|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Zámečník ::
 Alyssa |
publikováno: 29.12.2007, 15:09
|
Ahoj, ještě žiju! A zase po dlouhé době něco tvořím. :o)
K téhle povídce mě inspirovala jedna úplně okrajová větička v knížce, kterou jsem nedávno četla - v Dějinách lásky od Nicole Kraussové (máte-li rádi americké židovské autory, vřele doporučuji). Jako motto ji bohužel uvést nemůžu, protože bych - ach jak trapné - v podstatě prozradila celou pointu.
Tak aspoň popřeju - hezké čtení! :o) |
| |
|
|
Stála na mramorové besídce, ruku zlehka opřenou o sloup, a shlížela dolů k moři. Vál mírný vítr, teplý a slaný, a čechral jí plavé vlasy i dlouhou bílou řízu. Nebe bylo neuvěřitelně modré, blankyt bez poskvrny, písek na pláži zářil jako kočičí zlato a moře klidně šumělo a olizovalo pláž dlouhými kudrnatými čepicemi vln. Panoval tu klid a mír, který měl trvat navždy.
Jenže netrval.
Vzduch se zachvěl a zchladl. Ozvaly se údery, tvrdé a těžké. Dívka v bílých šatech se otočila. Na konci balustrády se brána chrámu otřásala v základech. Až se dveře rozletí, stane se něco strašlivého. Dívka vztáhla k bráně ruku, jako by měla sílu útok zastavit. Mohla ale jen bezmocně sledovat, jak se vrata rozlétávají na třísky a dovnitř vbíhají stíny. Ohavné postavy mužů ve zbrojích, zbrocených krví. Kruté ječící tváře, oči bez stopy soucitu. Hnaly se přímo na ni. Vykřikla a rozběhla se, seskočila z besídky a běžela po pláži. Vlny se jí pletly pod nohy a bílá říza ztěžkla. Zdálo se jí, že se pohybuje děsivě pomalu, i když pádila ze všech sil. Vzduch zhoustl, slunce zmizelo za clonou kouře, který jí plnil plíce.
Jeden z mužů ji dohonil. Chytil ji za ramena a strhl k zemi.
„Prosím, ne!“ vykřikla, ale voják neposlouchal. Viděla, jak zvedá meč, už pokrytý krví, a napřahuje se k ráně. Ostří se mihlo vzduchem, letělo…
Helena se probudila. Chvíli nechápavě hleděla skrze tmu a přemýšlela, jestli doopravdy nezemřela. Pak si ale uvědomila, kde je. Ve svém bytě, ve své posteli, rozházené a propocené. A zase se jí zdál ten sen. Ten tak strašně živý sen.
„Heleno, ty vypadáš strašně přešle. Neměla by sis vzít pár dní volno?“ kolega se jí pořádně lekl, když dorazila do práce zase o něco bledší než včera a s výkřikem „Kafe!“ se vrhla ke konvici. Hodila si do tekutiny černé jako bota dvě kostky cukru a přeslazenou směs vypila jedním douškem.
„To nemá cenu. Volno mi nepomůže,“ pokrčila rameny. „Nemůžu spát.“
„Bože, tak si pořiď nějaký prášky, dneska jsou přece těchhle sraček plný lékárny,“ doporučil jí a když viděl, že si nalévá další hrnek, natáhl se a konvici jí zabavil.
Helena si tiše povzdechla. Co mu měla vykládat? Že má prášků doma víc, než ta lékárna? Že kdyby si jich vzala ještě pár, měla by slušnou šanci nevzbudit se už vůbec? A že se jí i přesto zdá pořád ten samý děsivý sen? Myslel by si, že z pracovního nasazení šílí. A po pravdě řečeno, ona sama už si nebyla jistá sama sebou.
„Slečno Trojská, máte telefon!“ zavolala na ni z kanceláře sekretářka. Helena rezignovaně vysrkla posledních pár kapek ze dna hrnku a vyrazila do dalšího, dlouhého pracovního dne.
V poledne seděla v parku, upíjela (další) kávu z kelímku a bez chuti přežvykovala šunkovou bagetu. Opodál krmil holuby mladý chlapík v černém svetru a džínách. Helena hleděla bezmyšlenkovitě skrz něj a proto ji překvapilo, když se k ní otočil, přátelsky jí pokývl na pozdrav a posadil se na lavičku vedle.
„Koukám, že jdu vážně pozdě. Omlouvám se. Vypadáte hrozně pobledle,“ řekl a vypadal skutečně zkroušeně.
„Promiňte, ale my se známe?“ odvětila Helena ledově. Toho muže viděla poprvé v životě.
„Totiž, vy mě jistě ne, ale já vás trochu ano. Mám to tak říkajíc v popisu práce,“ odvětil muž.
„Nechápu…“ zvedl ruku a zarazil ji.
„Samozřejmě, že ne.“ Zapípal mu mobil. „Vysvětlím vám to večer, teď mě volají jinam. Zatím naschle.“
Než se vzpamatovala, byl pryč.
Stmívalo se už poměrně brzo. Než se Helena dostala z práce, byla skoro úplná tma. Měla…no, upřímně, měla trochu strach. Člověk přece vyslechne a přečte tolik zpráv o různých divných lidech. A ten kluk – ne, nebyl vysloveně divný. Nebyl to žádný přiopilý bezdomovec, neměl šílené oči ani divné vyjadřování. Mluvil naprosto normálně, ale přece to, co říkal, nedávalo žádný smysl.
Vystoupila z tramvaje a přeběhla ulici. Přehrabovala se v kabelce a hledala klíče, když jen pár metrů od ní v průchodu vykvetl ohníček cigarety.
„Máte ale příšernou pracovní dobu, to vám povím,“ pousmál se mladík a vypustil obláček kouře mírně nad sebe.
„Vy?“ vyjekla Helena a upustila klíče. Usmál se.
„Říkal jsem přece, že se večer uvidíme. Ne, nebojte se,“ sehnul se pro klíče a podal jí je, „neublížím vám. Naopak, přišel jsem vám pomoct.“
„Pomoct? Mě? Ale já…“
„Neříkejte, že nemáte problém,“ mrkl na ni.
„Mám,“ povzdychla si. „Ale nedovedu si představit, jak byste ho mohl vyřešit.“
„To už nechte na mě. Je to moje práce. Jsem…no dalo by se tomu říkat Zámečník.“
Helena chvilku váhala, ale nakonec – pokud tu byla i jen maličká naděje, že ji tenhle chlapík jejích nočních můr zbaví, tak proč to nezkusit?
„Tak…pojďte dál.“
„Kde máte ložnici?“ otázal se, sotva vešli do dveří. „Trochu nespolečenská otázka, vím, ale…vy vypadáte, že se opravdu nutně potřebujete vyspat.“
„Ehm…“
„Nemyslel jsem to nijak dvojsmyslně.“
Chvíli jen tak stál u její postele. Zavřel oči a vypadal soustředěně. Tiše ho pozorovala, cítila, že teď ho nesmí vyrušit. Na čele mu vyvstaly perličky potu a trochu se zamračil. Po chvíli se k ní obrátil.
„Musela jste pořádně zkusit. Celá ta věc se Vzpomínáním...ale bude to v pořádku, nebojte se.“
Zalovil v plátěné tašce, kterou měl přes rameno, a vytáhl veliký, solidní kovový zámek a mosazný klíč. Natáhl se k pelesti postele a obtočil zámek kolem horní tyče. Helena měla na okamžik dojem, jakoby se z celé postele vzneslo něco černého, jako pramen kouře a natáhlo se to do klíčové dírky. Muž rychle zamkl.
„Tak, tohle je pro vás,“ podal jí klíč. „Dobře ho hlídejte.“ Položil jí ruku na rameno.
„Dobrou noc.“
Stála na mramorové besídce, ruku zlehka opřenou o sloup, a shlížela dolů k moři. Vál mírný vítr, teplý a slaný, a čechral jí plavé vlasy i dlouhou bílou řízu. Nebe bylo neuvěřitelně modré, blankyt bez poskvrny, písek na pláži zářil jako kočičí zlato a moře klidně šumělo a olizovalo pláž dlouhými kudrnatými čepicemi vln. Panoval tu klid a mír, který měl trvat navždy.
Ozvaly se údery, tvrdé a těžké. Dívka v bílých šatech se otočila. Na konci balustrády se brána chrámu otřásala v základech. Kdyby se rozletěla, stalo by se něco strašlivého. Jenomže na těžkých, důkladných dveřích se houpal velký zámek.
Dívka sešla z terasy a procházela se po pláži. Vlny se jí otíraly o nohy a bílá říza ztěžkla, ale jí to vůbec nevadilo. Byl nádherný, klidný den.
Helena Trojská se ve spánku pousmála a otočila se na druhý bok.
A v jiném městě, kdesi daleko odtud, noc prořízl zděšený výkřik. Zámečník si povzdychl a típl cigaretu o zeď.
„Práce. Samá práce.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 30 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
Dita Mocků
|
|
| (21.5.2012, 13:44) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
