|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 5 ::
 honzoch |
publikováno: 03.12.2007, 14:20
|
| Kristian se snazi dostat Lidku do bezpeci a pripravi ji tim jednou velké prekvapeni. Vzapeti je odhalen jejich vztah. Otec by zase rad vedel, co se prihodilo jeho dceram a jeho snaha by mohla byt korunovana uspechem. |
| |
|
|
Nejedna shledání a setkání 2
Lidka se právě loučila s kostelníkem. Nakonec zůstala u jeho rodiny celý týden. Nebýt Kristiánových vzkazů, asi by myslela, že na ni úplně zapomněl. Neměla se tu špatně, ale před temnou siluetou Bystrického hradu nebylo úniku. Celou dobu se jí kamenné monstrum tyčilo přímo nad hlavou a vždy jí připomenulo hrozící nebezpečí. Hajduci Žigmunda Balaši přirozeně prohledali všechna stavení, jen, jako by náhodou, vynechali faru. Ať už zatím stála jejich liknavost nebo Kristianův zásah, Balaša Lidku neobjevil.
„Musíme jet! Pojď, miláčku!“ něžně postrčil Lidku ke koni. Dívka zamyšleně přistoupila ke zvířeti a věnovala poslední pozdrav milé rodince, ktera se s ní bez řečí podělila o stravu i o přístřeší.
Za chvilku uz jejich kůň cválal podél Váhu a hrůzný obraz Bystrické pevnosti se pomalu rozplýval v dálce za nimi. A s ním se rozplývaly i Lidčiny obavy z dopadení. Na jazyku však měla logicky otázku, co dál.
„Kam?“ opakoval po ní Kristián. „Schovat tě někam, kde tě Žigmund nikdy nenajde!“
Lidka vyčkala a pobídla ho k pokračovaní. Šlechtic se usmál: „Dlouho jsem přemýšlel, co s tebou, k příbuzným tě poslat nemůžu, to bych tě rovnou mohl nechat Žigmundovi! Nakonec, bude nejlepší vzít tě k baronce Véghové! Není to daleko a baronka Balašu nesnáší!“
„A bude ta baronka souhlasit?“ roztřeseně se optala Lidka, jejíž oči nepřítomně bloudily po kopečkách sněhu, rozesetých po pláni.
„Neměj strach, jsme přátelé!“ mávl okamžitě rukou. Lidka se pokusila o nepodezíravý ton: „Přátelé?!“
„Né tak, jak myslíš! Té dámě je přes čtyřicet let! Možná si na mě myslí, ale to je její věc! Důležité je, abyses chovala slušně a poslušně plnila příkazy!“
„Samozřejmě...“
„A taky je důležité, aby se o nás dvou nic nedozvěděla! Snaž se být opatrná a nikomu o našem vztahu neříkej!“
Lidka se trochu podrážděně ohradila: „Já nejsem hloupá...“
„Promiň.“ omluvně špitl, načež ji vášnivě políbil.
Cválali bahnitou cestou a drželi se řeky. Lidce najednou ubíhala cesta až příliš rychle. Vůbec nechtěla k nějaké baronce. A vůbec ne k té, před kterou bude muset maskovat své city! Naopak, chtěla, aby ji k sobe vzal sám Kristián a třeba spolu utekli. A ani si neuvědomovala, jak nebezpečné by to mohlo být. Když spatřila Súlov, myslela, že jsou u cíle. Začala Kristiána přemlouvat, ať spolu utečou. Mladého šlechtice to nemálo překvapilo a umlčel ji až oznámením, že tohle je jen Súlov, nikoliv Véghovic Štivianov.
Bílé skály Súlova zmizely stejně rychle, jako se objevily, i proto, že mračna sestoupila z nebes a zastřela mladému páru výhled na krásnou přírodní scenerii s hradem, krkolomně přilepeným ke strmé skale.
Mlžný den se právě přehoupl do pozdního odpoledne, když Lidka poprvé spatřila cíl. Pokud Kristián čekal další přemlouvání, zmýlil se.
Muž v zelené uniformě se ještě ohlédl za odchazejícími robotníky a spokojeně poklepal na velkou hromadu dřeva, kterou sem před chvilkou nanosili. Naposledy pohlédl na „svou práci“ a vzal za kliku hájovny. Když vstoupil, nestačil se divit.
Staněk Cervenka s nohama na stole se nedal přehlédnout.
„Dobrý den, Igore Kožuchu!“ se zjevnou ironií pozdravil drzý zbojník a s klidem pozoroval, jak se hajný chopil kulovnice, pověšené na stěne.
„Nemusíš se namáhat, není nabytá!“ usadil ho Cervenka, který se ani nenamáhal vstát.
„Co po mně chcete, vy lotři?“
„Bude lepší si sednout,“ šklebil se Stano Cervenka, „mimochodem, chlapci čekají za dveřmi, takže utíkat nemá smysl!“
Kožuch upustil flintu a loudavě došel ke stolu. Součastně se otevřely dveře a dovnitř nakoukli Cyril s Martinem Pleskem. Jakmile zjistili, že Cervenka už je uvnitř, usadili se rovněž vedle Kožucha, každý na jednu stranu. A to nebylo zdaleka vše. Trpělivost panského hajného měla být zkoušena dále, to když dorazili Janko s Jurajem, které ze všech zbojníků a škůdců nejvíce nenáviděl. Hlavně proto, že kvůli nim musel vytrpět pár pekelných hodin přivázán u stromu s pořádným mraveništěm.
„Ja jsem jen hajný, já nemám s panem Balašou nic společného!“ dušoval se, když na něj Cervenka vytasil otázku o obou sestrách, součastně s ostrým nožem.
„Lháři,“ hned ho chytil za límec Cyril, „na hradě jsi jako doma!“
„Nechte ubožáka!“ zakňučel Kouch, svezl se ze židle a sepjal ruce vstříc Martinu Pleškovi, který byl u zbojniků nový. Zdálo se, že úskok zapůsobil, otec Lidky a Zuzky se obrátil k Cervenkovi: „Co udělal tak zlého? Nemyslím, že je nutné...“
Janko se nuceně zasmál: „Ano, je nutné být na něj důrazný, protože je to nejhorší lotr! Nedovolí sebrat ani větvičku a...“
„Slitování! Slitování!“ hlasitě vykřikl Igor Kožuch, ale to už dostal od Janka pěstí.
„Nech ho,“ zavrčel Cervenka a pohrozil hajnému, „a ty povídej nebo bychom to tu mohli jak se patří vybílit!“
„Ne, pánové! Prosím!“
„Tak si pospeš! Kam se poděla ta dvě děvčata?“
„Milost! Au! Né! Ja nevím...“ uhýbal hajný před ranami. Jen Martin Plesek, ktery ničemu, narozdíl od ostatních vůbec neznal, se pokusil mírně: „Jmenovaly se Lidka a Zuzana...“
„Ten unesl děvcat! Ja vážně nevím...počkejte! Když se byl naposledy na hradě, byl tam strašný shon. Pan Balaša unesl někde překrásné moravské děvče a ona uprchla...“
„Ale on unesl dvě děvčata! Ne jedno!“ udeřil Cervenka do stolu. Janko uchopil myslivce za krkem: „Tak co, kápneš božskou? Ne?! Škoda, že v zimě nejsou mravenci!“
Strach z mravenište způsobil, že Kožuch pokračoval: „To děvce uteklo a nikdo už ji neviděl! Pan Balasa zuřil. O druhé dívce nic nevím...“
„Byla ta první tmavovlasá nebo plavá?“ vyhrkl otec.
„Tmavovlasá!“ zaradoval se Kozuch, že se přece jen dostal na pevnou půdu a na chvilku zastavil bití, „říkali, že tmavovlasá a krásná jako...“
Otec přikývl: „Mluví pravdu, poznám to! Je to zbabělec...ta dívka byla Lidka.“
Stano Cervnka pokládal vec za vyřízenou. Vstal a po jeho vzoru se zachoval i zbytek zbojníků. Jen Martin Plesek chvilku otálel, snad doufal, že Kozuch ví ještě něco. Nezbývalo, než hajnému věřit a v tom případě vyvstavála další záhada. Co se přihodilo Zuzce, jestliže Balaša unesl jen Lidku. Ta uprchla a snad má nějakou naději zachránit se. Tak uvazoval Martin Plešek a šance, že se Lidce nic nestalo, ho jen posílila. Z obou dcer měl radši právě ji, ale pokud by měl jednu obětovat, nevybral by.
Baronka přecházela po pokoji.
Přistoupila k oknu.
Měla skvělý rozhled, a tak jí nemohlo za žádných okolností uniknout, že mladý pan Kristián, kterého tak bezmezně miluje, se žene přímo na hrad. Už mu chtěla zamávat, když v jeho náruče spatřila cizí ženu. Ztrnula. Že si vodí děvky Štefan nebo Brezničan, na to už si zvykla. Co to jen pana Kristiána napadlo? Je do něj již dlouho zamilovaná a on to dobře ví. A zdá se, že proti tomu nic nemá a dokonce se chystá city opětovat. Už ho viděla vedle sebe, ve svatebním. Ze zajetí rozporuplných pocitů ji vytrhlo až vrznutí brány.
Kristián s dívkou se ocitli na nádvoří. Baronka si usmyslila, že musí být u svého rytíře co nejrychleji. Okamžitě vyrazila dolů po schodech, div nesmetla Reicherta, který se sápal nahoru. Chtěl se jí zeptat, proč spěchá, ale už nedostal příležitost.
Neběžela dlouho. Zastavila se udýchaná přímo tváří v tvář Kristiánovi. Opodál se radostně objímaly Lidka a Zuzka. Zuzka, která se sotva zotavila z horečky a která Lidku hned na úvod řádně postrašila svou bezvládně visící paží. Kristián se shovívavě usmál na přicházející paní, aby toto chování sester omluvila. Políbil jí ruku. Véghová na sestry ani nepohlédla a zcela se soustředila na svého rytíře. Snažila se nasadit koketný výraz.
Kristián pochopil, ač v jejím zjevu nacházel pramálo smyslného a pokud chceme být krutí, tak vlastně vůbec nic.
Baronka ho vítala, a hned, že se má jít sednout nahoru. Kristián souhlasil a žádal Véghovou: „Vzácná paní baronko, rád bych si s vámi pohovořil o tomhle děvčeti…“
Jeho slova vyšla naprázdno, součastně se totiž baronka procitla z milostného opojení a rozkřikla na Zuzku: „Nemáš co na práci, Zuzano?! Co se tu tak objímáte?“
Kristián se snažil řešit situaci s klidem, pravil dívkám: „Lidko, počkej tu se sestrou! A ty, poslouchej paní baronku!“
Baronka úlisně přikývla hlavou, zatímco mladík zamířil nahoru. Následovala ho až do síně. Byla v sedmém nebi, ten mladý pán ji jistě přišel žádat o ruku. Kristián si její euforie dobře všiml. Rodiče mu baronku nutili, byla bohatá vdova. Ne že by baronku chtěl, a tak zatím jen dělal, že ano, a hledal všechny možné skulinky, jak se vyvléknout.
„Měl jste těžkou cestu?“ tázala se s zjevnou snahou vetřít do obvyklé formality trochu srdečnosti.
„Ne, paní, zaplaťpánbůh!“ odvětil Kristián.
Baronka se uculovala, jak jen uměla: „Jste opravdu milý, že jste za mnou přijel na tento osamělý hrad.“
„Nemohl jsem jinak, srdce si to žádalo!“ oplatil jí úsměv pan Kristián. Musel jí trochu nadbíhat, aby kladně vyřešil záležitost s děvčetem. Postupně se osmělil a začal vyprávět o Lidce. Samozřejmě ho ani nenapadlo říci, že se zamiloval a na závěr požádal baronku, aby poskytla dívce azyl a službu.
Véghová si sice valné mínění o Lidce nevytvořila, leč neodvážila se Kristiánovu žádost odmítnout. Touha naklonit si ho byla tak silná, až souhlasila, že děvče přijme. Snadno uvěřila jeho vymyšlené historce, jak našel to ubožátko zemdlené na svém prahu, téměř bezmyšlenkovitě odkývala jeho prosby a vše jen proto, aby zažehla na mladíkových tvářích jestě upřímnější úsměv.
Pak povídali a povídali, až baronka neměla, co nalévat. Usmála se na Kristiána a zazvonila na zvonec po své pravici. Mlčeli, jako mlýny bez vody, čekající na vypuštění stavidel. Vynořila se Zuzana s konvicí. Hlas zvonku jí vytrhl z dojemného rozhovoru se ztracenou sestrou. Ztěží balancovala s těžkým podnosem v jedné ruce, druhou, tu raněnou, měla bezvládně spuštěnou podél těla. Kristián se zájmem pozoroval, jak nalévá do poháru. Lidku v ní poznával jen obtížně. Pak mu došlo, že jsou nevlastní. Přejel ji pohledem odshora dolů. Lidčiny křivky mu vůbec přišly mnohem vnadnější, tohle dítě možná ještě vykvete. Zuzka na sobě cítila jeho pohled a v jakémsi zasnění zvedla konvici, až víno přestalo téci.
Ale to už ji baronka hnala: „Co koukáš, ty couro?! Pan Kristián není ženich pro tebe, pro takovou holku z ulice!“
Děvče ulekaně uhnulo pohledem a instinktivně ustoupilo od stolu. Kristián se dostal do rozpaků, jenže mu nezbývalo nic jiného, než baronku klidnit: „Nezlobte se, paní baronko! Je to ještě dítě! A navíc je celá rozrušená, ta Lidka je její sestra! Musí to pro ni být překvapení! Bůh jim popřál brzké shledání!“
Baronka už klidněji ukázala na dveře: „Co tu ještě stojíš?! Jdi spát!“
Zuzka okamžitě uposlechla a bázlivě se ohlédla po Kristiánovi. Jen tak lehce, aby ještě nedostala vynadáno. Vyběhla na chodbu a až tam si oddechla. Po tom, co se otevřeně paktoval s baronkou, ztratila k ânu Kristiánovi důvěru, získanou po Lidčině nadšeném opěvování jeho hrdinství. Ale musela mu být vděčná, baronka by ji jistě potrestala, kdyby nezasáhl.
Kristián byl stále mlčenlivější, ani Véghova už nebyla upovídaná tak jako za čerstva, a s hovorem to šlo od desíti k pěti. Venku se přišeřilo. Baronka se zaradovala, že pan Kristián zůstane na noc, dala mu připravit nocleh a dál se ho snažila všelijak vlákat do pasti manželství. U Kristiána však narazila na odpor, s rytířem už nic nebylo a tak se omluvil s tím, že si jde lehnout. Když chtěla sama vklouznout do peřin, potkala svou dceru Žofii. Po tom, co její ratolest strašlivě seřvala mladé přadleny, byla v zádumčivé náladě. Ani nářek a omluvy přadlen, když na ně bezdůvodně křičela, jí neulevil.
„Žofie, jsi v pořádku?“ tázala se baronka starostlivě, pozorujíce bledou tvář své dcery. Žofie matce pronikavě pohlédla do očí a důrazně prohlásila: „To je tou stálou samotou! Chci se vdávat!“
Baronka se nemálo podivila nad její drzou odpovědí a zastavila se na prahu své ložnice: „A máš ženicha?“
„Líbí se mi ten mladý rytíř, co odpoledne přijel.“ náramně se bavila Žofie a s uspokojením sledovala, jak matka rudne slepou žárlivostí. Baronce se sevřelo hrdlo, tak jako pokaždé, když o Kristiánovi někdo mluvil. Ať už to je její dcera nebo nejposlednější služka, tak jí v tom bude bránit. Následovalo rázné napomenutí: „Měla by sis hledat bohatší ženichy!“
„Hlavně, že se kolem něj, matko, tolik točíte!“ poznamenala nezdárná dcera a její tváří prolétlo něco jako úšklebek. Baronku to rozlítilo: „Aby ti huba nezdřevěněla! Tvoje matka ti marně shání ženichy a ty ji za to tak plísníš?! Co si to dovoluješ?“
„Jen počkejte, matko! Však já si najdu ženicha, až mi ho budete závidět!“ odsekla Žofie. Matka lála dceři tak dlouho, až jí došla slova. Žofii to bylo naprosto lhostejné, nejradši by matku seřvala jako před chvilkou ty neposlušné přadleny. Jenže to by už by bylo opravdu moc a ona znala míru, kdy je potřeba s drážděním své matky přestat.
Baronka sledovala Žofiin nikoliv poraženecký odchod se založenýma rukama. Otočila se na podpatkách a s pořádným třísknutím dveří se zavřela v ložnici. Žofie se ani nevylekala, když se demonstrace matčina hněvu roznesla po chodbě. Ale stále jí něco ke spokojenosti chybělo. Ještě dnes musí někoho pořádně srovat.
Rázovala si to po hradě, v očekávání, zda se nenaskytne nějaká oběť.
A hle, jedna stála o kus dál!
Zuzka se už nestačila schovat do temného zákoutí a Žofie spustila: „Co se tu takhle plížíš jako zloděj?! Proč nejsi v komůrce se sestrou? Je už pozdě!“
Zuzka se chtěla vylhat, avšak Žofie ji nepustila ke slovu: „Tady nemáš co dělat, couro! Běž spát! Tohle se řekne matce!“
Dívenka se v rozpacích celá červenala, ruce měla sepjaté za zády.
„Že ty tam máš milence?! Nemám pravdu?!“ burácela Žofie ve zvrhlé radosti. A hned vyrazila směrem ke komůrce. Zuzka zavrtěla hlavou, chtěla se Žofii postavit do cesty, ale ta ji bezcitně udeřila přes tvář.
Na poslední chvíli se mladá baronka zastavila a zaposlouchala se za dveřmi komnaty, kde byly ubytovány obě sestry. Vzápětí lehounce posunula dveře a nahlédla dovnitř v předtuše velkého a skandálního odhalení.
A její očekávání se do puntíku naplnila, protože přímo před jejíma očima objímal nějaký muž Lidku a vášnivě ji líbal. Starší sestra občas bránila výbuchům jeho touhy, ale jindy hubičky přijímala víc než ochotně. Stáli u okna a nevnímali nic jiného. Žofii svitlo, ta starší poslala mladší jako hlídacího psa a sama si užívá. Když se však muž natočil, že mu bylo vidět do tváře, zbělala baronská dcerka zlostí. Zvrhlou radost nahradilo tvrdé vystřízlivění. Ten muž byl Kristián! Kdyby to byl normální voják nebo sluha, tak by je nemilosrdně přerušila a ztrestala. Nyní měla svázané ruce. Chvilku milenecký pár závistivě pozorovala a chtěla být na Lidčině místě. Ano, chtěla být klidně i obyčejnou služkou, kterými tak opovrhovala. Do očí se jí vedraly slzy. Nejen, že ji předbíhá vlastní matka, ale i tahle poběhlice s moravským nářečím! Pozorovala je s otevřenou pusou. Ani tak si jí nevšimli, jak byli zaměstnání projevy lásky.
Žofie se vzpamatovala a opatrně zavřela dveře. Zuzka za ní stála se sklopenou hlavou v chodbě. Nečekala nic než krutý trest. Mladá baronka ji popadla za ruku a odvlekla za roh. „Tak je to tedy?!“ vybuchla vzteky. Kontrolovala se však, aby nebyl výkřik vzteku moc hlasitý. Zuzka přikývla a dušovala se, že s tím nemá nic společného. Žofie si teprve teď uvědomila, jak je sama unavená a zdrcená ze svého objevu. Chtěla skrýt pláč před Zuzanou. Štkavě rozkázala: „Tohle nikomu neřekneš! A jestli ano, tak ti zlámu i tu zdravou ruku! Rozumíš?!“
Nevinné stvoření před ní bylo v stále horších rozpacích. Instinktivně schovávalo ruce za zády, aby náhodou neuskutečnila svou hrozbu. Nejprve ji ten hezký rytíř se sestrou vystrnadili z komůrky a nyní na ni dopadla krutá zloba barončiny dcery. Nejraději by se hanbou propadla. Ale Žofie se k její velké úlevě otočila na podpatkách a vykročila v záři loučí ke své komnatě. Ztěží skrývala slzy, které si jí kutálely po tváři. Zuzka na to koukala jako u vytržení, nikdy ji plakat neviděla. Žofie se ještě jednou otočila: „A jen se opovaž něco ceknout! Co na mne tak čumíš?!“
Otřela si slzy a vší silou za sebou bouchla dveřmi. Zuzka ve slabě osvětlené chodbě osaměla. Dostala na Lidku pěkný vztek, měla sto chutí běžet přímo za baronkou a všechno jí povědět sama. Kristián se zalíbil i jí. Zaťala pěstičky, opřela se o zeď. Ale nebylo by od ní čestné to tak udělat. Měla svou sestru ráda a bilo v ní hodné a celkem bezelstné srdce. Ale právě tohle srdce jí nezabránilo, aby ve spravedlivém hněvu vpadla do komůrky. Kristián i Lidka se strašně lekli a v mžiku byl každý na jednom konci místnosti. Trochu si oddechli, když zjistili, že je to jenom Zuzka. Ta jim rázně oznámila: „Jdu si lehnout, jsem unavená. Omluvte mne, pane rytíři!“
Až se zachvěla nad tou opovážlivostí, ale oba je svým výpadem odzbrojila od námitek.
Kristián se poroučel a Lidka vrhla po hubaté Zuzce hněvivý pohled. Ta neváhala: „Že máš tu odvahu, Lidko!“
„Nech mne být, Zuzko! Takhle se rytíř neokřikuje!“ obořila se na sestru stroze. Zuzka si rozpustila vlasy a klesla na lůžko. Vyčítala Lidce: „A ty ho zas nemáš co hubičkovat! Baronka se umí mstít! Dej si příště větší pozor!“
Lidka jí chladně dala dobrou a sfoukla svíčku.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
