřela se o strom a začali si prohlížet svoje nehty.
„No jsi špindíra, zlodějko,“ uslyšela Seanův hlas. Vzhlédla a viděla, jak se k ní blíží. Williams, Cirkis, Andy, Isabel, nějaká dívka a průvod uzavíral muž, kterého taky neznala. Kam se poděli Alan a Eris. Pak se pohledem vrátila k dívce a strnula. Byla jí povědomá. Hodně povědomá. Oči se jí rozšířily a Andy pochopil: “Pojďte. Půjdeme do domu.“
„Je bezpečné nechat je o samotě?“ otázal se ironicky Sean.
„Určitě,“ kývl Andy. Sonya by byla přísahala, že na ni spiklenecky mrkl, ale to teď nebylo důležité. Přistoupila k dívce.
„Ty jsi…“ polkla. Najednou nevěděla, co říct.
„Jsem Eris. Pořád jsem Eris.“
„Ale jsi tak jiná.“
„Ze zevnějšku je to malá změna. Větší se udála uvnitř,“ Eris vzala Sonyu za ruku a zavedla ji na srdce.
„Doopravdy nejsem tak slabá a bojácná. Ve skutečnosti disponuju velkou silou. Je mi dáno ovládat stromy a květiny a vše, co má co dočinění se zemí.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Květinové dítě a ne, opravdu nejsem hippie,“ řekla, když viděla, jak se Sonya nadechuje. Sonya se úlevně usmála a pohladila Eris po tváři. Došlo ji, že k Eris cítí něco, co ještě k nikomu jinému.
„Eris, já…“ začala Sonya, ale Eris ji položila dva prsty na rty.
„Až jindy, Sonyo.“
Chvíli vypadala, že ji políbí, ale nakonec jen přejela prsty po její paži a odešla. Sonya tam ještě chvíli stála a uvědomovala si, čím se pro ni Eris právě stala. Jen netušila, jak se to stalo a proč zrovna ona. Zapříčinila to snad její nevinnost nebo snad to, jak čas od času vystrčila drábky? Začalo se stmívat, když se otočila a vrátila se do domu, kde už na ni všichni čekali.

Zrzavá otrokyně ošetřovala Argonova zranění, když se dveře rozrazily a dovnitř vstoupil Autumn. Argon překvapeně povytáhl obočí a otrokyni mávnutím ruky propustil.
„Tebe bych tu opravdu nečekal,“ promluvil, když viděl, že se jeho bratr k ničemu nemá.
„Musíme si promluvit, Simone.“
Argon sebou trhl, ale jinak zůstal klidný. Jeho nejstarší bratr mu nikdy neřekl jinak, než jeho pravým jménem, ale nebyl u něj už dobrých dvacet let. Byl docela zvědavý, co ho k němu mohlo přivést.
„A o čempak, Sebastiane?“ otázal se Argon. Nesnažil se ani skrýt svoji zvědavost. Po dvaceti letech byla jeho návštěva opravdu nečekaná. Posledně mu přísahal, že se tu neukáže, dokud on nebo Arsen nezemře. Copak ho asi přinutilo změnit názor?
„Alan je mrtvý.“
„Úžasné. A proč mi to říkáš?“
„Už tě nemá kdo chránit, Simone.“
Argon se zasmál.
„Myslíš, že to potřebuju, Sebastiane? Ale jdi. Umím se o sebe postarat sám. Navíc jsem si jistý, že nás neopustil nadobro.“
„Jak jsi můžeš být tak jistý?“
Argon se sebevědomě usmál.
„Protože lidé jako on neumírají mezi prvními. Lidé jako on přežívají, aby viděli umírat ty, na kterých jim nejvíc záleží.“
Autumn se zamračil.
„Tohle tvé zvrácené já jsem nikdy nepochopil, Simone.“
„Copak to po tobě někdo chce?“ uchechtl se Argon.
Autumn neodpověděl a Argon vstal, přešel k oknu a zadíval se ven. Stále hledíc z okna se zeptal se: “Přišels jen, abys mi řekl o smrti Ochránce?“
„Narazil jsem na Sonyu, když utekla od Samuela.“
Argon překvapeně zamrkal a byl rád, že stojí k oknu a Autumn mu nevidí do tváře. Neměl rád, když kdokoliv viděl jeho emoce, obzvlášť potom u Autumna si to hlídal. Jeho bratr měl ve zvyku v každém pocitu hledat něco dobrého.
„Dostal se k ní skrz tvoji dýku. Jak sis ji mohl nechat ukrást?“
„Jak mu utekla?“ zajímalo Argona.
„To nevím. Jak ti ji ukradla?“
„Podcenil jsem ji,“ pokrčil Argon lhostejně rameny.
„Nevěřím, že tě to neštve.“
„Přestaň, Sebastiane, ano? Nechovej se, jako bychom si my dva kdovíjak rozuměli. Řekni mi, o co ti ve skutečnosti jde a zase se vrať do toho svého panství a hnij tam dál.“
„Samuel je šílený.“
„Jsem v šoku,“ Argonův hlas přetékal sarkasmem.
„Celou tuhle zemi zničí.“
„Ale nezničí.“
„Zastavíš ho?“
„Jestli to bude nutné…“
„Nezabiješ ho.“
Argon se otočil k Autumnovi, přistoupil k němu a pohlédl mu do očí.
„Jestli ohrozí mou říši, zabiju ho,“ řekl Argon naprosto chladně. Autumn hleděl do Argonových očí a poznal, že to myslí smrtelně vážně. Otočil se a odcházel. U dveří se ještě zastavil a poznamenal: “Je to tvůj bratr.“
„No a? Říši si kvůli němu zničit nenechám.“
Autumn odešel.

Po večeři se všichni sešli před krbem. Sonya a Eris byly v koutku, přičemž Sonya stála a rozčesávala sedící Eris vlasy. Sean poznamenal, že se chová jako puberťačka, ale jinak si jich nevšímal. Andy seděl v křesle v temnější části místnosti spolu se Sorisem, který se opíral o okenní parapet. Isabel stála u krbu, ruce nad ohněm. Byla jí hrozná zima. Teprve teď na ni plně dolehla Alanova smrt a hrozně se třásla. Cirkis přes ni přehodil svůj plášť a Isabel na něj vděčně pohlédla. Jen kývl hlavou a posadil se do posledního křesla. V tu chvíli dovnitř vešel Rodrigo.
„Mám zprávu, co by vás mohla zajímat.“
„No to bude terno,“ušklíbl se Sean.
„Můžete Alana přivést z mrtvých.“

Šener seděla v křesle a Atlantis prohlížel její zlomenou ruku.
„Hojí se to dobře, paní.“
„Jak dlouho ještě?“
„Pár týdnů určitě. Zase ti ji ovážu, aby tě nebolela.“
Zatímco ji jemně zavazoval ruku obvazem, Šener na něj hleděla. Atlantis jí sloužil už od dob svého mládí. Byl jejím sluhou i milencem dobrých patnáct let a stále se ho nemohla nabažit. Poprvé si ho vzala do postele jako sedmnáctiletého mladíka, a i když vystřídala spoustu mužů i žen, vždy se vracela k němu. Dávala mu přednost i před Argonem. Na rozdíl od něj, nebyl její mazlíček násilnický a nikdy na ni nevztáhl ruku. Ano. Překvapilo ji, když ji donutil nechat jít její zajatce, ale zase se k ní poslušně vrátil a ona nebyla schopná ho potrestat. Věděla, že nad ní tak má jistou převahu, ale taky věděla, že s tím nemůže nic dělat. Svým způsobem ho milovala.
Dveře se rozrazily a dovnitř vstoupil Argon.
„Zmizni!“ přikázal Atlantisovi. Ten se podíval na Šener, a když až ona přikývla, vstal a odešel.
„Asi bych měl dát tvému sluhovi za vyučenou!“ zavrčel Argon.
„Co se stalo, že máš tak mizernou náladu, drahý?“
„Můj bratr Autumn se u mě zastavil.“
„A z toho jsi tak špatný?“
Argon neodpověděl. Podíval se na její obvázanou ruku a jízlivě se zeptal: “Příliš divoké hrátky s milencem? Našla sis snad zalíbení v sado-maso hrátkách?“
„To ta královnička. Zajímalo by mě, která z nás je víc šílenější. Řekla bych, že mě docela předčila.“
„Ani nemusím hádat, abych řekl, žes ji provokovala, že?“
„Já?“ podivila se Šener a Argon jí skoro věřil, že upřímně, „To bych přece nikdy neudělala.“
„No jistě,“ přitakal Argon sarkasticky.
„Zdá se mi to nebo jsi na její straně?“
„Jen zdá!“ odsekl.
„No jistě,“ ani Šener nezapomněla do svého hlasu přidat notnou dávku sarkasmu.
Argon byl v mžiku u ní a prudce ji vytáhl na nohy, silně tisknouc její zdravou ruku.
„Au! Pusť mě! Chceš mi snad udělat modřiny?!“
„Jestli tě to poučí!“
„Už jsem byla poučena dost, díky!“ odsekla mu a pokusila se ho odstrčit. Argon stiskl i její druhou ruku a Šener zakřičela bolestí.
„Tak poslouchej! Ještě jednou se mnou budeš mluvit takhle a zabiju tě! Rozumíš?!“
Zatřásl s ní a Šener vyhrkly slzy.
„Rozumím,“ zasténala bolestí.
„Tak jsi to taky pamatuj!“ potom ji od sebe prudce odstrčil, takže narazila na zeď a na krátkou chvíli si vyrazila dech.
„Parchante!“ zavrčela, když odešel.

Argon vrazil do svého sálu a okamžitě poslal otrokyně pryč. Ani si nevšiml postavy stojící u okna, jak byl rozzuřený. Dosedl na svůj trůn a vztekle smetl pohár vína, který byl odložený na opěradle. Pozoroval, jak se víno rozlévá po podlaze a tvoří rudou kaluž.
„Představuješ si to jako krev Šener?“ ozvalo se od okna a Argon sebou trhl. Arsen se k němu otočil čelem a řekl: “Dám ti radu, bratříčku. Zabij tu děvku dřív, než ona zabije tebe.“
„To se nikdy nestane!“
„Kdybych nebyl tvůj bratr, byl bys už mrtvý. Kam se poděly tvé instinkty, bratře?“
„Jsem roztržitý.“
„A to tě omlouvá? Právě tahle roztržitost tě může zabít!“
„Je tak milé, že máš o mě strach, ale jestli nechceš, abych se pozvracel, přestaň s tou péčí, ano?!“
„No jak myslíš, ale pohřeb ti nevystrojím.“
„Autumn by to zvládl za tebe!“
„Byl tady?“
Argon přikývl.
„Tak proto jsi tak navztekaný. Měl by ses naučit ovládat svoje emoce, bratříčku. Je příliš mnoho lidí, co tě dokážou rozhodit.“
„Jako třeba?“
„Šener, Autumn, Maky…“ začal vypočítávat Arsen a hleděl, jak Argonovy oči ztmavly, když se dostal k Maky.
„Pořád jsi na ni nezapomněl? Jsi vážně hlupák.“
„Nejsem hlupák!“ zavrčel Argon zlostně.
„Pořád bys ji rád do postele?“
„Mezi mnou a Maky to už dávno skončilo tak se v tom laskavě přestaň šťourat!“
„Určitě, bratříčku?“
„Určitě a přestaň mi už říkat bratříčku!“
„Tak se nauč kontrolovat své emoce. Kolikrát ti to ještě budu říkat?“
„Co tu chceš?!“ zeptal se místo odpovědi Argon.
„Nemůžu přijít navštívit svého milovaného bratra?“
„Ty? Ty, který jsi tolik ceníš pohodlí svého paláce?“
„Dobrá tedy. Přiznávám, že mám postranní úmysly.“
„A to…“ vyzval ho Argon, když viděl, že se k ničemu nemá.
„Znepokojuje mě náš nejstarší bratr.“
„Není nebezpečný.“
„Myslíš?“
„Vím to.“
„Já bych o tom být tebou nebyl tak přesvědčený.“
„A pročpak ne?“
„Co když se postaví na jejich stranu?“
„Nepostaví.“
„Chtěl bych mít tvou jistotu.“
„Znám Autumna. Nevměšuje se do těhlech záležitostí. I když si nikdy nepřestane vyčítat, že nás sem přivedl, není schopen žádného většího činu.“
„Přesto bych ho rád viděl mrtvého.“
„Tak proč ho nezabiješ?“
„Nemůžu k němu.“
„A já snad ano?“
„Je v tobě víc lidskosti, než ve mně, tak ať je taky užitečná.“
„Nezabiju ho.“
„Snad se ho nebojíš.“
„Nemám důvod ho zabít.“
„Může být nebezpečný. Potencionální nebezpečí se musí likvidovat, ne?“
„Chrání ho Maky. Nepůjdu přes ni!“
„Pořád ji miluješ!“ odplivl si Arsen a Argon ho hřbetem ruky udeřil do tváře.
„Aby bylo jasno! Nemiluju ji a nikdy jsem nemiloval! Spali jsme spolu a to je všechno! Před třiceti lety jsem ji viděl naposledy, pokud nepočítám to, jak je přišla zachránit, a věř, že touhu to ve mně určitě neprobudilo!“
Arsen se několik vteřin díval Argonovi do očí a potom řekl: “Věřím ti tedy. Jen doufám, že nedělám chybu,“ a byl pryč.

Všichni kromě Eris na Rodriga zírali.
„Řekni to ještě jednou a pomalu,“ protrhl nakonec ticho Sean hlasem plným nevěřícnosti. Nemohl uvěřit, že by tu byla nějaká šance přivést Icemana z mrtvých, obzvlášť, když mu tenhle jeho stav plně vyhovoval.
„Můžete Alana přivést z mrtvých.“
„A proč bychom to dělali?“ otázal se Sean, když usoudil, že si Rodrigo legraci nedělá.
„Copak vám nechybí?“
„To tedy rozhodně ne!“
„Mluv za sebe, Williamsi!“ ozvala se Sonya. Když jí řekli, že je Alan mrtvý, zažila šok. Myslela si, že je to ten typ mužů, kteří neumírají, dokud není všechno zlo vymýceno. Ano. Měla na něj vztek. Pořád se na něj naštvaná za to, že jí nedovolil zabít Argona, ale smrt mu rozhodně nepřála. Vždyť byl jejich vůdce. Držel je pohromadě a jestli byla šance ho přivést zpět, byla jednoznačně pro. Už jen proto, aby si s ním mohla vyříkat tu záležitost ohledně Argona.
„No to mi opravdu chybělo,“ zamručel Sean a Andy se zeptal: “Jak ho můžeme přivést?“
„Musíte do podsvětí.“
„Z kterého patra že jsi vypadl?“ reagoval okamžitě Sean.
„Jedině odtamtud se může vrátit mezi živé,“ ignoroval ho Rodrigo.
„Jsi blázen,“ zhodnotil ho Sean a doufal, že tím bude diskuze uzavřena, ale marně, neboť Isabel zajímalo:“Jak ho můžeme přivést z podsvětí? Mrtvý přece nejdou oživit.“
„Ano, je mrtvý, ale jeho duše na pomyslný druhý břeh nepřešla.“
„Proč ne?“ zeptal se Cirkis.
„Protože si ho vzala Smrt k sobě a to doslovně,“ ozvala se Eris.
„Tak se přece jen dočkala,“ utrousil Sean.
„To nechápu,“ ozval se Andy.
„Smrt po Alana toužila už od doby, kdy byl vězněn v Peru,“ ujal se slova Cirkis, „Navštěvovala ho, když byl na pokraji smrti a že to bylo v Peru často. Jednou jsem ji dokonce viděl. V Ekvádoru. Když se tam dostal, nikdo mu nedával naději na přežití a pak jsem ji uviděl. Byla tak krásná s vlasy jako oheň a ve svatebních šatech…“
Sean s sebou trhl.
„Ve svatebních šatech?“
„Taky jsem viděl ženu ve svatebních šatech,“ ozval se Andy.
„Kdy?“
„Po smrti Kimberly a Natálie. Chtěl jsem umřít, ale pak jsem ji uviděl a…“ Andy potřásl hlavou. Nechtěl o tom mluvit a nikdo ho ani nenutil.
„A ty, Seane?“ zeptal se Cirkis.
„Nevím proč bych vám to měl říkat.“
„A já nevím proč bys nám to neměl říkat,“ opáčil Soris. Sean přimhouřil oči.
„Jako dítě mě unesli a málem jsem umřel. Viděl jsem ji, než mě zachránili.“
„A ani to nebolelo, že?“ popíchl ho Soris.
„To, že jste se setkali se Smrtí, viděli ji, něco znamená,“ odtušil Cirkis.
„A víš taky proč?“ zajímalo Seana.
„Nemám zdání.“
„Tak ty nevíš všechno?“ podivil se Sean sarkasticky.
„Ty jsi takhle léčíš komplexy?“ otázal se Soris.
„A ty musíš být takhle vlezlý?“
„Náhodou ti nikoho nepřipomínám?“
„Ne, to tedy nepřipomínáš.“
„Vážně ne?“
„Nevím proč se s tebou vlastně bavím,“ zavrtěl Sean hlavou.
„Možná proto, že jsi chceš dokázat, že jsi ten nejlepší.“
„Já jsem nejlepší.“
„Já bych za to ruku do ohně nedal,“ dráždil ho dál Soris. Sean se nadechoval, že mu něco pěkně od plic řekne, když zasáhl Rodrigo: “Dost! Na cestě do Podsvětí budete mít času dost, jestli jste se tedy rozhodli tam jít.“
„Já jsem zásadně proti!“ vyjádřil se hned Sean.
„Budeme hlasovat,“ řekl rychle Andy, když viděl, jak se Sonya chystá něco říct.
„No to je úplně zbytečný. Vždyť je jasné, že pro Icemana byste šli třeba až na konec světa!“ zaprotestoval Sean.
„Ale nebudeš moct říct, že ti byla odepřena možnost se svobodně rozhodnout,“pousmála se Eris.
„No to mi bude fakt užitečný.“
„Takže hlasujeme. Kdo je pro záchranu Alana, ať zvedne ruku.“
Eris, Sonya, Andy, Isabel a Cirkis zvedli ruku.
„A kdo je proti?“
„Odmítám se zúčastnit téhle šaškárny,“ prohlásil Sean a založil si ruce na hrudi.
„Pak tedy jdeme pro Alana.“
„A vrchol čísla teprve přijde,“ ujal se znovu slova Rodrigo. Všichni se na něj podívali.
„Až budete v podsvětí, držte se za každou cenu Williamse. Bez něj byste tam totiž zemřeli.“
„Cože?“
„Sean vydává nadměrné teplo v extrémně chladných místech,“ osvětlil jim Cirkis.
„A podsvětí je velice chladné místo,“ dodal Rodrigo.
„A mám toho právě tak dost!“ ozval se Sean.
„Já tu nikomu nebudu sloužit jako tepelná elektrárna!“ a rozzlobeně odešel pryč.
„Bez něj to nezvládnete,“ oznámil jim Rodrigo. Andy si povzdechl a vyrazil za ním. Bylo na čase uplatnit své povolání i zde.

Sean si to vztekle rázoval lesem pryč, aniž by přemýšlel o tom, kam jde, když ho Andy dohnal.
„Počkej, Seane.“
„Co chceš, žebráku?!“ utrhl se na něj Sean.
„Vím, že se ti to nelíbí…“
„Tos uhádl!“ a nemínil to ironicky.
„Taky by se mi to nelíbilo, ale potřebujeme tě. Můžeš nás urážet, kopat do nás, samozřejmě obrazně, ale je důležité, abys šel s námi. Bez tebe to nedokážeme.“
„Snažíš se mě ukecat?“
„Ano,“ odpověděl Andy popravdě.
„Stejně je to celé nesmysl. Podsvětí. Doba Hercula už skončila, ne?“
„Pro mě jako psychologa je to též těžko uvěřitelné, ale každou chvilku se přesvědčuju o tom, že je tenhle svět a všechno v něm velice realistické.“
„No jen doufám, že se mě nebudete muset držet za ručičku. To bych nesnesl.“
Andy si oddechl. Měl vyhráno a dovolil si i usmát se.
„To bys nebyl sám. Pojď, vrátíme se.“

Otočila se k muži, který stál vedle ní a smaragdově zelené oči jí zazářily.
„Věděla jsem, že přijdou. Nachystám jim moc pěkné překvapení. Obzvlášť pro Seana mám speciální dárek.“
Alan neodpověděl. Jen se díval, jak se Sean a Andy vracejí do domu.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Trenz 05.12.2007, 19:30:42 Odpovědět 
   Oběma moc děkuju za komentář. Oba jste mě moc potěšili a zvedli mi náladu. Co nejdřív dodám pokráčo, abych pro změnu potěšila já vás. Děkuju
 Šíma 05.12.2007, 9:55:15 Odpovědět 
   Mezi "vládnoucími" bratry to jenom vře! Zdá se, že ani Argon není imunní vůči lásce a snad má také v sobě ušlechtilejší city, za to jeho bratr Arsen, ten by šel patrně přes mrtvoly. Jejich bratr Autumn se zadím "zdrží" v povzdálí (pomohl přeci Sonyi) a já jsem zvědavý, na kterou stranu se (opravdu) přikloní, až půjde do tuhého... Tuším, by mohlo jít o naše hrdiny (zachránce Istrie), ale stát se může cokoliv!

Cesta do podsvětí nebude patrně žádná legrace a stane se určitou odbočkou (neplánovanou). Snad se jim Alana podaří zachránit, ale pokud si jej opravdu Smrt "zamilovala" nebude to lehké... Dobré to bylo, svět fantasy se střídá se světem lidí a přítomnost stíhá minulost hlavních hrdinů. Jsem zvědavý, co přinese další díl! ;-)

P.S. Omlouvám se za tento "dlouhý" monolog, na druhé straně, tak dobře (jako Pavel) bych toto dílko ohodnotit nedokázal! ;-) Osobně jen tiše sleduji nitky příběhu a srovnávám to co se stalo s tím, co by se mohlo stát, aby mě překvapil docela jiný děj, který se ubeře veskrze nepředvídatelným směrem! :-DDD
 Pavel D. F. 04.12.2007, 22:54:20 Odpovědět 
   Takže jsem se nemýlil, Alan se ještě může vrátit ze země mrtvých. Samá nová překvapení. Maky to kdysi táhla s Argonem, Autumnovi se činy jeho bratrů nezdají, ale nechce proti nim otevřeně zasáhnout, Alan tráví dny svého bezživotí se samotnou Smrtí. Možná kdybych měl bohatější humanitární vzdělání, dokázal bych najít v jednotlivých postavách jakési archetypy lidských charakterů. Jako technicky zaměřený člověk je spíš za tím vším jen tuším a mohu jen konstatovat, že tento příběh patří k tomu nejoriginálnějšímu, co jsem kdy četl.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
33. Na letišti
pilot Dodo
Šeromor
Liesko_vec
Ani radeji nech...
Carla
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr