obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kla-stigma, Prolog + 1.kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kla-stigma
 autor Leontius publikováno: 16.12.2007, 23:05  
V současné době jsem se pustil do něčeho rozsáhlejšího než povídka. Zasílám Prolog a první kapitolu. Má se jednat o fantasy, ale z této části to ještě nebude tak patrné.
 

Prolog:

New York 23:48; 28.11. rok: 1941

Velkoměsto bylo té noci nadmíru tiché. Špinavá okna vysokých budov byla potemnělá a silnice byly pusté. Pršet přestalo už před hodinou, ale ticho neustále protrhávalo líné kapáni vody. Mokrá vozovka odrážela matné pouliční osvětlení a ulice vypadala jako posypaná zlatým prachem.
Najednou se ozval zvuk kroků; klidných a vyrovnaných. Chodec minul lampu a zamířil k nedalekému vetešnictví. Dotěrný a chladný vítr si pohrával s jeho dlouhým kabátem. Muž se otřásl zimou a vsunul ruce do kapes. Konečně dorazil k výkladní skříni a tam zůstal stát. Letmým pohledem prozkoumal ulici a pak se otočil k výkladu. Za tlustým sklem šli jen nezřetelně rozeznat obrysy zboží.
Sotva se osoba otočila, vyloupl se zpoza rohu stín. Přeběhl silnici a skryl se poblíž hromady odpadků ledabyle poházených vedle prázdného kontejneru. Konečně na postavu dopadlo světlo lampy. Tvář mladého muže s hustým strniskem na tváři byla zkřivena odporem. Odpadky nesnesitelně páchly. Zřejmě měl také strach o svou pečlivě vyčištěnou vojenskou uniformu, kterou měl na sobě. Chvíli pozoroval postavu u výkladu. Pak pravou rukou pomalu sjel ke kapse a začal se přibližovat k osobě zezadu. Kráčel tiše jako kočka.
Najednou ale hrůzou málem vyskočil. Ozval se mužův hlas. Přestože byl tlumený a chraptivý, pročísl nesnesitelně tichou noc jako nůž.
„Nečekal jsem, že se stanu obětí nějakého zatraceného pouličního chmatáka, myslel jsem, že tu jsem kvůli… obchodu.“
Muž v uniformě se ve strachu přikrčil a nechápavě hleděl na postavu, která už notnou chvíli nebyla otočena k výkladu, ale hleděla celou dobu na něj. Ze tmy se ozval smích, znějící spíše jako chrochtání. Muž v kabátu udělal krok a dopadlo na něj světlo. Byl to neupraveně vyhlížející starší muž. Obličej byl jen změtí vrásek a jizev. Většina šedivých vlasů už byla dávno pryč. Nevypadal nebezpečně.
Pan Uniforma se narovnal a na tváři mu hrál pobavený, avšak nejistý, úsměv.
„Ano, obchod.“
Natáhl ruku, jenže Pan Kabát ho bleskurychle chytil a hleděl mu přímo do očí. Dvě nevýrazná šedá očka nepochybně skrývala mysl šílence. Uniforma se snažil vytrhnout, ale síly mu na to nestačily. Pan Kabát si zkoumavě prohlédl jeho rysy.
„Ano, jseš ještě mladej a blbej jako kdysi já. Myslím, že se ti ta věc bude hodit.“
Pustil ruce svého společníka a pomalu vytáhl jakýsi balíček z kapsy. Byl drobný, asi jako krabička na karty. Pan uniforma po něm nedočkavě chňapnul a roztrhal obal na kusy. Zaujatě si prohlížel obsah a porovnával ho s notesem z náprsní kapsy. Pak zvedl hlavu a pohlédl cizinci do očí.
„Je to skutečně ono?“
„Jako že je Bůh…“ odmlčel se. „Ďábel nade mnou,“ dodal nakonec s tajemným úsměvem.
„Takže tahle drobná věcička dokážu skutečně to, co se o ni tvrdí?“
Pan Kabát pokýval hlavu. „A bohužel i mnohem více. Ale vidím že seš zatraceně silně rozhodnutéj.“
Mladšímu muži vstoupily do očí slzy. „Půjdu do války. Vím to. Zítra odlétám na naší základnu, na Pearl Harbor. Vím že se stane něco špatného. Cítim to! A já chci žít! JÁ SE CHCI VRÁTIT!“
Tvář měl rudou vzteky a neovladatelně sebou třásl. Poslední slova se stále ještě rozléhala v prázdné ulici.
Pan Kabát smutně pokýval hlavou. „ I za takovou cenu… Nu teď očekávám svou platbu.“
Pan Uniforma se zle rozesmál. „Teď? Teď když mám tohle?“ Zamával předmětem ve své ruce. Pak se znovu vysmál ubohému muži a začal utíkat. Slyšel také jak se za ním Pan Kabát rozebíhá.
Na čele mu perlil pot. Ten muž běžel hodně rychle. Bude mít co dělat. Zahnul do vedlejší ulice a přeběhl silnici. Pak uslyšel odporný dutý náraz a bolestný výkřik. Chtělo se mu zvracet. Rychle se otočil a pohlédl na neforemný objekt ležící pod koly automobilu. Ani se nehnul.
Budoucí důstojník armády USA se rozchechtal a začal se vzdalovat od místa nehody. Ještě jednou si prohlédl objekt ve své dlani a hodil ho do vzduchu. Sledoval jak se točí a odráží světlo. Obratně ho chytil a uschoval do kapsy. Zrovna před chvíli mohl obdivovat účinky té skvělé věci. Už se jí nikdy nevzdá. Bude to jeho záruka dlouhého života.




Část I. Amulet

Sever USA, 10:26; 12.9. rok 2007

Silnice byla v tuhle hodinu relativně prázdná. Ale tomu se není třeba divit, když člověk míří do tak zapadlých končin. Pole a louky, které cestu lemovaly dříve, nahradil hustý smíšený les. Vzduch se znatelně ochladil a v dáli za obzorem se začaly rýsovat vrcholky hor.
Mladík vypnul klimatizaci a pohodlně se opřel v křesle. Konečně měl čas přemýšlet. Ten nenadály dopis, kvůli kterého jel na tohle místo, ještě umocnil ten neuvěřitelný shon kolem začátku školního roku. Prastrýc, kterého sotva znal, si ho najednou přál vidět. Špinavý kus starého papíru byl popsán jen stěží čitelným písmem. Jazyk byl příliš formální a strohý, ale kupodivu taky poněkud zmatený. Přesto z něj čišela naléhavost a výsledné sdělení bylo jasné: přijeď.
Řidič začal dávat do kupy ty útržky informací, jenž se mu o strýci donesly. Většina rodiny ho považovala za misantropa a starého šílence. Zbytek rodiny o něm nechtěl mluvit nebo o něm nic nevěděl. A přitom se jednalo o zasloužilého veterána z 2. Světové války.
A zde byl možná kámen úrazu. Mladíkovi se doneslo, že jeho strýc byl přítomen na Pearl Harboru onoho osudného dne a účastnil se množství vojenských operací například na ostrově Guadacanal. Ve válce mohli lidé přijít rozum a mladík ze zkazek vyrozuměl, že jeho prastrýc tam zažil dostatek stresových situací. Z několika urputných přestřelek vyváznul jako jeden z mála přeživivších. Jeho jednotka byla mnohdy zdecimována, ale on vždy unikl. Zlé jazyky hledaly příčinu v jeho zbabělosti, avšak to odporovalo té spoustě vyznamenání, které tak hrdě nosil. Zkrátka byl to voják, na něhož se usmívala Štěstěna i přes několik ošklivých zranění, která mu zůstanou nadosmrti.
Po návratu domů se najednou vše obrátilo. Z vyznamenaného vojáka se vyklubal zahořklý a zlomený člověk. Jeho pokusy zařadit se do společnosti byly mařeny nepředvídatelnými okolnostmi. V práci se mu nedařilo. Většinou jeho zaměstnání ukončila nějaká nehoda, která se mnohdy neobešla bez několika zraněných spolupracovníků. Jeho duševní zdraví dostávalo zabrat a nakonec rezignoval. Rozhodl se dál žít v invalidním důchodu.
Ale ani zde nenalezl klid. Sousedí nejprve na nepřátelského, mrzutého veterána zanevřeli a později si začali i otevřeně stěžovat. Prý je jeho přítomnost doslova magnetem na zlé nehody a nosí smůlu. S takovými argumenty mohli stěží někde uspět, ale špatná pověst bývalého vojáka se přesto šířila. Ten se nakonec na stará kolena odstěhoval zcela mimo civilizaci. Sousedi si oddychli, oslavili to a žili spokojeně dál.
Teď už se prastrýc na společnosti vůbec neobjevoval. Na srazech veteránů 2.světové války si ho nikdo ani nepamatoval. Úplně přestal existovat.
Mladík si z dávných návštěv pamatoval akorát roztržitého a ukňouraného starce, na kterém bylo vidět, že by o návštěvu přerazil svou hůlku hned u dveří. Zarostlý a nesympatický muž seděl ve špinavém křesle a neustále se přehraboval v bedně obsahující trofeje z války a příbuzné doháněl k šílenosti neustálým řečněním o dávných časech. Teď, když mladík tak vzpomínal, uvědomil si, že něco na těch řečech o tom, jak nosí smůlu, něco být musí. Vždycky se na té návštěvě něco pokazilo.
Řidič vozu se zasmál. Ještě aby věřil těm ostatním povídačkám. Některé zvěsti, o kterých se příbuzným nechtělo ani vyprávět, mluvily o doslova zázračném štěstí, jenž mělo nepříjemného mrzouta chránit. Možná to právě rozčilovalo všechny jeho známé a oni to zaměňovali s vlastní smůlou. Zdaleka nejšílenější byly ty válečné historky. Dvakrát se opakovala situaci, kdy dráhy kulky vystřelené na prastrýce vstoupil někdo jiný. Nebo exploze, která usmrtila většinu okolních vojáku, mu zanechala jen pár lehkých popálenin.
Mladík si pohrdavě odfrkl a vrátil se do reality. Právě včas aby se vyhnul protijedoucímu nákladnímu vozu. Že by bylo kouzelné štěstí dědičné? Zasmál se. Nesmysl. Cedule na kraji silnice ukazovala, že už je blízko svého cíle. Zpomalil a zatočil doprava. Za chvíli tam bude.

Automobil se s obtížemi vyškrábal do zabláceného svahu. Silnice takhle daleko od vesničky nevedla. Řidič zaparkoval automobil uprostřed neupravené zahrádky a vyslovil několik peprných kleteb na adresu bláta, které mu zašpinilo kapotu. Vystoupil z vozu a prohlédl si barabiznu před sebou. Narychlo postavený domek si už z dětství téměř nepamatoval. Střecha byla děravá a mladík nepochyboval, že do některých místností zatéká. Dřevo bylo ztrouchnivělé a prožrané červotoči. Zdálo se, že sebemenší závan větru by tu chatrč shodil. Jak mohl někdo v něčem takovém bydlet?
Mladík natáhl ruku do auta a zatroubil. Začalo pršet. Na troubení dlouho nikdo nereagoval. Mladík se už chystal nastoupit do auta. Když se dveře konečně otevřely. V nich se objevila známa postava opírající se hůlku.
„Zdravíčko, synku. Co si přeješ?“
Mladík obrátil oči v sloup a zabouchl dveře od auta. Jeho dívka mu říkala, že je zbytečné jezdit za senilním dědkem a přesně tak to taky bylo. Ten blázen už na všechno zapomněl. Ovládl svůj vztek a odpověděl:
„Ahoj strejdo. Sám jsi mě tu pozval.“
Chvíli bylo ticho přerušované jen bubnováním kapek. Pak se stařec napřímil a v jeho tváři se objevil výraz poznání.
„Ano. Ano! Pozval. Máš pravdu. Pojď dál než nastydneš.“
Když vešel do domu a sundal si kabát s překvapením zjistil, že tam je snad ještě větší zima než venku. V duchu se pak musel zasmát nad slovy, kterými ho jeho hostitel zval dovnitř. Následoval ho a vstoupil do místnosti, která by možná šla nazvat obývacím pokojem. Sedl si do křesla naproti starci a čekal co se bude dít. Ten se přehraboval ve velké staré bedně a vůbec hosta nebral na vědomí.
Ten to nakonec nevydržel a hlasitě se zeptal:
„Proč tu vlastně jsem? Proč bylo tak důležité abych přijel?!“
„Psst. Potichu. Něco tu pro tebe mám.“
Na tváři se mu rozzářil úsměv. Konečně našel to co hledal. Malý špinavý balíček. Vytáhl ho a zadíval se na něj.
„Už je to tak dlouho… Víš jsem příliš starý a já nechci aby se tahle věc tak snadno ztratila. Nosím ji už od války a velmi mi pomohla.“
Pak zvedl hlavu a podivně změněným hlasem dodal: „Ale taky si umí vybrat svou daň. Naštěstí ne na majiteli.“
Mladík na něj nechápavě hleděl. Zase jedna z šílených, melancholických řečí jeho prastrýce. Jel zde kvůli rozmaru starého páprdy. Ten si povzdychl a stále hleděl a balíček. Pak se konečně odhodlal a natáhl třesoucí se ruku.
Host pomalu natáhl ruku a začal obezřetně balík rozbalovat. Zprvu nevěděl co je kruhový objekt zač, ale pak si všiml, že se jedná o jakýsi amulet. I když příliš velký na běžné nošení. V hladkém namodralém kovu byl vyryt podivný, těžko popsatelný obrazec:

( http://img252.imageshack.us/img252/9738/klarv6.jpg )

Mladík po něm přejel rukou. Nevzpomínal si, že by někdy viděl něco podobného. Něco mu říkalo, že se jedná o velmi starou věc. Ale ta rytina mu nebyla příjemná. Najednou pocítil tíseň a hrůzu.
„Co je to?“
„Takový talisman pro štěstí. Docela dobrý, musím říct. Určitě si ho oblíbíš.“
Mladík sebou trhnul a zvýšeným hlasem se zeptal: „To jsem tu jel jen kvůli tomuhle?!“
Veterán pokrčil rameny. „Nevím co bys chtěl víc. Ještě tu chvíli počkej, zajdu uvařit kávu.“
Odkráčel do vedlejší místnosti. Host schoval amulet do kapsy a zničeně se zabořil do křesla. Co vlastně čekal, že tu najde? Byl hlupák, když se tu rozhodl jet. Ztracený čas. Při troše štěstí střelí tu veteš v nějakém obchodě. Určitě k ničemu nebude. Senilní povídačky.

Následující hodiny ho akorát utvrdili v tom, co si myslel. Z prastrýce znovu vyprchal všechen život. Byl mrzutý a celou dobu omílal zážitky z války a nespravedlnost světa. Na amulet už vůbec nepřišla řeč. Když měl mladík po třech hodinách už pocit, že mu praskne hlava, zdvořile se omluvil a chystal se k odchodu.
Prastrýc mu v tom nijak nebránil. Mladík si oblékl kabát, amulet si přehodil do náprsní kapsy a začal v potemnělé chatrči hledat východ. Naštěstí přispěchal na pomoc hostitel se svící a navedl ho ke dveřím. Mladík se ledabyle rozloučil a bez rozmýšlení zamířil k zaparkovanému autu.
Už se neotočil. A tak mu unikla zvláštní směsice citů na tváři muže, který se kdysi nekalým způsobem zmocnil toho zvláštního amuletu v New Yorku. Se zklamáním ze ztráty se mísila hrůzná směsice škodolibosti a krutosti.
Nevěřil jsi. Však uvěříš. A tu prokletou věc si zamiluješ. Jako já. Ale až poznáš, že za vše se platí…
Otřásl se a pohlédnul za odjíždějícím autem. Vosk kapající ze svíčky ho začal pálit na ruce. Klidně ji položil na verandu a dovlekl se k posteli.
Mám klidné svědomí. Já chtěl jen přežít. Za všechno může Ono, na mých rukou krev není. Je jen na mé duši. Na zatracené nesmrtelné lidské duši…

Byla už noc a on měl před sebou stále ještě dlouhou cestu. Celou cestu už nadával na svou hloupost. Stovky projetých kilometrů, spousta ztraceného času. A pro co? Pro kus staré odporné bižuterie.
Pustil jednou rukou volant a otřel z čela perličky potu. Asi mám horečku. Skvělé, takže si odvážím i nějakou zatracenou nemoc. Rukou zkontroloval náprsní kapsu. Bez obtíží nahmatal kruhový tvar amuletu. Něco tu nesedělo, ale co?
Mladík zjistil, že se nedokáže věnovat řízení. No tak prober se. Jsi jenom unavený a nemocný, přece se v tom autě ještě navíc nechceš zabít.
Trhl sebou a pevně uchopil volant. Oči měl téměř přilepené na sklu. Sakra! Co se to děje? Silnice byla temná a žádné auto nebylo vidět. V dálce se akorát rýsoval les, kterým už projížděl.
Je tam jedna škaredá zatáčka, tak se už nestresuj! Uvolnil plyn a zpomalil. Četné siluety stromu ho obklopily ze všech stran. Nepříjemný pocit se ještě prohloubil. Zdálo se, že v autě je nesnesitelné vedro. Zašmátral po klimatizaci. Na spacích mu pulzovala krev a přestával slyšet.
Měl bych zastavit. Kdo ví co se může stát. Co když omdlím? Prudce zakroutil hlavou. Propocené vlasy se mu lepily na čelo. Každý stín podél silnice ho vylekal. Něco se musí stát. Každou chvíli…
Ruka mu znovu zabloudila ke kapse a okamžitě ucukla. Náhle pochopil odkud se bere to tajemné horko. Amulet byl rozžhavený. Měl pocit, že mu propálí kapsu. Překonal strach a pokusil se ho z kapsy vytáhnout. Bylo to, jako by chytil žhavé železo. Vykřikl a to ho vrátilo do reality. Stromy před ním skrývaly zrádnou zatáčku. Prudce trhl volantem a na okamžik spatřil světla protijedoucího vozu. Přímo před ním.
Následující hrůznou scénu nikdy nezapomene. V tom okamžiku se mu do sítnice vpálil obrazec z amuletu. To vše bylo zahaleno v bílém záblesku světla. Neviděl nic jiného. Dokud se z bělostné záře nevyloupl stín. Stín jakési postavy. A ta natáhla svou ruku... ne jeho ruku. Naprosto bez přemýšlení otevřel dveře a stín ho z nich vystrčil.
Ramenem narazil o beton. Záblesk byl tentokrát jasnější, záblesk čiré bolesti. Vykřikl a překulil se do příkopu. Viděl tu odpornou srážku, slyšel to hrůzné skřípění plechu. Ale také slyšel křik lidí v tom druhém vozidle. V tom plně naloženém rodinném vozidle. Nikdo nemohl přežít. Ve skutečnosti by neměl přežít ani on sám. Před očima mu znova vyvstal tajemný obrazec. Ale zářil jasněji, modrá barva se nejdříve zakalila a pak přešla na temně rudou.
Natáhl ruku a přitáhl opodál ležící amulet k sobě. Než ztratil vědomí, stihl zašeptat jen jedno slovo. Díky.

Z ošetření u doktora a rozhovoru na policejní stanici si nic nepamatoval. Konečně byl doma. Byla to druhá noc od té nepochopitelné nehody. Nepamatoval si už skoro nic. Ten policejní výslech ho úplně vyčerpal. Co pak šlo nějak vysvětlit jak unikl jisté smrti? Jak to, že ze čtyřčlenné rodiny nikdo nepřežil a on se válel v příkopu pět metrů od nehody. Opravdu nevím pane inspektore, bylo to kouzlo.
Znechuceně práskl amuletem o podlahu a šel spát. Měl by zavolat rodině, nebo aspoň své přítelkyni, jenže nakonec si to rozmyslel. Co by jim tak asi měl říci? Zlomená ruka nehorázně bolela, ale ještě víc ho hryzalo svědomí. Ten amulet mě zachránil. Díky němu jsem přežil tu nehodu. Avšak stala by se ta nehoda, kdyby neměl ten amulet? Otočil se na bok. Musí na to přestat myslet. I bez těch pesimistických myšlenek očekával hrůzné sny.
Za hrůzné sny by byl vděčný. To, co ho čekalo, byl koncentrovaný teror. Temnota a děs ho obklopily. Stál na nekonečné a ploché planině pokryté popelem. Botou rozhrnul hromádku přímo před ním. S výkřikem uskočil. Pod nánosem šedého prachu byly zřetelně vidět fragmenty lidské lebky. Otočil se a spatřil čtyři lidi. Neznal je, ale věděl kdo to je. Rodinka co jela v tom autě. Dívali se na něj opovržlivým pohledem. Obvinil ho za svou smrt. Mladík se chtěl jakýmkoliv způsobem omluvit, ale nic ho nenapadalo. Otevřel ústa, když v tom před očima znovu viděl onu havárii. Viděl jak se lidé naproti němu svíjí a kroutí se do nepřirozených poloh. Slyšel praskat kosti, viděl tryskat krev. Větrem zněl křik nevinných obětí. Zkusil se otočit zády, ale celá pláň se otočila s ním a lidé stáli pořád naproti němu. Zkusil si zakrýt oči. Ale ruce měl pokryté krví. Jejich krví. V zoufalství skočil na zem a zaryl hlavu do popela. V agónii překřičel i jejich hlasy.
Úplně zpocený se probudil a okamžitě se vyzvracel vedle postele. Pak jeho oči sklouzly k amuletu na podlaze. Svítil temně rudým světlem a jeho zář zlověstně naplňovala celý pokoj.
„Co jsi sakra zač?“ oslovil amulet, ale ten mlčel. „Co vlastně chceš? Chránit mě a krmit se na neštěstí ostatních? Jsi nějaký magický parazit?“ Amulet odpověděl pomalý dohasínáním. Mladík se v nastalé temnotě zhroutil na lůžko a okamžitě upadl do bezesného spánku.
Ráno ho čekal další mohutný šok. Dopis oznamující smrt jeho prastrýce. Dům, kde bydlel, vyhořel. Patrně nedbale položený svícen. Zasloužilý veterán uhořel ve spánku.
Okamžitě skrčil dopis a pustil ho na podlahu. S zuřivým výkřikem sebral amulet. „Takže ty bys chtěl zabíjet?! Chcípni!“ Prudce jim mrštil o zeď, až mu ve zlomené ruce bolestivě škublo. Urazil kus omítky, avšak amulet jen se zaduněním dopadl na podlahu.
Měl co dělat aby se ovládnul. Pak se s úšklebkem na rtech začal oblékat. Byl rozhodnutý tu věc sprovodit ze světa. Bál se sice následků, jenže to ho nemohlo zastavit. Přemýšlel naprosto klidně a vyrovnaně. Buď se té věci zbavím, nebo zešílím.
Konečně se i se zlomenou rukou nasoukal do oblečení a amulet uschoval do kapsy. Hbitě vyšel před dům a náhle se zarazil. Co vlastně chce dělat? Hodit amulet do sopky,něco jak v Pánu prstenů?
Zoufale začal bloudit pohledem po okolí. Nakonec se zastavil na nedalekém mostu přes řeku. No nebude to sice tak efektivní, ale snad to bude stačit.
Konečně k řece dorazil a najednou pocítil opět ten pohyb. Nejenže, že slunce nesnesitelně pražilo, ale i amulet se opět rozžhavil. Každý krok byl těžkou zkouškou. Most se prodloužil do nekonečna. Ne nedokážu to!
Dokázal. Stál přesně v půli kamenného mostu. Konečně s může té zrůdnost zbavit. Sejme ze sebe to prokletí. Vrazil ruku do kapsy a jediným pohybem amulet vyhodil. Dlaň měl úplně spálenou a křičel bolestí. Přesto se podíval na amulet padající do řeky. Točil se ve vzduchu a čím dál tím více se blížil vodní hladině. Náhle modrý kov odrazil jasný paprsek slunce mladíkovi přímo do očí. Okamžitě ho oslepil.
„Co..?!“ Mladík začal tápat po okolí. Najednou se opět vynořila stínová postava. Hlavou mu zaduněl hlas: „Moc dlouho jsi nevydržel, příteli.“ Nohy mu vypověděli poslušnost a o přepadl přes zábradlí.
Náraz o vodu ho omráčil. Začal kopat nohama, avšak jednu ruku měl zlomenou, druhou spálenou. Stále ještě křičel bolestí, když se mu nabrala do úst hořká voda. Zkusil ji vyplivnout, jenže se už začal potápět. Klesal ke dnu jako kámen. Otevřel oči a spatřil amulet jak mizí někde pod ním. Došel mu kyslík a celé tělo zachvátila pronikavá bolest. Topil se. Tkáň neměla dost kyslíku. Trvalo to ještě mnoho mučivých sekund. Umíral…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 54 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 MC_Kejml 09.10.2008, 15:10:58 Odpovědět 
   Od tohohle si slibuju hodně, a to jsem si myslel, že si tady nikdy nic nestačím přečíst...

Rozhodně jsem si to dokázal představit a lehce přečíst, jednou jsem sice zaregistroval skok jako hrom, ale to je asi jen mnou. Hm...

Každopádně fakt, že máš u své knížky i ilustrace mě jen utvrdila v tom, že tohle bude pecka. Bravo!
 Tuax 27.09.2008, 12:53:32 Odpovědět 
   Konečně skoro po půl roce jsem se k tomu dostal a stojí to za to. Sice chybky tam jsou, občas se ti stává opakování slov apodobně, ale příběh je napsaný čtivě a má to i svou ponurou atmosféru, což je dobře.

Ono se to celé tváří jako povídka, má to takový klasický styl, včetně ukončení. Nekončí to stylem, že to čtenáře napne a co bude dál, končí to definitivně a kdyby nebyly další díly, o kterých vím, vůbec bych je na základě toho konce nehledal :)

Amulet zatím působí poměrně tajemně, stejně jako bytost, která z něj zřejmě vystupuje a mění události dle své zlovůle. Přijde mi, že jsi v myšlenkách mladého hrdiny, možná vyřkl věci, které by měly býtz spíše skryty. Nevím na kolik by kdokoliv z lidí které znám (zabývající se i magií a tajemnem), na základě zkušenosti jako měl on, došlo k závěru že je to parazit, že zabíjí... tohle mi přišlo jak z béčkového filmu, hrdina k tomu neměl dostatek prožitků, vědomostí, jako by to ani neříkal on sám.

Ale celkový dojem dobrý a budu tentokráte hodný :)

Tuax
 taira 20.08.2008, 11:22:44 Odpovědět 
   tak začínám se čtením tvojí knížky.
Jsem zvědavá, co se z toho dál vyvrbí. :-)
 ze dne 22.08.2008, 10:06:19  
   Leontius: Taky jsem zvědavý :-)
 Aenica 13.06.2008, 10:18:07 Odpovědět 
   Tak jsem se rozhodla ve svém nekonečném lenošení udělat něco záslužného a rozečíst si knihu. Souhlasím s ostatními, že víc než fantasy má tato část hororové prvky a to velmi věrohodné, až jsem téměř sama seděla v autě vedle tvého literárního hrdiny. Škoda jen, že se ti dost často vmíchá do textu nějaký překlep a naruší celkovou atmosféru, ale věřím, že než dostanu tu koženou vazbu s věnováním (a určitě i fotografií a autorovým životopisem na přebale), s trochou sebezapření se na ty chybky podíváš :)

Španělská inkvizice si mne ruce nad svým nejnovějším ďábelkým plánem...
 ze dne 13.06.2008, 19:11:26  
   Leontius: Zajisté, na chybách se už pracuje, to se nemusíš bát :-). Jsem rád, že se ti to líbilo :-)
 Imperial Angel 13.01.2008, 12:07:16 Odpovědět 
   Mno více než fantasy mi to připomína horor ;)...První díly se vždycky docela špatně komentují, protože člověk nikdy neví, co se z nich nakonec vyvine :)...Ale tenhe díl vypadá docela slibně, napínavě a dobře se čte - jen pozor na docela velkou záplavu chyb...
btw...Takovou věc bych teda nechtěla...:)
 ze dne 13.01.2008, 13:29:05  
   Leontius: Děkuji za přečtení. Nečekal jsem, že se do toho ještě někdo pustí :-D . Mimochodem už u mne asi začne být zvykem, že když se pokusím napsat horor, tak to horor není a naopak.
 Šíma 22.12.2007, 13:53:11 Odpovědět 
   Jak to, že jsem to nečetl? Četl, jen jsem sem zapomněl dát komentík a známku! ;-)

Dílko má něco do sebe! Na první část to vypadá vcelku dobře! Při čtení tohoto dílka mě napadlo několik otázek. Ten tajemný amulet, jak k němu vlastně Tvůj hrdina doopravdy přišel? Když jej měl u sebe, vyhýbalo se mu kdejaké neštěstí... Vypadá to na spolky s ďáblem! ;-)

Část v ulicích New Yourku byla hezky temná, přestože byla poněkud krátká... Tajemství bylo na světě, zbývalo jen vysvětlit tuto záhadu! Zdá se, že hrdinův synovec bude mít hodně práce, pokud se v té řece neutopí... Uvidíme!

Ohledně chybek, či nepříliš jasného vyjádření (se), Pavel se již zmínil. Děj není špatný! Za dlouhověkost se platí, kdoví, jakou cenu bude muset jeho nositel později zaplatit...

Jsem pro pokračování! (viz Fórum)! :-D
 ze dne 26.12.2007, 11:16:26  
   Leontius: Děkuju za komentář. S dalším dílem chvíli čekám, až se více rozepíšu, neboť mám strach, že nad příběhem ztratím kontrolu, když budu chtít později něco změnit.
 Pavel D. F. 16.12.2007, 23:04:18 Odpovědět 
   Napínavý příběh, skoro hororová atmosféra, poutavě vyprávěno, přesto si neodpustím pár připomínek technického charakteru.
Poměrně často v textu chyběly čárky, což místy trošku komplikovalo pochopení souvětí. Pak se objevilo pár zbytečných chyb, přepíšu je sem jako inspiraci pro příště: „šli jen nezřetelně rozeznat obrysy zboží“ (správně „šly“), „nenadály dopis, kvůli kterého“ („nenadálý dopis, kvůli kterému“), „útržky informací, jenž se mu o strýci donesly“ („jež se mu o strýci donesly“), „že něco na těch řečech o tom, jak nosí smůlu, něco být musí“ (dvakrát „něco“), „štěstí, jenž mělo nepříjemného mrzouta chránit“ („jež mělo“), „Jel zde kvůli rozmaru starého páprdy“ („jel sem kvůli rozmaru“), „hodiny ho akorát utvrdili v tom, co si myslel“ („utvrdily“).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Dveře
Tilda
Šeromor
Liesko_vec
JEDNA noc
Semtex
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr