obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915928 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Jelen ::

 autor Zell publikováno: 15.12.2007, 6:24  
O životě "člověka", žijícího pod tíhou dvou těžkých břemen
 

Městské ulice byly zahaleny tmou, až na několik světélkujících cedulí a nápisů, lákajících do lahodných restaurací nebo naopak zapadlých zastaváren. Těmito osvětlenými částmi proplouvaly stovky stínů lidských postav v zimním oděvu. Až na malé odlišnosti by se všechny tyto stíny daly považovat za téměř totožné…tedy až na jeden. Stín, který vzbuzoval hrůzu a nepřirozenost. Majitel tohoto stínu rychlým krokem kráčel po ulici a nijak zvlášť se kolem sebe neohlížel. Tento den byl pro něho stejně stereotypní jako všechny ostatní. Nepřekvapovalo ho kolik polekaných zvuků a zděšených pohledů okolo sebe vidí. Tyto každodenní drobnosti prožíval celý den a již se jimi nenechal rozhodit.
Kráčel dál s lehce sklopenou hlavou. Nebýt jeho „vady“, měl velice pohledný obličej, který i přes poněkud špatnou pleť působil mladě a charismaticky. Jeho hubená postava byla zahalena zimní bundou. Čepici na hlavě neměl a to z jednoho pochopitelného důvodu…
Lidé kolem si od tohoto muže drželi odstup. Kráčel uprostřed ulice a kolemjdoucí byli téměř přilepení ke stěnám domů. Nic si z toho nedělal. Bral to z té lepší stránky. Alespoň nemusí kličkovat mezi davem nevrlých obyvatel města, vracejících se po namáhavém dni z práce.
Náhle se zastavil u malého obchůdku s hodinkami, kde ho zaujaly krásné zeleno-hnědé digitálky. Vzpomněl si, že ještě nekoupil vánoční dárek pro svého strýce a tyto hodinky byly naprosto ideální. Naneštěstí u sebe neměl dostatek peněz. Pokrčil rameny a řekl si, že se pro hodinky zastaví o víkendu. Když odlepoval oči od výlohy, povšimnul si nedaleko stojící partičky mužů v kožených bundách, kteří si ho nenápadně prohlíželi. Tyto muže viděl už na nádraží. Musejí ho sledovat… Na jakékoliv náznaky negace a odporu od lidí už ale byl zvyklý a proto ho nic podobného nerozhodilo. Šel dál směrem ke svému bytu ve středu města.


Po sněhobílých chodbách porodnice se rozléhal dětský pláč. Ne ten, který tak nepříjemně dráždí ušní bubínky, ale ten který hřeje u srdce. Když člověk procházel těmito chodbami, připadal si jako v jiném světě. Na místě kde každodenně vzniká nový život. Na místě ve kterém je skryta veškerá budoucnost. Vždyť tito malí trpaslíčci mají v rukou osud celé zeměkoule.
To stejné si pomyslel muž v hnědém kabátě, který však působil značně nervózně. Před chvílí ho jeho manželka vyhnala z práce s tím že musí okamžitě přijet do porodnice, protože s jejich miminkem se prý stalo něco neobvyklého. Ano. Před týdnem se tomuhle šťastnému páru narodil překrásný synek Adam. Byl to ten nejšťastnější den v jejich životě. Už od prvního okamžiku kdy se tito dva seznámili, poznali že opravdová láska skutečně existuje. Přes jakékoliv problémy se dokázali lehce přenést a tento roztomilý malý človíček byl vrcholem jejich štěstí.
Muž s úsměvem na rtech vešel do pokoje ve kterém ležela jeho manželka se synkem, ale když uviděl její výraz, přeběhnul mu mráz po zádech. Žena ležela na lůžku a na obličeji měla stopy po zaschlých slzách. „…co se děje? Miláčku ty pláčeš?“ Přiskočil k lůžku a svou ženu široce obejmul. „Stalo se něco s Adámkem?“
Žena nic neříkala. Vypadala zdrceně. Jen popotahovala a víčky stlačovala slzy. Muž měl strach. Snad jejich nově narozený synáček nezemřel. Snažil se na to nemyslet… Po chvíli do pokoje vstoupila sestřička a v náručí nesla jejich synáčka. Vypadal naprosto zdravě a radostně kopal nožičkami. Když k němu ale otec radostně přistoupil, zastavil se mu dech. Z Adámkovi malé hlavičky trčeli dva výčnělky. Byly několik centimetrů dlouhé a ostré. „Proboha.“ Vydechnul otec a vzal synka do náruče. Miminko se na něj zářivě a spokojeně usmívalo. Nejspíš proto, že nemělo ani sebemenší ponětí o tom, že z jeho hlavy vyrůstají dva malé parůžky…


Když dál procházel ulicemi města, které byly stále více vylidněné, snažil se nenápadně pootočit hlavu, aby si všimnul zda parta mužů v kožených bundách mu stále dýchá na záda. Nikde je ale neviděl. Lehce si oddechnul a pokračoval dál. Procházel ulicí se starým oprýskaným kinem a v hlavě se mu honily myšlenky o letošních Vánocích. Přál si je opět strávit v rodinném kruhu jako každý rok, ale nevěděl zda mu to práce dovolí. Již několik let se živil počítačový grafik sestavující design webových stránek pro mnoho firem. Jeho práce ho bavila a tento barevný virtuální svět pro něj znamenal únik z tvrdé reality…


Adam pohodlně seděl ve své školní lavici v zadním rohu třídy a užíval si přestávky vzpomínáním na své sedmé narozeniny, které o víkendu oslavil. Nemohl se dočkat až přijde domů a bude si moci opět hrát s figurkou spider-mana, kterou dostal od své hodné babičky.
Náhle mu, ale něco tvrdě narazilo do hlavy až se malému Adamovi zablyštily slzy na krajíčku. Podíval se na předmět, který ho tak silně udeřil. Byla to velká počmáraná guma. Nepochyboval o tom kdo ji hodil. Z druhé strany třídy se ozvalo: „Za hory za doly, mé zlaté parohy!“ a následoval výbuch smíchu. Byl to Petr. Adamův spolužák, který byl vlastně úplně stejný jako zbytek třídy. Adam neměl ve třídě žádné kamarády. Ostatní děti se ho buď bály nebo si z něj díky jeho „postižení“ dělali legraci. Nechápal proč. Vždyť je úplně stejný jako oni….jen…má na hlavě ty hloupé parohy… Adam na útok svých spolužáků nereagoval. Maminka mu vždy říkala, že když si z něj spolužáci dělají legraci, nesmí si jich všímat. Jestliže s ním nechtějí kamarádit, tak ať je nechá být. Ať si raději najde kamarády, se kterými si bude rozumět a kteří na něj budou hodní… Maminčina slova se mu v hlavě objevila po každém posměšku, po každé ráně gumou nebo po každém šťouchnutí. On ale žádné kamarády neměl a díky tomu spoustu nocí doma proplakal. Proč ho nemá nikdo rád? Vždyť nikomu nic neudělal…
Jediný upřímný přátelský úsměv, který ve třídě zažil byl od malé zrzavé dívenky, která se jmenovala Zuzanka. Tehdy jí zvednul její tužku s krásným červeným papouškem, když jí po cestě ze školy vypadla z aktovky. Poděkovala mu a od ucha k uchu se na něj usmála. Byla to jeho jediná kamarádka i přestože tohle byly jediná slova, které si s ní za ty dva roky vyměnil. Rád by s ní šel někdy ven na hřiště, ale nejspíš na to byl moc plachý…


Blížil se ke svému bytu a neustále v hlavě přemýšlel o dárcích pro svou rodinu. Právě procházel temnou uličkou mezi panelovými domy, plnou kaluží a převrácených kontejnerů. Šoural se po chodníku , když v tom za sebou uslyšel kroky. Prudce se otočil a spatřil ze stínu se vynořující postavy. Byly dvě a byly mu dobře známé. Muži jejichž kožené bundy se leskly kapkami deště. Zaťaté pěsti mluvily za vše. Vystrašený muž začal couvat, když v tom ucítil tupou ránu do ramene.


Zvuk varhan v pohřební síni přehlušuje hlasitý pláč. V rohu síně stál malý chlapec a utápěl se v slzách. „Proč? Proč musela zemřít? Proč zrovna ona? Proč je život tak nespravedlivý?“ Ohlédl se skrz dav lidí. Na podstavci ležela čistě bílá rakev. Byla menší než ostatní… možná proto, že v ní leželo dvanáctileté děvče. Adam kleknul na zem až svými parohy škrábal o stěnu. Ještě stále mu zněl v hlavě její smích, v očích stále viděl tu zářivou zrzavou barvu jejích vlasů a na rtech stále cítil vlhkost jejího polibku. Tak nevinného…


Muž upadl do jedné ze špinavých kaluží a svými parohy tvrdě narazil do zdi až ho prudce bodlo v hlavě. Mlžilo se mu před očima, ale z okolí slyšel hlasy. „Čum jak se ten hnusák válí!“ „No to by mu šlo pořád se jenom válet. Musíme mu dát pořádně do té jeho ozdobené palice.“ Muž si v hlavě dal dohromady o čem se útočníci baví a sípavě ze sebe vydal: „Prosím ne…“ Bez účinku. První okovaná bota mu přistála na žebrech a z druhé strany druhá, a další, a další. Potom přišel úder něčím železným, který nebohému muži vyrazil dech. Už se nemohl pohnout. Jen bezmocně natahoval ruku…


V parku voněl vítr podzimního poledne. Na jedné zeleně natřené lavičce seděl Adam se sklopenou hlavou, tak že jeho parohy působily nebezpečně. Lidé procházející se v parku se lavičce vyhýbaly obloukem, teda až na některé jenž si Adama bezohledně fotografovali a usmívali se od ucha k uchu. Adam na ně nijak nereagoval. Ve svých dvaceti letech byl na podobné chování zvyklý.
Kolem právě procházela babička za ruku s malým asi pětiletým kloučkem s blonďatými vrabčími vlásky. „Baby podívej, ten pán je jelen.“ Babička si ošklivým pohledem přeměřila Adama a zakryla vnoučkovi svou žilnatou rukou oči. „Jdeme pryč. Ještě se na nás ten vrahoun vrhne a ublíží nám.“ Už odváděla vnoučka za ruku, ale klučina se stále koukal přes rameno na Adama, který se na něj hřejivě usmál.
Říkal si jak šťastné dětství tento klouček právě prožívá. Něco, co Adam nikdy nepoznal. Vždy byl všem jen pro smích… Jen ať tenhle hošík neskončí jako Zuzka… prosím…
„Pan Adam Hauser?“ Ozval se hlas, který byl očividně lehce vyvedený z míry.
„Ano to jsem já.“ Reagoval Adam a prohlédl si svou návštěvu. Tento muž v saku měl Adamovi pomoci nalézt vhodné povolání. To proto, že člověk s touto tělesnou indispozicí nemůže pracovat všude. Je brán jako tělesně postižený. Nemůže žít plnohodnotný život… ale přesto má nárok na radost stejně jako každý živý tvor. Jen je těžší tuto radost v hromadě negace najít…


Další rána…Muž na chvíli zahlédl v kaluži rudou barvu, ale poté přišla ještě jedna rána, která mu do této kaluže ponořila obličej. Ležel bezmocně na břichu. Modlil se aby tato smršť ran už skončila… Musel mít zlámanou půlku těla… Snažil se promluvit, ale nešlo to.
Zaslechl jak se mu dva útočníci přehrabují v pracovním kufříku. Měl tam dárky pro svou rodinu…
Dlouho nepřišla žádná rána. Pomocí levé ruky se převalil na záda a při tomto pohybu ucítil, že má zlomené paroží. Obrátil oči vzhůru a uviděl čtyři útočníky sklánící se nad ním. „Tohle město není pro tebe. Vrať se zpátky do lesa, zrůdo.“ Vyštěknul jeden z útočníků a dal nebohé oběti poslední ránu kovovým předmětem. Útočníci sebrali kufřík a se smíchem odešli…
Muž ležící v kaluží cítil jen nesnesitelnou bolest. Jakýkoliv sebemenší pohyb ji čím dál více stupňoval. Krvácel. Už jen čekal na správný okamžik. Na smrt.
Před očima viděl všechno rudě. Cítil jak ho opouští vědomí. Ulice jakoby již byla pryč, ale ta bolest… kdy už konečně přestane? Už nedýchal. Plíce měl nasákle krví... Zjevila se před ním drobná postava. Měla zrzavé vlasy. Natahovala k němu ruku…


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 55 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 15.12.2007, 6:24:16 Odpovědět 
   dalo by se říci příběh o lidské netoleranci, jeden nemusí mít na hlavě nic tak viditelného, stačí mnohem méně, aby byl terčem ostatních...
pěkně vymyšlený a koncipovaný příběh, pěkně ,,prostříhaný" minulostí....
jen místy snad trochu ,,ztuhlý":
v začátku zopakuješ jinými slovy, že si z toho nic nedělal, byl na to zvyklý, nenechal se rozhodit, pak o kus dál - nerozhodilo ho to...
pak chybka gramatická:
trčeli dva výčnělky
potom ještě místy vynechává interpunkce
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
Střípky příběhů...
Jackie Decker
Ufo-porno
Velter
Sen v muzeu hud...
paní Grepfieldová
obr
obr obr obr
obr

Hučí mi
alder
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr