|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 15 ::
|
 |
|
:: Velká nula na břiše tikající jednohubky... ::
| Jodidovina... |
| |
|
|
Obří sněhová koule pohřbila všechny naděje na záchranu expedice profesora Povídky.
„To je konec,“ povzdechl jsem si.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Profesor… Je mrtvý. Docela mrtvý,“ řekl jsem smutně.
„To máš z toho, že jsi mne tak zmohl předminulou noc,“ vyčítala mi, ale její očka se smála.
No jo, předminulá noc… Zasnil jsem se. To bylo něco. Zachránil jsem i ty, co vlastně v žádném nebezpečí nebyli…
„Potřebuješ odpočinek,“ rozhodla.
„Ani náhodou. Potřebuji psát. Víš to.“
„Vím,“ přiznala. „Ale aspoň jsem se pokusila ti to rozmluvit.“
Zamyšleně jsem shodil mrtvolu uhlíku z vršku vodní dýmky. Dneska bylo všechno špatně. Pořád mne pronásledoval přízrak bolesti hlavy a jisté formy nevyspání, ačkoliv jsem si dopřál skoro třináct hodin snů.
„Další dýmka?“ zeptala se předstírajíc překvapení.
Přikývnul jsem. Potřeboval jsem se rozpustit v opojném dýmu. Potřeboval jsem šanci najít v mlze své nápady.
„Kolik je hodin?“
„Já nevím,“ řekla. „Nechceš mne políbit?“
Zíral jsem na ni. Byla krásná. Snad ještě víc, než když jsem ji poprvé viděl. Procházel jsem vzpomínkami. Bavilo mne toulat se mezi složkou s neurčitým datem a složkou s datem neurčitě určitým. Pokaždé jsem tam našel nějakou informaci, která mi předtím unikla.
„Nechceš mne políbit?“ zopakovala svoji otázku víla.
Políbil jsem ji. Svět se poslušně rozložil na kostičky, dřevěné dětské kostičky. Dílčí části obrázku se změnily a já pak hravě sestavil nový celek.
-Kapitáne, tohle nemáme šanci vyhrát.
-Už jsme byli v horších situacích.
-Opravdu?
-Ano. Pamatujete si Želé?
-Divná planeta na okraji Stupidního systému?
-Ano.
-Zákeřné želé na každém rohu.
-A lovci želé na každé střeše.
-Pane, při vší úctě, mluvíte úplně z cesty.
-Zato vy jste dokonale normální, co? Soustřeďte se na střelbu.
-Já nemám čím střílet, pane.
-Jak to?
-Nikdy jsem neměl čím střílet.
-Nežertuj, teď na to není vhodný čas. Pozor!
-Děkuji, pane.
-Kde máte svoji zbraň?
-Já-
-Rozmyslete se, co mi odpovíte.
-Nemám ji, pane.
-Kde jste ji nechal?
-Nejspíš na předminulé stránce, pane.
-Cože?
-Na předminulé stránce jsme se utkali s lordem Nevímnicacovímtojsemsivymyslel a jeho nohsledy, pane. Ten lotr mi musel změnit mysl.
-Takže teď jsi jedním z nich?
-Zřejmě.
-Zatraceně. Víš, co to znamená?
-Musíte mne zastřelit.
-Ano.
-Chápu vás, pane.
-Zdá se mi to, nebo útok ustal?
-Nejspíš šli spát.
-Ano, rozednívá se. Dobrý postřeh… Ale to je vlastně jedno.
-Smím mít poslední přání, pane?
-Ne, obávám se, že ne.
-Dobrá. Pak tedy střílejte.
-Leonarde de la Čokoládo, bylo mi ctí s vámi sloužit.
-Mně taky.
-Obávám se, že něco není v pořádku.
-Pane?
-Měl bych vás zastřelit.
-Vím a jsem s tím smířen, pane.
-Jenomže…
-Pane?
-Jenomže já nemám zbraň.
Víla se zasmála. Pohladil jsem ji po tváři. Každým okamžikem jsem se víc a víc propadal do říše roztrhaných povinností a rozmazaných stínů, když nad ránem vrány zvěstují nesmrtelnost.
-Vy jste?
-Leopold von Klisché.
-Vítejte, pane.
-Toho pana si nechce, není to dost moje.
-Ach, promiňte prosím. Račte se posadit.
-Děkuji.
-Chcete si rovnou vybrat?
-Ano. Dám si temnou noc, kdy temný pán vyšle temného rytíře a jeho neméně temnou družinu, aby zdevastovali zemi pána Světla.
-Něco k tomu?
-Trošku tajemna a mizerných dialogů pro osvěžení.
-A jako dezert?
-Jako dezert bych si dal dvanáct andílků a jednoho polodémona v rádoby ženském těle, který přežil katastrofu letadla, v němž zahynula jeho… Vlastně její dávná láska.
-To zní napínavě.
-Mám dobrý vkus. Tak noste na stůl.
-Hned to bude.
Jsi jako pomeranč
Jsi jako citrusový plod
Možná spíš jako citron
Tak kyselá
A přitom plná vitamínu C
„Co zase děláš?“ trefila se víla další otázkou přímo do mého čela.
„Kreslím,“ odvětil jsem a setřel zbytky otázky, aby mi nezasvinila vlasy.
„Ty přece neumíš kreslit,“ připomněla mi.
„Právě proto to dělám,“ usmál jsem se.
-Tohle není nic pro tebe.
-A proč by nebylo?
-Protože jsi ještě moc hloupá.
-Ty se koukáš.
-Já jsem starší.
-O jednu minutu.
-No a co? Jsem prostě starší.
-To není fér.
-Život není fér.
-Co je to život?
-To, co není fér.
-Aha. Díky za vysvětlení.
-Nemáš zač. A teď buď zavři oči, anebo vypadni, chci se v klidu koukat.
-Jsi krutá.
-Jsem tvoje dvojče.
-To mi došlo z předchozího textu.
-Kdo jsi, že si dovoluješ opírat se o tento dialog? Kritička?
-Skoro.
-Tyčka?
-Málem.
-Tak kdo jsi?
-Já jsem ty, a přesto jsem to já.
-Jsi hlavně docela nudná. No tak, chci se koukat.
-Co z toho máš?
-Je to zábava, je to smutné, je to dokonalé, je to… A tak dál.
-Je to o krtečkovi a kalhotkách.
-Ty se koukáš? Přiznej se!
-Trošku. A proč bych se nepodívala?
-Teď zemřeš.
-Ne, myslím, že ne.
-Tak nemysli a chcípej.
-Nejde to.
-Jak prosím?
-Nejde to. Něco se v tom zaseklo.
-Ale nezaseklo, jen sis vzala pokažené chcípátko.
-Aha. Chcíp.
-Tak a je to. Teď se můžu konečně v klidu dodívat. Počkat, kam zmizel krteček? Kde je televize? Kde je náš dům? Kde jsem do prdele já? Ach tak, na zahradě. Zdál se mi sen. Zvláštní, myslela jsem, že podobné dějové zvraty jsou již z módy.
„Proč pořád píšeš na papír?“ zeptala se víla.
„Proč se pořád usmíváš?“ oplatil jsem jí otázkou.
„Baví mne to.“
„Právě jsi našla odpověď na svou zvědavost,“ řekl jsem a pokračoval v psaní.
Jedno je pouze to
Co nejsou dvě
-Haf
-Haf
-Haf?
-Haf
-Haf
-Haf
-Haf
-Haf
-Haf
-Haf!
-Haf…
-Haf
I takhle se dá vést rozhovor.
A všichni se schovali
A všechno se schovalo
A všichni se chovali
Docela slušně
A všechno se chovalo
Docela jako všichni
-Dialog?
-Prosím?
-Hádám, že tohle má být dialog.
-Ano, zdá se.
-Pak ho zřejmě máme vést my dva.
-Nikdo jiný tu není.
-Tak už to bývá. Jmenuji se-
-Neříkejte mi to.
-Proč ne? Máme vést dialog, tak se chci představit, abyste nevedla dialog s někým docela neznámým.
-Jste laskavý, ovšem já vaše jméno nechci vědět.
-Smím znát důvod?
-Mám to tady napsané.
-Aha, pak je to jasné. Přál si to autor.
-Bohužel. Víte, docela ráda bych znala vaše jméno.
-A já tak toužím vám ho říct.
-Ach.
-Ba co říct, pošeptat.
-Sdělit.
-Ano, jakkoliv sdělit.
-Ale ne křičet, nemám ráda křik.
-Ale ne křičet.
-Jenomže ta věta vám to zakazuje.
-Ano, takový už je život.
-Tak tak… Krutý a bezohledný.
-Občas si přeji nežít.
-Ale vy nežijete, milý pane.
-Jak to, že ne?
-Nežijete, neboť ani já nejsem naživu. Jsme jenom loutky pro pobavení.
-Sexuální pobavení?
-Ale prosím vás! Na co hned nemyslíte?
-Já na nic, mám to tady v textu, podívejte se.
-Ano, vidím. Ten autor s námi ale mává.
-Docela nás provokuje.
-Pojďte se bouřit.
-Proti komu?
-Proti tomu, co nás provokuje přece.
-Ach tak. Jde to bouřit se proti němu?
-Ano. Podívejte, teď budu mlčet.
-Jistěže, teď mám totiž mluvit já.
-Přelstil nás.
-Je mazaný.
-Nebo hloupý.
-Jak to myslíte?
-Podívejte, ukončil tento dialog tak náhl
Už bylo dosti dostí
Už bylo dosti hostí
Už bylo dosti radosti
Už bylo dosti ctnosti
Už bylo dosti osti
Už bylo dosti toho
Už bylo dosti onoho
Už bylo dosti obého
A je čas na oběd
Víla ležela na posteli a vypouštěla do vzduchu kolečka voňavého dýmu. Připomnělo mi to Alenku v říši divů, ale nechtěl jsem to říkat nahlas, aby se snad moje přítelkyně neurazila, že kolečka voňavého dýmu z vodní dýmky před ní dělala housenka na houbě. Místo toho jsem se ponořil do dalších nesmyslů, které se právě ponořily do mne. Takové nekonečné do sebe ponořování se. Nehledal jsem smysl. Nepotřeboval jsem ho. A víla dál vypouštěla voňavá kolečka dýmu. Atmosféra byla cítit po růžích. Dobrý tabák.
Jsi jako sladké jablko
Jsi jako sladká jabloň
Jsem tvůj sladký sladkoň
Plný rýmů na naši lásku
Bez oblázků, bez oblázků
Zato s šutry místo krásy
A jedeme dál, bejby
Jako za starých časů
Rychle a zběsile, až slzí nám oči
ÍÍÍMOUUU
Radek Radkov Radečkovič Radeček neměl zrovna nejlepší náladu. Stalo se mu to při obědě. Zrovna snídal mrkve s žemlí, a když dovečeřel, někdo zaklepal na zvonek. Byl z toho jaksepatří vyjevený, protože zvonek se mu minulý čtvrtek sám od sebe spustil s klepadlou a od té doby nefungoval.
„Kdo je tam?“ zeptal se a zaprskal vzácné zrcadlo po své praprapradědečkovi z matčiny strany.
„Ten, kdo tady,“ odpověděl Radek Radkov Radečkovič Radeček stojící už za dveřmi.
„A co tam děláš?“ zajímal se dál RRRR
„To, co ty tady ne,“ řekl RRRRR
„To je divné, nemyslíš?“
„Divnější je to tady.“
A tak se ti dva v jednom divili šťastně až do konce.
„Povídej mi chvíli něco vážného,“ žadonila víla.
„Já nevím, jestli to dokážu,“ přiznal jsem.
„To nevadí, zkus to.“
„Nemůžu. Ne dnes. Promiň,“ řekl jsem a políbil ji.
Tečka
Tečku
Stíhá
Za příliš rychlou jízdu
Je to tečka policista
A houká
HÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚÚ
-Kapitáne?
-Co zase?
-Ještě pořád hledáte svoji zbraň?
-Ne, teď hledám něco, čím tě zastřelím.
-Aha.
A svět se zamlžil.
„Všude ti prokletí mlži,“ postěžoval si David.
„To se stává,“ snažila se ho utěšit jeho přítelkyně Davída.
Jenomže David se utěšit nedal. Byl to velký drsňák. Dokázal sníst patnáct lentilek a ani se nezakuckat.
„Co budeme dělat?“ zeptal se David bezradně.
Davída začala pomalu pochybovat o tom, že je David až tak velký drsňák, jak se o něm píše.
„Já se mlžů bojím,“ přiznal se David.
Davída začala pochybovat rychleji.
„Co když mi něco provedou?“
-Dobrý den, slečno, vystupte si z divítka prosím.
-Stalo se něco?
-Viděla jste tu cibuli s nápisem?
-Ano. Pozorně koukám na všechny cibule s nápisy.
-Jenomže se podle nich neřídíte, je to tak?
-Já… Omlouvám se.
-Jsem nucen vám dát pokutu.
-Pane, já spěchám.
-To my všichni. Taky to chci už mít za sebou.
-Tak mi ji teda dejte. Ale rychle.
-Jméno?
-Davída.
-Stačí, když na ni napíšu Pro Davídu od policisty M.T.P. ?
-Bohatě.
-Tady.
-Děkuji, mistře.
-Za málo. A příště si dávejte pozor, ať dodržíte správnou rychlost.
Píšeš
Píšu
Píšeme
Jsme píšálci
Píšící pro radost
Píšící z nudy
Píšící na papír
Píšící na zdi
Píšící na nudu
Jsme jako spisovatelé
Jenom to myslíme naprosto vážně
A ty jsi mrkla
A já se přestal smát
-Čas na chvilku poezie.
-Vy jste poeta?
-Ale jistě.
-A chcete mi recitovat básně?
-Klasikovy i ty své, spanilá panno.
-A víte co?
-Nemám zdání.
-Nechcete mne raději ošukat hned?
-Tak jo.
Da da
Ba ba
Da da
Usadila se
Da da
V noci
Da da
V paži
A nepřestává mne svědit hlava
Da da
Ba ba
Ma ma
Asi jsem neměl strkat pracky do toho pytlíku
„Už je pozdě, pojď spát,“ zvala mne víla do postele.
„Nikdy není dost pozdě na snění s papírem v ruce,“ řekl jsem jí. „Jestli chceš jít spát, můžeš, přesunu se do pracovny, abych tě nerušil.
Zavrtěla hlavou a objala mne. V tom objetí bylo to, co jsem hledal celou dobu. Láska.
Dávím se
Štěstím
Ruku na tvém boku
Oči plné slz
Rozpálené srdce
Jen to sucho v ústech chybí
-Je čas na trochu poezie.
-A vy jste?
-Hádej.
Znal jsem známou
Byla mi povědomá
Jako třešně, když přestaly mne trápit
Ve střevech
Povodeň
-Miluji tě.
-Och, José.
-Já se nejmenuji José.
-Ale ano, jmenuješ. Jsi ztracený syn bohatého člověka.
-Jak se ten člověk jmenuje?
-Bernard Pudr.
-Pak musím být José.
-Výtečně.
-Mimochodem, jak se to vlastně vyslovuje?
Bác
Bá
B
Bá
Bác
Dokonalá básnička
Jenom pro tebe
Nikdo mne nechápe
A ty mi drásáš srdce
Takovýmhle drásátkem
Vlastně
Ho máš možná delší
-To je naprostý blábol.
-Ano?
-Cožpak to nevidíš?
-Ne, bohužel. Já jsem slepý.
-Slepý spisovatel…
-Ano. Když slepí lidé mohou skládat hudbu, proč by nemohli taky psát? A vůbec, já slepý nebýval.
-Co se vám stalo?
-Setkal jsem se s pár lidmi, kteří taky píšou.
-A co se vám stalo?
-Setkal jsem se s pár názory těch lidí, kteří taky píšou.
-Copak se vám stalo?
-Setkal jsem se… Ale to je jedno.
Sekala jsem trávu
Maličká, maličká
Vařil jsi mi kávu
Slaboučká, slaboučká
Koukala jsem do tvých krásných očí
Plných vášně
Jako ta káva
Koukala jsem dlouho
Až jsem omylem posekala i tu naši krávu
Motorovou kosou
Byla ještě v záruce
Ta kráva
-Čas na trochu poezie.
-Už zase?
-Tobě se to nelíbí?
-Ne, nelíbí.
-A víš co?
-Co?
-To je škoda.
Kapky deště
Padají
A ty pláčeš
Naše láska dohořela
Zato ty ne a ne chytnout
-A jéje, kobliha.
-Pozor, mohla by tě sníst, jako snědla celou naši posádku.
-Máš pravdu. Co budeme dělat?
-Utečeme?
HAM
Skutečná
Skutečný
Neznají se
Smolaři
-Kdy tohle skončí?
-Tohle neskončí nikdy.
-Neskončí to nikdy?
-Je to nekonečný příběh.
-ÁÁÁÁ
Máš se
Mám se
Mají se
Ham
Hamáme
Hamánky
Od mamky
Máš se
Mám se
Mají se
A všichni rádi
Nají se
Ham
-Katastrofa.
-Která strofa?
-Všechny. Někdo nám sežral tečku.
-A jéje.
-No právě.
-Co budeme dělat?
-Asi nic.
-To děláme vždycky.
-My ale nic jiného neumíme.
-To je fakt.
-Nebo taky tak, ale jinak.
-Souhlasím.
Voníš
Vůní
Voňavou
A já si tě nevšimnul
Zasraná rýma
Zasrané počasí
Zasrané podnebné pásy
Zasraní tuleni
Co sem vůbec nepatří
I když voní stejně
-ÁÁÁÁÁ
-Já ti to říkal, nekonečný příběh.
Jsi jako ti tuleni
A tulení hulení
A bolení hlavení
A hlavnění bolení
A nekonečný příběh
A kobliha spadla
Namazaným chlebem
Rovnou tobě do ksichtu
Ach jsi tak krásná
Až to bolí
Samičku leguána
Co šněruje odpovědi
Kousek od zastavárny zbytečných potřebných potřeb
Polodřep
Vztyk
Rozříznout
Vyfotit
Vzlyk
A je to
Probudil jsem se. Víla stála nade mnou a usmívala se, jak to umí jenom ona.
„Zase jsi prospal odpoledne,“ řekla.
Posadil jsem se a raději nepřemýšlel, kam až to letadlo fantazie doletělo na autopilota.
„Dáš si kafe?“ zeptala se moje krásná víla.
„Dám.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 24 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 56 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
