|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Převozník ::
|
| |
|
|
Na kraji louky se válí chuchvalce mlhy. Listí spadané již ze stromů a odváté do dáli s sebou odneslo všechnu jarní živost a zanechalo za sebou les mrtvolně bezbarvý. Ticho, které smuteční místo korunuje hrobovou atmosférou, bylo ještě před chvíli přerušováno zlověstným psím štěkotem.
Mlžným oparem prostupuje pracovně oděný muž. Rybářská vesta, oblečená přes zelenou budu, je zapnutá až ke krku. Muž, zoufalý touhou najít svého psa, se tmy nikdy nebál, ani když byl ještě malý chlapec, ale nyní ho představa blížícího se šera přímo děsí. Chtěl by přivolat svého psa a rychle zamířit domů, ale z krku, ztuhlého hrůzou, mu nevychází ani hláska a pes nikde.
Se staženým hrdlem míří na kraj lesa a konečně se mu daří prolomit tíživé ticho. „Chárone!“ volá. Jak absurdní to jméno najednou je. Byl by mnohokrát radši, kdyby ho byl pojmenoval Rex, Alík, nebo jakkoli jinak. Jen Cháron ne. Začínal cítit, že by se jeho miláček mohl stát i jeho Převozníkem... „Chárone!“ volá znovu. Skoro šeptá, tuší, že odpovědí mu bude zase jen ticho.
Kdyby věděl, co najde, už by nehledal.
„Chárone!“ muž se noří stále hlouběji do lesa. Lezavý chlad ho přemlouvá k návratu domů, muž ale zatíná zuby a pomalu kráčí dál. Vystrašeně se rozhlíží kolem sebe, v rostoucí tmě vidí příšeru nebo vraha se sekyrou za každým stromem.
Dýchá si do promrzlých rukou, lehce je protahuje, mne a strká zpět do kapes. Tma je čím dál tím větší, chlad lezavější a pes pořád nikde. „Chárone!“
Větvička mu křupe pod nohou, muž sebou vyděšeně cuká a připadá si jako hlupák. ´Co to má znamenat? Na podzim už sem tu byl tolikrát a takle posranej sem v životě nebyl!´
V nastávajícím šeru přivírá oči a mžourá kolem dokola. „Chárone!“ ´Už abych byl v teple. Sednu si k topení, dám si čaj, ne... Svařák. Svařák nebo grog. To bude pohodička.´
Opět si dýchá do dlaní a křičí: „Chárone!“ ´Pitomý psisko... Vylez už!´ žadoní v duchu. Prostupuje lesem, rozhlíží se kolem dokola a klepe se zimou. Za chvíli bude tma.
„Kde zas je!“ syčí žena a přechází nad děťátkem. To sedí na vysoké židličce a odmítá jíst nudlovou polévku. „No ták, Péťo, aspoň ty mi pomoz. Buď hodný a spapej tu polívku. Třeba dostaneš i koko,“ zastavuje nad ním, nabírá lžíci polévky a marně ji cpe synáčkovi. „Koukej jak je dobrá,“ se špatně předstíranou rozkoší srká nudle ze lžíce, nabírá další lžíci a snaží se mu ji vnutit. „Péťo,“ zkouší výhružný tón, „nenechám tě koukat na večerníček.“
„Tá-ta,“ fňuká Péťa a nešikovnými prstíky si protírá oči.
Matka bezmocně pustí lžíci do talíře. „No tak! Sněz to! Tatínek určitě brzo přijde a bude se moc zlobit, až mu řeknu jak jsi neposlušný! Udělej mu tu radost a sněz to! Když to nesníš, celý týden budeš chodit spát už před večerníčkem!“
„Tá-ta.“
„Proboha jez! Copak se nedokážeš najíst bez něj?“ Žena neví, jestli by se měla vztekat nebo plakat. ´Kde ten chlap lítá? Jestli přijde vožralej...
Pořád lepší, než kdyby se vrátil až ráno vod ňáký ženský.
Pořád lepší, než kdyby se nevrátil vůbec...´ Sedá si na chladné kuchyňské dlaždice a svírá hlavu v dlaních.
„Tá-ta...“
Černota už dávno pohltila krajinu. Muž přidává do kroku. Už se ani moc nerozhlíží po psovi, spíš se dívá, odkud na něj vyskočí vlkodlak. Kouří se mu od úst, ve tmě, mlze, hluboko v lese si vidí sotva pod nohy.
Kde právě je jen matně tuší. „Chárone!“ toho slova se chytá jako tonoucí stébla. Každý zvuk, který může kontrolovat, mu brání v tom aby se nerozběhl jako štvaná zvěř někam hluboko do lesa. Panický strach mu svírá hrdlo. Srdce mu buší stále rychleji, divočeji. Cítí se být naprosto osamělý, myslí na bílou náprsenku svého Chárona a na úsměv jeho Petříčka. ´Snad už spí... Už by měl... Nedal jsem mu pusu na dobrou noc... Snad ho Magda nakrmí... Vždycky to dělám já... Bojí se o mně Magda? Bude se zlobit? Do háje už abych ho našel...´ “Chárone!“ znovu přidává do kroku.
„Spi už!“ ječí matka a míří do koupelny. Nacvičeným pohybem otevírá skříňku se zrcadlovými dvířky a sahá pro platíčko prášků proti bolestem. Vymačkává tři růžové pilulky, hází je do pusy a vodou z vodovodu je zapíjí. Rukama se opírá o umyvadlo a vyčerpaně zírá do zrcadla. ´Kde je sakra!´
Péťa mezitím v ložnici znovu nabral dech a začíná ječet. „Mlč a spi proboha!“
Ještě jednou zkouší malého Péťu uspat, pod náporem řevu ale vzdává jakékoli další pokusy o ztlumení dítěte, zavírá ho v ložnici, míří do obýváku, zapíná televizi a jde si nalít sklenici whisky.
Ztěžka zapadá do starého ušáku a nepřítomně civí na konec zpráv v devět. >>...dnes v noci očekáváme extrémně nízké teploty, na některých místech v České republice teplota může nad ránem klesnout až pod patnáct stupňů pod nulou...<< hlásí moderátorka a vyzívá experta Českého Hydrometeorologického Ústavu, aby divákům u obrazovek vysvětlil, čím je to způsobené.
´Doprdele to je kosa!´ „Chárone, prosimtě kdesi?“ zuby mu mrazem cvakají, modré rty foukají do zkřehlých dlaní, muž se unaveně potácí lesem. ´Támhle už musí být ta louka! Odtud je to domů jen kousek, psa najdu ráno!´
Vydává se k tušené louce, v návalu euforie přidává do kroku a těší se domů. Magda ho sprdne, ale co na tom! Konečně si dá ten svařáček, zachumlá se do peřin a usne jako zabitej. A ráno se třeba hodí marod. To bude něco!
Klopýtá přes kořeny, přes kamení, každý krok šustí ve spadaném listí. Mlha se zvedla, měsíc mu osvětluje cestu a tak se mu jde skoro dobře. Na hloupý strach ze tmy už skoro zapomněl. Vykračoval si málem jako na odpolední procházce, ale dlouho mu to nevydrželo. Louka pořád nikde, chlad je stále silnější a o slovo se začíná hlásit únava. Jak by taky ne, když Chárona hledá už půl dne. Mráz mu běhá po zádech, s únavou se vytrácí naděje na nalezení louky a vrací nervozita.
´Ta louka už tu dávno měla být... Kde to sem, když ne tam? Co když jdu na opačnou stranu? Sakra! Já už chci domů...´ panika může být dobrý sluha, ale špatný pán. ´Neměl bych to otočit? Třeba najdu cestu zpátky... A co když nenajdu?´ zastavuje. ´Sakra sakra sakra... Kudy dál? Kdybych aspoň vopravdu tušil kde sem...´ „Chárone! Vylez! Kde si? Chárone!“ vyráží dál, směrem, kterým šel již předtím. Očima šmejdí okolo sebe. ´Támhle je něco bílýho! To je Cháron! To musí bejt ta náprsenka! To je Cháronova bílá náprsenka!´ „Chárone! Pocem! K noze!“ volá muž nadšeně a běží ke svému milovanému psovi.
„Ehm-mhm...“ Magda, Péťova matka a Petrova manželka, se sápe po nesnesitelně hlasitě drnčícím budíku. „Petře... Vstávej, jdi do práce...“ rukou šátrá po posteli, zjišťuje, že tam její muž není, a pomalu se jí se silou nákladního vlaku vracejí vzpomínky na včerejší večer. S námahou vstává, nazouvá si papuče a vydává se na prohlídku bytu. „Petře?“ prochází kuchyní, obývákem, i do dětského pokojíčku se dívá. Hledí na Péťu, jak spokojeně spí, z pusy mu visí dlouhá slina končící v loužičce na polštáři. Matka ho nepřítomně hladí a odchází.
Vrací se do ložnice a natahuje se do postele. ˇTaková zima dlouho nebyla, dneska si přispim... Petr tu neni, nemusim dělet snídani a stejně je furt tma...´ v ranní otupělosti nemá sílu se na manžela zlobit.
Když se Magda probouzí podruhé, sluneční paprsky si pohrávají s pramínky jejích vlasů, hodiny ukazují deset hodin dopoledních a Péťa je už zjevně taky vzhůru. Má nejspíš hlad a dává o tom světu hlasitě vědět. Petr pořád nikde. ´Tohle si líbit nenechám... S nim končim...´
Míří do dětského pokojíčku, hladí Péťu po vláskách a tiší ho. „Pššš... Hned ti donesu snídani.“ Dítě se alespoň na chvilku tiší, a řvát nezačíná ani ve chvíli, kdy mu maminka přináší přesnídávku. „Ták mistře... Snídaně s donáškou až do postýlky...“ usmívá se na něj, už se rozhodla a když věděla, co bude dělat, byla vždy vyrovnanější, jistější v kramflecích. Po snídani si balí pár základních věcí, balí i nějaké oblečení a spoustu hraček pro Péťu.
„Ták Péťo, jdeme za babičkou a dědečkem. Těšíš se?“
„Tá-ta?“
„Ne, Péťo, dědeček a babička. Pamatuješ? Byl si u nich v létě.“
„Tá-ta,“ začíná nabírat.
„Pššš... No ták. Táta tu teď není. Pojedeme za babičkou a dědečkem,“ ´Prosim tě Ptetříčku jestli začneš vřískat tak tě tu snad nechám a pojedu za nima sama!´ „Mají tam Chárona. Našeho Chárona. Copak ho nechceš vidět?“
„Haf?“
„Ano! Haf! Chárona tam mají...“ Magda se s úlevou usmívá, když vidí, že na Chárona se Péťa těší.
Magda, Petr ni Petříček netuší, že tu noc padl v okolí jejich obce teplotní rekord. Okolo šesté hodiny ranní se tam rtuť teploměru vyšplhala sotva k mínus osmnácti stupňům.
Na kraji louky, kousek za vesnicí, poletuje hejno černých havranů. Posedávají na holých větvích opadaných buků a hlasitě krákají. Opadané listí se skrývá pod jemnou vrstvou jinovatky a pavučiny vysoko v korunách stromů jsou ověšené lesklými korálky ranní rosy. Chladný vítr profukuje stébla uschlé trávy a slabé, skoro zimní slunce dotváří příjemnou atmosféru podzimního dopoledne.
Jeden havran se odtrhává od ostatních a vydává se do lesa za tušenou stravou. Chvíli pomalu proletuje mezi kmeny až konečně nachází to, co hledal. Přistává na mrtvé srně. Obezřetně po ní poskakuje, okolo sněhově bílé náprsenky směřuje k hlavě a začíná klovat do očních důlků.
V té zimě je tlející maso cítit zatím jen velmi málo, ale další a další havrani přistávají u dvojice zmrzlých těl. Někteří hodují na srně, jiní se k masu musí nejdřív probojovat přes zelenou rybářskou vestu muže, jenž jakoby hladil hrudník srny.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 72 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
