|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Tanec po hvězdách ::
 Ekyelka |
publikováno: 13.12.2007, 16:57
|
| Následující text by se snad dal nazvat součástí fresky, na které pracuji už několik let. Nejspíš se vám budou některé názvy a vztahy zdát matoucí, avšak než propadnete totálnímu zmatení, zkuste nechat prostě jen tak pracovat fantazii. Ať sama doplní mezery, neuchopitelné rozumem či zkušenostmi. Tančit se přeci dá i na neznámé melodie. |
| |
|
|
Mírný vánek si pohrával s širokými pruhy perleťově lesklého hedvábí, spadajícího z okrajů baldachýnu jako třpytivá mlha všude kolem koberce, uprostřed kterého klečela před prastarým vyšívacím rámem N‘Roan. Zahalená tichým šepotáním se plně soustředila na rudou nit, vinoucí se osnovou napůl hotového goblénu, přesto občas letmo pohlédla k levému přednímu sloupku baldachýnu, kde bez jediného pohnutí seděl Nilgar.
I když se zdálo, že mladý muž jen upřeně hledí na vzdálený obzor, N’Roan ho nechtěla nechávat o samotě. Kdykoliv mohl podlehnout neslyšnému Matčinu volání jako už jednou, ale tentokrát by při jeho hledání nejspíš neměla tolik štěstí.
Ruka s jehlou se jí nad osnovou zachvěla, jen si na události minulého roku vzpomněla. Lovci se věnovali stahování právě doneseného snifala a příliš si nehybného Nilgara nevšímali, dokud najednou nezmizel. Všichni okamžitě začali nemocného muže hledat, děti dokonce rozehnaly i stáda munhů, jestli se náhodou nezatoulal mezi pasoucí se zvířata při jedné z těch svých podivných cest nikam. Když se N’Roan večer vrátila z Chrámu mrtvých, mohli jí s jistotou říci, že nikde v nejbližším okolí sídla není. Nezanechal po sobě jedinou stopu a miniaturní spánková sonda, kterou měl stabilně aktivovanou, byla pro její medisken příliš daleko.
Celou noc se probírala posvátnými prameny, potopená téměř u samého dna Jezera šepotů, a hledala jeho nápěv v mocném hlasu Matky pouště. Skoro se sama ztratila, mysl rozpolcenou mezi všechna zvířata a drobnou havěť, žijící v písečných dunách, ve skalách nebo pod zemí. Ještě teď ji roztřásl chlad, když si nechtěně připomněla ledově ostrou mysl útočícího snifala. Nikdy předtím se nápěvům tolik neotevřela a dodnes cítila přítomnost všech těch hlasů kdesi v temném koutku své duše, jak se jí v mysli vytvořila jizva, slabé místo, jímž k ní pronikaly nápěvy hvězd i samotné pouště a které už nedokázala umlčet.
Nejprve ani nevěděla, co má hledat. Teprve se učila využívat sílu jednotlivých pramenů, vyvěrajících ze skály hluboko pod sídlem, ale snad náhoda ji neomylně vedla přes písek, štěrk i oblá skaliska až k hluboké propasti na východě. Nepátrala, jak se Nilgar dostal během jediného dne tak daleko, neměla čas. Ani Nilgar ho neměl; šepotání vánku na ostří ocelové čepele jí prozradilo přítomnost číhajícího snifala.
Držela se vzdáleného nápěvu jako vodícího lana, když poháněla neosedlaného munha stále vpřed bez ohledu na terén nebo lovce, kteří pospíchali někde za ní. Potřebovali by teď zázrak nebo aspoň vznášedlo, aby dorazili včas. Studený noční vzduch se stále otíral o čepel snifalovy mysli, zvonící napětím; cítila, jak dravec krouží kolem Nilgara, který zase upadl do strnulosti.
Skoro se neodvažovala jeho nápěvu naslouchat, aby ji pomalá, hvězdnému chóru podobná melodie také neuspala. Radši se soustředila na snifala, obcházejícího ve stále menších kruzích svou kořist. I on byl svým způsobem ochromený. Se všemi smysly upřenými jen na nehybného Nilgara pozdě zaslechl svistot letícího šípu, jeho dravčí instinkty byly otupeny přílišným soustředěním na kořist. Kovový hrot, napuštěný silným jedem, se mu zabodl do přední plece, tehdy se k nočnímu nebi vznesl trojí výkřik bolesti, jak Nilgar i N‘Roan pocítili poslední záchvěvy dravcovy umírající mysli.
Hlasité zapleskání plachty nad hlavou vrátilo N’Roan do přítomnosti. Tiše si povzdechla a jehlu vetkla do hotové části výšivky. Dobře věděla, že se teď už nedokáže na práci soustředit, jak složitý vzor vyžadoval. Tiše se zvedla a přešla těch několik kroků, které ji od Nilgara dělily. Mlčky si sedla na paty krok od něj, aby mu poskytla dostatek času probrat se.
Lidé s Kilahirovým syndromem obvykle postupně během několika měsíců ztráceli kontakt s vnějším prostředím. Čím více se nořili do imaginárního světa uvnitř své hlavy, tím rychleji ztráceli naději na uzdravení. Nedokázaly tomu zabránit žádné léky, drogy ani meditace; nakonec se z nich stala pouhá těla, která by bez soustavné péče rychle zemřela.
Nilgarův stav se zpočátku zhoršoval stejným způsobem, dokud se N’Roan nerozhodla vyzkoušet sílu posvátných pramenů. Léčivé účinky každodenních koupelí postupující nemoc nejprve zpomalily, později dokonce zastavily. Když se mu před půl rokem odvážila do vody na pití přisypat okvětní lístky pouštní růže a rozemletá semena taharagu, dokonce se jeho stav začal pomalu zlepšovat. Nilgar sice dodnes ani jednou nepromluvil a míval výpadky, během kterých bezcílně bloudil po blízkém okolí sídla, pokud nevyrazil rovnou do pouště, ale většinou udělal, o co ho požádala.
Teď konečně odpoutal pohled od vzdálených linií obzoru a otočil k ní hlavu. Kůže mu častým pobytem na slunci ztmavla, takže vypadal jako kterýkoliv jiný Nrúg, přesto se nedal přehlédnout. Jeho husté vlasy, po nrúgském způsobu spletené do desítek tenkých copánků, zářily i ve stínu baldachýnu jako sníh na vzdálené Dalině, změněné nemocí nebo snad vodou posvátných pramenů. N‘Roan se něžně usmála:
„Co se ti honí hlavou, Nilgare?“
Nepatrně přimhouřil oči. Druzí by si toho ani nevšimli, ale ona dobře věděla, na co se má dívat. Trávila s ním všechen čas, takže se naučila rozumět jeho minimální mimice a gestům, která pro ostatní nic neznamenala. Dokonce se dostali tak daleko, že spolu mohli tímhle jazykem náznaků volně hovořit.
„Ano, blíží se bouře. V téhle roční době to není nic výjimečného,“ přikývla. Otočil hlavu zátky k obzoru, opět ztuhlý v živou sochu, ale neklidnými prsty vyťukával na pravé stehno složitý rytmus jakési melodie. N‘Roan se po krátkém zaváhání odvážila trochu pootevřít svou mysl.
Jednoduché a plytké nápěvy spokojeně se pasoucích zvířat v soutěsce pod nimi doplňovalo veselé staccato dětí, hrajících si v okolních skalách na stopování snifala. Nevědomky natočila hlavu trochu na stranu, jak pátrala po melodii, která Nilgara tolik upoutala, a ještě víc se otevřela. Skálou pod jejím tělem prostoupila každá jednotlivá melodie Nrúgů uvnitř sídla, spojená hlubokým konejšivým hlasem Jezera šepotů v jediný mocný chór. Posvátné prameny, kovově modré trylky na pozadí temných akordů pevné skály, zapomenuté tóniny dávno mrtvých tvorů, spících v objetí kamene.
Dál, stále dál. Přes Matku poušť, zpívající každým jednotlivým zrnkem písku, každou skálou obrušovanou neúnavným větrem. Kolem hradeb Asmirtie, vřícího kotle nesourodých hlasů, nahoru na orbitu a dál, za oběžnou dráhu Ziaritu. Jednotlivé hvězdy k ní promlouvaly prastarým jazykem stvoření, když kolem nich prolétávala, vedena Nilgarem bez jediného vysvětlení kamsi do bezedných hlubin.
Zároveň zůstávala ve svém těle. Cítila teplý vítr na tvářích, šepot poletujícího hedvábí, dotyky závojů na rukou. Před očima měla hořící mlhoviny, neznámé světy, zářící v sametové temnotě jako vzácné drahokamy, přesto se stále dívala na vzdálený obzor pouště, tetelící se v horkém vzduchu jako přízrak. Neschopna déle vnímat takto roztříštěně se s úlevou přimkla k Nilgarovi, trpělivě čekajícímu ve stínu umírajícího slunce.
Dál. Za hranice Harkibské federace, přes Dračí mlhovinu a zbytek Říše draka. Na okamžik se zastavili, aby jí Nilgar mohl ukázat hejno obrovských majestátných ekyelků, volně putujících vesmírem. Jejich nápěv, linoucí se mezihvězdným prostorem v teskných tóninách do neskutečných dálek, se nepatrně změnil, když je dravci mezi sebou odhalili. Ocel, mrazivý chlad a planoucí oheň se obalily sametem a hedvábím, jen se Nilgar bez obav dotkl nehmotnou dlaní obřího zobanu jednoho z nich.
Vedena jeho pobrukováním po krátkém zaváhání také vztáhla ruku, myšlenou i tu skutečnou. Jemná kožešina, pohlcující svou temnotou svit okolních hvězd, ji příjemně polechtala na dlani, její mysl prolnula s dravčí. Na okamžik vnímala vesmír ekyelkovými smysly; rázem se kolem ní rozjasnilo, když náhle dokázala rozlišit mnohem širší světelné spektrum, citlivým sluchem zachytila nejen nápěvy, ale i skutečné hlasy vznášejících se ekyelků. Protáhla se ve štíhlém těle, roztáhla obří kožnatá křídla, na zkoušku několikrát švihla dlouhým ocasem, zakončeným ostrým trnem. Zároveň ucítila i záchvěvy další mysli, dosud nezformované.
Matka ji přijala s něžným broukáním. N’Roan se schoulila v obřím těle, obklopená hřejivou září, vycházející z neúnavného srdce a každé i sebemenší cévy, zatímco Nilgar sám přijal za hromového povzbuzování přihlížejícího hejna podobu ekyelka. Stříbrný stín mezi blankytnými roztáhl nová křídla, pružný ocas se zlatým trnem na konci proťal blízkou mlhovinu ve složité lince. Táhlá píseň hejna se pozměnila, když vyrazili dál nekonečným prostorem, březí samice a mláďata uvnitř podlouhlé kapky, ostatní ekyelkové na povrchu a na špici.
Hejno neomylně sledovalo starou hvězdnou cestu, vinoucí se prostorem stále dál až tam, kde nebylo nic než prázdno. Putovali po neviditelné stezce s jistotou, předávanou po generace z rodičů na děti mezi bytostmi, které si dosud živě pamatovaly zrod nejstarších galaxií. Nemohla je zadržet černá díra, hranice vytvořené jinými inteligentními tvory, flotily válečných lodí. Putovali nerušeně kolem vybuchujících hvězd, skrz rozpadající se planety, chvostem obří komety až k Okraji, lemujícímu známý vesmír. Nakonec minuli i ten.
N‘Roan ohromeně hleděla skrz poloprůhledné ekyelčí tělo na vesmír, lemovaný sametovou září černých děr za Okrajem, zatímco se píseň hejna opět změnila. Mohutněla, jak se přidávali stále další členové, zpočátku jednoduchý nápěv se neustále větvil v trylcích, kadencích a paralelních tóninách.
Temnota ožila barvami, pro něž žádná civilizace dosud nevymyslela jména. Ekyelkové se navzájem vítali a jejich obvykle tmavě modrozelené kožešiny hořely záblesky umírajících hvězd, leskly se slzami roztavených kovů. Tmavly zármutkem, jasněly příslibem. Okraje těl, vznášejících se v temnotě jako zjevení, lemovaly jako nejvzácnější krajka barevné jiskry vášní, na vnitřních stranách křídel ekyelkům zuřila sněhová vánice, písečná bouře, vítr dýchl do rozkvetlých větví divoké třešně.
N‘Roan to už nevydržela, táhlo ji to ven. Vylétla do prostoru, ruce proměněné v silná křídla pouštní astiry, a přivítal ji majestátný chór, rozechvívající samotnou realitu. Proplétala se v zásnubním tanci s obrovskými samci, schopnými zakrýt svými křídly malé slunce, její hlas se zanedlouho přidal k ostatním, aby uctila památku všech, kteří na Sněm už nikdy nedorazí, a přivítala ty, kdo teprve měli sami vzlétnout.
Během doby, která v jediném nádechu jejího těla na Harkibu trvala tady mezi ekyelky celé eony, se téměř ztratila ve víru barev, pocitů a tónů. Nilgar ji včas jemně odtáhl stranou, aby přijala zpět pouze své myšlenky. Museli pokračovat. Naposledy se dotkla prolétávajícího ekyelka a pročísla mu konečky prstů kůži, tak jemnou a přesto schopnou ochránit tělo před smrtonosným vlivem vesmíru. Vyrazila za Nilgarem.
Jako své vlastní stříbrné stíny propluli mlhovinou, v níž se ukrývali podráždění tonhaci. Stovky metrů dlouhá hadovitá stvoření z nerostů, živící se energií umírajících hvězd, ještě stále patřila mezi novodobé legendy, kterými matky na planetách na Okraji strašily neposlušné děti. Jednou budou stejně skuteční jako ekyelkové, až vyrazí na svou vlastní cestu.
Využili gravitačních sil malé černé díry, aby získali rychlost, soustavou tří sluncí na vnějším lemu Okraje prolétli v podobě pouhých záblesků, než je hromové fortissimo ohnivých erupcí mohlo pohltit. Stejnou rychlostí minuli několik bezejmenných hvězdných systémů, tolik odlišných a přesto naprosto stejných, jak se je obchodní konsorcia snažila co nejvíce využít. N‘Roan si dobře všimla smutných úlomků asteroidů, které zbyly po vytěžené vodě, špinavých koulí plynových obrů, obklíčených nákladními loděmi a těžebními věžemi, i zelených rubínů zemědělských planet.
Než se v ní stačila probudit zlost na bezohledné obchodníky nebo soucit s umírajícími planetami, v jediném záblesku se ocitli o celé miliardy světelných let dál. Nilgar pospíchal, proto ji v náruči přenesl skrz samotnou materii reality. Pamatovala si ten letmý dotek jeho neexistujících paží, i sílu, vzdorující odlišným zákonům v… kde vlastně? I subprostor byl ve srovnání s tím místem naprosto stabilním prostředím.
Dál. Na dohled vojenské flotily andorského Impéria, odpočívající v prostoru mezi dvěma skoky, se Nilgar na chvíli zastavil. Mlčky ukázal na jednu z lodí. N‘Roan se zaposlouchala, tehdy mezi stovkami roztříštěných, plytkých a nenápadných nápěvů odhalila tiché zlověstné dunění obřího bubnu. Vojáci uvěznili něco strašlivě zlého a nebezpečného, aniž si to sami pořádně uvědomovali, jinak by se neodvážili chovat v přítomnosti toho tvora tak bezstarostně. Slyšela jejich smích, lehkovážnost, přehnanou pýchu a hranou statečnost, vše zahalené skřípěním vzteku zajaté bytosti.
Kvůli němu K‘Pai poprvé zemře. Ta myšlenka patřila Nilgarovi, ne jí. Chvíli jen naslouchala souzvuku vesmíru i všech jeho bytostí, než přikývla. Předtím si to neuvědomila, ale snad díky Nilgarově těsné blízkosti najednou dokázala rozlišit i nejjemnější záchvěvy reality, vyvolané zábleskem slunečního ohně na křídlech motýla v džungli na opačném konci vesmíru. Když se jí z účesu uvolnil jeden z hedvábných šátků a volně odlétl po větru, vnímala změnu v hlase Matky pouště navzdory nepředstavitelné vzdálenosti, která její mysl od těla dělila.
Pohlédla na Nilgara, v mezihvězdném prostoru i ve stínu baldachýnu. Otočil k ní hlavu, na rtech unavený úsměv, pak přikývl.
Ano.
Něžně ji pohladil po tváři, zatímco slunce putovalo po obloze.
Vnímáme, co je ostatním odepřeno.
Další stříbrné stíny, téměř nehmotné, jak mysl ztrácela s tělem pevný kontakt, se na okamžik objevily všude kolem nich. Několik se jich začalo stahovat blíž, aby zpřetrhaly i jejich pouto, ale Nilgar mávl rukou a stíny zmizely.
Toulají se prostorem, ale jen několik jich hledá cestu zpět.
Dosud netušila, že Kilahirovým syndromem mohou trpět i jiné rasy. Mezi mnoha nezřetelnými beztvarými stíny však bezpečně rozpoznala kočičí Hiringily, divoké a věčně vzteklé Kwyuarogy i Haanejce s hmyzími těly. Dokonce zahlédla obrovského Tertuliana s masivními rohy, stočenými podél hlavy, a někde na periferii jejího zraku se proháněli neznámí tvorové s rybími ocasy a lidskými trupy, stříbrné šupiny lesknoucí se imaginární vlhkostí. Zmateně pohlédla na Nilgara, vznášejícího se kousek před ní v oblaku jemné světélkující mlhy.
Musíme pokračovat.
Skrz třpytící se mlhoviny, oblaka zmrzlých plynů, polem mrtvých úlomků kdysi nádherné a živé planety. Kolem divoce burácejících plynových obrů i malých planetek, ne větších než průměrný asteroid, a přesto oplývajících dokonale vyváženým ekosystémem.
Dávno zapomněla, že někde existuje ještě i tělo, s nímž byla stále spojena téměř neviditelným stříbrným vláknem. Zapomněla na blížící se písečnou bouři, na zapadající slunce i nenápadně se zvětšující chlad. Bez obav putovala v Nilgarově náruči mezihvězdným prostorem, dokud nezmizely i ty poslední hvězdy a oni se neocitli na místě, kde přestávala existovat i pouhá tma. Záře jejich těl zeslábla, až byli jen stíny stínů, najednou neslyšela jediný zvuk, jedinou melodii, které je předtím obklopovaly jako hebký šál.
Zmatená a trochu i vyděšená okolní nicotou, tolik odlišnou od temnoty za hranicemi vesmíru, kde se ekyelkové setkávali během Sněmu, mu pohlédla do tváře.
„Kde to jsme?“
Otázku vyslovilo její tělo, klečící pod baldachýnem, ozvěna jejího hlasu však dolehla i sem.
Nilgar, skutečný i nehmotný, ji něžně pohladil po vlasech. Usmál se, pak jí konečně pohlédl do očí, její hlavu ve svých dlaních.
Dívej se.
Perla ukrytá v temnotě hadích smyček, zářící modravou barvou nekonečných vod. Záplava zlostně hučícího ohně uvnitř jediné sněhové vločky. Krůpěj zlatého světla v temné jeskyni, utrpení a nejvyšší bolest. Zoufalství, zmar. Touha zemřít spojená s touhou zabíjet. Pocity i vize se jí míhaly hlavou stále rychleji, dokud nevykřikla, vyděšená šíleným kaleidoskopem cizích myšlenek.
Byli zpět pod baldachýnem. Nilgar mlčky upíral pohled na vzdálený obzor, teď už téměř utopený v temnotě noci, ve tváři strašlivou únavu. Koutkem oka zahlédla blížící se šedý plášť svého otce i žluť T‘Nekova oděvu, ale zakázala si dát jakkoliv najevo, že o přicházejících mužích ví. Nilgar ji nevzal na tu dlouhou cestu jen tak, snažil se jí něco říci.
Náhle ji nečekaně chytil za ruku. Co u něj nemoc propukla naplno, ještě nikdy to neudělal. Překvapená a polekaná náhlou křečí, která jím viditelně otřásla, ho zachytila do náruče, než mohl přepadnout na bok. Hlasitě se nadechl, spíš jen zasípěl, jak měl stažené hrdlo, vzápětí se schoulil do klubíčka, její ruku stále uvězněnou ve svém sevření.
„Nilgare!“ podařilo se jí vsunout mu druhou ruku pod hlavu a posunout se tak, aby ji měl v jejím klíně.
„Nilgare, co se děje? Mluv se mnou, prosím!“
Zasténal bolestí, přesto ho slyšela.
Umírá.
„Kdo?“
Namáhavě k ní otočil hlavu, safírově modré oči zalité slzami:
„K‘Pai…“ zašeptal unaveně, když křeče přešly v pouhý vyčerpaný třas. Také částečně uvolnil svůj stisk, který před okamžikem málem rozdrtil N‘Roan dlaň, ale nechtěl se její blízkosti ještě vzdát. Něžně ho pohladila po vlasech, levačku pořád ještě v jeho dlaních.
„Děti s moudrostmi starců… Při jeho zrození naříká samotná duše vesmíru. N‘Roan, tolik to bolí!“
„Už to bude v pořádku,“ pohladila ho po rameni, ale malátně zavrtěl hlavou. Ucítila na kůži po celém těle zvláštní mravenčení, pak se jí před očima mihla další vize. Nilgar nebyl vyčerpáním schopen seřadit myšlenky a slova, udělala to tedy za něj:
„Blíží se smrt v jiskřivém hávu, aby pohltila stín plamene. Temnota sestoupí ke světlu a mrtvý ukryje živého ve své náruči. Tehdy se poprvé zrodí Sjednotitel,“ pohlédla do tváře T‘Nekovi, zatímco jí dva muži opatrně vzali bezvládného Nilgara z náruče. Bezmocně složila ruce v klíně, před očima ještě stále jednotlivé záblesky obrazů, které si přály být pojmenovány. Slova jí splývala ze rtů v tichém ševelení, aniž vnímala jejich význam nebo T‘Neku, který jí pozorně naslouchal.
„Slepá tanečnice pokoří svého mistra, Drak vzlétne v zásnubním tanci uprostřed ohnivé bouře, mrtví opět povstanou k životu. Za hranicí vesmíru se probudila bytost, schopná pohltit hvězdy, a nic ji v její cestě k srdci života nezastaví. Není úniku. Sjednotitel bude zrazen. Smrt se vrátí v čele největší armády, jaká kdy v historii světů povstala. V konečném souboji se Prokletý, který nezná soucit ani nenávist, život ani smrt, střetne s jedinou nadějí a pohltí ji.“
Neměla už sílu pokračovat, přestože viděla stále další a další obrazy. Vyčerpaně se zhroutila otci do náruče, příliš křehká a nevinná, aby mohla nést vědomí budoucnosti. Usnula dříve, než N’Rakih vůbec opustil stín baldachýnu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 45 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
