|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 8 ::
We are the greatest, Kapitola 8. Na výsluní
Vzhledem k delší odmlce bych chtěla jen lehce připomenout, co se stalo v předchozí kapitole. V první polovině Jana bojovala s někým, jehož identitu zatím neznáme, a bez větší námahy ho porazila. Daniel se tak dozvěděl o její moci.
Jenže jak, když se znají teprve necelý den, je u Jany na návštěvě a poctivě ji hlídá, jestli doopravdy spí ve své posteli?
Možná vám tahle kapitolka trochu napoví :-)
Ještě bych ráda přidala poděkování. A to hlavně amazonit, která mi dost pomohla se takhle zlepšit :-); sirraell, která se ujala publikování a upozorňuje mě ze svého pohledu na některé další nedostatky; hajpovi, který mi pomáhá po technické stránce; a vlastně chci poděkovat všem čtenářům, kteří se mnou vydrželi až sem :-)
Enjoy! |
| |
|
|
We are the greatest II. , Kapitola 8. Na výsluní
Jakmile se jeho tělo proměnilo v prach, Jana si potichu oddychla. Dýku zastrčila za pas a přidřepla si k Danielovi.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se ho a prsty mu začala rejdit ve vlasech.
„Jsem,“ vydechl. V jeho hlase zaznívaly stopy překvapení. Dětské hřiště upadlo do ticha, jak si každý srovnával své myšlenky.
Jana se pomalu otočila. Cítila na sobě pár očí, ale hned si neuvědomila, že je někdo sleduje. Zpozorovala mužskou postavu. Podle jeho nejsitého postoje si domyslela, co všechno muž viděl. Pochybovala, že by přes svoji opilost věřil tomu, čeho byl právě svědkem.
Zavřela oči. Po tváři ji pohladil podzimní vítr. Zaměřila na něj svou energii a přenesla ho o pár ulic dál. S tímhle už měla své zkušenosti – ulehčovalo jí to práci s něčí záchranou. Většinou byl člověk tak zmatený a nabitý energií, že ho to paradoxně vysílilo a vzpomínka jako by sama vyprchala.
Samozřejmě mohla použít i vlastní schopnost a zařídit, aby dotyčnému splynula realita se sny, ale to dalo víc práce a ona byla po útoku vysílená.
Otočila se zpátky k Danielovi. Na vteřinu zauvažovala, že by snad i tu trochu energie obětovala na něj, ale proč, když pravda konečně vyplula na povrch?
„Chceš být sám?“ zeptala se po chvíli Jana, ale cítila se trapně. Napětí houstlo a ona neměla nejmenší tušení, jak zareaguje.
„Nebo chceš jít radši ke mně?“ zkusila ještě jednou.
„Neeee,“ promluvil konečně a neodtrhl oči od místa, kde před chvílí zmizelo tělo jednoho ze členů.
„Tak sakra, řekni něco ,“ nevydržela to a zvýšila hlas. Potřebovala zpětnou vazbu a nesnášela, když někdo okamžitě nereagoval. Dávalo mu to prostor o věci příliš přemýšlet. Potřebovala, aby dal průchod svému prvotnímu dojmu.
Pokrčil rameny. Zachoval se jako obvykle. Někdy jí přišlo, že byl naprostý flegmatik, ale přitom dokázal i nečekaně vybuchnout – byl samé překvapení.
„Jsem nějakej unavenej, půjdu domů. Asi nechceš jít se mnou, předpokládám?“
Překvapeně přikývla na souhlas. Sebral se a ladným krokem vykročil k brance. Počkala, až se vzdálí, ale nakonec se rozeběhla za ním.
Jana se otočila na zavolání svého jména a pousmála se. Prodrala se chodbou plnou studentů k sympatické hnědovlásce a společně zamířily k atriu.
„Jaká byla ájina?“ posadily se na poslední prázdnou lavičku u topení a odložily si tašky. Jana mlčky pozorovala skupinku kluků stojících u automatu na studené nápoje, než si uvědomila, že otázka byla směřována k ní.
„Čučeli jsme na film, takže pohoda. Co ty?“ oplatila jí otázku a zašklebila se na pohledného druháka.
„Ten je zadanej,“ řekla, když se podívala stejným směrem jako Jana, už se ale nenamáhala odpovídat.
„Jako bys mě neznala,“ zasmála se, ale ve vteřině zvážněla. „Musím ti říct o tom víkendu.“
„Hm?“ povzbudila ji kamarádka a nervózně se zavrtěla v očekávání, co se dozví. Jana se začala přehrabovat v tašce a nakonec vyndala svačinu. Než ji stačila rozbalit, vyrušil je spolužák.
„Ahoj holky,“ přiřítil se k nim. „Jano, prosím tě, jsem úplně nahranej. Potřebuju od tebe vysvětlit tu matiku.“
„Tak potřebuju,“ protáhla Jana a pokývala hlavou. David okamžitě pochopil a snažil se situaci zachránit.
„Prosím tě, Jani, potřeboval bych vysvětlit poslední látku z matiky. Jsem úplně dutej a ty tomu rozumíš.“
„A co kdyby ti to vysvětlila tady Eva?“ nadhodila Jana a snažila se tvářit nevinně. Obě jen stěží zadržovaly smích.
David se na dívku otočil v naději, že ho zachrání. Když si všiml jejího úsměvu, oddechnul si. „Díky, kdy bys měla čas? Dneska po škole?“
Eva se tázavě otočila k Janě, ale ta jen lehce přikývla. „Klidně jdi, dneska na to stejně nemám náladu.“ Davidův zvědavý pohled přešla mlčky a raději se zakousla do rohlíku, aby nemusela čelit zbytečným otázkám.
Když odešel, Eva ztišila hlas. „Tak povídej,“ vybídla ji.
„Byla jsem tam přesně na čas, ale vyrušil mě Dan. Samozřejmě se to všechno posralo…“ Stručně jí vylíčila, co se stalo. Eva občas pokývla hlavou na znamení, že rozumí, přerušilo je ale zazvonění.
„Co teď máme?“ zajímala se Eva a začala se přehrabovat v tašce, aby se podívala na rozvrh. „Hm, tělocvik. Tak pojď, musíme ke skříňkám…“
Jana ucítila palčivou bolest ve stehně. Okamžitě se jí podlomila kolena a její tělo se hlasitě skácelo. Bolestně zaúpěla, ale v mžiku se opět postavila a otočila se.
Eva zakroutila prstíčkem. „Pojď blíž,“ zasmála se zvesela a bez větší námahy ve vzduchu udělala salto. Prostor mezi nimi se o něco zmenšil.
„Ale bez kouzel,“ řekla Jana v duchu. Eva souhlasně přikývla. Ještě před chvilkou jí totiž způsobila bolest, jak směrovala svou energii do jejího stehna.
Chvíli kolem sebe kroužily, dokud se nepřiblížily na dostatečnou vzdálenost. Jana věděla, že musí zaútočit první – jinak by k boji nikdy nedošlo. Byla to jen hra, škádlení, proto si to mohla dovolit.
Zkřížila před sebou ruce a předstírala, že chce vykopnout nohu. Na poslední chvíli si to rozmyslela, to se ale Eva trochu pokrčila, aby ji mohla zachytit. Jana toho využila a za krk si ji k sobě přitáhla. Sevřela ji do kravaty a postavila se k ní bokem, aby ji nemohla lokty praštit do žeber a vymanit se ze sevření.
Jedním prstem ji zmáčkla tlakový bod pod ledvinami. Uslyšela zakvílení, ale Eva byla bystrá a oplatila jí stiskem na krkavici.
Jana její prst bez větší námahy ohnula, ale nezlomila. Všimla si totiž, že mají už pár vteřin diváky, a i přesto, že už takhle byly středem pozornosti, nechtěla budit ve spolužácích zbytečný rozruch.
Chvilková nepozornost se jí ale vymstila. Eva se chtěla předvést; prudce se skrčila a když tak Janě vykroutila ruku, kterou ji svírala, přehodila ji přes sebe a praštila s ní o zem.
Rychle se na ni obkročmo posadila a stehny ji pevně sevřela boky. Ruce jí držela nad hlavou, aby se nemohla bránit.
Jenže Jana se tak dostala do pozice, která jí naprosto vyhovovala. Byla velice ohebná, a proto jí nečinilo problém vymrštit nohu a zasunula ji pod Evin krk. Silou ji strhla k zemi a neobtěžovala se ji na zem položit jemně.
„No to by snad stačilo!“ přerušil jejich zápas tělocvikář. Třída už obdivně tleskala a pískala, ale jemu se to nejspíš ani trochu nezamlouvalo. Než k nim stačil doběhnout, stály už obě na nohou a s úsměvem si potřásly rukama.
„To je za dnešní trénink,“ zašeptala Jana a mrkla. „Chtěl byste také něco naučit?“ zeptala se slušně učitele, ale sklidila jen další pokárání.
„Vždyť se vám mohlo něco stát! Já za vás zodpovídám!“ vyjel ještě, ale nakonec toho nechal a také se usmál. „Tak aspoň natáhněte síť. Zahrajeme si volejbal.“
Třída protestně zahučela „Neeee!“, ale mladý učitel byl neústupný.
„Ještě pár měsíců a pak budeme hrát basket. Nebo chcete radši gymnastiku?“
Obě dívky zakroutily hlavami a už bez řečí pro ni doběhly. Natáhly ji a beze slov spolu dál komunikovaly o sobotním útoku. Dost je to vyčerpávalo, proto toho po pár minutách nechaly.
Když skončilo i odpolední vyučování, Jana našla jen pár minut na to, aby svou kamarádku odchytila
„Evko, musíme ještě zjistit, kdy-“ začala, ale byla přerušena Davidovým příchodem. „Tak co, můžeme?“ nečekal na odpověď. „Půjdeme pěšky, bydlím tady kousek.“
´Ne, abys tam přespala. Musíme ještě zjistit, kdy bude nejlepší čas. Mimochodem se nám rychle krátí!´ vytřeštila oči Jana.
´Neboj se. Nezůstanu dýl, než bude nezbytný. Nemám ani motivaci.´
„Holky?“ přerušil je David. Obě odvrátily zrak; teprve teď si uvědomily, jak podivně to vypadá. Zíraly na sebe a tvářily se, jako by spolu mluvily nahlas. Sice to byla téměř pravda, to ovšem David netušil.
„Tak už pojď, je tu kosa,“ pobídla ho rychle Eva, jak se snažila trapnou situaci zachránit. Jana se zašklebila a vydala se opačným směrem na autobusovou zastávku.
Na večerní hlídku se přidala k Pavlovi a Kristýně. Eva se ještě nevrátila a ona nechtěla riskovat a sama se potulovat po okolí. Procházeli se po okolí vesnice, ale nakonec se usadili na lavičce na kopci za rybníkem. Měli krásný výhled na celý Kout a jen tak tlachali.
Nevypadalo to, že by byl dnešní večer příliš rušný, proto to v jedenáct rozpustili a každý se přenesl domů.
V pokoji na ni někdo čekal. Jakmile se tam zhmotnila, přirazil ji ke zdi a zmáčkl ji krkavici, aby zabránil pohybu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 26 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
