|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Štědrý večer ::
| Klasické, infantilní... 8) |
| |
|
|
Hustě sněžilo. Vločky velké jako pěst a lesklé jako vánoční ozdoby se lepily jedna na druhou a stavěly závěje. Vidět nebylo. Jen kolem pouličních lamp se v oranžovém světle rýsovaly obrysy města. V zimě se stmívá časně, možná že bylo teprve odpoledne, ale ulice vypadaly liduprázdné…
Ne, podívej, nemůže být odpoledne, vždyť svítí hvězdy! Nemůže být odpoledne, každé dítě ví, že dnes vůbec nebylo, je Štědrý den a s první tmou přichází večer. Nač to zdržovat…
Ulice byly liduprázdné, v oknech svíčky za mrtvé a vůně rybí polévky. Když se utišíš, uslyšíš cinkání lžíce o talíř nebo praskot ohně v krbu. Ne, ne, tohle jen burácí vítr. Tady venku je nevlídno, kam se podíváš studený modrý sníh.
A oči za záclonou se dívaly.
Ten dům stál v řadě těch, co lemují náměstí. Tady bylo mnoho lamp, mnoho kuželů oranžového světla a mezi nimi stíny. Mnoho obrysů. Vedle kašny někdo postavil sněhuláka, oči hledaly jeho oblé tělo utopené v závěji nahrnuté sem lopatou, jež prohazovala cestu napříč kočičími hlavami. Dvě oči hladily pohledem to mokré tělo, hřály se v otiscích dětských palčáků, které mu daly tvar. Chtěly si ho pamatovat, každou nepravidelnost, levou ruku posazenou níž i tu pravou, menší, protože snad už zítra ráno z něj zbude jen červený hrnec bez dna, který má posazený na hlavě jako indiánskou čelenku. Bylo by škoda zapomenout. A oči si pamatovaly každičký rok. Už řadu let.
Byl Štědrý večer a oči se nepřestávaly dívat.
Rybí polévka byla snědena, svíčky za mrtvé hasly. Dávno byla odsloužena půlnoční mše, dávno se lidé vrátili do svých domů, většina přes náměstí, oči se tím zmatkem unavily. Ještě chvíli a na další rok se zavřou a budou spát. Dokud ale zůstávají otevřené, pořád tenhle večer trvá, ještě se může něco stát.
Stane se?
Oči přeplouvají celý obdélník náměstí, každou uličku, která sem ústí, jen co oranžové světlo dovolí. Všude klid. A sníh stále padá. Pomalu zahlazuje cestu prošlapanou spěchajícími botami. Ale co to? Tam vzadu, oči se musí přitisknout ke sklu, podívej! Tam pod první lampou se něco hnulo. Bylo vidět cíp červeného pláště. A teď znovu, a potřetí!
Dva lidé, oči se poulí, snad žena a muž, ano, musí to tak být. Muž a žena, muž ji podpírá, ona klopýtá, teď spadla. Co to před sebou nese? Co to schovává pod červeným pláštěm s kapucí? Vlasy se jí lepí k čelu, ne, tohle oči nevidí, ale už za pár chvil… Teď zmizeli ve stínu truhlárny. Jen vydržet. Oči slzí samou námahou, tak, teď bude lepší výhled, dvojice přichází blíž, pod další lampu, která je osvítí jako herce na jevišti divadla. A snad opravdu hrají, ale nedobře, přehánějí, vždyť je cesta pořád tady, mezi dvěma stěnami z modrého sněhu, trochu setřená, to ano, ale stále schůdná, proč tedy muž dýchá samou námahou oblaka sražené páry, proč se žena nechává téměř nést, copak nevidí, jak je unavený? Počkat, ona pláče, tohle nejsou vločky, tyhle třpytky co jí stékají do koutků úst. To jsou slzy, které mrznou v malé kuličky, které za sebou trousí jako perly. Žena pláče a stále cosi tiskne k tělu, muž ji chytá jednou rukou v podpaží, druhou se opírá o dřevěnou hůl. Na rameni se mu houpe ranec, malý pytel, věci v něm musí být provlhlé a chladné. Proč jej také nedá ženě, aby ho přidala k tomu, co už dávno svírá? Ale co to? Žena si kleká a rozhazuje rukama. Ona nic nenese, nic nedrží, ona…proboha to pod šaty je jen její břicho, musí být těhotná! A muž ji zvedá a něco říká, snad ji konejší nebo jí domlouvá, žena kývá hlavou, ale stále pláče, své slzy už dávno nevnímá. Znovu se pouští po cestě, ano, jdou ke kostelu.
Oči se vyděšeně dívají, jak se dvojice zastavuje u kašny, žena si sedá, ale jen na okamžik, muž si přehazuje pytel na druhé rameno a znovu jí podává ruku. Pod schody do kostela zůstávají stát. Muž zvedá hlavu, jako by četl z hvězd, potom vybíhá ke dveřím, shazuje břemeno a vrací se pro ni, chytá ji do náruče, proboha, ona nemá boty, jen nohy obalené v hadrech, snad omdlela, ruka se jí houpe, jak s ní vystupuje po schodech. Ne, postavil ji, otevřel dveře, v kostele je tma, ale je to neděsí, vcházejí, oba zmizeli uvnitř, jen jejich věci - snad se pro ně vrátí, je ticho, je noc a padá modrý sníh.
Nad kostelem proletěla kometa a ozářila měděný kříž.
A oči si náhle vybavují, že tutéž spatřily již před více než dvěma tisíci lety.
Anna se vzbudila časně. Potichu vyklouzla zpod peřiny a po špičkách došla ke dveřím. Petr se ještě neprobudil a ona ho chtěla nechat spát, včera se vrátil až pozdě v noci, ale stálo to za to, v chodbě byla opřená nádherná jedlička. Věděla, že se bude zlobit, ale nedalo jí to, a když uvařila čaj a nachystala vánočku na chvojím ozdobený stůl, chytla stromek, dovlekla jej do pokoje a postavila do stojánku pod okno. Zamyslela se, potom sundala z police cukřenku, posadila se do ušáku a začala balit kostky cukru do lesklého papíru. Zpívala si Chtíc aby spal.
Tak ji našel Petr. Políbil ji za ucho a pohladil po vlasech, usedl ke stolu a sáhl po vánočce. Když si všiml jedličky, trochu se zamračil, ale sladká rozinka, do níž právě kousl, mu vrátila dobrou náladu. Upil něco čaje a podíval se na Annu. Seděla v křesle, cukřenku posazenou na ohromném břiše. Mám tě rád…
„Mám tě rád,“ řekl.
„Já vím,“ zasmála se a hodila další obalenou kostku do ošatky.
„Je Štědrý den,“ řekl ještě.
„Já vím.“
Napil se čaje. Za chvíli byl hrneček prázdný, na talíři jen drobečky.
I cukřenka byla prázdná.
„Počkej, pomůžu ti,“ vyskočil a podepřel ji, když vstávala. Ošatka jí vyklouzla z ruky a kostky se rozkutálely po zemi.
„Už zase,“ vzdychla, „připadám si jako nemehlo. Skoro se nemůžu hnout, do všeho vrážím, skoro se nevejdu do dveří. Za měsíc jimi neprojdu.“
„Ani nebudeš muset. O všechno se postarám,“ ujišťoval ji, sbíral ozdoby jednu po druhé a rovnou je věšel na stromeček. „Stačí, když se mnou dnes půjdeš na půlnoční, a od zítřka můžeš jen ležet obalená peřinou až do ledna, než to přijde.“
„A umřem hlady.“
„Je tady spousta vánočky a kopce cukroví. Děti milují cukroví!“ zasmál se a natáhl se, aby na špičku jedličky připevnil hvězdu.
„Děti milují cukroví,“ opakovala, pohladila si břicho a sledovala ho, jak s vyplazeným jazykem vytahuje poslední zatoulanou kostku cukru odněkud zpoza ušáku.
„Měli bychom jít,“ řekl a hledal druhý rukáv svátečního kabátu. Potom pomohl Anně do kožíšku.
„Už ho ani nezapnu, podívej,“ zasmála se trochu a Petr povytáhl obočí.
„Takhle tě jít nenechám, pořád ještě nepřestalo sněžit, zmrzla bys. Na. Vezmi si ještě tohle,“ přehodil přes ni červenou pláštěnku, a než schovala vlasy pod kapucu, zašněroval jí tkaničky.
„Sama jsem jako děcko. Ani boty si už nezavážu!“
„Aspoň si zvyknu. Taky se budu muset umět postarat,“ utnul její stížnosti a otevřel domovní dveře.
Vyšli. Annu rozklepal mráz, vítr jí hnal divoké vločky proti tváři, začaly jí slzet oči. Petr jí pomohl nasednout do saní, které tu už čekaly, oba koně netrpělivě pofrkávaly. Zabalil ji do deky, sám si druhou přehodil přes ramena a vzal do ruky opratě.
„Snad to stihneme,“ zavolal na ni přes rameno a spolykal pár vloček, „musím jet pomalu, nemůžu ty chudáky hnát. Musel jsem je skoro přemlouvat, aby se vůbec nechali vyvést ze stáje.“
„Neboj,“ křikla zpátky, „stihneme.“
„Anebo taky ne,“ vzdychl za pár minut, když koně poprvé zastavili. Přes bílou tmu nebylo vidět žádnou překážku, nepochyboval ale, co je zdrželo. Potom musel ještě mnohokrát slézt ze saní a odtáhnout spadlé větve, jež se zlomily pod tíhou závěje, nebo rozbořit obrovského sněhuláka, kterého tu kluci postavili přímo na cestě, protože se báli do hlubokého sněhu. Možná že i sjeli z cesty, protože když konečně dorazili do města, odbíjela jedna hodina po půlnoci. Brzy začali potkávat lidi vracející se z kostela. Anna spala, mezi dekami bylo vidět jen červenou kapucu a pramen hnědých vlasů, cinkot rolniček, které připevnil koním k postroji, se odrážel od hluchých domů a vracel se ozvěnou. To ji probudilo.
„Už jsme tady?“ zeptala se zmateně, když zastavil před hostincem.
„Skoro. Promiň, je mi líto, podcenil jsem to. Přijeli jsme pozdě.“
„A proč jsme se nevrátili?“ hledala konec deky, aby se osvobodila a protáhla si zkřehlé nohy.
„Myslel jsem, že bychom se mohli jít alespoň pomodlit. Navíc máme ty dárky. Můžeš na mě počkat tady, dát si něco na zahřátí, a já to oběhnu, snad ještě nebudou spát.“
Kývla hlavou a opatrně slezla ze saní. Klouzalo to. Zatímco jí hostinská, ještě zrůžovělá mrazem, a v šátku – tak, jak se vrátila ze mše, připravila čaj a ohřívala polévku, hostinský odstrojil koně a dovedl je do stáje. Petr odešel.
„Podívej, kolik toho mám.“ Petr si přisedl k Anně a kývl na ospalou hostinskou, která neochotně natočila do půllitru pěnivé pivo, „Všude jsem měl štěstí, ještě nespali, nebo se tak snažili tvářit, a navíc jsem dostal pár dárků, myslím, že to bude většinou pro miminko.“
Anna nahlédla do ranečku, který před ní rozevřel, a usmála se.
„Ale trvalo ti to, bála jsem se, že jsi to vzdal a někde poprosil o přespání. Sama jsem už unavená, a to jsem byla celou dobu v teple.“
„Takže do kostela už nepůjdem?“
Podívala se mu do očí. „Pořád jsou ještě Vánoce. Měli bychom jít.“
„Dobře. Ale budeme muset pěšky. Přes náměstí je jen vyšlapaná cesta. A navíc máme ty rolničky, nerad bych někoho budil. Nevadí?“
„A zpátky?“
„Stavěl jsem se ve stájích, pan hostinský byl moc ochotný, a když jsem mu strčil do kapsy nějaký ten drobásek, uvolil se, že zatím znovu zapřáhne, otrhá všechny ty zvonečky, objede náměstí a počká u hřbitova, někde v závětří. Snad se moc nezdržíme.“
„Dobře.“ Anna se začala zvedat a oblékat si pláštěnku.
„Ještě tohle – dal mi nějaké hadry, omotej si tím nohy, nebo aspoň boty, nebo budeš promáčená, ještě než dojdeme na konec ulice. Možná tě to trochu zahřeje. Paní hostinská? Mohla byste tohle donést do saní, než váš muž vyjede? A něčím to přikryjte, ano? Ať se to nepromáčí,“ vysypal na stůl všechny dárky a do ranečku nacpal další hadry. „V kostele si je vyměníš.“
Než stačila cokoliv říct, našla hostinská na stole jen hromádku barevných balíčků, netknutý půllitr piva a pár drobných mincí.
Sníh se lepil na nohy, Anna měla řasy jako ze skla, začaly jí zase slzet oči, vítr si hrál s rozevlátou pláštěnkou. Přidržovala si ji na těle v místech, kde cítila, že jí nedoléhá kožíšek, zahřát se ale stejně nedokázala. Petr ji objal a snažil se ji sám chránit před ledovým vichrem, proti němuž se brodily přes náměstí. Země klouzala, udusaná cestička byla spíš ledovkou, nemotorná často upadla, ale to nevadilo, stačilo vztáhnout ruce a Petr jí pomohl zpět na nohy.
„Promiň,“ zašeptal jí do ucha.
„Za co? Za tohle počasí?“
„Kdybychom vyjeli dřív…“
„Ale prosím tě… Jen kdyby nebyla taková zima.“
Petr se k ní sklonil a začal jí dýchat teplo do tváří. Vděčně se na něj podívala a sama ho objala pevněji.
„Koukej!“ přestože ji pálily oči, všimla si sněhuláka, který se krčil u kašny. Ze závěje mu koukala jen hlava s červeným hrncem, který mu silný vichr posunul na stranu, kde přimrzl. Sedla si na okraj kašny.
„Co to děláš? Chceš dopadnout jako ten kastrol? Vstávej!“ Oběhl ji, přehodil si raneček s hadry na druhé rameno a podepřel ji z druhé strany, odkud začal divoký vítr dotírat novým přívalem sněhu. Kývla, že je připravená jít. Kostel už nebyl daleko.
Zastavili se pod schody.
„Krása, jsem ráda, že jsme sem nakonec došli,“ usmála se Anna a prohlížela si barevná okna kostela, kterými prosvítalo slabé světlo svící. Petr zvedl hlavu, snažil se podívat na hvězdy, cítil, že jasně svítí, ale přes modrý sníh, který mu padal do očí, neviděl nic.
„Bude to ale nejspíš klouzat. Nechci, aby ses mi skutálela ze schodů. Počkej tu.“ Vyběhl ke dveřím kostela, kde odložil raneček i silnou větev, kterou našel cestou ve sněhu a která mu, i když nepříliš dobře, posloužila jako podpěra. Potom se vrátil pro Annu a opatrně vynesl nahoru i ji.
„Mám tě rád,“ řekl a postavil ji na zem.
„Já vím,“ zasmála se na něj.
„Jsou Vánoce,“ řekl ještě a pomalu otevřel těžké dveře kostela.
„Já vím,“ zopakovala a vešla za ním do přítmí, odkud cítila teplo.
Nad kostelem proletěla hvězda.
Oči za záclonou poprvé mrkly. Chtělo se jim spát. Ale letos ne, letos to nepůjde tak rychle. Musejí vydržet a přesvědčit se, jestli se nemohly splést. Jestli opravdu za pár dní mezi jinými rozliší ty tři skutečné, kteří, jak doufaly, vstoupí do kostela. Musejí vydržet.
Víčka se klížila, oči znovu mrkly. Musejí vydržet.
Musejí vydržet…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 73 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
