|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39441 příspěvků, 5736 autorů a 390005 komentářů :: on-line: 1 ::
|
 |
|
:: Ježíšek vs. Santa, aneb jak to nakonec bylo! ::
 Šíma |
publikováno: 16.12.2007, 14:48
|
| Tak mě najednou napadlo, co by se stalo, kdyby se spolu potkali Ježíšek se Santou. Oba jsou z rozdílné "kulturní oblasti", přestože každý z nich rozdává dětem dárky. Jeden pod stromeček a druhý do ponožky, otázkou je, kdo z nich dvou je ve skutečnosti lepší... Ono také není dárková služba, jako dárková služba! Snad se vám bude toto dílko líbit a nepropadne, u vás čtenářů, na celé čáře... ;-) |
| |
|
|
Jak to tedy, vlastně, bylo?
Vánoce jsou všeobecně považovány za svátky míru, klidu a pohody. Představte si malou zasněženou vísku kdesi na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc. Malebně zapadané chaloupky se ztrácejí pod bílou peřinou a jen vysoká věž kostela ční nad tím vším a ukazuje kamsi do nebes, jako by tušila, co se v příštích chvílích stane. Co by se mělo vůbec stát? Vánoce jsou přeci velmi zvláštní dobou, časem zázraků, kdy se dějí věci nepředstavitelné a ožívají kdejaké postavy a postavičky. Nevěříte? Já bych také nevěřil, kdyby se to opravdu nestalo. Ano, už vidím vaše zkřivené obličeje a slyším ono posměšné uchichtnutí, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš! No, s tím skákáním bych to raději nepřeháněl! Ale pojďme zpátky k našemu příběhu...
Byl štědrý večer a celé okolí vesnice tonulo ve tmě. Od vísky se do všech stran neslo psí štěkání, nebylo to ono obyčejné: „haf-haf“, ale táhlé a teskné vytí, jako by i psi samotní vzpomínali na svá mladší léta a přemýšleli, co že to dostanou k Vánocům pod ten pomyslný psí stromeček. Avšak nepředbíhejme! Nuže po zapadané pěšině nad vesnici se kdosi táhl s plným rancem. Někdo by mohl namítat, cože tam dotyčný dělal právě na Štědrý den, lépe řečeno právě na Štědrý večer? Kdo by se tahal s tak velikým nákladem vysoko ve stráních nad vesnicí? Nenechme se však zmást klamným dojmem. Ona postavička se zvesela prodírala sněhem a se zalíbením sledovala vesnici i s kostelíkem, který čněl k nebi jako novoroční raketa. Možná byla na vkus obyčejných lidí jeho věžička opravdu až příliš vysoká, ale nemůžeme se přeci míchat do plánů stavitelů kostela. Třeba chtěli být blíž Bohu a nakonec, kostel tu již stojí, čili: „Pozdě bycha honit!“ Ono není kostel jako kostel a tento docela obyčejný vesnický kostel se stal nechtíc svědkem jistého malého karambolu (nakonec byl snad i „rád“, že mu ta jeho věžička neupadla)!
Ale zpátky k naší malé postavičce... Kdyby ji někdo spatřil, hrozně by se podivil, cože to potkal za tvora, ne-li bytost z jiného světa. Malý tvoreček měl na sobě hezký kožešinový kabátek a k němu čepičku s velkou bambulí. Od pasu dolů byl však bez oblečení a bosýma nohama ťapal ve sněhu, jako by jej malé nožky ani v nejmenším nezábly. Zdálo se, že by se podivila i samotná zvířátka, kdyby všechna nebyla navečer ve svých norách a netěšila se z Vánoc! Co na tom, že spolu seděli zajíci s vlky a liškami? Mezi námi, jeden nemá zdání, co se stane, až náš vánoční čas skončí? Možná mají zajíci o sobě příliš valné mínění, nebo je také docela otupila reklama na Svátky pokoje a míru, které jsou přeci jen jednou za rok, tak proč neuzavřít mezi sebou, alespoň dočasný, smír? Takový sváteční klid zbraní není k zahození! A proto se zvířátka spolu sešla v těch největších norách pod převisy a zpívala si přiopile vánoční písně a koledy! Tu se ozývalo: „Rolničky, rolničky...“ Tu zase: „Tiše a ochotně...“ A jednou dokonce i „Tichá noc...“ Postavička se nevěřícně zastavila a naslouchala zvířecímu zpěvu, do kterého se tu a tam ozýval ještě jiný zvuk, který připomínal zvonění rolniček a jakési podivné: „Jo-ho-ho!“
Náš milý tvoreček (s holou zadnici) jen tiše pokrčil rameny a dal se také do prozpěvování! Hned se mu lépe šlo a bez ohledu na množství sněhu přidal do kroku a bambule jeho huňaté čepice se mu vesele kývala sem a tam. Sníh bod bosýma nohama mu vesele křupal. Vítr nefoukal a kdesi dole svítila ona zapomenutá víska. Kostelní zvon odbíjel desátou hodinu večerní a k tomu padaly z nebe docela veliké vločky sněhu. Dole ve vesnici se lidé zvolna trousili mezi domy a kostelíkem a popřávali si všechno nejlepší. Čas od času jim také do uší zaznělo tajemné vyzvánění rolniček, avšak žádné saně tažené koňmi nebyly nablízku. Vesnička nebyla tak velká, aby mezi jejími konci muselo být použito koňského potahu. V oknech domů svítily vánoční stromečky a natěšené děti, které ještě nespaly, čekaly, kdo že jim to přinese letošní dárky. Lidé však některé tvory nemohou spatřit, ne však proto, že by šlo veskrze o tvory pohádkové, avšak kouzelné. Jeden z nich se zvolna blížil k naší vísce, měl zpoždění a dobře si byl tohoto faktu vědom. Ale letos si čas Vánoc vychutnával až příliš labužnicky, že mu ta cesta mezi domácnostmi trvala poněkud déle. No prostě balada! Ranec na jeho zádech se pohyboval podle toho, jak se náš neznámý brodil sněhem a co na tom, že měl docela holou prdelku? Co tě nezabije, to tě posílí! Zdálo se, že nebylo na světě ničeho, co by dokázalo pokazit tuto nanejvýš sváteční náladu a atmosféru, kdyby však, ano kdyby...
Asi v půli cesty k vesnici se z ničeho nic ozvala hrozná rána. Jako když z nebe spadne kometa. Kus před naším neznámým se zvedl k nebi obrovský oblak rozvířeného sněhu. Do hlasitých nadávek (a onoho: Jo-ho-ho!) se vmísilo zvonění rolniček, podivné mručení sobů a třeštění dřeva! Z okolních stromů se k zemi snesly laviny sněhu a zasypaly všechno to nadělení, včetně našeho malého naháče, který tou ránou upadl na záda, ztratil čepičku a k nebi mu trčely obě holé nožky, včetně toho ostatního! Jeden by si vzpomněl na jisté úchyly, kteří chodí po parku jen v baloňáku a rozepínají jej před kdejakými ženami a dívkami. Náš malý tvoreček na tom byl obdobně, jen nemusel nic rozepínat! No prostě děs a hrůza. Naštěstí zde nebyla po ruce žádná žena, ani dívka, i když, kdo by se pohoršoval nad obnaženou (skoro dětskou) prdelkou? To ostatní raději pomineme!
Co bylo dál? Sníh se stále pomalu a tiše vznášel k zemi, psi nepřestávali výt, jen ten kostelní zvon byl již zticha a ničím nerušil ono obrovské překvapení, které se stalo takřka beze svědků kdesi vysoko nad vesnicí ve strání zapadané sněhem. Náš malý tvor se konečně vyhrabal ze sněhu a díval se na tu spoušť. Všude okolo byly rozházeny dárečky v podobě různě velikých balíků. Kam až jeho oko dohlédlo, se válely pestrobarevné krabice s překvapením a on neměl tušení, které z nich jsou jeho a které... Čí jsou ty ostatní dárky? Zeptal se v duchu. V ruce držel roztrhaný ranec. A jelikož byl bezedný, stále se tou dírou sypaly dárky a zvolna se sunuly po sněhu po svahu dolů. Ano, jistě už tušíte, o koho jde! Náš malý tvoreček (s holou prdelkou) není nikdo jiný, než-li Ježíšek! Určitě můžete namítnout, že holý zadek mají jen Amorové (či Amorci), andělé, kteří střílejí do zamilovaných své šípy... Chyba lávky, náš malý Ježíšek měl také jen hezký kožíšek a huňatou čepičku. Na kalhoty a botičky mu už jaksi nezbylo a sám byl rád, že nemusí pořád ležet v jesličkách a čekat na bůhví co...
Kdo byl však ten druhý? Strůjce toho všeho? Od té rány byl dotyčný zcela tiše. Dokonce i jeho potah se kamsi ztratil. Po řidiči tohoto tajemného dopravního prostředku nebylo ani památky. Patrně byl zasypán sněhem a mašlemi obvázanými krabicemi, které se válely všude okolo. Zůstaly jen rozbité sáně a hromada dárku. A když myslím hromada, tak myslím velikou hromadu! Tak velkou, že by se za ni nemusela stydět kdejaká skládka... Ale vraťme se raději k onomu vskutku delikátnímu neštěstí. Ano, neštěstí, protože se ve tmě nad krajem, kde dávají lišky dobrou noc, takřka srazili dva aktéři, kteří rozdávají natěšeným dětem své dárky o Vánocích! Tvoreček tušil, že má celou dobu nekalou konkurenci, která se mu plete do řemesla, ale že by (ona konkurence) začala používat také jisté špinavé praktiky, jakými mohou být i osobní útoky? O koho že vůbec jde? No přeci o Ježíška a... Rozbité sáně, zmizelý potah sobů a hromada dárku vám nic neříká? Ano, zajisté, nejde o nikoho jiného, než-li o Santu Clause! Nejasné tušení se proměnilo v tvrdou realitu, Ježíšek v tom nebyl sám a jeho obavy se staly skutečností! Co však dělá na zemi a proč nelítá na nebi? Jako bych to už neříkal, za všechno může ten zpropadený kostelík...
„Co ty tu s holým zadkem uprostřed sněhových závějí?“ zeptal se Santa Ježíška nevrle.
„Ty jsi ten...“ začal Ježíšek pomalu.
„Santa!“ řekl mu tvor zpoza hromady krabic, ze které se marně snažil dostat ven. „Prostě Santa Claus! A ty...“
„Ježíšek, jen Ježíšek!“ pokrčil tvoreček rameny. „Cos dělal?“
„Vozím dětem dárky! Co tu děláš uprostřed zimy a sněhu?“ podivil se Santa.
„Já nic, já tu jen procházel...“ pokrčil Ježíšek rameny. „Co tu nacvičuješ? Pořádáš manévry? Copak se ti stalo, žes mi slítnul skoro na hlavu? Dárky mám v hajz... Rozsypané všude kolem a dívám se, že na tom nejsi o nic lépe! Kdo tě učil řídit?“
„Takže konkurence?“ zachmuřil se Santa. „Tušil jsem to...“
„Jo...“ souhlasil Ježíšek. „Já také, ale copak je na světě málo dětí? Ještě jsi mi neřekl, co se stalo, žes mi spadl na hlavu... Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se ti podařilo mě přizabít?“
„Jo, měl bych více práce!“ zabručel Santa.
„Takže to nebylo naschvál?“ zeptal se jej Ježíšek poněkud jízlivě.
„Ne, byla to jen nehoda, na mou duši! Papíry na soby a sáně nemám, ale nikomu to neříkej... Zatracený kostel!“ utřel si Santa nudli u nosu a posadil se. Nyní vypadal jako velký obtloustlý sněhulák. Smutně se díval za svými věrnými a milými soby, kteří byli momentálně kdoví kde. Tou děsnou řachou a dost tvrdým přistáním se docela vyděsili a prostě vzali kramle! No ano, všichni zdrhli a dokonce ani ono cinkání rolniček je neprozrazovalo, patrně se zaběhli hodně daleko od místa srážky...
„Šťastné a veselé!“ řekl mu Santa, avšak Ježíškovi se nezdálo, že by byl plně ve své kůži. Santa vypadal, jako by si sedl přinejmenším do mraveniště lesních mravenců, kteří koušou jako najatí. Kdoví, možná také slaví své mravenčí Vánoce, ale jaké dárky si pak rozdávají, to Ježíšek při své vševědoucnosti opravdu (ani ve snu) netušil.
„Co se tak ošíváš?“ vyzvídal Ježíšek a sedl si blíže k Santovi. Vůbec mu nevadilo, že sedí ve sněhu. Může být Ježíškovi zima? Patrně ne! Santa se na chvíli zvedl a sáhl si dozadu na kalhoty.
„Mám v zadku třísku! Zpropadené sáně! Jsou na hadry! Nůše jsou také celé rozlámané a dárky... Tyhle Vánoce budou patrně stát za starou...“
„...belu!“ souhlasil Ježíšek. „Bolelo to moc?“
„Co jako?“ zeptal se jej Santa a vytáhl si malou placatku, ze které se zhluboka napil. „Aha, jo... Ne!“
„Nějak to z tebe táhne, Santo... To se nestydíš, řídit pod vlivem alkoholu?“ zamračil se Ježíšek. „Takhle jsi zkazil dětem Vánoce, co teď dostanou pod stromeček?“
„Co já vím?“ pokrčil rameny pro změnu Santa Claus. „Piju už od doby, co roznáším dárky a ještě se nikdy nic nestalo! Kdyby tam ten kostel nestál...“
„A cos dělal, pro Krista!“ zeptal se jej Ježíšek vážně.
„Ale, nějak jsem si špatně vypočetl výšku a chtěl jsem mít také dřív padla! Když se řítíš po nebi neskutečnou rychlostí a rozhazuješ dárky do komínů, taky se občas trochu sekneš v propočtu dráhy a vektoru rychlosti... Prostě jsem to napálil do toho křížku na věži toho kostelíka, dostal jsem smyk, neukočíroval jsem to a výsledek je tady na zemi... Ach jo!“
„Hm...“ řekl Ježíšek, jako by všemu rozuměl.
„Nedáš si?“ zeptal se jej Santa a poposedl se. „Ta tříska byla pořádně velká. Pálí to jako čert!“
„Zkus si sednout holým zadkem do sněhu, jako já...“ řekl mu Ježíšek.
„Pomáhá to?“ zamyslel se Santa a chystal se sundat si kaťata.
„No,“ řekl si Ježíšek nahlas a na chvíli se odmlčel. „Když se tak dívám... Raději to nezkoušej!“
„Kde teď vezmu nové sáně a soby?“ zabědoval Santa. „Tahle noc taky nebude trvat věčně! A co kouzlo Vánoc? Je v tahu...“
„No, myslím, že na nás lidi už nevěří! Snad jen malé děti!“ řekl mu Ježíšek smutně. „Zázraky bohužel dělat neumím... Sáně ti nepřičaruji!“
„A kvůli čemu to asi tak dělám, když ne kvůli dětem?“ zahulákal Santa. „Vážně si nedáš? Někde tu mám takový malý a kouzelný stromek... Počkej, dárku máme přece kolem sebe rozházených dost, co kdybychom si udělali také jednou docela soukromé Vánoce? Že neděláš zázraky? A odkud máš ty dárky?“
„Od mamky a taťky!“ řekl mu Ježíšek a podíval se na nebe poseté spoustou blikajících hvězd. „Doufám, že se nedívají, to by byl vážně mazec!“
„Mamka s taťkou?“ zamyslel se Santa. „Aha, ty myslíš Josefa a Marii... No, možná to nebude zas tak zlé, jak to na první pohled vypadá!“
„Stromek říkáš?“ pousmál se Ježíšek. „Podívej kolik je tu stromů... Víš ty co, dej sem tu placatici, snad se mamka s taťkou nekoukají... Už mě to vážně sere! Takhle mi zkazit dobou náladu...“
„Já za to nemůžu...“ bránil se Santa a hlasitě kýchl, až ze stromů popadal zbytek sněhu, který neshodil Santův malý a úsměvný karambol. „Moje stará mě zabije! Víš ty co? Než dorazí, uděláme si také ten Štědrý večer, co říkáš“
„Ale jo,“ mávl Ježíšek rukou. „Teď už je to stejně všechno jedno...“
„Tak jo!“ souhlasil Santa a vykouzlil stoleček, na něm stromeček, který ozdobil stříbrnými třásněmi a malými svíčičkami. „Nemáš hlad? Stará mi dala sebou svačinu!“
„Ty máš ženu?“ podivil se Ježíšek a vrátil mu placatou láhev. Trochu se při tom zakuckal, ale co byste čekali od malého dítěte? Pšt, nikomu to neříkejte, děti pít nesmějí! I když Ježíšek není zas tak docela obyčejné dítě, že?
„A kdo myslíš, že mi balí dárky a žehlí oblečení?“ vysmrkal se Santa do červeného kapesníku. „Jak já tu červenou nesnáším... To je děs! Každý rok stejné oblečení a stejná práce! Je to k posrá... Pardon!“
„No, být pořád malým dítětem také není žádná slast!“ řekl mu Ježíšek po pravdě. „Taky už si říkám že se na to... Však víš! Lidé už nejsou tím, čím bývali a pro děti to platí obzvláště...“
„Veselé Vánoce!“ řekl mu Santa znovu a podal mu veliký balíček.
„To je pro mě?“ zeptal se jej Ježíšek se slzami v očích. „Dík! Ještě jsem žádný dárek nedostal. Tys tak hodný, Santo! Skoro bych ti tu srážku i odpustil...“
„Hm... Kde mám ten mobil, budu muset zavolat odtahovku... Těch dárku je vážně škoda! Nechceš zajet k nám na Severní točnu? Tady je stejně nuda a už to letos nestihneme!“ řekl mu Santa bodře.
„To je fakt!“ souhlasil Ježíšek. „Je-e! Kalhoty a botičky! To je síla! Kdo se má pořád tahat s tím holým zadkem!“
„Jsem rád, že se líbí!“ zakřenil se Santa a znovu kýchl. „Stará tu bude za chvilku!“
„A nebude se zlobit?“ zeptal se jej Ježíšek, nyní už plně oblečený. Jeden by jej ani nepoznal. Po pravdě, kdo ví, jak takový Ježíšek vypadá? Santů je všude plno, myslím jeho napodobenin! Živých nebo umělých! Samí červení pajďuláci s bílými vousy a mošnou, nebo pytlem dárku na zádech... A málem bych zapomněl, se zaparkovanými soby nedaleko. Jenže, kdepak je těm pravým sobům konec? Kdoví?
„Santo, já tě snad zabiju! Cos zase vyváděl?“ volala po chvíli jeho žena. No, vypadala docela jako on. Také měla na sobě červené oblečení. Červenou čapku s kučkou, červený kabátec a červené kalhoty. Jen vousy jí chyběly, namísto nich měla vpředu takové zvláštní hrboly, nebo snad boule? Byly dva a lidem jim říkají prsa. No, nevím, co na nich lidé vidí...
„Ale...“ mávl Santa rukou. „To jsou dneska Vánoce!“
„Byl to jen docela malý smyk!“ bránil jej Ježíšek.
„Ježíšku na křížku!“ zvolala paní Santová. „Ty jsi určitě Ježíšek! Co tu děláš? Nechceš jít k nám na kafe a cukroví?“
„Ale jo!“ usmál se Ježíšek. „Letos si budou muset lidé vystačit sami!“
„Svatá slova!“ řekla bodře paní Santová a otočila se ke svému muži. „Abys věděl, ožralo jeden, soby máš v garáži a nové sáně ti udělali skřítkové! Pěkně jsem je poprosila! Ještě jednou a vezmu ti řidičské oprávnění na sobí potah a sáně, jestli jsi jej už dávno neprochlastal! Kde máš tu flašku!“
„Jakou flašku?“ zeptal se jí Ježíšek.
„Ty jsi také s ním!“ zamračila se naoko paní Santová. „Tak dobře, sedejte do mého náhradního spřežení a jedeme na Severní pól, tady taky dávají lišky dobrou noc...“
„Jedeme domů, jo-ho-ho!“ zvolal Santa vesele a pomohl Ježíškovi do saní.
„Šťastné a veselé!“ řekl Ježíšek paní Santové a mrkl na ni okem. „Nestojí to vždycky za to?“
„Ano, jen nikdy nevím, co ten můj starý vyvede!“ řekla mu Santova žena s úsměvem. „Hyje, jedeme domů! Tak sebou hněte, kůže jedny líné... Neboj, Ježíšku, jsem hodná, jen je musím často popohnat, abych se dostala včas tam, kam chci!“
„Já vím!“ řekl Ježíšek smutně.
„Kde má tu flašku?“ zeptala se jej šeptem, aby ji Santa neslyšel. „Zase chlastal ve službě, že jo?“
„Ale neříkejte mu to! Myslel by si, že se jej chci zbavit, jako nekalé konkurence!“ přikývl Ježíšek. „Dohromady se přece nic nestalo! Dneska je tak krásně... Už se těším na cukroví, paní Santová!“
„Já jsem to všechno slyšel!“ řekl Santa Ježíškovi. „Ale to nevadí, stejně by na to má stará přišla!“
„Jo,“ souhlasil Ježíšek. „Všechno vím, ale jedno jsem nevěděl, že se spolu takhle srazíme!“
„Slibuji ti, že už nebudu pít!“ řekl mu Santa. „Alespoň ne, když budu řídit! Ale bude to těžké...“
A stalo se. Sníh dál padal z nebe. Byla hluboká noc a na nebi zářily tiše hvězdy. Vítr měl volno a také kdesi slavil a světélka v nedaleké vísce pomalu, ale jistě začala zhasínat. Štědrý Večer zvolna končil. Děti dostali své dárky a co na tom, že nebyly od Santy či Ježíška? Proč by jednou nemohly být ty Vánoce také, tak nějak, jiné? A co se týče rozsypaných dárků, rozbitých saní, košů a pytlů, všechno to nepotřebné harampádí zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku. Jen lidem bylo od té doby divné, proč je ta kostelní věž zdejšího svatostánku tak nějak nakřivo! Přičítali to sněhovému nadělení a ani ve snu by je nenapadlo, že za to může Santa, který řídil své sáně se sobím potahem pod vlivem bůhví čeho! Jeho drahá polovička se také nepřizná (bez mučení) co že to vlastně vaří (na tom Severním pólu) svému Santovi za samohonku, když má pořád tu rýmu?
Tak lidičky, přeji vám všem šťastné a radostné Vánoce! A že jsou bez Santy a Ježíška? No, věru, patrně zůstali na tom pólu, když přišli na to, že si lidé ve všem vystačí sami. Ono to leknutí pro jednou docela stačilo a Ježíšek byl rád, že může chodit konečně oblečený. Konec dobrý, všechno dobré. A ještě jedna věc, neříkejte to Ježíškovi ani Santovi, nebo se příštích Vánoc nedožiju... To víte, také s nima není někdy žádná legrace a tajemství má zůstat přeci jen tajemstvím! Tak se mějte, lidičky, dobrou noc vám přeji a hezké sny! O čem? Třeba o Santově karambolu a jeho opilých sobech! Že je tento příběh jen těžko uvěřitelný? Řekněte to těm sobům... Jo-ho-ho!
/Konec/
Poznámka: V příběhu nebylo ublíženo žádnému sobovi! Santa ani Ježíšek nedošli úhony. Žádná pojistná událost nahlášena nebyla a co se týče ztráty dárku, byly všechny nahrazeny o příštích Vánocích. Pokud tedy budete čekat (marně) na své dárky, hledejte vinu někde jinde a ne ve Vánocích!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 19 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 54 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 150 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
