obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tápání ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Špatný román
 autor naivka nevšední publikováno: 08.12.2007, 5:26  
Kapitola 51. z knihy Špatný román
 

Helena se rozhodla, že o svém jednonočním úletu nikdy nikomu neřekne.
NIKDY.
NIKOMU.
Stále dokola si to opakovala, aby ji náhodou nenapadlo vyklopit vše Pavlovi. Už to skoro udělala, ale včas se zarazila. Stejně by ji jen odsoudil. Vlastně… Neodsoudil. Na to byl příliš velkorysý. Jen by vztyčil svůj otcovský prst a shovívavě by zakroutil hlavu nad její mladickou nerozvážností. A na to si Helena vystačila sama.
A tak si s Pavlem psala o logopedii, státní správě, školství, chalupě, budování domova a televizních seriálech, na něž stejně nikdy nekoukala.
Neskutečná nuda.
(Skoro jako s Markem.)
Ale také stabilita a jistota. Pavel ji nezatratí, ani kdyby mu vyklopila, co spáchala. Jenže za to se Helena styděla tak hluboce, že to skoro chtěla utajit i sama před sebou. Kdyby tak šlo všechno vrátit zpět nebo nějak vymazat…

Rozhodla se, že si zahraje na mrtvého brouka. Doufala, že Honza sám pochopí, že jejich „vztah“, dá-li se ten omyl vůbec takto nazvat, nemá žádnou budoucnost. Příště už by ze svých nároků neslevila, on ostatně neslevil nikdy. Tak co s tím?
(Hajzl hnusnej, sobeckej, egocentrickej.)
Honza se ozval ve chvíli, kdy už Helena začínala jásat, že to skutečně neudělá. Uplynulo pět dní, kdy se nedělo nic. Ale pak od Honzy přišla SMS:

„Ahoj, jakpak se máme? Je všechno v pořádku?“

(Ne! Není. Aspoň že ti to dochází, i když zřejmě jen velmi mlhavě. Myslíš si snad, že je v pořádku nutit někoho k hazardování s vlastním zdravím nebo dokonce životem? S vlastním manželstvím a nechtěným otěhotněním? Myslíš, že jsi tak úžasnej, že ti druhej den budu volat a šeptat do ouška, jak po tobě toužím? Ne! Ty jsi tak nadutej, že ti nic z toho nedochází. A právě proto jsi u mě skončil.)
Zpráva Helenu zastihla v práci, uprostřed týdne. Rozmýšlela se, jak odpovědět. Dál mrtvého brouka dělat nemohla, ještě by ho napadlo, že se znovu sejdou a zopakují si tu úžasnou „jízdu“.
(To tak!)
Rozhodla se pro upřímnost, jinak by to hned tak neskončilo. Zdálo se jí, že stejně ani nemá jinou možnost. Poradit se s nikým nemohla, a lepší řešení ji nenapadlo. Měla velkou chuť vpálit Honzovi přímo do ksichtu, jaký je egocentrický sobec, ale rozhodla se, že se raději bude držet zpátky. Honzova ješitnost by ještě mohla utrpět smrtelný úraz… Jeho city však ranit nemohla, patrně žádné neměl. Alespoň k Heleně ne.
Napsala:

„Ahoj Honzo,
jestli je vše v pořádku? Ne, není. Nechci se s Tebou dál scházet, protože pokud je pro Tebe přednější vlastní maximální uspokojení než ohleduplnost a bezpečí toho druhého, pak nejsi tím, koho jsem hledala. Nebudu se každý měsíc třást hrůzou, jestli jsem otěhotněla nebo ne. Přerušovaná soulož je nejnespolehlivější antikoncepční metoda, nehledě na to, že riskujeme své zdraví. Byla chyba, že jsem na to přistoupila, a nebudu tuhle chybu opakovat.
Taky u Tebe postrádám ohleduplnost, něžnost, opravdový zájem o mě. Cítím, že bych pro Tebe byla jen objektem uspokojování. Potvrdil jsi mi, že jsi hodně zaměřený sám na sebe, moc nevnímáš, co Ti říkám, a to ani tehdy, když se sám zeptáš. V sexu se taky staráš spíš sám o sebe. Jsi na mě až příliš dominantní a mám pocit, že mě tlačíš k tomu, abych přistupovala na Tvoje pravidla hry, ať se mi to líbí nebo ne. Vím, že si nemyslíš, že to tak je, ale já to tak prostě vnímám. A nechci to tak. Nic k Tobě necítím a nemyslím si, že se to může změnit. Byla chyba (moje) jít do toho, když jsem si nebyla jistá. Teď už si jistá jsem. Nechci v našem vztahu pokračovat. Doufám, že to pochopíš.
H.“


Ještě jednou si po sobě přečetla, co napsala, a pomyslela si, že je k němu ještě hodně mírná. Ale aspoň nebude mít pocit, že se zachovala jako hysterka. Toto „rozloučení“ se jí zdálo dostatečně důstojné a neponižující. Pro oba.
Klikla na „odeslat“.
Ačkoli Helena ze svého počínání měla dobrý pocit, klidná nebyla. Bála se Honzovy reakce. Vlastně ho vůbec neznala, mohlo přijít téměř cokoli. Vnucovat se ale nebude, tím si byla jistá, a to také bylo důležité. Už nikdy se s ním neuvidí.
Honza se nenechal zahanbit. Napsal za necelé dvě hodiny:

„Ahoj Heleno,
nemohu nereagovat na Tvůj veskrze negativní mail. Poněkud jsi mě překvapila svým hodnocením. Měl jsem pocit, že Ti moje společnost zase až tak nepříjemná nebyla. Asi jsem se spletl. Zajímalo by mě, co je tím hlavním důvodem Tvého negativního postoje. To se ale asi nejspíš nedozvím. Zcela evidentně jsi již rozhodnutá, takže Ti můžu jen popřát hodně štěstí a nějakého méně dominantního muže.
A ještě poznámku: mně s Tebou bylo moc hezky a byl to pro mě velmi příjemně strávený čas.
Takže díky za něj.
Měj se hezky, Honza.“


Helena se musela nevěřícně smát.
(Tobě to jako vysvětlení nestačilo? Co víc chceš slyšet? Nenapsala jsem toho snad dost? Nevyjmenovala všechno, co mi vadí? A ty si z toho vezmeš to, co je nejmíň podstatný. „Méně dominantního muže!“ S dominancí bych se ještě smířila. Ale co ta bezohlednost, sobectví, to, že pro tebe nikdy nebudu znamenat nic víc, než sexuální hračku? Nebo dokonce pomůcku? A abych nezapomněla: je od tebe hezký, že jsi napsal, jak se ti to se mnou líbilo… Chceš, abych přilezla po kolenou zpět a poprosila za odpuštění? To by bylo přesně podle tvýho gusta, viď? Ještě bys mi přikázal, ať ti líbám nohy. Tak na to si, hošánku, najdi někoho, komu to bude vyhovovat. Ne mě. A to, že mám pár orgasmů, ještě neznamená, že tě žeru, to si uvědom.)
Helena se třásla vzteky.
Ovládla se však, a napsala Honzovi ještě jednou:

„Myslela jsem, že jsem veškeré důvody, které mě vedly k tomuto řešení, vyjmenovala, patrně jsi je nezaregistroval. Tak tedy ještě jednou: vadí mi především to, že upřednostňuješ vlastní uspokojení před mým bezpečím a zdravím. Mám také pocit, že se o mě moc nezajímáš, jde ti především o sex, a to mi nevyhovuje. Chci vztah. Ale k tomu jsou nutné city. A já vím, že si k tobě nikdy nebudu schopna citový vztah vybudovat. Ne proto, že jsi dominantní. Spíš proto, že myslíš víc na sebe než na mě, neprojevuješ o mě skutečný zájem, a snažíš se prosadit svou za každou cenu. Na tom se nehodlám podílet.
Ano, máš pravdu, ten sex špatný nebyl, tedy alespoň večer ne. Nevynahradí mi to však pocit, že ti nestojím ani za to, abys trochu dbal o mou vlastní bezpečnost a zdraví. (Se svým nakládej, jak uznáš za vhodné.)
Ano, jsem pevně rozhodnutá. Nechci, po Tobě, aby ses měnil, stejně bych ničeho nedosáhla. Mohu jedině ustoupit, jak už jsem se přesvědčila. A tak ustupuji. Od všeho, co mezi námi bylo a ještě mohlo být. Za těchto podmínek to nechci.
Každopádně Ti také přeju, ať najdeš ženu podle svých představ a máš se hezky.
Helena“


Když si po sobě e-mail ještě několikrát přečetla, usoudila, že víc mu říct nechtěla (a nemohla), a odeslala jej.
Honza se už nikdy neozval.

V Helenině životě tak nastala nová kapitola, období „bez milence“. Najednou nevěděla, co s časem. Nuda v práci, nuda ve volném čase, nuda vždy a všude. Žádné tajné e-maily, SMS, setkání, žádné kradené schůzky, prostě nic. Mrtvo. Nekonečné pláně pravé, nefalšované nudy.
Bylo nutné to vydržet. Bývaly přece doby, kdy jí práce přinášela uspokojení, kdy hrála v orchestru ráda, těšila se na koncerty, občas si s Markem vyrazili na nějaký ten výlet, dokonce i televize ji bavila. Teď bylo třeba objevovat to znovu. Vše bylo na čas přebito krásnými iluzemi, jež se postupně staly hlavní náplní Helenina života, a pak se rozplynuly. Bylo třeba vybudovat pevné základy něčeho nového. Stabilního, pevného. Něčeho, co se jen tak nezhroutí.
A to byl vztah s Markem.
Ať Helena přemýšlela, jak mohla, nic lepšího nevymyslela. A věděla už, že rozum je lepší rádce než cit.
Ostatně, vztah s Markem byl tím jediným v jejím životě, který zatím nezklamal (tedy nijak zásadně) a mělo ještě smysl pracovat na něm, jakkoli se zdál být v poslední době špatný. Helena moc dobře věděla, že si za všechno může sama, a kdyby se Markovi věnovala alespoň s poloviční péčí, jakou měla o Václava, mohlo být všechno jinak.
Jen kdyby Marek nebyl takový nekňuba a vzbuzoval v ní alespoň špetku touhy…
Jenže… Musela se obejít bez toho. Vášeň k Markovi byla dávnou minulostí. Teď bylo na čase budovat DOSPĚLÝ PARTNERSKÝ VZTAH.
Jenže jak?

Rozhodla se, že na Marka bude HODNÁ. Nevyjede kvůli každé hlouposti, nebude mu vyčítat prkotiny, bude velkoryse přehlížet jeho nechápavé pohledy a zapomínání na cokoli, co kdy řekla. Pokusí se myslet na to, že je OBYČEJNÝ MUŽ…,
(No, spíš dítě… Nesamostatný, co potřebuje maminku.)
(Ne! Takhle ne!)
… co potřebuje zralou a rozumnou ženu, která mu pomůže v nesnázích, bude mu oporou v jeho životních strastech…,
(„Au au au, podívej, jak strašně mi teče krev, říznul jsem se o papír. To děsně bolí.“
„No bóže, to je toho, tak si to zalep.“)
Ne!
(„Ukaž, Marečku, no to musí ale bolet! Chceš to zalepit?“
Sakra, vždyť on si o to říká, abych se k němu chovala jako k dítěti!)
… nebude po něm chtít, aby uklízel, je to přece MUŽ. Ten přijde z práce (stejně jako žena), sedne si k počítači, a dokud se očka neklíží, sedí u něj, s výjimkou chvíle, kdy je zavolán k hotové večeři.
(Sakra! Takhle to přece nechci!)
Helena moc dobře věděla, jak by si Marek představoval ideální manželství. Hodnou ženušku, co je vždycky milá, při chuti, neodmlouvá, udělá, co mužíčkovi na očích vidí, nic mu nevyčítá a nic po něm nechce.
Bezva.
Jenže ona také měla svůj ideál.
Muže, co nepotřebuje instrukce k oblékání, ví, co má udělat, aniž by se mu to desetkrát připomnělo, a dokonce to i udělá, ví, že žena také chodí do práce a chce si odpočinout, tudíž jí sám od sebe pomáhá v domácnosti, pečuje o ni s láskou, sem tam přinese květinu, pochválí, co uvařila, ocení, jak je dobrá hospodyňka.
Nic z toho Marek nedělal, alespoň ne dobrovolně a samostatně.
Marek byl takové odrostlé dítě. Helena někdy měla pocit, že kdyby ji neměl, shnije ve špíně a za celý rok nepozře nic jiného, než chleba s něčím. Na druhou stranu, byl skromný. Je otázka, zda tato vlastnost Heleně imponovala. Na Václavovi naopak oceňovala velkorysost. Nejen že jí každou chvíli něco hezkého přinesl, ale dokonce věděl, o čem mluví, dokázal na to pohotově reagovat, a v doupěti měl takový pořádek, že se Helena nestačila divit.
Na vášeň, kterou v ní vzbuzoval, se raději snažila zapomenout.
I tak měla pocit, že ho ze své hlavy už nikdy nevypudí. Myslela na něj ne každou hodinu, ale každou minutu… Připomínal se jí vším, co ji obklopovalo. Alespoň tu malou dřevěnou berušku, co od něj dostala v srpnu, když se oba vrátili z dovolené, musela sloupnout z monitoru, aby na ni v práci pořád necivěla.
Jenže Václav nebyl jen v berušce. Byl i v tom monitoru, z nějž na ni ještě před měsícem a půl téměř denně vykouklo nějaké to milé slovíčko.
Byl v parfému, který používala speciálně kvůli němu, aby voněl nejen on jí…
Byl na každé ulici, kterou spolu třeba i jen jedinkrát prošli.
Byl v každém tmavě modrém Ranaultu, jenž ji minul cestou z práce nebo kamkoli jinam.
Viděla ho v každé stříbrošedé mužské hlavě, co jen jich za den potkala v centru Prahy.
A to všechno se muselo změnit. Nějak vypudit. Něčím nahradit.
Nejlépe Markem, pochopitelně.
Jenže jak?
Po tom všem…

Zpočátku se Heleně dařilo naplňovat svá předsevzetí. Krotila se, jak uměla, aby Markovi nevynadala za každou hloupost, nepřipomínala mu, jak je nemožný, když si nic nepamatuje.
Když jí Marek asi po týdnu řekl: „Ty jsi na mě nějaká hodná,“ měla co dělat, aby se nerozbrečela.
(Jo, jsem hodná, protože už mi na světě nezbyl nikdo kromě Tebe. Nemůžu Tě přece taky ztratit.)
Jenže… Byla to lítost nad vztahem s Markem? Nebo spíš nad sebou? Nad vztahem s Václavem? Nad tím, jak byl zpackán, pošlapán a zničen? Ještě před měsícem a kousek byla ochotna Marka vyměnit za zázrak jménem Václav. I ta představa bolela. Marek si nic takového nezasloužil. Věděla, že přese všechno ji má rád, a nic by ho neranilo víc, než kdyby ho opustila.
Nechtěla Markovi ublížit. To jediné ji brzdilo, aby se Václavovi do náruče nevrhla úplně celá.
A nyní za to děkovala.
(Bohu?)
Kde by teď asi byla, kdyby Marka odkopla a šla za Václavem?
(Možná v márnici. Vlastně už spíš v hrobě.)
A Marek by měl černé svědomí.
Marek si žádné zlo NEZASLOUŽIL.
(Na rozdíl od Václava.)
Jenže jak na něj být hodná? Vždyť Helena to ani neuměla. Když byla HODNÁ, potlačovala svou přirozenost. Ona vlastně neuměla být HODNÁ. Laskavá. Přející, vstřícná. Jen pokud někoho skutečně MILOVALA. Jedině pak dokázala dělat kompromisy.
Když jí Marek řekl, že je „nějaká hodná“, stáhla se. Nepotřebovala, aby přišel na to, jak má černé svědomí a proč. NESMĚL na to přijít. Nikdy.
A tak byla zase normální. Hudrovala, vyčítala, rozčilovala se.
A po chvíli s Markem byli tam, kde předtím.
Jenže takhle to dál nešlo.

A tak si Helena vytvořila profil na jednom internetovém portálu. Zcela anonymní, mnoho neprozrazující a přitom lákavý, s možnými náznaky něčeho víc, kdyby…
Nesnesla tu nudu a šeď, kterou jí poskytoval vztah s Markem. Pro život to bylo málo. Kdyby aspoň měli děti, ale nedařilo se jim. Byli prostě sami.
Helena byla sama.
A Marek byl sám.
Helena se do sebe uzavřela ještě víc. Neměla s kým mluvit, když přistoupila na Pavlovu hru na sdělování si banalit všedního dne a zařekla se, že už se mu s ničím zásadním svěřovat nebude. Nemělo smysl pouštět se s ním do podobných diskuzí, jasně naznačil, že tyto řeči podle něj nikam nevedou. Tak ať!
O svém novém profilu tedy Helena před Pavlem pomlčela. Najde si někoho jiného, s kým bude moct rozebrat tragédie svého života. Už žádný sex, žádná setkání, jen si posedět v bezpečí vlastní kanceláře, a pod rouškou naprosté anonymity se oddávat snění, co by, kdyby. A rozebírat, co bylo a mohlo být. S někým, kdo bude ochoten naslouchat a také říci svůj názor.
Helena prostě potřebovala slyšet, že ji Václav MILOVAL. Zemřela by, kdyby si musela myslet, že ne.
Začala pomalinku oťukávat chat. Zpočátku jen tak nesměle brouzdala po seznamu témat a místností, a ne a ne se odhodlat do některé z nich vstoupit. Nevěděla, jaké téma vybrat. Sex? Ten přece zavrhla. Na druhou stranu, proč o něm nemluvit, když nic nehrozí… Hudba, sport? Tam spřízněnou duši asi nenajde. Téma „vztahy“ nikde nenašla.
Několikrát se stalo, že užuž prstíkem mačkala levé tlačítko myši s kurzorem upřeným na něco, co se alespoň vzdáleně podobalo tomu, co hledala, ale nakonec vždycky cukla.
(Srab.)
Uplynuly dva týdny, než sebrala odvahu.
Nakonec se rozhodla, že zůstane u sexu. Všechno ostatní byla prostě NUDA. A té měla dost jinde.
Jednoho listopadového odpoledne poprvé vstoupila do místnosti s názvem „Zeptej se mě na cokoli…“. Byl zde jeden muž. To se Heleně zdálo právě tak akorát. Měla ho jen pro sebe, alespoň do té doby, než se připojí někdo další.
Když vstoupila do místnosti, objevila se před ní prázdná barevná plocha.
Vyčkávala.
Po chvilce v levém horním rohu vyskočil nápis „ahoj“ a za ním malá červená růžička.
Helena se usmála.
Také pozdravila.
„Na co ses přišla zeptat:-)?“
Co teď? Nemůže přece hned spustit o Václavovi.
Něco ale napsat musela, aby neztratil zájem.
„Nevím. Jsem tu poprvé, jen se tak rozkoukávám,“ napsala.
„Tak to jsem poctěn, že sis vybrala právě mě:-)).“
Helena se zapýřila.
(Nejsi nějakej domejšlivej, hošánku?)
Ale měl pravdu. Prolustrovala si jeho profil, než do místnosti vstoupila, aby alespoň zmírnila pravděpodobnost, že padne na nepravého. Tento muž se jí líbil. Byl stejně starý jako ona, vysokoškolák, svobodný, ale zadaný, s rozumnými parametry. Fotku v profilu neměl, ale to se Heleně nezdálo nijak důležité. Scházet se s ním nechtěla. Tedy jinde než na chatu…
„Ano, Tvůj profil se mi líbil,“ přiznala.
„:-)“
(Co teď? Na co se mám ptát?)
Přemýšlela.
„Zajímá Tě něco konkrétního? Nebo co tu hledáš? Seznámení? Flirt? Sex?“ (ne)usnadnil jí situaci PanNikdo, jak si onen muž říkal.
„Nehledám nic,“ zareagovala pohotově Helena. „Jen tak zkouším, co z toho vyleze:-)).“
Byla to pravda nebo lež? Patrně od každého trochu.
„Aha, průzkumnice:-)“
„No, tak nějak:-).“
„…v kategorii sex…“
„Jo:-),“ snažila se Helena nemluvit více, než bylo nutné. Stále nevěděla, co všechno si zde může dovolit.
„Co máš ráda?“
(Trochu moc hrrr, ne???)
„Nevím, nemám to v hlavě tak srovnaný. Samý normální věci. Nic zvláštního…“
„To je přece taky zajímavý:-),“ nedal se PanNikdo.
„A co máš rád Ty?“ kontrovala Helena.
(Možná bude lepší, když se fakt budu ptát já…)
„Taky nic zvláštního. Sádlo máslo nemusim.“
Heleně chvilku trvalo, než pochopila, o čem mluví. Pak se tomu zasmála. Slovní hříčky měla ráda.
„To já taky ne. Vlastně nevím… Nikdy jsem to nezkoušela:-).“
„Ani já ne, a ani nechci. Důležitá je fantazie…“
Helena pokývala hlavou.
„To souhlasím. Bez ní je to na nic…“
PanNikdo neodpovídal.
(Co teď? Udělala jsem něco špatně? Proč mlčíš?)
Přemýšlela, na co by se PanaNikoho zeptala, aby ho neztratila.
V tom naskočila nová věta: „Podíval jsem se na tvůj profil:-)“
(Uff, takže nejsem tak úplně nemožná…)
Zase nevěděla, co napsat.
PanNikdo pokračoval: „Líbil se mi:-). A máš tam pěkný fotky. Odkud to je?“
Helena si k profilu uložila několik fotek z dovolené. Ty, co považovala za nejlepší. Byla zvědavá, jak je lidé ohodnotí, tedy pokud se na ně vůbec někdo podívá.
Podíval.
Měla radost.
„Děkuju:-). Jsou z Kréty a z Beskyd. Letošní dovolená.“
„To jsi fotila sama?“
„Jo. Baví mě to.“
„Neobvyklý koníček, pro ženu:-).“
(Jo. Nejsem zrovna úplně tuctovej typ.)
(Proč to nenapsat? Hrozí mi něco?)
„Jo. Nejsem zrovna úplně tuctovej typ.“
„To pozoruju:-).“
„Ono je to poznat? Vždyť jsem ještě skoro nic neřekla:-)).“
„Řekla jsi toho spoustu. I tvůj profil mluví za tebe…“
„To je pravda:-). A co že ty toho tam máš tak málo?“
Profil PanaNikoho byl dosti stručný, spoustu věcí úplně vynechal.
„Nechtěl jsem se moc odhalovat:-).“
„A mně o sobě něco řekneš?“
„Co bys chtěla vědět?“
„Třeba proč jsi v téhle místnosti… Jsi virtuální exhibicionista?:-)“
„Zajímavá otázka…:-) Ani nevím.“
(Kecáš.)
„Byl jsi někdy nevěrný?“
(To je slovo do pranice…)
„Ano. A ty?“
„Taky.“
„Ještě pořád?“
„Už ne… Ty jo?“
„Taky ne.“
„Dozvěděla se to přítelkyně?“
„Ne. Byl to jen takovej úlet… V práci.“
„Aha.“
Helena se odmlčela. Najednou se jí o Václavovi vůbec mluvit nechtělo.
PanNikdo se ale zeptal: „Co ty? Taky úlet?“
Helena přemýšlela.
„No… úletem bych to nenazvala. Je to hrozně složitý, ale trvalo to skoro půl roku.“
„A manžel?“
„Nic. Neví o tom. Teda doufám…“
„Chceš o tom mluvit?“
„Myslela jsem, že jo… Ale vlastně ani ne. Najednou… Je to ještě hodně živý.“
„Ty ses zamilovala!“
„Jo…“
Heleně vstoupily slzy do očí. Ještě že už všechny kolegyně odešly z práce.
„Tak to je průšvih.“
(Já vim.)
Mlčela.
„Nebudu se na to ptát, když nechceš.“
„To jsi hodný. Kdyžtak někdy jindy…“
„Stejně už musím letět, ještě něco mám. Ale rád jsem si s tebou popovídal. Vyorala jsi ve mně hlubokou brázdu:-).“
Helena se usmála.
„Fakt? To mě těší. Taky se mi s tebou hezky povídalo.“
„Sejdem se tu ještě někdy?“
„Proč ne?:-)“
„Dobrá. Víš, kde mě najdeš.-).“
„Jo. Tak ahoj.“
„Ahoj.“
PanNikdo opustil místnost.
A Helena také.
Měla radost. První zkušenost s chatem se vydařila. Žádný otrava nebo úchyl, ale rozumný mladý muž. V bezpečné vzdálenosti.
To bylo přesně to, co potřebovala.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 26 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulkul 10.12.2007, 8:58:46 Odpovědět 
   Já na rozdíl od amaz.myslím že epizoda s Honzou byla z Heleniný strany hrozně zpackaná, úplně v nahotě se tam odkryla její zoufalá bezmoc v přístupu k Mužům. Tolik je chce, tolik se podřizuje, že je touhou jako až ochromená. A nedovede, nemůže se projevit, hned se bojí možné ztráty či ostudy, sporu. Ty 2 vpodstatě vyzývavé maily člověku, kterého si lidsky opravdu nemůže vážit to ukazují. A jenom Honzova aby se tak řeklo erotická "nevnímavost" způsobila, že to byl skutečně konec toho vztahu. Jiný muž by ty maily musel brát jako výzvy a okouzlený šel by za vztahem se zajímavou, vnitřně jaksi "čerstvou" neunavenou ženou. Nebýt Honza tak jednoduchý, byl by z něj 2.Václav. Ale jednu pozitivní zkušenost to Heleně přineslo: patrně nyní už věří že Václavovi nešlo jen o sex, nýbrž o něco čím je Helena jedinečná. Že nebyl konzumentem, a její vzpomínka na Václava, jakkoliv bolavá je přecejenom cennější, opodstatněně vzácnější. To jí asi pomůže. Jak moc bytostně potřebuje každá žena erotické sebevědomí, lichotky, dárky, pozornost od skutečného Muže, nevím, Helena to potřebuje moc. Aby vydala to nejlepší co v ní je. Když se to nevede tak je to smutné čtení-psaní.
Pro Naivku spisovatelku: doufám že seš autorsky odpoutaná od své hrdinky a takovéhle úvahy zůstávají v rovině postavy. Román je pořád moc dobrý, lepší a lepší. Je to požitek a radost číst (jen kdyby to pořád nebylo tak smutné, ale to už je život že...) Jdeš správnou cestou a držíš to pevně v rukou. Tak to očekávané řešení, rozuzlení jistě vypadne, ostatně ono už poznání situace dává čtenáři jaksi trumfy do rukou a klíče a nástroje. Takže to určitě vyjde. Výborný román, říkám od začátku a teď ještě jeden absolutní kompliment: je to LEPŠÍ než moje Lido... :-)
 ze dne 10.12.2007, 14:10:55  
   naivka nevšední: Milý Kulkule, abych tak řekla... Nemám slov:-)). Moc děkuji. Myslím, že ženám rozumíš, a toho si velmi cením.
A ten absolutní kompliment?
:-)
Prostě jsi mi udělal velkou radost. Díky!
 Mýna 08.12.2007, 10:46:27 Odpovědět 
   Toť otázka, kam Helenin příběh směřuje. Ale nemůžu se ubránit dojmu, že by měl pomalu skončit, byť tak asi karty rozdané nejsou. .. Jsem zvědavá na konec.
 ze dne 08.12.2007, 17:47:14  
   naivka nevšední: Mýno, snad máš pravdu. Ale v obojím... Stačí mrknout na prolog, že? Mnohé naznačí. Na pár dílů to ještě rozhodně vydá.
Vydržíš?:-)
Děkuji za přečtení a komentář.
 amazonit 08.12.2007, 5:26:40 Odpovědět 
   Helena přece jenom v něčem ,,vyspěla", dokázala říct Honzovi, co jí leželo v žaludku:o)
opět koukla na manželský vztah a opět nenalezla nic, co by ji nějak ,,uspokojilo", jenže na partnerský vztah je potřeb dvou a komunikace, kdy naposledy mluvila s manželem? rozebrala s ním jejich soužití...
jedno je jisté, chat se zdá být bezpečnější než ,,věci, které do této doby absolvovala, ale stejně, jak znám Helenu, tak prosté to nebude, do čeho se zase namočí? nebo nenamočí?:o)
 ze dne 08.12.2007, 17:45:30  
   naivka nevšední: Děkuji za pěkný rozbor:-). Že bych se jím nechala trochu inspirovat?:-)) Uvidíme...
Každopádně jsi mě potěšila:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
V jiném světě -...
Radmila Kalousková
Osud prostých o...
D. V. S.
Brněnský Drak.
lada34
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr