|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Kla-stigma, 2. kapitola ::
| Trochu se bojím reakcí na tento druhý díl, neboť je z velké části převážně vysvětlovací. Snažil jsem se děj příliš nezpomalovat, ale nevím, jak se mi to podařilo. Bohužel bylo nutné vysvětlit všechny zákonitosti světa, kam se hrdina dostal. |
| |
|
|
Část II. „Smiř se s peklem“
Světla se točila a rotovala. Jejich počet neustále rostl. Stovky, tisíce, miliardy… Celý vesmír jich byl plný. Nespočetně mnoho hvězd, nekonečně mnoho světů. Točily se po svých osách jako součástky obřích hodin. Zanikaly, objevovaly se a přitom se neustále zmenšovaly. A brzy v nich šel vidět vyšší řád, z hvězd se staly soustavy, ze soustav galaxie a z nich dosud nepopsané vyšší celky. Zářivé ovály začaly splývat dokud v centru nezůstal jeden jediný. Světlo na konci tunelu. Tak tohle byl tedy konec? Ne. Světlo se začalo přibližovat. Duše se chtěla vrátit do svého prostoru. Ale náhle se objevil stín. Dlouhé nenechavé pařáty zachytily duši a ztrhly ji zpátky do temnoty.
Temnota vše obklopovala. Už zapomněl jaké to je mít tělo. Přestalo existovat, neboť smrt byla jen nekonečná prázdnota. Duch bez těla se usmál. Co by teď dal za to, aby se mohl pořádně vysmát těm zaručeně pravým náboženstvím. Jenže teď bylo jeho prokletím setrvat v téhle nečinnosti a tmě.
Opravdu? Ale co znamenala to povědomá bolest v hrudním koši, který už vlastně neměl existovat. Zapomněl na nějakou životně důležitou věc. Co to může být? Zkusil se nadechnout. Do plic mu vnikl odporný vzduch. Zatuchlý, zkažený, byl cítit dýmem a popelem. Náhle pocítil bodavou bolest v kdysi zlomené ruce. Avšak ta pomalu ustupovala a nakonec se vytratila. Smysly začaly postupně naskakovat. Z nesrozumitelného šumu se vyklubala lidská konverzace. Rozuměl jim.
„Co myslíš? Bude se nám hodit?“ Mladý ženský hlas někde velmi blízko něho. Otázka byla položena skoro neochotně. Zřejmě nebyla ráda, že musí čekat na souhlas někoho dalšího.
„Nezdá se mi. Příliš mladý, nezkušený. Přenechal bych ho Stádu.“ Pro změnu mužský hlas. Úlisný, přesto však velmi sebejistý. Opájel se právem rozhodovat.
„Potřebujeme každou pomoc, co se naskytne…“
Konečně získával vládu nad zbytkem těla. Krev už nepřetržitě proudila v žilách, ale svaly byly smrtelně ztuhlé. S velkou námahou otevřel oči.
„Už se probírá!“
Šedivá mlha. V popředí nějaký objekt. Oči pomalu zaostřily. Obličej mladé ženy. Byla bledá a špinavá. Její modré oči si ho se zájmem prohlížely. Na sobě měla jakýsi těžký hnědý plášť omotaný kolem celého těla. Dlouhé hnědé vlasy měla stažené čelenkou.
Chtěl se zaměřit na její oči, ale v tu chvíli se odtáhla a uhnula. Do zorného pole vstoupil muž. Oblečený v podobném, avšak šedivém a starším plášti. Byl ověšený spoustou kožených zavazadel. Jeho dlaň líně spočívala na rukojeti dlouhého nože. Zpod hustých černých vlasů hleděly tmavé oči. Nejděsivější byl však výraz jeho obličeje. Nechutně opovržlivý, arogantní a zároveň tajnůstkářský. To vše dokreslovala deprimující šedivá obloha na pozadí. Pak ten neznámý muž promluvil.
„Už je to tak. Smiř se s peklem, příteli.“
Ruka sevřela nůž a vidění se začalo rozmazávat. V poslední chvíli se ozvaly dvě silné rány. Výstřely? Viděl jak sebou šedivý trhl a zařval vztekem smíšeným s bolestí. Žena rovněž zaječela, popadla svého druha a táhla ho pryč. Pak vše pohltila temnota.
Tentokrát mu na čich zaútočila naprosto odlišná vůně – maso, pečené. Zatraceně! Jak dlouho vlastně nejedl? Trhl sebou a pokusil se vyhrabat na nohy, jenže už v sedě se mu zatočila hlava. Před sebou spatřil jakéhosi staršího muže, ale mnohem víc ho šokovalo okolní prostředí. To popelavé údolí z jeho děsivého snu. Skutečné peklo.
Opřel se rukama a pokusil se promluvit, avšak podařilo se mu vydat jen jakýsi bublavý zvuk. Muž ho konečně zaregistroval a zvedl ruku. Pokyn k tomu, aby mlčel.
„Prosím, šetři síly. Znám do posledního písmene každou tu proklatou otázku, kterou ze sebe hodláš vysoukat.“ Chraptivý hlas se zřetelným přízvukem přešel do posměšného tónu.
„Kde? Kdo? Kdy? Proč? Jak? Dejte už s tím pokoj. Zažil jsem si to sám. A slyšel jsem to říkat stovky drsnějších hochů než jsi ty. Všichni jsou stejně zmatení a blbí. Nikdo si to neumí dát v hlavě dohromady sám.“
Postavil se a cestovní holí, kterou měl položenou vedle sebe, začal kreslit do šedivého prachu obrazec. Obrazec známý a děsivý. Ten obrazec z amuletu. Pak pokrčil rameny.
„Jsme Prokletí, chlapče. Jsme ztracené duše, které pykají za to, že vyměnili svoje štěstí za smrt ostatních lidí. Jsme ukrutní zločinci a jsme za své hříchy zavržení.“
Smysl těch slov byl děsivě jasný. Mladíkovi, který dosud jen nechápavě mlčel, se konečně povedlo promluvit:
„Ale já jsem se té věci chtěl okamžitě zbavit! Nevím co to vůbec bylo zač! Já za nic nemůžu!“
Podivný muž se jen zasmál.
„S takovými je nejhorší pořízení. S těmi, co nevěděli jakou věc mají vůbec v rukou. Neboj, brzy pochopíš. Ale určitě netvrď, že za nic nemůžeš. Tady žádnou spřízněnou duši nehledej. Je to tu horší než nějaká trestanecká kolonie. Jeden vedle druhého je nevděčný hajzl, který by myslí jen na sebe. Nehraj si na nevinného. Tím, že jsi nosil Kla-stigma jsi sám sebe snížil na úroveň sprostého vraha. Tím, že se ses ho zbavil, ať už to bylo jakkoliv, ses neočistil. Akorát jsi zahodil svůj život Jako kdysi já…“
„Nechápu.“
„Kdybych ti tu měl všechno převyprávět, tak tu strávíme několik zbytečných nocí. Musíme rychle vyrazit k osadě.“
„Osadě?“ O mladíka se znovu pokoušely mdloby. Všechno bylo nejasné, neměl se čeho zachytit. Byl jako ryba na suchu. Muž si jen odfrkl. Přišel k mladíkovi, postavil ho na nohy a do rukou mu vrazil kus masa.
„Jdem. Zkusím se ti aspoň část vysvětlit cestou.“
Mladík si prohlédl mužovu výstroj. Oblečený byl v jakémsi kabátu. Na zádech měl velký batoh a něco co vypadalo jako skládací improvizovaná nosítka. Při chůzi se opíral o hůl a za pasem měl něco, co vypadalo jako archaická pistole.
„Pane…“
„Sakra! Ty zdvořilosti si strč někam!“ Rozkřičel se muž. „Za ta léta co tohle dělám mi všici říkají Dveřník. A taky mě už lezou na nervy ty vykulené ksichty příchozích. Nech mě ať popadnu dech a zkusím ti aspoň něco vysvětlit.“
Mladík začal oždibovat kus masa a vydal se za Dveřníkem. Ten se po čase rozvyprávěl.
„Doufám že máš aspoň trochu šajnu jak ses sem dostal? Jo? Aspoň něco. Tak právě další takový mrtvoly tvoří většinu místního pekelnýho osazenstva. Ten zbytek tě zatím nemusí zajímat.
Ne, na ten amulet se mě neptej. Najdi si nějakýho ukecaného vědátora.
Kde jsem to skončil? Jo, už vím. Prostě tohle místo je plný bláznů ze všech koutů světa nebo časových rovin, či jak tomu nadávají.
Ze začátku tu všichni bloudili a každý se staral jen sám o sebe. Ale pak se začaly sbíhat grupy lidí a vznikaly první osady. Nakonec jsme se toho chopili my (na to slovo položili zvláštní důraz) a vzniklo naše krásné špinavé městečko.
Chvíli to fungovalo. Nějací koumáci si dokonce začaly zakládat rodiny a populace se začala rozrůstat po starém způsobu. Ti noví, ale nezažili to, čím jsme prošli my. Jsou to jen ufňukaní pracanti. Nic víc. A to je vlastně další grupa co tu nějak přežívá. Říkáme jim Narození.“
„A kdo je Stádo?“ Zeptal se z ničeho nic mladík. Dveřník se podezřívavě a otočil a zadíval se na něj.
„Tohle slovo se k tobě nějak brzo doneslo. Takhle nám říkaj Zjizvení. Jo, Zjizvení. Lidi byli vždycky blbí, tak se nějaká zatracená grupa musí odtrhnout od zbytku. Vrahouni, nájezdníci, zloději v té nejhorší podobě. Magoři.“
Mladík se zhrozil. Copak přišel do nějakého děsivého apokalyptického světa? Když se nad tím zamyslel, tak vlastně jo.
„Prostě nečekej, že si tu budeš užívat. Dennodenně budeš bojovat o holý život, protože tohle je poslední šance, kterou máš. Ne, neptej se mě na to. Říkám ti, najdi si vědátora filozofa či jinou havěť. Já jsem jen přiblblý… hej, co to je támhle?“
Mladík se zadíval tím směrem. To, co nejdříve považoval za kámen, byl ve skutečnosti shrbený člověk v plášti. Nepochybně ten, kterého viděl s tou tajemnou ženou.
„U všech ďáblů! To je Mendax, tu zrůdu bych poznal kdekoliv! Drž se za mnou!“
Mladík pomalu kráčel za Dveřníkem, které si připravil svou hůl. Skrčený muž byl smrtelně bledý a držel se za levé rameno. V tom místě prosakovala krev. Střelná ránu. Omámeně pohlédl na dveřníka. Ten ho bez milosti udeřil holí přes pravou ruku. Raněný zařval a sesul se k zemi. Vedle něj dopadl nůž, kterého si mladík předtím nepovšiml.
Dveřník se nad padlým mužem rozkročil a pozdvihl hůl. Zdálo se, že loví v paměti a pak spustil podivně formální řeč:
„Mendaxi, lovče a žoldáku. Zadržel jsem tě ve službách Zjizvených. Dle Zákona mám nad tebou plnou moc. Mohu tě usmrtit, nebo vyžádat si tvé služby bez nároku na odměnu jako výkupné.“
Zraněný jen přikývl. Dveřník se otočil k mladíkovi.
„Tak. Je čas aby ses naučil rozhodovat o životě a smrti. Poraď mi, co s tím neřádem udělat?“
„Já se tu vůbec nevyznám…“
„Ach jo. Takže to shrnu. Kdybys přišel před pár lety, ocitl by ses uprostřed otevřené války. Zjizvení a my, jak oni říkají, Stádo. Skupinka těch nejproradnějších individuí začala fungovat jako žoldáci. Brzy byli oběma stranami uznání a vztahuje se na ně Zákon, který jsi právě slyšel. Tady tenhleten (kopl do ležícího Mendaxe) je snad nejlstivější ze všech. Každou chvíli pracuje na jiné straně. I během války. Ale my jsme vyhráli a já teď mám ve svých rukách toho nejslavnější žoldáka tohoto světa.
Mendax se na zemi obrátil a pohlédl na mladíka. Začal mluvit chraptivým hlasem, který však brzy zesílil.
„Válku vyhráli. Pche! Zjizveni se rozprchli, neboť JÁ jsem ve službách Stáda zabil jejich tehdejší vůdce! Žádná velkolepá bitva se nekonala! Zjizvení se prostě jen stáhli na východ. Jenže Stádo je zapomětlivé a teď se mě chce zbavit. Hej zelenáči! Pomoz mi a nebudeš litovat!“
Na tváři mu zase hrál ten pohrdlivý úšklebek. Tentokrát v něm však mladík viděl více. Mendax si rád hrál na primitiva. Mátl své okolí, nevypadal nebezpečně. Ale byl krutý a vypočítavý. Ve správnou chvíli udeřil. A zabil. V ten okamžik pochopení by mladík Mendaxe nejraději utloukl sám.
Rozhodoval se dlouho. Dveřník začínal být netrpělivý a žoldákovi zmizel úsměv z tváře. Vystřídal ho strach.
Mladí vydechl. „Nech ho žít.“
Dveřník spustil hůl a znechuceně pohlédl na Mendaxe. Pak mu podal měch s vodou. Žoldák ho do sebe celý vyprázdnil a pak se otočil na mladíka.
„Díky.“
Doufám, že jsem udělal správně. Rozhodl se položit žoldákovi otázku: „Kdo byla ta žena, kterou jsem s tebou viděl?“
Mendax rozzuřeně sykl a Dveřník se na oba zkoumavě zadíval.
„Ona? Hmm. Prostě jedna ze Zjizvených. Narodila se tady. Není Prokletá.“
„Jak prokletá?“
Mendax se opovržlivě šklebil.
„Jako ty, příteli. Jako my. Nemusí se starat o své dávné oběti jako ti, jenž nosili
Kla-stigma.
Mladík nechápavě pohlédl na Dveřníka. Ten jen zakroutil hlavou a podepřel Mendaxe.
„Jdeme. Hned. A ty žoldáku, mi po cestě řekneš co nového u Zjizvených.“
„Co by mělo být? Živoří si na východě a sbírají síly. Hledají nově příchozí a berou je mezi sebe. Cvičí k boji i Narozené. Ženy, děti. Prostě všechny. Brzy vám pořádně nakopou zadek.“
„Nech si ty drsňácké řečičky. Co jsi pro ně dělal?“
„Co bych měl dělat? Sbíral jsem nové rekruty. Třeba tady pana vykuleného. Ale nečekal jsem, že jedna ovečka ze Stáda po mě bude střílet.“
„Radši buď zticha.“
Nikdo až do noci nemluvil. Dveřník i žoldák se báli mluvit s mladíkem v přítomnosti toho druhého. Oba měli svá tajemství. A oba chtěli získat zelenáče na svou stranu.
Příchod noci byl špatně rozeznatelný. Nebe bylo neustále zataženo šedivými mraky. Slunce tu určitě nikdy nevysvitlo. Země v dálce splývala s mraky. Stejně šedivá, stejně bezútěšná. Vhodné místo pro prokleté jedince.
Když se konečně zastavili na noc, Mendax okamžitě padl vyčerpáním a usnul. Snad. Ránu měl hrubě obvázanou a krvácení bylo zastavené. Dveřník si odvedl mladíka stranou a potichu s nim hovořil.
„Víš komu jsi daroval život? Aha, nevíš. Mendax je žoldák, jak jsem říkal. Ti nejsou nijak organizovaní, ale on má mezi nimi výsadní postavení. Většina žoldáku jsou špiclové, nebo vojáci. On je nájemný vrah. A to ten nejlepší. Nikdo mu nikdy neunikl. Ta zrůda nezná slitování. Zabíjí bez mrknutí oka a hraje na všechny strany. Možná sis udělal užitečného spojence, ale taky jsi odsoudil k smrti spoustu dalších lidí. Snad se mi ho povede využít ve prospěch Osady.“
Povzdechl si a hleděl do země. Mladík přemýšlel. Řekl mi to co jsem si už sám zvládl odvodit. Žádné překvapení. Zdá se mi, že Mendax je nad věcí. Že všechno,co se stalo, mu zapadá do plánů. Ví daleko více o tomhle světě než Dveřník. A taky tají něco o té dívce, která s ním cestovala…
„A co znamenaly ty Mendaxovy řeči o Obětech?“
Dveřník mávl rukou.
„Báchorky, kecy, nesmysly. Aspoň doufám. Nově příchozí se objevují v těchto místech. V oblasti o poloměru asi deseti kilometrů. Podle několika bláznů, kteří cestovali s Zjizveni na východ, existuje tam někde území, kde se objevují Mrtví. Oběti. Nebo jak je chceš nazývat. Prostě ti, které máme my, Prokletí, na svědomí. Většina z nich už nemá ani tělo schopné života. Ale přesto se prý pohybují a pronásledují Prokleté. Trhají je na kusy. A oni sami jsou skoro nezranitelní.“
„Skutečně jsou o jen výmysly?“
„Snad, teda aspoň já tomu nevěřím. To už bych mohl rovnou věřit báchorkám o čarodějích co lítají vzduchem a vypalují osady. Haha. Teď už si běž lehnout. Nachystal jsem ti u ohně nosítka. Jsou celkem pohodlná. Zítra nás čeká další pochod.“
Mladík rád poslechl a svalil se na nosítka. Výraz „pohodlné“ by určitě nepoužil, ale pořád lepší než spát na zemi. Jeho první den v novém světě byl velmi hektický a náročný. Byl příliš vyčerpaný a zmatený, než aby si plně uvědomoval svou situaci. Stesk po domově měl ještě čas, spánek si ho tuto noc našel první….
Druhý den už vnímal o něco jasněji. Ubohá snídaně (mladík se pořád bál otázat, z čeho to maso je) a tichý náročný pochod šedivou prázdnotou. Mezi jeho společníky bylo neustále cítit napětí. Oba dva se vyhýbali jakémukoliv rozhovoru.
Aspoň jedenkrát se pokusil hovor začít. Chtěl se dozvědět něco o tom, proč se sem vlastně dostal.
„Jak jsi říkal tomu amuletu? Co mi o něm můžeš říct?“
Dveřník jenom rozhněvaně, ale tiše, odsekl: „Kla-stigma. Moc o tom nevím. Teď už je zbytečné něco o tom zjišťovat. Co se stalo, stalo se.“
Pak pohledem opatrně zkontroloval Mendaxe. Ten se pobaveně šklebil a tím vytáčel Dveřníka do nepříčetnosti. A právě to bylo po celou dobu jeho oblíbenou kratochvílí. Viditelně se spoléhal na ochranu toho tajemného Zákona, který Dveřník předchozí den citoval.
Žoldák se s trochou péče rychle vzpamatoval ze zranění. Nebo spíše dokázal potlačit bolest silou vůle. Dnes už mohl jít sám bez pomoci, a díky tomu skupinka postupovala rychleji.
Po poledni se tísnivá atmosféra lehce uvolnila. Dveřník a Mendax začali opatrně hovořit. Mladík napínal uši, aby se tomhle světě dověděl co nejvíc. Ke svému zklamáni si ale uvědomil, že jeho společníci se vyhýbají „citlivým tématům“, což bylo v jejich případě téměř vše. Takže náměty jejich hovorů byly buď žalostně bezvýznamné a nudné, nebo jim mladík vůbec nerozuměl.
Z jedné z jejich diskuzí se však přece jen něčemu přiučil. Mendax si chtěl prohlédnout pistoli, kterou měl Dveřník na viditelném místě na opasku. Průvodce ji beze slova Mendaxovi půjčil. Vypadala opravdu velmi staře. Otlučená a místy zrezivělá. Bylo těžké odhadnout, z kterého roku pochází. Žoldák ji chvíli obracel v ruce a snažil se vytáhnout zásobník. Přestože mladík nikdy podobnou zbraň v ruce nedržel, povšiml si, jak nešikovně si Mendax počíná. Konečně se mu to povedlo. Zásobník byl prázdný.
„Cha! Hlavní nevýhoda těch ďábelských střelných zbraní. Každou vystřelenou kulku si pořádně rozmyslíš.“
Žoldák byl sice otočený k Dveřníkovi, ale záměrně mluvil dost nahlas, aby slyšel i mladík. Ten se rychle narážky chopil.
„Proč? Jak to, že je munice tak vzácná?“
„Ty si snad myslíš, že ji někdo tady v těch žumpách, kterým říkají města, dovede vyrobit? Kdepak. Je tu jen to, co si přineseš v zavazadlech z minulého života.“
„Copak všichni ti, co zemřeli, měli u sebe kompletní zbrojnici?“
„Někteří ano,“ odpověděl vážně Mendax. „ Ale Zjizvení mají zdroj, který si Stádo odmítá připustit.“
„Co je to zač?“
Mendax teď mluvil jen k němu: „Mluvil jsem o Obětech, které se objevují na východě. Spočítej si v hlavě poměr Obětí a Prokletých. Na každého z nás, co jsme využívali Kla-stigma ve svůj prospěch, připadá hezká várka obětí. A mnoho z nich jsou vojáci. Po zuby ozbrojení. Naštěstí jsou Oběti příliš tupé na to, aby střelné zbraně využívaly. Zahodí je a my je posbíráme. Většinu z nich ukořistí Zjizvení. Stádu se ovšem podařilo rozvinout základní řemesla. Díky tomu si dokáží chladné zbraně vyrábět sami. S tím jsem s nimi zajedno.“
Na Mendaxe to byl neobvykle dlouhý projev. Něco tím sledoval. Mladík se odhodlal jeho náhlé sdílnosti využít a položil ještě jednu otázku:
„Zdálo se mi, jako by sis s tou pistolí nevěděl rady. Jakoby…“
Mendax ho nenechal dokončit. „Mohl bych to pochopit jako urážku, ale dám ti za pravdu. Nerozumím jim a nesnáším je. To víš, v mé době byla vrcholnou střelnou zbraní kuše.“
Mladík se náhle zarazil. Takovouhle odpověď nečekal.
„Co tak civíš? V Pekle se na čas nehledí. Je jedno v kterém roce od narození Krista tě Satanův amulet polapil. Čas živých tu nehraje žádnou roli.“
Krátce po rozhovoru se zastavili a rozbili tábor. Stálo se pohybovali v šedivé pustině. Ale mladík by mohl přísahat, že v té tmě vidí v dálce nějaké siluety. Možná stromy? Dveřník poznamenal něco o tom, že dnes už do Osady dojít nestihnou. Krátce po jídle se svalil na zem a usnul. Mladík už nebyl tak vyčerpaný a zmatený jako minulou noc. Teprve teď měl čas si uvědomit svou situaci.
Zemřel. A nějaké tajemné síly toho pekelného amuletu ho poslaly sem. Kla-stigma. Musí se dovědět co to znamená. Třeba ještě existuje cesta zpátky. Vždyť byl přece jiný než ti, kteří ho využívali ke svým zrůdným záměrům. On nebyl prokletý, on byl oběť.
Hned poté ho zachvátil stesk po domově. Po lidech, které znal. Dosud nad tím vším nepřemýšlel, neboť si stále nepřiznal, že to vše je ztraceno. Ale teď… Na tváři ho pálily slzy.
Ne! Tohle přece není možné! Neexistují žádné kouzelné amulety! Žádní Prokletí a jiná havěť. Neexistuje žádný posmrtný život. On vůbec nezemřel! Musí to být sen!
Nebyl. Všechna ta fakta se mu v hlavě střetávala. Jedno vyvracelo druhé. Ale nakonec převládaly ty nejméně pravděpodobné skutečnosti. Opravdu je po smrti. A skutečně pyká za své, byť nechtěné, činy. Ale co za to může? Kde se mohly vzít nějaké nečisté síly, které stvořily to tajemné Kla-stigma? Možná už není cesta zpátky (to si nepřipouštěl), ale musí vědět za co si zasloužil takový Osud!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 15 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
