|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: 3. Kapitola ::
 Lamprey |
publikováno: 15.01.2008, 23:32
|
|
| |
|
|
Po další hodince rýsování a hlavně gumování se při pohledu na hodiny rozhodnu zajít za Patrikem a omluvit mou drahou kamarádku. Úkol mohu dodělat potom. Zavřu sešit a jdu ke skříni pro oblečení, abych venku nezmrzla. Přece jenom tam není nejtepleji. Také co bych chtěla chvilku před Vánoci.
Teple oblečená se vyhrabu z pokoje a chci vyjít na chodbu, když v tom zahlédnu, že táta ještě není doma. Asi přijde později. Jediný, kdo z toho má užitek, jsou moji sourozenci. Protože náš drahý tatínek je sice hodný, ale když někdo něco provede, dokáže být hodně zlý. Někdy mi připomíná rozzuřeného Krakena z řeckých bájí. Často si z něj s mamkou děláme srandu, že ho také zavřeme do klece pod vodní hladinu. Ale když nad tím tak uvažuji, je to hloupost. Protože tak silné mříže, aby udrželi našeho taťku, neexistují.
Ukončím mé rozjímání o naší hlavě rodiny a jdu mrznout. Hned u branky potkám několik místních. Mile je pozdravím a oni mě. Ale jen co z nich spustím oči, už slyším šuškání o tom kam asi jdu a co tam budu dělat. Někdy se tomu musím smát. Ovšem jsou i chvíle, kdy mi jejich šuškání leze na nervy. Celou cestu mě provází jejich pohledy a já jim statečně odolávám.
Ani ne za půl hodinky jsem u Patrikova domu. Dojdu k brance a chci sáhnout na malou kliku. Ovšem při pohledu na přiběhnuvší velkou černou dogu si to okamžitě rozmyslím a racionálně zvážím. Stáhnu ruku a spořádaně čekám. S tímto přístupem je asi pejsánek spokojený a tak si lehne k brance a čeká se mnou. Chvilkami po mě hodí okem a štěkne. Tohle celé se děje do té chvíle než vyleze obtloustlý muž s novinami v ruce a hodí na mě tázavý pohled. Soudím, že je to Patrikův tatík.
„Dobrý den!“ pospíším si s pozdravem, abych nevypadala nějak nezdvořile.
„No dobrý den. Co potřebujete?“ zeptá se a se zájmem si mě prohlíží.
„Přišla jsem za Patrikem.“ vychrlím ze sebe a čekám jestli mě vyhodí nebo pozve dál.
„Jo jasně. Tak pojďte dál!“ křikne na mne, ale já se stále k ničemu nemám. Taky aby jo když leží u branky taková obludka. Když už mi to dlouho trvá, otočí se na mě a vykřikne, „Ježiš, pardón! Já jsem úplně zapomněl na Bonbónka.“ koukám na pana Vránu udiveně, ale mlčím a na nic se neptám.
Pan Vrána psa chytne za obojek a otevře mi branku. S gestem, abych šla dovnitř, se pohnu z mnou vyšlapaného důlku v asfaltce před hnědě natřenou brankou. Zapadnu do nově rekonstruovaného domu. Nestačím valit oči a ještě vnímat řeči pana Vrány o tom kolik to všechno stálo a kolik práce na tom se synem udělali. Nemusí mi to ani vyprávět. Sama vidím tu nádheru. Krásně rozlehlá chodba s naleštěnými parketami a schodištěm vedoucím do druhého patra. Paní Vránová je asi dobrá hospodyně, protože takhle naleštěný dům se jen tak nevidí.
Z mého zírání mě vytrhne až pan Vrána. „Patriku! Máš tu slečnu!“ otočím se na něj a chci namítnou, že nejsem jeho slečna, ale to už se vyvalí Patrik na schody a šine si to ke mě.
„Jo díky tati. Teď už se o ní postarám,“ mrkne na mne a kývne hlavou směrem ke schodišti, abych šla za ním.
Vykročím za ním a raději už se ani nerozhlížím, protože bych musela závidět a to by nebylo hezké. V druhém patře je to úplně to samé jako dole, jen s tím rozdílem že tady je jen pár dveří, zato dole byla jen rozlehlá chodba a schodiště. Zamíříme ke dveřím hned naproti schodišti. Patrik mi galantně otevře dveře a počká až vejdu dovnitř. Nabídne mi křeslo po pravé straně psacího stolu. Já si s ulehčením sednu a konečně se volně nadechnu. Pan Vrána je tak moc společenský člověk, že by člověka upovídal k smrti.
„Teda tobě to dneska sluší,“ vysekne mi Patrik poklonu a sedne si na židli u stolu. Pootočí se ke mě a pokračuje v pochlebování. „Taky se hezky usmíváš. Máš dobrou náladu? Nemusíš ani odpovídat. Vidím, že ta nálada je víc než dobrá. Kam se na tebe hrabe...“
Přeruším ho a překotně ze sebe vysypu důvod příchodu. „Patriku nech toho. Já jsem za tebou přišla, protože to po mě chtěla Andrea. Dneska prej nemůže přijít. musí hlídat bráchu.“
„No to nevadí. Tak mi budeš dělat společnost ty,“ odpoví s úsměvem a lustruje moji sedící postavu.
„To je hezký, ale já musím jít zase domů. Ještě mám úkoly a navíc jsem už vyřídila to co jsem měla.“ Začnu se zvedat k odchodu, když mi najednou do očí padne rozestlaná postel a z pod deky kouká kousek červené podprsenky. Všimne si směru mého pohledu a místo toho aby se zastyděl, se na mě usměje a mrkne. Je opravdu hroznej. Nevědět že je to holkař a že chodí s mojí kamarádkou, podlehla bych mu. Ale že to vím, zakroutím jen hlavou a jdu ke dveřím.
Patrik mě vyprovází ven a když už si chci za brankou odfouknout a vydat se k domovu vykřikne, „Zoro, já tě doprovodim! stejně mám stejnou cestu.“
„Jak chceš,“ zašklebím se a vezmu to na vědomí.
Asi dvě minutky mlčíme, ale pak mě napadne otázka, „Hele, to červený prádlo asi nebylo Andrey co?“ Kouknu na něj a čekám třeba přistižené cuknutí nebo tak něco, ale nic ani malinko podobného tomu nepřichází.
„Ne, to tedy nebylo. To by si na sebe asi ani nevzala.“ odpoví s úsměvem. A teď sebou trhnu já, ale v údivu.
„A to řekneš takhle v klidu?“ vyvalím oči.
„Jasně. Jinak to ani říct nejde,“ zasměje se a hodí po mě okem.
Už raději mlčím, protože se to ve mě všechno vaří. Mám chuť skočit po tom jeho arogantním úsměvu a sundat mu ho. Ovšem držím se jak to jde. U našeho domu kývnu jen hlavou a ani se na něj nekouknu. Patrik se nad tím nijak nepozastaví a jde dál. Nejspíš si ani nevšiml, že jsem se odpojila. A je mi to upřímně jedno.
Vejdu zadumaně do baráku a chci rozsvítit. V tom potkám tátova kamaráda z práce.
„Dobrý den pane Majer,“ pozdravím s úsměvem.
„Ahoj Zoro,“ odpoví, aniž by se na mě podíval. No co, každý den není posvícení.
Zavřu za panem Majerem dveře a beru schody po dvou. Když už jsem v druhém patře, vzpomenu si, že bych mohla zajít za paní Sloupkovou. Vyhopkám tedy k jejich dveřím a chci zaklepat, ale hned si to rozmyslím a klidím se. Její manžel přijel opět po dlouhé době domů a už u nich lítají skleničky a malá Petruška brečí co to jde. Urychleně tedy seskáču dolů a zuji si boty.
Když otevřu domů a chci jít do pokoje, zarazím se, protože tátova bunda opět není tam kde by měla být. Otočím se směrem ke kuchyni a slyším slabé vzlykání. Okamžitě ve mě zatrne. Neobtěžuji se ani sundáváním bundy a letím do oné místnosti. Po příchodu vidím jen mamku sedící na židli, lokty opřenou o stůl a hlavu ve dlaních. Nejspíš zaslechla hluk a hlavu zvedla. Při pohledu do její ubrečené tváře se mi podlomí kolena.
„Mami, co se stalo?“ zeptám se s hrůzou.
„Zory, sedni si sem,“ odpoví jakoby duchem jinde. Při sedání visím mamce na rtech a čekám vysvětlení, ale nijak na ni nenaléhám. Také nemusím. Mamka začne sama.
„Tatínek...“ nedopoví mamka a zase se rozbrečí. „Tatínek...je v nemocnici. Na jeho auto spadly klády z předjíždějícího náklaďáku,“ tentokrát se rozbrečí ještě hůř než želva.
„A...“ zajíknu se, „jak mu je?“
„To ještě nevím. Volala jsem dědovi a ten pro mě za chvíli přijede. Zory, ty tady prosím zůstaň a počkej až přijdou děti z venku. Nemají klíče, tak by se neměli jak dostat domů.“
Chtěla jsem sice namítnou, že pojedu s ní, ale když na mě kouká tak prosebně, nemůžu říct ne.
„Jasně mami. Pohlídám je.“ mamka se po těchto slovech rozbrečí ještě víc, jestli je to ještě možné a vidím, že to možné je. Rychle se zvednu a sednu si vedle ní.
„Mami, to bude v pohodě. Uvidíš, že táta vyvázl jen s nějakou tou modřinou a v nemocnici je jen na pozorování,“ snažím se jí uklidnit, ale sama tomu nevěřím. A můžu jen doufat, že nejsem daleko od pravdy.
Asi po pěti minutách, které vyplňuji hlazením a uklidňováním mamky, přijede děda. Mamka se spěšně obléká a už je skoro ze dveří venku, když se ještě otočí a povídá: „Zory, až děti přijdou, ať jdou hned do koupelny a spát,“ otočí se a ještě dodá: „Zavolám ti, hned jak se dozvím víc. Zatím pa.“
Tak to mě tedy podrž. Já jsem si říkala hned ráno, že to nebude hezký den, ale takhle velký obrat jsem nečekala. Jen doufám, že jsem měla pravdu a mají ho tam jen na pozorování.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
77.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 34 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
