» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2140446

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303408 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Trnitá cesta 8 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 1.díl

honzoch	publikováno: 01.01.2008, 3:55

Takové intermezzo, které ma ctenare pripravit na dalsi dily. Stefan se (ne)chysta odjet na studia, zbojnici sedi ve vezeni. Klid pred bouri.


	Studené vězení Štefan s určitou nostalgií a melancholií vyhlédl z okna. Jeho rodný kraj ležel před ním, lesy a skály, až do dálky, k Váhu. Na druhou stranu ovšem výhled neměl. Na stranu, kde byl Prešpurk, hrdé město na Dunaji, sídlo uherských králů. Tam ho tedy pošle matka, aby se ho zbavila. Pryč odsud. Vztekle a zoufale si zajel rukama do dlouhých černých vlasů. Kdyby mohl, hnal by do Prešpurku samotnou matku. A ten čas tak rychle utíká…už v pondělí, za dva dny, musí vyrazit. A vůbec se mu nechtělo. A že v Prešpurku bude čilý společenský ruch? O ten přece nestojí, tady se o něj stará sám s bandou vyvrhelů. Dny mu utíkaly zoufale rychle. Původně chtěl strávit poslední dny na panství v divokých radovánkách, nyní tohle všechno hodil za hlavu. Jeho pozornost upoutala Lidka, ta nová služebná. Už dávno ho přešly choutky na Ilonu, pro kterou chtěl v jednu chvíli dokonce poslat dráby, aby ji přivlekli zpět. Jen těžko odtrhával zrak od Lidčiny napjaté halenky. A věděl, že se nemůže spokojit jenom s pohledem. Otevřeným oknem sem sice vál ledový vítr sněhové vločky, ale když někdo chce něčeho dosáhnout, musí něco jiného obětovat. Štefan přijímal tuto oběť rád. Lidka zrovna kráčela od hospodářského stavení ke dveřím paláce. Nemohl se vynadívat, jak držela tělo, jak ladně kráčela a zanechávala za sebou stopy ve sněhu. Jak něžně a s vrozenou elegancí kladla nohu vedle nohy. Jakoby se vznášela nebo tancovala. A o jeho okno pohledem ani nezavadila. Jeho bujná fantazie už ji viděla v objetí, měkkou a poddajnou. Ač s ní doposud neprohodil ani slovo. Měl čest jenom s její blonďatou sestřičkou, našlapující jen v sestřiných stopách a hlasitě se hihňajíci. Lidka otevřela dveře a vstoupila. Sestra ji okamžitě následovala. Dveře se zaklaply, opona spadla a představení skončilo. Baronka si s velkou radostí a trochu odporem prohlížela polapené zbojníky. S pořádnou pompou je kapitán Szendrei s Vavřincem Brezničanem a ožralými pandury přivedli na hradní nádvoří. Všechno služebnictvo se muselo seběhnout, sama baronka tak nařídila. Mládenci i služky to pozorovali trochu zaraženě. Vždyť mnohé z těch lidí znali, vždyť mnozí byli jejich příbuzní! Někteří utekli z jejich vesnice nebo dokonce z barončiné služby. A tihle chycení se měli přidat ke kvartetu, které už ve vězení sedělo. Mladý desátník Ondrej s Matúšem totiž přivedli známého buřiče Mariána Kentoše a ještě další tři záškodníky. Ondrej však nebyl na svůj čin vůbec pyšný. Vždyť pocházel ze stejného lidu, z prostého. Předtím oslavoval své vítězství, ale nyní se s Matúšem stáhli do ústraní s tvářemi hořícími studem. Panduři se zastavili uprostřed nádvoří a své zajatce vedli mezi sebou. Průvod se zastavil. Všechno ztichlo, jen Reháková krátce a tiše vynadala vracející se Zuzce, která si nechala uvnitř svůj oškubaný kožíšek a v mrazu by bez něj jen těžko vydržela. Panduři se neodvážili pohlédnout lidem do očí. Bylo to trochu zvláštní procesí. V čele stál kapitán Szendrei s flegmatickou tváří a rukou na dlouhém meči, rovněž Brezničan svíral svou šavli. Některé pandury museli jejich druzi podpírat, aby se nezhroutili. Páchl z nich alkohol a špína, v krčmě si pořádně užili. Kořalka v nich ještě povzbudila větší agresivitu vůči zdeptaným zbojníkům. A to nechal kapitán ožralejší část svých lidí raději odpočívat, aby nepřišli baronce pod ruku. Brezničan schválně přiměl Szendreie vést celý průvod vesnicí, aby se všichni koukli, jak dopadli slavní ochránci práv utlačovaného lidu, kteří se však více než svému posvatnému úkolu věnovali sprostému loupežničení. Szendrei a Brezničan zasalutovali baronce. Šlechtična si je přeměřila přísným pohledem, zastavila se na obličeji urostlého Brezničana: „To jsou všichni? V tom případě gratuluji...“ Velitel hajduků reagoval hlubokou úklonou: „Vaše milosti, nikdo z těch odporných lumpů a nenapravitelných rebelů nám neunikl! Máme jen dva lehce zraněné a u nich jsou tři vážně zranění!“ Baronka přikývla a pokynula směrem k Szendreiovi. „Kapitáne, dobrá práce!“ „Děkuji, má paní!“ Rychle hledal spásu u Ondreje s Matúšem, už by nevydržel ani chvilku po boku nenáviděného soka Brezničana. Baronka se samolibě usmívala a přepočítávali zbojníky: „Čtrnáct kousků a čtyři jsou už tam dole! Zase bude se bude Horní Zemi dýchat lehčeji!“ Její řeč přerušila nějaká stará žena, která se s pláčem vrhl mezi pandury, směrem k zbojníku Petru Bellákovi. „Petře! Petříčku!“ naříkala hlasitě, když objímala milovaného syna. Panduři se před ní rozestoupili bez známky odporu. Hladila syna po hlavě a cosi mu šeptala. Baronka běsnila: „Copak jste baby? Okamžitě ji chyťte!“ Nikomu se do úkolu jak vidno nechtělo, kapitán Szendrei se krčil opodál, Brezničan už nechtěl baronce moc podlézat a správce Reichert neměl pražádnou chuť ukázat se služebnictvu. Paní se tedy sama vrhla na nešťastný pár. Hodila stařenku na zem. Ta vykřikla bolestí. Mezi služebnictvem to nesouhlasně zašumělo. Szendrei odvrátil zrak. Baronka vřeštěla: „Taková opovážlivost! Ty hnusná špíno! Jak je to možné?“ Vzteky uhodila i nejbližšího pandura. Následně panovačně ukázala prstem na Szendreie: „Kapitáne, udělejte si pořádek!“ Popadla stařenu za krkem a dovlekla jí před zděšené služebnictvo. Panduři zatím museli bránil Bellákovi, aby se i přes pouta na baronku nevrhl. Zbojníku ale týrání jeho matky mu dodalo takovou sílu, až ho měli problém udržet tři chlapi v uniformách i s kapitánem. Stařenka se opět sesula k zemi. Véghová ji tam nechala ležet a křičela, až se to rozléhalo po nádvoří: „Tohle bylo jen varování! Brzy budou ti vagabundi viset.“ Ondrej našel tolik odvahy, že zvedl starou ženu ze země a odvedl ji stranou. Baronka už dál nechtěla dělat z Belláka a jeho matky mučedníky a tak ukončila rázně nechutné vstoupení: „Okamžitě odvést! Do šatlavy! Všech čtrnáct! Má snad někdo námitky?! Chce snad jít s nimi?!“ Panduři se chopili svých zajatců a vedli je po schodech do smrdutého vězení. Služebnictvo se rozcházelo se slzami v očích. Baronka si toho dobře všimla, tu a tam ještě někoho pořádně zpražila. Reichert se s bičíkem v ruce opíral o rám dveří a bez zaujetí přejížděl z jedné tváře na druhou. Štefan tohle všechno viděl jen z okna. Přece mu nikdo nemůže přikázat, aby se tam krčil mezi služebnictvem. Matka se mu hnusila. Nebyl žádným ochráncem chudých, ale to, jak naložila s matkou zbojníka, ho znechutilo. Vytvořil si vlastní obrázek. Pohlédl na truhlu, kterou si balil na cestu. Nejradši by ji spálil. Bezmyšlenkovitě přihodil pár lahví pálenky. Té nejhrubší, kterou pil se svými kamarády. Už se mu nechtělo nic balit, nechá vše na poslední chvíli. Mohl by si sem samozřejmě zavolat služku, aby mu všechno připravila na cestu, ale on nechce, aby mu kdokoliv pomáhal. Tasil kord a ohnal se jím. Hvízdavý zvuk čepele ho měl přivézt na jiné myšlenky. Navíc už měl v hlavě určitý plán. Aby mu v Prešpurku nebylo smutno, vezme si odsud památku. Utrhne tu nejpěknější květinku z venkova a doveze ji do Prešpurku. Snad cestou nezvadne. A aby se cestou nenudil a nenudil se ani při studiích. A ta květinka právě obsluhuje baronku a má dlouhý cop tmavých vlasů… A najednou mu přišlo na mysl, že do Prešpurku pojede jen na oko, na cestě ho přepadnou neznámý loupežníci, samozřejmě jeho kumpáni a po něm nebude ani stopa. Zasmál se. Až nechtěl uvěřit, že by toho byl schopen. Však proč ne?! Vždyť má k ruce hrstku věrných, ti už pomohou. A matka? To bude přeci strašně vtipné! Ona se bude strachovat o život svého milovaného synáčka, zatímco on bude hýřit a užívat si s překrásnou Liduškou! A po nějakém čase se objeví a třeba už ho matka raději nechá doma. Ano, to je škodolibé! Moc škodolibé! Zamlouvalo se mu to. Jeho čas teprve nadejde a pyšná baronka se bude divit! Cervenka sáhl na mříž, oddělujíci celu od chodby a pocítil velmi intenzivní chlad. Hajduci mu nevěnovali pozornost, hřáli si ruce nad plameny. Nikdy by nemohl být pandurem nebo hajdukem, nikdy. Moc dobře viděl, jak těžce snášeli, když bili a chytali vlastní lidi. Jeho úvahy přerušil hlasitý výkřik a následný zvuk křupnutí. Zbojník z Pyrkovy tlupy jménem Ivan, mohutný postavou a budící respekt vzezřením rváče a neporazitelného obra, usmrtil jednoho ze svých druhů, těžce raněného v boji s pandury. Další vychladlé tělo leželo opodál. Ve vzduchu se stále vznášela smrt. Třetí zbojník, přišel v biji o oko, se třásl zimnicí a z hluboké rány mu vytékala rudá krev, které už měl požehnaně zaschlé na vestě. „Takhle to za chvilku odskáčeme všichni!“ pochmurně se ozval Kentoš. „Bodejť! I Balaša by měl pro nás lehčí žalář než tahle bestie!“ souhlasil Pyrka. Ivan se snažil zavtipkovat: „A nakonec budete ještě litovat, že jste od Balaši odešli!“ „Teď je pozdě na nějaké litování! Zbývá nám naděje, že se zbytek našich zachránil. Václav je schopný a Marek je také. Ti se nedají, oba mají spolehlivou valašku!“ „A ještě Václavův otec,“ přidal se do rozhovoru Benedikt, „a ten malý Miška!“ „Stále je naděje!“ shrnul Jakub Pyrka. Ticho proťal smrtelný chrapot posledního těžce raněného zbojníka. Pyrka k němu přiskočil, zatlačil mu víčka. Byl to bolestný výjev, když blízký přítel zbojnického kapitána umíral. Smrt ho nechala trápit několik hodin, než se zadusil vlastní krví. Panduři odnesli mrtvé téměř okamžitě. Vězni jim za to byli jen vděční. Uvolnil se tím prostor v stísněném žaláři. Před mřížemi se objevil nový člověk. Chvilku mžoural v přítmí, které tu vládlo. Cervenka ho poznal okamžitě. Vždyť ten kulatý obličej a oči, ze kterých sršela dobrosrdečnost, dobře znal. „Kamenský! Doktor Pavol Kamenský!“ vykřikl a odstrčil zbojníka Jura od mříží. Ano, Kamenský přišel. Nastupující pleš se mu leskla v záři jediné louče, kterou právě přinesl Matúš Luškovický. Nezmohli se na mnoho slov. Bývali kdysi velcí přátelé. Oba pocházeli z vesnice, takřka ze sousedství. U Kamenského baron Végh kdysi zpozoroval velký talent. Nechal ho vystudovat a dělat pomocníka u svého osobního doktora Kolmocsyho, dnes již nebožtíka. Cervenka naopak sdílel osud normálního vesnické dítěte. Byl zapřažen do roboty. Po tom, co přišel o rodiče, se dal ke zbojníkům. Náhoda ho vedla i k tomu, aby poznal svého nynějšího protivníka. Stejně starý Ján Szendrei, pandurský kapitán, o něm nedávno řekl, že kdyby mohl, hned by jej vzal mezi své lidi. Jiného člověka s podobnými schopnostmi těžko najde. Nerozmlouvali dlouho. Kamenský těžko snášel vzduch ve vězení. Bylo mu to ale hloupé přiznat. Bystrý Cervenka rychle poznal pravdu a s doktorem se rozloučil. Venku už se blížil soumrak a vězni se připravovali na první noc za mřížemi. Baronka je držela téměř o hladu. A v nesnesytelné zimě. Jasný důkaz o strašlivém mrazu nabídla voda ve džbánu, změnivší se v led. Strážní zůstali u vstupu do podzemí, dole v žalářích tak nikdo nehlídal. Ze zbojníků zůstal ve střehu jediný Cervenka. A moc ho překvapilo, že do ústí chodby nahlédlo plavovlasé děvče, nesoucí v jedné ruce pecen chleba a ve druhé konev. Prostrčil ruku ven a naznačil jí, aby přišla blíž. Chtěla před tím zanedbaným člověkem utéci, ale soucit a snad i zvědavost ji přiměly, aby přistoupila k mříži. Zachytil její oči, upřené přímo na něj. Sáhla rukama na chladnou oceli mříží, ale když se jí chtěl dotknout, v panickém strachu div nenarazila do stěny za sebou, jak mocně uskočila. Beze slov mu podstrčila bochník. Spíše hodila. Poděkoval a usmál se. Reagovala okamžitě, zběsilým útěkem. Zastavila až nahoře na schodech. „Třeštidlo,“ pomyslil si, „ale hodné!“ Netušil, že se právě setkal s jednou ze ztracených dcer Martina Pleška. Zuzana se třásla strachy. Do sklepení ji původně zavedla pravidelná cesta pro víno a nikoliv její dobrota, jak by se mohlo zdát. Ale nyní honem! Baronka už čeká na své víno a její, Zuzčiny, chyby. Její Milost zrovna přívětivě nevyhlížela: „Kde jsi se toulala? Jsi celá urousaná! Už jsi tu měla dávno být! Polož víno a pozvi sem Brezničana!“ Zuzana přikývla a odcupitala. Trochu s obavami zaklepala u Vavřince Brezničana. Neměla ho ráda, nepřisuzoval jí velkou inteligenci a co hůř, dával to dost okatě najevo. Tentokrát nevrle vykoukl zpoza dveří, na pozvání odvětil: „Tak milostivá baronka mne chce u sebe?“ Zamračil se a navlékl si uniformu: „Hned tam budu!“ Tohle se mu zrovna nehodilo. Baronka nechce být sama a tak bude „obtěžovat“ jeho. Nabručeně se ozval: „Tak já mám suplovat toho povedeného Kristiána! To je vrchol!“ Odmítnout nemohl a tak vyrazil s děvčetem k baronce. Baronka vypadala v černých šatech jako ohyzdná noční můra. Nazdobená jako na maškarní... Brezničan seděl jako uhranutý, Zuzana zaujala své místo u dveří. Byla to její povinnost. Po večerech čekala, kdy baronce dojde víno a kdy musí dojít pro novou konvici. Bylo to sice lehčí než pracovat s ostatní chasou při draní peří a kydání stájí, avšak psychicky nesrovnatelně těžší. Vždy jen čekala, kdy na ni baronka vylétne jako čertík z krabičky a ztrestá ji. Proč si jen Véghová vybrala pro tuhle práci právě ji? Nebo to byl Szendreiův nápad? Naštěstí baronku nyní zajímal jen Brezničan. Dnes byla obzvlášť otravná. I přes své ne zrovna kladné city ho mladé děvče trochu litovalo. Baronka se snažila být vtipná a působila uboze. O kolik bylo příjemnější poslouchat vzdělaného Kristiána, který si s Véghovou dělal, co chtěl, než nemravného a hrubého Brezničana, který baronce jen nestydatě mazal med kolem úst. Mluvili dlouho do noci, Zuzanu poslala baronka pryč mnohem dříve než skončili. Samozřejmě ne z nějaké lítosti, že děvče už bolí nohy, ale ze strachu, aby neuslyšela něco nepatřičného. Dostali se v rozhovoru až k její sestře. A ač by Zuzka ráda poslouchala, jaké proti Lidce kují pikle, nesměla se protivit rozkazu. Otevřela dveře, čímž srazila k zemi Rehákovou s uchem přitisknutým na klíčové dírce. Trychtýř-naslouchátko zařinčel o zem, což oznámilo přítomnost Rehákové i baronce. Babice se rozčertila a děvče po pohlavku uteklo. Reháková si musela ještě dlouho masírovat gigantickou bouli, která jí vyrazila na čele.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	30.01.2008, 21:55:54

Tato část je mírně odlehčená humorem, přestože se barončiným sídlem neustále prohánějí kdejaké intriky! Trochu jsem se bavil nad bojem obou loupežnických band a jejich polapením barončinými lidmi. Když se dva perou, třetí se směje... :-D Dobré to bylo! Jedna!

Šimon	02.01.2008, 12:15:14

Ano, čtivost je stále velká, i když tam je hodně postav a není lehké si je všechny zapamatovat. Na závěr jsme se dočkali i trochy humoru v podobě gigantické boule na čele.

honzoch	01.01.2008, 9:45:03

ja vim, jako autor to citim stejne. Diky za komentar, slovo ctivost potesi vzdycky a snad zastini i ty mé pravopisné hricky.

Adrastea	01.01.2008, 3:55:14

Trocha oddechu po minulých dílech rozhodně neuškodila. Tentokrát už se diakritika umoudřila, ale pro změnu Ti občas ujela skladba vět ("Baronka si s velkou radostí a trochu odporem prohlížela polapené zbojníky.", "Zbojníku ale týrání jeho matky mu dodalo takovou sílu, až ho měli problém udržet tři chlapi v uniformách i s kapitánem."). Taky jsem chytla při činu jednu hrubku: neznámý loupežníci Čtivost se stále drží, ale když to porovnám s ostatními díly, musím ten fous jedničce přidat.