|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 6 ::
 honzoch |
publikováno: 11.12.2007, 19:53
|
| Zofie ihned vyuzije svého objevu a v mziku maji Kristian s Lidkou na krku dalsi problém. Szendrei se zamiloval, ale sami sei prectete, jak dopadl jeho pokus o flirt. |
| |
|
|
Jidášská odměna
Szendrei se klidně opřel o zábradlí a s ještě větším klidem sledoval, jak baronka přichází na scénu. A proti Véghové si to nic netusíc vykračuje její syn Štefan. Spíše, než by si vykračoval, se plíží a není sám. Vleče sebou dívku, a soudě na první pohled, velmi hezkou, s dlouhými havraními vlasy.
Kapitán už ze zkušenosti věděl, že bude následovat prudká hádka a tím pádem zábava. Proto ho z ochozu nevyhnal ani prudký poryv větru, který praštil s otevřenými dveřmi do strážnice, až baronka vzhlédla. Naštěstí ho nespatřila.
Moc dobře si všiml, jak bojovnou náladu má jeho paní. A nyní to vypadá, že si pořádně vjedou do vlasů! Baronka nesnášela, když si vodil děvčata z vesnice na hrad.
„Štefane,“ rozkřikla se na celé kolo, „co to je za holku?! Dávno jsem ti řekla, že ty z vesnice tu nemají co pohledávat, když si je sama nezavolám!“
„Drahá matko, prosím, uklidněte se!“ pustil Štefan dívenku a vrhl se baronce v ústrety. Szendrei zpozorněl a pak se jakoby nic vydal po schodech přímo ke křičícímu páru.
„Štefane, proč mne jen neposloucháš?!“ nesla se nádvořím káravá slova a pro mladého barona jistě ponižující. Kapitan nezaváhal a ve vhodné chvíli se zmocnil zmateného děvčete, které strhl stranou, z dohledu rozvášněného páru.
„V Prešpurku jsi měl studovat, ale ty ne! Ty se tu radši honíš za holkami! Což ti není stydno! Já tě vydědím!“ ječela Její Milost a nikdo si nevšiml Szendreiova drzého kousku.
„A která pak ty jsi?“ vyzvídal, když ji zatáhl do otevřených dveří stájí.
„Ilona Mořincová.“ hned reagovala mladá krásná tmavovláska, snažíc ze sebe setřást jeho dotěrný pohled. Zrovna když už měl na jazyku nějaký nesmělý pokus o flirt, zafňukala: „Pane, doma mne čekají! Pan baron mne unesl...“
„Doprovodím tě.“
„To budete laskav, pane.“ přetvařovala se, ač po žádném doprovodu na cestě zpět absolutně netoužila a už vůbec ne po uniformovaném. Zato pandurský kapitán se zamiloval na první pohled a vnímal svou roli zachránce jako dobrý základ pro vztah. Jenže Jánova nová láska si zřejmě svou pozici neuvědomovala, nebo spíš uvědomit nechtěla a tak při návratu prohodila jen pár tichých slov o tom, jak žije sama s matkou a skončila u počasí, čímž dala svému „zachránci“ jasně najevo, jak se věci mají.
Štefan neměl po hádce s matkou už žádnou chuť ani vůli hledat uprchlou krasavici. Utrpěl totiž těžkou porážku a dostal se do slepé uličky. Matka mu zcela vážně vyhrožovala, že ho vydědí, když okamžitě neodjede do Prešpurku na studia, jak už delší dobu slibuje. Jenže i matky mají své slabosti a většinou mívají své syny rády natolik, že se nechají přemluvit. Nakonec usmlouval, že ještě týden může na Štivianově zůstat. Ale tenhle malý úspěch ho nijak nepotěsil. Snad jen získal čas pro potupné přemlouvání či pro kličkování, jak uniknout z tenat prešpurských studií.
Ach studia! Učení hlupáci mu budou vykládat něco, co k životu na zapadlém Štivianově absolutně nepotřebuje.
Už žádné zběsilé jízdy krajinou, pronásledování a trýznění pytláků nebo unášení děvčat. Zahrozil pěstí za triumfálně odkráčevší matkou. Ještě se ukáže! Ještě týden. A ten týden bude stát za to! Baronka se bude divit, jak si budou vesničané stěžovat. Zlomyslně se ušklíbl. Dá dohromady partu svých kumpánů a žádná jim neuteče! Jeho zrak padl na vesele štěbetající sestry, uhánějící do kuchyně. Když ho uviděly, zmlkly a snažily se, aby to vypadalo, že ho přehlédly. On jen nasadil bláznivou grimasu, aby si ho všimly. Sestry si tiše vyměnily pár slov a k jeho údivu se zvonivě rozesmály. Posmívají se mu! Ale co? Ještě nadejde jejich čas. Sklesle odcházel a baronka mohla slavit.
Jenže tím Véghová svou razii neskončila. Evidentně se špatně vyspala, což dávala za vinu každému, koho potkala. Přesto bylo poměrně překvapující, že si chtěla svůj vztek vybít i na Žofii, což by si normálně netroufla. Příležitost k tomu se jí naskytla záhy.
Žofii našla, když peskovala starého lokaje, který srazil na schodech velkou vázu. Nyní se musel ten nemocný ubožák ohýbat pro miniaturní střepy, a Žofie to bezcitně pozorovala. Baronka se řídila tím, že všeho se musí využít, tak dceru doslova přepadla: „Že se nestydíš! Necháš toho chudáka! Copak nemáš v těle trochu lidskosti, Žofko?! Zavolej nějakou služku, už ho netrap!“
Sluha se ničeho takového nenadál a upřel na baronku pohled plný díků. Žofie by ho samou nenávistí a neskrývaným odporem asi umlátila. Baronka si ji vzala do parády: „Žofie, co jen si s tebou počnu! Když vidím, jak jsi zákeřná a zlá! Vždyť on ani pořádně nevidí!“
„Matko,“ zaradovala se Žofie, že má pádný protiargument, „když vidím, jak pronásleduješ ty služky…“
„Služky do toho nemíchej, Žofie! Ty jsou mladé a musí se ohýbat! Ty si máš hledat ženicha! A zatím sleduješ jako stín mladého Kristiána! Moc dobře to vím!“
Nyní baronka napodobovala pisklavým hláskem Žofii: „Pane Kristiáne, tady máte kapesníček, tady vám něco upadlo! Pane Kristiáne, sem! Pane Kristiáne tam!“
Žofie mohla zlostí puknout a rozkřikla se: „Paní matko, myslíte si, že vás ten povedený Kristián bude chtít?“
„Jak to o něm mluvíš?“
„Samou žárlivostí jste slepá, drahá matko! Pověsila jste mi na paty tu prokletou Rehákovou a jeho si nehlídáte!“
„Není proč,“ netušila ve své podstatě naivní baronka, kam její dcera míří, „vždyť je mi oddán celou svou duší! A pro tebe už tam nemá místo!“
Žofie se pustila do šíleného smíchu. Baronka se rozmáchla k facce, ale Žofka ránu napřaženou paží ztlumila: „Jen mne mlaťte a nic nepovím, ubohá matko!“
Baronce se vedraly do očí slzy, zbídačeně a zlomeně zakňučela na Žofku: „Co ty tak můžeš vědět?“
„Vím hodně a nepotřebuji k tomu Rehákovou!“
Barončina dcera byla postavena pred klíčové rozhodnutí. Když si své tajemství ponechá delší dobu pro sebe, může na tom vydělat nebo možnou výhodu naprosto romrhat. Žofie moc dobře viděla, jak matka pred chvilkou zatočila se Štefanem a pochopila, ze je potřeba si hned upevnit svou pozici. Bylo by samozřejmě možné Kristiána vydírat. Ale co od něj mohla chtít? Láska se vydírat nedá a ona chce, aby ji miloval, ne aby to jen předstíral. Takový vztah by k ničemu nevedl. Napadl ji jiný způsob, složitější. Matka by jí mohla pomoci dostat Kristiána do úzkých. Ano, ona prozradí svůj objev a použije vlastní matku jako prostředek k odstranění Lidky. Baronka po takovém činu upadne u Kristiána v nemilost a ona sama bude mít cestu volnou.
Uz se rozhodla, informuje matku.
Tak také učinila.
Nejprve starou baronku napínala, vzápetí potichu vše vyzradila a ještě pořádně zveličovala. Baronka se pustila do hysterického pláče a hladila Žofku po ruce: „Ach Žofinko! Stále tomu nemohu uvěřit! Pan Kristián a ta, no…prostě coura!“
Žofie se snažila ze všech sil zavděčit a tak medovým hláskem utěšovala: „Matko! Drahá matko, ona ho určitě svedla! To je hrozné! Jen drzost...“
„Hned ji dám zmrskat!“ najednou se ozvala baronka výhružným hlasem, který byl stále trochu nakřáplý, to od předešlého výbuchu citů. Žofie přikývla a její mozek pracoval na plné obrátky. Nyní je potřeba nějaké rady, která matku nasměruje tam, kde ji chce mít.
Znenadání se rozlétly dveře.
Bylo to tak náhlé, až se obě hrozně polekaly. Vstoupila Reháková.
Žofie zrudla vzteky a nenávistí.
Ta stará baba zase poslouchala za dveřmi! Než stačila zaskočená baronka něco říci a Žofie nabrat dech, Reháková zvolala: „Nesmíte ji zmrskat, paní!“
„Proč?“ výhružně se otázala panna Žofka a vstala z postele. Byla rozhořčená, že se je baba odváží špehovat přes dveře a pak ještě vpadnout drze dovnitř. Reháková se úlisně usmála, vědela, že jako vždy ujde trestu. „Pak vás Kristián poté bude nenávidět, paní baronko!“
„Ale já se nemohu jen dívat, jak se laská s Lidunou!“ vrátil se paní hlas, ještě hrozivější a ječivější než kdy předtím. Žofie se dál zaraženě mračila.
Baronka se posadila na loži: „Děkuji, Majdo! A nyní běž! A neposlouchej za dveřmi, prosím!“
Uražená Reháková nasupeně odpochodovala. Její baronka ji poslala pryč! A zrovna, když přišla s dobrou radou. Příště si moc dobře rozmyslí, co si nechat pro sebe a co prozradit. Když ji baronka už nepotřebuje, ať nechá. „Tak to je tedy vrchol.“ říkala si dotčeně, když prošla přes práh ven a zabouchla dveře.
Baronce se po jejím odchodu projasnilo myšlení. Těšila Žofii: „Jsi jediná, kdo mi rozumí! Zmýlila jsem se v tobě. Odpusť!“
„V pořádku, paní matko,“ radovala se v duchu Žofie a dál mazala baronce med kolem úst, „vaše vynalézavost jistě přijde na nějaký způsob, jak se té poběhlice nenápadně zbavit!“
„Víš co, Žofko, já už to mám. Vlastně ji jen potřebujeme mít pod kontrolou, nějak je rozdělit a neupadnout samy v podezření.“
„Poslouchám, matko!“ přitakala Žofie. Byla odhodlána se dál přetvařovat a jen s jistotou vítězství čekala, jaké karty matka vyloží. Vždyť by bylo k smíchu, aby si tak krásný mladý muž vzal takovou přestárlou šeredu, jako je její matka!
Baronka pobídla Žofii: „Liduna je v kuchyni! Její sestra tam nepochybně bude také, tak mi ji přivedeš!“
Žofie ihned uposlechla. Chtěla být chvilku bez matky, aby se mohla zasmát tomu, jak ji oklamala svou falešnou věrností.
V kuchyni ji ovanula příjemná vůně jídla. Copak asi bude dobrého k obědu? Mlsně se olízla a vkročila do prostor, kde se tísnily služky, obskakující kolem ohně a vařící pokrmy. Obě sestry nikde neviděla. Znepokojila se, ale ne nadlouho. Nesly velké vědro s vodou. Prohýbaly se pod jeho vahou, proklouzávalo jim mezi prsty, avšak ve tvářích měly šťastné výrazy. Téměř vítězné. Zdolaly dlouhou cestu zimou od studnice a splnily úkol. A ještě si povědely něco, čeho by se v místnosti plné lidí nikdy neodvážily. Žofie jim vyšla vstříc a ukázala přísně na Zuzku: „Moje matka tě hned chce ve své komnatě!“
Zuzana se polekala a málem upustila vědro. Ještě stihla vrhnout zoufalý pohled na Lidku, zda se barončina dcera nespletla. Bohužel ne.
„Dávej pozor, ty nemehlo, a pojď!“ drsně jí vyzvala. Sestry položily vědro na zem. Zuzka poslušně následovala Žofii a provázely ji až lítostivé pohledy ostatních žen a dívek. Už to znaly. To, že si baronka zavolá některou ze služek, znamená, že dotyčná něco provedla a bude potrestána. A nejméně si odnese pár pořádných modřin. Žofie popadla Zuzku za zápěstí tak silně, až dívka pípla, že to bolí. Barončina dcera ji ignorovala, vlekla ji za sebou. Ani se s ní nebavila, dotýkala jen zápěstí, aby se snad neumazala.
Předvedla Zuzku před svou matku a teprve tam pustila děvčeti ruku. Zuzku polil ledový pot, jako vždy se pod pohledem baronky cítila jaksi provinile a nepříjemně. Jako by se ji chystala sežrat dravá saň. I Žofie byla zvědavá, co se bude dít.
Hrobové ticho.
Zuzka se svezla na kolena, neodvážila se pohlédnout do očí své paní. Snažila se uhádnout, co asi provedla. A začal výslech. Baronka naprosto bez zábran spustila: „Víš, že se Kristián kurví s tvojí sestřičkou?“
Zuzka se ošila hrůzou a nepopsatelným strachem. Nenadála se, že se to provalí tak rychle a snadno se dovtípila, kdo tajemství prozradil. Neřekla vůbec nic, jen sepjala prosebně ruce. „Tak víš?“ s ledovým klidem opakovala baronka.
Zuzka se rozhodla nezapírat a přikývla. Ve strachu udělala přesně to, co po ní Véghová chtěla. Její milost se blahosklonně usmála: „Neboj se, když budeš poslušná, tak ti nikdo nezkřiví ani vlásek! Dívej se na mne! Ty za její hříšnost přeci nemůžeš!“
Zuzka vzhlédla, v barončině ruce se zablýsklo pár dukátů. „Chtěla bys je?“
„Ano, paní. Moc.“ neodolala Zuzana. Baronka jí dala pouze „přičichnout“, pak dlaň zavřela: „Nedostaneš je hned, až později, po zásluze. A může jich být víc, když nebudeš hloupá!“
Zuzka se osmělila a už cítila dukáty ve své dlani: „Co si přejete, paní?“
Když baronka viděla, že Žofie už je napjatá, spustila: „Budeš mi hlásit každý krok své milované sestřičky! Nespustíš ji z očí! Nedáš jí a Kristiánovi žádnou šanci! Budeš je stíhat a kazit jim ty jejich schůzky!“
Zuzka hrůzou otevřela pusu. Nedostávala se jí slov. Tvrdě procitla z opojné vůně peněz.
„A když neposlechneš, což nepředpokládám, tak budeš pár dní o hladu a dostaneš výprask za to, že jsi mi nic neřekla o jejich poměru! Vybírej! Rákoska nebo dukáty?“ naléhala na ni baronka. Zuzanu zlatá odměna lákala, jidášský groš se však přijmout zdráhala.
„To nemohu, má paní!“ oznámila zlomeně a otřela si slzy.
Baronka se zamračila: „Neděláš dobře a záhy se přesvědčíš!“
Demonstrativně se rozmáchla rákoskou: „Hlad a pořádný výprask ti snad nestojí za tu malou službičku?“
„Já prostě nemohu, vzácná paní! Lidka je má sestra, důvěřuje mi! Zradit ji je...“ vzpírala se Zuzana. Baronka ji bez milosti uhodila rákoskou a kdyz se rozpřáhla podruhé, už bylo děvče svinuto do klubíčka v předtuše dalších ran. Ale ty nikdy nedopadly. Místo bolesti pocítila pohlazení po hlave. Neměla ani čas na překvapení, protože jí baronka vtiskla do ruky dukáty: „Ale notak, přece se nenecháš mlátit! Tady máš dukáty a budeš poctivě vykonávat, co jsem ti uložila.“
Zuzka byla bez sebe, chtěla hlavně pryč a byla ochotná přikývnout na všechno, jen když už na ni baronka propustí. Musela přirozeně slíbit, že Lidce nic neřekne. Žofie se nad pohlazením služky pohoršovala, nikdy neviděla, aby se její matka dotkla tak nízkého tvora jinak než rákoskou.
Lidka se zrovna na chodbě, stranou všech, loučila s Kristiánem. Odjížděl do Trnavy a myšlenkami už byl spíše na cestě. Dlouho za ním hleděla a když ji zmizel z dohledu, začala řešit, co je se Zuzkou. Sestřička se stále nevracela. Lidka už slyšela, jak baronka trestá. Měla o sestru oprávněné obavy. Oddechla si až ve chvíli, kdy se Zuzana objevila ve dveřích živá a zdravá. Na Lidčinu otázku, co se dělo, zalhala, že se jen paní baronka na něco ptala. Snažila se své rozpaky zakrýt veselostí. A vykřikla, když si v přemíře snahy popálila ruku. Div jí přitom, jak odskočila od rozpálených železných plátů na kamnech, nevylétly z kapsáře ty mince, které jí baronka dala za Lidčinu zradu. Jen zlověstně zacinkaly.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
