|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28990 příspěvků, 4550 autorů a 303409 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Trnitá cesta 9 ::
 honzoch |
publikováno: 05.01.2008, 20:37
|
| Události se rychle rozbíhají a vše nahrává Štefanovi a jeho podlému plánu. Tim hůře je sestrám Pleškovým... |
| |
|
|
Trhání květinek
Na nádvoří vládl čilý shon, ve zbytcích roztátého sněhu stál krytý kočár a před ním Štefan. Chladný pohledem plným nenávisti přejížděl z matky na Reicherta. Žofie, která svého bratra zrovna nezbožňovala, se šklebila za oknem zámku. Štefan dal matce chladné, neupřímné sbohem. Pandurský kapitán v čele jeho doprovodu už ukazoval, že by měli vyrazit. Panský kočí se vyhoupl do sedla a deset pandurů obklopilo kočár. Štefan zahrnul záclonku v okně. Kočí práskl do koní.
Nutno říci, že baronka měla slzy v očích, když viděla syna odjíždět do světa.
Celý průvod se rozjel k Váhu. Kočár poskakoval na rozbité cestě, panduři na koních pokřikovali a kroužili kolem.
Štefan vykoukl z okénka. Okřikl kočího: „Hej, ty hlupáku! Okamžitě zvolni! Slyšíš?!“
Kočí nejprve neslyšel, ale když mu to baron ještě hlasitěji zopakoval, uposlechl. Váh už byl nedaleko, cesta se kroutila mezi skalkami a vojáci se museli seřadit do dvojstupu. Zimní les byl neobvykle živý, po cestě se valily potůčky vody z tajícího sněhu. Drkotání kočáru přehlušovalo všechny ostatní zvuky.
Tu a tam se mihla veverka a ptáci napínali hlasivky. Jako by se v náhlém a brzkém oteplení probrala všechna zvířata ze zimního spánku. Ján Szendrei, který jel první, působil suverénně. Vždyť včera zbojníky pochytal, tak mu nic nehrozí. Pohvizdoval si a těšil se do Prešpurku. Jak si popovídá se starými přáteli, jak se opije, jak s pandury vymetou nejeden pajzl.
Jenže netušil, jak se mýlil. Do Prešpurku nikdy nedojede. V okamžiku, kdy se shýbl, aby mu větev neporanila tvář, hvízdla mu kolem hlavy kulka. Vykřikl úlekem a strhl koně doprostřed cesty. Všude kolem to zašustilo. Z okolních houštin a skalek se vyrojila spousta hrdlořezů a bez milosti se pustila do pandurů. Vypadalo by to, jako by se všechny balvany, co tu kolem stály, proměnily v ty ohavné loupežníky. Snad z každého keře vylezl jeden hulákající mizera s bambitkou a valaškou. Byli jako lavina, jako ničivý uragán. V okamžiku se panduři bezmocně obrátili na útěk, aby zachránili holý život. O Štefana se nikdo nestaral.
Baronka si oddechla, když Štefan bez potíží odjel. Čekala, že ji bude se slzami prosit, aby ho nepouštěla a že na poslední chvíli před odjezdem ztropí divadlo. Nic takového se však, jak jste si mohli přečíst, nestalo. Tak pouze zamávala za kočárem a vstoupila dovnitř. Chtěla být sama. Rozvalila se pod nebesy a přemýšlela. Převalovala se na ustlané posteli tak dlouho, až ji celou zvalchovala. Válela by se tam snad donekonečna, kdyby se místností nerozlehlo klepání na dveře. To ji namíchlo. Kdo jen může rušit její zasloužený odpočinek? Zmírnila svůj hněv, co kdyby to byl Kristián?!
Otevřela a na prahu spatřila zpustlého chlapa, který byl, co se týče vzhledu, pravým opakem Kristiána. Kulhání a zápach vzbuzovaly hluboký odpor. Hluboce se poklonil. Baronka ho ani nechtěla pustit dál.
Brezničan hosta raději rychle představil: „To je Gejza Somornai, sluha pana Žigmunda Balaši! Nese vám poselství od pána z Bystrice!“
Baronka přijala list z ruky odporné osoby, které by se za nic na světě nedotkla. Brezničan hned vedl kulhavého Gejzu zpět. Ten však stále opakoval, že čeká na odpověď.
„Co mi jen může ten vydřiduch z Bystrice chtít?!“ tázala se sama sebe.
Zlomila nedočkavě pečeť a zahleděla se do neúpravných a nepravidelných řádků dopisu:
Bystrica 10.ledna 1611
Urozená baronko Véghová, paní na Štivianově, etc.
k mému sluchu se doneslo a slyším to věru rád, že jste pochytala zbojnickou tlupu Stanislava Cervenky. Byl to od Vás skvělý čin, záruka nehynoucí slávy, sám jsem se ty lotry snažil dostat na šibenici již dlouho. Podařilo se mi je vypudit ze svého panství, však při zátahu jsme chytili jen jediného a dva zabili.
Prosil bych Vaši milost, aby mi ty arciničemníky předala. Zajisté mi vyhovíte, až se dozvíte, jakých nenapravitelnych skutků se odvážili! Napáchali mnoho škod a bude nejlepší, když zemřou pro výstrahu právě na mém panství. Věřím ve Vaši spravedlnost, paní baronko. A též doufám, že se Vám ulehčí, až nebudete muset tu sebranku živit ve svém vězení. Zde máte seznam zbojníků, které bych prosil vydat, a který jsme sestavili podle výpovědí chyceného zbojníka Martina Liaška:
Stanislav Cervenka-vůdce bandy, bouřil proti vrchnosti, utekl z roboty, trvale škodil na bystrickém panství, loupil na cestách.
Marián Kentoš-odvážil se otevřeně spílat vrchnosti, nesl na hrad odbojnou supliku, zabil panského drába
Juraj a Janko, bratři Kuklišovi- nebezpeční rebelanti, chytili a mučili Gejzu Somornaie, trvale se dopouštěli škod na panském
Benedikt Juhász- loupežník, vrah a žhář, obzvlášť nebezpečný, k tomu buřič, měl být trestán za vynechávání roboty, však utekl přímo z bystrického hradu
Cyril Blatniak- vynechával robotu, bouřil se, vyrazil oko pandurovi
Sama vidíte, že jich moc není. S ostatními si Vaše milost může dělat, co se jí zlíbí. Ale tuto šestici nesmí minout přísný trest. Jsou to ti nejzákeřnější a nejzhýralejší vagabundi, jaké kdy nosila Horní Země. Když dovolíte, rád bych od Vás rychlou odpověď. A pokud by to Vaší milosti nešlo na obtíž, osobně s doprovodem svých hajduků bych si ty lotříky vyzvedl.
S uctivým pozdravem pán Bystrického hradu,
Žigmund Balaša
Baronka by list nejraději roztrhala na tisíc kousíčků a hodila do ohně. Tolik medových slov s jediným cílem. Jí přeci vůbec nevadí, že zbojníky živí ve vězení! A ten úlisný chlap by si chtěl jistě přivlastnit její zásluhy na chycení těch bídáků. To se nesmí stát! Vztekle mrštila listem na krásný vyřezávaný stůl. To mu nedaruje! Zapřísáhla se, že ani jediného zbojníka nevydá tomu bystrickému ukrutníkovi. To už by je radši pustila na svobodu. Rozhněvána zaťala tvrdošíjně pěst. Nenáviděnému Balašovi nemůže být vyhověno. Zbojníky pochytala ona! A ať se jen Balaša pokusí vstoupit na její půdu a zneuctít ji tím. Pak proti němu potáhne se svou hrstkou pandurů a hajduků a odrazí ho.
Chtěla zavolat Zuzanu, aby jí přinesla další alkohol, ale děvče nebylo k nalezení. Praštila do stolu: „Zmrskám jí záda do modra, poběhlici! Pořád chodí pozdě!“
Lidka vyděšeně držela Zuzku za ruku a ukazovala oknem na dvůr: „Probůh, Zuzko! To je ten hnusný kulhavý Gejza od Balaši, co nás tehdy přepadl!“
Zuzka vytřeštila oči: „Co jen budeme dělat?! Když nás pozná, tak jsme ztraceny!“
Lidka duchapřítomně rozhodla: „Vzadu, za palácem, je zadní branka, nikdo ji nehlídá! Tam utečeme!“
Mladší sestra ulekaně popadla kožíšek a vyrazila za starší, která už si to metelila po schodech. Gejza je vyděsil tak, že byly odhodlány utéci ze Štivianova.
„Jestli nás chytí, dovleče nás Balašovi!“ naříkala Zuzka, když doběhly k zadní brance.
„A pak nás nečeká nic pěkného!“ doplnila ji Lidka a už odklápěla závoru.
Šlo to ztuha. Když se to povedlo, těžká vrata se pod slabýma rukama dvojice děvčat otevírala jen pomalu. Najednou jim přišlo, že je otevírání lehčí.
Někdo tlačil do vrat z druhé strany!
Vzápětí vykřikly hrůzou. Dveře odskočily a přímo proti nim se vyrojili chlapi se zbraněmi v rukou a Štefanem uprostřed. Nejprve se pořádně lekli, pak se ale chopili obou dívek. Štefan se rozesmál: „Á, holubičky nám ulehčily práci! Přišly nás přivítat! A dokonce až k brance!“
Banditi je obklopili, vyvlekli ven z hradu. Sestry poplašeně volaly o pomoc ale bez úspěchu. Štefan se smál od ucha k uchu: „Tak to se povedlo! Děvčátka nám šla naproti!“
Zastavili se, pevně spoutali oběma sestrám ruce a ucpali ústa, aby utnuli srdceryvné volání. Štefan si okouzleně prohlížel Lidku a jeho druh mu uznale klepal na rameno: „Máš vkus, pane Štefane! Vážně moc pěkné koroptvičky! Hlavně tahle!“
Laškovně štípl Lidku do tváře.
„A cos myslel, Ignáci?!“ vrazil mu pořádnou herdu Štefan. „Když řeknu, že jdeme pro hezké děvče, tak musí být opravdu hezké! Já se nespokojím jen tak s nějakou! Já musím mít tu nejhezčí pannu v širém okolí!“
„Nejhezčí je slabé slovo!“ vilně se pochechtával obtloustlý zemanský synek Ignác. Zvedl Lidku ze země a násilím si přivinul její bujnou hruď ke své.
„Tak to se povedlo,“ pochvalně pokyvoval hlavou jiný muž, „mysleli jsme, že ji budeme těžko hledat. A zatím nám holubičky samy sedly na lep! To se tak často nevidí!“
„Už je mi zima! Jdeme ke kočáru, tam bude na mazlení dost času!“ ukázal Štefan dolů na cestu, kde stálo spřežení. Sám vzal Lidku do náruče a vydal se po pěšince. Sestry byly tak překvapené a šokované, že se daly do pláče.
Chtěly utéci před Gejzou a padly do rukou Štefana! Nic nechápaly, Štefan měl být přeci na cestě do Prešpurku. A zatím se pro ně vrátil na Štivianov. Štefan je před sebou nastrkal do kočáru a ještě se škodolibě uculil na Ignáce: „Nasedej na koně! Tady už pro tebe nezbude místo!“
„Nežertuj,“ chytil se otevřených dvířek Ignác, „nebo dopadneš jako ti nešťastní pandurci, které jsi tak podvedl!“
Ignác naskočil dovnitř a málem Štefana zasedl. Kočí dal povel a kočár se dal do pohybu. Baron nenasytně hleděl na Lidku. Při rvačce s vojáky se jí rozmotaly vlasy, vysely jí nyní až k pasu. Štefan hladil kaštanově hnědé pačesy a nedokázal potlačit vítězný úsměv. Nemohl nevidět její vyplašené oči, které ale už neronily slzy. Vytáhl dívce z úst kapesníček: „Ani mi nepoděkuješ? Jsi zachráněná, baronka už ti neublíží! Nyní jsi baronka sama!“
Lidka málem omdlela, tak moc se ošila odporem. Štefan jí uvolnil provazy a zašeptal: „A neboj se! Budu si tě vydržovat jako v bavlnce!“
„Jak jste se tu najednou objevil, pane?“ bázlivě se tázala. Štefan se pokusil o vtip: „Přišel jsem z pekla!“
Skutečně se jen pokusil.
Ignác, který zatím hleděl s otevřenou pusou na Lidku, se hlučně rozesmál.
„Ne vážně, tady Ignác přepadl můj doprovod, ti pandurští strašpytlové hned utekli, a on mne vysvobodil! A já se vrátil na Štivianov vysvobodit tě z rukou mé bezcitné matky!“
Lidka se ještě více zakabonila a neváhala vrazit hroznou facku Ignácovi, kterého opustil ostych a políbil ji na tvář. Také Štefan nenesl Ignácův zájem zrovna radostně, proto mu ukázal na vystrašenou Zuzku: „Ta je tvoje! Jestli chceš mermomocí cuchat nějaké koroptvičce peříčka, tak si ji vezmi! Dělej si s ní, co chceš, já ji původně brát nechtěl! Alespoň trochu hezká je taky! Cena útěchy, Ignáci! Pro ty ošklivější!“
Leč Ignác ho zarazil: „Tak to ne, příteli! Tu ukňouranou nechci, nelíbí se mi! A tahle je mnohem vnadnější!“
„Nechceš, neber! Po cestě je dost míst, kde ji můžeme prodat. Turci, nevěstince…“ pokrčil rameny Štefan a objal Lidku kolem šíje. Líbal jí na rty, na tvář, na oční víčka. Navzdory velkému odporu. A nemohl skončit. Brzy chtěl zajít ještě dál, ale kočí zastavil. Štefan se shovívavě usmál: „Dáme si něco teplého, abychom cestou nezmrzli! Tady -U tří kulí- nás nikdo neuvidí! Chodí sem prý i zbojníci! Lidka zůstane v kočáře, něco jí donesu, nechci aby ji ti z hostince viděli.“
Zbavil Zuzku roubíku, vystrčil ji ven z kočáru a pak vyskočil sám. Zuzanka uplakanýma očima házela po Lidce a vůbec nenesla dobře, že je rozdělují. Společně s Ignácem a ostatními chlapy vkročili do lokálu. Hostinskému zazářily oči zlatem a dobrosrdečně se usmíval: „Á, mladý pan baron Végh! To jsou vzácní hosté! A pan Ignác, vítejte! Odložte si, pánové!“
Všichni zasedali ke stolům. Hostinský však nebyl ve své kůži, teprve před chvilkou tu měl tři zbojníky z chlapcem. Štěstí, že se včas schovali na půdu! Tihle lotři by je rozhodně bez povšimnutí nenechali. Hlavně ať mu neobrátí tihle pobudové hostinec vzhůru nohama. Štefan se tázal: „A zbojníci tu dnes nebyli?!“
Hostinský se snažil chovat normálně: „Nikoliv, pane baron! Vaše paní matka je všechny pochytala!“
Ukázal na rozbité okno, které právě nějaký chlapec opravoval: „Tohle tu udělali její panduři!“
„Hm!“ pokýval hlavou Štefan a postrčil spoutanou Zuzku před sebe. Hostinský se na ni vlídně usmál, ale ona mu opětovala uplakaným pohledem. Otázal se Štefana: „Co je to za dítě?“
„Na tom nesejde! Darovanému koni na zuby nekoukej,“ odsekl šlechtic, „můžu ti ji prodat.“
Hostinský si dívku pozorně prohlédl, spočítal, kolik by za ni dostal při dalším prodeji, a optal se: „Za kolik?“
„Za večeři pro nás. Já ti pak něco vrátím v dukátech!“ odvětil Štefan a zasedl ke stolu. Hostinský přikývl: „To beru! Doufám, že za něco stojí!“
„Když s ní nebudeš spokojen, Turci z Nových Zámků si ji vezmou vždycky,“ mávl rukou Štefan, „donášej na stoly! Máme hlad!“
Hostinský odvedl Zuzanu z místnosti. Začal pracovat na přáních hostů.
Konečně se nenasytná tlupa najedla. Zdá se, že byli spokojeni. Zvedali se od stolů. Štefan vzal dost jídla Lidce a vyrazil nedočlavě ke kočáru. Ozbrojenci následovali pánova příkladu. Hostinský se za nimi poplašeně ohlédl. Pak, když už jezdci s kočárem dávno zmizeli v dáli, zašel na půdu říci zbojníkům, že už jsou mimo nebezpečí. Jenže půda byla prázdná! Zbojníci se museli notně polekat, když přijela taková banda. Zkoumal, kudy utekli, a v rohu půdy našel díru ve střeše. Zaklel, jako by rozbité okno nestačilo, ještě tohle.
Najednou dole zazvonil zvonek, který tam visel pro případ, že by hostinského někdo volal. Ve zlé předtuše se rozeběhl dolů, div se pod ním schůdky na půdu neprolomily. Když vešel do lokálu, spatřil ve dveřích řádně zdeptanou postavu.
Pandurský kapitán měl krvavý rukáv, na tváři zaschlou špínu, dlouhý meč držel vytasený v pravačce. Hostinský bohapustě zaklel, ani za nic už nechtěl žádné takové hosty. Proč jen jeho hostinec navštěvuje taková sebranka? Moc si ulevil, když zjistil, že Ján Szendrei sebou nikoho nemá. Ten už mu od dveří hlásil: „Hej, Jozefe! Něco silného pro starého přítele!“
„Vypadáš unaveně.“ vypustil z úst překvapený hostinský a roztržitě pucoval dávno čistou skleničku, předstírajíc činnost.
„Taky, že jsem!“
„Copak se stalo?“
„Představ si, že nás u Váhu přepadla tlupa nějakých všiváků! Doprovázel jsem mladého pana barona! Oni ho zajali! Asi nebudu mít komu velet, po tomhle nechá baronka všechna ta moje telata oběsit! Určitě!“
Tady něco nehrálo, a hostinský se ujišťoval: „Říkáš pana Štefana, Jene?“
Szendrei lehce přikývl a rozplácl se na nejbližší židli, kterou mu Jozef duchapřítomně připravil. Hostinský nevěděl, jestli má kapitánovi říci, co viděl. Pak se odhodlal: „Ale to tvoje princátko se tu před chvilkou zastavilo! Málem jste se potkali!“
„Ale jak je to možné?“
„Mne se neptej! A pusť to z hlavy, nějak se to vyvrbí!“
Pak mu padl zrak na měšec, který kapitán nervózně žmoulal v druhé ruce. Jak viděl Jozef peníze bylo zle. Szendrei ho dobře znal a tak instinktivně sevřel jílec meče.
„Neboj se, pane kapitáne! Já ti hrdlem nezakroutím!“
„Ty kujóne, něco chystáš!“
Jozef zavrtěl hlavou a navrhl: „Pane kapitáne, nechcete se trochu pobavit?“
„Jak?“
Hostinský měl okamžitě odpověď: „Kartičkami! Pěkných pár her!“
Kapitánovi se vloudil do tváře uličnický úsměv: „Ty tu nemáš ženu, viď?!“
Hostinský vítězoslavně přikývl a Szendrei pochopil. Když tu byla hubatá krčmářka z dcerou, nesměl její muž hrát karty. Jenže karty byla jeho vášeň, tak se o ni lehce obrat nenechal. Než se oženil, hrál karty každý den, jenže ho vždy o vše obrali. A tak byl donucen přestat. Nyní měl velkou příležitost zákaz porušit. Svůdná loterie karet lákala tak, že se musel vnutit. Szendrei přikývl a přihnul si svařeného vína. Chtěl se ještě optat na Štefana, ale pak se rozmyslel. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Hostinský k němu zasedl, vzal paklík už dlouho nepoužívaných, přesto dost otrhaných a ušmudlaných karet. Přehlédl kapitánovu narážku, že s nimi snad žena drhne podlahu, a rozdal. Szendrei se zdráhal vsadit celý měšec a svolil až po velkém naléhání. Slyšel hodně o tomto mizerném hráči karet. Něco tu ale nehrálo.
„Počkej! A co vsadíš ty! Nějakou protiváhu, rozumíš?!“
„Ach, má děravá hlavička!“ naříkal krčmář. Pak se zarazil: „Ale já nemám, co vsadit! Nic nemám! A hospodu ti dát nemohu!“
„Pak nemůžeme hrát!“ ulehčeně klesl Szendrei a opřel se zády o opěradlo židle. Hostinský vypadal zoufale. Měl už toho za ten den dost. Žena s dcerou odjeli do města, tak byl na všechno sám. Horečnatě přemýšlel, co by vsadil. Szendrei stáhl měšec zpátky, popíjel nerušeně víno a modrýma očima sledoval, jak se hostinský octnul v koncích.
Najednou dostal krčmář spásný nápad. „Počkej chvilku!“ řekl Szendreimu a zmizel v kuchyni.
Vrátil se s uplakaným děvčetem.
Szendrei překvapeně vzhlédl, Zuzanku samosebou poznal. Nedal však nic znát a ani děvče nevědělo, co si má myslet, tak jen tiše sevřelo třesoucí se rty.
„To budeme hrát o ni?“ tázal se Szendrei znechuceně, aniž Zuzce pohlédl zpříma do očí. Snažil se vypadat upřímně a dobrosrdečně, ale děvče se ocitlo ještě ve větších rozpacích.
„Nic jiného tu nemám! A tahle je jen další hladový krk! Máš zájem?“
„Moc pěkná, jak jsi k ní přišel? Věděl jsem, že jsi obchodník, ale ne se ženami…“
„Dnes jsem se jím výjimečně stal! Dal mi ji mladý pán Végh! Já o ni nestojím. Ale jídlo mne něco stálo a tak to roztomilé stvoření zatím držím pod zámkem! Myslel jsem si, že bych ji prodal v Nových Zámcích Turkům. To víš, děvče je pěkné, modrooké, plavovlasé…ale tvůj měšec se mi líbí víc!“
„Chudinka, celá se třese! Kdoví, kde k ní Štefan přišel!“
„Tak už hrajme! Vidím, že by tě rozbrečela!“ vynutil si hru Jozef. Rozvázal dívce ruce a posadil ji vedle sebe, naproti Szendreiovi. Pandurský kapitán měl sto chutí toho ťulpase zpráskat. Děly se tu podivné věci!
„A nakonec, když prohraji,“ pomyslil si kapitán, „baronka ji tu určitě nenechá!“
Začali hrát. Vlastně od samého začátku nebylo pochyb o vítězi. Jozef hrál tak mizerně, že by Szendrei vyhrál i slepý.
„Páni, dneska mi to jde,“ smál se zkormoucenému hostinskému, „pokračoval bych, ale už nemáš co vsadit!“
Martin s Václavem, Markem a Miškou se zastavili až na okraji lesa. Otec povídal vzrušeně synovi: „Vsadil bych své boty, Vašku, že ten mizera přivlekl naši Zuzku!“
„Kdoví, cos viděl! Vždyť to byla jen malá dírka v podlaze! Zítra tam zajdeme a zeptáme se! Sotva odjel ten hejsek, tak tam přilétl nějaký voják! Máme smůlu! Zrovna dnes je tu takový provoz!“ pochybovačně prohlásil Václav. Miška neříkal nic, byla mu zima. Jeho bratr se opíral o strom a zasněně hleděl do svítících oken lokálu. Začalo přituhovat, přišel mráz a než se nadáli, padla tma. A v noci mohli těžko vidět, jak pandurský kapitán se Zuzanou ujíždí zpátky na hrad. Došli dál do lesa a pokusili se rozdělat oheň.
„Už aby bylo jaro! Tohle je peklo! A zima je pořád větší!“ sepjal ruce Marek.
„Větší zima než včera už ani nemůže být!“ oponoval mu Miška.
„Měli jsme se domluvit s Jozefem, aby nás u sebe nechal na noc!“
„Nenechal by nás, otče! Vždyť jeho hostinec je jen takovým mostem mezi námi a pány. Tam chodí jen zbojníci, páni nebo vojáci. A nemůže si dovolit stranit jedné straně!“
„Ale přesto by mohl!“ odbyl ho Martin. Dříví zapraskalo a plamínek vyskočil pod rukama. Marek začal sbírat nové klacíky, které musel nejprve vysušit. Ostatní už se zoufale snažili zahřát v pytlích od brambor, které jim milostivě daroval hostinský. Už neměli síly ani na vykopání zemljanky. Usínalo se jim různě. Marek a Miška se k sobě přitiskli, aby jim bylo teplo. Otce dráždila netrpělivost. Téměř určitě viděl tou dírkou v podlaze svou mladší dceru. Představa, že ji znovu spatří, ho hřála na srdci a pomáhala mu překonat i třeskutý mráz zimní noci.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
