obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Yár Fenumë - 4 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 12.12.2007, 11:58  
V minulém díle se naše elfka konečně probrala k vědomí a k vlastní lítosti zjistila, že si téměř na nic nevzpomíná. Dokonce si nemůže vzpomenout ani na své jméno a proto ji Dorien dal prozatimní jméno Fëa.
Tak co nás čeká v dnešním díle?
Název sám mám již napovídá.
Dozvíme se konečně totožnost elfí dívky?
Čí ztracená sestra se najde?
Jaké překvapení se na nás chystá?
Kdo se bude radovat?
Přečtěte si další díl a dovíte se to.
 

IV. - Nalezení ztracené sestry.


Dorien sešel po venkovním schodišti vedoucím od dveří hlavní budovy zámku na nádvoří, kde zrovna z bílého koně sesedal vysoký, ztepilý muž oděný v červenohnědém jezdeckém oděvu. Shodil kapuci svého pláště a pod ní se objevily dlouhé tmavě hnědé vlasy. Měl je rozpuštěné, jen na boku u špičatých uší mu z každé strany visel tenký spletený copánek.
Dorien se vřele usmál a rozpažil ruce, připravené k medvědímu objetí. Dlouhovlasý elf se též usmál a nechal se od něho přátelsky obejmout.
"Vítej u nás, drahý příteli," pronesl korunní princ Vysočiny.
"Áya. Zdravím, Doriene," odvětil elfskou mluvou příchozí.
Princ pustil elfa z objetí a zahleděl se do jeho věkem netknuté, spanilé tváře.
"Jak je to dlouho, co jsi tu byl naposled?"
"Ai. Rok a nějaký ten den k tomu."
"Ano, něco přes rok," přitakal Dorien. "Byl jsi u nás na návštěvě, když tě zde zastihla ta nemilá zpráva a poté si ihned vyrazil pátrat po své ztracené sestře."
Elf nic neřekl, jen pokýval hlavou, až se mu hnědé copánky rozkývaly do stran.
"Jak jsi pochodil, Rínone? Našel si ji?" otázal se zvědavě Dorien.
"Ne. Mocní Manar nad námi mi moc štěstí nedopřáli." Povzdechl si elf smutně. "Hledal jsem ji s Dirielem a se svou družinou, kde se dalo, ale Anneris jsme nikde nenašli. Žádnou stopu ani její mrtvé tělo, či jakýkoliv důkaz, že již není mezi námi. Jako by se nadobro vypařila ze světa."
"Co král Darnel a královna Dalian? Jak se jim daří?"
"Ai. Oba to nesou těžce. Otec se s tím vyrovnává snáz, ale matka její ztrátou ukrutně trpí. Kdyby nebylo otce, a jeho milující podpory, nejspíš by již nebyla mezi námi, neb by se usoužila smutkem," zkonstatoval elf.
"To mě mrzí. Sice jsem tvou sestru nikdy neviděl, a neměl jsem to potěšení se s ní seznámit, přesto mě velmi rmoutí její ztráta." Ujistil ho účastně.
"Věřím ti, Doriene."
"Ještě ji hledáš?"
"Ne,vzdal jsem to a ukončil jsem pátrání. Už nemělo cenu ji dál hledat. Všechny stopy, pokud nějaké byly, zavál vítr a smyl je déšť. Čas pracoval proti nám a zničil vše, co by mohlo vést k jejímu nalezení. V nás nyní přebývá jen hořká pachuť beznaděje."
"Kde máš společníky a bratra?"
"Diriela s družinu jsem poslal napřed a sám jsem se vás vydal navštívit. Vždyť jsem slíbil, že až se budu vracet s pořízenou, či nepořízenou, zastavím se a pozdravím tebe a tvou rodinu." Pronesl Rínon. "Přece víš, Doriene, že své sliby plním," dodal.
"Ano, vím," přikývnul. "No, přece nebudeme mluvit jen zde, příteli. Určitě se rád osvěžíš po té dlouhé a namáhavé cestě."
"Máš pravdu. Rád se něčeho napiji." Přitakal elf.
Dorien pokývnul rukou k jinochovi stojícímu nedaleko zámecké brány.
Ten hned přispěchal k mužům postávajícím u paty mramorového schodiště.
"Máte přání, výsosti?" zeptal se úslužně chlapec.
Dorien mládenci opět pokynul, aby mu dal najevo, že vzal jeho otázku na vědomí a zároveň mu tím dal znamení, že má chvíli počkat. Pak promluvil k elfovi.
"Klidně předej svého koně, tomu mladíkovi, Rínone. On se ti o Mínase dobře postará."
Elf se škádlivě pousmál a pravil.
"Ai. Nezbývá mi, než ti věřit."
Pak se naklonil k běloušovi a něco mu pošeptal do našpicovaného ucha. Kůň zafrkal a potřásl hlavou. Elf ho popleskal po statné šíji a předal otěže mladému stájníkovi. Mládenec si převzal otěže a pomalu odvedl pofrkávajícího, krásného, sněhobílého hřebce do stáje.
Poté Rínon společně s Dorienem začal stoupat po schodišti.
"Jak se vám jinak daří, Doriene?" zeptal se elf svého lidského přítele.
"Díky bohům, zatím dobře. Matka se stále těší velmi pevnému zdraví a je pořád plná energie."
"To mě srdečně těší. A co tvůj bratr? Jak se má on?"
"Calen? No, tak ten je poslední dobou v sedmém nebi, protože se zamiloval do jedné mladé baronesy, která jeho lásku naštěstí horoucně opětuje," odpověděl Dorien na elfovu otázku.

*

Chvíli mlčeli, vyšli po schodišti až ke dveřím a prošli jimi do zámku. Chodba i přilehlé místnosti byly vymalovány bílými a jemně okrovými odstíny. Stěny zdobily různé obrazy a pestrobarevné tapisérie. Ve vázách na sloupech a komodách byly pugéty květin. Všude dýchalo příjemné teplo a útulnost domova. Díky velkým oknům tam byl dostatek světla i bez svícení. Pospolu procházeli dlouhou chodbou.
"A ty příteli?" otázal se elf.
"Co jako máš na mysli, Rínone?" odpověděl mu otázkou Dorien.
"Jsi též zamilován? Našel jsi si už svou vyvolenou?"
"Prozatím ne. Zamilovat se a najít vyvolenou ženu jsou dvě různé věci. Vyvolených dívek by se našla fůra, ale zamilovat se do nich, to už je něco jiného. Láska se vždycky nemusí slučovat s královským majestátem a naopak."
"Ach, vy lidé," povzdechl si s úsměvem elf. "Proč jdete na vše tak složitě. Nač hledat královnu a pak se nutit k lásce. Když je jednodušší najít lásku a z ní udělat královnu."
"Ne vždy je to tak jednoduché, jak se zdá," podotkl Dorien. "Někdy je to těžké, když jsou si lidé zaslíbeni už od dětství. Kdyby porušili slib, jenž dali jejich rodiče, bylo by to znevážení jejich cti."
"Dobrá to beru, ale pokud máš možnost svobodného rozhodnutí, tak to udělej a nehleď na to, co si myslí druzí. Štěstí i opravdová láska je vzácnost, kterou nesmíš promarnit na té nepravé."
"To se ti snadno řekne, příteli, ale sám víš, že u nás to chodí jinak než u vás. Ač jsme jen lidé, naše vztahy bývají velmi složité, obzvlášť, když patříš ke královskému rodu."
"Takže budeš hasit oheň holou rukou, i když víš, že se spálíš. Místo toho, aby si ho raději zalil vodou."
"Svůj účel splní obojí." Podotkl Dorien. "Ale vystihl jsi to dokonale. To jsme celý my. Stále vyhledáváme samé problémy a jen málo kdy se jim vyhneme."
"Vy lidé jste jako Jařnové počasí."
"Přesně tak, jsme nevyzpytatelní a nikdy nevíš, co od nás můžeš očekávat."
Elf na to souhlasně přikývnul.
"Jsem rád, že jsi přijel, Rínone. Nejen kvůli tomu, že jsi můj nejlepší přítel a pokaždé mě těší, když tě opět vidím, ale i proto, že máme zde na zámku hosta, který je též z elfského rodu."
Rínon se při těchto slovech zarazil v chůzi, zůstal stát na místě a udiveně se zahleděl na Doriena. Ten se též zastavil a čekal na elfovu reakci.
"Vážně? Kdo to je?" otázal se zvědavě.
"Fëa. Elfská žena."
"Fëa? To mi nic neříká, nikoho toho jména neznám," připustil elf.
"No, já ji tak pojmenoval, protože jsem jí nechtěl oslovovat, hej ty."
"Tomu nějak nerozumím."
"Ona totiž své pravé jméno nezná."
"Cože? Chceš říct, že trpí amnézií?" podivil se Rínon.
"Ano. Více méně. Pamatuje si jen několik posledních měsíců předtím, než se octla zde na Vysočině. Jinak si z předchozí doby nevzpomíná vůbec na nic. Neví, kdo je, odkud je, jak se dostala tam, kde byla předtím, než se objevila u nás, zkrátka má dokonalé okno."
"Dokonalé okno?" elf pozvedl tázavě levé obočí a nechápavě se podíval na přítele, protože některé lidské výrazy mu dělaly problémy je pochopit.
"No, že zkrátka nic neví." Vysvětlil mu Dorien.
"Ai. Aha, teď už chápu. To je ale velmi divné. Nikdy jsem neslyšel o žádném elfovi či elfce, kteří by trpěli ztrátou paměti. Tohle je u našich lidí dost neobvyklé. My si pamatujeme všechno, co se v našich životech kdy událo." Podotkl Rínon.
"To je možné, já to ti nevyvracím, ale ona si to nepamatuje."
"Jak se k vám dostala?"
"Jsou to necelé tři měsíce, kdy jsem vyjel na lov s družinou. Díky Brinovi jsem ji našel uprostřed lesa. V první chvíli jsem si myslel, že je mrtvá. Byla v hrozně zuboženém stavu. Doslova kost a kůže, oděná ve špinavých cárech, celá zkrvavená, tělo měla poseté šrámy, modřinami, podlitinami a několika skoro hnisajícími ránami."
Elf se nad tím líčení pochmurně zatvářil.
"Kdybych si nevšiml špičatých oušek vykukujících z nakrátko ostřihaných vlasů, tak bych ji za elfku vůbec nepovažoval, jak příšerně vypadala."
"Někdo ji ostříhal?“ vyhrknul skoro zděšeně elf. „To je pro náš národ velmi potupující. U mocných Manar, kdo mohl takové zvěrstvo spáchat," Pronesl s odporem Rínon.
"Skřeti z pevnosti Krul." Odpověděl mu na to Dorien.
"Cože? Skřeti Černého knížete Hagora?"
"Ano, prý ji dlouho věznili a mučili."
"Jak...?" elf nasucho polknul, neboť mu na mysl přišlo prapodivné tušení. "Jak ta elfka vypadá?"
"Má hnědé vlasy a její oči mají takový zvláštní jantarově zlatý nádech. Když o tom teď přemýšlím, vlastně bych řekl, že je má téměř stejné jako ty."
Když to dořekl, v hlavě mu blýskla myšlenka. Pohled do elfovy pobledlé tváře Dorienovy napověděl, že nejspíš bude pravdivá.
Poté, co to Dorien dořekl, měl Rínon pocit, že mu zmrzla veškerá krev v žilách a zblednul v obličeji ještě víc.
"Říkáš stejné oči." Dorien přikývnul. "To je nemožné. Jsou jen dvě osoby, co mají skoro ty samé oči jako já. Má matka - královna Dalian a má ....." odmlčel se, protože mu to slovo nějak uvízlo na jazyku.
"A tvá sestra," doplnil za něho Dorien.
"Ai. Ano, přesně tak." Elf pozvedl oči vzhůru. "Ó mocní Manar, je možné, že by to mohla být ona?" zeptal se.
„To já opravdu nevím, ale možné může být vše.“
Rínon měl najednou v hlavě tolik otázek, na které by rád znal odpověď, ale na jazyk mu přišla jen jedna.
„Doriene, řekni mi : neměla na svém krku stříbrný řetízek s amuletem?“ Sáhnul za výstřih svého oděvu, vytáhnul kožený řemínek s přívěskem. „Takovýhle Dračí medailon?“
Dorien se pozorně podíval na přívěšek ve tvaru kruhu, v jehož středu seděl drak s roztaženými křídly a malou korunkou na hlavě.
„Ne, je mi líto, ale žádný podobný šperk u sebe neměla. Krom rozedraných šatů na ní nebylo vůbec nic cenného.“
Přesto to elfímu princi vrtalo hlavou. Nikdo jiný z elfího rodu nemá zlaté oči. Elf se upřeně podíval na svého lidského přítele a chytil ho za ruku. "Musím ji vidět. Hned! " znělo to velmi naléhavě. "Dovedeš mě k ní, Doriene?" dotázal se ho Rínon.
"Samozřejmě." Přitakal. "Pojď se mnou. Je na zadní terase." Odvětil Dorien.

*

Víc se dalším mluvením nezabývali a zamířili skrz zámek na zadní terasu, kde v křesle, ve stínu mohutného stromu, odpočívala Fëa a četla si knížku.
Dorien elfa zastavil až u vysokých prosklených dveří vedoucích na terasu.
"Počkej, Rínone, půjdu první, aby se tě nepolekala. Jo, abych nezapomněl. Bojí se některých prudkých pohybů, naprosté tmy a stísněných místností," upozornil elfského přítele. "Popravdě se jí ani nedivím potom, co zažila."
"Dobře, budu opatrný," přitakal Rínon.
Dorien zmáčkl kliku, otevřel dveře a oba vyšli na dlážděnou terasu.

*

Byl krásný slunný den, nebe blankytně modré, ptáci pěli své ódy a větřík ševelil ve větvích stromů. Fëa odpočívala v polstrované sedačce a bolavou nohu měla položenou na malé stoličce s polštářkem, když svým elfím bystrým sluchem zaslechla tiché vrznutí pantů a lehké kroky jdoucí po dlažbě. Věděla, kdo přichází. Za tu krátkou dobu, co zde byla, už dokázala rozeznat zvuk kroků všech, se kterými se pravidelně setkávala. Zavřela v kůži vázanou knížku a odložila ji na stolek vedle křesla. V jejím zorném poli se objevil černovlasý muž. Usmála se na prince.
"Doriene." Oslovila ho.
I on se na ni usmál. "Fëo, vedu ti návštěvu," oznámil jí.
"Mně?" podivila se.
"Ano, tobě," odpověděl.
Rukou naznačil, aby ten jistý přišel blíž. Vedle Doriena se objevil, pro ni neznámý, vysoký, atleticky štíhlý muž spanilé tváře, jantarových očí a dlouhých hnědých vlasů, z nichž vykukovaly špičaté uši.

*
*
Upřeně se na ni zahleděl. Rínon nemohl věřit svým očím. Ta žena, která tu před ním seděla, vůbec nevypadala jako jeho sestra a přitom věděl, že to je ona. Krátké vlasy měla elegantně zastřižené, aby než jí opět dorostou do původní délky, nevypadala jako střapatec. Oči měla vyhaslé. Už v nich neviděl ten žár života jako dřív, spíš prázdnotu a něco, co sám nedokázal přesně určit. Ve tváři byla pohublá a od spánku na levé straně se jí táhla k uchu tenká blednoucí jizvička. Kolem obou zápěstí měla ovinuté obvazy. Levou ruku měla zafixovanou v závěsu na krku a pravou nohu ofačovanou. Když ji takhle viděl, srdce se mu svíralo radostí a lítostí zároveň.
"Jsi to ty," uniklo mu ze rtů, když ji spatřil.
"My se známe?" zeptala se ho též elfsky.
"Ano," přitakal elf zastřeným hlasem.
"Kdo jsi?"
"Rínon."
"To jméno mi je povědomé."
Elf pomalu přistoupil blíž k sedící ženě, poklekl před ní na zem, vzal do ruky její drobnou dlaň a zadíval se jí hluboko do zlatých očí.
"Mělo by být, Anneris." Oslovil ji jménem. "Jsem totiž tvůj bratr. Opravdu si na mě nevzpomínáš?"
"Ne, je mi líto,“ zavrtěla hlavou a hned na to se zarazila. „Tys mi řekl, Anneris?" otázala se trochu překvapeně.
"Ano, to je tvé pravé jméno."
"Takže ty víš, kdo jsem?" V její hlase byla slyšet naděje. Elf přikývnul. "Prosím, pověz mi to. Prozraď mi mou totožnost." Naléhala na něho.
"Jsi má sestra. Princezna Anneris, dcera a prostřední dítě krále Darnela a královny Dalian, kteří vládnou Dračím elfům." Odpověděl jí na otázku Rínon.
"Já pocházím z elfského královského rodu," pronesla udiveně v lidské řeči.
"Nejen z elfského rodu, ale i z dračího lidu."
"Jak to?"
"Otec je elf a naše matka je původem zlatý drak z dračího lidu."
"Yár Fenumë,"
pronesla tiše slovo, které jí problesklo v ten okamžik hlavou.
"Ano, přesně tak, dračí krev. Oba dva jsme děti Yár Fenumë."
Po těch slovech elfka náhle zbledla, byla bílá jako první sníh, protože v mysli jí vytanula vzpomínka na mučení a na nelibá oslovením, kterými ji častovali skřeti.

*
*
' Ty smíšená elfská čubko z dračí krve, ty elfí dračice, ty elfsko-dračí bastarde, elfský zrůdný hybride.'

*

Působila vyděšeným dojmem, oční panenky se jí rozšířily strachem a celá se roztřásla, neboť ty vzpomínky byly tak živé, až jí z toho naskočila husí kůže.
"Ne, už ne," prohlásila rozechvělým hlasem.
Oba muži na ni hleděli. Vypadala, jako by byla v tranzu a vůbec je nevnímala. Dorien k ní též přiklekl, uchopil ji za ramena a lehce s ní zatřásl.
"Anneris!" vyslovil její pravé jméno, ale nezabralo to. "Fëo!" oslovil ji, ale ona stále hleděla, jako by skrz něj, někam do nekonečna. "Co je s tebou?" Opět s ní zatřásl. "Fëo!"
Najednou se probrala z toho zvláštního rozpoložení. Přerývavě dýchala, jako by běžela. Upřela vyděšený pohled na černovlasého muže.
"Doriene, Doriene," zašeptala jeho jméno a pak ho zdravou rukou objala kolem krku.
I on ji objal a pohladil ji po třesoucích se zádech.
"Pšš. Klid, Fëo, už je to dobré. Všechno je v pořádku, maličká." Uklidňoval ji přívětivým hlasem.
O několik minut později ji od sebe odtáhnul. Stále se chvěla.
"Je ti dobře?" zeptal se starostlivě.
Přikývnula.
"Ale nevypadáš, zrovna nejlíp. Jak se cítíš?"
"Unaveně, jsem moc unavená. Chtěla bych si lehnout."
"Dobře, odnesu tě do tvého pokoje." Dorien se postavil a naklonil se k ní. "Pevně se mě chyť kolem krku."
Udělala přesně, co řekl a pak ji zvedl do náruče, aby ji mohl odnést do její komnaty. Rínon ho následoval. Prošli do prostorné místnosti, kde se na okamžik zastavili.
"Rínone! Prosím, počkej tady na mě. Za chvíli jsem zpět. Myslím, že toho na ni bylo trochu moc. Uložím ji a přijdu."
"Počkám." Přikývnul elf na jeho prosbu.
Dorien opustil terasu s elfkou v náruči a šel ji odnést do postele v jejím pokoji.

* * * * * *


Překlad a vysvětlivky:
Ai – ach, jo – je to takové trochu neurčité citoslovce
Áya – ahoj či zdravím – pozdravení
Yár Fenumë – dračí krev.
Manar - bohové

Dračí medailon - jediný šperk, který nosí děti královny Dalian, jenž dostali v den svého narození. Rínon a Diriel jej nosí zavěšený na koženém řemínku a Anneris na stříbrném řetízku. Medailón má tvar kruhu, v jehož středu sedí drak s roztaženými křídly a malou korunkou na hlavě. Kruh značí nekonečno a věčný život, drak je symbol síly a oddanosti a korunka značí vznešenost a příslušnost ke královskému rodu.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 13 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 13.12.2007, 12:56:48 Odpovědět 
   Tak a máme tu další díl. Klubko se rozmotává, i když stále jsou některá vlákna zašmodrchaná a skrytá. Chybek sem si nějak nevšiml a bylo to pěkné
 ze dne 13.12.2007, 18:44:49  
   Annún: Velmi ti děkuji Kondrakare.
 ZITULE 13.12.2007, 9:50:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ZITULE ze dne 12.12.2007, 21:54:57

   Jsi hodna ze se o babicku staras, urcite je moc rada a moc Te miluje.. tesim se na dalsi Tvoje povidky.Zitule
 ZITULE 12.12.2007, 21:54:57 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ZITULE ze dne 12.12.2007, 12:04:10

   Budu se moc tesit, urcite je to moc lakave tema.. je videt ze Te to moc bavi a mas krasnou fantazii..Zitule
 ze dne 13.12.2007, 8:26:59  
   Annún: Ano máš pravdu, že mě to moc baví a hlavně se tím krásně odreagovávám od téhle šílené doby. I když teď posledních pár dnů jsem sice měla pomyšlení na psaní, ale psychycky jsem se na to necítila, měla jsem hodně starostí s nemocnou babičkou. Nyní doufám, že už to bude dobré já se dám dál do rozdělaného díla a dokončím ho.
 Šíma 12.12.2007, 19:11:52 Odpovědět 
   Hned na začátku musím uvést, že jsem si žádných chybek nevšiml, protože jsem se trochu začetl! ;-) Pokud byla naše elfí princezna dlouho mučena a trýzněna, je možné že všechno, co se týkalo její minulosti a původu, vytěsnila ze své mysli... Proto třeba nemohla poznat svého bratra a nevzpomínala si na nic, ze své minulosti! Až došlo k oné "regresi" a pomyslná psychická bariera padla... Nebylo to špatné, takové hezké "elfí" (nebo "elfské") počtení, které čtenáře docela odreaguje... ;-)

No, možná nebude děj zase tak přímočarý, jak se na první pohled zdá! Zůstává několik nevyslovených otázek: Proč a jak se ocitla v pevnosti skřetů? A proč měli skřeti (skřetové) na ní takový zájem?

Hm, dám Jedničku. A i kdyby to bylo mezi Jedna a Dvě, stejně bych dal za Jedna... Hm, že by "nadržování"? Uvidíme, jak se bude dílko dál vyvíjet! ;-)
 ze dne 12.12.2007, 20:02:44  
   Annún: Děkuji Šímo za přívětivé hodnocení i komentář.
Příběh nebude zas tak přímočarý jak se zdálo, v tom máš pravdu. Hodně otázek visí ve vzduchu a pár jich ještě časem přibyde, ale věřím, že vysvětlení některém díle příběhu jistě najdeš. I ohledně té Annerisiny amnésie.

Jinak jedním důvodem elfčina zajetí, který v přiběhu neuvádím, je vlastně pomsta temného veleknížete Tanrona a jeho přívrženců, za prohranou bitvu na Svobodných pláních.
 Imperial Angel 12.12.2007, 17:50:19 Odpovědět 
   To jsme celý my. - celÍ ;)....

Nikdo jiný z elfího rodu ... - možná by bylo lepší použít "elfského" - ale je to jen návrh :)...


"Mělo by být, Anneris." Oslovil ji jménem. "Jsem totiž tvůj bratr. Opravdu si na mě nevzpomínáš?"
"Ne, je mi líto,“ zavrtěla hlavou a hned na to se zarazila. „Tys mi řekl, Anneris?" otázala se trochu překvapeně.
"Ano, to je tvé pravé jméno."
"Takže ty víš, kdo jsem?" V její hlase byla slyšet naděje. --- (Mno myslím, že když řekl, že je její bratr, tak ji musel znát ;) Narážím na to, že elfce tahle skutečnost nedošla, zeptala se na jméno a potom znovu jestli ví, kdo vlastně je, ale to bylo až po tom, co jí Rínon řekl, kdo je :)...)

Sice bylo jasné, kam bude příběh po zjevení elfa směřovat, ale i tak jsem spokojená z příjemně strávené chvilky ;)...
 ze dne 12.12.2007, 19:56:33  
   Annún: Děkuji Imperial Angel.
Ano, Annerisina nechápavost je možná překvapující, ale nadruhé straně je překvapená, zaskočená skutečností, že ji někdo zná a ví kdo je. Proto i když elf řekl, že je její bratr, se ho zeptala, to aby se tím ujistila kým vlastně je. On jí nejdřív prozradil jméno, a řekl, že je jeho sestra, ale ne že je princezna. Proto se ho zeptala, co je vlastně zač. Čím je ve skutečnosti.
To jen na vysvětlenou.
 ZITULE 12.12.2007, 12:04:10 Odpovědět 
   Opet jsem se zacetla s velkym zajmem a spokojene jsem dosla k hapyandu, moc se mi tato povidka libila, vymyslej si dal a prehanej.. moc se tesim na dalsi, jsi bajecna. Zitule
 ze dne 12.12.2007, 19:49:03  
   Annún: Děkuji za komentář Zitule, ale tohle ještě není konec, nýbrž teprve začátek. Však uvidíš.
 amazonit 12.12.2007, 11:58:30 Odpovědět 
   již ve chvíli, kdy se na nádvoří objeví elf, nejednomu čtenáři zabliká v hlavě světýlko ,,vědění", jak se příběh bude vyvíjet dál, přesto jistě dočte do konce, aby mu nic neuniklo:o)
 ze dne 12.12.2007, 19:46:26  
   Annún: Děkuji Amazonit za komentář. Moc díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
CUKOR NAD ZLATO
aegitalos
Istrie - Posled...
Trenz
7. Špehovat se ...
kadla
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr