obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Temné hloubky lidské mysli ::

 autor Leontius publikováno: 04.12.2007, 23:38  
Už starší dílko. A můj vůbec první pokus o nějaký propracovanější psycho-horor. A sklidil docela úspěch, včetně 1. místa v jedné literární soutěži. Akorát název se mění každým dnem. Pořád mi tam nic nesedí.

Co k obsahu? Dlouho jsem přemýšlel nad vlkodlaky, ale přišli mi příliš kyčovití. A co se z toho vyvinulo? Posuďte sami...
 

Tajemství skryté v temnotách

I.

Inspektor s povzdechem zamáčkl cigaretu a shlédnul na podezřelého, který seděl naproti. Ten stále jen zíral na povrch stolu a nehýbal se. Tahle noční směna už byla pro inspektora příliš dlouhá. A příliš tichá. pomyslel si. Byl si jistý, že tento student všechny ty vraždy spáchal. Zabil všechny ty neopatrné turisty a vlastnoručně je roztrhal na kusy. A taky z nich většinu snědl.
Policista se vrátil v myšlenkách o půl dne zpět. Vzpomínal si na ten vystrašený hlas v telefonu, který mu sděloval, že našli další z obětí toho hrůzostrašného kanibala. Vzpomínal si, jak poprvé spatřil toho mladíka ve zkrvaveném šedivém triku. Jak se choulil pod stromem a nevšímal si policistů. Zcela ignoroval jejich výzvy, ale pak ho něco vyděsilo. Byl to pouhý štěkot policejní psa. Jenže on okamžitě vyskočil a určitě by zmizel někde v lese, kdyby ho inspektor nesrazil k zemi a násilím neodvlekl k autu. Už tehdy si byli policisté jisti svým triumfem, neboť útržky z trika, které měl mladík na sobě, byly nalezeny i na předchozích místech činu. A bylo toho víc, co nasvědčovalo proti němu. Teď už jen zbývá z něho vytlouct přiznání…
Už přes čtyři hodiny byli zavřeni v téhle strohé a tmavé místnosti. Stůl, dvě židle a silná lampa svítící podezřelému do obličeje. Pochmurnou atmosféru dokreslovalo tikáni hodin nade dveřmi. Dvě lidské bytosti spolu vytrvale sváděli boj vůle a trpělivosti. Ale ta inspektorova byla právě u konce.
„Tak umíte mluvit nebo ne?!“ rozkřičel se. „Nepokusíte se mi vysvětlit co jste dělal v tom lese?! Několik kroků od zohavených zbytků lidského těla?!“ Vyskočil ze židle a udeřil pěstí do stolu. „Člověče, já to z vás vymlátím, když mi nedáte jinou možnost!“ Těžce dýchal, snažil se zkrotit svůj hněv. S mladíkem tato okázalá demonstrace hněvu ani nepohnula. Dál zíral na stůl.
Policista spadnul zpátky na židli a značnou dobu nepromluvil. Pak se pohodlněji usadil a bezděčně si zapálil další cigaretu. Vyfoukl kouř a s ledovým klidem pravil: „Víš co, můj příteli? Nebudeme se nadále obtěžovat výslechem. Místo toho mi radši povyprávěj pohádku.“ S úšklebkem se naklonil přes stůl. „Povyprávěj mi o tom, co jsi tam dělal. Jak jsi potkal starou zlou ježibabu a ta tě donutila zabít a sníst několik zbloudilých duší. Poslouchám…“ Nato se odtáhl, opřel se a znovu si vložil cigaretu do úst. Nepřestával se škodolibě usmívat.
Nesliboval si od téhle provokace mnoho. Koneckonců toho mladíka se mu nepodařilo donutit promluvit mnohem rafinovanějšími lstmi. Něco v té větě však s mladíkem pohnulo. Škubl sebou a pomalu zvedl hlavu. Dlouhé tmavé vlasy měl spadané do čela a tvář smrtelně bledou. Zorničky byly roztažené hrůzou a upíraly se na svého mučitele. Ta hrůza, kterou v nich inspektor spatřil byla větší než vůbec dokáže lidská mysl snést. Ten děs ho doslova přimrazil k židli. Cigareta vypadla z pootevřených úst a na podlaze zhasla.
Po chvíli, jenž inspektorovi připadala jako několik milénií, se ústa té trosky sedící naproti pohnula. Nejistě a pomalu začal mladík hovořit. Jako by mu dělalo potíže si vzpomenout na řeč. Hlas jakoby přicházel odněkud zdaleka. Byla to jen ozvěna, která se pomalu drala na povrch ze ztýrané mysli. Mluvil naprosto bezvýrazně a zahořkle. Hlas člověka, jenž by už neměl patřit mezi živé. Mladík mluvil k inspektorovi jako učitel k nechápavému žákovi. To, že se do jeho hlasu postupně vkrádá ironie, nemohlo policistovi uniknout..
„Tak ty chceš vědět.“ řekl a ústa se mu zkroutila do jakéhosi tajemného úsměvu. Na slově vědět byl položen zvláštní, pohrdavý důraz. „Já vím.“ pokračoval mladík. „Vím toho příliš mnoho na to, abych ještě mohl normálně žít. A ty chceš taky vědět? Chceš vědomosti, které navždy otráví a zničí tvůj život. Vědomosti, které slabé jedince na místě zničí a které ze silných udělají jen stíny toho čím byli? Chceš se dozvědět co je ukryto za slastným závojem nevědomosti? Svět, jak ho vnímáme, je obklopen stínem, skrze který nevidíme. To nejčistší zlo vyvěrá ze zkažených lidských myslí a JÁ byl svědkem toho co dokáže!“
Během proslovu mladíkova tvář postupně ožívala. Pomalu se přibližovala k inspektorovi a začínal se na ní formovat zvláštní krutý, ale zároveň smutný, úšklebek. Oči upřeně hleděly na inspektora a ten věděl, že ty oči skrývají temná tajemství. Inspektora ten pohled pálil, nedokázal ho snést, ale také nedokázal odvrátit hlavu. Nedokázal se vůbec pohnout. Byl pohlcen děsem, zíral na mladíka a pak neochotně přikývl. „Mluv.“
Student se chladně zasmál. Byl to nepříjemný, skřípavý zvuk. Pak se zvrátil dozadu a opřel se o židli.
Téměř vesele rozhodil rukama a velkolepě pravil: „Nuže chtěl jsi slyšet pohádku o ježibabě. Já ti ovšem povím trochu jinou „pohádku“…

II.
Poslední sluneční paprsky ozařovaly zalesněné kopce. Den se chýlil ke konci a zlatavý kotouč pomalu mizel za vrcholky hor. Panovalo naprosté bezvětří, ani jediná koruna stromu se nepohnula. Tou nehybnou zelenou plochou se klikatila šedivá křivka. Místní silnice. Najednou zpoza kopce vyhoupla motorka. Jezdec v bleděmodré košili projížděl touto nádhernou scenérií. Skomírající sluneční svit se odrážel od jeho černé přilby.
Mladík se na své staré motorce řítil po cestě a vůbec nevnímal své okolí. Kdo by se také zabýval tímhle „Zapadákovem?“. Tato téměř neobydlená lesnatá oblast ho prostě nezajímala. Pár vesniček, kde všichni vstávají se slepicemi a šinou si to ze startu rovnou do kostela. Tohle není pro mladého člověka. Ho zajímalo jen pořádné město plné nočního života, chlastu a drog. A právě tam mířil. I když doposud nevěděl kolik „zábavy“ se dá i v tomhle Zapadákově užít.
Student zrovna vyřešil složitou otázku, jaký dárek koupit své holce, aby co nejvíce ušetřil a hned se začal věnovat dalšímu problému. Je čas si koupit novou motorku, tahle už mele z posledního. Znovu se tedy vrátil k otázce úspory peněz.
Slunce už zmizelo a zamyšlený jezdec v nastávajícím šeru přehlédl silnou větev, která ležela na jeho straně silnice. Zrovna se snažil rozvzpomenout kdo všechno mu dluží prachy a z koho by mohl vytřískat něco navíc, když v tom jeho oči konečně zaregistrovaly překážku. Reflexivně strhl řízení a začal brzdit. Situace už ale byla nezvládnutelná a mladík byl doslova katapultován. Tvrdě dopadl na beton a svět vybuchl v gejzíru bolesti. Ostré kamínky mu rozdrásaly kůži a potrhaly oblečení. Motorka spadla do příkopu vedle silnice.
Po pár minutách se mladík konečně odvážil pohnout. Celé tělo ho bolelo a očekával, že tahle nehoda se nemohla obejít bez vážných zranění. Pomalu se obrátil na záda a pravou rukou strhl zdeformovanou helmu. Pak se opatrně posadil. Zatím vše v pořádku. Nejistě se postavil a chvíli shrbeně stál uprostřed silnice.
Pak ticho začátku noci přerušil téměř hysterický smích. Mladík si s úlevou uvědomil, jak dobře z nehody vyvázl. Trochu ho pobolívala levá noha a hlava mu poněkud třeštila, ale jinak se zdálo, že nic zlomeného nemá. Pak ovšem vystřízlivěl a podíval se na sebe. Košili měl roztrhanou a nasáklou krví. Od loktu pravé ruky se k zápěstí klikatila ošklivá rozšklebená rána. Student zlostně zasyčel, strhl plandající cár látky a začal ránu obvazovat. Přitom se mu tvář křivila bolestí.
Poté co zkontroloval ostatní zranění, a ke svému štěstí shledal, že jsou jen lehká, vydal se ke své motorce. Doklopýtal k příkopu a nakoukl do něj. Stačil jediný pohled, aby si uvědomil v jakém problému se to octl. Zlostně zaklel. Těžce namáhaný starý motor se při nárazu prostě rozpadl. Nemělo smysl ani motorku vytahovat. I když…
Přece jen opatrně seskočil a z brašny na motorce začal vytahovat věci. Peněženka, doklady, malý kapesní nožík… Všechny ty věci si bezmyšlenkovitě házel do kapes. Konečně našel to co hledal. Mobilní telefon. V dnešní době je přece vše tak jednoduché. Zběžně ho prohlédl a poprvé se na jeho tváři rozzářil úsměv. Nebyl rozbitý. Může zavolat pomoc. Zapnul telefon, přeskočil trapnou úvodní obrazovku a naťukal PIN. Pak začal bezstarostně vytáčet číslo. Najednou si však všiml hrozné chyby. Nebyl tu signál. Tady v Zapadákově prostě heslo o stoprocentním pokrytí neplatilo.
Mobil mu vypadl z bezvládných rukou a přistál měkce v trávě. Co bude teď dělat? Ruce se mu začaly křečovitě zavírat v pěsti. Ovládl se a usedl na kraj příkopu. Obličej ukryl v dlaních, aby se nemusel dívat na rozbitou motorku.
Tak si v klidu probereme situaci, ok? Nacházíme se někde uprostřed lesů v Zapadákově. Bude noc a nejbližší vesnička je možná 40 kilometrů daleko. Telefonní signál možná ještě dál. Po silnici možná tak jednou ráno projede starý farmář Páprda, který veze 10 vajíček na trh, aby si mohl koupit zrní pro slepice. Noc máme na krku a nikde nikdo. Sláva, nazdar výletu…
Tak. A co teď? Šlapat 40 kilometrů v naprosto nevhodné obuvi, v noci a v neznámém terénu by se nikomu nechtělo. Zřejmě nezbývalo než přespat na místě. Znovu prohrábl batoh, aby našel něco k ukrácení času. Avšak nic zde již nebylo. Povzdechl si a rozhlédl se kolem. Napravo les, nalevo les a vzadu hezky dlouhý výšlap do kopce. Nebe po mé pravici, peklo po mé levici a Anděl smrti za zády. s úšklebkem si připomněl citát ze své oblíbené knihy. S jakýmsi dětinským očekáváním se podíval na pravou stranu.
Křoví zašustilo a něco se tam pohnulo…


III.
Mladík zděšeně vyskočil na nohy. Ten rychlý pohyb mu po nehodě příliš nesvědčil a v levé noze mu vystřelila bolest. Zajíkl se, ale snažil se bolest překonat. Kdo ví, jaké zvíře se mohlo v těch lesích zdržovat. Nebo jaký nebezpečný šílenec…
Vetřelec se zcela zřetelně přibližoval jeho směrem. Možná vůbec o studentovi nevěděl, jenže to teď nehrálo žádnou roli. Mladík byl k smrti vyděšený. Musel něco udělat. Ukvapeně se sehnul, uchopil první předmět, který mu padl do ruky a zoufale jim mrštil do tmy směrem ke zvukům. Až pozdě si uvědomil, že to byl jeho mobil. Zhrozil se, ale cosi v něm se cynicky zasmálo. Mít ještě svůj starý mobil, tu cihlu Siemens C10, tak To možná tím hodem zabiješ.
Ozval se pleskavý náraz a následně znepokojené zamručení. Chvíli bylo ticho a mladík se odvážil dýchat. Poté zvuky uslyšel znovu, ale byly mnohem hlasitější, naléhavější a tentokrát se k němu rychle přibližovaly.
Ohlédl se a přemýšlel jestli nemá utéct do lesa na druhé straně. Ale tma byla neproniknutelná. Se zraněnou nohou a poslepu by se daleko nedostal. Otočil se a byl připraven čelit tomu, co se z temnoty vynoří. Pohyb keřů už byl i v té tmě znatelný. Pomalu začínal rozpoznávat siluetu lidské postavy. Mladík se naklonil a snažil se zaostřit, ale v tom ho cosi oslepilo. Zprvu nevěděl co se děje, neboť jasný paprsek světla mu mířil přímo do očí. Ten někdo měl baterku a navíc hodně silnou. Zaclonil si oči rukou. „Kdo…“ pokusil se ze sebe vypravit, ale pak mu selhal hlas. Měl stále velký strach. Neznámá osoba dosud nepromluvila, ale najednou sklonila baterku.
Konečně byly proporce postavy rozeznatelné. Viděl, že to je shrbený člověk nízkého vzrůstu. Pohublý a lehce se třásl. Pak se konečně ozval. Byl to chraptivý, starý hlas: „Vystrašil jsi mě, chlapče…“
Mladík musel potlačit smích. Takhle se vylekat navzájem. Neznámý konečně odvrátil baterku a nechal na sebe dopadnout trochu světla. Byl to malý vetchý stařík. Pohublý až na kost, s dlouhým plnovousem. Vrásčitý obličej vypadal skutečně překvapeně a přívětivě. Ten by neublížil ani mouše.
„Měl jsi nehodu, chlapče?“ zeptal se stařec, poté co krátce obhlédl situaci.
„Ano.“
“Dnes večer už pomoc neseženeme.“ zamyslel se stařík. „Takhle tu ale nemůžeš zůstat…“ podivně se usmál: „V lesích je hodně nebezpečné zvěře. Možná i vlků. Tvrdí se, že zabili i pár turistů.“
Mladík vypadal zděšeně. A snažil se ze sebe něco vykoktat. Stařec se na něj podíval, přikročil blíž a poplácal ho po zádech. „Ale neboj, chlapče. Já jsem tu svým způsobem správce a poslední vlk, který tu pobíhal, byl můj starý pes.“ Stařec se smutně zasmál a v očích se mu zaleskly slzy. „Stejně doufám, chlapče, že si netroufáš pospávat na tomhle místě. Jako zdejší správce a hajný tě nechám přespat v mé chalupě.“ řekl a vykročil zpátky do lesa.
Mladík stále otálel na místě. Nejdřív se uklidnil, ale teď… To si ten starý páprda myslí, že půjdu do nějaké chýše s jakýmkoliv neandrtálcem co si vyskočí z lesa?
Stařec si jeho váhání všiml. „Ale chlapče… To je dost naivní bát se takového děduly nad hrobem co se sotva udrží na nohou. Kvůli revmatu už málem nedojdu ani do vesnice pro zásoby. Co bych ti asi mohl udělat?“
Student se zamyslel. Má samozřejmě pravdu. Ten stařík by se ani nedokázal pořádně napřáhnout, natožpak aby mi mohl něco udělat. Navíc cítím, že je naprosto upřímný a cokoliv je lepší než strávit noc tady.
Povzdechl si a pravil: „Jak daleko je ta vaše chalupa? Musím se zítra brzy dostat do města.“
„Bydlím kousek od silnice. Musím být přece blízko civilizace.“
Mladík přikývl. Vše vypadalo jasně. Vydrží jednu noc v chalupě se senilním staříkem co si myslí, že je myslivec. Ráno už nějak do města dojde. Aspoň si odpočine.
Ještě chvíli váhal, ale nakonec uznal, že nemá na vybranou. Podíval se naposledy na rozbitou motorku a vykročil za starcem. Po pár krocích zmizeli v temnotě. Jen svit starcovy baterky šel vidět ještě zdaleka.
A opomenutý mobil zůstal ležet ve škarpě.






IV.
Les byl spletitější a záludnější než si mladík původně myslel. Neustále hrozilo nebezpečí vymknutého kotníku. Příkopy skryté spadaným listím a suchým dřívím. Stromy už rostly tak blízko sebe, že místy vytvářely neproniknutelné stěny.
Student obezřetně následoval starce, který se oháněl baterkou a upozorňoval na možná nebezpečí. Přesto několikrát upadl a jeho průvodce mu musel pomáhat na nohy. Starcovy ruce byly rozechvělé a nejisté. Tohoto člověka jsem se ještě před chvíli bál… pomyslel si posměšně mladík.
Cesta k chalupě se nakonec ukázala delší a těžší oproti tomu co stařec zpočátku tvrdil. Teprve po půl hodině konečně stanuli na nepříliš rozsáhlé mýtině. Na ní stála stará, ale poctivě vybudovaná chatrč. Stavby se zřejmě ujal zkušený řemeslník. Vypadala útulně, bezpečně a student byl mile překvapen. Noc zde nebude zas tak hrozná.
Když se k chatrči přiblížili, povšiml si mladík konstrukce u jedné ze stěn. Zaměřil se na ni a pochopil že se jedná o poměrně nový přístavek. Nebyl tak povedený, jak zbytek stavby, ale byl praktický a stabilní. Dal by se jednoduše přirovnat ke stodole, kdyby ovšem nebyl tak malý. Mladíka zaujal a přistoupil blíže.
Nebyly zde žádné dveře tak sehnul hlavu a vstoupil dovnitř. Podlaha zcela chyběla a panovala zde naprostá tma. Oči si začaly pomalu přivykat a najednou rozpoznával obrysy kolem sebe. Byl zde vlastně jen jeden předmět. Opracovaný kámen. S pocitem nejasného strachu si mladík uvědomil, že se jedná o náhrobek. V tu chvíli ve dveřích stanul stařec a posvítil baterkou. V tvrdém kameni bylo hrubě vytesáno: „Vlk“.
Mladík se nechápavě podíval na starce. Ten se smutně usmál. „To byl můj starý pes, chlapče. Můj jediný společník. Můj nejvěrnější společník.“
Pak pomalu poklekl k náhrobku, vytáhl z kapsy krabičku sirek a zapálil svíci. „Je to dnes přesně 5 let co tady ve své boudičce vydechl naposledy. Hrozně mi chybí.“ Stařec svěsil hlavu a v očích se mu zaleskly slzy. Mladík nevěděl co říci a rozpačitě odešel z místnost.
Po chvíli již se starcem stanul na prahu jeho domova. Útulná světnice. Ručně vyřezávaný nábytek budil přátelský dojem. Byl to prostě domov. Nebyly zde žádné ozdoby, žádná elektronika. Stařec zapálil svítilnu a ta rozsvětlila celou místnost.
Hostitel vybídl svého hosta, aby se usadil a pak se sám začal přehrabovat ve skříni. „Nevypadáš příliš vábně, chlapče. Ty hadry co máš na sobě vypadají jako bys v nich někoho zamordoval. Takhle do města nemůžeš.“ Mladík si připomněl, jak vlastně vypadá. Z košile zůstaly jen cáry a byly celé pokryté zaschlou krví. Pruh látky, kterým si ovázal nejvážnější ránu, byl úplně rudý.
Stařec nadšeně vykřikl. Konečně našel to co hledal. Otočil se k mladíkovi a v rukou držel šedivé triko. Bylo rovněž potrhané, ale nevypadalo zas tak děsivě, jako to, co měl mladík na sobě. Bylo zřejmě často používané a byly na něm vidět vybledlé, hnědavé (nebo tmavě červené?) skvrny.
„Vezmi si ho na sebe, chlapče. V tom co máš na sobě akorát nastydneš.“
Mladík uznal, že má pravdu a triko s vděkem přijal. „Děkuji vám mnohokrát pane. Pak vám to všechno zaplatím.“
Stařec jen mávl rukou. „To není třeba chlapče. Peníze už pro mne pramálo znamenají. Jsem rád, že mám aspoň nějakou společnost.“
Pak si přisedl ke stolu a chvíli nikdo nepromluvil. Ticho bylo tísnivé a mladík se už začínal cítit nepříjemně, ale nakonec stařec započal konverzaci. Mladík se snažil poslouchat, ačkoliv, popravdě řečeno, ho životní osudy toho děduly příliš nezajímaly. Měl spoustu vlastních starostí, které mu chodily na mysl.
Stařec mluvil hlavně o tom svém Vlkovi. Zřejmě nějaký starý lovecký pes, který pro starce znamenal opravdu hodně. Byl jeho jediným společníkem a byl velmi inteligentní. Pošel stářím a pro starce to znamenalo velký šok, když ho jednou našel v přístavku, který mu zbudoval, mrtvého. Očividně staříkovi nikdy nepřišlo na mysl, že o něj někdy přijde.
Dědulovo nostalgické tlachání už mladíka unavovalo, ale nevěděl si rady, jak to slušně říci. Stařec si toho naštěstí všiml a milosrdně se mladíka zeptal, zda již nechce jít spát. Byla již koneckonců téměř půlnoc a Měsíc v úplňku začínal osvětlovat prostranství před chalupou…
Mladík zívnul a přikývl. Stařec se ztěžka postavil a zavedl mladíka ke dveřím. Byla zde uzoučká komůrka s jednou postelí. „Zde se vyspi, chlapče. Obyčejně zde pospávám já, ale asi dnes večer zůstanu vzhůru a zavzpomínám si. Je pryč už 5 let…“ Zasmušil se a odešel.
Mladík zavřel dveře a ulehl na postel. Měl sice stále trochu strach, jenže byl příliš unavený. Usnul téměř okamžitě. Na tuhle noc neměl nikdy zapomenout.
V.
Stvoření ho už dohánělo. Mladík prchal temným bludištěm, které obklopovalo chatrč ze všech stran. Co chvíli klopýtal a vrážel do stromů, které se mu jakoby samy stavěly do cesty. Dech mu rachotil v hrudi a měl pocit, že levá nohu mu hoří. Dlouho už nevydrží a přitom pořádně ani nevěděl, co ho vlastně pronásleduje. Obrovský vlk, nebo snad vlkodlak? Nebyl si jist, a proto se začal nejistě ohlížet dozadu, avšak uviděl jen dvě rudé oči, jenž se řítily z temnoty.
Nepovšiml si ovšem pařezu, který záludně číhal několik kroků před ním. Špička pravé nohy o něj zavadila a už podruhé za tenhle den tvrdě dopadl na zem. Tentokrát však něco prasklo, jako když zlomíte suchou větvičku. Mladík bolestně vykřikl a snažil se odplazit pryč. Ovšem se zlomenou pravou rukou se mu to příliš nedařilo. Byl v koncích. Ztuhnul a nehýbal se, vycítil, že stvoření už stálo téměř za ním. Otočil hlavu a uviděl mohutného vlka. Dlouhé chlupy kolem tlamy připomínaly starcův plnovous a rudé inteligentní oči si ho hladově pohlížely.
Pak se stvoření pevně postavilo na zadní a pomalu vyrazil ke své oběti. Byl zadýchaný, růžový jazyk mu visel z huby. Mladík zoufale zavřel oči a už jen slyšel, jak se k němu vlkodlak blíží. Slyšel také zvláštní bublavé zvuky. Blíž a blíž…
Probudil se. Rychle se posadil a začal se zmateně rozhlížet. Šedivé triko měl celé propocené a neuvědomoval si kde vlastně je. Byl to jen sen, oddechl si. Jenže zůstal zde jeden problém. Ty bublavé zvuky skutečně slyšel…
Strnul a zaposlouchal se. Byl na pokraji hysterie, ale pak vše pochopil a usmál se. To jen stařec brečí nad svým mrtvým psiskem. Bylo to zcela jasné. Byl by blázen, kdyby věřil na vlkodlaky.
Znovu ulehl a snažil se usnout. Ty otravné vzlyky ho rušily, ale naštěstí brzy umlkly a mladík se začínal znovu nořit do říše snů.
V tom uslyšel tu skutečnou hrůzu. Okamžitě byl na nohou a třásl se strachy. Slyšel vytí. Vycházelo hned z pokoje za dveřmi a vycházelo z lidského hrdla. Opravdu by člověk dokázal vydat takový zvuk? Ten někdo to dokázal. Ten někdo už nebyl docela člověk.
Mladík se přitiskl ke zdi a neodvažoval se ani dýchat. Pouze naslouchal co se děje za dveřmi. Slyšel lámání nábytku, těžké kroky, hrozivé rány a pak už jen ticho přerušované jemným praskáním. Nejprve ten zvuk nedokázal zařadit, ale pak ucítil štiplavý zápach kouře. Chatrč hořela! Bylo to praskáni ohně.
Aby se dostal pryč musel otevřít dveře a vstoupit do místnosti, odkud slyšel ty hrozné zvuky. Nechtěl zaživa uhořet, ale také se bál toho co tam najde. Zavřel oči a bojoval sám se sebou. Ať to bylo cokoliv, určitě uteklo před ohněm. Přece jen nakonec zatáhl za kliku.
Ta útulná místnost byla úplně zničena, jako by se zde prohnal uragán. Svítilna byla převržená a veškeré ty zbytky nábytku byly v plamenech. Mladík rychle zamířil očima ke dveřím. Naštěstí byly přes oheň stále přístupné, ale stála u nich postava…
Stařec byl otočený zády, obličej měl ukrytý v dlaních a celý se třásl. Mladík chvíli váhal a pak zakřičel: „Co se tu děje?“
Postava se pomalu otáčela. Brzy mladík spatřil ten děsivý obličej. Nejprve si myslel, že starcova tvář je zkřivena zármutkem, ale pak pochopil. Tohle už vůbec nebyla lidská tvář, neboť ten člověk už byl mrtvý. Všechno lidského co v něm bylo zahynulo, zůstala jen utkvělá představa. Myslel si, že je vlk, nebo něco horšího. Ale tady si to nemyslel jen mozek, tady to nebyl běžný příklad schizofrenika nebo šílence. Tady si i tělo myslelo že je něčím jiným. Staré, ochablé svaly byl napjaté k prasknutí a prsty byly křečovitě zkrouceny v pařáty. Zkrvavenými nehty si roztrhal většinu oblečení a rozdrásal si kůži. Stál tam přikrčený a připravený ke skoku.
Nejhorší ze všeho byla ta tvář osvětlená plameny. Zcela prosta jakéhokoliv lidského rysu. Mimické svaly byly naprosto nemožně zkroucené a vzniklý úšklebek nemůže zdravý člověk ani napodobit. Zuby měl odhalené a cenil je na svého bývalého hosta. Oči vytrvale pozorovaly oběť a snažili se vybrat správný okamžik k útoku. Ten tvor už vůbec nemyslel. Všemu velel instinkt. Instinkt zabíjet a žrát.
Mladík byl tak vyděšen, že téměř nezaregistroval, jak se na něj zrůda vrhá. Pokusil se uhnout, ovšem podlomila se mu levá noha. Málem upadl, ale právě to mu zachránilo život. Stvoření, které ještě nedávno bylo člověkem, proletělo kolem a přistálo na podlaze. Mladík začal kulhat ke dveřím a jen zahlídl, jak zrůda bleskurychle vyskočila na všechny čtyři. Byl to tak svižný pohyb, že by ho staré tělo nebylo schopno provést, ale teď bylo natolik šílené…
Mladík se s hrůzou otočil, vyběhl ven a zabouchl dveře. Těžce dýchal a pod takovým tlakem už nedokázal rozumně myslet. Zapřel se do dveří a hned na to ucítil silný náraz, jenž ho málem povalil. Nedokázal pochopit, kde starcovo tělo bere energii a sílu k těmhle výpadům.
Tahle noc ještě zdaleka neskončila…

VI.
Mladík držel dveře ze všech sil. Pokud se ten šílenec dostane ven, tak ho bezpochyby na místě zabije, jestli ho však udrží uvnitř, tak uhoří. Následovalo ještě několik nárazů za které by se nemusel stydět úspěšný hráč Amerického fotbalu, ale jejich síla postupně slábla. Nakonec ustaly nárazy úplně a zevnitř se ozývalo jen vzteklé vrčení.
Mladíkovi na čele perlil pot, jenže nedokázal odejít. Byl si jist, že jakmile poodejde, stvůra rozrazí dveře a vrhne se na něj. Ztěžka oddechoval a čekal, dokud plameny nezačnou stravovat starcovo tělo.
Zřejmě už začaly. Noc najednou proťal jekot, který z části připomínal vytí vlka a z části křik mučeného člověka. Dveře se otřásly dalším silným nárazem a mladík upadl. Rychle se vyhrabal na nohy a znovu se zapřel. Podrážky bot zaryl do hlíny a tváře měl zarudlé námahou. Další náraz a další zmučený výkřik.
Pak už další náraz nepřišel, ovšem ten jekot neustával, naopak se stával nesnesitelným. Mladík čekal, že vše už bude brzy u konce, když v tom se ozval praskot. Prkna těsně nad jeho pravým ramenem byly roztříštěny silným úderem a vzniklým otvorem prostrčil stařec z chatrče ruku. Byla zarudlá, popálená a ostré hrany rozraženého prkna ji rozdrásaly do krve. Ta ruka zřetelně šmátrala po jeho krku.
Mladík v záchvatu hrůzy odskočil od dveří. Ty se teď bez problému otevřely. Šílený stařec vyšel z hořících útrob chatrče. Vousy, vlasy a obočí spálené na uhel. Zarudlá kůže se po velkých pásech loupala z těla. Ale on stále žil a stále chtěl zabíjet.
Zastavil se pár kroků od strnulého mladíka, zadíval se na něj a pak zavyl na měsíc. Opět ten zvuk, který by lidské hrdlo nemělo dokázat. Mladík viděl, jak se obrys ohryzku na starcově krku pohybuje nahoru a dolů.
Ten pohled ho konečně probral a začal utíkat. Teď, když plameny pohlcující trosky chatrče osvětlily mýtinu, mladík uviděl stezku, které si předtím nevšiml. Vydal se po ní a rychle se ohlédl. Polomrtvý stařec ho pronásledoval. Utíkal po čtyřech a mladík by mohl přísahat, že se svými spálenými rty usmíval.
Zlý sen se stával skutečností. Mladík ve tmě narážel do stromů, klopýtal a už zcela ztratil pojem o čase a orientaci. Sáhl na dno svých sil, ale vzdálenost mezi ním a starcem se zkracovala. Jak může někoho posednout takové šílenství? ptal se sám sebe. Tělo ani vlastní život už pro toho šílence nic neznamenali. Jen ten vražedný instinkt.
Mladík už věděl, že to bude muset vzdát. Síly ho opouštěly a hrůza ho vyčerpávala ještě víc než běh. Chtěl se otočit a bránit se holýma rukama, ale v tu chvílí ztratil půdu pod nohama. Stezka končila strmým svahem do hluboké rokle.
Mladíkovi podjela noha a kutálel se dolů. Všemožné překážky mu způsobily spousty zranění a zdálo se že pád nikdy neskončí. Konečně se však octl na pevné zemi. .
Zůstal ležet na zádech a nehýbal se. Jen čekal až ho stařec zabije, ale ten se dlouho neobjevoval. Mladík zjistil že se dokáže postavit a rozhlédl se. Rokle nebyla příliš rozsáhlá, ovšem zdálo se, že je často navštěvovaná. Půda byla udusaná, keře a listí byly odstraněny, akorát na opačném konci zahlédl mladík ve tmě několik obrysů. Přišel blíž, jenže stále nedokázal rozpoznat o co se jedná. Naklonil hlavu až těsně k předmětu.
Nejprve ho do nosu udeřil odporný pach hniloby a pak zjistil, že hledí do očí staré mrtvoly. Z těla moc nezbylo, neboť se ho něco snažilo pozřít. Mladík s odporem ucukl a znovu se rozhlédl. Byla tu spousta dalších mrtvol, teď už ty obrysy rozeznával. Kusy noh, rukou, zbytky lidských těl. Nejméně dvacet lidí. Tady házel své oběti…
Začal křičet a jeho hlas se rozléhal celou roklí, možná i celým lesem. Už pomalu začínal přicházet o rozum. Vrhl se k stěně rokle a začal se škrábat nahoru. Zraňoval si prsty a polámal většinu nehtů, ale chtěl za každou cenu z toho místa.
Když se vyhoupl nahoru, začal se pomalu uklidňovat. Zrovna přemýšlel, kterým směrem se dát, když se před ním opět objevil znetvořený a šílený stařec. Doslova vyrostl ze země a ohnal se rukou, jenž měl křečovitě zkřivenou v pařát. Silná rána mladíka odhodila několik metrů dozadu a hlavou narazil na kmen stromu. Málem upadl do bezvědomí, celý svět byl zahalen v rudé mlze a on si vzpomněl…
Celou tu dobu má v kapse nůž. Bezmyšlenkovitě si ho schoval do kapsy z havarované motorky. Úplně na něj zapomněl. Sjel rukou do kapsy a nahmatal ho. Šílenec, jistý si svým vlastním triumfem, kráčel pomalu k němu, pak natáhl ruce a chystal se na něj vrhnout.
V mladíkově ruce se zaleskla v měsíčním světle čepel a protnula vzduch. Stařec uchopil rukama mladíka za krk, zdvihl ho do vzduchu. Pak se chvíli nic nedělo a najednou začal stisk slábnout. Na starcově hrdle se objevila červená linka a krev najednou začala tryskat mladíkovi do obličeje. Tvor se stále zmítal a ječel. Nakonec klesl k zemi a mladík se vyprostil ze sevření. Bylo to mrtvé. Stařec i to šílenství.
Mladík si klekl a hleděl na mrtvé tělo. Mrtvého dědulu, který měl zase v obličeji ten nevinný výraz. Neublížil by ani mouše, ale ta věc vzadu v mysli, živena zármutkem nad ztrátou přítele, vytvořila monstrum. Šílenci se zblázní jen duševně. Tady ten se zbláznil dokonale. To šílenství dodalo obyčejnému člověku neuvěřitelnou sílu a výdrž. Ta temnota je vždy někde skrytá v mozku a jen málokdy vyjde na povrch…
Mladíkovi teď došly všechny ty důsledky. Začal se hystericky smát. Začal bezcílně běhat po lese a nakonec upadl vyčerpáním do bezvědomí.

VII.
Inspektor s bázní v očích hleděl na podezřelého, který skončil své vyprávění a bezduše zíral na zeď. Ten příběh zněl neuvěřitelně, naprosto nemožně, ale on mu věřil. Ten hlas, jakým to vyprávěl, ten pohled… Inspektor zavrtěl hlavou. Něco mu stále nedocházelo. „Copak se může člověk zešílet tak, aby se jeho tělo přizpůsobilo jeho představám?“
Mladík se opět záhadně usmál. „ Na kolik procent my lidé používáme mozek?“ Inspektorovi neušlo, jak pohrdavě řekl slovo lidé. Pokrčil rameny a odpověděl: „Přesně nevím, ale tuším že nevyužíváme ani čtvrtinu.“
Podezřelý pokýval hlavou a pravil: „Správně. A co skrývá ten zbytek? Ta temnota? Já vám to povím. Temnota vždy skrývá příšery. Vlkodlaky, ježibaby, upíry… Vše co si dokážete představit. Oni z té temnoty nedokážou uniknout. Až na výjimky. Na děsivé výjimky.“
„Tady to posedlo toho starce?“
„Ano a já se bojím že to posedlo i mne.“ odpověděl mladík se slzami v očích. „Bojím se toho co je ve mne, toho co se dostává na povrch. Ta hrůza ve mně procitá, zabije mne, vezme si mé tělo a to se jí přizpůsobí.“
Inspektor měl strach. Bál se dále setrvávat s tímto člověkem v jedné místnosti, ale také to nechtěl dát najevo. Pomalu se postavil a snažil se, aby se mu neklepala kolena. „V tom případě nejste případ pro mne, ale pro psychiatra.“ Pak se vydal ke dveřím. U nich se otočil a naposledy se podíval na mladíka. Ten ho vystrašeně sledoval. Jeho rty nepatrně pohnuly a něco zašeptal. Inspektor si ty slova uvědomil až za sebou zavřel dveře. „Pomozte mi.“

Druhý den se inspektor ptal, jak dopadl převoz podezřelého. Sekretářka se na něho podivně podívala a on už věděl co řekne. Už předem čekal, že mladík spáchá sebevraždu.
Ale sekretářka řekla něco jiného. „Zabil je.“ Inspektor nechápal a tak žena dodala: „Zabil všechny tři zřízence, doslova je roztrhal na kusy a pak utekl…“





Děkuji za přečtení.

Leontius


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.8 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 13.05.2008, 10:32:49 Odpovědět 
   Pokus o horor a horrorovou atmosféru. Asi tě svým komentářem zklamu. Ano, v příběhu jsou prvky horroru, ale to je tak asi vše... Kdybys nechal pouze a jen část I. a pak už jen poslední odstavec, bylo by top pro mě za jedna :) V té první části, tam lze hodně vycítit, je to dobře zpracované, dýchá z toho i atmosféra.

Bohužel, ve stěžejní středové části mě atmosféra za celou dobu nepohltitla, nějak mě minula... A zarazilo mě spousta věcí, například příběh se tvářil celkem realisticky, podle použitých kulis i jako by to mohlo být u nás, ale já si těžko představím, že by u nás bylo možné, aby někdo havaroval a byl na 40 kilometrů vzdálen k nejbližšímu osídlení, a to asi na jednu stranu, an druhou pravděpodobně ještě dál, dle toho jak to bylo sepsáno. Pak mi nejde do hlavy ja by se tam nějaký farmář z rána kodrcal na trh. To aby vyjel už přes noc a kdoví zda by tam vůbec dojel včas :) A to je jen jedna z větších částí reálií příběhů, které mě zarazily.

Dále rušilo mě střídaní popisu Mladík/Student. Mladíka beru, ale k tomu studentovi, by bylo třeba více opodstatnění, než jen vědomost autora o postavě, ale čtenáři neposkytnutá. Kdybys mu dal jméno a použil místy právě ono, tak by to působilo mnohem lépe. V líčení příběhu, z ničeho nic používáš až absurdní představy, které mi nejdou moc do hlavy. Pokud by se to odehrávalo v americe tak bych třeba asociaci na úspěšného hráče amerického fotbalu pochopil, ale pochybuju, že kdekoliv jinde by člověk v takové situaci, přišel k takové myšlence.

A takových věcí je v tom více, spíše celá hromada. Nebudu je sem všechny vypisovat, leda na Tvou žádost. Protože to už bych pak rovnou mohl udělat komplexní rozbor od začátku do konce abylo by to hodně dlouhé... I tak je tento komentář už příliš naditý.

Ostatně tomu co jsem zmínil odpovídá i mé hodnocení, tak to neber tak zle. Jiní tě pochválili, já tě pohaním, to už je život :)
 ze dne 15.05.2008, 10:59:03  
   Leontius: Pohoda. Sám nyní (tj. s odstupem času) vidím ty chyby, dával jsem to tu jen proto, že tohle byla první povídka psána s úmyslem napsat něco většího.
 Nancy Lottinger 27.12.2007, 18:58:11 Odpovědět 
   Zkraje bych chtěla poznamenat, že šlo nejspí o příběh s hororovým nádechem. Přesto jsem se moc nebála :-)

Konec byl lehce předvídatelný. Možná bych trošinku víc rozvinula myšlení inspektora, když byl celý příběh v tak dlouhém duchu.

Všimla jsem si jen pár chybek - hlavně v interkpunkci. a občas ve struktuře vět.

Začínáš mi připomínat Šímu - hlavně co se týče délek :-D Ale to neber jako urážku - jen se nenajde moc čtenářů, kteřá si to dočtou do konce. Možná by bylo příště šikovnější to rozdělit alespoň na dvě části - ale to je zase jen a jen můj názor a vůbec na něj nemusíš brát ohledy :-)

Přesto mě příběh zaujal - hlavně svou plynulostí a dobrým zpracováním.

Takže 1 :-)
 ze dne 27.12.2007, 22:31:47  
   Leontius: Děkuji mockrát za komentík. Inu napsat horor je asi těžší než jsem si myslel. Za skutečného velmistra považuji Lovecrafta, který byl schopný nastolit nepředstavitelnou hrůzu bez použití jedného monstra nebo brutální scény.

Takže jsem skoro jako Šíma? To je skoro jako kompliment. :-D Máš pravdu. Trošku omezím rozsah svých pseudo-děl.
 Petr.6.Suchy 14.12.2007, 20:04:16 Odpovědět 
   Příběh zajímavý, lehce předvídatelný. Struktura vět mi občas přijde velice podivná. Všiml jsem si toho hned v prvních odstavcích. příště přečíst a třeba si to i říct nahlas - není to zas tak historické :-D
 Ekyelka 05.12.2007, 22:08:27 Odpovědět 
   Příběh se sice drží klasického syžetu a jeho závěr je předpokládatelný (pro mne určitě), nicméně je zručně odvyprávěný. Slušelo by mu ještě menší prostříhání a proškrtání, není to však nijak citelné. V textu jsem ani já nepostřehla výraznější chyby - pokud tam vůbec nějaké jsou.
Co se týče žánru, horor není zrovna snadno zkrotitelným koněm - jsme už příliš otrlí, aby nás děsilo Shellyovic monstrum a podobné příšerky. Takže pokud chceš ve psaní hororů pokračovat... Víc číst? :)
 Nikopol 05.12.2007, 20:24:49 Odpovědět 
   Jen předesílám, že jsem to zdaleka nedočetl, takže hodnocení se bude týkat prvních pěti odstavců. Po technické stránce jde o vcelku zdařilý výkon a to samé platí i o dějové linii, což přispívá k plynulé čitelnosti. K obsahu: já bohužel nebo bohudík takovým věcem neholduji, jsou mi naprosto cizí. A dlouhé je to z toho důvodu, že je to prostě dlouhé. Rozsáhlé věci v elektronické podobě, ať jsou třeba napsány velmi poutavě, mě nedokážou udržet v delší pozornosti. Nechci paušalizovat, ale myslím si, že kratší věci se tu těší mnohem většímu počtu komentářů.
 ze dne 05.12.2007, 20:40:14  
   Leontius: Díky za vysvětlení. Myslím že tě celkem chápu.
 Šíma 05.12.2007, 19:54:22 Odpovědět 
   Kolik procent používá člověk (mozkové kapacity)? Tuším, že je to jen pouhých 10 %. K čemu máme ten zbytek? Bojím se pomyslet! ;-)

Ale k dílku. Nehoda v místě, kde lišky dávají dobrou noc, není určitě nic příjemného. Ten děda se mi zdál podezřelý (v prvním okamžiku), ale pak jsem to zavrhl. Děda a vlkodlak? Když byla řeč o tom psovi (v boudě), myslel jsem na nějakého velikého vlka (pořádnou bestii). Ha, a on to byl vážně ten dědula, kdo by to do něj řekl? Nemění se lidé ve vlkodlaky po kousnutí (nebo jde o prosté filmové - hororové - klišé). :-D

Proto se možná Tvůj podezřelý také proměnil ve vlkodlaka a udělal krátký proces s těmi zřízenci... Vrahem je zahradník, tečka! ;-) Povídka vypadá na horor, tváří se jako horor, ale osobně jsem se moc nebál (na mě tam chybí víc napětí a děsu). Nebo jsem pořádně (ale pořádně) zhýčkaný, dobře mi tak.

Chyb jsem si nevšiml. Ano, prásknu to na sebe, trochu jsem se začetl, to pak pro stromy nevidím les, ale jen trochu (více)... A když mě něco zajímá, pak čtu a šrotuju informace (ne vždy) a přemýšlím proč, co a jak... Sem tam se také v příběhu i ztratím (zde se tak nestalo)! Nejsem čtenářský "kolombo"! Takže tak... No, na čistou Jedničku se mi to nezdá! :-D

P.S. Kdybych si toto dílko přečetl znovu, možná bych měl jiný názor a všiml si případných nedostatků! Co když se tak bojím učinit! ;-) Vlkodlakům zdar!
 ze dne 05.12.2007, 20:39:15  
   Leontius: Děkuji za rozbor. Nejsi jediný, kdo říká, že to není hororové, ale jiní tvrdí opak. No poperavdě mým záměrem bylo napsat něco "hororového", ale asi máte pravdu, že se mi to na poprvé zrovna dvakrát nepovedlo.

Jen pro upřesnění vlkodlaky jsem v díle skutečně zavrhl. Toho dědula jsem se pokusil ztvárnit spíše jako extrémní případ šílenství, které ho posune k hranici lidských schopností. Nebo tak nějak :-D

V povídce všehovšudy o 3 postavách z nichž jedna je momemntálně mimo hru je snadné najít vraha (a zahradníka).

Takže opět děkuji za komentář.
 Nikopol 05.12.2007, 11:09:01 Odpovědět 
   Na mě opět příliš dlouhé.
 ze dne 05.12.2007, 15:43:42  
   Leontius: Takže děj je příliš rozvláčný? Nebo ti prostě jen nesednou dlouhé povídky? Potřebuji to vědět, abych si uvědemil, kde se zlepšit.
 Pavel D. F. 04.12.2007, 23:37:25 Odpovědět 
   Celkem dobře zpracovaný příběh, kde se střídá napětí a hrůza s chvilkami uvolnění. Sem tam se objeví stylisticky nebo gramaticky nešikovný obrat, sem tam chybí nějaká čárka a u přímé řeči je místy nesprávně použita závěrečná interpunkce. Ale to jsou víceméně jen drobnosti.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Brackenridgeova...
brackenridge2010
Vyděděnci - prv...
Elwig
Nový život
Robbie
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr