» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."

Buddha

počet přístupů: 2140419

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::

:: ČERNÉ LESY, TEMNÉ DUŠE - 1. ::

Luciena	publikováno: 28.03.2006, 19:59

Vyprávění Markéty z rodu Silných, která se vydala na nebezpečnou cestu, protože dala slib...


	OPOUŠTÍME MĚSTO Odpolední slunce zalévalo celou Širokou ulici přívětivým žlutooranžovým světlem. Na okamžik jsem se ve svém spěchu zastavila, poodhrnula si látku obrovského šátku z čela a rozhlížela se kolem po té sluneční nádheře. Odněkud ke mně zavanula vůně čerstvě upečeného chleba. Měla jsem obrovskou chuť se vydat po směru vůně a s krajícem teplé dobroty si na chvíli sednout na kamennou zídku a jen tak si pochutnávat a na nic nemyslet. Na prsou pod šaty mě však pálil dopis, který jsem dnes ráno našla na stole v kuchyni a který bez všech pochybností patřil právě mně, přestože na něm nebylo uvedeno žádné jméno a oslovení. Znala jsem, bohužel, to písmo a moc dobře si pamatovala na svůj slib, který jsem dala před několika měsíci. Už se nedalo couvnout. Nejen, že bych svým krokem zpět ublížila potažmo celé rodině, ale hlavně bych ztratila svoji čest a hrdost. Z Široké ulice jsem na konci odbočila vpravo do tmavé Stínové uličky, kam nikdy přes vysokou kamennou hradbu neproniknul jediný sluneční paprsek, kde však bývalo v parných létech nejpříjemněji z celého města. Klopýtala jsem rozbitým dlážděním a snažila se co nejrychleji dostat k Tisícileté bráně, za kterou je malý obchůdek Směnárníka, kde už na mě čekají ti, kterým jsem se zavázala pomoci, až přijde čas. Směnárník mě už netrpělivě vyhlížel před svým krámkem. Sotva mi odpověděl na pozdrav poté, co si mě přeměřil od hlavy k patě. „Pojď, máš zpoždění.“ Chytil mě za loket a tlačil mě dovnitř, do místnosti plné cetek, látek, otlučeného nádobí a sušeného koření. Poprvé jsem pocítila strach a výčitky. „Musela jsem ještě napsat vzkaz rodině…“ snažila jsem se omluvit svůj pozdní příchod. „Cos jim napsala?“ utrhl se na mě nevrle Směnárník a jeho šedivá bradka se výhružně vysunula dopředu. „Jen omluvu, že odcházím bez rozloučení a…“ zadrhla jsem se. „A?“ zasyčel mi do tváře a jeho oči se zabodly do mých. „No, musela jsem to nějak vysvětlit, tak jsem napsala, že jsem dala slib a že je to moc důležité poslání…“ Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Jenomže jsem nemohla matce nic nevysvětlit. Už tak to pro ni bude šok, když zjistí, že jsem jen tak, z ničeho nic odešla. „To už je jedno, stejně si musíš pospíšit.“ Jeho hlas zněl najednou spíš unaveně než pohněvaně. Postrčil mě jemně ke dveřím do zadní místnosti. Ocitla jsem se v malém pokojíku, který sloužil Směnárníkovi jako byt. Těžký závěs na okně byl zatažený a na stole hořela jedna svíčka. Chvíli mi trvalo, než jsem přivykla šeru a rozeznala tváře dvou ženských postav, zčásti zahalené šátky. Jedna žena držela pevně svázaný tmavý uzlík. S tlukoucím srdcem jsem přistoupila k ní a roztřeseně se dotkla látky, ve které bylo zabalené spící dítě. „To je on?“ zašeptala jsem. „Ano. To je náš král, naše spasení…“ pronesla slavnostním hlasem a předala mi děťátko do náruče. Pak sáhla rukou do záhybů své široké sukně a vylovila jakýsi tmavý balíček. S posvátnou úctou ho potom položila na stůl vedle planoucí svíce. Druhá žena se pustila do jeho rozbalování. V tmavé látce byly ukryty dva amulety vyvolených. Dva kousky umně opracovaného zlata s překrásnými ornamenty. Směnárník, který stál celou dobu za mými zády, přistoupil ke stolu, vzal amulety jeden po druhém do rukou a navlékl je na kožené šňůrky. Jedna z žen mi požehnala a ta druhá mi z hlavy sejmula šátek, aby mi mohla amulet uvázat kolem krku. Druhý amulet dostalo dítě. Potom se obě přede mnou uklonily a měly se k odchodu. „Počkejte ještě!“ zadržela jsem je. „Jak je… co je s Natálkou?“ „Věděla, že si dítě nemůže nechat u sebe. Přece si tě sama vybrala… Sbohem a ať tě Pán provází…“ Ještě jednou se hluboce poklonily a byly pryč. Dítě v mé náruči tiše zavrnělo. Sklonila jsem k němu hlavu a mé rty se lehounce dotkly jeho heboučké tvářičky. Neboj se Natálko, o tvé dítě se postarám a nedovolím, aby se mu něco stalo. Ať už z něj ten král bude či nikoli. Tvé dítě je u mě v bezpečí. „Taky už musíte vyrazit,“ podával mi Směnárník kožený vak s popruhy na záda a v jeho hlase jsem rozpoznala potlačované dojetí. „Tady máš ještě mapu,“ podával mi úhledně složené psaníčko, „a tady máš váček se šperky. Ty si schovej pod sukni, mělo by tam být dost, aby jste se cestou uživili. Dítěti kupuj raději kozí mléko. Je výživnější a nebude mu po něm špatně jako po kravském. Na mapě jsou vyznačená místa, kde můžete přenocovat a doplnit zásoby. Pokud místo z nějakého důvodu mineš nebo se ti nebude zdát bezpečné, pokračuj k dalšímu, které jsem ti vyznačil, v žádném případě nespoléhej sama na svůj úsudek a nevěř cizákům. A modli se! Celou cestu pros našeho Pána! Dítě musíš do Vesnice Vyvolených dopravit v naprostém pořádku. Je ti to jasné?“ „Ano, ano… Já vím, co mám dělat. A nezapomeň, že jsem z rodiny Silných. My jen tak snadno nepodlehneme.“ Usmála jsem se na tu vrásčitou ustaranou tvář a chtěla jsem vypadat odhodlaněji, než jsem se ve skutečnosti cítila. „Sílu… ano, tu budeš potřebovat především, Markétko.“ Přehodil přese mě obrovský plášť tmavě modré barvy, tedy barvy, kterou měly i mé šaty a šaty všech obyvatel Města Ruin. Pohladil mě po vlasech a pak mě vyvedl před krám, kde jsme se tiše rozloučili. Dítě zabalené ve vlněném šálu, který jsem měla ovinutý kolem trupu a přes rameno, spokojeně chrupkalo a pod velkým pláštěm, který halil celé mé tělo i vlasy s částí obličeje, ho nebylo možné zahlédnout. S koženým vakem na zádech, v plášti a s holí v ruce jsem vypadala jako kterákoli jiná obtloustlá žena z Města Ruin. Zamířila jsem k severozápadní části města, k lesu na kopci. Nechala jsem se vést kolejemi, které tu zůstaly po tramvajích, které kdysi křižovaly ulice a přepravovaly desítky lidí z místa na místo. Já si tramvaje nepamatuji. Ještě jsem nebyla na světě, když přišla Žhavá nemoc. Dobu před nemocí znám jen z vyprávění. Naše Město Ruin prý bývalo krásné a honosné. Po ulicích chodily spousty lidí. Jezdívaly tu tramvaje a taky auta. Zato ale neměli lidé doma koně. Před nemocí jsme si prý žili jako v ráji. Nikdo nemusel těžce pracovat, jídlo se kupovalo v krámech a v obrovských halách. Platilo se jen jako. Buďto papíry nebo odečtem z karet… Ta představa je mi k smíchu, ale prý to bylo docela vážné obchodování. Žádná hra… Pod sukní jsem měla uvázaný váček plný šperků, pleskal mě při chůzi do levého stehna. Šperky jsou jistota, že můžu nakupovat. Město Ruin jsem prošla zabraná do svých úvah a myšlenek. Nyní jsem před sebou spatřila zalesněný kopec. Opustila jsem koleje a vydala se vzhůru po vyšlapané pěšince. Než jsem stanula na vrcholu, pěkně jsem se zapotila. Z vršku kopce byl nádherný výhled. Město Ruin jsem pod sebou měla jako na dlani. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a ruiny i stavby, které přečkaly čas, vrhaly dlouhé stíny. Ne však delší než byla cesta, na kterou jsem se vydala. Dítě se začalo neklidně vrtět a naříkalo. Usedla jsem do trávy a rozmotala malý uzlík lidského štěstí. Chlapeček měl plenku docela promáčenou. Vytáhla jsem z vaku čistou a dítě přebalila do suchého. Ještě jsem ho nakrmila z lahve, kterou jsem doteď měla připevněnou na těle, aby mléko v ní mělo správnou teplotu. Miminko cucalo z lahve jako o život. Muselo už mít pořádný hlad. V lese začínalo být šero. Museli jsme si pospíšit. Nahlédla jsem do mapy, kterou mi dal Směnárník. Naše první označené nocležiště je tak dvě hodiny cesty odtud. Najedené a přebalené dítě už zase klidně spalo. Cítila jsem jeho teplo. Chůze s břemenem na břiše a vakem na zádech byla dost obtížná. Vždycky jsem se pokládala za silnou. Vždyť přece pocházím z rodu Silných a nikdy jsem nebyla ani nemocná. Teď jsem se však vážně zamýšlela nad tím, zda ta dlouhá pouť přece jen nebude nad mé síly. Jenže cesta zpět už nevedla. Je docela pravděpodobné, že si brzy někdo všimne, že Natálčino dítě je pryč. Nebo se někdo dozví obsah dopisu, který jsem doma nechala rodině na rozloučenou… Přidala jsem do kroku. Jako by mi už na záda dýchali nepřátelé.


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 6		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.3		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 36		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

elfka	18.01.2007, 10:18:17

Tak mi jedna známá doporučila, abych si přečetla toto dílko. Je to přesně to, co mě bere. Kvůli tomu jsem se i zaregistrovala, ačkoliv sama nemám, co nabídnout.

	23.09.2006, 20:36:00

Tento žánr se mi líbí a také je to velmi poutavě napsané. Hned jdu na druhou část.

Nětočka	12.05.2006, 13:44:05

Poutavé, originální... nevím co dál, prostě hezké! (jestli čteš ráda stejný žánr jako píšeš, můžu ti doporučit Dceru čarodějek od Doroty Terakowské, je v ní skrytá podobná myšlenka, líbilo by se ti to) ...už jdu na druhý díl!

Rozmarýna	29.03.2006, 15:11:41

Za jedna s mínusem za drobné stylistické nedostatky (například "Nechala jsem se vést kolejemi, KTERÉ tu zůstaly po tramvajích, KTERÉ kdysi křižovaly ulice a přepravovaly desítky lidí z místa na místo."). Měla bych ještě jednu poznámku: postava, která právě prožívá něco dramatického (odchod z domova a začátek komplikované výpravy), neuvidí kolem sebe idylickou zář odpoledního slunce, a když přece, bude jí při tom nejspíš hořce (rozzlobeně, depresivně - to podle nátury). Přívětivé světlo mi do celkové nálady tohohle začátku ani trochu nepasuje - doporučila bych zůstávat v jednotné náladě, dokud se nestane něco zásadního, co by jí změnilo, a to i v popisech a akcích. A ještě něco míň důležitýho: harmonické začátky nefungují zdaleka tak dobře jako dramatické, a to platí i o úplně první větě úplně prvního odstavce. Pokud by tenhle příběh začal číst méně trpělivý čtenář, mohl ho hned po první půlce prvního odstavce vzdát, což by byla škoda :o)


ze dne 29.03.2006, 15:33:17
Luciena: Děkuji za komentář :-) Mám radost, když mi někdo napíše tak podrobně, jak na něj celý text působí. Je zvláštní, jak se mé vlastní pocity mohou lišit od pocitů druhých. Já většinou píšu tím způsobem, že si nechám příběh volně běžet před očima a jen rychle zapisuji, co vidím - což je vlastně hrozná potíž, protože občas by bylo asi lepší si ten děj nějak uměle přizpůsobit.

Adrastea	28.03.2006, 19:58:55

Není snadné hodnotit delší příběh, když je rozdělen do několika částí. Bylo by lepší poslat větší kousek, aby se čtenář mohl lépe seznámit s dějem. Takhle se sice příběh rozjel, ale beze mě. Také u samotného stylu psaní mi chybí nějaké to "koření". Pro začátek tedy dávám za dvě. Uvidíme jak to celé bude pokračovat... ;)


ze dne 29.03.2006, 15:34:03
Adrastea: Pravda. Právě se dívám na své rozdané známky a ze svých 32 publikovaných děl jsem zatím oznámkovala jen šest. Jedničky se mezi nimi sice také najdou, ale je pravda, že jsem si mohla vzpomenout vícekrát... Ještě jenou díky. Kdyby byly ještě nějaké připomínky, stačí mi napsat do vzkazů :)


ze dne 29.03.2006, 15:29:26
Luciena: Děkuji za odpověď, jen jsem si říkala, že by ta opakovaná jednička mohla někomu udělat větší radost než dvojka :-) Názor k mému dílku je samozřejmě v pořádku, jen jsem chtěla zdůraznit, že delší část jsem neposlala proto, že mám příběh rozdělený do kapitol a míním to tak dodržet.


ze dne 29.03.2006, 14:57:19
Adrastea: Úvod do děje - jasné, svůj názor jsem řekla. A teď k té Vaší otázce: Stane se jen málokdy, že si po tom, co dám známku jako porotce, vzpomenu ještě na hodnocení autorské. Je to tedy pouze otázka mé děravé paměti, rozhodně to není tím, že bych, jak určitě narážíte, chtěla autorům snižovat hodnocení... Pokud Vám to tedy přidá na klidu můžu ještě teď všem ohodnotit jejich díla. Problém s tím mít vážně nebudu. Děkuji za upozornění ;)


ze dne 29.03.2006, 12:40:53
Luciena: Je to první kapitola v celku. Tedy úvod do děje. Měla bych ještě otázečku: Všimla jsem si, že pokud někoho ohodnotíš jedničkou, je to jen v rámci poroty, ale pokud někdo od tebe dostane jako od porotce dvojku, přidáš automaticky ještě jednu dvojku v autorském hodnocení...