obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Siliquent III. (Dokončení 1. kapitoly) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Siliquent: Začátek
 autor c.s.m.nowak publikováno: 15.12.2007, 21:01  
Existují lidé - Siliquentové, kteří jsou schopni vstřebat duši mrtvého člověka. Kdysi dávno byli pro své schopnosti vyvražďováni, upalováni a pronásledovaní. Stovky let žili ve skrytu, používali falešná jména, převleky.
Na přelomu 20. století, s nástupem vědy a techniky, mohli žít jako normální lidé. Stále využívali falešných identit, ale jejich schopnost nebyla důvodem pro jejich smrt. Místo toho byli umisťováni do blázinců. Mnoho let se doktoři mylně domnívali, že jde o poruchu osobnosti.
Nyní, ve 21. století, žijí Siliquentové volně mezi námi. Nosí svá pravá jména, ale své tajemnství si přísně střeží.
Toto je příběh o jedné ze Siliquentů...

(chtěli jste anotaci :) ...dobře uznávám, že tohle moc shrnutí předchozího děje není resp. ne toho, co jsem zatím napsala :), ale je to shrnutí dějin Siliquentů.)

Kurzíva mi stále nejede (a je pro mě záhadou, jak se mi podařila dát v prologu), takže za to se omlouvám. Pokud se vám to bude zdát hodně nepřehledné, napiště mi na mail (mám ho uvedený v profilu) a já vám to pošlu v NORMÁLNÍ formě :) (a s malým bonusem :) )
 

.2



Když mi v kapse zazvonil mobil, pořádně jsem sebou trhla. Byl to nezvyk, nemít v hlavě pořád zmatek, který tam Janet vytváří. Připadala jsem si skoro jako normální člověk.

Mrkla jsem na displej a odfrkla si. Jacob.

Co si o sobě vlastně myslí? Zastaví před blátivou kaluží, pak se mi vysměje do očí a teď mi volá?

Na okamžik jsem zaváhala - pokušení nechat ho na holičkách bylo pořádně silné. Ale ... i on mi občas podal pomocnou ruku. A jeho Siliquenem (vstřebanou duší) byl bývalý bratr Janet.

Nevlastní bratr. Oznámila mi suše. Očividně už se stačila vzpamatovat z hrozby, že mě tady někdo picne. Koneckonců, co by jí mohlo ještě ublížit? Ona už je mrtvá. Tak proč by se měla stresovat kvůli mně? A nemysli si, že by ses ho na něco zeptala. Dodala. Pokud si dobře vzpomínám, tak byl Lincoln zavražděn hned po mně. A i když jsme mrtví, o mrtvých nemluvíme.

To mě ani nenapadlo! bránila jsem se chabě.

Janet se přede mnou zhmotnila, jenom proto, aby si přede mnou odfrkla a zase zmizela v tom svém záhadném mlčení. Měla mě přečtenou jako dětskou knihu plnou obrázků.

Mobil znovu zazvonil. S tušením problémů jsem to zvedla.

"Za pět minut tě vyzvednu," řekl Jacob a zavěsil.

Zůstala jsem na mobil civět. Volal mi jenom kvůli tomu, aby mi řekl jednu pitomou větu? pomyslela jsem si nevěřícně.

A cos čekala? užasla Janet (Očividně jí má zmatenost zmátla.), neschopná zůstat delší dobu mlčet.

"Třeba," pokrčila jsem rameny. "Promiň, že jsem tě ztrapnil hned první den školy? Už to nikdy neudělám?"

"A co?" ozvalo se za mnou.

Rychle jsem se otočila. Ale asi moc rychle, protože jsem sebou švihla na zem - na zadek.

Bože! Ty jsi fakt nemehlo! vykvikla Janet pobouřeně. Poté se však pořádně lekla - věděla jsem to, cítila jsem to. Svíravý pocit kolem žaludku, párkrát vynechání srdce, neschopnost pořádně se nadechnout, ledový pot na čele.

"N - nic. To - to nic," vykoktala jsem ustrašeně a snažila se vyhrabat na nohy. Odmítla jsem snědou pomocnou ruku a nakonec jsem se postavila pomocí vlastních sil.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Joseph Chadziandoniu a na čele mu naskočila starostlivá vráska.

"Jasně," oprášila jsem si kalhoty a pokusila se o normální úsměv. "Tohle je u mě normální. Stává se mi to skoro pořád." žvatlala jsem tak trochu s hysterií v hlase.

Pomalu se usmál.

Na okamžik se dostavily všechny příznaky paniky, ale tentokrát z jiného důvodu. Joseph Chadziandoniu byl ten nej ...nej nej kluk jakého jsem kdy viděla. Měl tvář padlého anděla, úsměv Casanovy a osobní kouzlo Don Juana. Polkla jsem.

To nemyslíš vážně! zaječela Janet pobouřeně. Je to vrah! Vrah! Slyšíš? Zabil mě!

Poprvé za celou tu dlouhou dobu, kdy mě Janet provází mým životem jsem ji nevnímala. Jistě, slyšela jsem její protesty jako kdyby stála vedle mě a ječela mi do ucha, ale - bylo to jako kdybych měla mysl v jakési nepropustné bublině.

"Asi máš trochu problémy s rovnováhou, že?" řekl vesele a opřel se o zeď.

Zahihňala jsem se. "Tak trochu," připustila jsem.

Znovu se usmál, ale tentokrát se mu v úsměvu objevily sněhobílé zuby.

Hele, neříkám, že jsem do něj v tu chvíli byla blázen - jenom se mi líbil. Strašně moc se mi líbil. Bylo to totiž poprvé v mém životě, kdy jsem potkala někoho, kdo byl stejný jako já a nežil se mnou v rodině.

Být Siliquentem rozhodně není lehký životní úděl, to vám řeknu. Čtyřiadvacet hodin denně jste hlídaní vlastní rodinou a myslí někoho, kdo měl být správně kdesi v další sféře života. Každou vteřinu jste sledovaní, nemáte žádné soukromí. A - což je nejhorší - váš Siliquen vám kecá do všeho. Od vašich přátel, přes oblíbenou hudbu po vaše partnery.

Joseph Chadziandoniu pro mě byl darem seslaným nebesy.

Ti nahoře se nade mnou zřejmě slitovali. Jinak totiž není možné, aby se tak krásný kluk zastavil u mě . pomyslela jsem si. A navíc byl stejný jako já.

"Nechceš si se mnou zajít na oběd?" navrhl mi a lehce pokrčil rameny.

Křečovitě jsem se usmála. Bože! Poprvé mě pozval kluk na oběd! "Ráda," hlesla jsem. Jacob, Janet, moje rodina, fakt, že jsem Siliquent, to vše najednou zmizelo.

A i kdybych věděla, co se potom stane, stále bych s ním šla. Tohle byla příležitost na několik okamžiků žít jako normální teenager.





2.3

Joseph mě zavedl do obrovské jídelny. Nevypadala tak, jak jsem si to vždycky představovala podle filmů.

Celá místnost od podlahy až po strop byla obložená zlatavě hnědým dřevem, ze stropu visely obrovské, honosné a nádherné lustry. Okna zdobily rudé závěsy. Stoly, ke kterým se vešlo maximálně šest lidí, byly přikryty sněhobílými ubrusy.

Nádobí zdobené zlatými okraji, příbory naleštěné a odrážející světlo jako miniaturní zrcadla.

Tiše jsem nad tou nádherou vydechla.

Joseph se tiše zasmál. „Tohle vyrazí dech každému," ujistil mě.

Nedivila jsem se. Takhle podle mých představ vždycky měla vypadat knihovna. „Je to – naprosto úžasné," podívala jsem se na něj.

Mlčky mě vyzval, abych si sedla. Přisunul mi židli a sedl si naproti mně.

Několik vteřin jsem pouze vnímala jeho krásu. Tmavé vlasy se mu lehce vlnily a dotýkaly se mu límce bílé košile. Hnědé oči lemovaly tmavé, husté a dlouhé řasy, které mu musely všechny holky závidět. Na horním rtu měl tenkou bílou jizvičku, kterou jsem obdivovala snad nejdéle.

„Co si dáš?"

Polekaně jsem sebou trhla jako dítě přistižené při krádeži sladkosti. „Co – co si dáš ty?" zaimprovizovala jsem.

Potěšeně se usmál a když k nám přišel číšník (v normální školní jídelně!), objednal jídlo s francouzským názvem.

Trochu mi zatrnulo a doufala jsem, že to nebudou žabí stehýnka. Při pomyšlení na ty slizké, kvákající potvory mi natáhlo.

„Jsi tady první den?" zeptal se mě s pohledem, který se Janet ani trochu nelíbil. „Ještě jsem tě tady neviděl."

„Jo," přikývla jsem. Otázku, jak dlouho je tady on, jsem nechala raději nevyřčenou. „Měla jsem – máma je učitelka a několik let mě učila doma," neměla jsem šajna, proč jsem mu nakonec neřekla pravdu a snížila se k tak chabé lži.

Soucitně se na mě podíval. „To muselo být hrozné," pronesl vážně.

„Ani ne," pokrčila jsem rameny.

Zazvonil mi mobil. Teprve teď jsem si s lehkým bodnutím lítosti vzpomněla na Jacoba.

Janet se spokojeně oddechla. Jen počkej! Jakmile nebudeš dávat pozor, řeknu mu, žes s … s tímhle vrahounem byla na obědě! Slibovala mi pomstychtivě.

Okřikla jsem ji – samozřejmě v duchu – ať dá pokoj.

S omluvným úsměvem jsem to vzala.

„Kde jsi?" křikl Jacob do telefonu zuřivě. „Už tady na tebe čekáme skoro čtvrt hodiny!"

Gestem ruky jsem Josephovi naznačila, že tenhle rozhovor mi nějakou chvíli zabere.

Chápavě přikývl a pohodlně se opřel o opěradlo židle.

„Domů dorazím sama!" sykla jsem do telefonu tiše a vztekle. „Klidně si jeďte sami!"

Na okamžik se rozhostilo hrobové ticho.

„Lucy tě počká v hale," řekl Jacob nekompromisně. „A pokud tam nebudeš, tak si tě najde a odtáhne tě jako malou holku! Je ti to jasné?!"

„Já nikam nejdu!" začínala jsem si připadat trochu hloupě.

Ne, nejsi hloupá. Ujistila mě Janet sladce. Ty jsi totiž naprosto blbá. Nechápeš, že se ti snaží zachránit život?

„Za dvě minuty," řekl Jacob a zavěsil.

Chvíli jsem zůstala jako opařená.

Podívala jsem se na Josepha.

Mávl rukou. „Uvidíme se zítra," řekl s úsměvem.

Vděčně jsem se pousmála a vyběhla jsem z jídelny. Ve dveřích jsem málem srazila Cynthii, která z toho málem dostala infarkt, zbytek cesty už proběhl bez nehod.



2.4

Do haly jsem doběhla značně udýchaná a taky pořádně naštvaná. Jakým právem mi Jacob řídí život?

Lucy už tam na mě nedočkavě čekala. Její rudý kabát nešel přehlédnout.

A sotva jsem se k ní přiblížila, drapla mě za ruku a táhla mě ven.

„Lucy?" zavrčela jsem vztekle. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se tady děje?"

Vyplašeně se na mě podívala. „Do Rosewoodu přijely další rodiny Siliquentů," řekla nakonec šeptem, zatímco mě táhla po schodech k autu. „Sjíždějí se tady, protože jsme mladé město, a není tady tolik hřbitovů," vysvětlovala mi, když spatřila můj nepříliš osvícený výraz.

„Nechápu," řekla jsem upřímně.

„Kde jsou hřbitovy, jsou mrtví," vysvětlovala mi Lucy netrpělivě. „Kde jsou mrtví, jsou Siliquentové. Chápeš?"

„Tohle jo," odpověděla jsem tak trochu uraženě. Tohle ví každé malé děcko. Tedy - Siliquentské děcko.

„Jenže ne každý může Siliquentem být," vysvětlovala dál. „Každá duše, která chce zůstat v tomhle světě, má omezený čas. Pak přestane existovat. Zemře navždy."

„Cože?" tohle pro mě byla naprostá novinka.

„A tak se duše snaží Siliquenta najít. Jenže duše ovlivňuje nejen omezená doba, ale i omezené území. Každá duše může hledat pouze v tom městě, kde se daný člověk narodil a nebo na místě, kde zemřel. Nikde jinde. A když jim dochází čas, snaží se napadnout duši, kterou už v sobě nějaký Siliquent má a zabrat tak její místo."

Šokovaně jsem vstřebávala nové informace. „Jak dlouho na to mají?" zeptala jsem se stísněně.

Lucy mě obdařila zvláště vyděšeným pohledem. „Šedesát dva let."

„Ale – proč…"

„Kdy skončila druhá světová válka?" nenechala mě domluvit Lucy.

Na okamžik mě naprosto zaskočila. Teprve potom mi to došlo. A nejenom mě.

Před dvaašedesáti lety. Zamumlala Janet šokovaně.

„Kolik duší asi čeká na svého Siliquenta?" ptala se Lucy dál.

„Tisíce," hlesla jsem. „Stovky tisíc."

Po zádech mi přejel mráz. „Co budeme dělat?" zeptala jsem se slabým hláskem.

Lucy se na mě rozechvěle usmála. „To ještě nevíme."

Došly jsme k autu a co nejrychleji jsme nastoupily. Ještě před tím, než jsme stačily pořádně zavřít dveře, se auto rozjelo.

Poplašeně jsem se rozhlížela po nezvykle zachmuřených a vážných tvářích kolem sebe.

„Ještě jsi mi neřekla všechno, že?" bylo velmi těžké zeptat se. Protože jsem vlastně ani nechtěla znát pravdu.

„S velkou pravděpodobností nás můžou zabít," řekl Adam tiše.

Teď jsem chápala, proč Jacob tolik spěchá. Teď mi bylo jasné, proč Joseph Chadziandoniu a jeho rodina přijeli.

A v tu chvíli jsem naprosto přesně pochopila, proč se na mě Joseph díval tak, jak se na mě díval.

Protože, ať se budeme snažit jak chceme, stejně někdo bude muset umřít. A nebude záležet na tom, zda nás zabijí duše chtějící se udržet na tomto světě, či naši Siliquenové, chtějící se pomstít. Protože – tahle smrt pro nás bude definitivní.

Nic po nás nezbude.

Naprosto nic.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jambo 17.01.2008, 14:23:54 Odpovědět 
   Tak po měsíci jsem sem zase zavítal a vyhledal příběh o Siliquentech a Siliguenech, což je dost drsně malý rozdíl v jednom "t", chvílemi jsem se v tom ztrácel. Asi ti budu muset napsat ten mail, mám totiž rád bonusová překvapení.:-)
 seńorita chiquita 15.12.2007, 20:58:08 Odpovědět 
   Tak dneska to budou dva varovací vykřičníky. První: Dej si pozor na tu "milostnou zápletku" - má tendenci rozvinout se do příběhů z časopisů pro dívky, současným přístupem to k tomu opravud směřuje, což by bylo škoda - zkus to trošičku osvěžit. Tak a druhý: Opatrně s mírou tajmenosti - v poslední části, kdy se dostáváš k vysvětlení, proč hrdinku odvolali tak rychle a důrazně, vzniká malý zmatek, alespoň já jsem se chviličkami ztrácela v souvislostech.
Klasicky připomínám překlepiy, i když mám pocit, že tentokrát je to lepší, takže alespoň prolítnout před publikací a bude to fajn.
Co se týče té kurzívy, myslím že v anotaci skáče automaticky, v textu - návod na použití najdeš pod vkládacím polem pro dílo, pokud by bylo třeba ještě rady, můžeš mi napsat do vzkazníku, ráda pomohu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Hemestitofeles
Filip Hurdálek
Život
petulin
Matylda
Vanessa Kuzníková
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr