» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Přítel všech - přítel nikoho."

Aristoteles

počet přístupů: 2140453

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Sharome 7. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sharome

Amemmaita	publikováno: 30.12.2007, 19:35

Další pokračování. Pokračování již 7.


	„Co si to dovolujete?!“ Konečně zareaguji. „Pusťte nás! Obě nás pusťte! Slyšíte?“ Všichni černí jezdci okolo, včetně mého věznitele, se smějí. „A řekněte nám, proč bychom to měli dělat?“ Optá se mě ironicky a s posměchem. „Protože jsem princezny!“ Pokusím se použít svou teprve krátkou funkci a symbolicky ji přenést i na Sabinu. „Ale o té druhé jako o princezně král Michal nemluvil.“ Pokračuje můj věznitel. Je mi jasné, že nás v blízké době jen tak nepustí. Pod zámkem, v jejich útočišti, si nějaký ten čas pobudem, přesto se nevzdávám. „Protože jste nepočkali, až to řekne!“ Neodradí mě nic v pokusech o propuštění nás obou. „Tak tedy máme dvě princezny.“ Rozesměje se ještě víc a pobídne svého koně k běhu. Jeho kumpáni ho napodobí. Kvůli poloze, v jaké se nacházím, ve které se jistě nachází i Sabina, nestačím sledovat okolí, ani cestu kudy jedeme. Tu polohu začnu nenávidě a proklínat, jelikož mě z toho začne bolet úplně všechno. Především záda. Jak asi na tom je Sabina. Sabina! Kde vůbec je? Nic o ní od toho vpádu na hrad nevím. Jen to, že ji unesli spolu se mnou. Je někde v tom houfu? Určitě je. Pokud ji někde nenechali. Doufám jen, že je u některého černého jezdce jedoucího blízko mě a mého věznitele. „Mohli byste mi alespoň říct, co s námi hodláte udělat?“ Zkouším s nimi komunikovat, ale je to obtížné. Asi moje otázka zůstane nezodpovězena do chvíle, než se dostaneme do jejich doupěte. Nastane nekonečně dlouhé ticho, ve kterém se snažím registrovat okolní krajinu, kterou projíždíme. Moc se mi to nedaří, jelikož nadále visím přes koně jako pytel. „Au!“ Vykřiknu, když kůň přeskočí přes nějakou překážku. „Nešlo by nám dopřát lepší polohu a nechat nás sednout si na koně? Prosím.“ „Dobře.“ Prolomí nakonec ticho můj věznitel, přesto nás stále na koně neposadí, jen pokyne pro mírnější tempo. Po další půl hodině dá povel k zastavení blízko lesa. Nás shodí k jednomu stromu, zůstane u nás dvoučlenná hlídka a ostatní se vydají do lesa pro roští a dříví dokud je ještě vidět. Dokonce přinesou úlovek: dva zajíce. „Tak co, princezničky. Umíte alespoň připravit zajíce k jídlu? Nebo jste jako spousta jiných - jen namyšlené s nosánkem pořádně nahoru a neschopné obyčejné práce?“ Vysmívají se nám. „Ccc. To byste koukali.“ Odseknu. Vezmeme si od nich oba zajíce a dýky. Dáme se do práce, zatímco oni stále s výsměchem, se dají do přípravy ohniště a následnému rozdělání ohně. Jen se po nás občas kouknou, zda jsme se nevypařily. „Co myslíš, co s námi asi udělají?“ Zašeptá Sabina. „Nevím a raději ani nechci vědět. Při pomyšlení na budoucnost s nimi, mi běhá mráz po zádech.“ Otřesu se. „Hlavně nesmíme ztratit naději. Určitě nás najdou.“ „Přesto mám strach.“ „Nemysli na to. Čím víc na to budeš myslet, tím větší budeš mít strach.“ „Ty strach nemáš?“ Zeptá se mě překvapeně a stále šeptem Sabina. „Mám, ale snažím se myslet na příjemnější věci a rozptýlit ho.“ Odvětím. „A hlavně mě teď nepřesvědčuj, že užírat se strachem, ať opodstatněným, je to nejlepší a nejúžasnější, co může být.“ Raději se pokusím zarazit další obhajoby strachu předem. „Ne, to opravdu není.“ Souhlasí Sabina. „A co ti na hradě. Docela by mě zajímalo, co asi teď dělají. Určitě něco vymysleli, co myslíš?“ Pousměji se, konečně myslí na něco jiného. „Určitě nás nenechají ve štychu.“ Kývnu. „A ty jsi řekla, že jsem princezna?“ Překvapí mě otázkou. „Já.. Jo.. Jo řekla jsem, že jsi princezna.“ Koktám. „Jak to? Vždyť nejsem!“ Ptá se mě dál. „Myslela jsem si, no, spíš doufala, že tím něco pro nás obě získám.“ Pokrčím rameny. Sabina jen kývne hlavou. „Hihi. Ty si ale číslo.“ Za tichého štěbetání rychle doděláme ty zajíce a připravíme k opékání. Jeden z černých jezdců si od nás připravené zajíce vezme. Přitulíme se k sobě. Sabina si opře hlavu o mé rameno a já svou hlavu o tu její. „Víš, že je tvůj bratr Michal hezký chlap?“ Zasní se Sabina. Pousměji se. „No je. Ty bys ho brala?“ Optám se jí. „Že váháš.“ „Tak ti ho s radostí dám.“ „Vážně?“ Prudce se na mě otočí, až se po nás ohlížejí všichni černí jezdci připravení nás pronásledovat v případě našeho útěku. Raději se k sobě zase přitulíme. „No jasně.“ Šeptáme si, dokud neusneme, dokonce ještě před večeří. Večeře, to je asi moc silné slovo pro jídlo: dva zajíci a asi tak 20 členná banda plus my dvě.


celkové hodnocení autora: 80.0 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Carol	04.10.2009, 12:20:45

Jsem zvědavá co se dozvím v příštím díle. Jestli je už dali hledat. A co mají černí jezdci v plánu.

amazonit	30.12.2007, 19:35:17

příběh se drží vytýčené linie, podobna tak i styl psaní je specifický, trochu ,,nerozvitý" a strožejší, příběh tak pádí poměrně rychle vpřed, takže nezbývá než čekat, kam nás přeneseš v příštím díle, budou děvčata vysvobozena? hledají je již? nenastanou nějaké komplikace, zkrátka je tu spousta otázek, které snad další pokračování postupně vyjasní:o)