obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392460 komentářů :: on-line: 6 ::
obr

:: Istrie - Vzduch, oheň a voda ::

 autor Trenz publikováno: 27.12.2007, 23:00  
 

Vzduch, voda a oheň

Stála před vchodem vedoucím do chrámu, kde měly proběhnout zkoušky a kolem ní její společníci. Andy ji objal a dlouze se jí zahleděl do očí. Sonya cítila, jak nervozita, sužující její žaludek, zmizela. Usmál se na ni a poodešel stranou. Přistoupil k ní Cirkis.
„Můj dárek nespočívá ani tak ve věci jako v daru. Zcela určitě ho nezužitkuješ při střetu se Vzduchem, ale myslím, že by ti mohl být užitečný.“
Pohladil jí po tváři a z ruky mu vyšlo slabé namodralé světlo. Ustoupil a Sonya uviděla Isabel, která ze šatů vytáhla modrý šátek a ovázala ho Sonye kolem krku.
„Pomůže ti při střetu se znamením Vzduchu. Ať se bude dít cokoliv, nesundávej ho.“
„Děsíš mě, Isabel.“
„Musíš být připravená na všechno,“ řekla jen.
Teď byl na řadě Sean.
„Víš moc dobře, že tě nesnáším, zlodějko. Nikdy jsem ti nepřál nic jiného, než smrt, a nikdy ani přát nebudu. Jste strašná pakáž, ale když chceš bojovat za ušlechtilou věc jako je láska, něco ti dám.“
Natáhl před ní pravou ruku sevřenou v pěst. Rozevřel ji a Sonya spatřila náušnice s rubínovým kamenem.
„Nevím, jestli ti to pomůže v těch zkouškách, nicméně pokud přežiješ, dej to té holce, ať má na tebe něco na památku. Sex je pěkný, ale později se toho nemůžeš dotknout.“
„Dí…díky,“ zamumlala Sonya. Vyndala si náušnice, co měla a s velkou opatrností tam zasunula ty od Seana.
„Jsou krásné, Williamsi.“
„A drahé. Tak je neztrať, zlodějko!“
„Neztratím,“ slíbila mu a otočila se k Alanovi, který na ni již čekal. Měl být jejím průvodcem zkouškami. Stříbrný mág si ho brzo ráno dal zavolat a do všeho ho zasvětil. Alan beze zbytku souhlasil. Zavedl ji do chrámu a zavřel dveře. Jen na vteřinu setrvali v naprosté tmě a pak chrám osvítilo několik pochodní. Chrám vypadal velkolepě. Měl mnoho menších soch, jejichž tváře sochař tak detailně vypracoval, že Sonye připadalo, že jsou živé. Na druhé straně chrámu stál průchod zakrytý bílým lehkým závěsem. Stěny byly pomalované znaky, kterým ovšem Sonya nerozuměla. Obrátila se na Alana.
„Co se tam píše?“
„Je to historie. Píše se tu o všech, kteří chtěli zkouškami projít a kteří jimi skutečně prošli. Není jich moc.“
„To mě má podpořit?“
„To je fakt. Víš, co děláš?“
„Teď jsem si jistá jen tím, že chci Eris znovu vidět.“
„Měla bys vědět, že tu nejde jen o Eris. Jsme v tom všichni.“
Sonya jen přikývla a Alan jí oznámil: “První zkouška tě čeká za průchodem. Už bys měla jít.“
„Nepopřeješ mi štěstí? Určitě ho budu potřebovat.“
„Hodně štěstí,“ popřál jí Alan a Sonya vykročila. V chrámu byly slyšet jen její kroky. Před průchodem se zastavila a ohlédla se za Alanem. Ten tam stál a vypadal jako jedna z těch soch. Otočila se zpět a zahleděla se na závěs. Lehce se ho dotkla prsty, ale ani se nepohnul. Hrdlo se jí sevřelo a žaludek stáhl. Pomalu uchopila závěs, sevřela ho a odhrnula. Zírala do neprostupné tmy. Na krátký okamžik ještě zaváhala, ale pak udělala krok vpřed a ještě jeden a další. Těžký závěs za ní dopadl a Sonya se ocitla v naprosté tmě. Zvedla ruce před sebe a tápavě se začala pohybovat. Zakopla a upadla. Odřela si dlaně a kolena, jak dopadla na štěrkovou zem. Klečela na cestě vedoucí do nějaké vesnice. Slunce teprve vycházelo, a tak se Sonye naskytl krásný pohled na svítání. Vstala a vydala se do vesnice. Kolem ní rostly stromy a všechno bylo krásné, ale něco tu Sonye scházelo. Ať už napínala uši a oči sebevíc, nikoho neslyšela ani neviděla. I ptáci jako by opustili toto místo, ale proč, když tu bylo tak krásně? Čím blíž byla vesnici, tím víc poznávala důvod. Silný vítr se do ní opřel a dostrkal ji doprostřed vesnice, kde spatřila obrovský vzdušný vír točící se na místě.
„Co mám dělat?“ zeptala se Sonya, i když netušila, jestli jí někdo odpoví.
„Musíš ten vír zastavit,“ uslyšela z povzdálí Alanův hlas.
„A jak to mám udělat?“
„Je to zkouška tvé víry.“
„Víry v co?“
„Víry ve tvé přátelé,“ uslyšela ještě a pak hlas umlkl.
„To mi fakt pomůže,“ zamumlala Sonya a zahleděla se na vír. Nebyla čarodějka, aby dokázala vír zastavit kouzlem. Měla věřit svým přátelům. Zřejmě tím myslel Isabel a ostatní. Měla snad vstoupit do víru? Ale ne. To by ji zabilo. Pročísla si vlasy, a když ruku spouštěla, zavadila o Isabelin šátek.
„Víra v přátelé. Má to snad něco společného s tímhle šátkem?“
Ochrání jí ten šátek, když vstoupí do víru? Je přece od čarodějky. Sonya zavřela oči a vstoupila do víru. Okamžitě se začala dusit, jak se jí prach dral do úst a do nosu. Rychle vycouvala a rozkašlala se. Plíce ji pálily, ale věděla, že bude muset jít tam znova. Vytáhla čistý kapesník a ovázala si ho kolem nosu. Znovu vstoupila do víru a hned se jí začal stahovat šátek kolem krku. V pudu sebezáchovy si ho chtěla rozvázat, ale na poslední chvíli si vzpomněla na Isabelina slova: “Ať se bude dít cokoliv, nesundávej ho.“
Klesla na kolena a sykla bolestí, jak je měla odřená. Nemohla dýchat. Zatmívalo se jí před očima. Brzy ležela na zemi a zoufale lapala po dechu. Znovu a znovu se musela přemáhat, aby šátek skutečně nesundala. Její vědomí hraničilo s bezvědomím, když vír zmizel a ona mohla volně dýchat. Rychle si strhla kapesník a zhluboka se nadechla. Rozhlédla se. Byla zpět v chrámu a někdo k ní natahoval ruku, aby jí pomohl vstát. Vzhlédla a spatřila Alana. Přijala jeho ruku a vstala.
„V první zkoušce jsi uspěla. Teď jsi odpočiň, než bude následovat další.“
Přikývla a opřela se o zeď, přičemž si promnula krk. Určitě tam bude mít modřiny nebo odřeniny.

Argon si hověl ve svém křesle. Raraši plnili své úkoly, Šener byla někde zalezlá s Atlantisem a jeho bratři si hleděli svého. Byl to pohodový den. Náhle však zpozorněl. Něco se dělo. Zavřel oči, aby je vzápětí otevřel a spatřil Stříbrného mága. Usmál se. Ačkoliv viděl očima někoho jiného, věděl, kde se mág nyní nachází a mohl za ním jít a zabít ho, aby získal jeho moc. Vstal a zmizel. Objevil se přímo před ním s ohnivou koulí v ruce. Byl připraven ji použít, když se mu do zorného pole vetřela Universe. Všechny svaly v těle se mu napnuly jako tětina na luku.
„Ahoj tati,“ pozdravila ho, jako by jeho příchod čekala.

Sonya hleděla na Alana, který měl čelo svraštělé vráskami.
„Děje se něco?“ zeptala se.
„Argon je tady.“
„Cože?!“
„Našel sem cestu a je tady.“
„Musíme varovat ostatní!“
„Už o něm vědí. Přinejmenším mág a Universe.“
„Jak tohle všechno víš? Máš snad nějaký super zrak, že vidíš i přes zdi tohoto chrámu?“
„Vidím očima Argona, Sonyo.“
„Tak teď tomu rozumím ještě míň.“
Alan si pročísl vlasy. Sonyu mimoděk napadlo, že při tom gestu vypadá zranitelně.
„Já sám tomu nerozumím, Sonyo. Myslím, že Argon vidí mýma očima a já jeho, ale proč tomu tak je opravdu netuším.“

„Přišel jsi mě zabít?“ otázal se ho mág klidně.
„Ano,“ odpověděl Argon bez zaváhání.
„Tak to udělej.“
Argon na něj hleděl a pak se podíval na Universe.
„Nemusíš to dělat, tati. Jsi dost mocný i bez jeho moci.“
„Ale s ní budu ještě mocnější a pak si podrobím celou Istrii, včetně královny a jejích bláznivých hrdinů.“
„Tati, prosím. Je to můj děda.“
„Skoro tě neznám. Proč bych tě měl vyslyšet?“
„Pořád jsem tvoje dcera a mám tě ráda.“
„Tvá matka si to nemyslí.“
„Nemohl bys mě vychovávat a ty to víš.“
„Přestaň. Tohle opravdu slyšet nepotřebuju. Postaral bych se o tebe! Měla bys všechno!“
Universe se na Argona posmutněle dívala.
„Neměla bych lásku.“
„Láska je hloupost, Uni.“
Nostalgicky se usmála.
„Takhles mě oslovoval jako dítě.“
Mág se tiše vytratil. Zdálo se, že Argon ztratil zájem ho zabít, když uviděl Universe. Rozhodl se tedy jim dopřát soukromí.
Argon se zamračil, když si uvědomil, že je mág pryč. Universe ho vzala za ruku, ale Argon se jí hned vyvlékl.
„Sálá z tebe příliš mnoho dobra!“
„Nejsem na žádné straně, tati.“
„Nevypadá to tak. Kdybys nebyla, nechala bys mě, abych ho zabil.“
„Pořád můžeš, ale ty nechceš.“
„Proč bych neměl?“
„Protože pak bys mě ztratil nadobro. Ztratil bys mou lásku, mou úctu. Nechci, aby to tak bylo.“
Argon jí hleděl do očí a cítil, jak se mu třesou ruce. Rychle je sevřel v pěst, aby si toho nevšimla.
„Ušetřím ho tedy. Ale jen proto, že se ještě musíš učit a on je nejlepší učitel,“ řekl nakonec a chystal se zmizet, když ho Universe náhle objala a několik dlouhých vteřin ho držela v objetí. Argon váhal, zda-li ji má též obejmout.
„Nic se ti nestane, když to uděláš,“ zamumlala mu do hrudi. Pomalu zvedl ruce a objal ji.
„Je mi to líto, zlatíčko,“ promluvil a hlas se mu znatelně chvěl. Universe zvedla hlavu a usmála se na něj.
„Mám tě ráda, tati, a vím, že máma taky.“
Argon od ní odstoupil, výraz v jeho tváři opět chladný. Universe pochopila, že udělala chybu.
„Tati…“ začala, ale Argon ji zastavil zvednutím ruky. Chvilka slabosti zmizela stejně rychle, jako se objevila. Jako by clonu zla tvořila právě Maky.
„Když byl u mě, došlo k propojení. Nic jsem mu neudělal. Netuším, jak k tomu došlo, ale nepřekvapilo by mě, kdyby v tom měla prsty tvá matka.“
„Teď ji přeceňuješ, tati.“
„Chtěla, abychom se setkali. Chtěla mě vidět slabého.“
„Ne, tati. Ona…“
„Přestaň ji hájit!“vyštěkl.
„Já ji nehájím,“ odpověděla mu tiše Universe.
„Neměla jsem ti to říkat, ale tohle je práce mého dědečka.“
„Proč?!
„Chtěl, abych byla alespoň chvilku šťastná.“
Argon posměšně povytáhl obočí.
„Šťastná se mnou? Zdá se, že už ho stáří zmáhá.“
Universe na Argona vážně pohlédla.
„Já s tebou jsem šťastná, tati. Jen mě mrzí, že se stýkáme tak málo. Děda věděl, jak se trápím, a proto to takhle zařídil.“
„Já jsem zlo, Uni.“
„Ale já tě mám ráda i tak. Vždycky budu mít.“
„Při nejbližší příležitosti mě začneš nenávidět, dítě,“ potom se rozplynul do vzduchu.
„To není pravda,“ zašeptala, i když ji už Argon slyšet nemohl. Po líci jí stekla jedna osamělá slza. Neotřela si ji. Nechala ji tam, jako by tím chtěla potvrdit pravdivost svých slov.

„Jsi připravena pokračovat?“ otázal se Alan Sonyi.
„Neměli bychom zkoušky přerušit a varovat ostatní?“
„Zkoušky nemohou být přerušeny. Znamenalo by to, že ses vzdala a všichni bychom zemřeli.“
„Úplně všichni?“
„Ano.“
„Proč jsi mi to neřekl?“
„Změnilo by to něco?“
„Já nevím. Možná ano. Možná bych se do toho tak nehrnula.“
„Jde tu hlavně o Eris. Pamatuješ?“
„To mi nemusíš připomínat, Alane.“
Sonya si povzdechla.
„Jaká je tedy ta zkouška?“
„Je to zkouška ohně.“
„Co? Budu muset projít ohněm?“
„Vzduch je symbol intelektu a patří k němu magie počasí. Proto ten vír. Oheň je sférou proměn a vášně. Budeš muset vynaložit hodně energie, abys byla schopná projít proměnou.“
„Proměnou?“
„Ano, proměnou.“
„Nemůžeš být konkrétnější?“
„Ne.“
„Dobře tě mág vyškolil, Alane.“
Alan jí jen pokynul rukou k rudému závěsu. Došla k němu a bez zaváhání vstoupila dovnitř. Okamžitě ji pohltila strašlivá palčivá bolest. Stála v plamenech ohně a nemohla ustoupit. Nemohla utéct. Mohla jen umřít nebo jít vpřed. Klesla na kolena. Oděv již měla ohořelý a cítila, jak se jí začíná pálit maso. Křičela, doufajíc, že jí to pomůže od bolesti.
„Budeš muset vynaložit hodně energie, abys byla schopná projít proměnou,“ uslyšela v hlavě znít Alanův hlas. Zatnula zuby a zvedla se. Udělala jeden krok a zhroutila se na zem. Ležela tam a oheň ji pomalu stravoval. Kůže jí černala a bolest sžírala.
„Eris,“ zašeptala okoralými rty. Začala se plazit, ale jako by se vůbec neposouvala vpřed. Trpěla nesnesitelnou bolestí a přála si, aby to skončilo.
„Ještě kousek. Ještě malý kousek,“ slyšela Eris, jak k ní z dáli promlouvá. Sebrala všechnu svou sílu a plazila se dál. Oheň kolem ní uhasl a Sonya se propadla do sladkého bezvědomí.

Seděli a naslouchali práskání dřeva, když už to Sean nevydržel a zeptal se: “Skutečně zlodějka umře, když těmi zkouškami neprojde?“
„Copak tebe to nikdy nepřejde?“ zeptal se Andy.
„Myslíš přát zlodějce smrt? Je to pakáž. Zbytečně jen světu čerpá kyslík.“
Isabel se na Seana nesouhlasně podívala.
„Mysli si, co chceš, Isabel, ale já nikdy nepřijmu zlodějku jako člověka.“
„Všichni se nějak živíme, Seane,“ ozval se Cirkis nepřítomně.
„Co to s ním je? Už takhle zírá do zdi půl hodiny.“
Isabel k Cirkisovi přistoupila a položila mu ruku na rameno.
„Cirkisi?“ oslovila ho. Cirkis se na ni podíval.
„Co je to s tebou?“
„Jsem jen unavený, Isabel.“
Isabelin pohled svědčil o tom, že mu nevěří, ale dál se nevyptávala. Kdyby to bylo něco důležitého, jistě by jim to řekl.

Sonya cítila, jak jí někdo jemně hladí po kůži. Zamrkala, ale oči se jí nepodařilo otevřít.
„Shhh. Odpočívej,“ uslyšela Erisin hlas.
„Eris?“ zachraptěla.
„Už jen jedna zkouška a budeme spolu.“
„Miluju tě.“
Když nepřišla odpověď, otevřela oči, ale Eris nikde neviděla. Dívala se do chrámového stropu a její tělo nemělo ani jedinou popáleninu. Posadila se a pootočila hlavou, když vycítila, že jí někdo upřeně sleduje. Spatřila Alana a byla by přísahala, že v jeho očích spatřila soucit.
„Ty to vidíš, že? Vidíš, jakými zkouškami procházím,“ nebyla to otázka. Jen konstatování. Přesto Alan odpověděl: “Ano. Vidím.“
„Udělal bys to samé. Pro Claire. Nebo Isabel.“
Alanův výraz tváře se změnil.
„Ty ji máš rád, že ano? Už nejde jen o sex, že?“
„Je vytrvalá.“
„A vytrvalost ti imponuje.“
Alan se pousmál.
„Dej jí šanci. Ona tě vážně miluje.“
„Už se stalo, Sonyo.“

Cirkis už nevydržel čekat a vyrazil ven nadýchat se čerstvého vzduchu. U brány našel stát Universe. Slyšel ji popotáhnout, zřejmě tedy nebyla v nejlepší náladě. Chtěl se vypařit, ale Universe ho zastavila: “Zůstaň.“
„Chceš si promluvit?“ zeptal se jí.
Znovu popotáhla a pak řekla: “Byl tu táta.“
„Ublížil ti?“
Zavrtěla hlavou.
„Je to můj táta, Gabrieli.“
„Nikdo kromě Alana mi takhle neříká.“
„Chtěl by ses vrátit domů, Gabrieli?“
„Domů? Myslíš do lidského světa.“
„Ano.“
„Nechtěl.“
„Proč?“
„Tohle je můj domov, Universe.“
Universe se k němu otočila čelem. Vypadala vyrovnaně, ale její oči byly smutné.
„Takže kdyby se tví přátelé vrátili domů, ty bys tady zůstal navzdory tomu, že bys byl sám?“
„Tam už nikoho nemám. Nečekalo by mě tam nic dobrého. Je to svět plný špatných vzpomínek. Tady můžu něco znamenat, ale tam jsem jen zrnko písku.“

„Je čas na poslední zkoušku,“ promluvil Alan do chrámového ticha.
„Nejsem si jistá, jestli ji zvládnu. Jsem vyčerpaná,“ promluvila tiše Sonya.
„Teď, když jsi na dosahu splnění svého snu, chceš přestat?“
„Není to lehké.“
„Nikdo netvrdil, že je, Sonyo. Jednou ses ale rozhodla tak to dotáhni až do konce.“
„Už ti chybí buzerování vojínů, co?“
Alan se pousmál, ale neodpověděl.
„Tak co je to za zkoušku?“ zeptala se nakonec Sonya.
„Zkouška vody.“
„Jak bude probíhat?“
„To opravdu nevím.“
„Jsi mi to ale průvodce.“
„Ani průvodce neví všechno.“
„Zase mám projít závěsem?“
„Tentokrát modrým.“
Sonya si povzdechla, ale vstala. Váhavě k závěsu přistoupila. Při minulé zkoušce skoro uhořela. Co ji čeká teď? Vstoupila do tmy, aby vystoupila na útes ve chvíli, kdy slunce zapadalo. Pod sebou spatřila rozbouřené moře, jehož vlny narážely na skalní pahorky. Naklonila se. Chtěla líp vidět a náušnice od Seana jí vypadly z uší. Neuvazovala o tom ani vteřinu a skočila dolů, aby se náušnice alespoň pokusila najít.

Osmiletá Sonya se koupala v rybníce. Strýček na ni volal, aby se příliš nevzdalovala, ale Sonya ho neposlouchala. Plavala dál a dál, jako by chtěla utéct před faktem, že je její otec skutečně mrtví. Maminka buď plakala, nebo tupě seděla v křesle a nepřítomně zírala před sebe. Sonya slyšela doktora, jak říká, že její duše odešla s jejím tatínkem. Nakonec se Sonya unavila. Zastavila se a nohama plavala ve vodě. Rozhlížela se, jestli nikde neuvidí strýčka, ale břeh byl příliš daleko a Sonya dostala strach. Začala ho volat, ale odpověď nepřicházela. Rozhodla se tedy vrátit. Plavala nazpátek, když se něco dotklo její nohy. Vystrašeně vyjekla a rozhlížela se, jestli něco neuvidí, ale zřejmě se o ní otřela jen rybka. Plavala dál a najednou jí něco uchopilo za nohu a stáhlo dolů dřív, než se stačila nadechnout. Plíce jí zaplavila voda a začala se dusit. Zatmívalo se jí před očima. Ztrácela svědomí. Nebojovala. Ani to nezkusila. Doufala, že to brzy skončí a ona se znovu setká se svým tatínkem. Už viděla světlo. Stačilo se ho jen dotknout. Světlo změnilo tvar. Stál tam její otec a usmíval se na ni. Natáhla ruku a pak se rozkašlala. Otevřela oči a uvědomila si, že vykašlává vodu. Někdo ji pomohl posadit se. Zvedla hlavu a spatřila Argona.

Trhla sebou a prudce se posadila. Protřela si oči a snažila si vštípit, že to byl jen sen. Nic z toho se nestalo. Argon ji tenkrát nezachránil. Něco takového prostě nebylo možné. Proč by to dělal? Vždyť byl zlý. Zlo nezachraňuje, i když byla dítě a… Na mysli ji vytanul rozhovor, který kdysi vedla se Cirkisem: “Chlapci zmizeli beze stopy. Nikdo o nich neslyšel hezkou řádku let. Byli u Argona. To on je zachránil.“
Bylo to tedy možné. Zachránil ji. Zřejmě nevěděl, co z ní vyroste a že ho jednou bude chtít svrhnout, jinak by si to zcela jistě rozmyslel. Zarazila se a rozhlédla se kolem. Seděla na břehu a před sebou zamrzlé jezero. Doširoka rozevřela oči, když viděla, že uprostřed jezera stojí Eris a čeká na ni. Vyskočila na nohy a chtěla se rozeběhnout za ní, když si všimla, že led nepůsobí příliš bezpečným dojmem. Od příhody v rybníce, neměla ráda vodu. Znovu pohlédla na Eris. Jen tam stála a čekala na ni. Sonya věděla, že to zamrzlé jezero bude muset přejít, ale co když to led nevydrží? Byla už tak blízko. Zavřela oči a vstoupila na led. Zatím držel. Udělala několik kroků a uslyšela, jak začíná křupat. Zastavila se a ohlédla se. Pořád se může vrátit zpátky na břeh. Pohlédla na Eris a rozhodla se pokračovat v cestě. Šla a slyšela i cítila, jak led pod jejíma noha křupa. Modlila se ke všem bohům, aby vydržel, ale tentokrát její prosba neměla být vyslyšena. Udělala další krok a led praskl. Sonya se akorát stačila nadechnout a potom sklouzla do ledové vody. Byla tak studená, že díra po ní okamžitě zamrzla a Sonya tam zůstala uvězněná. Zoufale bušila do ledu, ale ten držel pevně. Zpanikařila. Přece se teď neutopí. Teď, když byla tak blízko. Blizoučko. Pokrčila ruku v loktu a pak s ní vystřelila vzhůru a prorazila led. Zhluboka se nadechla a vysoukala se zpátky nahoru na led. Opatrně se překulila na záda a nad sebou spatřila usmívající se Eris.
„Dokázalas to, lásko,“ poklekla k ní a políbila ji.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.12.2007, 23:27:37 Odpovědět 
   Další část je za mnou a musím se přiznat, že jsem tento díl přečetl dost rychle! Přesto jsem si všiml jedné malinké chybky: >Plavala dál a dál, jako by chtěla utéct před faktem, že je její otec skutečně mrtví.< Patrně tam mělo být: "mrtvý"... :-DDD

Ale teď vážně! Tušil jsem, že má Argon také své lepší "já", ale snaží se jej skrýt pod svou kamennou a nelítostnou maskou (a také svými činy). Láska jeho dcery je opravdu povznášející a dává příběhu trochu jiný (lepší rozměr) a utvrzuje mě v přesvědčení, že nic není černé, nebo bílé, ale vždy to má nějaký odstín šedi! Taktéž není nikdo z nás jen dobrý, nebo zlý...

Dobré to bylo! ;-) Zkoušky jsou splněny a v další části se patrně dozvím, jak se bude příběh odvíjet dál! Všude jsou kouzla a čáry, nakonec jde o příběh ze země fantazie! ;-)
 Pavel D. F. 27.12.2007, 22:59:58 Odpovědět 
   Už samotný popis zkoušek, kterými musela Sonya projít, by stačil jako dramatický příběh této kapitoly, ale sdělení je jako obvykle ještě o něco obohacené – a to zejména o vztah Universe a jejího otce Argona. Opět konstatuji, že je povzbuzující, že i ten nejhorší padouch je milován. Že má dceru, pro kterou něco dobrého znamená. Sympatický je mi i Gabriel/Cirkis, který, byť pochází z našeho světa, nachází domov v Istrii. Člověk občas hledá domov ve fantastickém světě, aby se z toho skutečného nezbláznil.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
(Revoluční rok)...
Rebekka
Svítí pro nás
Lotrinka
Naše rána
Ciri
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr