» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2140449

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 15 ::

:: Proti vodě plouti 6. díl ::

OH	publikováno: 27.12.2007, 22:08

Podzimní love story, na jehož pozadí jsem se pokusil vykreslit, jak je těžké ke břehu doplout a jak lehké je od něho odrazit.

(Děkuji za všechna upozornění na chybný pravopis.)


	A o čem si mám s tebou povidat, safra? Vo tý hromadě železnýho bordelu, kterou nezvládáš, a tak tam jen hulíš trávu na záchodě? "No Alenko, vono by to chtělo, aby ses aspoň na chvilku vysr-vykašlala na ten komp a dali sme řeč vo penězích na tenhle byt, protože takhle to dál nepude, okej?" "JÉŽIŠMARJA, JÁ SEM PŘILÍTNU CELÁ UHNANÁ a ty na mě hned vyjedeš s prachama! Říkala sem ti přece, že ten kurs za měsíc, nebo za dva skončí a..." Aleně došla trpělivost a začala na Jirku křičet. "No, ani tak nejde vo to, co bude za měsíc, nebo za dva. Jestli to chceš takhle dělat dál, tak toho už asi moc nebude..." Jirka mluvil klidně, s pohledem na koberec, který stále ještě nebyl zaplacený. Alena vyskočila od počítače, vytrhla z batohu svoji peněženku a hodila po Jirkovi pětistovku. "VÍC PROSTĚ NEMAM, STAČÍ?" Jirka dál seděl, aniž by si bankovky všiml a jen se otočil k Aleně. "No, tak to sis mohla srovnat v hlavě dřív, než sme do toho všeho šli..." Alena odešla do obýváku a na Jirku se už ani nepodívala. Toho se napadlo podívat, co Alena stáhla, a tak rozvinul stránku, kde bylo sedm přišlých e-mailů. Neznal ani jednoho z odesílatelů. "NO TAK SAKRA, TO JE SNAD MOJE POŠTA, NÉ?" Alena stála ve dveřích a křičela na něho. Měla vystrčený spodní ret, jako vždy, když byla opravdu rozzuřená. Jirka vstal a přiskočil k ní. "DO PRDELE, JESTLI TO TADY CHCEŠ ZABALIT, TAK TO ŘEKNI ROVNOU! TO NECHÁPEŠ, ŽES TU na mě hodila celej kvartýr a vypadla? Jak píča vopravdu!" Alena se hystericky zasmála: "NO JÓ, NÁŠ CHUDÁČEK S KURVAMA Z OKEJBARU! KOLIK SIS JICH SEM UŽ PŘIVED, ty tatíčku jeden?" Připomínka Ok Baru a způsob, kterým to na něho Alena vykřikla, Jirku přimrazily. Chvíli se na ní beze slova díval, pak se otočil a odešel do druhého pokoje. Toho večera na sebe již nepromluvili, Alena zůstala do noci u počítače a Jirka měl pocit, že je s hádkou spokojená, protože ji už neruší. Alena se na internetové výstavě absolventů kursu, v kategorii portrétu, umístila jako první. Ohodnoceno bylo pojetí a souhra zachycení reality s úpravou na počítači. "No, nevim... O tetě to zrovna nic moc neřiká, to spíš vo mně." Ohodnotila svoji fotografii tety Alena. "A teta mi řekla, že sem z ní udělala ještě starší rachomejtli, než vopravdu je." Vybíraly spolu pozici a osvětlení snad dvě hodiny a výsledný dojem staré ženy, která osamoceně bojuje s nevyléčitelnou chorobou, byl opravdu šokující. "Teda, já tvou tetičku neznám, ale z týhle fotky de fakt mráz po zádech..." Ohodnotila Aleninu práci Lucka. "No Luci, mně se ta fotka zas až tak moc nelíbí... Já totiž nevim, jestli je správný něco zdůrazňovat a měnit. Vona tohle prostě teta není, já sem sice vystihla, co jsem chtěla, ale..." Zašli ještě s pár kamarády z kursu do baru na kávu a povídali si, jak kdo bude postupovat ve fotografii dál. Alenu, i když se snažila všechny výčitky svědomí zaplašit, tížila situace s Jirkou v jejím rodném městě. "Já to s ním musim nějak vyřešit. Já totiž, no, my už asi spolu..." "Hele Alčo, vykašly se na něj a pudem vobě na profi-fotografickou školu, stejně už ho nemáš ráda!" No, to von mě už asi taky ne, řekla si Alena pro sebe. "No jo, když já s ním mám u nás byt a hromadu sme si půjčili..." Alena bezradně kroutila hlavou. "Ser na něj a dneska dem k Honzoj a ty pudeš s náma, aby sme byli do páru!" Rázně ukončila Aleninu samomluvu Lucka. U Honzy v obýváku se svlékli a jako první Alenu pohladil Roman, se kterým se téměř nikdy nebavila. Toho večera se pomilovala ještě se třemi muži a orgasmy, které na konec plně prožívala, ji zbavily posledních zábran, kterým dosud podléhala. "Je to jen a jen moje tělo a byla bych blbá, kdybych se z něj netěšila. Až budu stará, tak aspoň budu mit na co vzpomínat." Říkala si do kroku, když příjemně unavena šla té noci k tetě. "Jen s tim Jirkou to nějak skončit... Doma mě zabijou, těch prachů a vůbec, co sme se tam natento..." Jirka močil v OK Baru do záchodu, ze kterého někdo urval prkénko i s poklopem a byl rád, že se na něho mísa nešklebí, jak to dělávala dříve. Celý večer pil se svojí starou partou, Soňu na klíně. Todle jsem já, todle je můj život a lidi, mezi který patřim, né nějaká megera umělecká. Říkal si a bylo mu krásně v tom zkouřeném baru. Marihuana a alkohol ho dostaly do jeho oblíbeného rozpoložení, ve kterém se cítil nejlépe. "EŽIŠMARJA SONIČKO, TY MOJE ZLATÍČKO NEJKVEH... Že se mnou udeš místo tý mrchy digitální?" Zavolal, když se vrátil ze záchodu, po čtyřech podlezl stůl, který se začal kymácet a začal osahávat Soňu mezi nohama. Joska a ostatní se smáli a barman, vysoký statný chlap, jim nestačil nosit piva. "Ste jak banda cikánů sakra a už tu zas čadíte ty svoje svinctva..." Vztekle nadával, když odcházel za bar. "Jaký svinctva, to jako TOHLE BOŽSKÝ huleníčko?" Joska bouchl sklenicí piva do stolu, podal joint dívce vedle sebe a na celou hospodu zařval: "Jaká mu tady vyhulíte šulina, ženský? DYŤ VON SI TADYN NEDÁ ANI ČOUDA, TEN NÁŠ BARMÁNEK..." Soňa pisklavě zaječela, když jí Jirka pod stolem začal prsty vjíždět za kalhotky a při tom chrochtal. "FŮŮŮJ, NĚJAKÝ ČUŇĚ MNĚ POD STOLEM ŠAHÁ NA KUN...!" A začala pod stolem kopat Jirku koleny. "No ele, o je smrad až sem!" Opile zablekotal ten, co seděl vedle ní. "DEBILE JEDEN!" Když se Jirka ráno vedle Soňi probudil a rozhlédl se po bytu, zmocnil se ho pocit nenávisti k Aleně, k sobě a ke všemu. Na co sem si tady já debil hrál? S nějakou podělanou umělkyněj, co se měsíc učí zmáčknout foťák! Říkal si pomalu a pozoroval Soňino břicho, které se zvedalo, jak chrápala. Potom ho pocit nevolnosti z kocoviny přemohl a domotal se vyzvracet na záchod. Do prdele, já tohle všechno nechci... Nechci ani tenhle kvartýr, ani nějakou pitomou buchtu,ani... Běželo mu hlavou, když se mu tělo křečovitě stahovalo zvracením. Když šel Jirka po víkendu z práce domů, potkal se na ulici s matkou Aleny, která se ho hned zeptala, jak se jim v novém bytu líbí a jak vše zvládají. "No, já nevím, co na to říct... O víkendu jsme se s Alčou kapku chytli." "Ono ti asi vadí, že odjíždí na ty kursy a moc se nevidíte, že?" Alenina matka se pokoušela Alenu omlouvat. "Ále né, vono spíš pude vo to, že sem sám na penízky a Aleně je to celkem fuk. Přijede, zapne počítač a mě jaksi nevnímá... Vzalo ji to focení a velký město a tohle všechno, co jsme tady rozjeli, už asi nechce." Jak spolu šli po chodníku, Jirka si prohlížel ženy jdoucí proti nim a ani se to před Aleninou matkou nepokoušel zakrývat. "Já s ní promluvím, neboj Jirko, to bude v pořádku. Já ji znám!" Ále houby znáš, ceruška ti tak akorát... "Ale to né, to by to bylo akorát ještě horší, ať si to v kebulce srovná sama. Já jsem ji řek, že to zejtra vyřešíme." Usmál se Jirka a nevěděl, jestli na matku Aleny, nebo na studentku, co šla proti nim. "Podívej Jirko, já budu stát za tebou a Alenu zvládnem, uvidíš!" Zkoušela situaci zachránit, ale Jirka jen zavrtěl hlavou. "Ahojky!" Jirka opět seděl na stole a díval se, jak Alena zouvá vysoké boty, které na ní ještě neviděl. "Čau," odpověděla a vešla dál do bytu. No, tak to zas bude scéna, s mámou jedna ruka a... Jirka se zhluboka nadechl: "Tak jak focení, co kurs a první místo?" "Jó, dobrý... Mluvila jsem s mámou, prej se se mnou chceš rozejít..." Téměř šeptem prohodila, když ho míjela. "No, tak já to nejsem, kdo tady bere draka, to dobře víš..." Klidně jí odpověděl. "No, já jsem se rozhodla zkusit přijímačky na fotografickou školu, to bych bydlela u tety..." Skoro šeptem říkala, aniž by se na Jirku podívala. Jirka seskočil ze stolu. Okej a teď ty finánc, řekl si, ale Alena ho předešla. "Naši si ty splátky vezmou na sebe, aspoň tady ty věci v bytě, hele Jirko, mně je to fakt strašně líto..." "Jo, jasně..." Přerušil ji a odešel z pokoje. Počasí venku se změnilo ze sychravého podzimu do podzimu vlhkého, plného bláta a to i ve městě s jeho vydlážděnými chodníky. Jirka se vracel do své garsonky, do svého, jak říkal, staromládeneckého pajzlu, s pocitem, který se mu zrcadlil v napohled umírající krajině za oknem. Stále ještě musel přemáhat nutkání padnout před Alenou na kolena, nebo s ní pořádně zatřást. Do garsonky se mu už nechtělo, měl pocit, že je to krok zpět a domů nešel, protože si vždy vybavil, dle jeho mínění, výsměšné komentáře rodiny o jeho úmyslu dát se lepší cestou. "Vona se na mě prostě vykašlala, nó." Říkal si v té době často polohlasem a připadal si starý a opotřebovaný. Zkoušel se v duchu vysmívat potřebě jít domů a sednout si ke své matce do kuchyně na něco k jídlu a na popovídání. Nutkání přebíjel neustálým kouřením a čekáním na výplatu, s myšlenkou na pořádný flám, kterým by smazal vzpomínky na Alenu. Prohlížel si na internetu nabídky prácí v zahraničí a pomalu si začínal pohrávat s myšlenkou na nějaký čas odjet. "Na mě tady stejně nikdo nečeká, stejně mě tu nikdo nechce... Tak co tady?" Aleně konečně spadnul ze srdce kámen v podobě Jirky a jejich společného bytu. Měla pocit, že se jí otevírá celý svět a byla rozhodnuta se na něho dívat přes displej digitálu. Příznivé kritiky jejích prací ji jen utvrdily v úmyslu pokusit se o přijetí na vysokou školu. "Ona ta práce taky bude mít úplně jinej zvuk, když na ní bude nějakej glejt, o penězích ani nemluvě..." Říkávala si s Lucií, při rozmluvách o focení. Rodičům své rozhodnutí přestěhovat se k tetě a věnovat se tvorbě předložila, jako hotovou věc, na které nemíní nic měnit a tak jim nezbylo, než se s celou situací smířit. "Víš Alčo, nejdřív si nechala toho Pavla a teď hned Jirku..." Zkoušela s ní zavést rozhovor matka, ale Alena považovala Jirku za minulost, ke které se už není třeba vracet. "Táta řikal, že se toho nábytku pude zbavit a ..." "Celá maminka..." Řekl její otec a dál sledoval formule v televizi. Teta novinu přivítala s nadšením, které okomentovala svým typickým způsobem: "Aspoň někdo zavolá havrany, až tady natáhnu bačkory." Konec 25.11.2008


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 9		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	27.12.2007, 22:50:07

A je to! Takže žádný happyend... Život jde dál ve starých kolejích, láska vyšuměla a každý se trápí, jak to jen jde! Patrně to okouzlení z Tvých hrdinů vyprchalo, protože se rozešli hned po této hádce (trochu mi to připadalo uspěchané), ale život tropí hlouposti a lidé jsou tvory impulzivní, takže jen pokyvuju hlavou... Příběh se mi líbil (jako celek), na nic si nehraje a ukazuje život takový jaký je (i s těmi držkopády)!


ze dne 28.12.2007, 10:05:10
OH: Zdar a díky Šímo! Uspěchané... Říkal jsem si: Žádné sr... s mladou paní, popisování partnerských hádek to opravdu není moje! Asi to je trochu useknuté...

Pavel D. F.	27.12.2007, 22:07:34

Bohužel se potvrdilo, co jsem si myslel minule. Alena se vydala za kariérou a Jirka ke staromládeneckému životu. Některé „románky“ prostě nedopadnou. Povzbudivé je, že se Jirka úplně nesesypal a uvažoval o práci v zahraničí. Nějak se mi totiž i podle skutečnosti zdá, že po takovém rozchodu někdy chlap skončí na ulici a pak už se jen veze ke katastrofě… Byla to dobrá povídka, syrová, ale opravdová. Život takový někdy bývá, jenom pohádky končí vždy dobře. Pravopisná poznámka: „Hele Alčo, vykašly se na něj“ – má být správně „vykašli“ – rozkazovací tvar v přítomném čase PS: drobná chybička ve vročení Tě přenesla o rok dopředu. A pak že se nedá cestovat časem ;-)


ze dne 28.12.2007, 9:59:40
OH: Díky moc Pavle! Já jsem toho Jirku nechtěl mrsknout až na dno, ono to asi také záleží na výchově a zázemí a Jirkovi rodiče nejsou žádné socky... Rozkazovací tvar v přítomn., tak to je rada, na kterou civím a drmolím:"CO? V JAKÝM PŘ..." Což je jako poděkování.