|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 7 ::
 honzoch |
publikováno: 20.12.2007, 18:09
|
| Dnes se budu venovat pouze uteku zbojniku pred "zakonem" (Balasa se pri prepadavani cestujicich ve skutecnosti zbojnikum nejmene vyrovnal). Zbojnicka tlupa pribere nového clena a hned nekolik ztrati. A doufam, ze jeste dukladneji se ztrati mé preklepy |
| |
|
|
7)Zaječí úmysly
Zbojníky rychle chytil zápal do věci Pleškovic rodiny. Momentálne se jim dost dařilo, při několika přepadech si značně finančně polepšili a tak horečné shánění věcí, potřebných k holému přezití, na nějaký čas ustalo. A tím víc ho zbylo na pátrání po Pleškových dcerách, o kterých už mluvili jako o něčem božském, trebaže Zuzku ani Lidku nikdy neviděli. Musejí je najít! Je nutné propátrat každý kout, nevzdat se! Ale v tuto dobu je to těžké, je zima. Jakmile bude listí, nebudou mít panští žádnou šanci.
Ovšem opatrnosti není nikdy dost a tuhle zásadu zbojníci naneštěstí porušili. Po neúspěšném útoku na průvod bystrického kastelána byl jeden z jejich druhů postřelen a po divokém útěku upadl do rukou hajduků. A obavy, že by mohl panům hodně prozradit, se zdály být na místě. Neštastník zrovna velký charakter neměl a na mučidlech už zradili i lidé s větší moralkou a smyslem pro věrnost. Zbojníci změnili všechny skrýše, přesunuli se do jiné části lesa a omezili své akce. Strach byl znát na každém. Co když uvezněný prozradí úplně vše? Pak je neochrání ani obezřetnost a své si vytrpí i vesničané.
Dlouhý čas se nic nedělo, na panství byl klid a Balaša působil nečině.
Ale pak to přišlo.
Seděli u ohně a rokovali, jen hlídač, skrytý ve skalkách, se věnoval ztichlému zimnímu lesu. A protože nebyl žádný začátečník, snadno zaregistroval mužskou postavu, klopýtající do kopce, přímo k jejich úkrytu. Až blíže rozpoznal, že je to jestě chlapec. Slámově žluté vlasy svítily už na dálku. Hlídač se uklidnil, sklouzl ze skalky a oznámil druhům: „Jde sem Michael!“
Chlapcova světlá hlava se vynořila mezi kameny. Markův mladší bratr se k nim vydrápal, ale na to, aby ze sebe vychrlil, proč přichází, už mu nevystačil dech.
„Co se děje, Miško?“ vyskočil v ústrety bratrovi Marek. Michael ztěžka oddychoval: „Já celou cestu běžel! Ale dával jsem pozor, nikdo mne nesledoval!“
„Dobře, dobře,“ se zlou předtuchou ho klidnil Stano Cervenka, „stalo se snad něco?“
„Zle je! Zle!“ naříkal Michael. „Balaša a celý roj vojáků tam přišli, všechno prohledávali! Bojím se, že vás někdo udá a přijdou sem! Peter, kterého chytili, řekl moc věcí...“
„Proboha! A zatkli uz někoho?“ děsil se Juraj.
„Nikoho sebou nevzali! Jen skřípli pár našich lidí. Zatím nikdo další nic neřekl, ale bojím se!“
„Co budeme dělat?“ zbledl Václav.
„Běžte pryč! Musíte pryč z jeho panství!“ křičel na něj vyplakaným dětským hlasem Michael. A dodával: „Když neutečete, Balaša vás najde a pak potrestá všechny!“
Marek se v rychlosti zjišťoval: „A jak se daří našim? Jsou rodiče v pořádku?!“
„Jsou, jsou,“ blekotal Miška, „hajduci se jich na tebe ptali…“
„A?“
„Nic se nestalo! Rychle zmizte! Jestli jde někdo v mých stopách, tak jste ztraceni!“
Cervenka zaklel. Jako správný velitel musel jednat. Michael se zatím v horečnatém spěchu pustil zpět ze svahu. Stano Cervenka ukázal na ty nejsilnější, Juraje, Václava a Cyrila: „Odneste co nejvíc kořisti a někam ji schovejte!“
Všichni tři ani chvilku neváhali a začali sbírat cennosti i nakradené peníze. Cervenka zadupal doutnající oheň a ostatní se snažili zamaskovat, že právě tady se schovávali. Byl to strašný shon, kde komu něco upadlo a nejednou do sebe narazili.
Zatím se lesem rozlehl strašný výkřik, plný nefalšovaného zoufalství.
„To je Michael!“ zvolal Marek a pustil se bez rozmyslu se ze svahu.
„Počkej! Hlupáku!“ zařval za ním Cyril, popadl valašku a následoval ho. Z dálky zazníval štěkot psů i lidské hlasy. Jsou ztraceni. Cervenka nakázal ostatním: „Probůh, běžte co nejdál! Musíme ke Štivianovu, tam si na nás Balaša netroufne!“
Václav i ostatní už zanechali schovávání pokladů. Prioritou je zachránit vlastní život.
Vstříc Cyrilovi a Markovi se řítila štěkající smečka psů a za nimi již rozeznávali uniformy hajduků. Zaznělo několik výstřelů, ale žádný nenašel cíl. Cyril se prudce zastavil a jediný pohled mu stačil, aby poznal, že jsou v pasti. Marek pořád hystericky prosil: „Musíme zachránit Michaela!“
To už se na pomoc hnal Václav s dalšími třemi zbojníky. Proti nim stálo osm chlapů v uniformách a Gejza s kastelánem. Při pohledu na ty dva naskočila zbojníkům husí kůže. Kastelán držel za ucho zmítajícího se Michaela. Marek nenávistně vykřikl, chtěl vystřelit z bambitky, ale hbitý hajduk mu vyrazil pistoli z ruky a samotnou paži mu překroutil do krajně bolestivé polohy. Mladík cítil, že je ztracen, když se přihnal Cyril a udeřil muže do temene. Hajduk padl naznak, jeho druhové okamžitě sáhli po karabinách a zmáčkli spouště. Jeden zbojník padl k zemi mrtev a ostatní viděli, že boj je ztracený.
Dva hajduci snadno udolali Marka, i když se bránil zuby nehty.
Cyrilovi už mířily na hruď dvě hlavně. Václav a dva zbojníci se vzájemně kryli, ale panští je měli na mušce. Kastelán se škaredě rozesmál: „No vida, ptáčkové! To bude mít Balaša radost!“
Gejza přizvukoval: „A hned vám přistřihne křidélka železnými náramky!“
Z jiné části lesa sem zaléhaly výstřely, to se nejspíš dostal do potíží i zbytek zbojníků. „Slyšíte?!“ posmíval se kastelán. „To vám hrají pohřební pochod!“
„Aby ho nehrály tobě!“ znenadání drsně zvolal Stano Cervenka, který se vynořil s pistolí v ruce za jeho zády. Přes sebe měl přehozený hajducký mundúr a tvářil se neúprosně. Kastelán ho nevěřícně pozoroval, jako zlého ducha, který se ho chystá obrat o draze získanou kořist. Toho využil Michael, který se vytrhl z jeho rukou a vzal nohy na ramena. Cervenka postrčil kastelána pistolí: „Žerty stranou! Zahoďte ty vaše směšné pistolky a dělejte, co říkám! I ty, Gejzo! A uklidněte, ty psi, nebo budeme mít co k večeři!“
Hajduci viděli, že to není jen špatný vtip, uklidnili rozdováděná a rozdrážděná psiska a složili zbraně k nohám. „Výborně!“ přikývl Cervenka. Vzal Gejzu za límec, zasadil mu takovou pěstí, až to křuplo, a společně s ostatními se ztratili v lese. Vzali si kabáty i zbraně bezmocných hajduků a nechali nešťastníky se psy stát v lese jen tak. Cyril přehodil přes rameno mrtvého druha a rozeběhl se za ostatními, tak rychle, jak jen to s tím hrůzným břemenem šlo. Cervenka ostřížíma očima prohlížel terén.
Asi po hodině chůze si odpočinuli. Rozvalili se na sněhu, oddychovali a užívali si vzácné chvíle, kdy mohou takhle ležet. Zbojnický kapitán je totiž hned hnal dál. Povzbuzoval: „Skvělé! Zvládli jsme to, chlapci, už nezbývá mnoho a budeme za potokem. Na panství baronky Véghové!“
Václav se tázal: „A co ostatní?“
„S boží pomoci to zvládnou sami! Vede je Marián a ten si poradí!“
Michael a Marek na sebe pohlédli. Mladší bratr na staršího. Michael chtěl být vždy zbojníkem, snad si takové společenské postavení představoval jako naprosto idylické.
Nyní se klepal strachy a vysílením! Trvalo dlouhou dobu, než se všech šest uprchlíků zvedlo z úkrytu. Nikde nebylo slyšet ani živáčka a tak počínali věřit, že unikli.
Druhé skupině zbojníků bylo také pořádně horko a v lese se rozpoutala nepřehledná bitka. Marián Kentoš udeřil hajduka tak, až se chlap zlomil v pase. Jenže to bylo jen malé vítězství, přes zasněženou paseku se sem hnali další. Juraj, Janko i Beno se rozestavili do palebných pozic. Naráz vyslali své kulky na nepřítele. Téměř bez výsledku. Jediný protivník byl zraněn a klesl na kolena. Ostatní pokračovali dál. Dva zbojníci, kteří zůstali pozadu, to odskákali životem, další byl premožen a spoután. Mariánu Kentošovi rychle docházely síly. Voják se po něm ohnal pažbou. Kentoš mu zbraň jen s problémy vykroutil.
Byla to zběsilá honička, s malou naději na úspěch. Marián na poslední chvíli uskočil před řvoucím chlapem s tasenou šavlí a podrazil mu nohy. Poté už jen běžel a neotáčel se, protoze věděl, že je to zbytečné. Slyšel, jak kolem něj hvízdají kulky. Ještě kus lesa a bude na barončině území. A snad také v bezpečí. Balašovi vojáci se na barončino panství neodváží. Baronka totiž Balašu nenávidí a jeho vojáky pokládá za bandu lupičů a škodnou. A má dobrý důvod, Žigmund Balaša nejednou loupil na jejích pozemcích.
Když překonávali malý potůček, který byl odvěkou hranicí mezi oběma panstvími, už je opouštěly poslední sily. Smečka hajduků se zastavila tak náhle, jako když lovečtí psi narazí na rozzuřeného medvěda. Jak šelmy, před kterými kořist utekla na strom, a neumějí šplhat. Přes absolutní vyčerpání ještě dokázaly zdolat kus půdy a vzdálit se Balašovým vojákům z dostřelu. Kentoš šťastně oddychoval: „Juro, Janko, Beno, dokázali jsme to!“
Všichni tři jeho společníci mu věnovali útrpný pohled a ohlédli se do dáli. Hajduci Žigmunda Balaši už jednou skončili v barončině šatlavě a tak se měli na pozoru. Nakonec se jako zmoklé slepice vydali zpět, asi aby se vyhnuli ještě poraženečtějšímu vysedávaní u potůčku. Kentoš zavýskl a pohrozil za nimi pěstí: „Balaša bude přeci trestat, ale vás!“
V té chvíli byli tak vyvedeni z míry štěstím, že si ani nevšimli, když se zpoza stromů opodál vynořili dva muži v červených uniformách a vzali si je na mušku.
„Hej, vy otrhanci,“ zahulákal desátník Ondrej Javor, „půjdete s námi!“
Kentošovi i jeho společníkům nezbylo než odhodit zbraně a zvednout ruce nad hlavu. Matúš Luškovický se zlomyslně rozesmál: „Hned čtyři kousky najednou! Kapitán nás pochválí!“
Zbojníci by se potupou zahrabali sto sáhů pod zem. Uniknou celé tlupě Balašových poskoků a nechají se chytit dvěma osamocenými barončinými pandury. Bez jediného výstřelu! Se spoutanýma rukama se vydali zkormouceně na cestu ke Štivianovu, který už pro ně neznamenal záchranu. Matúš a Ondrej se vítězoslavně usmívali. Inu, čím větší je porážka jednoho, tím větší je vítězství druhého.
„Vydrž, Miško! Vydrž!“ povzbuzoval Marek svého bratra, který se viditelně opožďoval. Cyril zůstal stát na břehu potoka a namiril bambitku hlavu nejbližšího hajduka. Nechybil, mužovi se po výstřelu podlomila kolena, chytil se za hlavu a ve smrtelné křeči se sesul k nohám svých druhů. Ti už byli vydráždění a rozběsnění do nejvyšší míry. Na poslední chvíli jim unikla celá tlupa zbojníků. I Miška s Markem se nakonec dostali za potok, ikdyž s odřenýma ušima a s kulkama hvízdajícíma kolem hlavy.
Boj skončil, byli zachráněni. Přesto všechno ještě chvilku běželi. Když zjistili, že jsou v lese naprosto sami, opřeli se o stromy a stírali pot z čela.
„Miško, vítej mezi námi!“ stroze sdělil chlapci Cervenka. „Do vesnice se už vrátit nemůžeš! Vždyť by tě chytili!“
Chlapec měl slzy na krajíčku. Chtěl být vždy jako Marek, zbojníkem, ale nyní pro něj toto životní poslání ztratilo jakoukoliv krásu. Vždyť to byl boj o holý život, viděl dva zbojníky umírat, dalšího chytili a do smrti si bude pamatovat zoufalý pohled toho ubožáka, plný klamné naděje, že ho druhové nenechají napospas. Obdivoval zbojníky dál, ale už nechtěl být jedním z nich. Jenže mu nic jiného nezbývalo! Marek nestál o ostudu, že bratr pláče, tak si před něj stoupl a trochu nesvůj pravil: „Miška si zvykne!“
„Zvedni hlavu, Miško,“ pojednou promluvil Václav, „cožpak tě nebolelo, když tě ten mizera kastelán vlekl lesem za ucho?!“
Cervenka zatím pohlédl na svou zdecimovanou družinu. Nevěděl, co se stalo s Kentošem ani s jeho společníky, a sám přišel o tři lidi. Prohlížel si okolí, a ani se nemusel moc namáhat, aby zjistil, že nebude lehké najít bezpečný úkryt. Vyzval své společníky: „Musíme dál od hranice! Tady by nás mohl Balaša snadno překvapit!“
„To je pravda!“ přidal se Cyril a hned pomáhal na nohy Miškovi. Marek měl stále na sobě uniformu, kterou vzal mrtvému hajdukovi. Zahodil ji tedy do díry pod kořeny vyvráceného stromu a nakopal na ni sníh, aby její zářivá červeň neupoutala cizí oči.
Nebylo jim do řeči. Přešli širokou vozovou cestu, proplížili se po okraji louky, až stanuli na nízkém kopečku, odkud byl hezky vidět Štivianov. Martin s Václavem se nabídli, že prohlédnou okolí. Vyrazili okamžitě.
Cervenkovi se tohle místo líbilo. Stromy tu utvořili jakousi přírodní hradbu, že sem nebylo vidět. A bylo to tu jako utvořené pro zbojnický život. Malá jeskyňka pod svahem se zdála být skvělým útočištěm. Někdo tu před nedávnem měl ohniště, ale to bylo jediné, co je mohlo znepokojovat. Cyril nad tím mávl rukou.
Cervenka mu dal za pravdu a nakoukl do jeskyňky. Možná tu nedávno někdo spal, teď však bylo toto místo zcela opuštěno. S uspokojením všechno umístili do jeskyňky a odpočívali. Marek se vydal hledat Kentoše a zbytek bandy. Zůstal tu jen Cervenka, Cyril, Michael, Ján Korčán a Peter Bellák.
V okamžiku, kdyz se konečně usadili v touze po odpočinku, nastalo tvrdé procitnutí.
Dovnitř nakoukl cizí člověk.
Divoce vykřikl. Nejspíš se lekl nebo volal pomoc. Než stačili zbojníci vstát, už dovnitř vpadla banda po zuby ozbrojených mužů. Nejprve Cervenka myslil, že je snad dohnali Balašovci. Jenže tihle neměli uniformy a byli zarostlí a zpustlí. Vypukla divoká rvačka a utočníci si okamžitě vytvořili velkou převahu. Vysoký chlap s okem podlitým krví si hodil habána Cyrila přes rameno, jako by byl Cyril malé děcko! Cervenkovi zase tekla krev z nosu a marně se ze sebe snažil setřást asi stokilového pořízka. Boj byl předem prohraný. Početní převaha i chaos byly v tom okamžiku na straně útočníků. V mžiku měli Cervenkovi lidé na rukou pouta a byli odzbrojeni.
Cizí zbojníci obklopili pětici nešťastníků. Cervenka zvolal: „Co jste zač, vy lotři?“
„Moc si na nás neotvírej hubu!“ zakřičel cizí zbojnický velitel, až mu létaly sliny z úst. Cervenka chtěl něco nelichotivého odvětit, ale Cyril ho zatahal spoutanýma rukama za rukáv, aby zbytečně nedráždil.
„Já jsem Jakub Pyrka,“ spustil chlap, „co děláte v naší jeskyni? Takové zoufalce, jako jste vy, jsem už dlouho neviděl!“
„A já zas dlouho neviděl takového náfuku!“ plivl mu do obličeje Stano Cervenka. Pyrka chytil opovážlivce za límec: „A tebe si pořádně proklepnu!“
Praštili se čelem o čelo, jako by se chtěli přetahovat. Pyrka vrčel jako medvěd a tlačil Cervenku před sebou. Cyril se pokusil střetu zabránit: „Staňku, prosím, nedráždi ho!“
„Vidíš,“ rozkřikl se na Cervenku jeho sok, „alespoň jeden z vás má v té slámové palici trochu rozumu!“
Pyrka zasadil Cervenkovi ránu pěstí, až se sesul k zemi.
Už to vypadalo, že se ničemník na bezbranného spoutaného soupeře vrhne, ale stalo se něco jiného, něco, co totálně otočilo situaci.
Rozlehly se výstřely. Nové výkřiky. Další přepad a další překvapení. Michael se vrhl k Cyrilovi a hledal spásu u něj. Zbojníci z Balašova panství už dnes zažili tolik přepadů, že jen němě zírali, jak prostor před jeskyňkou zaplavili panduři v červených uniformách. Jejich kapitán srazil Pyrku k zemi. Cyril a ostatní se už zbavili pout, ale na to, aby se chopili svých valašek, bylo už pozdě. A tak se hned vzápětí ocitli znovu v železech, důkladně pochytáni pandury.
„Chci je živé! Chci je živé!“ křičel pandurský kapitán, kord zvednutý nad hlavu. Sám asistoval u jejich zneškodňování a jak se zdálo, byl ve svém živlu. Netrvalo dlouho a houf spoutaných zbojníků ležel pandurům u nohou.
„No né,“ zlomyslně se šklebil kapitán, kdyz shlédl zajatce „dvě mouchy jednou ranou! Kuba Pyrka a ten buřič Stano Cervenka z Bystrice!“
„Dneska je náš velký den! Na to si musíme připít!“ přizvukoval Brezničan. Potupené velitele zbojníků připoutali k sobě, aby se po sobě oháněli jako dva vzteklí psi.
„Aby se nám vešli do vězení!“ trochu ironicky se obával Szendrei, když napočítal celkem čtrnáct chycených zbojníků. Panduři se smáli a provolávali jména svých velitelů. Szendrei i Brezničan si užívali své chvilky slávy. Vsichni naskákali na koně, připoutali zbojníky za sebe a rozjeli se na Štivianov. Kapitán rozkázal: „A cestou se ještě zastavíme U tří kulí!“
Mužstvo souhlasně zamručelo, klobouky létaly a někteří dokonce naslepo pálili do vzduchu. Nikdo se nevšiml, že hned po jejich odjezdu se zpoza stromu vynořil Miška. Obezřetně se rozhlédl, zda se někdo z pandurů neopozdil. Když zjistil, že už je vzduch čistý, bezradně si stoupl ke vchodu do jeskyně. Přemýšlel, co dělat. Moc si oddechl, když se záhy objevil jeho bratr Marek. A zanedlouho se vrátili i Pleškové. Václav, který se nyní sám pasoval na velitele pohlédl směrem, kde zmizeli panduři se svými zajatci. Prohodil: „Půjdeme za nimi, snad dostaneme příležitost něco podniknout!" Posbírali vše, co nechali panduři ležet a co bylo potřebné. Pak už začalo „pronásledování“.
Pandurský kapitán vpadl do lokálu: „Nalévej, krčmáři!“
Muž v zástěře ohromeně sledoval, jak se rozdovádění panduři ženou dovnitř. Byli jako bouře a nebránili se i ničení krčmy. Brezničan zavýskl: „Krčmáři, jestli nám nedáš zadarmo, tak tě ihned přibereme k těm zbojníkům!“
„Páni vojáci, jen klid! Hned vám donesu teplé víno! Mějte přeci trochu strpení!“ snažil se být hostinský úslužný. Ve skutečnosti tak vřelý nebyl, tihle panduři byli pěkná sebranka a neplatili dobře. To už měl v lokálu radši tlupu zbojníků, i ti by se snad chovali trochu lépe. A ač to samozřejmě nedal najevo, na celé čáře fandil zbojníkům, které nechali připoutané jako zvířata. Ti se třásli zimou, byli však dobře hlídáni. A to byste nevěřili, jak dokázalo společné neštěstí dvě zbojnické tlupy sjednotit. Jen Cervenka a Pyrka se na sebe pořád mračili. Jejich spory přerušil až Brezničan, který právě s neskrývaným vztekem po sporu se Szendreiem vyšel ze dveří. V ruce svíral jezdecký bičík. Přistoupil k Cervenkovi a Pyrkovi: „Tak co, vy poseroutkové?!“
„Vás poslal ten váš povedený kapitán! Sám se přijít bojí!“ obořil se na něj Pyrka. Brezničan se zatvářil uraženě a ukázal na něj výhružně prstem: „Ty hlupáku, snad si nemyslíš, že poslouchám Szendreie! Kapitán má kvůli mně v kalhotách!“
„Tak to bys nás mohl pustit!“ ozval se pohotově a s naivitou, která nemohla být myšlena vážně, Cervenka.
„Ty jsi jedl vtipnou kaši,“ strčil do něj prudce Vavřinec Brezničan, „jsem zvědav, jak budeš vtipkovat na šibenici!“
Bleskurychle unikl před kopancem od Pyrky. Přetáhl zbojníka bičíkem přes zmrzlou tvář: „A na tebe, ty odporný lotře, si ještě dám pozor! Těš se na zámeckou šatlavu! Bude ti tam pořádně horko!“
Pyrka se musel hodně držet, aby nenaplil Brezničanovi přímo do očí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
