obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915487 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39725 příspěvků, 5763 autorů a 391383 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Yár Fenumë - 5 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 18.12.2007, 16:54  
I nu máme zde další, možná trochu nezáživný díl našeho příběhu, neboť se v něm nic extra zajímavého nesemele, ale do vyprávění to patří.
 

V. - Společná večeře.


Dorien s elfkou v náruči vstoupil do prosvětleného vzdušného pokoje s vysokými okny. Přenesl ji až k rozestlanému loži a položil ji na slamník pokrytý bavlněným prostěradlem. Stále byla pobledlá a vypadala vyděšeně. Posadil se na kraj postele.
"Co se ti stalo? Byla jsi úplně mimo sebe, jako kdybys nás vůbec nevnímala."
Upřela na Doriena zlatavý pohled plný potlačovaného strachu.
"Najednou mě přepadly vzpomínky na pobyt v pevnosti Krul. Na vyslýchání, urážky a trýzeň, jíž jsem tam zažila. Bylo to tak ..." odmlčela se, "... tak živé, jako bych se tam opět ocitla. Zpočátku jsem nechápala proč mi to udělali, ale nyní to už alespoň trochu chápu."
"O čem to mluvíš? Co tím myslíš?" zeptal se nechápavě Dorien.
Natáhla k němu paži s ovázaným zápěstím.
"Sundej mi to a uvidíš sám."
Dorien opatrně rozvázal uzel a odmotal obvaz, jímž měla ovázané zápěstí levé ruky. Kůže, která byla předtím odřená od okovů, už byla téměř úplně uzdravená, jen lehce načervenalá.
"Co mám vidět?"
"Tohle," pootočila ruku a ukázala mu spodní část zápěstí.
Do jemné, kdysi hladké kůže byl vypálený kruh a v něm stejný drak jakého měl Rínon na svém dračím přívěsku.
"Na příkaz knížete Hagora mě odvedli do mučírny. Ocejchovali mě jako prach sprostý dobytek mým vlastním medailonem. Neměla jsem tušení, proč je na něm vyobrazen drak, protože již tehdy jsem si nic nepamatovala, ale teď už to vím. Je to znak rodu, z něhož pocházím. Udělali to, aby mě ponížili, aby zlomili mou vůli a donutili mě zradit svůj lid."
Dorien si všimnul, že se jí roztřásl spodní ret a oči se jí vodnatě zaleskly, když dál vyprávěla.
"Strhli mi řetízek s přívěskem z krku. Musela jsem se dívat, jak ten medailon rozpálili ve výhni do ruda, pak mi ho přiložili na zápěstí a já cítila žár a odpudivý pach z toho, jak se mi pálila kůže. Nakonec jsem omdlela, a když jsem se probrala, byla jsem uvězněná v temné, zatuchlé kobce." Vzlykla a z oka jí sklouzla první slza a za ní druhá. "Bylo to tak, ..." popotáhla, "...tak hrozně strašné, Doriene."
Plakala jako malé dítě. Objal ji a Anneris se mu schoulila do náruče a on ji něžně konejšil.
"Nemysli na to. Už je to pryč. Vím, že vzpomínky na ten příšerný zážitek jsou stále velmi živé, ale zkus je zapudit a myslet na něco hezkého a veselého."
Odtáhl se kousek od ní a podíval se na její uplakanou tvář.
"Třeba na květiny, barevné motýly, ptáčky, na slunce a hvězdy a nebo na obrovský, jahodovou polevou zdobený, dort."
Vzlykla a pokusila se pousmát.
"Pokud vím, ten ti chutnal a potom, když jsi ho dojedla, měla jsi od něho takové malé růžové knírky pod nosem."
Opětovně popotáhla a pozvedla koutky úst do lehkého úsměvu.
"No, vidíš. To je mnohem lepší. Takhle ti to sluší," a pohladil ji po tváři. "Lehni si, odpočiň si a zkus se trošičku prospat. Pomůže ti to, uvidíš."
Nechala se jím uložit a přikrýt tenkou dekou.
"K večeru se tu zastaví doktor Gilbert, aby prohlédl, jak se ti zranění hojí. Odpočívej, uvidíme se u večeře."
Dorien se zvedl z okraje jejího lůžka, obešel ho a postavil se k pelesti u jejích nohou.
"Mám otevřít okno, aby ti sem šel čerstvý vzduch?" zeptal se elfky.
Přikývla. "Když budeš tak hodný."
Došel tedy otevřít vysoké okno, které bylo hned vedle její postele.
"Hezky se vyspi." Popřál jí, odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Anneris se zavrtala pod deku a zaposlouchala se do zvuků, které se ozývaly z venku, a za chvíli se jí oči samy zavřely a ona usnula bezesným spánkem.

* * * * * *

Nastal krásný teplý podvečer. Venku ještě bylo světlo, ale pomalu se začínalo šeřit. Slunce se loudavě blížilo k západu a osvěcovalo podvečerní oblohu zlatooranžovými paprsky. Celý zámek v tu chvíli dostával, od klesajícího slunce, lehce oranžově růžový nádech. V okenních tabulkách se odráželo světlo dohořívající nebeské denice a rudými záblesky častovalo ty, jenž svým zrakem spočinuli na výstavní budově královského obydlí.
Mezitím v hodovní síni zámku Gloss panoval čilý ruch. Služky pobíhaly sem a tam a připravovaly vše potřebné ke královské večeři. Nosily se příbory, porcelán, křišťálové číše, vázy s květinami, pro ozdobu a navození příjemné atmosféry, mnohoramenné svícny, karafy s vodou i se sladkým vínem.
Z kuchyně se ozývaly lehké řinčivé zvuky od toho, jak se jídlo míchalo v hrncích, řachtání s pekáči a hovor kuchařky, která měla přípravu večeře na povel, a tak udělovala příkazy svým pomocníkům. Z přípravny jídla se linula příjemná kořeněná vůně, z níž se každému, kdož ji cítil, zbíhaly sliny v puse.

*

V tutéž dobu, přes dlouhou chodbu o několik místností dál v zimní zahradě, přijímala královna Isabela jejich elfského hosta. Pokoj byl rozlehlý a tři z jeho stěn tvořila jen obrovská skleněná okna, jejichž horní části byly zdobeny barevnými skleněnými vitrážemi. Všude postávaly velké květináče s mnoha rozličnými rostlinami, které doplňovaly vzdušnou místnost svými barevnými květy. Uprostřed té záplavy květin a keříků byl vydlážděný plácek, na němž stál proutěný stolek obklopený několika křesly ze stejného materiálu. Olejové lampy, zavěšené na ozdobných tepaných závěsech, ozařovaly celou místnost a dodávaly jí příjemný, hřejivý nádech.
Dorienova matka byla pohodlně usazená v proutěném křesle mezi keři kvetoucích ibišků a nad hlavou se jí pnula liána posetá drobnými zelenými lístky a bílými kvítečky, jež omamně voněly. Po královnině levém boku seděl mladší princ Calen a napravo bylo místo určené Dorienovi a ještě jedno pro jejich hosta.
Dorien s Rínonem vešli do zimní zahrady.
"Krásný podvečer ti přeji, matko." Pronesl zdvořile starší syn, přistoupil ke královně a políbil ji na tvář.
"Já tobě také, synáčku."
Pak upřela svou pozornost na před ní stojícího tmavovlasého elfa v bledě modrošedém oděvu, do něhož se převlékl před audiencí, a usmála se na něj.
"Áye. Vítej.“ Pronesla elfsky královna Isabela a pak dodala v lidské řeči. „Buď pozdraven, princi Rínone. Ráda tě opět vidím."
Elf vyseknul hlubokou, uctivou poklonu tak, jak se patří při královské návštěvě.
"I ty buď pozdravena, královno Isabelo. Jsem nevýslovně rád, že se opět setkáváme," odvětil na její pozdrav elfsky a narovnal se. "Nechť jsou k tobě ti nejvyšší vstřícní a dopřejí ti mnoho zdraví do dalších let," dodal lidskou řečí, kterou bravurně ovládal, ale používal ji málokdy.
"Tobě též," odvětila srdečně.
Přistoupil až k ní, zahleděl se do královniných nebesky modrých očí, vzal její pěstěnou ruku a políbil ji.
"Jsi stejně krásná, Isabelo, jako když jsem tě vidět naposledy." Složil jí upřímný kompliment.
Královna se nepatrně zarděla na líci, sklonila pohled a poté ho zas na Rínona upřela.
"Óó, ty lichotníku jeden. Také si se vůbec nezměnil. Však přiznávám, že poklona od tak spanilého a mladého muže jako jsi ty, mě těší a velice hřeje u srdce."
Tentokrát se pro změnu lehce zarděl Rínon, ale ruměnec z jeho tváře, zas urychleně zmizel. Byl to spíš něžný žert mezi přáteli, vždyť královně bylo na lidský věk již úctyhodných sto dvacet let. Jenže ona pocházela z rodu dlouhověkých Daneverů z Vysočiny, kteří se dožívali až pěti set let. Přesto byla o mnoho set, vlastně o několik tisíců let mladší než Rínon. Proto mu královna dovolila, aby ji oslovoval krom titulu i pouhým jménem.
"Potěšení je na mé straně."
"Prosím, posaď se u nás," nabídla mu a rukou poukázala na volné místo vedle Doriena, který se již před okamžikem uvelebil do křesílka. "A povídej, jak dopadlo pátrání po tvé nezvěstné sestře?"
Elf se usadil do proutěné sedačky po Dorienově boku.
"Abych pravdu řekl, Isabelo, než jsem dojel na váš zámek, bylo mé pátrání bezvýsledné a marné. Diriel jel napřed, aby podal otci hlášení o našem neúspěchu."
"To mě mrzí," politovala královna, "doufala jsem, že se vám podaří získat o ní alespoň nějaké zprávy. A co tvá rodina? Jak je na tom?"
"Děkuji za optání. Otci se daří docela dobře a snáší Annerisinu ztrátu mnohem lépe než matka. Královna Dalian je na tom dost špatně, ale věřím, že až jí přinesu zprávu, kterou jsem se zde dověděl, bude jí líp a pookřeje jak na těle, tak i na duši."
"Opravdu?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Ano. Našel jsem totiž Anneris tam, kde bych ji vůbec nehledal."
"A to je kde?"
"Zde, u vás."
"Ale jak je to možné?" podivila se královna.
"Fëa, matko. Zapomněla jsi na ni?" vložil se do hovoru Dorien.
"Och, chceš říct, že ta zraněná elfka je Rínonova ztracená sestra?"
"Ano, Ai," zaznělo dvojhlasně, protože Dorien i Rínon souhlasili současně.
"Tak tomu říkám opravdové překvapení."
"I já byl velmi překvapen, když jsem ji tu spatřil. Zděsil jsem se toho, jak vypadala a zároveň mi srdce zaplesalo radostí, však z obavy, jak na mě zareaguje, jsem ji nedokázal ani obejmout." Svěřil se Rínon.
"Nevzpomněla si na tebe?"
"Ne, prozatím jsem pro ni cizinec." Jeho hlas zněl zkroušeně.
"Neztrácej naději, Rínone. Každé zranění či neduh, ať je tělesný nebo duševní, potřebuje na uzdravení svůj čas."
"V tom s tebou musím jen souhlasit, Isabelo. Teď je hlavní věcí to, že je na živu."
Královna souhlasně pokývala hlavou. V tom se ozvalo nepatrné zaklepání na veřeje a do zimní zahrady vešla mladá služebná v zámeckém stejnokroji. Udělala úslužné pukrle a pronesla.
"Vaše veličenstvo, hodovní síň je připravena, večeře se může podávat."
"Děkuji, Helen. Můžeš jít." Řekla královna a rukou naznačila, že je služka propuštěna a může se vzdálit.
"Paní, pánové,“ opět provedla pukrle s úklonou a odešla za svou prací.
"Báječně. Přesuneme se tedy do jídelny a tam si můžeme připít na tu dobrou zprávu."
Královna se zvedla ze židle a muži udělali totéž. Zavěsila se do rámě staršího syna a následována Calenem a Rínonem přešla chodbou do hodovní síně.

*

Královna se usadila na čestné místo do čela podlouhlého stolu. Nalevo od ní zaujal své místo Dorien a vedle něj si sednul Calen. Rínon se uvelebil po královnině pravé ruce. Na stole před nimi byly připravené příbory, porcelán a sklenice pro pět lidí. Mísy s ovocem a karafy s červeným vínem. Jeden sluha přistoupil blíž a začal jim nalévat do číší rubínový nápoj.
Rínon se zadíval na proti sedícího mladšího muže a řekl.
"Zaslechl jsem zvěsti o tom, že si se prý vážně zamiloval do nějaké pěkné šlechtičny."
Calen šlehl nevraživým pohledem po Dorienovi, protože mu došlo, od koho se to mohl elf dovědět.
"Můj starší bratříček toho občas moc namluví. Dorien je někdy horší než stará vesnická drbna," poznamenal uštěpačně Calen a hned nato si povzdech. "Ale má pravdu. Jsem opravdu zamilován a v nejbližší době chci tu jistou, tedy především jejího otce, požádat o její ruku." Dodal k tomu.
"Tak to ti gratuluji," pronesl Dorien a poplácal bratra pochvalně po zádech.
"Zatím není k čemu blahopřát. Baron Ulryk deap Dengar mi svou dceru ještě nepřislíbil a Iris mi též své ano prozatím neřekla."
"Neměj obavy, synu, baron bude jistě souhlasit. Jen stěží by hledal pro svou dceru lepšího manžela a výhodnější partii. Vždyť si princ." Utěšovala Calena královna.
"To se teprve uvidí, zda mu budu vyhovovat či nikoliv," odvětil mladší princ, pak se na okamžik odmlčel a když promluvil, změnil téma hovoru. "Budeme s večeří čekat na Rínonovu sestru?"
"Zajisté ano. Musí se tu objevit každou chvíli," odpověděl mu na otázku Dorien.
"Jak ji máme vlastně oslovovat? Fëo a nebo ..." nedořekl, protože místností zazněl příjemně laděný ženský hlas a skočil mu do řeči.
"Anneris. Říkejte mi Anneris."

*

Všichni se ohlédli a upřeli svou pozornost ke vchodovým dveřím, ve kterých stála elfka a vedle ní muž v šedavém plášti s lehce prošedlými zrzavými vlasy. Elfka se podívala na svůj doprovod a pousmála se.
"Děkuji za vaši pomoc, doktore Gilberte, nyní to už zvládnu sama."
„V tom případě vám přeji příjemný večer a dobrou chuť.“ Muž se lehce poklonil a odešel.
Přítomní na ni hleděli a prohlíželi si ji. Byla oděná do zlatavě žlutých šatů, jež podtrhovaly barvu jejích očí. Šat halil celou její postavu od země až po jemně vykrojený kulatý výstřih u krku. Slušelo jí to. Jediné, co k té ladné postavě moc nepasovalo, byla lipová vyřezávaná hůlka, o níž se opírala pravou rukou.
"Výsosti, Doriene, Calene, bratře, přeji vám pěkný večer. Omlouvám se za zpoždění, ale zdržela jsem se s doktorem Gilbertem," řekla na vysvětlenou svého pozdního příchodu, a kulhavou chůzí popošla do místnosti a zamířila ke stolu.

*

"To je pochopitelné," přikývla královna Isabela.
Rínon, jenž dosud seděl, náhle vyskočil a prudce odstrčil židli, na níž seděl. Ta se zakymácela, ale naštěstí se nepřeklopila a nespadla. Anneris se zarazila a zůstala stát na místě jako zkamenělá, neboť ten neočekávaně rychlý pohyb ji vylekal. Rínon k ní spěšně přistoupil a vřele ji objal.
"Anneris, sestřičko moje malá. Mé srdce zpívá radostí, že tě mohu opět držet ve svém objetí."Pronesl elfsky, protože štěstím zapomněl, že má mluvit lidskou řečí.
Svíral ji v náruči a s láskou ji k sobě tisknul a ona zatím jen zkoprněle stála jako solný sloup. Nevěděla, co má dělat. Když se vzpamatovala, nesměle a váhavě zvedla volnou ruku a též ho obejmula.
"Ty jsi si vzpomněla."Řekl s nadějí znějícímu v hlase.
"Ne tak docela, Rínone." Zchladila jeho prvotní nadšení.
Odtáhl se a upřel na ni své zlaté oči, které se tolik podobaly jejím.
Dál pokračovala lidskou řečí. "Myslí mi proběhlo pár kraťoučkých útržků z minulosti a ty mě přesvědčily, že jsi můj bratr a že Anneris je mé pravé jméno, ale nic víc se mi nevybavilo."
"Nevadí, pro začátek to není vůbec špatné," ujistil ji a usmál se na ni láskyplným úsměvem. "Pomohu ti," nabídnul se a nastavil své rámě, ale ona to odmítla.
"To je dobré, dojdu to sama."
Rínon na to nic neřekl, jen přikývl na znamení, že její rozhodnutí akceptuje.
Došli ke stolu a elf jí gentlemansky odsunul židli, aby si mohla pohodlně sednout vedle něj na volné místo.
"Děkuji," hlesla na jeho galantní gesto.
"Nemáš zač," odpověděl jí již lidskou řečí.
Calen pozvedl číši naplněnou rubínovým vínem.
"Tak tohle chce přípitek na šťastné shledání a rychlé uzdravení."
Všichni pozdvihli své číše, přiťukli si s patřičným cinknutím a napili se. Pak už služky začaly nosit na stůl první chod a večeře se rozběhla v přátelském duchu a konverzaci.
Jen Anneris tiše seděla, ujídala drobné kousky masa z pečeného kuřete a poslouchala rozpravu, jíž lidé vedli s elfem. Najednou si připadala odstrčená. Tak moc se chtěla zapojit do debaty a povídat si s nimi o všem možném, ale kvůli své zamlžené paměti neměla žádné téma k hovoru. Jediné, co si pamatovala byla pevnost Krul a o tom v žádném případě teď mluvit nechtěla. Zahleděla se do talíře před sebou a vidličkou se dloubala ve vařených bramborách, které byly dány jako příloha ke kuřeti.
Rínon byl v dobrém rozmaru a vyprávěl královně a jejím synům příhody ze svého mládí. Pak elfka zaslechla v hovoru zaznít své jméno.

*

"Anneris, mohlo být tak pět, možná šest let." Pronesl Rínon nevšímaje si své sestry.
Zpozorněla, protože byla zvědavá, co o ní bude bratr vyprávět.
"Přijel k nám tehdy posel od otcova bratra Aermara s tím, že nás král Jižních elfů zve na křtiny své dcery. Jeho posel sebou přivezl dary. Pro mě překrásný luk a pro Anneris měl též jeden dárek. Strýc jí poslal nádherné plyšové zvířátko. Figurku strakatého psíka. Musím říci, že ten, kdo ji vyráběl, byl mistrem svého oboru, neboť onen plyšový pes vypadal jako živý. Posel ho postavil na schody u královského trůnu a Anneris si sedla vedle něj. Má sestra si ho dlouho prohlížela. Vždycky do něj šťouchla prstíkem a čekala jestli se pohne a nebo zaštěká. Když pořád stál na jednom místě, nedalo jí to, sehnula hlavičku a přiložila k němu ucho. Pak se od něho odtáhla a podívala se na matku s vyděšeným pohledem a hned na to začala natahovat moldánky. Když se jí matka zeptala, proč pláče, Anneris jí na to odpověděla : 'Mami ten pejsek umřel, netluče mu srdíčko.' Všichni jsem se museli smát. Ona si totiž myslela, že to bylo živé zvířátko. Tak jsme jí pak vysvětlili, že to není živý pes, ale jen pouhá hračka. Od toho dne se stal Puntík, tak ho totiž pojmenovala, její nejoblíbenější hračkou, a nešla spát dřív, dokavaď mu nedala pusu na čumáček na dobrou noc."

*

Dokončil své vyprávění Rínon s něžným zasněným úsměvem na rtech. Obrátil pohled na vedle sedící sestru, jakoby čekal, že přisvědčí, že má pravdu. Jenže když viděl její udivený pohled, pochopil, že si vůbec na tuto událost nevzpomíná.
"Promiň, Anneris, já si neuvědomil, že..." nedořekl, protože ho zarazila rukou.
"To je v pořádku," pousmála se, aby dala najevo, že jí to nevadí. "Alespoň jsem se o sobě něco hezkého dověděla."
Ačkoliv se snažila vypadat vyrovnaně, moc se jí to nedařilo. Byla posmutnělá a lítostivé pohledy, jež na ní ulpěly, jí připadaly nepříjemné. Pomalu odsunula židli, vstala a řekla.
"Nezlobte se na mě, ale potřebuji se trochu projít."
Vzala si hůlku, otočila se k odchodu a v tom ji Rínon chytil za ruku.
"Půjdu s tebou." Řekl hnědovlasý elf sedící po jejím boku.
"Ne, zůstaň tu. Chci být sama," odvětila a setřásla jeho ruku ze své paže.
Za pomoci hůlky kulhavě opustila hodovní síň a nechala za sebou nechápavě hledící muže, jen královna tušila, co ji trápí.
"Řekl jsem něco špatně?" otázal se s pozdviženým obočím Rínon.
"Ne, jen jsme zapomněli na to, jak se může cítit, když si nic nepamatuje narozdíl od nás." Vysvětlila Isabela. "Nemáme nejmenší ponětí, jak je jí to nepříjemné, když si s námi nemůže povídat o své vlastní minulosti stejně tak jako ty, Rínone."
"Jsem to ale hlupák," zalál elf nazloben sám na sebe, že mu to nedošlo hned. "Měl bych za ní jít a omluvit se za tu neohleduplnost."
Už se chtěl zvednout od stolu, ale královna ho zarazila pohybem ruky.
"Tady není omluva úplně na místě, příteli, protože ta jí nepomůže vzpomenout si. Klidně seď a rozmlouvej s mými syny. Já se půjdu se za Anneris podívat," rozhodla královna.
Zvedla se od večerní tabule, vyšla z jídelní síně a zamířila za elfkou.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Imperial Angel 22.12.2007, 17:22:43 Odpovědět 
   Vždy se nemusí dít něco zásadního :)...Asi budu opakovat předešlé komentáře ...tímhe dílem se ti povedo nastínit pocity Anneris a i to je duležité...soucitění s postavou znamená ji pochopit, sžít se :)...Takže už přidám jen známku a počkám si na pokračování...
 ze dne 22.12.2007, 18:55:34  
   Annún: Děkuji Inperial Angel,
za milí komentář. A jsem ráda, že se mi povedlo soucítit s hlavní postavou, tak jak jsem chtěla. Jinak další díl bude ve velmi brzké době na cestě.
 ZITULE 18.12.2007, 20:22:21 Odpovědět 
   Moc krasny je dalsi dil, vidim ze i elfka zaziva bolest kterou i lide dobre znaji, jsem rada ze dil je takovy trochu tajemný... protkaný romatickou krasou... Dam moc rada za 1 Zitule.
 ze dne 18.12.2007, 21:55:17  
   Annún: Děkuji Zitule za komentář.
Ano, já ve svém příběhu chci poukázat na to, že ačkoliv jsou elfové vznešená a nesmrtelná rasa, tak mají stejné citym bolesti a trápení jako mi smrtelnící a někdy i ta nesmrtelnost může elfům ten život dost zkomplikovat. Není jednoduché žít tisíce let.
 Šíma 18.12.2007, 17:39:20 Odpovědět 
   Ano, v tomto díle se takřka nic neděje! Uaaaaa! Největší šrumec zažívá snad jen to služebnictvo! :-D

Ale teď vážně! ;-) Zdá se, že naši zpropadení skřeti zanechali na těle (i na duši) naší milé a spanilé elfky pěkné rány, které se hned tak nezahojí! Nějakou tu velkou hostinu (večeři) bych si dal také! ;-) Ono to není jednoduché, zachovat dekórum, být taktní a citlivý! Někdy jednomu něco uteče, ani neví jak...

Hm! Dnešní díl byl více "okecávací", než-li akční, ale mnoho akce také časem čtenáře otupí! Nakonec, správný příběh je přeci jen povedeným mixem všech ingrediencí (napětí, akce, tajemna a snad i romantiky)!

Jsem zvědavý, co přinese další díl! Známka? Noj, já nevím, asi za Jedna! ;-)
 ze dne 18.12.2007, 18:20:54  
   Annún: Velmi děkuji Šímo, že se ti i tento díl líbil.

Ano musím souhlasit s tím, co říkáš správný příběh má obsahovat od všeho kousek, aby nebyl úplně fádní.

V příštím díle si posvítíme na pár věcí z Annerisiny, ale i elfské minulosti, abychom díky tomu možná zjistili důvod jejího únosu. No však uvidíš.
 amazonit 18.12.2007, 16:54:13 Odpovědět 
   ani další díl nebude pro tvé čtenáře zklamáním, opět pěkně zachycuješ atmosféru, včetně bolesti, které je v elfce opravdu velmi mnoho a ani setkání s bratrem ji nedokáže zmírnit...snad se ale vše v dobré obrátí, bolest zeslábne a vzpomínky - nejen ty špatné, se vrátí...:o)
 ze dne 18.12.2007, 18:14:45  
   Annún: Děkuji Amazonit za hezký komentář.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
obr
obr obr obr
obr
Obraz v letokru...
Marek
Modrá duše
kimberly1995
Lednový mráz
Akras
obr
obr obr obr
obr

Zpověď šedého listu
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr