obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Istrie - Stříbrný mág ::

 autor Trenz publikováno: 20.12.2007, 23:32  
Toto je především vzpomínkový díl, ale snad i tak zahřeje na duši:-)
 

Stříbrný mág

Sonya seděla na kameni a zírala před sebe. Všichni ostatní už spali. Sama se nabídla, že vezme hlídku. Potřebovala přemýšlet a to se pořádně dalo jen v noci a o samotě. Chtěla přemýšlet o Eris. Jak jí to mohla udělat? Zmizet bez rozloučení. Když vyšli z Podsvětí a nikde ji neviděli, mysleli, že je ještě na cestě, ale jak den plynul, začala mít Sonya strach, že se jí něco stalo a chtěla se jít po ní podívat, ale Cirkis ji zastavil.

„Ne, Sonyo. Je v bezpečí.“
„Kde?“
„U svého lidu. Vrátila se domů.“
„Jak to víš?“
„Řekla mi to. Předtím, než jsme vešli do Podsvětí, řekla mi to.“
„A proč nic neřekla mně?“ zeptala se Sonya nešťastně.
„Možná proto, že tě nechtěla vidět vyvádět, “ušklíbl se Sean.
„Sklapni, Williamsi!“ obořila se na něj Sonya.
„Je mi líto, Sonyo. Je pryč,“ oznámil jí tiše Cirkis.

Eris věděla, že ji miluje, a přesto ji beze slova opustila. Poprvé se zamilovala a poprvé zakusila bolest ze ztráty milované osoby. Vzpomínala, jak se s ní poprvé setkala. Byla vystrašená jako malé kuřátko. Starala se o ni. Chránila ji, a když ji pak uviděla přeměněnou v lese, uvědomila si, že ji miluje a ona ji opustila. Byla pryč a její srdce bylo prázdné.
Přisedl si k ní Cirkis.
„Proč nespíš?“
„Trápíš se.“
„A proto nespíš?“ podivila se Sonya.
Cirkis pokrčil rameny.
„Jsem už takový. Když se někdo trápí, nemůžu klidně spát.“
„Na světě se trápí alespoň čtvrtina populace. To se teda moc nevyspíš.“
Cirkis se usmál.
„Takhle jsem to nemyslel. Týká se to jen lidí v mém okolí.“
Sonya přikývla na znamení, že rozumí a zahleděla se do tmy.
„Miluješ ji, viď?“
„To je to tak vidět?“
„Ano, je.“
Sonya se uchechtla.
„Všechno je to nové. Nikdy jsem nemilovala a myslela jsem, že nikdy ani nebudu a teď, když jsem mohla být šťastná, zmizela. Copak nikdo nezná cestu k jejímu lidu?“ povzdychla si.
„Někdo ano,“ vyšlo ze Cirkise dřív, než si uvědomil, co říká.
„Kdo?“ zeptala se Sonya, a i když byla tma, bylo Cirkisovi jasné, že v jejích očích teď plápolá naděje. Povzdechl si, ale odpověděl: “Stříbrný mág.“
Sonya vyskočila na nohy.
„Kde ho najdu?“ zeptala se dychtivě.
„Sonyo. Musíš vědět, že…“
„Kde ho najdu?!“
„Není to lehké, a i když se ti to podaří, musela bys projít zkouškami, aby ti ukázal cestu ke Květinovým dětem.“
„Pak jimi projdu.“
„Počkej. Nevíš, co říkáš. Najít Stříbrného mága bývá nemožné. Jak říkal Soris, objeví se jen jednou za tisíc let, vždy na jiném místě, vždy tam, kde vyvěrá magie.“
„A to je kde?“
„To se ti tu snažím říct, Sonyo. Nikdo neví, kde to místo je.“
„Musíme ho ale najít. Musím Eris alespoň ještě jednou vidět. Musím jí dát sbohem.“
„Opravdu to není dobrý nápad.“
„S tím nesouhlasím,“ ozval se k jejich překvapení Sean a posadil se.
„V tomhle kraválu se prostě nedá spát, čímž chci říct, že jsem slyšel, co tu povídáte a říkám. Najděme toho mága.“
„Jsi v pořádku, Williamsi? Čekala jsem, že se se mnou budeš zase hádat.“
„Kdyby nešlo o ni, asi bych se hádal.“
„Ale…“ napomohla mu Sonya.
„Ale zachránila mi život a ne jednou. Teď, když už vím, co je zač, uvědomuju si, že to ona nás zachránila před poskoky Argona, před Deimem a Fobem. Ona přivedla Cirkise, který nás dostal ze spárů Kreonů a taky byla jediná, která to se mnou ještě nevzdala, i když to nevím, jestli je plus nebo mínus. Abys věděla, zlodějko, nemám tě rád, ale měla bys dostat šanci se s ní rozloučit. A kdo ví. Třeba při těch zkouškách umřeš a já budu šťastný.“
„To se nestane.“
Sean pokrčil rameny.
„Doufat můžu.“
„Jsi o tom pevně přesvědčená, Sonyo? Jestli ho přece jen najdeme, nebudeš moct couvnout.“
„Nehodlám couvat, Cirkisi.“
„Pak tedy vzbuďme ostatní.“
Když se osvěžili vodou z přilehlého potoku a najedli z darů přírody, Cirkis je seznámil s přáním Sonyi. Nikdo neprotestoval. Isabel se jen zeptala: “Jsi si jistá?“
„Naprosto,“ odvětila jí Sonya přesvědčeně. Andy jen pokrčil rameny a Alan beze slova začal balit věci.
„Teď se naskýtá čas na otázku, kde ho chceš hledat, zlodějko?“
„To je právě to, co nevíme.“
„A je způsob, jak to zjistit?“
Cirkis a Isabel se po sobě podívali.
„Je tu jedna možnost,“ začal Cirkis váhavě.
„Je nebezpečná?“
„Jak se to vezme.“
„Buď konkrétnější,“ vyzval ho Alan.
„Je to hodně vyčerpávající,“ odpověděla Isabel za něj.
„Jak moc?“
„Minimálně několik hodin nebudu schopna pohybu.“
„Kdo říkal, že to budeš ty, Isabel?“ otázal se Cirkis.
„Ne. Ty nejsi čaroděj. Ne pravý.“
„Počkat. Jaký je rozdíl mezi pravým a nepravým čarodějem?“ zajímalo Andyho.
„Pravý čaroděj je, když se s tím narodíš, když alespoň jeden z tvých rodičů je čaroděj a to ostatní jsou jen získané schopnosti. Cirkis umí léčit a Argon jeho schopnosti rozvinul do maxima a naučil ho i něco nového, ale není tak silný, jako kdyby to zdědil.“
„A kam se řadí naše schopnosti?“
„Ty jsou dar.“
„Argon říkal, že ve mně není ani špetka magie,“ ozval se Alan.
„To je pravda. Stejně jako není v Seanovi, Sonye a Andym.“
„A kdo nám tenhle dar dal?“ chtěl vědět Sean.
„Stříbrný mág.“
„Vida. Další důvod ho navštívit. Pěkně od plic mu vynadám, že mi dal takovou mizernou schopnost a Icemanovi tak užitečnou.“
„Tvoje je taky užitečná,“ připomněl mu Cirkis.
„Jo, jo. Tuhle písničku už znám,“ odbyl ho Sean.
„Potřebuju, abyste odstoupili. Nechci vám ublížit, kdyby se to náhodou…“ Isabel potřásla hlavou.
„Kdyby se to náhodou co?“ zeptal se Alan.
„Všechno bude v pořádku.“
„Isabel,“ vyslovil její jméno tónem, který nešel odmítnout.
„Je to komplikované kouzlo. Může se stát cokoliv.“
Alan přikývl a chtěl poodejít, když se k Isabel sklonil a do ucha jí pošeptal: “Buď opatrná.“
Narovnal se a Isabel mu pohlédla do očí. To, co v nich spatřila, ji překvapilo. Viděla obavy a něhu a možná, ale to si nejspíš jen nalhávala, malý plamínek lásky určený jen jí a nikomu jinému. Alan odstoupil na stranu a Isabel do země kolem sebe nakreslila kruh. Poklekla a začala vyvolávat kouzlo: “Voco elemento aqua, elemento ignis, elemento terra et elemento aer. Recludate me ductum ad argentato teurgo!“
Z kruhu vyšlehl zelený plamen a Isabel bolestivě vykřikla. Alan sebou trhl, ale Cirkis se zlehka dotkl jeho paže. Alan semkl rty, ale zůstal stát na místě. Isabel měla pocit, jako by jí celé tělo hořelo, ale musela pokračovat: “ Elemento aqua dare me imber. Elemento ignes dare me fervor. Elemento terra dare me fundus. Elemento aer dare me vita!“ poslední slova vykřikla v agónii. Náhle se do nich opřel silný vítr a protože to nečekali, popadali na zem. Když se zvedli, uvědomili si, že jsou na jiném místě. Na místě, které by se dalo nazvat rájem. Stáli na břehu řeky, která ústila ve vodopády, ptáci létali nad stromy a opodál se páslo jelení stádo. Zatímco se rozhlíželi, Alan se vrhl k Isabel, která ležela na zemi. Poklekl k ní a vzal si ji do náruče. Na čele měla tržnou ránu a rty byly rozpraskané, ale jinak se zdála být v pořádku. Zachvěla se a otevřela oči.
„Dokázala jsem to?“ zeptala se tiše a chraplavě. Byla vyčerpaná a chtělo se jí spát. Alan zaslechl kroky. Vzhlédl a spatřil postaršího muže v bílém hábitu.
„Ano, dokázala,“ odpověděl muž za Alana. Isabel se pokusila na muže podívat, ale byla příliš unavená.
„Zvedni ji,“ vyzval Alana. Alan se na něj nedůvěřivě podíval.
„Tvá královna by neriskovala život, kdyby si myslela, že jsem nepřítel, Ochránce.“
Zvedl ji a muž k nim udělal dva kroky. Zlehka ji položil ruku na čelo a tržná rána i rty se zahojily.
„Pojďte za mnou,“ řekl jen a vydal se kupředu. Podívali se na sebe a pak ho následovali.

Isabel ve stanu na pouti vykládala karty sedmnáctileté těhotné dívce, která nevěděla, jestli si dítě nechat nebo jít na interrupci, když dovnitř vtrhl takřka třicetiletý muž s pistolí.
„Zmizni!“ křikl na dívku. Ta okamžitě uposlechla a rychle vyklouzla ze stanu. Isabel se na muže dívala s klidnou tváří. Neměla strach, i když na ni mířil zbraní.
„Odlož tu zbraň, Gregu,“ oslovila muže klidně.
„Ne! Zničilas mi život a za to zaplatíš, mrcho!“
„Nic jsem neudělala. Jen jsem ti vyložila karty.“
„A tos neměla dělat!“
„Požádals mě o to.“
„Ty víš, že to neudělám, co? Tobě ty posraný karty řekly, že tě nezabiju!“
„Tohle není nutný, Gregu.“
„A co když se zmýlily?! Co když tě zastřelím?!“ chtěl vystřelit, ale ruka se mu strašně třásla.
„Neuděláš to, Gregu. Přece si takhle nezkazíš život,“ domlouvala mu Isabel.
„Nezkazím život?!“ Greg se šíleně rozesmál.
„Já už nemám život! Ztratil jsem úplně všechno!“
„Co se stalo?“
„Přišel jsem o ženu! Přišel jsem o práci! A to všechno jen proto, žes mi to předpověděla! Nestalo by se to, kdybys to neřekla!“
„Stalo by se to, jen bys nevěděl, že se to stane. To, že jsem to vyslovila nahlas, nic nezměnilo. Naopak jsi se mohl pokusit něco změnit!“
„Takže je to nakonec má vina?!“ rozkřikl se Greg a vystřelil. Zasáhl trám.
„Přestaň, Gregu! Když mě zabiješ, nic se tím nezmění. Ženu ani práci ti to nevrátí a pamatuj na poslední kartu. Vše se nakonec obrátí k lepšímu.“
„Ale kdy?!“
„To nevím.“
„Nemůžu čekat! Nevydržím to!“
Greg si přiložil pistol k hlavě a zmáčkl kohoutek. Krev, která z něj vystříkla, zasáhla i Isabel. Dovnitř vtrhla policie a našla muže v kaluži krve a Isabel, která na něj hleděla a po lících jí stékaly slzy. Jeden z policistů k ní přistoupil a vzal ji jemně za paži.
„Pojďte slečno. Umyjete se a řeknete nám, co se tady stalo.“
„Je to moje vina.“
„Vy jste ho nezabila. Je to jasná sebevražda.“
„Měla jsem ho zastavit.“
„Ještě by vám ublížil. Pojďte.“

Isabel se probudila. Cítila se svěží a odpočinutá. Ležela v posteli s nebesy, u jejíž nohou byly na stoličce úhledně poskládané zelené šaty. Vstala, shodila ze sebe původní oblečení a oblékla si je. Vlasy si vyčesala do drdolu a sepnula stříbrnou sponkou, která ležela na toaletním stolku. Vyšla na chodbu a po levé straně měla schodiště. Musela být v domě Stříbrného mága, neboť spousta věcí byla ze stříbra. Rámy obrazů byly stříbrné, schodiště bylo postříbřeno a i vázy dole v hale někdo zhotovil ze stříbra. Cítila pocit uspokojení, že se jí podařilo přenést je ke Stříbrnému mágovi.
„Isabel,“ zavolal na ni Alan. Isabel se k němu otočila a usmála se.
„Čekáme na tebe.“
Když stál kousek od ní, ucítila vůni jasmínu. Musel se tedy koupat. I on měl nové oblečení a náramně mu to slušelo.
„Půjdeme?“
Isabel jen přikývla. Byla v pokušení chytit Alana za ruku, ale odolala. Vešli do sálu, kde v krbu hořel oheň se stříbrnými jiskrami. Už tam na ně čekali. Sonya, Sean, Cirkis a Andy. Všichni na sobě měli nové oblečení a všichni byli vykoupaní. Pomyslela si, že jí by taky pořádná koupel neuškodila. U krbu stál mág. Isabel se mu uklonila a mág jí pokynul, aby se posadila do volného křesla. Isabel tak učinila, cítíc Alanovu přítomnost za sebou. Cítila, jak si položil ruku na opěradlo jejího křesla. Zaplavilo ji horko, a proto byla ráda, když mág promluvil: “Bylo mi řečeno, že jedna z vás chce najít Květinové děti. Stále si to nerozmyslela?“
„Nic si nehodlám rozmýšlet,“ promluvila Sonya.
„Dobrá tedy,“ přikývl mág a pokračoval: “Aby ti k nim byla sdělena cesta, musíš projít třemi zkouškami. Jsou to zkoušky živlů, to jest živel vzduchu, živel ohně a živel vodu.“
„Živel země nevedete?“ otázal se Sean.
„Živel země zde zastupuje jen Ochránce a toho se to netýká.“
„Co se ho netýká?“
„Zkoušky.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Andy.
„Každý z vás ji musíte něco svého dát.“
„Tak na to zapomeňte! Zlodějce nebudu dávat nic svého!“
„Může to být i kámen na cestě, jestliže ho najdeš ty,“ uklidnila ho Isabel.
„Správně,“ přikývl mág.
„Kdy ty zkoušky začnou?“ zajímalo Sonyu.
„Již brzy,“ odvětil jí mág a dodal: “A vy ostatní můžete využívat mého domova, jak jen je vám libo,“ a s tím opustil sál.
„Takže co tu máme dělat?“
„Užívat si volna, Seane. Tady nikomu nic nehrozí.“
„Určitě?“ ujišťoval se Alan.
Isabel se k němu natočila a přisvědčila: “Určitě.“
„Půjdu se poohlédnou po nějakém tom kameni, který bych zlodějce mohl věnovat,“ utrousil Sean a odešel.
„Já se půjdu připravit na ty zkoušky, i když vlastně nevím, co čekat,“ ozvala se Sonya.
„A já a Andy se zdekujem někam ven,“ prohlásil Cirkis a už vystrkoval Andyho pryč. Nakonec zavřel dveře a Isabel s Alanem osaměli. Isabel váhavě pohlédla na Alana a viděla, že se mračí.
„Děje se něco?“ zeptala se ho proto.
Alan přešel ke krbu a zahleděl se do ohně. Stříbrný jiskřičky před ním tančily a vytvářely spojení muže a ženy. Alan potřásl hlavou a otočil se k Isabel.
„Úmyslně chtěli, abychom spolu byli o samotě.“
Isabel vstala a přistoupila k němu.
„A to je špatně?“ zeptala se tiše, hledíc mu do očí.
„Jestli se to znovu stane…“
„Vím, že mě nikdy nebudeš milovat, ale i tak tě chci.“
„Proč?“ nechápal Alan.
„Protože já miluju tebe,“ zašeptala a políbila ho.

Sonya a Frederic stáli na balkóně a pozorovali padající sníh. Za jejich zády byl večírek v plném proudu. Byly Vánoce a všichni měli opojný pocit štěstí. Přesto Sonya vypadala, že ji něco trápí a před Fredericem to nemohla skrýt.
„Pověz mi to.“
„Co?“
„Co tě trápí?“
„Nevím, jak to říct.“
„Řekni to srdcem.“
Sonya si povzdechla, ale pak řekla: “Chtěla bych se osamostatnit.“
Frederic se na ni zadíval a nakonec se usmál.
„Čekal jsem, kdy k tomu dojde.“
„Ano?“
„Jsi velmi šikovná, hbitá a dostaneš se kamkoliv. Jsi nezávislá, bojovná a ráda riskuješ. Je mi naprosto jasné, že se ti líp bude pracovat o samotě, ale kdykoliv bys cokoliv potřebovala, zavolej.“
„A ty zavolej, když budeš chtít něco speciálního,“ usmála se úlevně Sonya. Netušila, jak to Frederic přijme, a tak byla šťastná, když to vzal dobře.
„Nevrátíme se na večírek?“
„Ještě počkej, Sonyo. Chci ti dát dárek.“
„Už jsi mi dal náušnice.“
„Tenhle je speciální.“
Podal jí malou fialovou krabičku. Sonya ji otevřela a spatřila ametyst na přívěšku.
„Je krásný,“ zašeptala Sonya a Frederic jí ho připnul na krk.
„Děkuju,“ zašeptala a políbila Frederica na tvář.

Posadila se na kámen a rukou zabloudila k přívěšku. Prsty narazila na ametyst a nostalgicky si povzdechla. Jak dlouho se ho už nedotkla? Určitě to bude pár let. Věděla, že ho má. Nikdo ho nesundávala. Ani když byla v posteli, ani když se koupala. Nikdy. Byl to její amulet. Bez něj by se necítila v bezpečí, když kradla. Byla připravená. Věděla, že je. Věděla, že nad ní Frederic drží ochranou ruku.

Sean pozvedl sklenku, aby připil novomanželům. Z proslovu se mu málem udělalo špatně, ale kvůli Rickovi se ovládl a odpustil si své štiplavé poznámky, které se mu draly na jazyk skoro po každé větě proslovu, který měl svědek. Byli to Rickovi přátelé. On tu byl jen jako doprovod, protože jeho milenec byl v nemocnici po operaci slepáku a Rick ho požádal, aby šel s ním, aby nenarušili zasedací pořádek. Později spolu stáli u stolu a popíjeli šampaňské, když Rick řekl: “Díky, žes šel se mnou a odpustil sis své oblíbené komentáře.“
„To bych ti neudělal.“
Přistoupil k nim nějaký muž, který se představil jako Michael Olsen a hned se v žertu zeptal: “Tvůj nový přítel, Ricku?“
Dřív, než stihl Rick odpovědět, ozval se Sean: “Jistě a děláme i trojky. Chceš se přidat?“
„Seane!“ okřikl ho Rick.
„No co. Vypadá, že by po tobě vyjel, kdybych tady nestál.“
Michael vypadal dost zaraženě, a proto Rick řekl: “Prosím, omluv nás. Musím si se svým přítelem něco vyříkat.“
Vytáhl Seana ven a hned spustil: “Co to do tebe proboha vjelo?! Zrovna jsem ti děkoval, že se chováš normálně a ty vyvedeš tohle!“
„Co jsem udělal? Vždyť tě svlékal očima.“
„Všichni mi přátelé nejsou gayové a lesbičky!“
„Ale tenhle zrovna je.“
„To nepopřu, ale tohle jsi neměl říkat. Michael je velice zranitelný.“
„No to mě mrzí.“
„Buď tak laskav a alespoň jednou v životě si odpusť tu svoji ironii!“
„Jsem takový, jaký jsem a nehodlám se měnit. Kvůli nikomu, aby bylo jasno!“
„Jsme přátelé, Seane.“
„Přátelé, to jistě,“ ušklíbl se Sean a pokračoval: “Až na to, že se mě polovina hostů tady ptala, jak nám to klape a někdy si myslím, že ty sám chceš, abychom byli víc.“
„Hloupost, Seane.“
„Vážně? Tak proč se na mě někdy koukáš tak, jako by ses mě chystal políbit?“
„Je to jen zvyk, Seane…“
Ale Sean ho neposlouchal.
„Ale něco ti řeknu. Já si s tebou nikdy nic nezačnu! Nikdy tě nebudu chtít!“
Rick se na něj posmutněle podíval.
„Nikdy jsem k tobě necítil víc, než jen přátelství. Pevné, stálé. Chtěl jsem, aby to tak zůstalo. Jsem jediný, koho ještě máš. Nikdo jiný tě nesnese.“
„A myslíš jsi, že to nevím? Je mi to jedno! Slyšíš! Je mi úplně putna, jestli mě má někdo rád. Nepotřebuju přátelé. Nepotřebuju ani tebe, aby bylo jasno!“
Sean v Rickových očích viděl, jak moc ho poslední věta zabolela a na okamžik pocítil výčitky. Ihned je však zahnal. Když teď ukáže slabost, zvítězí Rick a ty jeho řeči o přátelství a to nehodlal dovolit. To on musí být vždycky vítězem.
„Kdyby sis to někdy rozmyslel, zavolej,“ řekl jen Rick a byl pryč. Sean tam stál a díval se, jak Rick odchází. Něco hluboko v něm křičelo, ať ho zavolá zpět, ale Sean to umlčel, a když začaly padat kapky deště, vrátil se do domu.

Sean nesnášel svědomí. Vždy se ho snažil potlačovat a vždy mu to vycházelo, ale tady to bylo jiné. Znovu se mu vybavil Rickův ublížený pohled a výčitky se do něj zahryzly jako hladový pes do syrového masa. Stalo se to před půl rokem a stále mu nezavolal. Měl přece svou hrdost a pořád se přesvědčoval, že ho nepotřebuje, jenže se mu už začalo stýskat. Chtě nechtě mu začal chybět Rickův stoický klid a pohled na svět. Když mu zemřel otec, byl s ním. Když měl premiéru svého prvního filmu, byl tam. Stejně jako ho uklidňoval, když ho Sylvie opustila a popíjel s ním, když ji znovu viděl. Jakmile byl v depresích, stačilo jen zvednout telefon a Rick zanechal všeho a přijel za ním. Byl to ten opravdový přítel, který by za vás dal i život a on ho nechal odejít. Teď toho litoval, ale věděl, že už je pozdě. I kdyby zavolal, až se vrátí domů, jestli se tedy vrátí, značně pochyboval, že by ho Rick chtěl ještě vědět. Půl roku je příliš dlouhá doba.

Alan vyšel z mágova domu a zamířil do zahrad. Nebyl si úplně jistý, jestli udělal dobře, že se s Isabel znovu miloval, ale rozhodně toho nelitoval. Zastavil se u růží a jednu modrou utrhl. Už je to dávno, co se snažil ženu potěšit dary, tak snad má Isabel ráda růže.
„Bude se jí líbit,“ ozvalo se před ním. Vzhlédl od růže a spatřil mladou ženu. Mohlo jí být tak dvacet, maximálně dvacet pět. Byla snědá, menšího vzrůstu s hustými černými vlasy vpletenými do copu. Oči vyřazovaly až stoický klid a existovala reálná možnost utopení v jejích tmavě hnědých, skoro až černých očích. Rty měla tenké, skoro až přísné, ale úsměv okouzlující.
„Jsem Universe,“ podala mu ruku a zářivě se usmála. Alan přijal její ruku a na okamžik viděl, co dělají jeho přátelé. Sean seděl na kameni se zamyšleným výrazem, Andy a Cirkis spolu o něčem rozmlouvali, Sonya se koupala v jezeře a Isabel spala na rohoži u ohně tak, jak ji po jejich milování zanechal. Zamrkal a od Universe odstoupil.
„Promiň. Někdy se mi to stane,“ usmála se na něj váhavě.
„Ty jsi mágova dcera?“
„Schovanka.“
„Někoho mi připomínáš.“
„Moje matka je Maky.“
Alan přikývl a zeptal se: “A proč nejsi se svou matkou?“
„Musím se ještě hodně učit a taky jsem tady v bezpečí.“
„V bezpečí?“
„Venku je mnoho zla a já jsem ještě příliš mladá a nezkušená, abych byla schopná se mu ubránit.“
„Rád jsem tě poznal.“
„Ta fráze se k tobě nehodí, vojáku,“ usmála se Universe. Alan jí úsměv oplatil.
„Nehodí, ale k hostitelům se vždy snažím být zdvořilý.“
Znovu se usmála a řekla: “Zůstaň tady. Půjdu se podívat na ostatní, ale ještě se sejdeme. Ještě dnes si promluvíme, Alane.“
Sledoval ji, jak odchází a přemýšlel, co si o ní má myslet. Byla krásná, vypadala moudře a její matka byla Maky. Kdo asi mohl být její otec? Posadil se na lavičku a zahleděl se před sebe.

Gabriel seděl na lavičce a slunil se. Nevšímal si ostatních vězňů. Měl zavřené oči a oddával se lehkému spánku, a proto si nevšiml mužů, kteří k němu přišli, dokud mu jeden z nich nezastínil slunce. Gabriel otevřel oči a pohlédl na ně. Poznal v nich muže, kteří ho před necelými třemi lety znásilnili. Polkl, ale snažil se nedat na sobě znát strach.
„Už ani ve vězení od vás není klid,“ poznamenal, přičemž potlačil vyděšenost v hlase.
„Taky tě rádi vidíme, Gabrieli.“
Gabriel vstal.
„Tak já bych zase šel,“ a chtěl odejít, když ho Roger, tak se jmenoval jejich vůdce, uchopil za límec a přirazil na zeď. Gabriel v naději pohlédl na dozorce, ale ti nehnuli ani brvou.
„Ty ti nepomůžou,“ zasmál se Roger.
„Smrdí ti z pusy,“ zamumlal Gabriel. Věděl, že ho za tohle zmlátí, ale radši bude zmlácený, než znovu znásilněný. Roger pozvedl pěst, aby ho uhodil, když ho někdo chytil za zápěstí. Vztekle se otočil, připraven si to s ním vyřídit, a spatřil Alana s po ramena dlouhými vlasy. Roger se mu zkusil vytrhnout, avšak Alan ho držel pevně. Pak ho Roger poznal a dostal strach. Netušil sice, jak se dostal do vězení, ale znal jeho sílu. Alan poznal, že se ho Roger bojí a pustil ho. Roger a jeho kumpáni rychle odešli. Alan se musel opřít o zeď, aby se nesložil. Gabriel k němu okamžitě přiskočil a nenápadně mu pomohl na lavičku.
„V pohodě?“
Alan vyčerpaně zavrtěl hlavou.
„Kdyby se chtěli rvát, neměl bych šanci.“
„Ale tvé renomé je odstrašilo.“
Alan se slabě uchechtl.
„Jak dlouho tu už jsem?“
„Tři měsíce.“
„Moc si toho nepamatuju.“
„Vypadals strašně, když tě sem přivedli. Nikdo ti nedával víc jak tři dny.“
„Kromě tebe,“ podotkl Alan.
Gabriel pokrčil rameny.
„Vždycky jsi pro mě byl vzor. Nevěřil jsem, že bys jen tak umřel. Vzdal to.“
„Něco mi pomáhalo přežít. Jako by mě někdo léčil…“
Gabriel uhnul pohledem.
„Tos byl ty, že?“
„Pokud jsi ochoten tomu věřit…“ odpověděl mu vyhýbavě.
„Kdes k tomu přišel?“
„Narodil jsem se s tím. A kdes ty přišel k takovým jazykovým znalostem?“
Alan se zamračil.
„Nevím, o čem to mluvíš.“
„Často si v horečkách mluvil různými jazyky. Ať už to bylo francouzsky, rusky, italsky nebo arabsky, vždycky to znělo, jako bys na někoho křičel. Jednou jsi mluvil i dosti podivnou řečí. Byla to jakási kombinace latiny, řečtiny a arabštiny. Netušil jsem, že máš až takový talent na jazyky.“
„Jak bys mohl? Neznáš mě.“
„A v tom se mýlíš. Za ty tři měsíce jsem tě docela poznal.“
„Nemluvili jsme spolu,“ namítl Alan. Gabriel se pousmál.
„Ani jsme nemuseli. Napovídals toho docela dost a naštěstí pro mě většina byla v angličtině.“
Alan si pročísl vlasy a znovu se zamračil.
„Nemrač se, nebo budeš mít vrásky.“
„Mám dlouhé vlasy.“
„To se dalo čekat,“ rýpl si Gabriel.
„Je nějaká možnost si je ostříhat?“
„Udělám to.“
„Kde vezmeš nůžky?“
„Jsem tu už pár měsíců. Znám se s dozorci a tak.“
„A jak ses sem vůbec dostal?“
„Zalíbila se mi ředitelova dcerka. Nic jsem jí neudělal, ale její tatínek byl jiného názoru, tak jsem tady.“
Alan se na Gabriela zkoumavě podíval, ale už nic neřekl.

Cirkis se vedle Alana posadil a vytrhl ho tak ze vzpomínek. Něco mu podával. Byla to malá knížečka napsaná cizím jazykem.
„Co je to?“ zeptal se ho Alan.
„Ty tady mluvíš všemi jazyky světa.“
„Proč mi to dáváš?“
„Leželo to tady vedle tebe.“
„Asi to sem musela dát Universe,“ zamumlal a vzal si od něj tu knížečku.
„Co je tam napsáno?“
„Je to jakýsi Průvodce zkouškami živlů.“
„Nepřečteme si kousek?“
Alan knížku otevřel a chvíli si v ní četl.
„Nepodělíš se se mnou?“
„Není to nic, o co bys stál.“
„Já už něco vydržím.“
„Jestli těmi zkouškami Sonya neprojde a zemře, zemřeme s ní.“

Andy seděl v hospodě a jedl oběd, na který si vyžebral, když se dveře hospody otevřely a dovnitř vešly dva muži v policejní uniformě. Andy se přikrčil, aby ho neviděli, ale jeho otrhané oblečení nešlo přehlédnout. Ihned k němu zamířili a zastavili se asi metr od něj. Andy se snažil si jich nevšímat. Věděl, co bude následovat, a tak se alespoň snažil dojíst svůj oběd.
„Tady nemáš, co pohledávat, žebráku!“ oslovil ho jeden z policistů.
„To jídlo jsem si zaplatil,“ namítl tiše Andy. Nestál o spory.
„Za peníze, které sis vyžebral!“
„Na tom nezáleží.“
„Na tom tedy záleží! Hned odsud vypadni!“
„Nechte ho to alespoň dojíst,“ ozvala se mladá blonďatá servírka. Andy se na ni vděčně podíval.
„Je nám líto, slečno, ale starosta tu nechce mít žádné žebráky.“
Servírka se na Andyho soucitně podívala. Andyho mezitím úplně přešla chuť. Vstal a s trochou zbylé hrdosti vycházel ven, když se k němu servírka přitočila a do ruky mu vtiskla několik stovek liber.
„Šetřila jsem si to na svatbu, ale vy to potřebujete víc. Jeďte do Británie. Tam se snad nebudou chovat tak odporně.“
Andy jí chtěl poděkovat, ale to už ho policisté tlačili ven, kde stáli děti a pokřikovali na něj:
„Žebráku! Žebráku!“
Andy utekl pryč a policisté se ho nesnažili zastavit. Věděli, že tady se už neukáže.

Trhl sebou. Musel usnout. Promnul si kořen nosu a uvědomil si, že nad ním někdo stojí. Vzhlédl a spatřil Universe.
„Ahoj,“ pozdravila ho zvesela.
„Ahoj,“ oplatil jí Andy pozdrav trochu nesměle.
„Neviděli jsme se už někdy?“ zeptal se, když hleděl na její tvář.
„Možná,“ usmála se na něj.
Její hlas mu někoho připomínal.
„Pojď za mnou. Je na čase, abych vám řekla proč jste získali schopnosti, které jste získali.“
V tom si Andy vzpomněl.
„Ty jsi ta servírka, co mi před dvěma lety poradila, abych odjel z Nového Zélandu do Anglie a dala mi na to peníze. Máš jiné vlasy, ale tvůj hlas poznávám.“
„Jmenuju se Universe. Máma si myslela, že bys měl být v Anglii, až to přijde.“
„Co přijde?“
„Přece naplnění tvého osudu.“

Později všichni seděli ve společenské místnosti a Universe se všem představila:
„Jmenuju se Universe. Jsem dcera Maky. Jsem tu, abych se učila, a abych vám prozradila malé tajemství. Vaše schopnosti vám byli dány mágem a já vím proč. On sám by vám to nikdy neřekl. Není příliš hovorný, a proto mě požádal, abych se tohoto úkolu ujala. Tak tedy. Alan dostal schopnost mluvit všemi jazyky světa, neboť je to rozený vůdce a jako takový se musí umět dorozumět s každým. Sean byl zrozen z chladného vztahu, a proto mu jako schopnost byla vložena moc kolem sebe vydávat vyšší živočišné teplo, a tak chránit ostatní. V Sonye už od narození vřel adrenalin. Zde byla jasná volba, že jí musí být dáno umění zlodějny. Andy svým narozením ve znamení Ryb byl předurčen k soucitu a porozumění. Jasnou volbou proto bylo ovládání druhých pouhým pohledem. A Cirkis má léčení v rodině. Už jeho prapradědeček byl velký léčitel.“
„Takže za moji schopnost můžou mí rodiče? To jsem fakt nadšený,“ utrousil nakonec Sean sarkasticky do ticha. Universe pohlédla na Sonyu.
„Hodně štěstí,“ popřála jí a byla pryč. V místnosti už nebylo slyšet nic jiného, než jen dech přítomných a praskání dřeva v krbu.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.12.2007, 21:11:22 Odpovědět 
   Další díl je za mnou a musím říci, že se to docela dobře čte! ;-)

Naši hrdinové toho již hodně vytrpěli a podle všeho je čekají ještě další zkoušky a záchrana země fantasy je ještě hodně daleko! Možná... ;-) Třeba jde jen o mou utkvělou představu (i když každý příběh jednou zkončí)! Nechám se překvapit! :-D

Nová postava přišla mezi hrdiny Tvého příběhu stejně rychle, jak zase odešla, ale trochu informací pro hrdiny (ale i pro čtenáře) přece jen přinesla! Představa smrti z důvodu selhání jediné osoby není příliš povzbuzující...

Uvidím, co přinese další díl! Je to opět za Jedna! Minulost postav se zde hezky prolíná s jejich charaktery a jednotlivé kostky (oné pomyslné mozajky) pomalu, ale jistě do sebe zapadají... Snad je konec ještě daleko! ;-)
 Pavel D. F. 20.12.2007, 23:32:11 Odpovědět 
   Universe – krásné jméno nesoucí moudrost a plnost života. Hrdinové se od ní dozvěděli něco o svých darech, když se předtím opět ve vzpomínkách ponořili do hlubin svých životů. Zdá se, že návštěva Stříbrného mága nakonec zapadne do jejich osudu záchrany Istrie. A to všechno kvůli lásce Sonyi a Eris. Velmi povzbuzující.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
33. Na letišti
pilot Dodo
Šeromor
Liesko_vec
Ani radeji nech...
Carla
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr