|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Tanči pro mne ::
 Ekyelka |
publikováno: 22.12.2007, 3:55
|
Dlouho jsem přemýšlela, zda tento fragment textu zveřejnit. Je stejně jako Let osamocené volavky součástí nanorománu, ovšem pouze a jenom v této podobě. Neexistuje žádná návaznost před ani po událostech vylíčených v textu. Jsou to pouhé střípky mozaiky - a přesto doufám, že jsou dostatečně půvabné i samy o sobě.
Nuže: nechejte se unést tancem, který není jen pouhou podívanou. Jak se praví v jedné písni: imagine... |
| |
|
|
Naposledy sáhla do strun, trochu váhavě, protože se jí nechtělo přestat hrát. Tón však už odezníval a ztrácel se, proto utišila struny otevřenou dlaní a už jen ozvěna nesla její hlas dál mezi sloupovím Velké síně.
Dosud znuděně dřímající Arl Tenek se probral, vyrušený ze spánku ještě panujícím tichem. Se zafuněním se v křesle narovnal a hlasitě zatleskal:
„Nechej už toho drnkání! Zatanči nám!“
Dobře si všimla záchvěvů nevole ve tvářích některých přihlížejících důstojníků Gardy a pohledů plných znechucení a opovržení, kterými Arla Teneka probodly jeho náhodné společnice. Jenže její pán byl nejen nevychovaný a odporně tlustý, ale také hloupý. Už skutečnost, že dostal jako jeden z několika set nižších šlechticů pozvání k oslavě narozenin Jejího Veličenstva, považoval za jasný důkaz své jedinečnosti. Že za náhlou společnost tolika vznešených hostů vděčí jen jí a jejímu hlasu, ho ani nenapadlo.
Bezradně se rozhlédla, kam by mohla bezpečně uložit svou loutnu. Složitě vyřezávaný nástroj jí patřil odjakživa, byl dědictvím po matce. Dokonce ani její pán neměl na tu loutnu právo. A ona se jí teď musela vzdát, byť přechodně a jenom na krátký čas, aby splnila Arl Tenekův rozkaz.
Náhle se před ní objevila mladičká dívka v purpurovém a zlatém hedvábí – jedna z královniných osobních otrokyní. S milým úsměvem loutnu převzala, elegantním tanečním úkrokem se vyhnula příliš nedočkavému důstojníkovi, a neméně lehce se propletla mezi hosty až ke stěně. Očividně tohle nedělala poprvé a podle obdivného pohledu, který věnovala kobylce a krku loutny, sama také byla hudebnice.
To ji uklidnilo. Její loutna byla v bezpečí a kdesi na pozadí ruchu v sále se už začínala z pravidelného dunění velkého bubnu rodit taneční melodie. Nejvyšší čas připravit se a hlavně protáhnout svaly, ztuhlé dlouhým sezením v pozici lotosového květu. Nikdo nemá zájem o klopýtající tanečnici.
Přejít ze strnulé pozice výskokem přímo do tanečního kroku se jí nechtělo, jenže byla závislá na hudbě – a dračí píšťala náhle zatrylkovala pod klenbou sálu jako rozpustilý ptáček. V rychlé piruetě tedy odpověděla jednoduchému nápěvu a několika drobnými krůčky se vzdálila od svého pána blíž ke středu sálu, kde jí hosté už uvolňovali dostatečně velký prostor, zvědaví na její umění.
Tamburína, dračí píšťala a loutna zopakovaly počáteční melodii v rychlejším tempu, jako by zkoušely, jestli je bude následovat. Pak se přidal i malý bubínek a další dračí píšťala, rozverně vystupující v kontrapunktu k té první. Byla to nezvyklá píseň, ale skrývala v sobě sílu a vášeň a to bylo dobře. Takové písně ona milovala.
Bosýma nohama vytepávala složitý rytmus do leštěného kamene a stále rychleji se točila, aby si diváci všímali spíš vlajících závojů, než jejích prstů, kterými se snažila uvolnit šerpu u pasu. Jako by jí skrytí hudebníci chtěli dopřát dostatek času, ještě jednou zopakovali nápěv, než ho v tercii rozvedli do nového motivu.
Teď! Konec šerpy, lemovaný zlatými třásněmi a pásem drobných mincí, klesl na podlahu. V rychlých otočkách odtančila deset kroků daleko, aby se uvolnila téměř celá šerpa, pak v jediném prudkém trhnutí pánví přiměla hedvábí ožít. Zlatý lem přelétl prostorem jako živá bytost jí přímo do nastavených dlaní, aby vzápětí získal podobu zlatočerného ptáka.
Hrála si s šerpou a nutila ji kolem sebe tu volně tančit v podobě plynoucí vody, tu zase divoce vířit jako černé plameny. Patnáct metrů hedvábí získalo zdánlivou pevnost holubice, motýla, bouřkových mračen. Vznešeného hřebce, který se před ní vzpíná na zadních. Starobylého serpenta se zlatou hlavou, tančícího kolem ní za hlasitého kvílení dračí píšťaly. A pak, když dostatečně uchvátila pozornost všech v sále, náhle velký buben uťal hudbu a poslal ji na kolena.
Hedvábí ševelivě kleslo v širokém půloblouku na podlahu. Dokonce i světla jako by potemněla, když se ozval hlas měsíční hally a jednoduchý, pochmurný nápěv Tiri Anas, zpěvu za padlé bojovníky.
Zavřela oči. Jen jednou jí bylo dovoleno tančit na tuto melodii: na matčině pohřbu. Poprvé a naposledy směla vidět její tvář, zahalenou průsvitným závojem, který vzápětí strávily hladové plameny pohřební hranice. Poprvé a naposledy směla vyjádřit svůj smutek veřejně, beze strachu z trestu.
Teď však měla tančit mnohem složitější verzi Tiri Anas, jak poznala z větvící se melodie. Nechala se tedy ovládnout hlasem měsíční hally, slabší než jaký má obyčejná loutna a přesto svým způsobem víc a hlouběji pronikající do duše. Oči nechala zavřené, zlatý lem šerpy napnutý v konečcích prstů, aby se neozvalo jediné nevhodné zazvonění našitých mincí, zklidnila dech.
První nakročení, pravé koleno ještě na zemi. Zakroužení trupem, zlatý lem šerpy nad hlavou, šelest hedvábí po leštěném kameni. Další krok, výpon na špičky a rychlá pirueta, krok nazad. Úklona a otočka, výskok. Tělo si přesně pamatovalo všechny pohyby, jak za sebou šly v přísném sledu, a hluboko v srdci se začala rodit nová melodie. Žalozpěv za mrtvé.
Jen nemnoha tanečnicím se dostalo natolik důsledného výcviku, aby byly schopné fyzicky ustát Tiri Anas. Nebylo to jen v samotném tanci a jeho náročnosti. Tiri Anas byl poctou všem válečníkům, kteří chránili Basian před Nepřítelem, byl vyprávěním o jejich skutcích a hrdinství. Vždy stejný, pokud šlo o počáteční melodii a podobu kroků, vždy jiný, jakmile se tanečnice naplno oddala jeho kouzlu a začala zpívat.
Nehledala slova, Tiri Anas je nepotřeboval. Vlastním tělem vyprávěla o příchodu Nepřítele a prvních válečnících, kteří se mu postavili, bojovali a umírali. Probudila svůj hlas a vdechla život první královně, krásné jako jitřní úsvit a mocné jako bouře. Vyprávěla a nechávala se stále hlouběji vtáhnout do melodie. Všechny pochyby, strach i rodící se únava byly zapomenuty, ona sama byla zapomenuta. Stala se Tiri Anas.
Legie mrtvých opět povstaly k životu, aby chránily Basian. Nepřítel byl strašný, ale válečníci neustupovali. Umírali tam, kde stáli; tváří v tvář strašlivým hrůzám vytrvali i ve chvílích, kdy se zdálo být všechno ztraceno. A slunce stále vycházelo nad Basianem.
Postupně se však do melodie začal vkrádat stín disharmonie. Zpočátku nebyla schopna ani určit, zda je to truchlivým hlasem Tiri Anas, nebo z jiného důvodu. Neladící tón však stále sílil. Získával na barvě i hloubce. Stával se hmatatelnějším, skutečnějším s každým úderem rychle bušícího srdce. Krvavěl.
Krvácel.
Náhle doširoka otevřela oči. Tam! Skryti ve stínech podél stěn a stínům také podobní, pohybovali se příliš tiše, aby si jich mohli gardisté všimnout, příliš zaujatí jejím tancem. Zemřeli na místě, utopení vlastní krví, zatímco temnota se stahovala stále blíž ke královskému trůnu a k Jejímu Veličenstvu.
Uvězněná v síti vlastní magie Tiri Anas nebyla schopna přervat pouta, která ji pevně vedla skrz melodii, nebyla schopna přestat tančit. Disharmonie však sílila každým dalším krokem a každou další zákeřnou smrtí, vkrádala se jí už i do hlasu. Zoufale bojovala o nadvládu nad svým tělem, zatímco se stíny nezadržitelně blížily k té zářící postavě na trůnu. Předem však věděla, že tu bitvu nemůže vyhrát, protože Tiri Anas se musí vždy dokončit. Její zoufalství dostoupilo vrcholu.
Něco se v ní zlomilo. Náhle už nevyprávěla o dávno mrtvých hrdinech, které zavály šeré písky zapomnění. Tiri Anas získal nový nápěv, když změnila první krok. Zvedl se silný vítr, přesto pokračovala: měnila tóny, sled kroků, počet piruet i gesta a vyprávěla nový příběh o statečnosti a zradě. Vyprávěla o smrti, která přišla znenadání a zákeřně zezadu v podobě otrávených čepelí. O bezmoci a zoufalství, o beznaději. O vzteku, který cítila. O síle, která se v ní postupně začala probouzet, jak se blížil závěr žalozpěvu.
Teď!
Jediný výkřik zpřetrhal omámení, do kterého všichni v průběhu Tiri Anas upadli. Stíny kolem královny náhle získaly objem a tvar, ve světlech svíček se zaleskly obnažené čepele. Černá šerpa podrážděně zasyčela, proměněná v útočícího hada, nejbližší z útočníků klesl k zemi s nosem vlomeným hluboko do lebky.
„Zrada! Chraňte královnu!“ vykřikl kdosi. Gardisté však byli příliš daleko a dvorní dámy nedokázaly útočníky zdržet déle než několik rychlých seknutí mečem.
Šerpa opět ožila. Míhala se kolem klidně sedící královny jako rozdrážděný had a útočila na vše kolem, silnější každým jejím ještě napůl tanečním krokem, jak se blížila k trůnu. Všechny svaly jí hořely bolestí z právě vyložené námahy, přesto se nezastavila ani v okamžiku, kdy jí cestu zastoupil dvoumetrový tvor s býčí hlavou, lidským tělem a kopyty.
Pokusila se mu vyhnout otočkou vlevo, ale úderem do boku ji vychýlil z rovnováhy. Zakolísala, její šerpa minula cíl a sklouzla plytce na podlahu. Teď už ji však nepotřebovala; býčí muž stál přímo před ní, hrozivý a obrovský, a chystal se ji znovu udeřit.
Otočila se na patě a pak ještě jednou, podél jeho levačky až za záda. Odrazila se od jeho nakrčené nohy a ve vzduchu ho krátce a tvrdě kopla do ledvin.
Zaryčel bolestí i vztekem. Rychle se otočil, ale to už stála zase stranou a z otočky na pravé noze ho kopla tentokrát přímo do pěnou pokrytého čenichu. Malý odskok a další kop, znovu do ledvin.
Dobře věděla, že se nesmí zastavit. Netušila, jak dlouho ještě vydrží takhle tančit; sice byla zvyklá na bolest, ale příliš rychle jí docházely síly. Každé další kopnutí bylo o něco slabší, méně přesné. Uvědomovala si to a uvědomoval si to i její protivník.
Gardistům zbývalo ještě několik kroků, když zakolísala. Býčí muž toho využil a vítězně zaryčel, než sklonil hlavu do útoku. Pokusila se mu vyhnout, ale dokázala to jen částečně. Ještě se otáčela, když ji nabral z boku do břicha.
Bolest ji zaplavila jako moře, jako temnota. Zvuk, strach, cit, všechno zmizelo. Existovala jen bolest a dlouhý let. Bezmoc, ochromení. Úžas, jak pomalý může být pád. Záře světel, oslnivá a přesto ne oslňující. Klid okamžiku.
Mlha se postupně rozptýlila, svět zase našel své místo. Chvíli jen nehybně ležela na zádech, ruce rozhozené do stran jako hadrová panenka, a pozorovala klenbu sálu, zdobenou hvězdami a tolik připomínající skutečné nebe. Noc byla chladná, chladnější, než je teď v létě obvyklé, ale nevadilo jí to. Líbilo se jí jen tak ležet a poslouchat šumění moře, jak stoupal příliv...
„Vaše Veličenstvo, pozor! Může mít zbraň!“
„Její jedinou zbraní je hlas a o ten přišla, když mi zachránila život. Už není nebezpečná, Jarkare.“
Hlasy ji vytrhly z ochromení, probraly ji do skutečného světa – a do bolesti. Zatím jen lehce se připomínající, ale o to děsivější, když si uvědomila, že to podivné chrčení, které slyšela a dosud si neuvědomovala, vydává ona sama.
Blížila se k ní sama královna Nyrael. Živá, nezraněná a stále nádherná. Doprovázel ji sir Jarkar, vrchní velitel Gardy, s mečem ještě připraveným k obraně své paní a se slavnostní uniformou pocákanou krví.
„Má paní!“ zalapal voják vzápětí po dechu, naprosto šokovaný, když královna poklekla vedle ní, bez ohledu na rozšiřující se kaluž krve na podlaze.
„Možná máš přeci jen pravdu a ona očarovala stráže úmyslně. Moc tomu ale nevěřím. Nemá až tak silný hlas, přestože líbezný a kouzelný. A navíc, Jarkare, zachránila mi život. Sám jsi to viděl. Takhle se nechová žádný atentátník, ale bláznivá tanečnice, které nezůstalo nic než právě její umění.“
Bolest na hrdle náhle ustoupila, už cítila i opatrné dotyky královniných prstů na čele a rozšklebené ráně. Konečně se mohla znovu pořádně nadechnout, odeznělo ohavné bublání krve.
„No, tanečnice? Jak to bylo?“ zaznělo v královnině hlase pobavení. Vůbec už nepřipomínala tu strašlivou bytost, která pouhým slovem spálila všechny útočníky na místě. Přesto její pohled nepřipouštěl vytáčky, lži ani zdráhání.
„Viděla jsem, jak zemřel první voják, ale nemohla jsem se zastavit. Něco... něco mě nutilo pokračovat dál v tanci. Všichni se měli dívat na mě a já to nedokázala zastavit,“ zalapala po dechu, jakmile jí královna přiložila dlaň na břicho. Tolik to bolelo! Pamatovala si až příliš dobře, když ji ten býčí muž nabral na rohy – nejspíš měla vnitřnosti na kaši.
„Jen klidně lež, maličká, už to bude,“ dotkla se královna konečky prstů zase jejích spánků a bolest úplně odezněla. Úleva zaplavila celé tělo i mysl, dokud ji z polovičního bezvědomí nevyvedl na světlo opět královnin hlas:
„Jarkare, ještě jednou vyslovíš takovou hloupost a začnu pochybovat o tvém zdravém rozumu. Copak nevidíš její rány? Možná oficiálně náleží Arlu Tenekovi, ale nedokázala svým činem dostatečně jasně, že si zachovala aspoň svobodnou vůli? Sama se rozhodla obětovat za mne život – a ty bys ji chtěl jenom kvůli zastaralým a slepým zákonům zabít? To by byla vražda a to nedovolím!“
Skutečně se v tu chvíli ochladilo, nebo tak jenom studila do holých zad kamenná podlaha? Jenže sir Jarkar měl víc odvahy, než kterýkoliv jiný šlechtic. S pokornou úklonou se totiž své královně postavil na odpor:
„Zákon mluví jasně, má paní. Ani vy se mu nemůžete vzepřít.“
Královně se krátce zablesklo v očích, potlačovanou zlobou, znechucením, nebo snad odporem. Pak však přikývla.
„Budiž. Ani my nemůžeme obcházet zákon.“
Dva ledové safíry očí se upřely přímo na ni:
„Podle zákona ses provinila, otrokyně svého pána. Za to tě odsuzuji. K životu po mém boku.“
Svět se roztočil a znehybněl, když na čele ucítila dotek královniných rtů, chlad s plnou silou udeřil a sevřel ji ve svém krunýři. Zoufale se zazmítala, přestože nedokázala ovládnout jediný sval v ochromeném těle, z koutka jí do vlasů stekla jediná slza. Ještě zahlédla třpyt královnina pohledu a čas se protáhl do jediného nekonečného okamžiku.
Vznášela se jen tak, bez sebemenšího pohybu nebo vůle ho učinit, v hřejivé náruči temnoty. Přežívala bez myšlenek, snů, tužeb. Bez bolesti i pocitů. Uprázdněná a nezaplněná, čekající. Neměnná, bezejmenná. Čas pro ni neexistoval stejně jako nutkání a potřeby, jako tělo. Mohla být smyšlenkou stejně jako bludnou duší, čekající na své další určení.
A to se nakonec dostavilo. Proniklo do temnoty s jasem prvního svítání a razancí ptačího trylku. Ten výkřik čisté a prosté radosti probudil, co dlouho odpočívalo, zapomenuté a napůl spálené, na samém dně její podstaty.
Nasua.
Ochutnala to jméno, jeho podstatu. Líbilo se jí.
„Nasua! Její Veličenstvo se každý den ptá, jestli se už probudila. Pouhá otrokyně a zajímá se o ni samotná vládkyně Basianu! Co je vlastně zač?“
„To prase Arl Tenek ji před několika měsíci koupil na výroční dražbě přímo v Tarnimaru, kde ji vycvičili. Myslím, že jenom díky tomu byl pozván do paláce; je to jedna z nejlepších laranských tanečnic, co se kdy narodily, pokud uvěříš jenom polovině báchorek, které o ní kolují mezi obchodníky s otroky. Prý za ni Arl Tenek složil tolik zlata, že ho museli odnášet čtyři otroci.“
„Jak vůbec takový hnisavý vřed přišel k laranské tanečnici?“
„Kapitán Sogha se domnívá, že to bylo součástí vražedného plánu. Spiklenci využili hloupost Arla Teneka a vše zařídili tak, aby se nejen dostali s jeho doprovodem do paláce, ale aby také Nasua tančila Tiri Anas. Věděli o její schopnosti upoutat na sebe veškerou pozornost, přímo s ní počítali. Chtěli ve vší tichosti odstranit gardisty, než by se vrhli na Její Veličenstvo – a nebýt Nasuiny vzpoury proti pravidlům Tiri Anas, taky by se jim to podařilo.“
Hlasy k ní promlouvaly skrz šedou mlhu. Vlastně ani nehovořily přímo k ní, jako spíš poblíž ní. Tiché, nevzrušené, přesto docela jistě lidské. Nasua nechala jejich zvuk rezonovat v prázdnotě své mysli, ještě stále zbavená vůle.
„Zákonitostem Tiri Anas se prý nedá vzepřít. Musí se dokončit i za cenu smrti té, která ho tančí.“
„Ale ona ho dokončila. Změnila sice každý krok, který si dokázala vybojovat, ale Tiri Anas dokončila. Možná právě proto je skoro mrtvá; žalozpěv za mrtvé vyčerpá i naprosto zdravou tanečnici tak, že potom není schopna několik dní chodit. Nasua navíc bojovala s býčím démonem. Skoro zemřela.“
„Je pravda, že ji Její Veličenstvo vyléčila polibkem?“
Chlad a žár v jediném doteku. První osamocená vzpomínka zaplála v prázdnotě jako duhová jiskra.
„Samozřejmě že ne! Kdo takové hloupé povídačky roznáší? Královnin dotek sice léčí, ale naše paní by se nikdy nesnížila k takové nepřístojnosti!“
„Nemusíte se hned vztekat, drahý Jarkare. Pouze jsem zopakovala, co se mezi lidmi povídá. Ani já tomu nevěřím; jak jistě víte, trochu se o magické praktiky zajímám a dobře vím, že královský dotyk by v podobném případě účinkoval jen za jistých podmínek.“
„Podmínek?“
„Její Veličenstvo by do polibku musela vložit svou lásku k dané osobě. Zatím jsem ještě nevypátrala, proč tomu tak je – žádné logické vysvětlení mě nenapadá, protože je přeci jedno, jestli se zraněného člověka dotkne rukou nebo rty. Je to však zajímavé studium.“
„Překvapujete mne, lady Indirian. Co na tyhle vaše záliby říká lord Askerion?“
„Momentálně si myslí, že studuji historii ktarnské výšivky. Proč zatěžovat jeho šedou hlavu zbytečnými starostmi?“
„Muži v určitém věku by si neměli brát za manželky mladé ženy, pokud si chtějí užívat klidného podzimu svého života!“
Hlasy se postupně vzdalovaly, odeznívalo i jejich pobavení a smích. Vrátilo se ticho, hřejivé, příjemné. Uklidňující.
Něco se však už změnilo. Nasua cítila jakýsi neklid, zpočátku stěží znatelný, ale s postupem času skoro až k nevydržení alarmující. Něco rozhodně nebylo v pořádku.
Otevřela oči. Bíle omítnutý strop, vlevo okno s ozdobnou stříbrnou mříží. Dotek čistých bavlněných přikrývek a hedvábné tuniky. Svaly ještě ztuhlé a jakoby stařecky ztěžklé po námaze Tiri Anas, už ale ne svíravá bolest břicha nebo bezmoc a ochromení jako bezprostředně po útoku býčího muže. Nasua věděla, že se může hýbat – ale nechtělo se jí.
Ve vzduchu se vznášela skoro neznatelná vůně vzácných olejů a květin coby pozůstatek návštěvy vznešené lady Indirian. Nasuin citlivý nos však zachytil i jinou vůni, podivně známou a přesto skoro nerozpoznatelnou. Prchavou jako poslední záchvěv snu těsně před probuzením.
Nepatrně se zamračila. Kde jen ji už cítila? Kdy?
Odsuzuji tě k životu. Se mnou.
„Vaše Veličenstvo!“ pokusila se Nasua marně posadit. Bohové, jak ji v tu chvíli všechno rozbolelo! Stěží dokázala zvednout hlavu z polštáře.
„Vítej zpět mezi živými.“
Královna Nyrael stála v nohách lůžka, oděná do bělostných šatů, lemovaných labutím peřím, místo koruny jen tenkou stříbrnou čelenku, svírající skráně. Usmívala se, spíš pobaveně, než vesele, a kromě Nasuy byla jediným dalším živým člověkem v místnosti; všechny její otrokyně, dvorní dámy i společnice čekaly kdesi za dveřmi.
„Já... vděčím vám za život, má paní.“
Znovu se pokusila vstát, nebo se aspoň posadit, ale namožené svaly, navíc ztuhlé dlouhým ležením, ji prostě odmítly poslouchat.
„Zůstaň klidně ležet, dítě. Přežila jsi víc, než jeden Tiri Anas, i když zatraceně působivý,“ přimhouřila královna oči jako velká kočka. Hedvábí a peřím lemovaná vlečka zaševelily, najedou seděla Nyrael z Basianu na pelesti přímo u ohromené Nasuy.
„Vaše Veličenstvo!“
„Já vím, kdo jsem. Nemusíš to pořád opakovat,“ usmála se vládkyně mírně. „A že tady sedím a bavím se s pouhou otrokyní? Vděčíme za život jedna druhé. Podle tradic Ledových vlků, mého klanu, jsme se staly blíženkami. Sestrami v boji, chceš-li. Sice nedobrovolně a náhodou, ale aspoň mně to nevadí.“
Nasua jen uhranutě poslouchala.
„Moji přátelé a společníci dávno zapomněli, kým jsem kdysi bývala. Už příliš mnoho let žiji v tomhle paláci, obklopena přepychem, nebo na bitevních polích, pokud si to žádá situace. Moje dvořanky jsou krásné a okouzlující, ale příliš rychle stárnou, vdávají se a odcházejí, zatímco já stále zůstávám taková, jakou mě vidíš. Jsem královna Basianu,“ vkradl se jí do hlasu smutek. „Nejopuštěnější člověk v paláci plném lidí.“
Tichý povzdech, který by dokázal pohnout i horami.
„Když jsem rozhodla o tvém dalším osudu, myslela jsem při tom jen na sebe. Tvé umění tance je úchvatné. Už při Tiri Anas jsem přemýšlela, jak bych tě od Arla Teneka získala, jenom abys mi mohla kdykoliv zatančit. Stejně jako já ani ty nemůžeš dělat, co se ti zlíbí, ale pouze to, co ti přikazuje povinnost a tvůj pán. Jsme stejné.“
Královna se pomalu postavila.
„Má paní, co si přeješ?“ zeptala se Nasua rychle, protože se už zdálo, že královna bez jediného dalšího slova odejde.
„Buď mi společnicí, Nasuo. Pro začátek. Nikdo nedokáže být stále sám.“
Odešla. Odešla a zanechala zatím bezvládnou tanečnici, aby si vše mohla v klidu promyslet.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 81 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
