obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Istrie - Posmrtné spojení ::

 autor Trenz publikováno: 16.12.2007, 22:27  
 

Posmrtné spojení

Vše bylo připraveno na cestu. Měli jídlo, pití, přikrývky a hlavně zbraně. Jediné, co chybělo, bylo loučení. Rodrigo jim popřál hodně štěstí a potom objal Sonyu.
„Buď opatrná.“
„Vždycky jsem opatrná,“ usmála se Sonya, ale vzápětí zvážněla.
„Slib mi, že nepůjdeš za Argonem.“
„Musím vědět proč zabil mého otce.“
„Argon je šílenec a někoho zabít ho činí šťastným.“
„Musí v tom být víc. Nemohl ho jen tak zabít. Nevěřím tomu. Byli přátelé.“
Sonya si povzdechla. Věděla, že mu to nevymluví, ale kdyby ona byla na jeho místě, taky by chtěla znát pravda. Její instinkt jí však našeptával, že Argon Frederica zabil jen proto, aby jí ublížil, ale tenhle fakt odmítal Rodrigo přijmout. Nevěřil, nemohl uvěřil, že by jeho otec zemřel jen proto, aby Argon ublížil. Snažila se ho přesvědčit tak jako i ostatní, že Argon je bezcitná zrůda schopná obětovat i vlastního bratra, kdyby jí to pomohlo dosáhnout svého, ale Rodrigo si to nechtěl za žádnou cenu připustit. Věřil, že v něm musí být ještě nějaká lidskost. Zoufale si to přál.
Objala ho, přičemž mu do ucha šeptla: “Tak buď alespoň opatrný. Nechci přijít i o tebe. Vždycky jsi byl jako můj bratr.“
Rodrigo přikývl a políbil ji na čelo. Když se vydali na cestu, pozoroval je, dokud mu nezmizeli z očí. Potom se vrátil do svého domu, kde u krbu nalezl stát Maky.
„Čeká je zkouška,“ promluvila tiše.
„Copak těch zkoušek nebylo už dost? Vždyť si prošli peklem! Halucinační bažina vytáhla jejich nejhorší vzpomínky, bojovali s Argonem a se Šener a skončili u Kreonů. Copak už toho nebylo dost?!“
„Chystají se narušit koloběh života a smrti. Musí za to něco dát.“
„A to…“
„Aby získali zpět Alana, bude tam muset jeden z nich zůstat.“

Sean, Sonya, Andy, Isabel, Eris, Cirkis a Soris směřovali k místu, které je mělo dovést do podsvětí. Sean šel vedle Cirkise a stále nemohl uvěřit, že tak snadno souhlasil, že jim bude dělat lucernu a topení v jednom. Věděl, že žebrák dokáže přesvědčovat, že lidé dělají to, co chce, aby dělali, ale on je přece Sean Williams III. Neměl tak snadno podlehnout. Hlavou mu problesklo proč zrovna on musí mít tuhle schopnost a hned se na to zeptal Cirkise: “Proč zrovna já? Proč moje tělo musí vydávat tolik tepla? Proč jsem nedostal třeba Icemanovu schopnost? Beztak ho všichni chcete zachránit jen kvůli tomu.“
„A v tom se pleteš,“ odvětil mu Cirkis.
„Jo, jasně. Je to váš přítel a podobné bláboly. Spíš mi řekni proč a kdo to takhle rozdělil.“
„Stříbrný mág.“
„A to je co? Mluvící socha ze stříbra?“
„Stříbrný mág se objeví jen jednou za tisíc let, vždy na jiném místě, vždy tam, kde vyvěrá magie,“ zarecitoval Soris.
„Děkujeme ti za tvůj příspěvek, ale jak sis mohl povšimnout, to není odpověď na mou otázku.“
„Vždy nedostaneme takovou odpověď, jakou bychom chtěli,“ opáčil mu Soris.
„Ale tentokrát ji dostanu.“
„A proč bys měl?“
„Protože to byla jednoduchá a prostá otázka.“
„Avšak i na takové může přijít záludná odpověď,“ nedal se Soris.
„Stříbrný mág je tak starý jako samo lidstvo tady v Istrii,“ přerušil jejich slovní ping pong Cirkis.
„A to ještě chodí nebo už jezdí na vozíčku?“
„Trochu úcty bys projevit mohl, Seane,“ ozvala se Isabel.
„Neměl jsem úctu ani k vlastnímu otci tak proč bych ji měl mít k nějakému tisíce let starému chlapovi?“
„Protože tenhle chlápek tě na rozdíl od tvého otce může pouhou myšlenkou spálit na uhel?“ odvětila mu Sonya otázkou.
„Aby ses ty nepřidala.“
„No když se nabízíš…“ pohodila Sonya hlavou.
„Jsme tady,“ Cirkis zastavil a všichni ostatní taky. Před sebou spatřili jeskyni.
„To je vchod do podsvětí? Kam se podělo staré dobré jezero?“
„Jiná zem, jiný vchod,“ pokrčil rameny Cirkis a vybídl ho k pokračování.
„Co? Mám jít první? Tak na to rovnou zapomeň! Jestli tam číhá nějaké jeskynní monstrum, ať jde první zlodějka a alespoň se jí zbavíme.“
„Půjdu, když se Williams tak bojí. Přece nechceme, aby si strachy načůral do kalhot.“
„Ne. Musí to být on. Kohokoliv jiného by to zabilo.“
„A to by jako vadilo?“ otázal se Sean s pozdviženým obočím.
„Musíme jít stále za ním. Pokud kdokoliv z nás sejde z cesty, zemře.“
„A to by jistě byla tragédie, že?“
„Ještě než tam půjdeme, je důležité, abyste věděli, co vás tam může čekat. Jsem si jistý, že Smrt nám Alana jen tak nevydá, a tak se nás nejspíš bude pokoušet všemožně odradit. Buďte připraveni na všechno.“
„Tos nám toho opravdu řekl,“ zamumlal Sean a vstoupil do jeskyně, kde panovala tma.
„Nic nevidím,“ zavolal na Cirkise dozadu.
„Za chvilku bys už měl.“
„Proč tomu nevěřím?“
„Však uvidíš,“ usmál se Cirkis, i když Sean jeho úsměv vidět nemohl.
Sean o něco postoupil dopředu a zakopl. Zaklel, ale rovnováhu se mu udržet podařilo. Zašmátral rukama kolem sebe a dotkl se vlhké stěny. Odporem se otřásl a pak si přejel rukama po pažích a ucukl. Jeho teplota musela vyšplhat minimálně na čtyřicet stupňů, ale necítil, že by mu bylo špatně. Teplota se zvyšovala a začal zahřívat i okolí kolem sebe a pomalu se začínalo v jeskyni objevovat světlo. Brzy už viděl až na čtyři metry před sebou. Jeskyně byla převážně ze žuly, ale sem tam byl viděn odlesk křemene.
„Pojďte,“ mávl na ně a sám začal postupovat vpřed. Následovali ho beze slova. Cesta začala klesat. Sonya si promnula uši, když tlak klesl příliš nízko. Eris se zastavila.
„Co se děje?“ zeptala se jí Sonya.
„Zastavte,“ vyzvala je tiše. Poslechli ji a otočili se k ní.
„Stojíte těsně před vchodem.“
„Jak to víš?“ zajímalo Cirkise.
„Žiju v symbióze s přírodou. Cítím vše, co je živé. Tam dole však není ani stéblo trávy. Nemůžu jít s vámi. Počkám na druhé straně.“
„Jak se tam dostaneš?“ strachovala se Sonya. Eris se na ni usmála.
„Já už si poradím. Neboj.“
Sonya se chystala Eris políbit, ale Eris ji položila prst na rty.
„Ještě ne. Dneska ještě ne.“
„Má pravdu. Cicmlat se můžete později,“ utrousil Sean znechuceně a udělal několik dalších kroků. Vzduch se zavlnil a Sean zmizel. Andy a Isabel šli hned za ním a po nich Cirkis. Zůstal tam jen Soris, který chtěl též projít, když ho Eris zastavila: “Dohlédni na ně, Sorisi.“
„Něco se má stát?“
„Mám takové neblahé tušení. Prosím. Nedovol, aby tam někdo z nich zůstal.“
Soris se na ní díval, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak se otočil a prošel bránou do podsvětí. Eris po tváři stekla slza.
„Sbohem,“ šeptla.

Soris prošel bránou a viděl, že už na něj ostatní čekají. Tady bylo mnohem temněji, než jeskyni. Sotva viděli na sebe.
„Má někdo z vás ponětí, jak se dostaneme k Icemanovi?“ otázal se Sean, když už byli všichni.
„Potřebujeme víc světla, Seane,“ promluvil Cirkis.
„A nevíš, jak to mám udělat? Myslíš, že tu mám jako knoflík, kterým otáčím, když něco potřebuju zesílit nebo ztlumit?“
„Zkus se soustředit,“ poradila mu Sonya.
„Chtěl bych vidět tebe, zlodějko.“
„Seane. Zkus intenzivně myslet na světlo,“ ozval se Andy.
„Á. Nastupuje pan psycholog.“
„Jestli tu nechceme uvíznout, spolupracuj,“ usmál se na něj.
„Když jsi mluvil málo, měl jsem tě radši,“ zabručel Sean a zavřel oči.
„Mysli jen na světlo. Nic jiného není důležité. Představ si velkou světelnou kouli. Přibližuje se k tobě. Máš ji na dosah ruky. Dotkni se ji.“
Sean, veden Andyho hlasem, se dotkl jasné světelné koule, kterou si představil, a celé místo, ve kterém byli, se rozzářilo. Zjistili, že stojí na rozcestí s dvěmi ukazateli. Na jednom bylo napsané Tartar a na druhém Elizejské pláně.
„Takže kam teď?“ otázala se Sonya.
„Jaká je pravděpodobnost, že na Smrt narazíme v Elizejských pláních? Tyhle bytosti se přece zdržují na temných místech, ne?“ poznamenal Sean.
„Takže zvolíme Tartar?“
Náhle se před nimi zjevil starý muž s pláštěm a kapucí přehozenou přes vrásčitý obličej, zapadlé oči a hranatý nos. Vyděsili se a Sean nevědomky ustoupil o krok dozadu a noha mu sjela do něčeho lepkavého. Pohlédl na své boty a znechuceně utrousil: “Boty za pět set liber a skončí v bahně. Opravdu nechutné.“
„Co tu pohledáváte?! Ani jeden z vás není mrtvý!“ zlobil se muž.
„A ty jsi kdo? Charón?“
„Jsem Správce.“
„Takže ne převozník.“
„Jistěže ne! Dohlížím, aby vše bylo, jak má být. Co tu pohledáváte?“
„Přišli jsme si pro přítele,“ vystoupil Andy do popředí. Správce si ho pronikavě prohlédl a zaskřehotal: “Přišli jste zbytečně. Co jednou podsvětí pojme, už nikdy nevydá.“
„Tak vidíte. Vrátíme se zpět,“ chtěl to obrátit Sean, ale Andy se nehodlal tak snadno vzdát.
„Nebyli bychom tady, kdybychom nevěřili, že je možné získat Alana zpět.“
„Víra a skutečnost jsou dva naprosto odlišné pojmy, živá duše.“
„Řekni. Kde bychom ho našli?“
„Nevypadáš tak staře, abys už nedoslýchal. Svého přítele už nikdy neuvidíte ledaže…“
„Ledaže co?“ zeptala se Sonya.
„Ledaže by tu jeden z vás zůstal místo něj.“
„No to je absurdní. Pojďme odsud,“ navrhl Sean, ale nikdo ho neposlouchal.
„Proč to musí být takhle?“
„Protože chci!“ odsekl mu správce, když se za ním ozval hluboký hlas: “To stačí!“
Správce poodešel na stranu a skupinka viděla vysokého tmavého muže v černém rouchu sahajícímu až ke kotníkům, s černýma očima a s černými nakrátko ostříhanými vlasy.
„Jsem Strážce. Jestliže chcete vidět svého přítele, pojďte za mnou.“
„Správce a Strážce. Není vás nějak moc? Máte alespoň jména?“
„Jména v Podsvětí nic neznamenají.“
„Že já se vůbec ptal,“ zamumlal Sean.
„Můžeme mu věřit?“ chtěla vědět Sonya, dívajíc se přitom na Cirkise. Ten pokrčil rameny.
„V životě jsem v Podsvětí nebyl. Nějak jsem to nepotřeboval, ale co jsem o něm slyšel, je to velice férový muž a nemyslím si, že by nám chtěl ublížit.“
„Nevím, jestli zrovna tvůj názor se dá brát jako vyhovující.“
„Utvoř si vlastní, Seane, ale teď musíš jít s námi. Víš, že bez tebe to nejde.“
„No jistě. Najednou mě potřebujete,“ ale vydal se za Strážcem a ostatní šli za ním.

Smrt se usmála. Přišel její čas. Alan ji beze slova pozoroval. Věděl, co chce udělat a nezasáhl. Nechtěl, aby sem chodili. Nechtěl znovu žít. Chtěl zůstat mrtvý a jestli je to, co Smrt udělá, odradí, bude jedině rád.

Kráčeli po stezce a hleděli pouze před sebe. Strážce jim to tak poradil. Řekl, že pokud nechtějí sejít s cesty, musí jít stále kupředu. Neohlížet se, nedívat se ani vpravo ani vlevo.
„Pamatujte. Ať uslyšíte cokoliv nebo kohokoliv, za žádnou cenu se nezastavujte. Jakmile tak učiníte, už nebude cesty zpět. Radím vám dobře. Poslechněte mě, jestli odsud chcete odejít živí.“
„Proč nám vůbec pomáháš? Jeden by řekl, že budeš chtít rozšířit řady mrtvých,“ ozval se Sean.
„Ne za tuhle cenu.“
„Za tuhle cenu?“ nechápala Sonya.
„Smrt by měla radost.“
„Jsi Strážce podsvětí. Nemáš snad sloužit Smrti?“
„Sloužím mrtvým. Smrt je…“ Strážce potřásl hlavou.
„Škoda slov.“
„Co je?“zeptal se Andy.
„Je škodolibá, ráda si hraje se smrtelníky, a když něco chce, jde za tím, dokud to nezíská.“
„Takhle mluvíš o své paní?“ povytáhl Sean obočí.
„Ona není má paní!“ odsekl Strážce, ale klidným hlasem už dodal:“Jak jsem řekl. Sloužím mrtvým. Starám se, aby si každý odpykal svůj trest v Tartaru a aby byl každý šťastný v Elizejských pláních.“
„Platí i tady, že se stačí napít řeky Stix a zapomenou?“ zajímalo Sonyu.
„Ano, ale někteří toho nevyužijou. Někteří si chtějí pamatovat kým byli. Pro některé je důležité tu být se vzpomínkami na své drahé, i když by mohli být šťastní v zapomnění.
„Třeba je šťastnějšími učiní vzpomínky na milované než zapomnění,“ promluvil znovu Andy. Strážce se zastavil a pátravě se na něj podíval.
„Co s tím žebrákem všichni máte?!“
„Žárlíš, Williamsi?“
„Blábolíš zlodějko!“
„Štve tě, že nejsi středem pozornosti?“ rýpla si do něj.
„Co kdybych teď poodešel a nechal tě tu umřít?“
„Výčitky by tě zničily.“
„Naivko.“
„O čem to mluvil správce?“ zeptal se Cirkis, a když na něj Strážce tázavě pohlédl, dodal: “To, že Alana můžeme zachránit jen když tu jeden z nás zůstane.“
„To je pravda,“ přikývl Strážce.
„Proč to tak je?“
„Kvůli rovnováze. Se Smrtí si nemůžete zahrávat. Když jednou někdo zemře, nelze oživit, pokud se za něj neobětuje jiný. To by si pak každý mohl dělat, co by chtěl. Umírat a oživovat, umírat a oživovat. Všechno má svá pravidla a své zákony. Je mi líto, ale jinak to nejde.“
„Takže co teď? Kdo z vás se obětuje za slavného Icemana? Já to rozhodně nebudu.“
„Seane,“ uslyšel náhle zašeptat. Zavrtěl hlavou. Muselo se mu to zdát.
„Seane,“ ozvalo se znovu a pak ještě jednou a znovu a znovu: “Seane, Seane, Seane,“ hlas ho intenzivně volal a Sean si byl jistý, že ten hlas dobře zná.
„Williamsi? Zamrzls?“
Sean sebou trhl.
„Slyšíte to?“
„Co jako?“
„Někdo volá moje jméno.“
„Já teda nic neslyším a vy?“ obrátila se Sonya na ostatní.
„Jeho mrtvý přítel ho volá,“ ozval se Strážce.
„Každého z vás tu navštíví mrtvý, který pro vás v životě nejvíc znamenal.“
„Tak to by mě zajímalo, koho to tak Williamsi můžeš slyšet. Vždyť tě nikdo nemá rád.“
„Sklapni, zlodějko!“
„Copak? Máš problém poslouchat pravdu?“
„O nic víc než ty.“
„Co tím chceš jako říct?!“
„Co bys řekla?“
„Sonyo. Seane. Tady se to opravdu nehodí.“
„Ne! Chci to slyšet!“
„Tak třeba to, jak slintáš po té holce. Myslíš si, že má o tebe opravdový zájem? Ale jdi. Ona je nadpřirozená bytost a ty jen člověk. Pouhý smrtelník. Budeš mít štěstí, když se s tebou vůbec kdy pomiluje a pak tě nechá plavat. Víš, jak to vidím já? Nechá tě, aby ses do ní zabouchla, využije tě a pak odkopne jako špinavý hadr. Takhle přesně dopadneš! Jako špinavý hadr. Ostatně,“ přejel ji pohrdavým pohledem, „nikdy jsi nic jiného nebyla, zlodějko.“
Sonya se napřáhla, aby mu vrazila, ale Andy její ruku zachytil.
„Ne! On za to nestojí!“
„Ale stojí! Věř mi!“ zkusila se mu vytrhnout, ale kupodivu ji Andy držel pevně.
„Ne. Sonyo! Nestojí za to!“
„To posoudím sama!“
Andy se jí podíval do očí.
„Ne! Nestojí!“
Sonya se zklidnila, ale z očí jí stále metaly blesky.
„Seane, Seane, Seane,“ znovu ten šepot a pak ze stínu vystoupil Rick. Sean ustoupil o krok dozadu a odmítavě zavrtěl hlavou: “Ne. Ty nejsi mrtvý. Ne!“
„Sonyo,“ ozval se další šepot.
„Fredericu?“ zachraptěla Sonya. Tušila, že uvidí právě jeho, ale stejně nebyla připravena.
„Sonyo,“ zašeptal a vyšel ze stínu tak jako předtím Rick.
„Fredericu,“ Sonya k němu udělala krok a zarazila se. Otočila se ke Strážci a zeptala se: „Můžu?“
Strážce přikývl a Sonya Frederica objala: “Chyběls mi. Moc jsi mi chyběl.“
„Můžete s nimi jít, kam chcete, ale musíte se do hodiny vrátit,“ oznámil jim Strážce a poodešel do stínu.
Frederic Sonyu odvedl do parku.
„Musí to být jen sen.“
„Nesníš, ale ani to není skutečnost. Je to jen iluze.“
„Ale zatraceně dobrá iluze,“ poznamenala, když se posadila na lavičku a Frederic vedle ní. Otcovsky ji vzal za ruky a Sonya cítila, že se jí do očí derou slzy.
„Neplač,“ šeptl a něžně ji pohladil po tváři.
„Proč tě zabil?“
„To není důležité.“
„Ale je. Chci to vědět. Rodrigo to chce vědět.“
„Přišel jsem do Istrie, abych tě varoval. Argonovi nohsledi mě chytili a dovlekli před něj a já poznal, že naše přátelství už skončilo.“
„Jak ses vůbec mohl začít přátelit s někým takovým?“
„Rodrigo ti ten příběh neřekl? Zachránil mi syna.“
„Řekl, ale přátelství přece nemůže jen tak skončit.“
„U Argona ano. Navíc myslím, že z jeho strany šlo jen o vzájemnou výpomoc. On tyhle city neuznává. Přátelství, láska. Kdysi miloval, ale to už je dávno.“
„Koho?“
„Dost o něm. Mluvme o tobě. Proto tu jsem. Chci vědět, jak se máš..“
Sonya se na Frederica nejistě usmála a pak mu začala vyprávět o tom, co zde prožila a především o Eris mluvila. Frederic ji nepřerušoval. Poslouchal ji bedlivě a až na konci se zeptal: “A miluješ ji?“
„Až doteď jsem nevěděla, co to znamená. Milovat. Postelí mi prošla spousta žen i spousta mužů a s většinou mi sex přišel úžasný, ale s Eris… ona je jiná… Tak zvláštní a teď nemyslím, že je víla. Už od začátku se mi líbila. Nejdřív jsem se o ni starala, protože byla vystrašená a teď si myslím… Myslím, že ona se teď stará tak trochu o mě.“
„A miluješ ji?“
„Ano, miluju.“
Frederic se usmál a políbil ji na čelo.

U Andyho se objevila Kimberly, která ho vzala na pláž.
„Nemůžu uvěřit, že tě znovu vidím. Jsi… jsi tak krásná.“
„Je mi to líto, Andy. Nechtěla jsem tě opustit. Ani já, ani Natálie.“
„Vím, že za to nemůžete. Nikdy jsem vám to nevyčítal.“
„A já tě nikdy nepřestala milovat a nikdy jsem na tebe nechtěla zapomenout. Natálii jsem přiměla se napít, aby zapomněla, ale já nechci. Chci tě mít ve svém srdci navždy, i když už dávno netluče.“
Andy Kimberly objal a políbil.
„Miluju tě a nikdy nepřestanu.“

Cirkis stál stranou. Věděl s kým se setká a bál se. Bál se, že ho bude nenávidět. Když ji uviděl, hrdlo se mu sevřelo a žaludek stáhl. Došla až k němu a usmála se na něj. Vypadala jako anděl. Vždycky byla jako anděl.
„Neboj se. Odpustila jsem ti. Už dávno jsem ti odpustila,“ promluvila Emily a znovu se usmála. Cirkis polkl, jak cítil, že se mu do očí tlačí slzy.
„Nechtěl jsem, abys umřela. Chtěl jsem Alanovu smrt. On měl umřít a ty ses ke mně měla ze žalu vrátit. Byl jsem tak zaslepený. Tak zaslepený.“
„Už je to pryč. Minulost nechme už spát, Gabrieli. I já nesu svůj podíl na tom, co se stalo. Všichni tři máme svůj podíl viny, ale na tom teď už nezáleží. Jsem tu šťastná. I Alan je tu šťastný.“
„On je tu šťastný? Je šťastný se Smrtí?“
„Je šťastný s Claire. Aby si ho Smrt udržela, přivedla mu Claire. Alan nechce odejít. Nenuťte ho.“
„Ale my ho potřebujeme.“
Emily potřásla hlavou.
„Nepřesvědčíte ho. Nemůžete.“
„Ale…“
Emily mu položila prst na rty.
„Shhh. Nic neříkej. Teď nic neříkej. Chci ti to vynahradit. Ublížila jsem ti a teď ti to chci vynahradit.“

Isabel se setkala se svými rodiči a procházela se s nimi v zámeckých zahradách.
„Vyrostla si, Isabel,“ promluvil otec a Isabel se usmála.
„Za to ty jsi nezestárl ani o jeden šedivý pramínek,“ věděla, jak absurdně to zní. Její rodiče byli už přes dvacet let mrtví a nemohli tudíž ani zestárnout, ale na tom nezáleželo. Důležité teď bylo být s nimi, dotýkat se jich, povídat si. Tolik let po tom toužila a teď toho konečně dosáhla.
„Co tě trápí, Isabel, dítě?“ zeptala se její matka starostlivě.
„Nevím, jestli to zvládnu. Nevím, jestli dokážu proti Argonovi vést otevřený boj. Nevím, jestli máme alespoň nějakou šanci na úspěch a jestli ano. Co když pak nezvládnu být královnou? Nebo co když zemřu? Co bude s Istrií pak?“
Její rodiče se po sobě podívali a pak otec začal: “Myslím, že přišel čas, abys věděla…“

Soris tam zůstal se Strážcem sám. I Sean s Rickem někam zmizeli. Soris čekal a čekal, ale nikdo pro něj nepřicházel. Nikoho neměl.
„Ty nikoho nemáš?“ podivil se Strážce.
„Rodiče mě nenáviděli už od mého zrození, přátelé jsem nikdy neměl a vlastně ani nepřátelé ne. Neexistuje nikdo, kdo by mě měl rád a koho bych měl rád já, ale což. Už jsem si na to zvykl,“ zasmál se Soris, ale Strážce mu viděl na očích, že ve skutečnosti je hrozně nešťastný.
„Nikdo by neměl být sám.“
„Ale já jsem. Co naděláš?“
Strážce na něj vážně pohlédl.
„Myslím, že víš.“
„Ne. To v žádném případě. Já nechci umřít!“

Sean před Rickem ustupoval stále dál a dál, až ztratil všechny z očí a bořil se do bahna hlouběji a hlouběji a zastavil se, až když mu sahal po pás.
„Jdi pryč! Ty nejsi Rick! Nemůžeš být!“
„A proč ne?“
„Je živý!“
„A tím jsi si jistý?“
„Byl živý, než jsem se sem dostal!“
„A to víš jistě? Copak jsi zapomněl, že jsi se mnou nemluvil už několik týdnů předtím, než ses sem dostal? Zapomněls, že jsem ti dal ultimátum buď zavoláš, nebo mě už nikdy neuvidíš? A tys nezavolal. Vzpomínáš? Já jsem umřel, Seane! Umřel jsem týden předtím!“
„Ne! To by mi řekli!“
„A kdo prosím tě? Kdo by ti to řekl? Všichni tví přátelé tě už opustili. Nikdo s tebou nevydržel. Jen já a tys mě od sebe odehnal! Nakonec i mě jsi odehnal!“
„Tomu odmítám uvěřit! Odmítám věřit, že jsi mrtvý a dost!“
„Když tomu nevěříš proč se tak třeseš? Když podle tebe nejsem mrtvý proč přede mnou ustupuješ? Já ti řeknu proč. Bojíš se přiznat si pravdu! Bojíš se, že už i já jsem tě opustil. Tvoje jediná opora! Tvůj jediný opravdový přítel! Umřel jsem a tys to ani nevěděl! Už jsi sám, Seane! Sám!“
„Ne! Rick žije! Vím, že žije! Sakra on je naživu tak si tu se mnou přestaň hrát!“ zakřičel a Rick se změnil na Smrt.
„Proč?! Proč jsi to sakra dělala?!“
„Celý život se bavíš na účet druhých tak jsem se rozhodla, že já se pobavím na ten tvůj. To už tak příjemné není, že, Seane Williamsi III.?“
„Jdi k čertu!“
„Tam už jsem byla tolikrát, že už mě tam ani nechtěj,“ zasmála se Smrt.
„Nenávidím tě!“
„Gratuluju. Stáváš se miliontým obyvatelem planety Země, který mi řekl, že mě nenávidí. Pomohlo ti to?“ vysmívala se mu Smrt dál. Sean kolem ní už beze slova prošel. Byl by proběhl, kdyby mu v tom nebránilo bahno. Smrt se rozesmála a smála se, dokud se tam neobjevil Alan a neřekl: “Tohle nebylo nutné.“
„Chtěla jsem se pobavit.“
„Jsem tu jen proto, že je tu Claire.“
„Já vím, můj drahý vojáčku. Proto tu taky je. Udrží tě tu navěky.“

Sean se vrátil ke Strážci a všiml si, že jsou tam všichni kromě Sorise.
„Kde je?“
Andy podal Seanovi papír se vzkazem. Sean ho přečetl nahlas: “Nikdy jsem neudělal nic užitečného. Nikdy jsem nikomu nepomohl a nikdo mě nikdy neměl rád a ani já ne. Posledních šestnáct let jsem sloužil Kreonům. Získával jsem pro ně oběti, vypěstoval si k lidem jen výsměch. Než jste přišli, neexistovaly výčitky, neexistovala touha cokoliv změnit, ale s vaším příchodem se ve mně něco zlomilo. Alan byl odhodlaný zachránit jednu z vás, aniž by přitom hleděl na svůj vlastní život. Nechci umřít. Mám život rád, ale někdo musí. Vím, že ho potřebujete a že vám bude mnohem užitečnější než já. Dělám to proto, že mi pomohl otevřít oči a že je to správný chlap.“
Sean se při poslední větě ušklíbl a papír vrátil Andymu.
„Teď musíme doufat, že jeho oběť nebyla zbytečná,“ promluvil Cirkis.
Andy se na něj tázavě podíval.
„Třeba odsud nebude chtít Alan odejít,“ odpověděla Sonya za Cirkise.
„Proč by chtěl zůstávat na tak hnusném místě?“ zeptal se Sean.
„Kvůli ní,“ kývl Cirkis hlavou dopředu, a když tam pohlédli, spatřili Claire.
„To je Claire?“ otázala se tiše Isabel.
„Ano,“ přikývl Cirkis.
„Kdo je Claire?“ zajímalo Seana.
„Jeho žena,“ odpověděla mu Sonya.
„Tedy bývalá.“
„Rozvedli se už kdysi dávno,“ dodal Cirkis.
„To už jsem slyšel. Takže to je ona? Tuhle ženu nikdy nepřestal milovat?“
Isabel sebou trhla, ale Sean si toho nevšiml. Jen upřeně hleděl dopředu a pak řekl: “Jestli ji pořád miluje, přesvědčte ji, aby ho nechala jít. Vsadil bych krk, že ji poslechne.“
„Ale. Kdy se z tebe stal odborník na lásku?“ zajímalo Sonyu.
„Instinkt, zlodějko. Myslíš, že ho mají jen ženy?“
„No a ne?“
„To tedy ne, jak vidíš.“
„Z psychologického hlediska je dokázáno, že svůj instinkt mnohem víc využívají ženy, ale nikde není psáno, že ho nevyužívají i muži. Jen k tomu nemají tolik sklon.“
Sean se na Sonyu vítězoslavně podíval a pak se zeptal:“ Takže kdo s ní promluví?“
„Měl by to být Andy. On je psycholog plus ta jeho přesvědčovací schopnost…“ navrhl Cirkis.
„Ne. Musí to udělat někdo, kdo ji zná. Ji i Alana. Můžeš to být jedině ty, Cirkisi,“ promluvila Isabel.
„Nejsem si jistý,“ zapochyboval Cirkis.
„Dokážeš to, Cirkisi. Musíš.“
Cirkis přikývl a vydal se za Claire.
Zastavil se metr od ní a odkašlal si. Claire se na něj podívala a zářivě se usmála.
„Vítej, Gabrieli. Co tě přivádí k mrtvým?“
„Alan,“ odpověděl Cirkis popravdě. Claire se zachmuřila a řekla: “Věděla jsem, že přijdete a řekla to Smrti, ale neposlouchala. Myslí si, že Alan tu zůstane, když tu budu já.“
„A ty chceš, aby tu zůstal?“
„Miluju ho.“
„Potřebujeme ho.“
„Já vím.“
„Přemluv ho.“
„Chci být sobecká, Gabrieli. Chci s ním být alespoň po smrti. Nechci o něj znovu přijít.“
„Ale my ho potřebujeme. Opravdu ho potřebujeme. On je Ochránce.“
„Copak si nezaslouží být šťastný? Život k němu už byl dost tvrdý, nemyslíš?“
Claire zavrtěla hlavou.
„Ne. Nepřemluvím ho.“
„Claire, prosím.“
„Už jsem se rozhodla. Je mi líto, Gabrieli, ale já ho nepustím. Chci být s ním. Už navěky.“
Cirkis odešel. Věděl, že ji nepřesvědčí. Claire ho příliš milovala, než aby se s ním rozloučila znova.
„Takže celá cesta sem byla zbytečná?!“ otázal se naštvaně Sean, když jim Cirkis oznámil její rozhodnutí. Nikdo mu neodpověděl, ale odpověď ani nebyla nutná. Věděli, že ano.
„Vrátíme se nazpět,“ promluvila Isabel a snažila se potlačit třes a zoufalství ve svém hlase. Doufala, že se s nimi Alan vrátí. Doufala, že budu znovu kráčet po jeho boku, uslyší jeho hlas, ucítí doteky na svém těle, i kdyby o její kůži měl jen zavadit.
„A co Soris?“ zeptala se Sonya.
„Vybral si. Nemůže se vrátit zpět.“
„Umřel jen tak?“
„Znal rizika,“ pokrčil rameny Cirkis.
„Tak už pojďme,“ vyzval je Sean a vedl je dál. Strážce jim řekl, že jestli se chtějí dostat ven, musí jít stále touhle cestou dopředu.
Ušli několik stovek metrů a východ se stále neobjevoval. Začínali být unavení a chtělo se jim spát.
„To ty byliny,“ ukázal Cirkis na rostliny s fialovými květy rostoucí u cesty, po které kráčely.
„Vypouštějí výpary, které živého člověka uspávají. Když někdo usne, už se nikdy neprobudí. Musíme si pospíšit.“
Pospíchali, ale rostliny byly po obou stranách a oni byli čím dál unavenější.
„Už…už nemůžu,“ šeptala Sonya a hlava ji klesala na hruď, oči zavíraly.
„Musíme dál,“ nabádal je Cirkis a Andy Sonyu podepřel. A najednou z toho byli venku a únava zmizela.
„Mohli bychom se zastavit? Alespoň na chvíli.“
Cirkis nekompromisně zavrtěl hlavou.
„Ne. Teď by to by nebezpečné.“
„A proč zase?“ zeptal se otráveně Sean. Nemohl uvěřit, že sem šel úplně zbytečně a teď si ani nemohli odpočinout.
„Harpyje by se tu mohly kdykoliv objevit a roztrhat nás.“
„Harpyje? No to je snad vtip.“
„V Podsvětí nikdy nevtipkuju.“
Šli dál, když se ozval nelidský křik. Na chvíli si zacpali uši a pohlédli vzhůru. Spatřili bytosti s ptačím tělem a se ženskou hlavou.
„To jsou harpyje! Utíkejte!“ křikl Cirkis a všichni se pustili do běhu.

Alan sledoval, jak utíkají před Harpyjemi a nic neudělal. Kdyby zakročil, znamenalo by to, že by musel odejít. Přistoupila k němu Emily.
„Musíš jim pomoct, Alane.“
„Ne.“
„Alane. Potřebujou tě.“
„Já nemůžu, Emily.“
„Zapomeň na Claire. Odejdi. Vrať se k nim.“
Alan potřásl hlavou.
„Nejde o Claire.“
Emily se na něj překvapeně podívala.
„Já myslela, že…“
„Nikdy jsem nepřestal Claire milovat, ale i když Smrti tvrdím něco jiného, důvod, proč tu zůstávám je úplně jiný. Jako voják mám za povinnost chránit druhé, ale nedokážu to.“
„To není pravda.“
„Ale je. Jsem špatný voják. Nedokázal jsem ochránit své lidi v Peru, nedokázal jsem se postarat o tebe a spíš jim přidělávám problémy, než abych byl užitečný. Bude lepší, když zůstanu tady.“
„Promiň.“
„Cože?“
„Promiň, že jsem tě považovala za něco, co nejsi.“
„Nerozumím.“
„Myslela jsem, že si muž. Opravdový muž. Důvod proč jsem se do tebe zamilovala byl, že jsi mě naprosto uchvátil. Něco v tvých očích si mě získalo. Tvá vnitřní síla, tvoje odhodlání bojovat. Gabriel tě obdivoval. Šel do armády jenom kvůli tobě a nikdy tě nenechal na holičkách. Nenech teď ty jeho. On je nemůže vést, není ten typ, ale ty jsi rozený vůdce, Alane. Jak jinak by ses za tak krátkou dobu stal plukovníkem? Žiješ v armádě po celý život. Chránit ostatní je tvá svatá povinnost, Alane. Vím, že se bojíš, že znovu selžeš, ale musíme riskovat. Jaký by to byl život, kdybychom neriskovali?“

Utíkali před harpyjemi seč jim síly stačily, ale harpyje je doháněly. Museli sehnout hlavy, aby jim je neurvaly. Harpyje na ně nalétaly znovu a znovu a pokaždé byly o kousek blíž. Při dalším útoku jedna z nich zaťala drápy na nohou do Cirkisových ramen. Halena se mu okamžitě zbarvila krví a klesl na koleno.
„Běžte!“ zakřičel v bolestech.
„Nenecháme tě tady!“ opětovala mu křik Isabel a na harpyji seslala ohnivé kouzlo. Zasáhlo ji do hrudi a shodilo na zem. Cirkis zařval bolestí, když ho padající harpyje strhla s sebou na zem. Sonya vytáhla nůž a přiskočila k harpyji na zem, kde do ni začala zběsile bodat. Mezitím na ni zaútočily další dvě. Jedna z nich rozsekla Sonye kůži na paži, druhá ji chtěla seknout do obličeje, ale skočil po ní Andy a teď se s ní válel v bahně. Sean tam jen stál a nezapojoval se do bitvy. Už tak měl špinavé boty. Nechtěl si ušpinit ještě kalhoty. Isabel vrhla proti čtvrté harpyji další ohnivé kouzlo, tentokrát mnohem silnější a uškvařila ji ještě ve vzduchu. Dolů spadl už jen popel. Sean uznale hvízdl a sledoval, jak Sonya zabila další, a tak Cirkise konečně osvobodila. Hodila nůž Andymu, který na nic nečekal a harpyji ho zabodl do srdce, i když ho předtím křídlem surově udeřila do tváře. Za pár hodin ji bude mít nateklou jako meloun.
„Co jste to udělali?!“ ozvalo se za nimi. Otočili se a spatřili Smrt. Její oči už nezářily, ale byly temné a hluboké. Šel z nich strach. Trochu ucouvli, když se jich dotkl chlad.
„Zabili jste mé harpyje!“
„Napadli nás!“ bránila sebe i ostatní Sonya. Ze Smrti jí běhal mráz po zádech.
„Je to jejich úkol a vy jste je zabili! To vám neprojde!“
„Zabiješ nás?“ zeptal se Cirkis tiše.
„A postarám se, abyste skončili na nejhlubším místě Tartaru, kde budete donekonečna prožívat ty nejhorší muka!“
„Neublížíš jim,“ najednou tam stál. Klidný, vyrovnaný, možná až chladný. Hleděl Smrti do očí a neměl strach.
„Co to zas děláš, vojáčku? Přece víš, že jim nemůžeš pomoct, jinak bys musel odejít. Opustit svoji milovanou Claire.“
„Claire je minulost. Oni jsou přítomnost.“
„A co je tvá budoucnost, Alane?“
„Až přijde, dozvíš se to.“
„A co když zase selžeš? Dokážeš to unést?“
„Jaký by to byl život, kdybychom neriskovali?“
K Alanovi se připojil Strážce.
„Nemůžeš je zastavit. Soris se obětoval, aby oni mohli odejít.“
Smrt věděla, že prohrála. Přesto se usmála a řekla: “Kdyby se ti ale stýskalo, budu tu pro tebe,“ a potom se rozplynula do vzduchu.
Alan, nikoho si nevšímaje, přešel k Cirkisovi a prohlédl si jeho zranění.
„Vypadá to dobře. Za pár dní se ti to zahojí.“
„Alane,“ oslovila ho Isabel. Alan se narovnal a pohlédl na ni.
„Znamená to…“
Přikývl.
„Ano, znamená.“
„Tamhle nahoře je vchod do jeskyně, která vás vyvede ven.“
„Nebudeš mít se Smrtí problémy?“ otázala se Sonya. Strážce jí byl sympatický a nechtěla, aby se mu něco stalo.
„Nic mi neudělá. Jsem jediný, kdo jí to tu teď bude střežit. Alespoň do doby, než se narodí další harpyje.“
„Konečně odsud vypadneme, ano?“ navrhl Sean a vyrazil, ostatní jdoucí za ním.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.12.2007, 23:07:55 Odpovědět 
   Jak to říci (napsat)? V této části to měli naši hrdinové hezky nahnuté! Sejít do podsvětí pro svého přítele, aby se jeden ze skupiny obětoval... Jak už napsal Pavel (D.F.) Soris byl nepodstatný (pro příběh), byl prostě nahraditelný, přestože to zní poněkud tvrdě. Možná to Smrt věděla, možná ne (že se někdo z naší skupiny obětuje pro druhé, třeba ten, kdo nemá co ztratit)... Naskýtá se otázka, co když má každý z nás co ztratit? V příběhu je v sázce mnohé, včetně existence Istrie...

Bylo to napínavé! Takřka jsem proletěl tímto dílem jako vítr. Boj s harpyemi byl poslední kapkou před odchodem z oné propasti, kde čas nehraje žádnou roli... Možná se také Smrt jen tak nevzdá! Těším se na další část! ;-) Příběh se trošku vrátil zpět (hrdinové jsou zase spolu), ale možná nebudou jejich kroky zas tak jednoduché, jak se na první pohled zdá... Uvidíme!
 Pavel D. F. 16.12.2007, 22:26:48 Odpovědět 
   Dnešní část byla nadmíru dramatická. Psychologie a drama se střídaly v obvyklých porcích, ale přece jen – souboj s harpyjemi v podsvětí, když se zdá, že vše bylo marné, to bylo nádherné vyvrcholení kapitoly.
Oběť Sorise jsem očekával, jednalo se o nejméně zainteresovanou postavu, pěšáka, který není důležitý. Tím se ovšem příběh trošku vrací do klasické linie, která byla přerušena odvážnou smrtí klíčové postavy. Hrdinové jsou opět všichni pohromadě a výprava pokračuje. Snad bude i nadále příběh tak zajímavý a poutavý.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Odnesená
Stanislav Klín
Posel smrti VII...
Lukaskon
Čertova Lhota
Doll
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr