|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 7 ::
We are the greatest II. Kapitola 7. Z bláta do louže
Myslím, že název mluví za vše :-) Jana se seznámila s Danielem, ale ještě stále neví, kdo je zač. Popravdě - my to také ještě nevíme :-)
Omluvte tu odmlku, ale minule jsem publikovala jednu svojí kratší povídku, která bohužel zatím ještě nevyšla...
V kapitolce se opět objevuje text jedné kapely. Nechci tu dělat žádnou reklamu, ale přeci jen - kdybyste si klip chtěli poslechnout v originálním znění, zde je odkaz:
http://youtube.com/watch?v=JsOT76uO46o
Enjoy! |
| |
|
|
We are the greatest II. Kapitola 7.
Z hospody vedle dětského hřiště se stále ozýval hlasitý, opilý zpěv, ačkoliv chtěl hospodský už dávno zavřít. Bylo krátce po jedné – už se chtěl vrátit domů k rodině. Trvalo mu to bezmála půl hodiny, než je dostal všechny ven.
Jana seděla klidně na houpačce za jehličnatým hájkem a zpovzdálí sledovala, jak návštěvníci po dvojicích či trojicích mizí v matně osvětlené ulici.
Každou chvíli nenápadně pootočila hlavu za sebe a pozorovala, jestli se kolem nemihne nějaký stín.
Dlaně měla sevřené kolem studených řetězů. Měla na nich černé rukavice s ustřihnutými prsty. Ruce už jí mírně promrzly, ačkoliv se teplota držela na příjemných dvanácti stupních. Teplý vítr si pohrával s Janinými odrůstajícími rudými vlasy a nelítostně se opíral do korun stromů.
Hospoda, hájek i hřiště stálo na jednom pozemku. Fakt, že celé místo bylo obehnané vysokým plotem, velice znesnadňovalo situaci. Jediná úniková cesta byla skrz branku do obydlené ulice.
Branka hlasitě zavrzala. Někdo vešel do areálu a sebevědomě k ní zamířil. Jana se prudce postavila připravená do akce. Zaujala bojovou pozici, když spatřila vysokého muže v černém plášti.
„Sakra, Dane!“ syknula Jana. „Co tady děláš?“
Došel až k ní a bez pozdravu se posadil na druhou houpačku. Naznačil jí, aby následovala jeho příkladu.
„Já tě nechápu, proč chodíš sama po nocích?“ vynadal ji, přitom se tvářil naprosto klidně. „Nebojíš se, že by se ti mohlo třeba něco stát?“
„Mohl bys, prosím, odejít?“ snažila se udržet přátelský tón, byla ale naštvaná. Naprosto ji vyhodil ze sedla.
„Ne, to teda nemoh´,“ zasmál se trpce. „Asi jsi zapomněla, jak jsme se seznámili. Sedíš tu u hospody plný opilejch, nadrženejch, agresivních chlapů a je ti to jedno?“
„Věř mi, že oni-“ ukázala směrem k neveliké budově chabě schované za několika listnatými stromy „-jsou teď moje nejmenší starost. A teď už se fakt vrať domů,“ zvýšila hlas.
„A jako fakt-“ nedořekl. Něco ho srazilo k zemi, původce však nezaregistroval ani jeden.
Jana byla okamžitě ve střehu. Otočila se a vyslala tlakovou vlnu směrem k místu, odkud útok s největší pravděpodobností přišel.
Útočník ji překvapil z druhé strany; musel se přenést. Problém byl, že nikde necítila zvýšenou energii – nejspíš si ji poctivě hlídal, aby na sebe neupozorňoval. To ovšem znamenalo, že byl v nevýhodě. Pokud se chtěl držet svého plánu, nemohl moc využít naplno.
Stranger walking through the night (Cizinec kráčí nocí.)
I can't be seen 'cause I will fright (Když mě spatří, vyděsím ho.)
You got it wrong I got it right (Ty se pleteš, já mám pravdu)
Or else we get into a fight (v opačném případě se porveme… )
Secsakra se mýlila. Jediným elegantním pohybem ruky ji odhodil. Dopad na zem ztlumil štěrk. Houpačka, do které Janino tělo cestou narazilo, se divoce rozhýbala a několikrát ji nelítostně praštila. Bolestně zakvílela.
Kvapně si ho prohlédla. Měřil o něco víc než Daniel a neměl příliš atletickou postavu. I přesto, že mu obličej zakrývala kápě, všimla si jeho nepěkného úšklebku.
Věděla moc dobře, kdo to je.
Koncentrovala se na vlastní útok. Ačkoliv byl jeho štít téměř průhledný, lehce její tlakovou vlnu odklonil a uzemnil.
Sám se chystal vyslat salvu paprsků. Než to stačil udělat, něco ho na malý okamžik oslnilo. Zarazil se a upřeně hledal původ záblesku.
Well I know that I'm not fair (Vlastně si uvědomuji, že nehraju čestně,)
'Cause I want more and I don't care (protože chci víc – za každou cenu.)
Come and face me if you dare (Pojď a postav se mi, pokud se odvážíš…)
Yes I know that I won't fail (Já totiž vím, že neprohraju!)
Jana v ruce svírala dýku. Držela ji před sebou tak, aby ji postava oděná v černém plášti jasně viděla. Jak očekávala, pokusila se ji telepaticky přivolat.
Ostří nože se jasně rozzářilo a vsálo tak veškerou energii vynaloženou do jejího přivolání. Jana se ušklíbla a zbraň namířila proti němu. Během vteřiny ho rána zasáhla a srazila s takovou vervou, že nebyl schopný vyslat další paprsek.
Jana využila jeho oslabení a doklopýtala k Danielovi. Zkontrolovala základní životní funkce; nebyla si jistá, zda bylo schopno jeho tělo unést takový nápor energie.
Zdál se být jen v bezvědomí. Propleskla ho.
„Hej, Dane, vstávej, slyšíš mě?“
Dýku držela stále před sebou. Uslyšela slabé bouchnutí dveří, jak poslední návštěvník neochotně opouštěl hospodu.
Zastavil se. Hleděl jejich směrem a Jana si zděšeně uvědomila, že dýka znovu probleskla. Okamžitě ji sklonila, ale vzápětí toho zalitovala.
Protivník se relativně rychle vzpamatoval a když viděl, že má cestu volnou, vyšel z jeho ruky táhlý, stříbřitý paprsek.
Zaryl se Danielovi do hrudi a způsobil mu ostrou bolest. Z očí mu vytryskly slzy. Bylo vidět, že nemá tušení, co se děje. Prosebně zíral na Janu, která se okamžitě bránila.
Muž je z povzdálí stále sledoval, ale neopovážil se přijít blíž. Jana se snažila situaci zachránit – měla tu být sama a už takhle způsobila dost škod.
Jeho štít vlnu opět uzemnil. Zasmál se a tiše promluvil: „Dej mi tu dýku a nikomu se nemusí nic stát,“ řekl, ale ruku nesklonil. Stále čekal, že na něj Jana zaútočí.
I wanna be the best (Chci být nejlepší,)
Don't care 'bout the rest (ostatní mě nezajímá.)
I wanna have it all (Chci to mít všechno,)
And I want it all now (a chci to hned!)
I don't have a boss (Nikdo mi totiž nevelí)
And I don't follow laws (a pravidla mě nezajímají!)
I don't give a damn (Nikoho nezatracuju,)
'Cause I'm my own man (protože jsem svůj…)
„Nikomu se nic nestane, i když ti ji – samozřejmě – nedám. Co bys mi za ni asi mohl nabídnout?“
Věděla, co udělá. Přenesl se za Daniela a chytl ho pod krkem. Zlomit mu vaz bylo osobnější a tudíž efektivnější, než ho zabít pomocí magické energie.
„Už mi ji dáš? Nechtěla bys přece, aby se tvému příteli něco stalo…“
„Dobře, dám ti ji, ale nech ho být,“ nasadila vystrašený hlas. Vzápětí zalitovala, že přistoupila na hru příliš rychle.
Přikývl.
Jana k němu pomalu natáhl ruku, ve které dýku držela, a čekala, až se jí budou dotýkat oba. Elegantně ji stiskl a zasmál se.
Doufala, že udělá to, co by udělala většina ostatních. Toužil po té dýce, zatemnila jeho mysl. V záchvěvu vzrušení pustil Daniela, kterého Jana stačila v rychlosti skopnout k zemi, než zaútočil na ni.
Jana ucítila náhlý nárůst energie. Aniž by jen tušil, co se dívka chystá udělat, koncentroval příval síly na smrtící ránu.
Ostří se mocně zalesklo a pohltilo veškerou energii. Jana ji aktivovala a použila proti samotnému útočníkovi.
Paprsek prudce vystřelil, zabodl se mu do těla jako meč a odhodil jeho mrtvé tělo pár metrů od nich. Jakmile se dotklo země, rozplynulo se.
Ego, I can't control my ego
I can't control my ego
I can't control my ego
(Nedokážu ovládat svoje ego!)
Vypadalo to, že Jana prospí celé dopoledne a nevstane ani na oběd. Daniel byl ranní ptáče, probudil se už kolem osmé. Připravil snídani – usmažil omeletu, nakrájel chleba, natřel ho máslem a uvařil kafe.
Po půl hodině čekání to vzdal a nasnídal se sám. V jedenáct už chtěl odejít, přesto se nakonec rozhodl zůstat. Slušnost byla rozloučit se, pokud se chtěl do bytu brzy vrátit.
V dalším hledání už nepokračoval. V případě, že chtěl být úspěšný, nesměl ztratit její důvěru. A ta by se zpátky získávala těžko, kdyby ho načapala, jak se jí štrachá ve věcech. Mohl už stoprocentně vyloučit některá místa, kde to určitě nebylo. Pokud to neschovala někam jinam.
Znervózněl. Měl se už dávno ohlásit, ale nechtěl Janu probudit.
Její byt nebyl zas tak velký, ačkoliv pro jednoho člověka ano. Věděl moc dobře, že bydlí sama. Zalhala mu – to jen dokazovalo, že mu ještě stoprocentně nedůvěřovala.
Zapnul si televizi a sledoval dopolední program. Kolem jedné už se začal doopravdy nudit. I přes jeho pověstnou trpělivost v duchu klel a tajně doufal, že se co nevidět probudí.
Během několika minut byly jeho prosby vyslyšeny. Ani nezpozoroval, že stála ve dveřích obývacího pokoje a sledovala ho.
Když si jí všiml, byl překvapen. V noční košilce vypadala ještě nevinněji než při včerejším incidentu. Husté, červené, nyní rozcuchané vlasy dodávaly Janě šmrnc. Byla to velice pěkná dívka. Už ho nepřekvapovalo, proč je středem pozornosti široké škály nápadníků.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Daniel. „Kdybys vstala jen o pár minut dřív, čekala by tu na tebe snídaně. Bohužel… Jsem ji snědl.“
Jana se pokusila vyčarovat úsměv, místo toho zívnula. Stále cítila únavu a bolela ji hlava.
„Díky za starost, ale ani nemám hlad,“ poděkovala a strčila si ruku před ústa, jak znovu zívnula. „Vyspal ses na tom gauči aspoň trochu?“
„V pohodě, díky. Ale asi už bych měl jít. Chtěl jsem ti jen říct ahoj.“
„Hm, kolik je hodin?“ rozhlížela se. Zaostřila na hodiny nad televizí a zděsila se. „To už je tak pozdě? Přijde mi, jako bych vůbec nespala.“
„Máš na to ještě celej dnešek,“ zasmál se a vstal. „Pokud jdeš teda zítra do školy.“
„Co mi zbývá, musím. Ráda bych alespoň odmaturovala.“
„Tak to je nás asi víc. No, tak já se rozloučím,“ potřásl si s ní rukou.
„Uhm, já ti ještě ani nestačila poděkovat a ty už odcházíš,“ zarazila se.
„Ale jo, stačila.“ Obul si boty a oblékl si kabát. „Vážně už musím jít.“
Jana se nechtěla vtírat. Vypadalo to, že Daniel jen splnil jakousi povinnost k zachování slušnosti a tím to skončilo. Už za sebou téměř zabouchl dveře, když se zastavil. „Jo, málem bych zapomněl… Tady máš moji vizitku,“ zajel rukou do kapsy a vyndal telefonní číslo vytištěné na černé kartičce.
„Díky,“ vzala překvapeně vizitku do ruky a zavřela za sebou.
Položila ji k telefonu a vrátila se do pokoje. Stále necítila energii, která jí vždy prostupovala celým tělem. Dokázala ji nashromáždit a přeměnit ve svou moc.
Zavřela oči a soustředila se. Energicky máchla rukou. Čekala na zvuk tříštěného skla, nic se ovšem nestalo.
Sklenička zůstala netknutá na stole a Jana se cítila ještě vysíleněji. Pomalu jí začalo docházet, že to nebyl jen sen, ale krutá realita.
Připadala si ztracená ve vlastním světě. Ve světě, kam patřila. Proč jí členové znemožnili používat její vrozené schopnosti?
Teď už si byla téměř stoprocentně jistá, že lektvar nějakým způsobem blokoval produkci nadměrné energie. Její tělo dokázalo energii využít a mnohokrát znásobit. Učila se ji kontrolovat, aby nedocházelo k nechtěnému úniku; mohla by tak někomu neúmyslně ublížit.
Jana dlouze vydechla. Cítila se ohroženě – její moc pro ni byla přirozenost. Najednou si uvědomila, co to pro ni znamená. Co když bude další v řadě?
Lektvar ji unavil natolik, že prospala celý den a stále byla unavená. Kdyby měla možnost po jeho pozření přemýšlet, nejspíš by ho vyzvracela. Tak by alespoň zvrátila jeho stoprocentní účinky.
Do pokoje se přenesl Retger. Přirazil ji ke zdi vedle dveří a stiskl ji krkavici.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
