» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2140451

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Ardeny ::

Kev	publikováno: 24.12.2007, 1:00

Prosinec 1944, ardenský les poblíž městečka Bastogne


	Osamocené vločky sněhu se pomalu, beze spěchu snášely na noční mýtinu uprostřed ardenských lesů, dělící bojovou frontu na americkou a německou část. Nebe bylo jasné, vyšly dokonce hvězdy. Poetiku narušovaly jen občasné, nezaměnitelné výstřely vzdálených německých kulometů na jiných úsecích fronty. Voják 101. výsadkové divize, nazývané též Airborne, ležel v zákopu na okraji mýtiny a bez hnutí upřeně pozoroval hvězdy, s očima široce rozevřenýma a myslí vzdálenou celé světy odtud. Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že je mrtev. Kde jsem já, tam se umírá..* Andrew Brown byl medik. Jen nedávno mu bylo dvacet, ale i přesto byl ve své rotě uznávaným zdravotníkem. To bylo ale vše. Málomluvný, věčně zadumaný Andy se téměř s nikým nepřátelil – možná proto, že takový byl, možná proto, že se nechtěl vázat na někoho, koho stejně dříve nebo později uvidí umírat ve špíně, bolestech a s tělem rozdrásaným na kaši po zásahu střepinou, nebo bezpočtem kulek.. Sám nevěděl. Andy se narodil v malém městečku ve státě Georgia, odkud se po smrti jeho otce přestěhovali s matkou a bratrem do Savannah, kde také chodil na střední školu, zaměřenou na zdravotnictví. Absolvoval s vyznamenáním, a tak nebylo divu, že na vyhlášenou bostonskou lékařskou univerzitu ho vzali bez přijímacího řízení. Zpráva o tom, že si ho jako jednoho z nejlepších studentů prvního ročníku vybral jeden z profesorů za asistenta, nemohla přijít v nevhodnější okamžik. Psal se 7. prosinec 1941, a Spojené státy po napadení Japonskem v Pearl Harboru oficiálně vstoupily do 2. světové války. Jednou z 2388 obětí toho dne byl i Andyho bratr, který sloužil u námořnictva. Smrt bratra – dvojčete – byla pro Andyho těžká rána. Začal zanedbávat studium, a po několika měsících i přes matčiny protesty vstoupil do armády. Se zatnutými zuby dřel a nevnímal věci okolo sebe, chtěl jediné – dostat se do Pacifiku, pomstít se. Osud tomu chtěl ale jinak, a Andy byl přiřazen k výsadkářským jednotkám, určeným pro boje v Evropě. Dnes je to přesně půl roku, co se v letadle rozsvítilo zelené kontrolní světlo, signalizující seskok. Otevřely se dveře ven. Průvan ihned naplnil celý trup stroje a smísil se s nevábnou vůní oleje, maskovacího krému a zvratků vystrašených nováčků. Velící důstojík vstal, zahákl lano padáku na visící šňůru a se slovy: „Tak do toho, slečinky!“ začal jednoho po druhém vytahovat za mundůr ven. Ve dveřích se Andy na zlomek vteřiny zastavil. To, co uviděl, ho z jeho dosavadní zarputilosti vytrhlo okamžitě. Oblohu, kam až jen oči dohlédly, křižovaly žlutočervené pruhy střel protiletadlových kulometů, mísené s tmavými obrysy dalších letadel a bílými kloboučky padáků ostatních, kteří v tu mizernou noc měli taky tu smůlu, že seskakovali nad okupovanou Francií vstříc historii, ale spíše než to velmi pravděpodobné a blízké smrti. Teď, šest měsíců od chvíle, kdy se jeho idealistická, buldočí duše dotkla francouzské půdy, leží uprostřed ardenských lesů kdesi v Belgii, mrzne a vzpomíná na mámu. Na bezstarostný život v Savannah, přátele, které zatratil, když mu rozmlouvali vstup do armády, na máminy slzy.. "I said Georgia, Ooh Georgia, no peace I find Just an old sweet song Keeps Georgia on my mind…" Už se ti nevrátím, ty má plavovlasá modlitbo před spaním..* V dálce se ozval suchý rachot těžkého kulometu. Znělo to skoro jako řehtačka. Nebo jako několik rychlých úderů datla do stromu ve ztichlém lese. Vzpomněl si na poslední setkání se svojí dívkou, Anne-Marií. Šli se tehdy projít právě do jednoho takového lesíka za polním lazaretem. Zašli dost daleko na to, aby se mohli v trávě oddat jeden druhému, s tíhou celé války na bedrech jejich křehkého citu. Našli dokonce divoké jahody, které téměř obřadně jeden druhému vložili do úst. Nemluvili, jen si užívali přítomnosti, jakoby všudypřítomné zabíjení a bolest byly za skleněnou stěnou s dveřmi bez kliky. Večer šli tancovat, vypili i trochu koňaku. Andy, nezvyklý na alkohol, se cítil nezvykle veselý. „Až to tady skončíme, vezmu si tě a budeme mít kopu dětí! Odmlouvání nepřijímám, to je rozkaz!“ A oba se rozesmáli. V noci leželi nazí na gauči u otevřeného okna, poslouchali zpěv Edith, vrabčáka z předměstí, jejíž zkreslený hlas se linul z gramofonu v blízké restauraci. Jejich poslední společný večer. Nespali. Snažili se vložit do tísnivého ticha co nejvíce citů, ale přitom ani jeden nedokázali promluvit. Až po několika minutách rozlouskla ticho naléhavá věta Anne-Marie: „Dáš na sebe pozor, ano? Slibíš mi to? Slib mi to!“ Vzepjala se na loktech, přitiskla k jeho hrudi a rozvzlykala se. Neodpověděl. Sama s tepem svého srdce* Anne-Marie se narodila v Bastogne, nyní polorozbořeném místě krvavých střetů dobra a zla. Když jí byly tři roky, zemřeli jí při nehodě oba rodiče. Pěstounská rodina ji poslala do internátní školy pro zdravotnice. Po vypuknutí války pracovala v Bastogne jako sestra v nemocnici, dokud do města nevtrhli Němci. Poté se její život slil do jediné myšlenky – přežít. Věci kolem ní se prostě neděly. Nebyly. Jen tak se jí dařilo zachovat si zbytek rozumu a sebe samotné před hrůzami zabíjení a nenávisti - přímo před jejíma očima příslušník SS zastřelil z rozmaru pacienta a poté i doktora, který se na něj rozkřičel. Důstojník rozbil pažbou pušky hlavu staré ženě poté, co na něj plivla za to, že střílel po uvázaném psovi. Vojáci popravovali členy odboje po dlouhém mučení tak, že dva nebo tři z nich vždy přivázali k sobě a jednomu hodili do kapsy odjištěný granát.. Ten den přiváželi spoustu raněných, nebylo kam dřív skočit. Docházela krev, Anne-Marie ji musela brát saniťákům, sestřičkám, a nakonec i samotným doktorům. Úsečné povely se ztrácely v bolestném křiku vojáků. Náhle vše zaniklo v ječivém zvuku sirény. Nálet. Jedna z nejnepravděpodobnějších věcí – vždyť Luftwaffe už téměř neměla s čím operovat, počet letadel se dal odhadovat na desítky. Ale ty tu právě teď byly, a chystaly se ve své poslední labutí písni využít všechny nástroje, které orchestru zbývaly. Celé to lidské mraveniště na několika desítkách metrů čtverečních se ale nezastavovalo, dopad bomb a jejich ostré, nepříjemné svištění okolo kostela, který byl pro nouzový lazaret vybrán z prostého důvodu, že ještě stál, jakoby nikdo nevnímal. Mezi všemi těmi splašenými píšťalami, bubny a varhanami, které vyhrávaly na tom zuřivém posledním bálu, na kterém nikdo nechtěl tancovat, se ozval ostrý, vše ohlušující, táhlý hvizd. Vše utichlo. V útržku chvíle, která se zdála být věčností, bylo všem jasné, že tahle puma nemine. Odevzdaný pohled ostatních bylo to poslední, co Anne-Marie viděla předtím, než vše okolo pohltilo ticho a tma. Andy se neklidně zavrtěl. Zima mu zalezla do oblečení a nohy ztuhly téměř k nepohnutí. Musel se protáhnout. Nadzvedl se v zákopu a pokoušel se trhanými pohyby zahřát. Ze záhybů vojenského mundůru vytáhl balíček cigaret a třesoucími prsty hledal po kapsách zapalovač. Kryt zapalovače cvakl, objevil se hřejivý plamínek. Andy potáhl z cigarety a nechal ještě chvíli zapalovač hořet, šlo z něj přeci ono vytoužené teplo, alespoň na krátký okamžik tak mohl ulevit zkřehlému tělu, které doslova žebralo o kousek tepla. V tu samou chvíli se na opačné straně mýtiny mezi stromy neslyšně pohnul stín. Cvakl uzávěr. V dalekohledu pušky KAR .98 německého odstřelovače se objevil americký voják, matně osvícený slabou září zapalovače. Osamocené vločky sněhu se pomalu, beze spěchu snášely na noční mýtinu uprostřed ardenských lesů, dělící bojovou frontu na americkou a německou část. Nebe bylo jasné, vyšly dokonce hvězdy. Poetiku narušovaly jen občasné, nezaměnitelné výstřely vzdálených německých kulometů na jiných úsecích fronty. Voják 101. výsadkové divize, nazývané též Airborne, ležel v zákopu na okraji mýtiny a bez hnutí upřeně pozoroval hvězdy, s očima široce rozevřenýma. Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že je mrtev. * názvy byly inspirovány dílem H. Thürka


celkové hodnocení autora: 98.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 14		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.1		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 40		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 123		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

alder	04.03.2009, 18:16:05

Odpověď na příspěvek od uživatele: lien savowskij* ze dne 04.03.2009, 17:40:47* K98 zavedli v roce 1908 pro jezdectvo . Vycházela z G98 a možná byla ještě kratší než K98b, rozdíl K98k nevím. Ty pušky jsou, ale skoro stejné- mauser 98. Nevím co je co a ztrácím se v tom. krucifix Nebudu se hádat, pravda je někde uprostřed. :-)

lien savowskij	04.03.2009, 17:40:47

Odpověď na příspěvek od uživatele: alder* ze dne 04.03.2009, 16:27:58* Ne, za první WW se používaly Gewehry 98, neboli G98, a zněj byl vyvinut K98, a poté K98k:)

alder	04.03.2009, 16:27:58

Odpověď na příspěvek od uživatele: lien savowskij* ze dne 28.02.2009, 22:15:58* Ještě k těm mauserům- K98 je původní verze používaná už v 1. sv. válce. Protože byla až moc výkonná tak ji po válce zkrátili a to je právě K98k ( k-krátká).

lien savowskij	28.02.2009, 22:15:58

Jen drobnější deteil, Karabina Mauser, model 98 se zkráceně píše K98k, Protožě Jen K98 je značení pušky, která byla také, ale mnohem méně rozšířena ve výzbroji wermachtu... A co se aa kulometu píše, na konci války používaly už jen zřídka výsadkové jednotky němců, protože byly v té době už téněř neúčiné proti ameriským výškovým bombardérům a spojeneckým bitevníkům a stíhačkám. Ve výzbroji armády Spojených států se však velkorážový M2 používal celou válku jako aa zbraň... Zda-li máš zájem vědět víc, můžu napúsat podrobněji do vzazníku... P.S, MG42 zní jako trhání cáru látky, není divu při kadenci 1200/min...

alder	28.02.2009, 22:03:34

Odpověď na příspěvek od uživatele: Panano Nymni* ze dne 22.11.2008, 14:12:33* K tomu protiletadlovému kulometu- U MG34/42 se jenoduše upevnil kulomet (nebo 2) na AA lafetu a namontoval se na něj spec. zaměřovač. Nevím jak se tomu říkalo, ale funkce byla protiletadlová. Něco podobného měli britové. U ameičanů nevím. Jinak příběh se mi líbí.

Panano Nymni	22.11.2008, 14:12:33

101. výsadková nebyla přesně půl roku od jejího nasazení během dne D (6.června 1944) v oblasti Arden. Tam se dostala až po počátku bitvy v Ardenách tedy po 16. prosinci 1944. Další její dějiny nás nezajímají, ale pokud vím 6. prosince nebyla vůbec na frondě. Těžký kulomet rozhodně nezní jako řehtačka (německý Mg 42 jako trhání linolea a americký dělá prostě rachot) navíc německá luftwafe měla v prosinci roku 1944 několik tisíc letounů. Jo a ještě něco, protiletadlový kulomet neexistuje a jestli ano, rozhodně se nepoužíval k bránění cílů v roce 1944. Příběh je to hezký, ale nedomyslel jsi to, máš u mě 2ku, ale s plusem.


ze dne 22.11.2008, 16:20:04
Kev: Ahoj - jéje, to jsem dopadl:( Protiletadlové dělo, vím, to jsem špatně napsal:( U MG (jak 34, tak 42) jsem se nemohl rozhodnout, jak zvuk vlastně zní, přišlo mi to takhle - a když jsem pak četl "z dálky zní podobně jako datel nebo řehtačka" (Zbraně I. a II. světové války, nakl. Aventium, 2006), moc jsem se nerozmýšlel. Co se týče toho, kde byla 101. výsadková - ano, je většinou psáno, kam byla a kdy převelena ta která její část (většinou bývá uváděno po 18.prosinci), ale kdy byli předtím, to už se nepíše (alespoň jsem nenašel, abych byl přesnější). Linie byla 16.12. cca 30km (podle měřítka na mapkách) od Bastogne a proto jsem si tam část existující divize dovolil "šoupnout". A pokud vím, od začátku roku 44 byla Luftwaffe už dost oslabená, až teprve v průběhu roku se začaly vyrábět nové Messerschmitty, nebo je to taky jinak? Já už radši nevěřím ničemu:( Pokud ale máš upřesnění, napiš mi ho do vzkazů, rozhodně mě to zajímá.

Literaturista	22.11.2008, 13:16:01

Odpověď na příspěvek od uživatele: Literaturista* ze dne 22.11.2008, 13:15:14* PPS: Není výmluva...

Literaturista	22.11.2008, 13:15:14

..a další PS: Omluv mé překlepy a chyby v komentáři. Většinu věcí, co jsem v životě napsal, jsem po sobě nečetl. Nebo četl, až bylo pozdě...To výmluva, ale moje lenost..

Literaturista	22.11.2008, 13:12:09

Nazdar. Předem musím říci to hlavní: jsi především básník. To je koneckonců cítit i z té povídky. Dále si dovolím nesouhlasit s většinou komentářů níže. Povídka mi totiž nepřipadá strohá. A důležité:nepřipadá mi to jako příběh, ale jako poukázání, na osudy vojáků, kteří osvobozovali (nejen) Evropu za (nejen) druhé světové války. Ty osudy byly tak stejné, tak podobné! Ale byly všechny více, či méně tragické (nemuseli však končit smrtí). A na to si myslím chtěl poukázat. Na to, že ty osudy byly trgické a převážná většina z nás bere jakoukoli válku jaksi strojově. Nemyslíme na lidi, kteří měli srdce a umírali. Na to si upozornil. To je v pořádku. Ale přimlouval bych se za to, abys toto zamyšlení rozšířil. Takové osudy (byť jak jsem napsal podobné) si zaslouží hlubší sondu. Co se týče konce a začátku-"...nezaujatému pozorovateli.." atd. To si myslím, že je na té povídce to nejlepší. Dává to velký prostor k zamyšlení (to jestli ho sniper zabil nebo ne tu nehraje žádnou roli). A pokud píšeš takovouhle-jak už jsem napsal- sondu do osudu, reálie nejsou vůbec podstatné- tedy pokud se nebudeš zabývat detaili, jako je barva uniformy, typ pušky, přesný popis bojiště atd..Ovšem pokud by jsi chtěl psát příběh, doporučuji reálie opravdu pečlivě prostudovat. Známkovat nebudu. A to z toho důvodu, že čekám pokračování, respektive rozšíření, finální verzi...

estel	21.05.2008, 22:57:06

Po Martiniově komentáři si připadám tak nějak divně… Osobně témata II. světové války příliš nemusím. Právě proto jsem byla ráda, že se text obešel bez akčního pobíhání a střílení, bez onoho „romantického“ pojetí války. Strohost a absence emocí byl – z mého hlediska - výtečný tah (snad mi to tak připadá, protože jsem nedávno během dvou dnů musela přelouskat pěti set stránkovou bichli z dob naturalismu – ulpělo mi to pod kůží). Jakási lehkost a snadnost vyprávění dokázala i bez zbytečných a často opakovaných nářků zobrazit skutečnost, tím chladnější a mrazivější (…že se nechtěl vázat na někoho, koho stejně dříve nebo později uvidí umírat… úžasné). Jinými slovy, nechápu, proč se držet vyjetých mustrů… tohle bylo nové, svěží, stejně mrazivé. Emoce jsou důležité, ale proč je jednou nenechat na čtenáři? V textu být nemusí. Ten konec a zároveň začátek… jsem ráda, že není dořečený. Čímž, zdá se, odporuji tomu málu z komentářů, které jsem přečetla :-)

Martinus	13.01.2008, 15:05:26

Odpověď na příspěvek od uživatele: Martinus* ze dne 13.01.2008, 10:44:18* a, omlouvám se. Už přibyla. To víš, já často zapomínám.

Martinus	13.01.2008, 10:44:18

Mám velmi rád téma II.světové války a téhle povídce jsem prostě nemohl odolat :-) Čekal jsem spíše něco akčnějšího, ale tohle mě opravdu dostalo, jen by to příště chtělo více popsat ty pocity. Nuže, doufám, že se k období II. světové války ještě někdy vrátíš. Určitě by to bylo velmi zajímavé. Dávám za jedna a snes někdy na viděnou.


ze dne 13.01.2008, 14:42:10
Kev: Díky, pokusím se o to, mám ještě jeden nápad v záloze. PS: ta jednička třeba taky přibude:))

Šíma	12.01.2008, 20:52:27

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 27.12.2007, 13:13:45* Hm, patrně mi to ujelo, samozřejmě fandím Spojencům... ;-)

Jana Čechová	30.12.2007, 18:18:50

Při takových drastických událstech by snad strohost nevadila. Nejsem odborník, ale v tomto příběhu přesně vyjadřuje situaci. Jenom se musím přiznat, že o válce čtu nerada. Vžít se do té doby je hrozné. Ovšem právě proto je třeba varovat. Varovat proti hrůzám války především mladé čtenáře. Díky, že ses tohoto tématu ujal. Já bych to nedokázala.


ze dne 12.01.2008, 20:57:37
Kev: Já děkuji za zastavení a přečtení, i přes onu "nelibost" v tématu.

Svetla	29.12.2007, 13:10:03

Ta strohost tu sedí. Ale nelíbilo se mi v jedné větě opakování slov. ..."nezvyklý na alkohol se cítil nezvykle vesele". Celkově však nemohu nedat za jedna.


ze dne 12.01.2008, 20:56:56
Kev: Tak přece jen se ta chyba našla - věděl jsem, že mám někde něco dvakrát krátce po sobě, ale za žádnou cenu jsem to nemohl najít:) Díky za přečtení a komentář!

Leontius	28.12.2007, 19:11:53

Jak už někteří psali, popis v povídce je trošu sušší. Normálně by se mi to nelíbilo, ale tady to tak nějak sedí. Pusobí to tím "strojovým dojmem", tou letargií do které se člověk, jenž prožívá nesmírné hrůzy dostane. Mě se to hodně líbí. 1


ze dne 12.01.2008, 20:55:51
Kev: Jsem rád, že je to alespoň trochu znát, bylo to tak zamýšleno, díky.

Adrastea	28.12.2007, 0:05:31

Mně to přijde tak akorát. Nich nechybí, nic nepřebývá... Ona "strohost", na kterou si tu někteří stěžují, mě naopak zaujala. Působivé...

Ekyelka	27.12.2007, 23:33:58

Zajímavý text. Dobře koncipovaný, správně nadávkovaný a plynulostí svého vyprávění poutavý. Stačí? :)


ze dne 12.01.2008, 20:54:40
Kev: Stačí, jsem rád a děkuji!

m2m	27.12.2007, 15:47:08

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 27.12.2007, 14:27:49* Odstřelovač :-) Protože odstřelí, jak jsi správně podotkl. Osobně raděj používám snajpr nebo sniper :-D - je to jistější :-)

Šíma	27.12.2007, 14:27:49

Mám technickou poznámku! :-DDD Tak mě to napadlo (mimo komp), píše se: "odstřelovač", nebo "ostřelovač"? P.S. Jdu "odstřelit", svého zarytého skřítka (Chybovníčka), ale možná mu dám milost a pošlu jej na nucené práce do jistého slovního procesoru (jisté firmy), ať tam dělá kontrolu pravopisu! ;-) Našel jsem ve svém předešlém komentíku u tohoto dílka chybku...


ze dne 12.01.2008, 20:53:19
Kev: Ostřelovač sedí za kulometem a pálí na určené pozice co to dá, odstřelovač střílí v optimálním případě na jeden cíl jen jednou..

m2m	27.12.2007, 14:06:39

Odpověď na příspěvek od uživatele: Maura* ze dne 27.12.2007, 11:59:44* Ale jistě. Však já také netvrdím, že bych mu nevěřil. Já mu věřím. A to dost. Však také vím, že jeho próza je výborná a je škoda, že na ní tolik šetří...ale je to možná právě ono. Možná by to chtělo psát prózu častěji... Šíma to vystihl celkem přesně... 'Příběh to není špatný. Má své osobité kouzlo, ale možná jsi z něj "nevyždímal" vše!' Ano, souhlasím s ním :-) Čímž jsem ale nechtěl říct, že by to bylo špatné. Ano, mohl bych říct, že to bylo dobré, ale k čemu by potom takový komentář byl? Komentáře by přeci měly říkat, co je špatně, co se danému čtenáři na dílku nezdá... Je pravda, že Kev si všímá "věcí, jevů a detailů, které cítí jako nosné", ale pravdou také je, že pouze základy dům nedělají, jestli chápete, co tím chci říct. Připadal jsem si totiž, jako kdybych četl beletristickou literaturu faktu. Škoda, Kev má na víc :-)


ze dne 27.12.2007, 16:01:35
Maura: Já vás kolego chápu, co chcete říci. Mně se například hodně líbilo to líčení náletu. KEV to pojal věcně a přitom vnímám dobrý pokus o vlastní postoj k takové tragické záležitosti. Je to tak imaginární, že to těžko vysvětluji. Emoce jsou skryté a přitom čtenáři dává prostor vlastního prožitku.

Rikitan	27.12.2007, 13:36:28

Zajímavý příběh. Líbí se mi propojení malých dějin člověka a velkých světové války. Něco mi tu ale chybí v celkové atmosféře příběhu. Možná jsem nechápavá, ale myslím si, že některé pasáže by šly ještě rozepsat. Rozhodně jsi nedosáhl vrcholného útoku na moje pocity.


ze dne 12.01.2008, 20:59:19
Kev: Příště se pokusím více rozepsat, děkuji za připomínku!

Šíma	27.12.2007, 13:13:45

Milý Chemik ještě netuší, že jsem se na to chtěl vrhnout osobně, jen jsem byl jaksi (tak nějak) odvolán na menáž (čili oběd)... ;-) Druhá světová válka je vděčným tématem mnoha příběhů (ať už filmových nebo knižních). Události, které se po čas tohoto velmi krušného času staly jsou mnohdy (více či méně) přikrášlovány díky jisté propagandě (spojenci hrdinně pokládali své životy za brzké ukončení války a Osa se zuřivě bránila, v našem případě němečtí vojáci)... Ardény jsou však kapitolou samou pro sebe, kdy se už už zdálo, že se nacisté pokusí o nějakou pořádnou akci, která spojence zadrží (či snad odrazí), bohužel, počasí je zradilo a technická i lidská přesila je poslala do patřičných mezí... Ale zpět k samotnému příběhu! ;-) Osudy našeho vojcla - zdravotníka a ošetřovatelky z nedalekého města se na malý okamžik spojily a na malou chvilku odsunuly válečné běsnění kamsi do dálav. Nějak mi nesedí začlenění jejich životopisů do celého příběhu, i když na druhé straně jasně ukazuje bezvýznamnost jednotlivců v tomto rozpoutaném šílenství... Ano, cigareta, nebo zapalovač ve tmě je bránou do Ráje, nebo Pekla (odstřelovači nikdy nespí)... Možná si to náš hrdina ani neuvědomoval a šlo o jeho poslední chybu... V příběhu mi chybí větší atmosféra! Začátek se mi líbil. Zasněžené Ardény, padající vločky, zima a mráz. Vojákům omrzaly nohy a ruce, byl nedostatek munice a jídla! Zásobování se na čas zhroutilo a vojáci byli nuceni spoléhat se sami na sebe. Myslím, že 101. (Airborne) to vždycky odnesla (dostali to pěkně vyžrat, kdykoliv a kdekoliv)... Zase jsem odběhl! Příběh to není špatný. Má své osobité kouzlo, ale možná jsi z něj "nevyždímal" vše! Hm, řekneš si, šíma zase kecá! :-D Podle mne jde jen o malý střípek z jedné veliké a obrovské skládačky lidských osudů. Možná mohl být příběh delší a více emotivní, popisující všechny bolesti a ztrasti války! Ale co, dám také za Jedna (s fouskem), každý příběh má své klady a zápory (i svá silná a slabá místa)... P.S. Tak mě napadlo, že tento příběh mohl být začleněn do WS-ka jako docela jiné Vánoce! Svátky klidu a míru v zimou a nepřítelem obsazeném lese, kde vládlo až podezřele tíživé ticho (před bouří)... ;-) Neboj, nebudu Ti kecat do pojetí díla! :-D


ze dne 12.01.2008, 20:51:07
Kev: Jsem rád za každý postřeh a poznámku k tvorbě, děkuji! PS: jen mě trochu zarazilo, že Němci je "bohužel" nedokázali zadržet..

duddits	27.12.2007, 12:37:33

Pořád jsem si říkal, jestli to nakonec dopíšeš. Dopsal - a za to velké díky ;)


ze dne 12.01.2008, 20:49:58
Kev: A já díky za poznatky při tvorbě samotné a za přečtení:)

Maura	27.12.2007, 11:59:44

Zajímavé pojetí a myslím, že tuto povídku je nutné číst tak, jak ji autor měl záměr napsat. Mně to vyhovuje, Kevova vyprávění mají otisk jeho vnitřnímu cítění a zaměření a tu je nutné chápat. Dílo je tím, čím je - všímá si těch věcí, jevů a detailů, které cítí jako nosné. Já mu, jako autorovi, věřím.


ze dne 12.01.2008, 20:54:18
Kev: Děkuji!

m2m	27.12.2007, 11:02:30

Tak, Keve, co si mám teď myslet? (Doufám, že ses leknul....) No asi začnu tím, že ve chvíli, kdy se chystám sepsat komentář, jsem prvním, kdo tak činí. Ale protože vím, že bude dlouhý, netuším, jestli mě někdo nepředběhne. Ono číst dílko jen sám a pak sám napsat první komentář není žádná sranda. Tak... Ve chvíli, kdy jsem dílko objevil mezi publikovanými, jsem se na něj vrhl. Název mě upoutal, pravda, cokoliv je dnes spojeno s Ardenami je vlivem rostoucí popularity zájmu o druhou světovou poněkud posunuto do laické roviny a s některými jmény si začíná pohrávat prvoplánovost. Ale suché "Ardeny" jsou dost zaujímací, abych se na ně podíval. Užil jsem slůvko suché. Víš, Keve, studuji historii a musím číst povinnou četbu. Vyloženě rád utíkám k beletrii, protože literatura faktu je nudná, jen výčet událostí a bla bla bla. Tohle u beletrie není, beletrie má city, pocity, myšlenky, všechno, co dílko oživuje. Konání postav tak nabývá nového rozměru, když víme, proč...apod. Bohužel v případě Tvé povídky jsem narazil na emoční vyprahlost. Celá povídka na mě působila pouze jako odstavce prázdných písmen, nikde nebyla atmosfére, nikde na mě nedýchl strach, emoce. Byl jsem jenom jako divák, který to všechno krásně sleduje. Není lepší, je-li čtenář přímo "v ději" ? :-) (Doufám, že ses teď leknul ještě víc...) No a ten konec. Tak sejmul ho snajpr, nebo ne? "Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že je mrtev." Tak jo? Nebo ne? Nebo jen tak leží na studené zemi a kouká na hvězdy? Tohle jsem nepochopil. (Doufám, že teď už se klepeš...) Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Tebe nějak druhá světová zajímá? Protože znalost reálií je fajnová, vlastně dobrá, jako střípek mozaiky je to dokonce velice dobré. Teď se možná budeš divit tomu, co Ti dám, když jsem Ti sem napsal čtyři takové odstavce, ale pro mě je - pokud se jedná o historickou prozu - znalost reálií hlavní. Možná by nebylo naškodu trochu vojcla popsat, možná říct, jak se tak hezky "kempilo" za takovéhle bezesné noci...anebo třeba jen surově říct, že vojáci (tedy alespoň by měli) věděli, že sakra cigaretu v noci ne :-) Ponechám Ti zde velice velice chlupatou jedničku. Za reálie a gramatiku :-) Uff, je to dřina, smolit první komentář...


ze dne 12.01.2008, 20:44:36
Kev: Děkuji za vyjádření, jsem za něj velmi rád. Ta srohost, věcnost byla zamýšlená, možná to nakonec dopadlo až přespříliš odosobněně. O druhou světovou se už delší dobu zajímám, a proto Ti rád doporučím právě knihu H. Thürka "Hodina mrtvých očí", jako jedna z mála románových knih o druhé světové mi zůstala "vypálená" do duše. A ještě jednou díky.