» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."

K. Čapek

počet přístupů: 2140419

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 11 ::

:: ČERNÉ LESY, TEMNÉ DUŠE - 2. ::

Luciena	publikováno: 29.03.2006, 17:27

První nocování na cestě...


	PRVNÍ SPOLEČNÁ NOC K chatrči obývané Kořenářkou jsme dorazili už za tmy. Vidět nás nebylo, zato slyšet nás mohla Kořenářka už z dálky. Dítě toho cestování už asi mělo pro dnešek dost, protože se pustilo do hlasitého pláče a nehodlalo přestat. Kořenářka – žena tak kolem čtyřicítky – se nás hned ujala. Ukázala mi, kde můžu s dítětem přespat a poté, co jsem se trochu umyla v chladivé vodě, vedla mě už k prostřenému stolu. Její obydlí vonělo nádhernou směsí bylin všeho druhu a rozeznala jsem mezi vůněmi i ty, které patřily druhům koření, které prodával ve svém krámě Směnárník. Určitě sem chodil koření nakupovat. Po vydatné večeři, když dítě usnulo ve velkém a dekami vyloženém koši a Kořenářka přede mě postavila velký hrnek aromatického bylinného čaje, nastal vhodný okamžik pro rozhovor. Kořenářka mi byla od prvního okamžiku velice sympatická. Neměla jsem problém se jí svěřit se svými obavami z cesty. Jako bych to povídala vlastní matce. „Jsi hodně mladá,“ zamyslela se žena. „Ale možná to bude nakonec výhoda.“ „Je mi už devatenáct,“ namítla jsem trochu dotčeně. Nerada jsem slyšela o svém mládí. Měla jsem pokaždé pocit, jako by mi tím chtěli lidé ubírat na schopnostech. „Sama bych už mohla být matkou.“ Kořenářka se usmála. „To je mi jasné. Myslela jsem to trochu jinak. Ve svém věku ještě nemůžeš mít tolik zkušeností. Do spousty situací se vrháš s čistým štítem… A to právě může být ta výhoda.“ Moc jsem jí nerozuměla. „Je výhoda, že nemám zkušenosti?“ „Je výhoda, že nemáš ještě strach, který sebou zkušenosti přinášejí,“ pokývala moudře hlavou. „Byla bys jako svázaná, kdybys dokázala dohlédnout všechny následky. A ještě hůř by ti bylo, kdybys nesla své vlastní dítě…“ „Já to dítě nesu jako vlastní!“ ohradila jsem se okamžitě. „Ale ano, já vím, že bys za něj položila i život… Přesto, kdybys byla matkou, tvé pocity by se lišily.“ To jsem nechtěla slyšet. Proč bych měla mít jiné pocity? Snad četla mé myšlenky a nebo prostě jen věděla, jak to u mladých dívek chodí. „Vím, že mi moc nevěříš a nelíbí se ti, co říkám, ale jednou, až budeš mít dítě, mi dáš za pravdu.“ „A ty máš děti?“ zeptala jsem se pohotově. Chvíli mlčela, pak se mi zahleděla do očí: „Už ne.“ Víc neřekla a já se víc neptala. Trochu jsem se zastyděla. Za svůj útočný tón a kupodivu najednou i za své mládí. Ta žena mi poskytla nocleh i jídlo, přijmout šperk jako protihodnotu odmítá a já se chovám tak nemožně. „Ukážeš mi svou mapu?“ zeptala se Kořenářka. Zaskočila mě. Nevěděla jsem, jestli se můžu s přesným plánem cesty někomu svěřit. Dostala jsem pro svou cestu jen málo instrukcí. Na nic jsem se sama od sebe nevyptávala, nechtěla jsem působit nezkušeně. Zřejmě to byla ode mě pošetilost. „Nemusíš se bát. I já čekám na našeho Spasitele. Vím, že právě klidně oddychuje tady v tom koši,“ kývla směrem ke spícímu dítěti. „Vím, že ve Vesnici Vyvolených vás už netrpělivě očekávají.“ Vytáhla jsem mapu a podala ji ženě. Sedla si blíž k lampě a pustila se do pečlivého zkoumání. Chvílemi něco zamumlala nebo pokývala či zavrtěla hlavou. „Znáš tu cestu?“ osmělila jsem se zeptat. „Ano, znám. Jednou jsem tudy prošla…“ z jejího hlasu čišela nevýslovná bolest. Pootočila hlavu tak, abych jí neviděla do tváře, ale přesto bych mohla přísahat, že jsem v jejích očích zahlédla slzy. Bylo toho najednou tolik, nač bych se chtěla zeptat, ale neodvažovala jsem se. Cítila jsem, že bych mohla tu dobrou ženu svými otázkami nechtěně zranit. „Když se budeš držet vyznačené cesty, tak by mělo být vše v pořádku.“ Podala mi mapu a tvářila se zadumaně. „Měla bych si jít lehnout, zítra mě čeká náročný den.“ Povzdechla jsem si a zvedla se od stolu. „Mnoho náročných dní, příliš mnoho… Běž si lehnout, běž, běž…“ Také vstala a zamířila ke dveřím. Když brala za kliku, jako by na okamžik zaváhala. Potom zmizela do tmy. Nevím, kdy se vrátila, protože únava mě zmohla a sotva jsem ulehla na provizorní lůžko, ihned jsem usnula. Nezdály se mi vůbec žádné sny. K ránu mě vzbudil pláč dítěte. Posadila jsem se a zmateně se rozhlížela do tmy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a odkud vychází pláč. Než jsem se vymotala z přikrývky, místnost ozářilo světlo. Kořenářka byla pohotovější a rozsvítila lampu. Dítě se vzbudilo a křičelo hladem. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla připravit mléko do láhve. „Vezmi si ho do náruče a trochu ho pohoupej, já skočím podojit kozu. Dáme mu čerstvé,“ řekla Kořenářka už úplně čile, přehodila přes sebe vlněný šál a utíkala ven do přístřešku, kde chovala své jediné zvíře. Snažila jsem se pohupováním docílit, aby se dítě utišilo, ale zbytečně. Křičelo dál. Tak jsem ho zatím rozbalila a vyměnila mokrou plenku za suchou. Sotva jsem ho opět zabalila, byla tu už Kořenářka i s mlékem. Trochu odlila do malého hrnečku, z kterého potom naplnila láhev pro křiklouna. Zatímco jsem krmila chlapečka, rozdělala oheň v kamnech a zbytek mléka svařila. „Kdyby se stalo a nemohla jsi dát dítěti mléko, stačí když mu svaříš hroznový cukr s vodou. Kdyby bylo nejhůř, tak ho to taky zasytí. Dám ti nějaký sebou,“ starala se Kořenářka. A hned také plnila otlučenou plechovku bílým práškem. Vida! Mě ani nenapadlo, co bych dělala, kdyby nebylo mléko. O děti jsem se starat uměla, to jsem se naučila, když přišli na svět moji mladší sourozenci, ale s výživou nikdy žádný problém nebyl. Matka jednoduše přiložila dítě k prsu a bylo to. Po jídle dítě brzy zase usnulo a já si šla také ještě zdřímnout. Kořenářka zůstala vzhůru a slíbila, že s prvními slunečními paprsky mě vzbudí, abych se mohla vydat zase dál. Na další cestu jsme dostali nejen svařené kozí mléko, hroznový cukr a bylinky na posilující čaj, ale také kus chleba a pár užitečných rad. „Sbohem, Markétko…,“ loučila se se mnou Kořenářka. „Opatruj sebe i dítě. Sbohem Viktore,“ sklonila se k dítěti a políbila ho na čelo. Viktore? Vždyť já hloupá ani nevím, jak se chlapec jmenuje! „Znáš jeho jméno?“ zeptala jsem se. „Ano. Vědělo se přece předem, jak se bude jmenovat. On bude jednou opravdový vítěz – náš Viktor…“ Bylo mi smutno u srdce, když jsem opouštěla Kořenářku a její skromné obydlí. Nechtělo se mi už jít dál. Toužila jsem se vrátit domů. Vrátit se a Viktora přinést jeho matce.Vlastně jsem ani nechápala, proč má být právě tohle dítě králem. Nechápala jsem ani důležitost existence Vesnice Vyvolených. Říkalo se, že ta vesnice nemá žádné opevnění, žádnou hradbu, žádné vojáky a přesto si nikdo netroufá ji přepadnout nebo si ji podmanit. Lidé jsou tam prý dobří a moudří… A hlavně pod ochranou Pána.


celkové hodnocení autora: 93.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.6		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 17		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

elfka	18.01.2007, 10:20:30

Protože to už znám zpaměti, neboť jsem to četla několikrát, jen to známkuju.

	23.09.2006, 20:41:51

Nastiňuje se zde zajímavý příběh. Vesnice vyvolených. Dítě - vítěz. Jsem zvědavá, co bude dál. Nehledě k tomu, že se to velice dobře čte.

Nětočka	12.05.2006, 13:53:09

Tentokrát za dvě. Ano, chybí tam víc emocí, myšlenek hlavní hrdinky a pocitů... Bez toho je to takové chudší. příště to bude určitě za jedna:)

Rozmarýna	29.03.2006, 18:08:09

I když je příběh vyprávěný z pohledu hlavní hrdinky, pořád ještě nevím, proč vlastně se o to dítě stará, kam ho nese, proč právě ona, jak se ve své úloze cítí (což je jedna z klíčových otázek). Hlavní problém ale vidím v tom, že to na mě pořád působí neosobně - jako by hrdinka svou situaci nijak neprožívala, což právě vede k akutnímu nedostatku poutavosti... V těch nejlepších příbězích, momentálně například HP :o), nejde ani tak o děj jako takový - spíš o to, kdo věci prožívá a hlavně JAK... Doporučovala bych vyzkoušet brainstorming na téma duševního rozpoložení hlavní hrdinky, u mě to obvykle funguje :o)


ze dne 29.03.2006, 18:19:49
Luciena: Já celkem nerada vysvětluji, proč je v mém příběhu něco tak či onak, ale tady bych asi měla. Už minule jsem se zmínila o tom, že popisuji jen děj, co mi běží před očima. Hrdinku v každém daném příběhu vnímám jako sama sebe. Takže pokud na mě něco působí určitým způsobem v každém daném okamžiku, podělím se o to se čtenářem, pokud ale emoce necítím, cítím klid nebo chladné rozhodnutí, netrvám násilně na změně v textu jen proto, aby hrdinka byla sympatičtější :-). Samozřejmě pak nemůžu očekávat nějakou všeobecnou líbivost, ale o to v mých příbězích ani nijak zvlášť nejde. Každá z mých hrdinek je sama sebou. Markéta se cítí být silnou a emoce si příliš nepřipouští, protože ty by ji přece mohly oslabit... Možná proto byla vhodnou kandidátkou na splnění tak důležitého úkolu :-)

Adrastea	29.03.2006, 17:26:53

Pořád jsem nějak nedostala šanci sžít se s hlavní hrdinkou a zapadnout do příběhu... Také děj mi (zatím;) nepřijde zrovna moc poutavý . Spíše mi to připadá, jako nějaký rodinný výlet. Tentokrát tedy znovu dvojka.