» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2140452

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4549 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Vyznání lásky ::

kulkul	publikováno: 28.12.2007, 18:17

Lido 10-ka. Už smim zase publikovat Lido, tak jsem rád. Snažil jsem se to teď napsat co nejpřehlednějc a bez ironie.
Nela se rozhodla ukončit vztah s Milanem, tak mu volá a co z toho vzešlo.


	Přes ramena si přehodila hedvábný šál a vkradla se do haly. Namátkový pohled směrem k dýhovanému botníku Nelu ujistil o tom, že Daliborův výlet za taji noci dosud neskončil. Nevěnovala tomu však žádnou pozornost a vytáčela jisté telefonní číslo. Po několikerém zazvonění se na opačném konci linky ozval rozhodný zvučný hlas, který Nelu rozechvěl. "Líbal..." "Ahoj, to jsem já." "Nelly!" uhádl Milan okamžitě, přestože se Nela diskrétně nepředstavila. "Milane, nezlob se na mě, prosím tě, že jsem tě vytáhla z postele, ale musím ti něco říct, dokud na to mám dost sil. Týká se to nás dvou. Obávám se, že to pro tebe a vlastně ani pro mě není příjemná zpráva, ale život se, Milane, neskládá jen z příjemných zpráv." "Nelly, počkej," zarazil Nelu Milan, "nebylo by jednodušší pohovořit si mezi čtyřma očima?" "Ne, rozhodně ne." "Řekni mi ale jedno: proč ne?" Otázku, které se Nela bála ze všeho nejvíc, položil Milan Líbal téměř okamžitě. Proč ne? Protože si to sama přeju?! V jednoduché otázce se rozplývala všechna Nelina jistota. "Není to možné," řekla s přemáháním. "Ale proč, proč ne?" vyrážel Milan. Nela v té chvíli už litovala, že vůbec telefonovala. "Prostě nemohu," vyznala Nela nakonec sklíčeně pravdu, "já se bojím se s tebou vidět." "A proč, ty blázínku?" zasmál se Milan něžně hlasem, v němž se ozývala také radost, "já jsem snad nejšťastnější člověk na světě." "Jenže tvé štěstí by bylo vykoupené štěstím druhých a to já nemohu přijmout," snažila se Nela vyložit Milanovi své argumenty. "Co chceš tedy dělat?" zeptal se Milan. "Chci tě poprosit o jedinou věc, která tě, doufám, nebude stát mnoho úsilí. Abys byl obezřetný." "Aha, už tomu rozumím," prohlédl Milan Nelin manévr, "chceš, abych nečinně přihlížel tomu, jak se ničíš. Myslíš, že je to pro mě příjemný pohled?" "Milane, prosím tě," prosila Nela. "To, co mi navrhuješ, je pomalá, jistá smrt, rozumíš? Haló... haló... Nelly, slyšíš mě, haló..." volal Milan ze zbytečnou úzkostlivostí, neboť Nela dávno před tím položila sluchátko. Milan Líbal nedokázal složitou situaci posuzovat nezaujatě a poctivé prosby Nely neakceptoval. Na jeho pomoc nemohla Nela spoléhat. Radši už mu nebude vůbec volat. Rozhodla se definitivně. Byla rozhodně v právu a neudělala nic, za co by se měla červenat, přesto jí bylo najednou něčeho zoufale líto a slzy jí vhrkly do očí. S Milanem bych se nikdy necítila tak sama jako teď - uvědomila si. Telefon se rozdrnčel. To volal patrně Dalibor. Vždycky se snažil Nele dodatečně vysvětlovat důvody své noční nepřítomnosti, na které Nela nebyla vůbec zvědavá, tím spíše dnes. Rozhodující pro ni byla její osamělost a ne to, jakými průhlednými kličkami se Dalibor vymlouval. Jeho víra ve schopnost oklamat a uchlácholit vlastní ženu byla po šestnácti letech manželství dojemná. Dvojí život byl jeho druhou přirozeností. Z aparatury telefonního sluchátka se však neozvaly Daliborovy vytáčky, nýbrž rozhořčený hlas Milana Líbala: "Buď tak laskavá a nepráskej telefonem, dokud s tebou mluvím!" Nela chvíli hleděla mlčky na nástěnný kalendář s fotografiemi koní. Pohled na překrásné plnokrevníky přispěl ke zklidnění rozbouřených nervů natolik, že posléze byla schopná promluvit. "Co vlastně chceš?" vzchopila se Nela. "Vždyť to říkám, chci, abys nepráskala telefonem, dokud s tebou mluvím," opakoval Milan ironicky. "Jestli mě máš rád, jak tvrdíš, neměl bys tolik hulákat. Nechceš přece, abych byla hluchá," odpálila Nela. "Dobrá," vzal to Milan na vědomí, "teď poslouchej, co ti řeknu: Já se tě nevzdám, nevzdám a nevzdám, rozumíš? Protože my dva přece patříme k sobě." "Nevím, co na to říct. Už jsem všechno řekla, ale tebe názory druhých zřejmě nezajímají!" "Zajímají, ale jen do jisté míry," odmlouval Milan. "Mohl bys to trochu vysvětlit?" "Milerád." "Jen, prosím tě, nezačni být hrubý." "Záleží na tom?" "Mně ano!" podtrhla Nela. S radostí si uvědomila, že je už úplně klidná. Následující slova ji však o klid znovu připravila. "Nelly, ty nevíš, co se to se mnou děje. Já tě prostě miluju. Chodím po Praze, myslím na tebe a miluju tě, obědvám v laciném automatu a představuju si tě, jako kdybys byla se mnou, uléhám do postele a myslím na tebe. Miluju tě. Hladím tě, objímám, teda neobjímám, ale... jak to říct, žiju v té představě, víš. Úplně jako studentík, je to prostě nevysvětlitelná věc. To, co se ve mně stalo, když jsme se znova potkali, se dá nazvat operací srdce. Myslím, že už nejsem takový pruďas, jsem myslím daleko snášenlivější, mírnější a to všechno díky tobě, díky tvé lásce, totiž díky lásce jako takové, neboť ty mě asi nemiluješ..." "Ne, neříkej to, prosím tě," řekla Nela ohromená Milanovým vyznáním, které přišlo jako blesk z čistého nebe, přestože ho tak trochu čekala. I se na něj snad těšila? Nela nevěděla, jestli se na to těšila a už vůbec nevěděla, co dělat. Vždyť on mě pořád miluje - uvědomila si. Vždyť on mě má rád, jako tenkrát, vždyť on mě má rád vlastně ještě déle než Dalibor -uvědomila si téměř zděšeně. "Ale proč ne? Proč to nemám říkat? Nesmím už ani říkat, jak tě miluji? Nesmím ani mluvit o své lásce, chceš mi vzít i tu poslední radost?" zoufal si Milan. "Ne, nechci, abys říkal, že já tě nemiluji, protože... protože mě to bolí." "I mě to, Nelly, přiznám se, bolí," přiznal Milan s onou upřímnou otevřeností, která na Nelu tak působila. Od Dalibora nic takového doposud neslyšela a často pochybovala, dokáže-li vůbec cítit bolest, natož aby dokázal sdílet soucit s druhým. "Milane, nemuč mě, prosím tě, já samozřejmě nechci znamenat tvé neštěstí, tím spíše, že tě mám ráda. Ano! Ano, mám, ale rodina je pro mě významnější. Milane, ruku na srdce, nemohl by sis najít nějakou hezkou, sympatickou dívku, která se k tobě bude hodit a mně zůstat pouhým přítelem?" navrhla Nela po několikáté řešení, které Milanovi však nevyhovovalo. "Pouhým přítelem, to jsi řekla přesně," zamumlal pohoršeně, "jednou za měsíc tě vidět na nějaké vernisáži, smět tě pozvat na kávu a posílat ti pohlednice k svátku." "Co máš proti vernisážím?" opáčila Nela, "zrovna zítra se na jednu chystám." "Smím se tam s tebou vidět?" vykřikl užasle Milan. Vypadalo to pro něj slibně, Nela však ve snaze neříct ani ano ani ne řekla jen neurčité "možná". "Ale teď už se musíme rozloučit. Vždyť už jsou nejméně dvě po půlnoci," loučila se Nela s Milanem Líbalem, šarmantním mladým mužem atletického vzrůstu a snad také novým rodinným přítelem rodiny Lido v jedné osobě. "Nelly, řekni slovo, jediné slovo stačí k tomu, abych skočil do auta a dílem pár minut byl u tebe," horoval Milan. "To bys tomu dal," odmítla Nela jeho kavalírské služby, "za chvíli se vrátí můj manžel a zdržovat se s cizí ženou o samotě dlouho po půlnoci, to jistě uznáš, to by si ani přítel neměl dovolovat." "To neměl," zasmál se Milan představě, že by je rozlícený Dalibor nachytal in flagranti ve vlastním bytě! "Nejlépe pro dnešek uděláme, když se oddáme spánku," navrhla Nela. "Ano, asi máš pravdu, jako vždy," přitakal Milan, z jehož hlasu vyprchala už všechna popuzenost, "tak tedy pa, miláčku." "Pa." Proboha proč to dělám, blesklo Nele hlavou. Proč říkám to "uděláME, oddáME..."? Vždyť to zní jako kdybychom to dělali spolu, jako kdybychom se opravdu už zase milovali! Ale bezděčně se jí drala z pusy podobná slůvka: "Pa, Milane, pa!" "Pa, Nelly." "Pa." Nela byla zmatená, ale zvláštním způsobem i šťastná a svého telefonátu už nelitovala. Ostatně Milan je přece přítel, starý kamarád, který má v Neliném srdci své místo právem. Proč ne? Proč ne - řekla si Nela, tak jak to říkal on, a musela se usmát. Proč ne? Bylo jí dobře. Přestože trpívala nespavostí a často bez uklidňujícího prášku nemohla usnout, dnes, jakmile si lehla, okamžitě usnula.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 7		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

kulkul	08.01.2008, 15:19:53

Já Ti dám méně přirozené, jako na divadle... to si vyřídíme. Na volejbale, hahaha.

naivka nevšední	02.01.2008, 14:13:24

Milý kulkule, také jsem ráda, že vyšel další díl Lida:-). Vida, jak jediný telefonický rozhovor (vlastně byly dva, já vím:-) ) může vydat na celou kapitolku. Milan překvapil, a zřejmě nejen mě... Myslí to vážně? Nemaže Nele med kolem úst? A co by asi řekl Dalibor, kdyby Nela nebyla tak pevná v kramflecích a ustoupila Milanovi? Nebo se to ještě zvrtne? Abych jen nechválila: některé věty mi zde připadají trošičku přehrávané, jako z divadla... Trochu méně přirozené. Řekla bych, že předchozí díly byly malinko lepší, což nic nemění na faktu, že i tento je poutavý, vzbuzuje ve čtenáři spoustu otázek, jak je asi vidět..., je ze života. A to je dobře:-). Těším se na další díl.

Šíma	28.12.2007, 18:54:47

Možná se tento domnělý a plánovaný konec stane novým začátkem a náš milý Dalibor se stane paroháčem! :-D Nakonec, také není žádným svatouškem... Ale je to doba, co vyšel poslední díl, už jsem na Tvůj příběh na pokračování docela zapomněl! Díky za připomenutí! Ono taková menší hra "na city" také nezaškodí a člověk si uvědomí, jak málo je lásky a že jsou ti andělé s luky a šípy také mnohdy pěkně střelení! ;-)


ze dne 29.12.2007, 21:16:59
kulkul: Taky bys mu ty parohy přál že. ON by si jich zřejmě nevšiml. Ale nějak dojít by na něj mělo. Budu dělat názvy kapitol atraktivní, tak bude snad lásky víc... Děkuju a zdravím.

amazonit	28.12.2007, 18:17:27

občas chceme končit něco, co ve skutečnosti končit nechceme, jako bychom chtěli od toho druhého ujištění, že o nás bude bojovat... trhá nám srdce, říkat, že je konec a necháme ho trhat i protějšku, abychom se možná nechali přemluvit k pokračování, konejšit atd.. no, to jsem se rozepsala, místo, abych se vyjádřila přímo k dílku, ale ono mluví sama za sebe, opět zdařilý díl, Lido už mi chybělo:o)


ze dne 30.12.2007, 6:07:34
amazonit: se ví, že chybělo:o)


ze dne 29.12.2007, 20:56:04
kulkul: Ty bláho tos vyjádřila moudře a hezky! že jde o "ujištění že o nás bude bojovat..." A opravdu Ti chybělo? Teď sis mě fakt získala (budu Ti říkat "Áčko" na znamení sympatií, Pa Áčko pa...)